Veliké dni/Část druhá/X.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Šikovatel Horáček se svojí tlupou stál již před zámečkem.

„Půjdeš s nimi směrem k Lysonskému lesu,“ řekl mu Březa. „Tam na mne počkáte u velitelství 84. bělomorského pluku. Já zatím objedu ostatní tři pluky, abych nasbíral informací.“

Dali se na pochod. Březa vsedl na koně a rychle je předjel.

Všude ho uvítali se zvědavostí i s radostí. Měli tu Čechoslováky vždy rádi. Tito podivní, exctičtí vojáci, přeběhlíci a zrádci Františka Josefa, i jejich zvláštní odvaha a hazardnost, se líbili ruským lidem, i když často nechápali, k čemu to všecko je, i když vesměs nevěřili v české sny. A ctili toto rytířství, jež se dává do boje tak riskantního a snad beznadějného — pro jakousi velikou a slavnou myšlenku svobody, jež jim, lidem ruského samoděržavija, připadala tak nedostižnou!

Březa viděl, že budou mít co činit s Čechy, Maďary, Němci a Rumuny.

Po velikém pochodu brusilovském nastalo ve východní Haliči opět ticho. Ale jako loni i teď na podzim se mluvilo o příští veliké jarní ofensivě. Usilovná rozvědčická činnost má jí připraviti půdu. Rusko chce vyhráti válku! Všude v zápolí a po celé zemi se organisují občanské pomocné komitéty, jež spěchají na pomoc tam, kde nestačí opatření vojenské správy. Rayon etapní je prosycen lékařskými a ošetřovatelskými punkty, rovněž jsou tu stanice zásobovací pro raněné, rekonvalescenty a dovolence, civilní inženýři pomáhají na výstavbě tratí, celé industriemi Rusko je mobilisováno na pomoc válce. Jaro 1917 má býti jarem rozhodným. Všichni spojenci chtějí prý mocně udeřiti na Německo a — zdrtiti je. Amerika dodává zbraně. Bude, musí býti brzo konec válce. Centrální mocnosti musí býti poraženy — jaro 1917 bude jarem míru, vítězného míru.

Březa naslouchal všem těmto předpovědím s velikou radostí. A těšil se, jak o tom bude rozmlouvati se svými hochy. Byl rád, že má něco pro „pessimisty“, jako je Budecius.

Jeho „kluci“ ho čekali u bělomorců. Když přijel, seděli pod železničním náspem, kde bylo mnoho zemljanek bělomorských rozvědčíků plukovních. Velitelství pluku bylo nedaleko v polozbořeném strážním domku blíže zříceného železného mostu. Bělomorci besedovali s „našinci“, z nichž hlavně harmonika Barochova a jeho umění budily jejich podiv.

„Baroch již prodával svoji harmoniku, bratře praporčíku,“ žaloval Horáček. „Dostával za ni dvacet rublů a pět kilo cukru. Musel jsem mu to zakázat!“

„A né!“ zvolal Baroch zoufale.

Březa seskočil s koně a svěřil ho bělomorcům. Vyšli za okamžik do zadních ruských zákopů, navštívili batalionské velitele, prohlédli kulomety, minomety, bombomety, konečně prošli přední linií po celé délce Lysonského lesa.

„Stojí tu osmaosmdesátníci,“ řekl Pernému a Budeciovi. „Máme tamto, nějakých sto kroků odtud, své známé. Hejtmana Kohouta! Matějčka, Blažka, Macka a jiné výtečníky. Hodit si tak po nich lassem a vytahovat jednoho po druhém!“

Ruský štábskapitán, velitel batalionu, je provázel.

„Povedu vás nyní na místo, jemuž my říkáme „uťug“, žehlička!“ řekl mladý důstojník. „Zde je k Rakušanům nejblíže. Drátěné překážky máme s nimi společné. Slýcháme často jejich hovor.“

Přišli na výšinu podivného tvaru, jež z dálky mohla opravdu připomínati žehličku.

Zde se zákopy téměř stýkaly. Březa dobře prohlédl toto podivuhodné místo.

„Možno by bylo zde vniknouti tiše k osmaosmdesátníkům…“ prohodil maně.

„Promluviti si s hejtmanem Kohoutem,“ dodal Perný.

Rozvědčíci se tu utábořili. Ruští vojáci hostili je ihned čajem, chlebem, machorkou a špatnými papirosami.

„Stmívati se bude co nevidět! Počkáme dnes zde několik okamžiků, zkusíme aspoň něco“ řekl Březa svým rozvědčíkům.

„Mám si připravit harmoniku?“ tázal se Baroch.

„Ano! A umíš plukovní signál a marš osmaosmdesátníků?“

„Umím — toť se ví, bratře praporčíku!“

Březa odešel na chvíli se štábním kapitánem do blízké zemljanky jednoho z rotných velitelů. Mladistvý praporčík s řádem svaté Anny na prsou je radostně přijal. Znal praporčíka Rybáře od loňska. Ukuli tedy malý plán.

Rozvědčíci byli ovšem netrpěliví. Blížil se časný podzimní večer. Na frontě bylo ticho. Jen v dálce zaduněly občas dělové rány. Na nebi tiše vyplouval sírově žlutý měsíc.

„Budou teď asi fasovat kafe,“ řekl Baroch. „Nu, nepohrd‘ bych plným esšálkem té žbrundy. Někdy bývala dobrá!“

„Jen buď spokojen se svým ruským čajem,“ řekl Perný pohněvaně. „Pořád se někteří nedovedou od toho Rakouska úplně a důkladně odpoutati. Snad bys neprodal naši věc za hrnec rakušáckého kafe?“

„Inu, to víš, prodal,“ řekl vesele Baroch. A hned recitoval:

Voni mají kafe,
a my máme čaj.
Především však obě strany
pořádný vši maj‘.

„Je to blbé!“ řekl Skřivan, jenž byl kdysi zavřen v Terezíně za antimilitaristické rejdy. „To my jsme si zpívali jinší písničky o vších,“ pokračoval. „Se mnou byl zavřen v Terezíně jakýsi Doubek, félák z Čáslavi, který kradl erární věci. Ten nám vždycky zpíval:

V Čáslavě v arestě,
tam je blaze,
lezou tam velký vši
po podlaze.
Já je chytám,
jedna, dvě, tři,
a házím je do povětří,
v Čáslavě v arestě,
tam je blaze!

Tomu se říká písnička. My jsme potom obyčejně sborem přidávali:

Kutná Hora s Čáslavou,
Čáslava s Kutnou Horou,
Hora Kutná s Čáslavou,
Kutná Čáslav…

No, tož tak nějak. Bývaly to všelijaké věci!“

Březa přišel s oběma důstojníky. Nesl v ruce složený arch papíru. Rozvědčíci se shlukli kolem něho.

„Pro dnešek učiníme malou zábavnou věc,“ řekl k nim. „Nyní se vracejí se svou večeří, za okamžik budou zalézati do svých děr. Teď je u nich černá hodinka návštěvou, je to nebezpečná chvíle pro lidské srdce. Barochu, zahraješ „Regimentsruf.“ Počkej, až ti dám povel.“

Baroch byl šťasten, že mu připadla válečná úloha.

„Teď!“

Harmonika zhluboka vydechla a náhle vysokými tóny zavolala na druhou stranu známý signál, jemuž osmaosmdesátníci podkládali tento text:

Cihláři, pojďte šlapat hlínu…

Účinek byl zvláštní. Na protější straně to zašumělo jako v úle. Bylo slyšet zmatené hlasy, povely, smíšené volání českoněmecké.

„Barochu, nyní ještě jednou — a přidej celý marš…“ velel opět Březa.

Šťastný „komik“ vyhrával nyní bravurně na harmonice celý plukovní pochod c. a k. 88. pěšího pluku.

„Vím, že by hejtman Kohout nejraději se zpropadl v této chvíli,“ řekl Perný, jenž se znamenitě bavil.

„Nejraději by ukryl třeba do pekla svoji kumpanii před tímto hlasem ďáblovým,“ dodal Budecius.

„Jsou z toho jistě jeleni,“ poznamenal Skřivan radostně.

A šikovatel Horáček jásal a tleskal do dlaní do taktu jako dítě.

„Vystrkují hlavy, hleďte,“ řekl ještě kdosi. Skutečně, naproti vylézaly opatrně hlavy vojáků v známých rakouských čepicích.

„Což, nepodniknou útoku?“ zeptal se ruský štábskapitán trochu starostlivě.

„Nikoliv! Nemohou. Nemají rozkazů vyšších velitelů a sami nemohou podniknouti leč slabou rozvědku, již bychom ihned pobili v těchto drátech. Jsou zde na uťugu v těžké situaci, myslím. Mohou pouze dozadu. A pak jsou, pevně věřím, tak překvapeni, že bychom je mohli schytati do čepic jako kuřata.“

„Nemám rozkazů,“ řekl důstojník rychle.

„Poslyšte, jak to u nich hlučí… Jejich velitelé jsou jistě bezradní. Do útoku jich nepošlou, vědí snad, že by to bylo šílenství. Odvésti je dozadu a zaměniti je Němci, také nelze tak narychlo v této chvíli. Skryti je do zemljanek nemá smyslu uslyší stejně všecko. Stráže a pohotovost musí přece zůstati u střílen. Tedy: už si musí dáti od nás líbit, že jim budeme vojáčky kazit a demoralisovat. Ah, co jiného s rakouskou armádou? Nestojí ani za to, aby se s ní pořádný voják bil. Barochu, už dost! Ticho!“

Harmonika umlkla. Smrákalo se víc a více.

Osmaosmdesátníci však naproti hlaholili. Mnozí se odvážili vylézti do půl těl na zákopy. Někteří i cosi volali.

Březa vystoupil na schůdky, vedoucí ze zákopu nahoru do drátěného lesa a zavolal mocně směrem k nepříteli:

„Berouňáci! Nebojte se, nestřílejte! I my nestřílíme. Slibme si na hodinu příměří. Nač střílet! Škoda krve! Achtundachtziger! Feuer einstellen! Eine Stunde Frieden!“

Bylo to vše překvapující!

Skutečně, nyní povylezly obě strany a dívaly se na sebe vzájemně jako protější lože v divadle. Pokud sloužilo světlo, používalo se i kukátek.

„Co dělá hejtman Kohout? Je ještě u čtyřky?“ volal Perný.

„Ten už se ulil někam do Hinterlandu,“ odpovídal hlas s protějška.

„A co kadett Blažek, který byl u pětky?“

„Ten je zabitej! Dostal bauchšús u Burkanova loni.“

Perný se přestal nyní dotazovati. Slezl s náspu a narazil na Budecia, jenž k němu zašeptl ponurým hlasem:

„Je to nesmyslné, co děláme. Buďto nepřítel, nebo…“

„Nebo? Nebo tihle osmaosmdesátníci,“ řekl smutně Perný. „Je mi líto toho Blažka. Mohl z něho býti dobrý český voják! Vzpamatoval by se. A měl doma děvče…“

„Eh!“ zavrčel pohrdavě Budecius.

Březa ho podchytil vtom pod paží a ukazoval mu svůj papír.

„Píši jim psaní. Co tomu říkáš, pane spisovateli? Čti!“

Budecius četl velikými písmeny popsaný arch, kde stálo:

„Věrní Čechové! Bratři! Odhoďte zbraně, již vám proti vaší vůli vtiskli odvěcí nepřátelé a utlačovatelé našeho lidu. Vždyť ani nevíte snad, že bojujete nejstrašnější boj, jaký může bojovati člověk a národ, boj proti vlastním osvoboditelům. Čím vám kdy ublížili Rusové? Rusko vás přichází osvobodit a vy proléváte krev jeho synů! Jak zodpovíte tento zločin před budoucími pokoleními, před vlastními dětmi? Všude v armádách spojenců bojují Češi a Slováci za svobodu Vlasti. Pomozte jim aspoň tím, že se vzdáte boje a přejdete ke svým přátelům. Uvidíte, jak se ulehčí vašemu svědomí. Nebojte se, válka nemůže skončiti jinak, než porážkou Německa a zkázou zločinného Rakouska, proti nimž se postavil celý svět. Nedejte se zastrašiti hrozbami svých velitelů. Zde budete bratrsky přijati a zítra či později vrátíte se s námi do svobodných Čech, do zlaté Prahy, do rodného českého Berouna. Na zdar! Bývalý osmaosmdesátník Jan Březa, kdysi poručík vašeho pluku, dnes velitel oddílu Čechoslováků.“

„Co tomu říkáš?“

„Text je dobrý. Ale proč jim svěřuješ, že jsou proti nim oddíly Čechoslováků?“

„Jsi bláhový,“ odtušil Březa. „Jsem přesvědčen, že to věděli již dnes ráno, aspoň vyšší velitelství. Zvěděli by to však najisto co nejdříve. Nejsou líní ve výzvědné službě, ba, jsou pohyblivější než Rusové. Nechť to vědí. Bude je to ustavičně strašit. Přitáhnou-li v důsledku toho svoji bdělost, budou-li ještě přísnější na mužstvo, docílí stejně opačných výsledků. Jsme tu a mají nás na krku. Už se nás nezbaví. Přijdou-li do sousedstva, jsou tam jiné naše čety. Dají-li je na italskou frontu, najdou tam naproti zase Čechy. Podobně ve Francii. Kam je tedy schovají před Čechoslováky? Budeme je honiti po všech bojištích světa, bude-li toho potřeba. Neuteče ani jediný. Ale, milý můj tyrane, buďme k nim trochu shovívaví. Jaký smysl by mělo pobíjení těchto naivních, namnoze neprobudilých lidí. Českých lidí — jichž je tak málo na světě. Lidí, z nichž mohou býti ještě pořádní čeští lidé.“

„Dej mi tu listinu,“ řekl náhle Budecius a vztáhl ruku. „Mohu ji také podepsati? Znají mne tam dobře, ať vědí, že jsem na ně nezapomněl.“

A podepsal rychle veliký papír.

„Kdo jim to tam donese?“ ptal se Březa za chvíli svých lidí, kteří vesměs byli již v živém rozhovoru s „těmi od naproti“.

„Já!“ řekl šikovatel Horáček. „Nabídneme jim balíček cigaret, ať si pro něj někdo do půl cesty přijde, a zabalíme jej do toho papíru.“

Věc se podařila. Za okamžik na Horáčkovo zavolání vylezl „Austriják“ před dráty a po čtyřech opatrně se „štrachal“ ku předu vstříc „Rusákovi“— Horáčkovi, jenž ho dobromyslně po česku pobízel k odvaze.

„Jó, ty bys mně moh‘ udělat nohy…“ namítal šedomodrý hnědému.

„Nic ti neudělám,“ dušoval se hnědý. „Ty bys mně moh‘ taky udělat nohy. Ale přece máme na hodinu příměří. Já jen chci ti ukázat, jaké tu máme pokouřeníčko. A masa a chleba máme, holečku! To byste mrkali!“

„Máte?“ šeptal šedomodrý zaujatě.

Přilezli konečně až těsně k sobě a druh druhu zíral dlouho v oči.

„Kde se’s naučil česky?“ ptal se šedomodrý.

„V Praze!“

„Odkud jsi?“

„Z Prahy!“

„Cože?“

„Ano!“

„Dej sem teda ty cigarety.“

„Zde jsou. A dobře si tam přečtěte, co je na obalu napsáno!“

„Vy jste tady Češi?“

„Ano!“

„Tak s bohem!“

„Tak nashledanou!“

„No, jestli to pude!“

„Pude!“

Horáček se vrátil. I šedomodrý zalezl zase do rakouského zákopu.

Dobrovolnici se nyní opět shromáždili kolem Březy.

„Teď už čtou to provolání…“ prohodil kdosi z nich.

„Zazpívejme jim k tomu! Hymnu!“

„Zpívejte!“ velel Březa.

Několik hlasů, vedených čistým a vroucným tenorem Horáčkovým, začalo „Kde domov můj!“

Slavná a silná píseň zněla nad zákopy, v nichž bylo hluboké, dojemné ticho. Mladý ruský praporčík s řádem svaté Anny tiše plakal. I štábskapitán byl hluboce pohnut. Zašeptal k Březovi:

„Jak podivné! Tam i tady Čechové!“

„A jak málo je zapotřebí, aby se sešli!“ povzdychl Březa.

Když píseň již dozněla a jen poslední její smiřující tón se chvěl ještě ve vzduchu, hrobové a těžké ticho bylo najednou rozraženo hroznou ranou. Byl to výbuch rakouské miny, jež dopadla za ruské zákopy, právě ve směru, kde stáli Čechoslováci. Za okamžik začala rakouská artilerie bezhlavě, jako vždy, a nešetrně střílet po ruských zákopech. Bylo po „příměří“, jež netrvalo nikterak ani hodinu.

„Jsou to darebáci!“ zlobil se Vojta Baroch. „To má člověk za koncert. Kdo do tebe machorkou, ty do něj minou. To je rakouské přísloví. Ale my to těm klukům nedarujem. Já jim, těm psům, hraju:

Cihláři, pojďte šlapat hlínu.
Voni, kluci, na mne hoděj‘ minu.
Byl by ze mně málem samej tvaroh.
Ale zůstal celej Vojta Baroch!“

Ruští zemljáčkové se nyní trochu zase zlobili na ty Čechoslováky. Jaká „jerunda“! Mají teď kanonádu na krku. Bože, bože, už aby byl mír!

„Půjdeme dnes domů!“ rozhodl Březa. „Uvidíme co nejdříve, jaký bude výsledek tohoto mírového podniku. Uvidíme, kdo jsou osmaosmdesátníci. Ta mina — to by mohla býti mina některého Kohouta. Zítra a denně budeme sem chodit, aspoň menší oddíl, abychom s nimi udrželi styk. Ó, moci schytati celý pluk! Jako osmadvacátníky!“

Vtom přiběhl sem ruský vojáček a hlásil svému rotnému veliteli udýchaně:

„Vaše blahorodí, na postu, kde stojí Kozlov, přelézají sem Austrijáci. Starší mně přikázal vám to oznámiti.“

Vydali se ihned a vzrušeně za poslem. Již za třetí traversou potkali tři zajatce v šedomodrém. Byli strašně zabláceni. Lezli patrně po břiše do ruských zákopů. Za okamžik přibyli další. Celkem dvanáct lidí, celá polní stráž, Češi.

Ve světle měsíce Budeciovi se zdálo, že mezi nimi poznává jednu tvář. Byla to tvář zsinalá, zhubenělá, s vystouplým, dlouhým nosem, na jehož špičce se třepetala kapička.

„Jste to vy, Liebermanne?“

„Ano, jsem to já, Liebermann, učenej pane!“

„Tak tedy vy jste přišel? Vítejte nám. A jak se to stalo?“

„Kaprál četl psaní. Já jsem brečel. Voni tam byli podepsanej. Tak jsem vzal nůžky — viděj, tady jsou, vždycky tady byly — a šel jsem. Stříhal jsem a šel jsem. A tihle šli za mnou.

Lezli. Ale tamti střílejí. U minometu jsou oficíři. Jeden Maďar střílí a jeden Žid. A hejtman Kohout už je ulítej v Hinterlandu. Ale já jsem si vždycky myslel, že se s nima sejdu, učenej pane. A mám hlad.“

„Dejte jim, bratři, chleba,“ řekl Březa, usmívaje se na překvapeného „učenýho“. „Vidíš, co dokázal tvůj podpis! Odvedeme zajatce hned do štábu,“ řekl posléze k veliteli batalionu. „Uvidíte, že dnešní noci ještě přijdou další. Nebudete toho litovat. Doufám, že touto dělostřelbou neztratíte lidí, nejvýš budete špatně spát. A zítra na shledanou. Nepřijdu-li sám, pošlu vám několik mých intelligentních vojáků. Dá se zde mnoho dobrého a zajímavého poříditi. Do svidanija!“

Rozloučili se srdečně. Mladý praporčík, velitel roty, doprovázel je však až k železničnímu mostu, kde odpoledne odpočívali.

Odtud šli už bezpečnou cestou ke Krzywe.

Jan Budecius vedl si už za ruku svého Liebermanna.