Veliké dni/Část druhá/XVIII.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Vyšli za pozdního odpoledne březnového ze vsi k posicím.

Všude, v polních pekárnách divisních, u stanovišť obozů a na místech, kde stály baterie, viděli na prsou ruských vojáků rudé stužky.

Také Astrachánci, vojáci pluku, jenž obsadil úsek lysonského lesa, byli ozdobeni rudými barvami.

„Je to universální barva revoluce,“ řekl Perný na čísi námitku. „Patrně jim nacionální barvy stále ještě připomínají starý režim. Rudá byla v Rusku vždy zakázána — jako u nás tomu pomalu bylo s běločervenou. Proto nosí nyní rudou. Hle, i někteří důstojníci!“

Čtyřicet rozvědčíků se v zákopech nastěhovalo „v gosti“ k ruským vojáčkům do zemljanek.

„Vyspěte se!“ řekl jim jejich velitel. „Do čtyř hodin do rána jest ještě mnoho času. Unavili byste se bděním. Já zatím ještě prohlédnu místo s poddůstojníky. Do útoku půjde s námi 160 ruských rozvědčíků. Kromě toho máme k disposici batalion astrachánského pluku jako zálohu, kdyby Němci podnikli protiútok. Přesně ve čtyři začneme. Až se trochu utiší detonace, vyskočíme ze zákopů — a na ně! Na Němce! Východy z drátů nám Rusové připraví v noci. Ať mi nikdo z vás neudělá ostudu!“

Březa po prohlídce místa se ubytoval u velitele prvního batalionu.

Spáti však nemohl. Snil o tom, jak by bylo krásné, kdyby se dali Rusové strhnouti k velkému frontálnímu útoku a prorazili německou frontu! Zde by revoluce mohla ukázati svoji sílu i svojí moral. Hle, tito lidé s rudými stuhami na prsou postupovali by vítězně proti vojskům Vilémovým. Je to něco nového a nebývalého. Cítil, kterak i jeho strhuje představa, že snad pod těmito stuhami se tají nová, ohromná světová síla, spravedlivý sen obrovského kolektiva… Nechť jsou plány této rudé vlny jakékoli, myslel si Březa, jen když osvobodí Evropu a svět především od Viléma. V tom by bylo její stkvělé a světové vítězství! Tím by vzbudila důvěru lidstva! V tomto nedvojsmyslném, jasném a hrdinském postupu byla by její vnitřní pravda…

Vojáci ruští, s nimiž mluvil teď před chvílí, chtějí se bít s Němci. Mnozí z nich, kdož mají nepopletený rozum, říkají:

„Máme svobodu. Musíme ji bránit… Svobodné Rusko musíme bránit rozhodněji ještě než Rusko carské.“

Tak mluví zcela jinak, než ta štábní holota pekařů, vozků, telefonistů, ordonanců! Ulejváků!

Tito zde stojí denně tváří v tvář nepříteli.

Velitel batalionu je intelligentní důstojník. Moskvič. Zná Čechy a svěřuje se, že byl za svého služebního pobytu v Oděsse členem tamějšího „Sokola“.

„Znáte Čílu?“

„Oh, ano… A což vaši vojáci?“ tázal se Čech.

„Astrachánci jsou molodci. Nejsem dlouho u pluku, ale zamiloval jsem si je. Takoví opravdoví Velikorusové, Kacábi, jak říkají Malorusové, lid, byť i temný, ale dobrý a hrdinský. Od volžských kozáků se naučili statečnosti i čestnosti. Nějaký ten úskok — nu, milují. Je v nich ještě asiatská krev Volgarů a Pečeněgů. Jejich patronem je Stěňka Rázin. Milují svobodu a šíři. Myslím, že se budou dobře bíti za svobodnou, neobsáhlou Rus.“

Noc míjela zvolna. Březa nespal a nespal.

Zdálo se mu tentokráte v těžkém polosnu o Marině. Nikdy s nikým o ní nemluvil, ba vyhýbal se rozhovorům o této věcí. Ale myslíval na ni často. Nyní stála před ním — lesní Madonna s děťátkem. Podivno! Byla to dcerka. Měla oči, nos, ústa a vlasy myslivcovy. Usmívala se sladkým dětským úsměvem a dívala se mu přímo do očí. Zdálo se mu ještě, že pomalu zdvihá prstík a hrozí mu:

Ty, ty, ty!

A Marina byla krásná! Oh, vždy bývala krasavice! Ale nyní tkvěla v jejích očích jakási líbezná a smiřující krása! Usmívala se na něj a vztahovala k němu dítě, jež zatleskalo ručkama…

Březa vyskočil.

„Kolik je hodin?“

„Tři,“ řekl ospale ruský důstojník.

„Nu, je pomalu čas. Projdu se ještě. Ve čtyři hodiny začne ohňostroj! Prohlédnu si ještě všecko… Za půl hodiny bude nutno soustřediti lidi… Jaké je venku ticho. Germánci nemají zajisté o tom ani potuchy, co na ně chystáme.“

„Chrápou spokojeně…“ podotkl Rus.

„Nejlépe by bylo ovšem, kdybychom tak mohli vyhoditi do povětří celý Berlín! Byla by to explose, slyšitelná po celém světě. Hlavní je, že by ji zajisté slyšeli především v Praze!“

„Jste krvežíznivec…“

„Jsem… chcete-li! Nu, a teď půjdu. Na shledanou za chvíli…“

Březa vyšel. Nad ním bylo hvězdnaté nebe. A tišina vůkol. V zákopech se potulovaly hloučky rozvědčíků. Jejich praporčík měl z nich radost. Zastihl skupinu, jež živě rokovala u sapérů. Byl mezi nimi i Budecius. „Starý“ spisovatel radostně vzhlédl ke svému veliteli…

„Bude to krásná věc…“

„Užitečná věc, milý 1’art pour l‘artisto,“ řekl mu Březa. „A víš, milý mrzoute, nesmíš se mi již tak nešťastně tvářit, jako to činíš v poslední době. Nelíbí se mi to. Mám dojem, že míváš vidění. Připadá mi, že stále tajně sestavuješ nějaký horoskop. Prorokuješ… chodíš a prorokuješ! Nač to? Vidíš stále před sebou celý svět. A vidíš — nu, co můžeš viděti? — mikrokosmos vidíš — a basta. Prosím tebe, můj milý, nemysli již na ruskou revoluci! Zblázníš se, jistě se zblázníš! Po druhé! Škoda psychické energie. Bojím se totiž, že tvoje zamračené vzezření mi zdemoralisuje vojáky. Hleď, dnes, dnes bychom mohli míti svůj Toulon! Budeme-li chtíti…“

„Jakž bychom nechtěli…“ odtušil Budecius. „Ale mám strach tady z těch… s červenými hadříky na prsou. To naše Slovanstvo je zatracená věc. Myslím si tak často, že vše, co podnikáme, je pouze boj o čest. Bude-li to míti jaký jiný výsledek — nevím. Nevěřím prostě této „vlně“, či jak tomu říkáš. Kolektiv je nejistá historie! Ano, ano! Dnes tak — a zítra? Nu, poslechni si ho. Uvidíme, co řeknou, až se ukáže, že bude nutno ještě tak rok, dva, se s Němci tahati. Či i ty myslíš, že bude zakrátko konec válce?“

„Myslím… Ruská revoluce je ohromný a — nezapomínej — sugestivní fakt. U Němců odpadne nyní důvod, že bojují proti carismu. Němečtí dělníci těžko budou bojovati proti svobodnému Rusku…“

„Ale jdi… Nevěděl jsem, že i ty jsi takto naivní… Všichni jste opilí rudou barvou. Nemohu vás poznati… Co jsou… eh! Darmo mluvit! Není německých dělníků! Není německých soudruhů. Jsou jen vojáci Vilémovi a zůstanou jimi, o tom není pochyby. V Německu žijí jen Němci.“

„Voják nesmí býti nedůvěřivý…“

„Voják musí býti nedůvěřivý… vůči nepříteli. Jinak nevyhrává bitev. Voják musí považovati nepřítele — za nepřítele, a bíti ho!“

„Máš pravdu. Ale musí také znáti nepřítele…“

„A neznáme my — my Češi, Němců?“

„Dobrá! Nuže, dnes se s nimi budeme bíti!“

„To jest jediné správné slovo! Dnes a vždy!“

Zákopy se začaly již plniti vojáky.

Rozvědčíci se postavili na svá stanoviště. Horáček dostal úkol, provésti ochranu pravého křídla. Z leva byli chráněni ruskou rozvědkou, k níž poslal jako spojku velitel celého útoku Březa Skřivana a Plška.

Ruští rozvědčíci se vmísili mezi Čechoslováky a zvědavě s nimi rozmlouvali. Rovněž batalion — záloha zaujal svoje místo. Sapéři již pracovali.

„Za deset minut jsou čtyři hodiny,“ děl Březa ke svým sousedům. „Dejte dále: nechť je každý připraven! Na můj povel ku předu! Nikdo ať mi nezůstane vzadu, nebo ho…“

Za chvíli se ozval podivný sykot.

Stupňovalo se to v pískot, jako když hvízdá lokomotiva.

Ale nyní to byl již jek, pekelný řev a konečně strašlivá, ohlušující rána. Všichni cítili, jak se pohnula země, jako když se vše jim sesouvá pod nohama. K nebesům vyšlehl obrovský sloup ohně, žlutého s počátku jako síra, potom prudce rudnoucího a přecházejícího do oslňující bělosti.

Na helmice vojáků se sypal déšť kamení a rozteklé hlíny.

Země na místě výbuchu se podobala vroucímu kotli.

Všichni ztrnuli hrůzou.

Ale v tom již se rozletěl vzduchem ostrý a velitelský výkřik známého hlasu Březova, jenž vždy tak nepřekonatelně je strhoval:

„Vzhůru! Ku předu! Čechoslováci napřed!“

Hejno lidí se vyšplhalo nahoru před zákopy. Obloha, rozjasněná ještě ohněm explose, osvěcovala silnou a širokou postavu Březovu, jenž se hnal první k německým zákopům.

Za ním to hřmělo nesmírným ruským urá!

Ohlédl se — a viděl svoje lidi! Zdvihl pušku vysoko nad hlavu jako prapor a letěl ku předu, neustávaje volati:

„Ku předu!“

Přiběhl až k německým drátěným překážkám.

Tam bylo hrobové ticho. Ani rána se neozvala proti němu.

Dobrovolníci ho dobíhali.

„Kde je ta banda! Kde je ta banda?“ řval vedle něho Andress, celý černý v obličeji.

„Maličko do prava!“ velel Březa. „Na místo explose! Tam je vchod do německých zákopů!“

Běželi tedy podél drátěných přehrad až k děsnému místu, kde byla hluboká díra podivná, škvířící se studna, vedoucí do hlubin německých posic. Již sem přibíhala z prava i skupina Horáčkova a za ní roznícení, řvoucí Rusové.

„Do zákopů! Na pravo! I na levo! Vy zůstaňte se mnou ve středu! Do jejich zemljanek! A bíti je! Zajatce hoňte k ruským zákopům!“

Seskočil a s ním hlouček vojáků do nádherného, pečlivě upraveného zákopu německého. „Fuchslochy“ byly přeplněny Němci. Vybíhali odtud jednotlivě s očima zešílevšíma hrůzou, v těžkých helmicích, a zoufale cosi volali o překot. —

Slyšel jen:

„Mein Gott! Hilfe! Schnell!“

Rozeznávali již jejich tváře i uniformy. Byli to říšští Němci.

Nastalo vraždění. Leč trvalo jen velmi krátce. Tomuto vichru nebylo lze klásti odpor. Třesk ručních granátů přehlušoval divý křik útočníků i jekot napadených. Nikdo se za chvíli již nebránil.

Březa zahlédl zase Andresse. Měl pěnu u úst a zuřil.

Házel těžké, pětifuntové bomby do napěchovaných „Unterstandů“, kde se tísnily desítky lidí. Ničil telefonní dráty, vyhazoval kulomety z kulometných hnízd nahoru na napěchované pískovými pytli střílny. Hlouček, jehož nerozeznával, mu oddaně pomáhal. Byli to Češi i Rusové.

Z jedné kaverny vyběhl jakýsi malý Němčík a narazil přímo na Březu.

Uviděv ruského vojáka, klesl na kolena.

„Gnade!“ zaštkal jako dítě a sepial ruce.

Březa se zarazil. Hle, pomyslil si bleskem: Němec klečí před tebou! Měl chuť kopnouti ho do zadnice. Zdvihl jej však za límec a vyhodil ho nad zákopy, ukázav mu cestu k Rusům.

Němci byli zřejmě tak překvapeni, že nebyli s to podniknouti nic na svoji obranu. Mlčeli. Mlčela i jejich artilerie. Patrně z nich nikdo nevěděl, co se děje. Bylo u nich takové hrůzné a zmrazující ticho, že Březa měl dojem, že všichni zhynuli hrůzou.

Běžel dále zákopem. Všude Čechoslováci a Rusové „čistili“, „bílili“. Vyháněli zajatce z děr, shromažďovali kulomety, zbraně a vlekli je do ruských zákopů, odkudž se zase vraceli zpět. Nikdo drahnou dobu jich nerušil v tomto hospodaření „cizím majetkem“.

Ale náhle přece jen se ozvalo několik ran. Byla to německá artilerie, jež se patrně nyní vzpamatovala.

A za okamžik nastal prudký dělostřelecký boj, jemuž odpovídala i děla ruská.

Březa pochopil, že tu nelze déle pobývati. Úkol byl skončen. Ruské bataliony nenásledovaly, jak doufal do poslední chvíle. Nebylo to ovšem v plánu. Viděl však, že skutečný a ducha-přítomný vojevůdce mohl by zde vykonati ohromný čin. Pluk pěchoty, vniklý touto děrou do germánských zákopů, za hodinu by jimi prošel, vzal by druhou a třetí a další linie, umlčel by artilerii a otevřel by ostatním zálohám široká a hluboká vrata do německé fronty. Tudy by prošla divise, jež by mohla napadnouti nepřítele tak mocně s boku i ze zadu, že by se do jitra, do rozbřesku — již sotva vzpamatoval. A hnala by ho… ke Lvovu, k Přemyslu a snad i dále…

Teď viděl však, že je téměř osamocen. Zaběhl dosti daleko od „díry“, již způsobila explose. Potkával jen osamělé rozvědčíky, vracející se již, jak bylo ujednáno, do ruských zákopů.

Naproti němu stál v tuto chvíli Budecius. Byli nyní sami dva v německé domácnosti a okamžik si hleděli do očí.

„Skončeno?“ šeptl Budecius.

„Ano! Jsme hotovi. Musíme zpět. Nebo nás tu pobije jejich i naše artilerie. Slyšíš ji?“

„Ano!“

Vtom se za nimi ve spojovací chodbě ozval zvláštní šumot a jakési hlasy. Byli to Němci, spěchající z druhé linie na pomoc svým soudruhům, jichž tu ovšem již nebylo.

Březa vyskočil na hráz příkopu a zvolal na ně ostře:

„Zurück! Alles! Alles! Allgemeiner Rückzug!“

Zákop, napěchovaný těžkými helmicemi, se zakolísal. Viděl, kterak se jednotlivci obracejí. Zavládl strašný chaos. Slyšel v něm jakýsi hrubý, rozvzteklený hlas:

„Vorwärts!“

Vzkřikl opět:

„Rückzug! Alles ist verloren! Schnellster Rückzug!“

A viděl také, kterak jakýsi německý hromotluk, jemuž zpod helmy trčely do tmy mohutné vousy, zdvihl pušku, obrátil ji střelhbitě a udeřil pažbou do předu. V tom směru stál Budecius.

Ale ihned uslyšel divný zvuk chrochtajícího zvířete. Ohromný Němec se skácel ku předu, s jeho hlavy odletěla a skulila se do hloubi příkopu helma, celé jeho tělo se s hřmotem sesulo na zemi, kde se ještě v křeči vzpříčilo a zatarasilo tak cestu ostatním, kteří vlastně již vesměs prchali zpět.

Budecius ho probodl.

Březa seskočil k němu.

„Prase! Byl by mi roztříštil hlavu! Ještě že jsem ho viděl! Ani nevím, jak jsem to provedl…“

„Hlavní je, že jsi celý. Pojďme!“

Šli nyní pomalu opuštěným německým zákopem k „díře“.

„Je to úplně fantastická noc,“ děl básník myslivcovi.

„Střílejí na nás, brachu, přátelé i nepřátelé. Rakety, miny, rány z děl, ještě dobře, že jsme umlčeli v první linii všechny pušky a kulomety. Pojď! Budou si ještě mysleti, že tu chceme zůstati. Doufám, že nemáš chuti žráti zítra německou čočovici. Není nad ruskou kaši, dobrou, starou vojenskou „grečku“. Zvu tě však na číšku koňaku k veliteli batalionu: Slíbil mi ji po boji. Co tomu říkáš?“

„Nikoli! Pouze dobré!“ podotkl Březa.

„Bylo to krásné!“ řekl Budecius.

Nad nimi praskaly šrapnely, vůkol nich se zarývaly do země a do pytlů písku granáty.

„To jsou geysiry,“ smál se Budecius.

„Nevím, koho tím chtějí lehtati. Škoda nábojů. Vidím, že moji kluci jsou již doma. Jsem tedy bez starostí. A potom: nevidím nikde našich mrtvých ani raněných.“

Vyskočili posléze z německých zákopů. Několika skoky proběhli nebezpečné prostranství, na něž dopadal déšť kulí, a octli se zase ve svých zákopech. Rozvědčíci, zajisté již znepokojení, uvítali je s jásotem.

Již se dnilo.

Ale dělostřelecký boj zuřil urputně dále. Za chvíli zazněly i salvy z pušek.

„Tedy se přece trochu vzpamatovali!“ děl si Březa.

Dal rozkazy k cestě domů. Rozvědčíci i se zajatci nechť se soustředí u železničního mostu. Tam nechť si odpočinou a počkají na něho.

Zašel ještě se svým přítelem k veliteli batalionu. Mladý ruský důstojník jim oběma tiskl ruku.

„Pěkný, revoluční bengál jste tu ustrojili,“ řekl jim s úsměvem. „A teď chcete koňačku, pravda? Nuže, každému jen po číšce, je to pravý francouzský. Tak! A teď musím dáti pozor na své molodce, aby mi nevyvedli nějakou hloupost. Němci střílejí jako diví.“

„Oh, kdyby měli tolik chleba, kolik mají patron,“ podotkl Budecius.

„Nu, k ránu přestanou, holoubci! Půjdou se vyspati. Škoda, mohli jsme je odtud vykliditi a poslati je pěkně daleko. Do Berlína!“ povzdychl Rus.

Rozloučili se. Všude je nadšeně pozdravovali ruští důstojníci i vojáci. Za řekou, již přešli po chatrném dřevěném mostě, v zříceninách několika osamělých domků, narazili na generála Pomeranceva a jeho družinu.

Přihlíželi bitvě.

„Vykonal jste svůj úkol moloděcky,“ děl přísný voják Březovi, políbiv ho na tvář. „Můžeme oznámiti světu, že revoluční armáda nepozbývá útočného ducha. Dík vám za to, bratři Čechoslováci. Váš oduševnělý boj strhl naše lenivé zemljáčky. Nesmí vám toho býti zapomenuto. Vyřiďte zatím můj dík svým hrdinným rozvědčíkům.“

Rozvědčíci čekali nedaleko pod zříceným mostem.

Vedli si sebou přes dvacet Němců.

„Ostatní zajatci jsou ještě v ruských zákopech,“ hlásil Horáček.

Andress tu stál opodál a pevně držel silnými, ukrutnými prsty svých rukou dva Němce za kůži na krku, jakoby se bál, že mu ještě mohou uniknouti.

„Pustíš je!“ vzkřikl na něj praporčík.

„Bratře praporčíku, oni tvrdí, že prý England spískala v Rusku tu rebelii. Tak jsem jim dal pár facek!“ bránil se Andress.

„Nech je s pokojem. Jaký to má smysl, fackovati nyní tyto pitomce. Dali jste jim něco jísti? Chleba?“

„Dali.“

„Skřivan koupil od jednoho hodinky za pět rublů!“

„Myslím, že ho okradl,“ děl Březa. „Nechci vidět takové kšefty! Vzhůru! Ve štábu divise ihned zajatce odevzdáte! Nu, ale řekli jste jim, kdo jsme?“

„Ano. Jsou to Hannoveráci, 64. zeměbranecký pluk. Nu, divili se. Tenhle je šikovatel.“

„Nuže, nechť je sešikuje! Dva naši vpředu, dva vzadu. Nechť jdou napřed. A hajdy domů! Chrápat!“

Dali se na pochod.

Šli s počátku trochu znaveně, ale náhle se rozhlaholili.

Čtyřicet rozvědčíků zapělo:

U staré Břeclavy na hrázi
mysliveček se tam prochází,
střelil na lišku,
trefil Marišku,
Mariška už leží na brišku.

Pěkná se, má milá,
pěkná zdáš!
Vem si mne za ženu,
uhlídáš…