Veliké dni/Část druhá/IX.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Bylo to vše podivné.

A podivuhodně shodné!

Jan Budecius věděl nyní, že jím osud hraje nějakou zvláštní hru.

Vesnice, do níž dorazili s četou pozdě večer, se jmenovala Krzijwe.

Rota byla již v Buczaczu rozdělena a půlroty se rozešly do různých divisí. Druhá půlrota, jíž velel praporčík Březa, byla určena k 23. pěší divisi.

Zastavili se před budovou „Folwarku“, jenž tu býval jistě sídlem nějakého šlechtice. Okolo zámečku byl rozsáhlý park, značně již zpustošený. Překvapila je hudba. Byly to arie z Oněgina.

Skála tu slyšel melodii, již nejvíce miloval:

„Oněgin, pomnitě‘l tot čas?“

Budeciovi připadalo vše nesmírně zvláštním a osudovým.

Hudba zněla nocí jako na uvítanou rozvědčíkům, utrmáceným dlouhou cestou z městečka Kozowy nekonečným, hrozným blátem, jež Budecius opětně poznával. Bylo to historické bláto východní Haliče.

Březa velel oddych a vstoupil dovnitř budovy. Esaul Morgunov ho uvítal v kanceláři. Poznal ho a blahopřál mu k povýšení. Vyptával se na Rybáře a na ostatní známé z loňska.

„Musím vás ohlásiti generálovi. Má dnes narozeniny. Proto mu hrají. Všichni jsou tam v sále na obědě. Oh, vypil už vodky dost, starý Korďukov!“

Esaul se rozesmál a vycenil zuby.

Šli do veliké jídelny, kde seděli důstojníci štábu divise i velitelé podřízených pluků.

„Vaše prevoschoditělstvo, praporčík Březa, velitel oddílu Čechoslováků-rozvědčíků, má čest se vám představili!“ hlásil se myslivec u malého, suchého a vrásčitého generála.

„Oj, holubčík,“ zvolal stařík, „zdrávstvujtě a vypijte s námi číšku. Na zdraví Čechoslavii! Urá!“

„Na zdraví Ruska a Slovanstva!“ řekl Březa, vzpamatovav se.

„Bravo!“ zahlučel celý sál.

Březa byl silně překvapen tímto uvítáním — a dojat. Vzpomněl, jaký hrozný život a protivná etiketa byly v rakouské důstojnické společnosti, zejména v jídelně. Poprosil Morgunova o ubytování svých lidí. Dostalo se jim čistých zemljanek poblíže štábní budovy. Šimůnek ihned se dal na kuchyni do práce. A Vojta Baroch, jenž zůstal, celý šťasten, u čety, zazpíval mohutně:

„A hned vařili čaj, čaj…“

Druhého dne ráno přišel Březa — jehož uložili v budově vedle znamenitého Petrogradce, poručíka Šolochova, jenž k smrti rád pil — do štábní kanceláře. Náčelník štábu, generál Jefimov, podal mu obraz fronty a naznačil mu úkoly rozvědčické.

„Naproti nám stojí sbor generála Hofmanna. Máme s ním už téměř přes rok nepřetržitý styk. Vyšší velitelství patrně rádo nás posílá proti němu. Měli jsme totiž vždy úspěchy s panem von Hofmann. Na úseku naší divise je jeho červená brigáda. 81. a 88. pěší pluk. Vaším úkolem bude, podobně jako minule, sledovati každý pohyb tohoto, vám již známého nepřítele. Víte, jak v brusilovské ofensivě přišly nám vhod všechny vaše zprávy o Burkanovu, jehož jsme po tuhém odporu přece dobyli. Od té doby jsme vystřídali jiná vis à vis. Dnes stojí tito červení znovu proti nám a proto jsme žádali štáb jihozápadní fronty o přidělení vašich rozvědčíků. Také u sousedních divisí, 119 na pravo a 74 na levo je situace podobná: mají naproti sobě české pluky. Finlandci 22. armádního sboru generála von Brinkena rovněž se potýkají s pluky z Čech a Moravy. Mezitím jsou ovšem rozesety pluky maďarské a německé. Vaši lidé mluví vesměs německy a někteří i maďarsky. Potřebujeme však někoho, kdo mluví rumunsky. Není-li ho mezi vámi, přidělím vám některého našeho Bessarabce. Nuže, je vám nyní věc jasna? Ostatní musíte získati již sám na svých pochůzkách. Zde jsou mapy. Budete-li potřebovati jakékoli informace nebo rady, jsem vám vždy, jako náčelník štábu, jemuž jste přímo podřízeni, k službám. A nyní do svidanija!“

Březa shromáždil své hochy, aby jim sdělil, co právě slyšel.

Zaradovali se. Budou aspoň válčiti se známými.

Jen Jan Budecius a Perný zůstali vážnými. Pernému připadalo, že to není dobré znamení.

„Konečně, není celá tato válka bratrovražedná?“ děl chmurně Budecius. „Bojím se jen, že vědomí o tomto nepříteli oslabí mnohou silnou paži. Milejší by mi byli Němci. Bili bychom se s nimi bez skrupulí. Není to právě čistá práce, mazat se s pitomými Čecháčky, kteří slouží císaři pánu.“

Březa k nim přistoupil a řekl s úsměvem: „To je, co nás všecky mučí: chceme se bít! Čekáme také my na svůj Toulon. Blahoslaveni rozvědčíci: ale svatí bojovníci! Z drobných všedních dnů rozvědčické práce vyrůstáme. Máme právo na dny lepší, svátečnější, veliké dny vítězných bitev. Stará Družina je mrtva! Ať žije československé vojsko! Ale prozatím je nutno pracovati. Pracovati tam, kde je práce možná a úspěšná. I když je to drobná, drsná a hořká práce. A nemyslete si tedy, že vám strpím mnoho povídání. Vzpomeňte na Kyjev! Nechť si tam diškutýrují! My zde se budeme bíti. A kdyby z celé naší akce pro rozjeté a vymaštěné huby našich „organisátorů“ nic nezbylo, než několik slušných srážek a bitek našich rozvědčíků, dobré to bude. Aspoň čest zde zůstane. A umřeme-li, slavně umřem! To je heslo našeho rotného velitele. Zůstaneme mu věrni. Odpoledne půjdou se mnou na prohlídku nepřátelských posic šikovatel Horáček, Perný, Skála, Budecius, Matějka, Skřivan, Svoboda s fotografickým aparátem a Baroch s harmonikou. Polovina z nich sloužila u 88. pluku. Uvidíme, co dokáží se svými kamarády. Šimůnku, rozdej jim dříve oběd. Za dvě hodiny bude se mi Horáček hlásiti se svými lidmi. Rozchod!“

„Bude na nás vostrej!“ řekl melancholicky Baroch za odcházejícím praporčíkem. „Musím si dát do pořádku harmoniku. Je to pro mne jediná zbraň, jíž jsem až dosud vítězil. Musím ji mít lépe vypucovanou než vintovku.“

Potom odhopkoval ke své zemi janče a zazpíval trhaně:

Tra-la-la, tra-la-la,
„cihláři“—jsou—před—náma.
Vojna—nejni—žádnej—tvaroh,
vyhraje—ji—Vojta—Baroch.

Poručík Šolochov vykládal zatím Březovi, že u nich v Petrohradě, sejde-li se „teplá společnost“, ten, kdo vypije „zazdravnuju čaru,“ slavnostní číši kognacu, nebo v nejhorším i vodky z rukou nejkrásnější děvy, číši, víme, pořádnou, ruskou, má na ten večer její srdce a všecko.

„A jak u vás v Čechii?“

„Jsme celkem neveselý národ,“ odvětil Březa. „Máme od rána do večera hojně práce — a nemáme peněz. Víte, jaké je u nás národní veselí? Vesnická muzika! A to se chlapci i noži pobijí… Ve městech? Někdy v létě sokolský výlet s cvičením. V Praze? Na periferii muzika s krví, jinak se v neděli náš pražský lid válí v kavárně a v létě ve Stromovce. Toť vše!“

„Hm, málo! A u nás v Rusku, oh, v zimě saně, hony na lišky a medvědy, veselé společnosti petrohradské a moskevské, pitky, divadla, kabaret „Netopýr“, scény „Rozmanitostí“. A naši mužíčkové mají rovněž svoje radosti. Zpívají, tančí, pijí… Co říkáte ruským tancům?“

„Jsou krásné!“

„A vidíte, mně se líbí vaši Čechoslováci! Jsou veselí a junáčtí. Je to něco jiného, než naši těžcí zemljáčkové. Každému z nich hledí z očí vtip! Jsou chytří. A bijí se — tak! Jakoby to činili levou rukou! Mám je rád!“

„Dáme se tu ihned do práce,“ děl Březa, vstávaje od oběda. „Dnes jdeme se podívati na nepřítele!“

„Pozor na hlavu!“ zvolal Šolochov. „Neboť byste mohl přijíti o svou hlavičku, milý soudruhu! Co byste říkal tomu, kdyby vás lapili?“

„Nic! Patrně bych nepromluvil ani slova. Pověsili by mne!“

„Moloděc, nebojí se!“ poznamenal generál za odcházejícím českým důstojníkem. „Hm, šibenice!“ A otřásl se odporem.