Veliké dni/Část první/X.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	mlp.cz Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Ráno se rozloučil s Dubovikem. Vsedl v průvodu žandarmů do slušného automobilu, jenž s nimi sjel do městečka. Zastavil před židovskou školou a vešel se svým průvodčím dovnitř. Okolo automobilu se ihned shromáždilo množství zvědavých ruských vojáků i židů z okolních domků a krámků.

„Je to rakouský generál,“ vykládal šofér.

„Nevypadá na to!“ poznamenal kterýsi mužíček. I židé nesouhlasili. Nešlo jim však na rozum, proč vozí v automobilu prostého vojáka — Rakušáka.

„Teď, holoubku, generála od prostého nerozeznáš. Poschovávali oni, chrabří, svoje zlato, poschovávali!“ rozumoval jiný mužík.

Když vstoupili do místnosti zajatců, našli Perného v tuhé hádce s ostatními Rakušáky i s oběma Němci. „Cimrkomandant“ se „do toho vložil“ a právě chtěl Perného udeřiti po hlavě, když obrovský žandarm zabránil tomu, sraziv Sasíka pěstí k zemi, až hekl. Oba Prušáci, pozorujíce červené šňůry žandarmovy a domnívajíce se, že vstoupil důstojník, ihned zvážněli, zasalutovali a stáli po celou dobu v pozoru.

Žandarm, jenž patrně z návodu Dubovikova prokazoval svému chráněnci všemožné pocty, obešel vážně a důstojně řadu zajatců a téměř každému z nich uštědřil štulec nebo notný pohlavek. Potom spokojeně vykročil ke dveřím a řekl oběma „svým“ zajatcům krátce:

„Pojďme!“

Perný šel velmi zdiveně. A užasl, když měl vstoupiti do automobilu.

„Prosím, račte!“ řekl žandarm uctivě.

Vsedli a opustili za okamžik Chorostkov.

Budecius, „učenej“ včerejšího dne, vypravoval po cestě o své rozmluvě s Dubovikem.

Projížděli prudce a rychle východohaličské vesnice a špinavá městečka, naplněná smrdutými Židy, vybíhajícími a žasnoucími nad dvěma šedomodrými Rakušáky, jedoucími v ruském autu.

Temné lesy se střídaly s pláněmi, hnědými a syrými, na něž mírně padal sníh.

„Jaké jsou to prapory na Komendanturách?“ zeptal se Budecius žandarma, když projížděli městečkem, kde na jedné budově vlál oranžový, černý a bílý prapor.

„To jsou erární barvy,“ řekl dobrý hromotluk, jinak málomluvný.

„A národní barvy vaše, ruské barvy?“

„Národní barvy? Ani snad nevím. Tak — při slavnostech — v Kyjevě na příklad, bývají „nacionální flagy“. Červená, modrá, bílá. Ale toto jsou carské, hosudarstvenné flagy. Jsou i zakázané barvy, žlutá a modrá na příklad, ukrajinské,“ rozhovořil se žandarm.

„Býval jste v Kyjevě?“

„Ó zajisté. Jsem Kyjevlanin.“

„Znáte tam nějaké Čechy?“

„Čechy? Znám. Jeden Čech dobré pivo vařil na Podole v Kyjevě. Teď car zakázal. I vodku zakázal. Nu, tajně tu a tam se pije. Páni důstojníci! — Ach, Čechy, znám-li ještě? Na Kreščatiku jest veliký závod Jindříškův. Housle prodává. I Červený, továrník, housle i nástroje vojenským hudbám dodává. I český hotel jest v Kyjevě, prvotřídní, „Praha“. Ano, ano, jsou tam Češi. Na počátku války, loni na podzim, i svoji Družinu vypravili do pole. Na Sofijské ploščadi přísahali. Asi batalion. Celý Kyjev je doprovázel. Měli znamenitou hudbu. A kolem čapek nosili bílé a červené stužky. Molodci! Za nás šli bojovat. Za Rus!“

Žandarm byl téměř dojat.

Budecius to ovšem přičítal rozměklosti ruské duše, jíž k slzám dovedl pohnouti každý idealistní počin cizincův.

Blížili se Husiatynu.

Bylo to městečko celkem zachovalé; malá říčka tvořila zde hranici mezi Rakouskem a Ruskem a dělila i obec na Husiatyn rakouský a Husiatyn ruský. Na mostě přes řeku pohraniční budky, erární barvy rakouské a erární barvy ruské. Zde stávali kdysi strážcové hranic obou států. Nyní zde všude bylo výhradně ruské vojsko.

Projeli městečkem, objeli rozbořenou staniční budovu „Husiatyn“, po železnicí až k lesu, zřejmě panské oboře. U vrat je propustily udivené stráže, až stanuli před rozlehlou zámeckou budovou nějakého polského šlechtice, vystavěnou v normandském slohu z červených cihel.

Štáb sedmé armády generála Ščerbačeva!

Na nádvoří obdobný ruch jako v chorostkovském štábu sboru. Množství důstojníků generálního štábu, důstojníků technických a leteckých oddílů, množství osobních i nákladních automobilů, vojáci a poddůstojníci odborných druhů zbraní vesměs oblečeni v kožené šaty, všude zápolní čistota a elegance.

Příjezd automobilu s dvěma zajatci způsobil rozruch.

Žandarm však kategoricky zakázal jakékoli otázky a rozhovory. I mladým důstojníkům se ohradil. Měl rozkaz!

Z hlavní budovy po krásném schodišti sestoupil k automobilu osmahlý, mladý kozácký důstojník, orientálního kavkazského typu, štábní kapitán — neboť Budecius i Perný se naučili již rozeznávati ruské hodnosti důstojnické. S počátku ovšem, vidouce červené lampasy na temněmodrých jezdeckých kalhotách kozákových, domnívali se, že je to ruský generál. Žandarm ho však oslovil „Vaše Blahorodí“, nikoli „Vaše Prevoschoditělstvo“.

„Prosím, za mnou!“ řekl mladý důstojník německy a vedl je po širokých schodech mohutné budovy nahoru.

„Máme již o vás zprávy,“ řekl cestou, usmívaje se. „Jste molodci!“

Budecius byl nyní zcela spokojen. Zdálo se mu, že aspoň něco bude moci učiniti pro své plány. Aspoň drobty z toho velikého, dle jeho mínění, díla, jež byl propracovával ve svém mozku tak přísně a podrobně po celé dny i po celé noci tam, na „druhé straně“. Ukáže Rusům celou tu vnitřní hnilobu Rakouska i jeho armády, vyzve je k usilovné propagandě zejména mezi Čechy a ostatními Slovany, načrtne jim celý postup a plán morálního rozrušení rakouské fronty, podtrhne činnost výzvědnou i špionáž za frontou nepřítele — i nabídne jim své služby. Vykonati lze veliké, dalekosáhlé věci. Věří v to, že by bylo možno učiniti i věci epochální, které by daly nový směr válce. Zorganisovati rakouské Slovany! Rozvrátiti morálně frontu, seřaditi národy rakouské k revoluci! Vnuknouti Rusům myšlenku, aby přijali tuto českou nabídku, jež jim může přinésti tolik užitku a jež může býti významnou pro celou válku. A všichni Češi a Slováci, pokud za něco stojí, budou rádi v tomto smyslu pracovati. Vojsko! Ovšem, především české vojsko! Ukázati se na frontě! Obětovati něco!

Vešli do místnosti, upravené na kancelář. Zde je zapsali.

Jan Budecius, spisovatel, 33 roků, příslušný do Prahy, domobranecký jednoroční dobrovolník, odvedený v březnu 1915, nastoupivší v dubnu 1915 v Praze, 88. pěší pluk.

Josef Perný, 23 roků, studující české techniky v Praze, z Rakovníka, jednoroční dobrovolník presenční služby, svobodník, absolvent kursu pro záložní důstojníky v Praze, odvedený r. 1913, nastoupivší v srpnu 1914 v Berouně, 88. pěší pluk.

Oba přeběhli v noci z 24. na 25. prosince, to jest dle ruského stylu z 12. na 13. prosince 1915 z rakouských zákopů do ruských posic.

„Shoduje se to tak?“ zeptal se kozácký důstojník s týmž přívětivým a trochu lhostejně zdvořilým úsměvem.

„Ano,“ řekli oba zajatci současně.

„Nuže, já promluvím s panem Perným,“ řekl důstojník. „A pan Budecius, jenž ovládá dobře ruštinu, bude představen panu plukovníkovi Medvěděvovi, našemu šéfu. Ohlásím vás.“

Za okamžik se vrátil z vedlejšího pokoje a pokynul Budeciovi:

„Račte!“

Budecius vešel do komnaty nádherně vyčalouněné, kde v brokátem potaženém křesle seděl mladý ještě plukovník generálního štábu, šéf výzvědné služby VII. armády ruské.

„Sedněte! Vaše nacionále již znám. Znám také vše, co jste až dosud vypovídal u našich velitelství. Přinesl jste nám cenné zprávy. Ale mám dojem, když si dobře povšimnu vašeho slohu, že poněkud přeceňujete cenu toho, co jste nám řekl. Byl jste přece jen prostý voják rakouský, díval jste se na vše třeba hodně vnímavě a dovedl jste třeba proniknouti k psychologickému jádru jednotlivých zjevů či situací, dovedete dobře politicky hodnotiti různé podrobnosti, jež jinak unikají necvičeným našim důstojníkům; ale přes to díval jste se na vše laickýma, občanskýma očima. Domníváte se, že stačí na druhou stranu houknouti: Čechoslováci, pojďte k nám! To by nebylo reální. Jsem od začátku války na haličské frontě, s generálem Ruszkým brali jsme Lvov, později Přemysl, vím, kdo jsou to Čechoslováci. Dobrá, v Karpatech k nám přešel 28. pluk! U Rawy Ruské se vzdalo mnoho lidí 88. pluku. U Sieňavy 36. pluk se vzdal i část 21. pluku. Tyto pluky však byly obklíčeny a kdyby setrvávaly v odporu, byly by masakrovány. Totéž v obdobných situacích dělají Maďaři, ba i říšští Němci také — poněvadž jim ničeho jiného nezbývá. Dáváte nám mezi řádky rady, jakobyste se domníval, že jsme hlupci. Vaši Čechoslováci se velmi dobře dovedou bíti za Rakousko. Bili se dobře u Krasnika a Tomašova — a tam byly vesměs české pluky! — houževnatě se drželi vaši dělostřelci v Přemyslu — nevím, že by byl někdo přeběhl a sdělil nám něco zajímavého kromě snad obvyklých drobných příhod. Mám dojem, že náš milý hrabě Galen, chtěje si vysloužiti nějaký kříž, vaše udání snad neprávem zveličuje, aby dodal významu svému pluku. Milý pane spisovateli, pohleďte! Zde mám rozkaz, vydaný sborovým velitelem rakouským, Hofmanem, včera večer na dnešní den. Zde mám jeho různé „reserváty“. Losung, Feldruf a podobné maličkosti denně nám donesou naši rozvědčíci — jsou mezi nimi i molodci Češi! — Víme zde, co se včera mluvilo na tom či onom rakouském velitelství. Máme, bohu chvála, dobře organisovanou službu výzvědnou i špionáž. Za peníze! Ovšem! Východní Halič je plna placených agentů špionáže. Ovšem, ruských i rakouských. Koupili jsme slušnou řádku Židů, kteří pro nás kupují zprávy, listiny, plány a podobné hračky od rakouských důstojníků. Od štábních důstojníků! Od Němců, od Maďarů! Rozumíte mi? Koupili jsme už kde koho. Horší ovšem je, že Rakušané dělají totéž a kupují zase naše lidi. Jsem přesvědčen, že už dobře vědí o všem, co jste vy na příklad u nás již podnikl. V naší armádě — jako v rakouské — je spousta lumpů! Jde nyní o to, která armáda na ty lumpy zahyne dříve! A víte, jaký je náš plán? Není nikterak složitý a tajemný, abych vám, Rakušanovi, nemohl ho vyzraditi. Je to, jako vždy téměř, Kutuzovština. Utaháme slavnou rakouskou armádu. I Němce! Můžeme vás prováděti po čtvrtině zeměkoule, zachce-li se nám. Uvidíme, vydržíte-li to! Potřebujeme jen intelligentních a opravdu ruských lidí ve vedení. Toť vše! Tito lidé jediné jsou s to, pochopiti opravdovou ruskou vojnu. Rennenkampfové se svým prušáckým vojenstvím by nás věru přivedli k porážkám. To jsou ti Prušáci: manévruješ, manévruješ, dnes úspěšně, zítra úspěšně, drtíš divise a sbory — a pozítří, ejhle, promanévroval‘s! Rusko není šachovnice, kde je omezen prostor i počet figurek. Rusko může pojednou přivésti na scénu takové síly, o nichž se nikomu nesnilo a jichž nikdo nemůže znáti. To je to! Pročetl jsem s velkým zájmem vaše výpovědi i vaše závěry, jichž neopomněli svědomití pánové zaznamenati, přiznám se vám, že mne to neobyčejně zajímalo — ale spíše psychologicky, než věcně. Potvrzujete nám po stránce věcné pouze to, co obecně víme. Neboť ujišťuji vás, že víme, kde je v Burkanově velitelství pluku i červené brigády, kde stojí děla, kde jsou kopány nové zákopy, kde skladiště a podobně. Máme to vše ofotografováno z části z letadel, z části od Židů nebo přímých agentů — jsou mezi nimi opět i Češi! Cennost vašich zpráv spočívá v tom, že máme nyní potvrzeno od vás, jehož ušlechtilému patriotismu upřímně aplauduji, to, čeho jsme získali od placených sil, jimž případně nemusíme zcela důvěřovati. Kdybyste byl důstojníkem! Ach, a důstojníkem generálního štábu! Znám některá česká jména, jež zaujímají v rakouské armádě vysoká místa! Proč nikdo z nich k nám dosud nepřišel? Ani jediný aktivní fähnrich české národnosti k nám dobrovolně ještě nepřeběhl. Samý kadet-aspirant, kadet, poručík, nejvýš nadporučík — vesměs záložní důstojníci! Pročpak vaši vlastenci nedovedli si zařídit výzvědnou síť i v rakouském důstojnickém sboru? Oh, všímám si specielně slovanských zajatců — studoval jsem před válkou slovanské poměry národnostní v cizích armádách, neboť jsem se již odedávna chtěl věnovati zpravodajské službě v hlavním štábu. Tolik typicky českých, chorvatských, slovinských jmen v důstojnickém sboru rakouském, v jeho Schematismu! A my jsme museli kupovati mobilisační plány od vídeňských Němců nebo od různých Redlů. Dávali jste svoje české synky do rakouských kadetek proto, abyste z nich měli parádní lajtnanty — ale nenapadlo vám, abyste pomýšleli na konspirativní organisaci, vhodnou vykonati jistou službu Slovanstvu v hodině dějinného pro ně nebezpečí. Slované rakouští! Bylo-li v Rakousku opravdu něco „kaisertreu“, pak to byli oni! Polákům bych se nedivil! Ale Češi, Chorvati! A co měli z toho jejich národové? Ve Vídni se jim posmívali. Projel jsem v roce 1912, v době bosenské mobilisace, celou vaši monarchii. Měl jsem tehdy tajné služební poslání. Rakouští Slované! Směšná věc, pane! V Rusku se již v té době ustálil v oficielních kruzích názor, že rakouští Slované jsou zcela spokojeni s Francem Josefem a že od nich nelze očekávati vážného odporu vůči monarchii. A váš radikalismus? Radikalismus, z něhož si tropily žerty všecky vaše politické strany, všickni významní politikové? Radikalismus několika frází, jak se říkalo obecně? Byl jsem incognito i na vašem sokolském sletu. Pěkná věc, pravda! Věru, hellénská věc. Ale nadhodil-li jste otázku „revoluční vojsko“! eventuelní branná akce, atd. — rozpaky, podivný úsměv… Když jsem se vrátil z vaší „dvojjediné“ monarchie a zpracovával jsem svoje dojmy a poznámky pro hlavní štáb ruské armády, byl jsem přesvědčen o jednom: bude-li válka Ruska s Rakouskem, v Čechách nikdo ani nepípne. Přišla ta válka po dvou letech: v Čechách nikdo ani nepípl.“

Budecius seděl zde jako opařený.

Jeho duch byl prostoupen těžkou zádumčivostí. Věděl, že zlý plukovník Medvěděv mluví pravdu. Několikráte chtěl to, či ono namítnouti. Ale nebylo to možné. Výraz plukovníkův byl tak přísný, velitelský a ponurý, že nedopouštěl nijakých protestů.

Nebohý obžalovaný seděl tu truchle. Byl obžalován, cítil, za celý národ. A při tom byl v podivné situaci! Jak rád by se byl připojil k plukovníkovým slovům. I on takto myslíval, hovoříval. Ale s úst tohoto podivuhodně orientovaného Rusa všecky výčitky zněly dvojnásob krutěji. Právě proto, že byly tak určité a přesné.

Nemohl se již vzchopiti k nijaké odpovědi. Připadalo mu pojednou směšným vše, o čem ještě před chvílí, před svým vstupem do této místnosti, přemýšlel. Co lze nyní říci? Ano, plukovník má konec konců pravdu. Tak je to vše, jak to říká…

Plukovník zazvonil.

Objevil se voják a stanul v uctivém pozoru u dveří, ruku přimraženu ke štítku čapky.

„Ivane, podej čaje… A bulku^[1] s máslem!“

Oba nyní mlčeli. Plukovník přistrčil k svému hostu krabici papiros. Ale Budecius odmítl.

Po chvíli voják přinesl dva stakany^[2] čaje, bulku a máslo.

„Jezte, prosím… Nuže,“ pokračoval plukovník, „snad mi namítnete: popravy, vězení. Ano, popravili u vás na Moravě Slavomíra Kratochvíla, znám to jméno. V Moravské Ostravě redaktora Kotka — také znám. Ale co to znamená? To znamená pouze, že politikové byli u vás už celá desítiletí vzdáleni duše lidu, neznali jejího opravdového hlasu. Že tento hlas je v jádře rusofilský, o tom nepochybuji. Ale, pro Bůh, nepočítati s tímto důležitým rysem povahy vašeho lidu — Kde byla vaše intelligence? Čemu má naslouchati intelligence národa, než zdravému, pudovému hlasu svého lidu? Proč myslí, že existuje? Proto, aby tomuto snad nedosti jasně artikulovanému hlasu dala správnou formu, ryzí, kulturní a politický tvar, výmluvný vnější výraz. Intelligence je tu proto, aby formulovala to, co vychází z nitra národa — třeba jen jako syrová láva. Ale vaše intelligence — to byl jakýsi nadnárod, jenž myslel jinak, než národní massy a jejich původní jádro. Neříkám, že v lecčems je to u nás stejné, ba horší. Ale to není omluva pro vás. Pro vás, z nichž vy například sem přicházíte a po několika hodinách pobytu mezi námi, neznaje nás, jste ochoten udíleti nám lekce, jak je naivním mravem všech tak nazvaných Evropanů. A vím, co chcete namítnouti ještě: žalářování vašich předních politiků. Nu, dobře. Ale dobrý bože! kdo z vás se ozval? Kdo proti tomu zaprotestoval? Dostáváme přes Stockholm snad všecky přední žurnály monarchie. Půjčil jsem jednomu Čechovi, do nedávna zde sloužícímu ve štábu, Národní Listy, Národní Politiku, Lidové Noviny. Najděte a přeložte mi vše, co píší české listy o zatčení Kramářovu. Nic! Milý pane, kromě několika noticek, zcela krotkého oznámení fakta — nic! Ani slovo byť zahaleného protestu, byť stesku! Nic! Vůdce české politiky! Toť přece úžasné! A šlo o Kramáře, vůdce tak zvané positivní politiky, jež mnoha našim petrohradským slavjanofilům bývala časem nepochopitelnou! A konečně můžete do třetice namítnouti: Česká Družina. Ach ano, to je krásný, to je dojemný fakt, chcete-li. Ale co je to Česká Družina? Hrstka nadšenců, čestných a statečných lidí, vesměs ruských Čechů, tedy lidí, kteří zde žili a byli odchováni Ruskem, jež se jim stalo vlastí, kteří jako poctiví rusofilové, poctiví Slované, poctiví lidé a z většiny i občané, šli hájiti veliké pohostinné země, jež jím skytla všeho, co má, jako jiným občanům. Byly zde již pokusy, získati zajatce. Dal jsem si svého času o tom referovati. V Tarnově, koncem minulého roku jich přišlo několik desítek. Za nějaký čas většina z nich prosila do zajateckých táborů. Zůstalo několik poctivých lidí. A zajatci Češi — o Slovácích z Uherska ani nemluvím, jsou to nebožáci, neboť věří více honvédskému kaprálovi než našemu carovi — čeští zajatci se domnívají, že jim celá naše generalita půjde vstříc, že je představíme každého jednotlivě carovi, že každému z nich vyplatíme deset tisíc rublů, posadíme do peřin a dáme litr předválečného piva k obědu a k večeři. Když je pošleme někam na práci — co s nimi přece máme dělat? — bručí, ba i revoltují, v Turkestaně nám utíkají do Persie a odtud přes Turecko jezdí domů k svému milovanému Františku Josefovi. Vím, jsou různé poměry v Rusku i v zajateckých táborech, sám jsem přívržencem národnostní diferenciace zajatců, zejména jako přesvědčený Slovan, jsem pro isolaci slovanských zajatců, mezi nimiž by měla býti prováděna usilovná agitace slavjanofilská, něco, co měl na mysli hrabě Bobrinskij — ale jednotlivé případy ruské nepřízně vůči slovanským zajatcům, prýštící namnoze z místních poměrů, neopravňují ještě české pány k tomu, aby prohlašovali, že Rusko je zklamalo. Což Rusko nemá práva cítiti se hluboce zklamaným ve slovanofilství českém a rakouských Slovanů vůbec? Dobrý Bože! Vidíte, četl jsem na počátku války zprávy o Čechách v ruských novinách. Nemyslete, že jsem stoupencem „Nového Vremene“. Nemusíte také v každém ruském důstojníkovi viděti zabedněného, retrogradního černosotněnce. V ruské armádě pomalu sice, ale jistě, zejména nyní v době ústupu, dostává se ke slovu i moderní živel důstojnický, a díky bohu, živel uvědoměle ruský. Fossilní černosotněnci u nás bývali odjakživa lidé německé, prušácké krve. V ruské krvi tohoto rysu není. Ruský člověk je příliš od přírody nadán zvědavostí, než aby se pozorně nezahleděl i na nové proudy a směry v lidském myšlení. Nuže k věci! Četl jsem zprávy o Čechách. Hrdinští Čechové, řekl jsem si. Vedou hrozný, nerovný zápas, tragický zápas. Ale jsou v něm velcí. A je v nich taková vitální síla, že ani při této kruté nerovnosti sil nepodlehnou. Rusko jim musí pomoci. — A hle: vše, pravím, vše bylo vylháno, o nějaké revoluci v Čechách nebylo ani řeči… Kdyby byla revoluce v Čechách, a snad i v Dalmacii, v Chorvatsku a jinde, ruská armáda by v několika dnech byla ve Vídni i v Budapešti. Vy s oblibou říkáte, že by pruské mitraillesy vás pokořily v několika hodinách. Nu, nevím. Pochybuji. Což, na příklad, kdyby vaši lidé odmítli dostaviti se pod prapory. Dobrá, vláda by na ně poslala Němce — do lesů, do vesnic — vždyť by to byla občanská válka par excelence! Mobilisace Rakouska byla by tím podlomena a rozvrácena — a byl by ne konec váš v několika hodinách, ale konec Rakouska. Na to u vás nikdo nepomyslel — nu, báli se všichni „shnilého“ Rakouska! A Rusko mohlo místo obrovské fronty při nedostatku výzbroje obklíčiti Německo i z jihu, obsaditi rakouské arsenály, sebrati připravenou mobilisační výzbroj, sebrati nová děla ze Škodových závodů a rozdrtiti Německo. To by byla pomoc rakouských Slovanů! Ale rakouští Slované se báli, o svoji krvičku se báli, i šli ji raději prolíti za císaře rakouského a za krále pruského. Konec válce již mohl býti, kdyby se u vás byla dělala opravdová slovanská politika, kdyby se u vás opravdu počítalo vážně s rozbitím Rakouska! A vy jen na Rusko jste se spoléhali! Přijde, statisíce svých dětí položí polem, osvobodí a my zatím do něho stříleti budeme. Přijde bílý car, žezlem nad Prahou mávne a už tu bude samostatné království. A my Češi, budeme píti svoje pivo… pravda? Někdo přijde, osvobodí — ale my nepomůžeme, my se nepřipravíme, my prstem nehneme! Tak! A nač by nám to bylo, abychom obětovali drahocennou českou krev, Rusové mají lidí dost, ať jen nahází těch svých Ivanušek na jatka, což! A nedopadne-li tak — dobře bude také. Aspoň nám náš rakouský Hosudar nebude moci vyčísti velezradu! Ó, toho chytráctví! Jakási nová politická ethika, což? Nový Macchiavelli? Nu — — — ale co je vám? Co je vám?“

Budecius se náhle skácel s židle na zemi. Plukovník se nad ním sklonil a viděl, že omdlel. Uchopil rychle karafu s vodou, stojící na stole, a postříkal mu obličej. Potom namočil svůj šátek a potíral jím spánky omdlelého, jenž byl smrtelně bledý a s jehož zsinalých rtů vyprchala všecka červeň.

Jeho mučitel chvíli stanul bezradně nad ním. Neodvážil se zavolati lékaře. Byl by býval rád, kdyby se vše vyřídilo pouze mezi nimi.

Posléze Budecius otevřel oči. Plukovník ho nadzvedl a usadil v křesle, jež tu stálo u stěny.

„Přejete si něčeho? Jste nemocen? Zavolám lékaře!“

„Nikoli, nikoli,“ protestoval zajatec. „Prosím vás za prominutí,“ zahovořil konečně s hlubokým výdechem. „Nic to není. Okamžitá slabost, únava nervů po těch všech dojmech… Jsou to všecko pro mne silné okamžiky, silné věci. Nejsem jaksi ještě v dostatečné snad míře… Únava…“

„Škoda!“ řekl plukovník. „Měl jsem s vámi ještě dnes zvláštní úmysl. Škoda!“

„Jaký,“ vzrušil se Budecius a zčervenal rázem.

„Především mi promiňte, že jsem k vám tak nevybíravě hovořil. Vidím na vás, že jste český člověk. Byl jsem k vám krutý. Připište to na vrub ruské povídavosti a ruskému sarkasmu, jenž je někdy velmi nepříjemný, až satanický, jako u Dostojevského. Rusové se buď rozplývají chválou nad cizinci — nebo je přiškvařují na své ironii až nepěkně a rozhodně netaktně. Promiňte mi to. Vidím, že jsem vám ublížil. Nuže — vy však, jak vidím, mi neodpouštíte, ale čekáte na můj plán s vámi! Tedy byl tento: Chtěl jsem vás přestrojiti do ruské uniformy. Posaditi vás do téhož auta, jímž jste přijel. Poslati vás s důstojníkem našeho oddělení, jenž již dávno si přeje nějaké poslání na frontu, aby si vysloužil svatoanenský střapec a řád na šavli, zpět na frontu. A sice do Darachova…“

Budecius vyskočil…

„Nepřerušujte mne prosím a chovejte se dle předpisu. Mluvíte s plukovníkem generálního štábu. Nuže, do Darachova. Představil byste se tam generálu Korďukovovi, veliteli 23. divise. Tam je u něho ve štábu též praporčík Rybář, velitel oddílu českých rozvědčíků. Tam byste sdělil své myšlenky a hlavně byste je seznámil se situací na protější straně. Mohli byste obejíti, ovšem za dne, frontu, pomocí dělostřeleckých zjišťovacích dalekohledů byste mohli přesně určiti pro dělostřelecké zastřelování se kulometná hnízda, kryty důstojníků a podobné dobré věci. Dnes bude vyslán aviatik. Poletí za okamžik. Zjistí fotografiemi postavení rakouské artilerie. Budete moci srovnati na místě jeho snímky s vlastní zkušeností. Provedli bychom potom na zkoušku obstřel rakouských posic. To by bylo opravdu něco…“

Budecius opět povstal.

„Jsem zcela zdráv,“ řekl rychle, téměř horečně. „Byla to hloupá, nervová indisposice. Ale nyní jsem čilejší, než kdykoli jindy. Chcete-li mi zachrániti vše, co je mi nejdražší, čest mou a snad část cti mého národa. Vím, že je to v celku nicotná věc, ale dovolte mi, abych aspoň něco málo směl… Vím, že bychom měli všichni pokorně prosit o to, aby nám Rusko dovolilo, abychom směli po jeho boku učiniti něco pro vaši i naši věc. To vše vím… Ostatně mluvím hlouposti! Pane plukovníku, dovolte mi to!“

„Omdlíte,“ usmál se důstojník jedovatě.

„Neomdlím!“

„Sejdete se v Darachově se „svými“ a budete tlachat… Vzpomínat… plakat…“

„Ne!“

„Uvidí vás Rakušané — a poznají vás,“ rozesmál se již družně plukovník.

„Tím lépe, pane plukovníku.“

„Nuže dobrá!“ řekl důstojník náhle rozhodně. „Pojedete. Váš kamarád zůstane zde. Vy na to stačíte — a umíte rusky. Štábní kapitán Něstěrov, onen kozák, jenž vás přijal a jenž vedle se baví s vaším druhem, s vámi poobědvá — a ihned po obědě pojede s vámi. Silně mu záleží na svatoanenském střapci. Dostane přesné instrukce pro sebe i pro vás. Dnes večer přespíte v Darachově u štábu divise. Zítra časně z rána se vydáte s velitelem divisního dělostřelectva a s velitelem Čechů — rozvědčíků, na rekognoscirovku. Projdete část úseku 23. divise a 3. finské divise, asi tam, kde naproti je rozestavena tak nazvaná červená brigáda rakouská, Hofmanova sboru. Ostatně důstojníci na místě zajisté už budou věděti, na co se vás mají dotazovati, čeho po vás mohou chtíti. Cítíte-li se s dostatek silen k této úloze, to jest, nepochybuji o vaší morální síle — myslím s dostatek nervově a vůbec fysicky silen, tedy jděte s bohem! A nevzpomínejte zle na plukovníka Medvěděva. I on by si z hlubiny duše přál, abyste se vy a všichni z vás, kdož to myslí poctivě, vrátili do svého království, svobodného a slavného. Nuže, s bohem — a na shledanou. Budu vás zde zase očekávati.“ Stiskl mu ruku.

Zavolal však ihned štábskapitána Něstěrova a sdělil mu jeho úkol. Mladý, osmahlý kozák se rozveselil.

„Nu, jděte, jděte, Gergiji Ivánoviči, a červený střapeček přineste. Bude pěkně slušet k vaší kavkazské šavli. Jděte… jděte… a Bůh s vámi oběma. Českému praporčíkovi Rybářovi můj pozdrav vyřiďte. Tak! A nyní poobědvejte s tímto pánem ve svém pokoji, já vám zatím připravím rozkaz, dám jej k podpisu generálu Sčerbačevovi — a potom můžete ihned vyjeti. Do svidanija!“

Kozák byl tak nadšen, že vzal nebohého zajatce, jenž se dosud nemohl náležitě ze všeho vzpamatovati, pod paždí a bratrsky jej vlekl do svého bytu.

Budecius se na chodbě rozloučil s Perným. Jinoch chtěl ovšem sebou. Ale rozkaz plukovníkův byl příliš jasný.

„Bude se mi tu stýskati,“ řekl hoch nesměle. „A pak se trochu stydím… Ostatně, kdož ví, není-li to tvůj nápad, nechati mne zde. Nevěříš mi. Ó, já to vím, že mi nevěříš. To ty teď jen s ruskými pány budeš stále vykládati… Což já, nebohý Rakušák, což?“

„Přijedu za několik hodin snad zpět…“ řekl Budecius. „Snad za dva, tři nejvýš dny. Plukovník tak určil. Uvidíme se. Řeknu jim, aby tě nedávali k Rakušákům. Zde na mne počkáš přece. A co bude potom? Kdož ví!“

Rozloučili se na konec srdečně.

„Počkám ještě, abych tě viděl v ruské uniformě,“ řekl Perný jakoby se závistí.

Kozák se svým novým „rakouským“ přítelem se dokonale naobědvali. Mezi tím již přinesli odkudsi ze skladiště zcela novou uniformu ruskou pro řadového vojína bez odznaků.

„Bude to vypadati poněkud divně,“ řekl si kozák, prohlížeje jednotlivé součástky oděvu. „Důstojník s prostým vojákem! Měli by vám na tu missi propůjčiti nějaké odznaky! Byť i jen práporčíka. Takto…?“

„Ó, Bůh zaplať i za toto. Bylo by mým největším štěstím, kdybych směl býti třeba posledním vojákem ruské armády!“

„Vy nás máte tak rád?“ usmál se důstojník.

Budecius se rovněž usmál. Posléze se začal oblékati.

„Šarovary^[3] nejdříve přece,“ komandoval kozák. „Nu, a nyní sapogy, rubášku, plášť, řemen, furažku a vše je hotovo.“

„Nu, Moskal,“ řekl si Budecius, dívaje se do zrcadla.

„Ano, ano, učiněný Moskvič!“ radoval se kozák.

Voják přinesl však právě zapečetěný paket. „Naše instrukce a rozkazy pro nás. Výborně. Pojedeme, pane. Jak vás mám nazývati?“

„Budecius.“

„A křestní jméno… a po otci?“

„Jan… Václav…“

„Tedy Ivan Vjačeslavovič?“

---

1. Bulka — chléb z bílého těsta, jako naše housky.
2. Stakan — sklenice.
3. Šarovary — kalhoty; sapogy — vysoké boty; rubáška — bluza (košile); furažka — čapka.