Veliké dni/Část první/XI.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Ujížděli zpět známou krajinou. Minuli Chorostkov, jeli zase kolem židovské školy. Budecius si vzpomněl na Perného. Zahlédl jej ještě na dvoře zámku v Husiatyně v průvodu nového konvoje, jehož se mu tam zase dostalo, kterak smutně mu kynul na cestu, již mu jistě opravdově záviděl.

Tentokráte jejich vůz nebudil snad ani nijaké pozornosti. Ještě za světla dojížděli k velké vesnici, o níž už zdálky poznamenal kozák:

„Darachov!“

Při tomto slově ovšem jeho českému druhu prudce zabilo srdce. Darachov!

Bylo to patrně nějaké prosté, obyčejné názvisko té nejprostší, nejobyčejnější haličské vesnice, špinavé, plné všivých Rušňáků a smradlavých, orthodoxních Židů!

Ale jemu připadlo jako zaklínadlo.

I jako výzva!

Neboť zde uvidí české vojsko. České vojsko!

Připadalo mu, že v této veliké válce některá slova náhle jsou tak nová a silná, že nabývají mimořádného významu symbolického.

Vždyť i dříve slýchal: český voják! Český pluk! Ale té ironie!

Nyní toto „české vojsko“ stalo se mu něčím na výsost silným. Myslel, že by se tato dvě slova měla nyní důsledně psáti velkými písmeny. Ó, moci tak proměniti je v ohnivý obrazec, jenž by se ustavičně míhal před očima každého českého člověka, tlačil ho a nedal mu spáti!

České vojsko!

Může-li býti ještě něco mohutnějšího, jak zahovořiti k české duši? Nelze-li právě zde se vykoupiti ze všech hříchův a slabostí? Není-li to očišťující oheň, jímž lze projíti k světlejšímu a čistšímu životu?

České vojsko!

Konečně je uvidí! Konečně je spatří na frontě, při práci. Nechťsi je jich jen hrstka. Musí jich býti více. Mnoho. Tisíce, desettisíce, stotisíc a více! Divise, sbory, armády!

Přijeli do Darachova.

Automobil téměř zařičel jako splašený kůň, když se zastavili před budovou divisního štábu. Strážcové zvědavě obhlíželi nově příchozí.

Kozák se ptal po „děžurném“^[1] důstojníku.

Vyšel mu vstříc vysoký, krásný důstojník se šlechtěnými licousy na bradě. Rovněž kozák, rovněž Doněc.^[2]

„Ach, Georgij Ivanovic Něstěrov! To jsou k nám přece hosté ze štábu armády! S tak vysokých a s tak vzdálených míst! Ó!“

„Zdravstvujtě, Claudie Trofimoviči!“ pozdravil se s ním srdečně štábní kapitán, čili v kozácké mluvě podesaul. „Vy jste nyní zde, Morgunove? Pamatujete se, u pluku — á? Veselo bývalo! Nu což! Vy jste už esaulem — a georgievský kříž! Nu, já vám zde dobrého molodce vedu, Čecha!“

„Čecha? Zde jsou Češi. Snad práporčíkovi Rybáři ho vedete!“

„Nikoli. Vám, generálu Korďukovovi a i vašemu českému práporčíkovi. Jaké to má podivné jméno. Nu, pojďte, já vám vše povím a svoje papíry odevzdám!“

Vešli dovnitř. Budecius šel pomalu za nimi.

Tato ruská družnost a srdečnost, již všude pozoroval, ho dojímala a chvílemi až omračovala. V Rakousku by kadet „strašně zjel“ kadeta-aspiranta, kdyby se mu náležitě a dle předpisu na puntík přesně nehlásil, pomyslel si, srovnávaje tyto dva důstojníky s nabubřelou důstojnickou soldateskou rakouskou. Odplivl si — velmi upřímně. Bylo mu až nevolno fysicky, kdykoliv si vzpomněl na minulé dny.

„Posaďte se!“ řekl Něstěrov vlídně.

Esaul Morgunov se však poněkud zamračil nad touto vlídností. Nebývalo zvykem důstojníků sedávat s řadovými vojáky.

Ale když Něstěrov vše vyložil a když esaul nahlédl do listin, tu vstal a podal „Rakušanovi“ ruku.

„Již jdu pro praporčíka Rybáře,“ zvolal pojednou. „Toť přece jeho metier. Však — počkejte! Půjdeme k němu všichni. Bydlí ve škole. Pojďte! Překvapíme ho, holoubka. Mají nyní vánoce, naši Češi! Hle, vánoční dárek jim přineseme. Včera byli na rozvědce kdesi u 81. pluku. Přivedli zase několik zajatců. A proklamace jim tam naházeli. Jsou tu krátký čas, ale úspěchy mají krásné a služby dělají znamenité. Já pak jsem se s nimi pobratřil. Mají rádi kozáky — to nám lichotí. Neboť jsou to chrabří lidé. Generál je má také velmi rád. Bavívá se s nimi — jen což. Mají znamenitý humor, jakýsi originální vtip. Nu, molodci, zkrátka a dobře!“

Šli rozblácenou a rozjezděnou cestou ke školní budově. To je tedy Darachov, myslel si Budecius. A zde je budova, v níž sídlí důstojník československého vojska. Zní to svrchovaně důstojně.

Bilo mu srdce, jak pozoroval s jakýmsi studentským studem.

Zdětštěl náhle, změkl naprosto, chvějný cit, uvězněný a přísně střežený dosud někde na dně srdce, povolil náhle a plnou silou se rozlil celou bytostí. Bylo mu do pláče. Cítil, že se mu chvěje jazyk v ústech a že nebude schopen jediného slova. Třásl se po celém těle, všecko v něm bylo rozechvělé, rozezvučené. A veliká prostá zvědavost vládla nad tím vším.

Vstoupili do tmavé chodby a zaťukali na jedny dveře.

Morgunov je posléze pootevřel a zvolal dovnitř:

„Možno?“

Jakýsi měkký hlas je pozval dovnitř. Vešli.

Budecius zůstal státi u dveří, o něž se opřel. Díval se před sebe, ale zdálo se mu v prvním okamžiku, že nic nevidí! U stolu sedělo několik lidí, prostých vojáků, oblečených v ruské stejnokroje. Na první pohled bys jich nerozeznal od jiných ruských vojáků, zvláště v této pozdní odpolední hodině, kdy se již znenáhla tmělo.

Jeho oči utkvěly však na obličeji práporčíkově. Mladý český důstojník ihned vstal, podal ruku esaulovi Morgunovovi a představil se novému důstojníkovi.

„Igor Rybář.“

„Igor,“ opakoval si mechanicky Budecius, dívaje se na něj.

Něstěrov vše vysvětlil a přímo vytáhl ze tmy od dveří k oknu na světlo „svého Čecha“.

Všichni se na něho podívali.

Náhle dva z dobrovolníků, kteří při příchodu hostů povstali a stáli vzpřímeni u stolu, porušili tuto strohost, v níž již tolik vteřin tkvěli a s hlasitými výkřiky se vrhli ke svému novému krajanovi.

„Budecius!“

„Březa!“

„Skála!“

Oba dobrovolníci se zmocnili toho nového člověka a líbali ho na obě tváře čistě, srdečně a s pradávnou jakousi obřadností bratrskou, jak se tomu byli v Rusku naučili.

„Jste bratři?“ tázal se Něstěrov překvapen.

„V Čechách jsou všichni čestní lidé bratři,“ řekl praporčík. „Patrně známí, přátelé, kamarádi, spolužáci, není-liž pravda? Není nás tolik, aby se zde, v české rotě rozvědčíků na Rusi, nesešli nějací známí.“

„Zůstaneš u nás, viď?“

„Zůstanu všude, kde budete chtít!“

„Bratře praporčíku, zůstane u nás, viď?“ volal o překot Skála.

Praporčík Rybář se tázavě podíval na Budecia.

„Byl bych přešťasten,“ řekly mu jeho oči.

„Především vykonáme svůj úkol. Potom musíme zpět k Husiatynu, dle rozkazu plukovníka Medvěděva. A potom lze snad už něco podniknouti,“ vysvětloval Něstěrov.

„Podle našeho československého rozkazu,“ řekl pomalu praporčík Rybář, „všichni nováčkové československého střeleckého pluku se mají posílati do záložní roty, do Kremenčugu, a sice přes Kyjev, kde bude zapsán u správy Svazu československých spolků na Rusi!“

„Co je to ten Svaz?“ zeptal se Budecius, jenž se již trochu vzpamatoval.

„Naše politická representace zde na Rusi,“ řekl Březa.

„Ah,“ usmál se tiše Budecius.

„Uvidíš!“

„Tento dárek jsme vám přinesli k vánocům,“ řekl Morgunov. „Bude lépe,“ obrátil se Něstěrovovi, „necháme-li je zatím jejich české radosti. Snad může spáti zde, u nich.“

Něstěrov se trochu zakabonil:

„Vlastně… je přece jen zajatec… Dosud! Já nevím. Ovšem, dovolí-li generál… Korďukov!“

„Dovolí, dovolí!“ rychle řekl esaul. „Dovolí, dám-li já, esaul Morgunov, své garancie. Neutečeš?“ obrátil se hrubě k Budeciovi.

„Neuteče, neuteče, vaše vysokoblahorodí,“ vzkřikl Skála. „Je jistě rád, že je tu, cožpak toho nevidíte? Svými životy za něj všichni ručíme.“

„I já!“ přidružil se praporčík Rybář. „Svým životem!“

„To je ovšem rozhodující,“ řekl Morgunov. Obrátil se ještě k Budeciovi a jako by měl před sebou prostého kozáka, řekl s gaskoňskou chvástavostí, vyznačující všecky donské kozáky:

„Víš ty, kdo já jsem? Já jsem — esaul Morgunov. Mor — Gunnóv. Smrt Hunnů! Jsem strašný. Jsem krvežíznivý! Nešetřím v nijaké bitvě ani Němců, ani Maďarů, ani Rakušanů. Mor Gunnóv! Strašný!“

„Nejsem ani Němec, ani Maďar, ani Rakušan,“ řekl klidně Budecius, jemuž se Morgunov zalíbil.

„A co jsi — á?“

„Čech!“

„Ach ano, zapomněl jsem. A vodku piješ?“

„Ano, vaše vysokoblahorodí!“

„Ládno. Vodku dnes dostanete. A nyní pojďme. Vodku, vodočku dostanete, molodci,“ řekl basem na odchodu, bera za ruku Něstěrova. A zakončil dopěvkem: „Od esa-u-la Mor-gu-no-vá!“

---

1. děžurný — voják, poddůstojník, konající denní službu (z francouzského de jour).
2. Doněc — donský kozák.