Veliké dni/Část druhá/XIX.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XIX.
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online.
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Březovým bojem na „uťugu“ se stala celá rota slavnou. Účastníci dostali vesměs vyznamenání a ruští vojáci v divisi chodili kolem nich s podivem a s úctou.

Generál Pomerancev prosil štáb armády, aby mu dovolil soustřediti celou rotu v Krzywe.

Rybář, jenž byl povýšen zatím na podporučíka, přijel se podívati na slavnou polovinu své roty a připraviti ubytování pro ostatní.

„Dnes podniká praporčík Vít rozvědku proti Turkům u Litvínova — znáš to přece?“ řekl k Březovi, když přijel. „Je to na rozloučenou. Naše půlrota vykonala také pěkný kus práce. Ale — nu, s trochou závistí to přiznávám — primát patří zatím vám. Všecky noviny o tom píší. A hlavní stan neskrblí chválou. Vytrhli jste to, chlapci!“

„Je to Rybářova půlrota a jeho škola,“ řekl Březa, hladě nového podporučíka po jinošské tváři.

„Nu, dobře, dobře. Ale teď mne ještě poslyšte. Nesu mnoho novinek. Byl jsem před nedávnem v Kyjevě. Nuž, dějí se tam věci! Město samo je ovšem k nepoznání. Generál von Meder je zavřen. Kyjevské garnisoně se nesmírně ulehčilo. Každou chvíli jsou tu průvody s rudými, ukrajinskými, polskými prapory. Také Čechoslováci kyjevští již uspořádali několik nacionálních manifestací. Je tam veselo. Nu, a co se tkne našich věcí, tož ruská revoluce rázem odklidila spor Petrohrad-Kyjev, Dürich contra Masaryk a podobné věci. Svolává se sjezd, na který vyšle tentokráte svoje zástupce i vojsko. Je ohlášen Masarykův příchod na Rus. Projektuje se veliká armáda. Naše brigáda má býti doplněna na divisi, kromě toho se dějí přípravy k organisaci druhé divise. Budeš míti radost, ty Březo i Budecius, já a snad všichni! Budeme se bíti s Němci ve velikých a slavných bitvách. Už i mne ty rozvědky dávno omrzely. Jsou to hezké věci, ale malé. A každý není Březa, a všude nejsou „uťugy“. Ba, nebývá ani důvěry, jíž vás tak hojně daří generál Pomerancev. Náš sen se uskuteční, bratři. Budeme míti vojsko! Bataliony, pluky, brigády, divise! Baterie, divisiony, eskadrony, pancéřová auta a vlaky, sapéry, pionýry, tanky! Potáhneme do vlasti valným pochodem, pod mnoha vlajícími prapory! Dosti již rozvědčických idyll, sebekrásnějších! Vojsko! Pod vlastními vlajkami, s vlastními generály! S českou velící řečí! První emblem svobodného státu! Jeho první fysická moc! Co tomu říkáte, hoši?“

„Konečně! Bylo na čase!“

„Nuže, a nyní ustanovte svého delegáta na sjezd. Nevím ještě, kolik jich má vyslati každá rota brigády. Zatím byste mohli pověřiti jednoho, který se podívá do Kyjeva a bude vás potom informovati.“

Nastalo ticho.

Nikomu se nechtělo.

„Co je to? Přece se bude jednati o vás, o nás všech, o velikou věc!“

„Nechť jede Budecius,“ navrhl Skála, jemuž se nechtělo za nic na světě s fronty.

„Já bych jel,“ nabídl se Baroch s lišáckým výrazem v očích. „Já bych jim tam zazpíval:

Nedělejte okolků,
pojďte s námi do spolku.
Vemte flinty a bodáci,
zahrajte si taky už jednou na vojáci.“

„Tys to nějak natáh‘!“ vyčítali mu druzí.

„Věc je ovšem vážná,“ řekl Rybář. „Soudím také, že by měl jeti Budecius.“

„Ušetřte mne nekalého řečňování,“ řekl „učenej“ pohněvaně. „Baroch má pravdu. Lze jen k tomu připojiti: spěchejte s tím vojskem! Dostal jsem včera zprávu od přítele Hořčičky, že nám Gučkov dělá nějaké potíže. A Kerenskému také prý neimponujeme. Měli jsme prý dělat revoluci v Rakousku. To je tedy velmi moudrý a politicky poučený muž, jak vidno. Carská vláda nás trápila a tahala za nos, revoluční vláda, jak se zdá, slibuje dělati totéž.“

„A Miljukov je na to asi krátký!“ vzdychl Perný.

„Hu — to jsou zase věci! Bože můj, co my tu zkusíme…“ zahořekoval chlapec, zvaný „Mařena“.

„Pořád nám dávají, co se nám nelíbí…“ zapěl Baroch.

Nakonec Budecius již nesměl vzdorovati. Vypravili ho na cestu a ještě téhož večera odjel do Kyjeva. Jel celou noc.

Spáti však nemohl. Všude po stanicích bylo hlučno. Zástupy vojáků zaplňovaly nádražní perrony a restaurace. Zvuky písniček a harmonik se tu mísily s hvízdotem vlaků a s nárazy vozů. Důstojníci, milosrdné sestry, „zemgusaři“, generálové a praporčíci v divoce schumlané směsici…

Kam jedou všichni tito lidé?

Hlavou mu prošla zlá a neodbytná myšlenka, s níž marně zápolil:

Desertéři!

Utíká to vše pomalu s fronty! Zaslechl tu a tam rozhovor, rokování, meeting.

„Eh, přejedla se vojna!“

„Dosti tam krve prolili…“

„Nechť jdou ti ostatní…“

„Buržoasie vyžraná!“

„Generálové!“

„Povídají… u nás na vsi budou půdu dělit…“

„Pospěš, Gríšo!“

„Svoboda — tak svoboda!“

„K nám do pluku Petrohradci jacísi přišli. A mluvili — správně mluvili… Nač s Němci bojovati? Nechť bojuje buržoasie…“

„I tam jsou chudí… nebozí! Mužíci a dělníci! Proč člověka zabíjeti? Pro všechny Bůh místo na zemi stvořil…“ Točila se mu hlava.

Vešel do restaurace první třídy. Měl odznaky ruských jednoročních dobrovolníků, odvážil se sem tedy. Požádal číšníka o sklenici čaje.

U vedlejšího stolu seděli dva důstojníci.

„Oh víte, Dmitriji Osipoviči, já jen tak, nu na týden poodskočil… Dovolené jsem téměř neměl za celý čas války. Do Kyjeva se mi chce trochu zahlédnout. S děvuškami polaškovat… A to byl psí život.“

„Nu’s, pane kapitáne, i já… Hrozně mne plukovník týral… Poručík Nazimov sem, poručík Nazimov tam… stále jen poručík Nazimov. Čert! A do útoků honil! Čert!“

„No ovšem, vrátím se, opravdu se vrátím. Nelze přece opouštěti fronty. Ale jen tak maličko si potřebuji oddychnouti! Sil načerpati…“

„I já se vrátím. Plukovník asi odejde. Je to zažraný starorežimec…“

„Nu, starorežimci, po pravdě řečeno, jsme všichni. Jen oddychnout. Nic více. Nelze přepínati lidské síly, pravda?“

„Pravda!“

Čaj byl hořký. Nepomohly nikterak tři kousky cukru.

Ráno v šest hodin vlak, nabitý lidmi, již jako živé hrozny viseli na stupátkách a na samotné lokomotivě, přijel na známé kyjevské nádraží. Ale to nebylo nádraží: byl to obrovský tábor, zalidněný rzivými vojenskými plášti. Meetingovalo se zde, čpěla tu z každého kouta štiplavá machorka, zněly tu nevázané a dráždivé hlasy. Vojáci nezdravili důstojníků, z nichž nikdo se neodvážil kohokoli zastaviti a raději plaše unikal odtud.

Vyšel do ranních ulic.

Pročítal návěští za návěštím:

Velký meeting v Kupeckém klubu!

Koncert-meeting v Alexandrovském parku!

Zločiny domu Romanových — v Bio Français!

Rasputin a Anna Vyrubova — v divadle rozmanitostí!

Chaj žije vilna Ukrajina! Meeting Ukrajinců.

Dělníci Demijevského závodu. Přijďte manifestovati za mír a za osmihodinnou pracovní dobu.

Židé! Organisujte se v Poale-Zion!

Lev Deutsch a Věra Zasuličová promluví v neděli na koncert-meetingu v sále železničářů.

Pomalu se šinul do města a říkal si monotonně:

To je vše hezké!

A to vše: v době války!

Jakoby ani Němců nebylo! Jakoby nebylo fronty! A všech těch, kteří tam již padli!

Zdali neměl pravdu Klavďuša Morgunov: hyne Rus, hyne Rus, hyne Rus?

A nebude nesmírná láska Skálova a všech — zhrzena?

Naše veliká, zhrzená láska — Rusko? — —

Došel do Žiljanské ulice.

Zde byl dům, jehož jedno poschodí bylo pronajato československé organisaci. Spávalo zde vždy několik dovolenců.

Budecius zaklepal. Otevřeli mu. Vojákovi slavné roty rádi poskytli přístřeší. Skácel se na lože a tvrdě usnul, nedbaje zvědavých otázek, co a jak je na frontě. Pomyslel si jen, usínaje: Zatím je to tady horší…