Vedle cesty/Zlato

Vedle cesty Josef Thomayer
Ze života ve velké nemocnici	Zlato	Básníci a lékařství

Údaje o textu
Titulek:	Zlato
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 21–29. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1878
Licence:	PD old 70

Při svých literárních pracích mívám obyčejně snahu psáti, pokud se dá, na základě vlastních zkušeností; dnes musím však prositi za obecnou shovívavost; hodlámť psáti o předmětu, jehož z vlastního názoru neznám, a tu jest mi opírati se šmahem o výzkumy jiných, jak patrno šťastnějších smrtelníků.

Chci psáti o zlatě, neznám ho však. Vím sice ještě dost jasně, že je zlato drahým kovem — v tom ohledu pamatuji se ještě dobře na učení přírodních věd; avšak předměty zlaté poznávám jen znenáhla, za skly pražských zlatnických krámů na vědeckých svých pouličních výpravách, kdežto o existenci zlatých peněz dověděl jsem se — ač dost povrchně — hlavně ve „Stu mravoučných povídek“ od Františka Svobody a dále ještě i v jiných v ohledu tomto důležitých spiscích.^[1] Že jsou následkem toho moje vědomosti značně kusými, nepotřebuji tuším podotýkati.

Než nepotřebuji se, trvám, také zapřisahati, že nechci hrát odvážnou hru: mluviti o zlatě se stanoviska světoobčanského! Jednak mne chrání generální titul článku^[2] před světovou potupou, jednak právě vyslovený soujem mých vlastních odborných vědomostí. Věc, o které chci psáti — je užívání zlata v lékařství a to právě proto, že v posledních dobách činěny pokusy s kovem tímto, na základě jichž není nepodobno, že by zlato nestalo se zase cenným prostředkem léčivým. Prosím, neříkejte, že mluvím pošetile! Je mi s dostatek známo, že zlato co lék není novým. Prozradil jsem již s hůry znalost mravoučných povídek a proto vím zcela dobře o celé řadě příběhů, v nichž velikomyslný kníže, zabloudiv v chudé vísce do spustošené chaloupky, uzřel zde na bídném lůžku nemocnou vdovu, obklopenou řadou zubožených dětí a jak vyňav z kapsy sáček — obyčejně hedvábný, po případě barvy červené — vzal několik zlatých penízů a doručil je chudé vdově, kteráž následkem toho zaopatřila si lék, pokrm i šat potřebný a tak se pozdravila — z čehož pravidlem vysvítá tištěné mravní naučení, že je zlato nejlepším lékem.

Vím dále, že by se zlatem dala v Čechách skutečně snad třetina nemocných pozdraviti — a nejen na papíře jako v mravoučné povídce. Avšak jako takový lék je zlato pouhým problémem; a nejednou posupně zní rada lékařská: „Vy se pozdravíte — třeba jen, abyste se vzdal svého zaměstnání, šel do hor a podobně.“ V takových případech marně se ohlížeti po dobročinných lidech nosících nejlepší lék stále u sebe v peněžence své! A také jest naprosto nemožno v poměrech přítomných, aby každý chudý našel dobročinného svého lékárníka; jsouť nemoci chudých nejčastějšími, a kdo ty by chtěl léčiti, musil by podniknouti úplné převrácení veškerých poměrů společenských; jsouť to právě v potu tváře pracující lidé třídou, kteráž plní nemocnice a úmrtní lístky. Leč nač kaziti si humor takovou maličkostí jako je změna společenského řádu, kdo by chtěl zde reformovati, tomu bylo by zrušiti milionářství, a zač by stál náš život, kdybychom se namáhali bez vyhlídky, že staneme se také milionáři, a budeme míti zlata hojnost.

Tedy v tomto směru vymýťuji zlato z rozpravy své zúplna. Neboť pak není zlato lékem prvé třídy, nýbrž prostředkem stojícím v jedné řadě se vzduchem, zdravou vodou a podobnými zdravotními požadavky. Já pak chci mluviti o zlatě jen ve smyslu čistě léčebném.

Našel jsem zlato v nejrůznějších spisech. I v dnešních učebných knihách o lécích, kde ovšem paraduje více k vůli slušnému dojmu, než že ho byla skutečná potřeba, i ve spisech ctihodných omšených starců, jakož jsou homeopathové, i konečně v nauce o jedech, zejména v proslulém starším díle Francouze Orfilly. Zde se s potěšením dovídám, že je zlato jedem, i blahořečím osudu, jenž mne až dotud před poznáním tohoto nebezpečného prostředku byl uchránil.

Avšak počnu s nejzajímavější částí z trojího tohoto odvětví — totiž s úlohou zlata u homeopathů. Učenci tito totiž soudí, že zlato a zejména některé jeho lučebné sloučeniny byvše požity vzbuzují v člověku trudnou náladu,^[3] skleslost duševní, touhu po smrti, rozmrzelost; dále bolení hlavy, mdlý zrak, ubývání sluchu, zostření čichu a ještě asi půl druhé stránky jiných rozmanitých nemocí a dokonalostí, ku kterýmž jak homeopathové přišli, sám bůh ví. Za našich dnů zkoumáme účinek léků hlavně na zvířatech, stalo-li se tak také u homeopathů, těžko souditi. Aspoň by bylo věcí dosti zábavnou viděti melancholické morče, duševně skleslého králíka, samovražednou myšlénkou se zanášejícího psa, krátkozrakou žábu, nedoslýchavého mloka a podobné — neboť to vesměs jsou zvířata, na nichž farmakologové účinek léků zkoumají. Proto je patrno, že zkušenosti ty nabyty byly většinou na lidech, a mnohý čtenář může zajisté leckterou z nich potvrditi, neboť nedá se popříti, že mnozí lidé pozřevše hojně zlata, tak jsou slabého zraku, že ani bývalých svých přátel nepoznávají, a tak jsou nedoslýchaví, že nemožno jim učiniti srozumitelným, aby půjčili člověku ku příkladu padesát zlatých. Proto není radno nedůvěřovati pravdám homeopathů, a je nepochybné, že na základě zásady homeopathické: léčiti nemoc léky, jež vzbuzují v těle nemoci podobný stav, možno vyléčiti mnohou zádumčivost, omrzelost života, touhu po smrti atd. zlatem. Jen že třeba, by užitá dávka byla poněkud větší než užívají jí homeopathové, kteří jedním decimilligramem a menší ještě dávkou choroby takové vyléčiti chtěli.

Druhý směr medicíny — a ten zastupuje dnes tak celkem nekonečná většina lékařů, má vůči zlatu poněkud méně růžové naděje. Spíše ještě v chirurgii se ho užívalo v dobách posledních, zejména pro vlastnosti jeho zevnější — že totiž nebéře pohromy na základě vlivů vnějších, že nerezaví a nepřechovává nečistotu. Proto ho užívali a dílem i dosud užívají zubní lékaři k tak zvanému plombování, to jest k vycpávání kotlavých zubů — avšak i zde dnes se častěji užívá jiných méně cenných látek. Dále chtěli užívati také zlatých drátů ku vzpřímení vpadlých a uměle z kůže čelní vytvořených nosů, v nichž měly tvořiti jakýsi ochranný krov, avšak ani zde se myšlénka ta neujala; a pamatuji se z přednášek professora Blažiny, jak jednou pojednávaje o předmětu tom, svým vtipným spůsobem o pokusu tom nepříznivě se vyjádřil řka, že zlato sice je velmi pěknou věcí v kapse, ale v nose že nestojí za nic.

Podobně bývaly hroty u různých nástrojů, jimiž se chorobné části lidského těla nabodávaly, zlatými — zejména uvádím za příklad jehly Pravazových stříkaček, k podkožnímu vstřikování sloužících; avšak u všech takových předmětů nabylo se přesvědčení, že zlato je přepychem, a nahraženo laciněji jinými neméně vhodnými kovy, zejména železem a pak moderními smíšeninami mědi s cínem, olovem a p. Slovem, rozhlížím-li se dnes po řadě mi známých nástrojů lékařských, nevzpomínám si ni jediného předmětu, jenž by nutně měl býti zlatým.

Trochu jinak to vypadalo s vnitřním užíváním zlata. Zejména v nedávné minulosti, asi tak v druhém a třetím desítiletí nynějšího století více se o něm mluvilo než kdy jindy, zvláště od těch dob, co Francouz Chrestien (1810) důtklivěji je v chorobách žláz, kůže, kloubů a jiných odporučoval. Avšak až do našich dob se představa o hojné léčivé síle zlata neuchovala, tak že se nepamatuji, že bych byl kdy viděl zlata jako léku užívati. Shledaloť se zejména, že rtuť a připraveniny její stejných účinků jsou ba intensivnějších a rtuť je u porovnání se zlatem nekonečně lacinější. Zmínění zasluhuje jen ta okolnost, že možno v jemné lístky zlata — ovšem ale také i pozlátka zahaliti nechutné a odporné pilulky; avšak pokus podobný nelze si vždy dovoliti, poněvadž zahalení takové, jak nepotřebuji ani podotýkati, cenu léku značně zvyšuje; a vysoká cena léku není každému nemocnému právě nevyhnutelnou potřebou.

Užívalo se, a kdyby potřeba bylo, užívalo by se podnes zlata různým spůsobem. Tak se podával druhdy čistý zlatý prášek; že by však v takovéto podobě byl značně prospíval, nesnadno tvrditi, uvážíme-li, že zlato možno rozpustiti jedině v známém plynném prvku chloru a pak v pověstné lučavce královské, smíšenině kyseliny dusičné se solnou, kteráž pro svou vlastnost, že krále kovu rozpouští, zvláštního svého názvu nabyla. Avšak látek takových v těle našem není, vyjímaje něco kyseliny solné, nacházející se v žaludku; proto nelze míti než za to, že zlato nezměněné tělo opouští! Dále užívalo se kysličníku zlata, pak — a to nejčastěji — sloučeniny s chlorem a pak několika jiných složitějších sloučenin. Poslední tyto prostředky jsou velmi prudkým jedem a je zaznamenáno několik případů, ve kterých lidé zejména tak zvaným třaskavým zlatem otráveni byli.

Zajímavo je, že vědečtí lékaři z počátku tohoto století pozorovali na lidech, kteří větší množství některé smíšeniny zlatové byli požili, výjevy zcela opáčné, než jsou ony, ve které homeopathové byli věřili. Zejména tvrdí se, že lidé zlatem lehce otrávení byli velmi veselí, žvatlaví, že cítili se spokojenými a mluvili o zvláštním blahu, jež se v těle jejich rozhostilo. Čemuž úplně věřím, zejména o lidech, kteří vyhráli v některé velké loterii asi sto tisíc dukátů: a tak aspoň morálně zlatem se otrávili. Proto také jsem již z předu s podáváním zlata v melancholii, zoufalství a omrzelosti naprosto souhlasil.

Než v nejnovější době poznali lékaři zcela zvláštní působivost u některých kovů a hlavně zlata. Francouz Burcq tvrdil sice již před několika roky, že zlato přiložené — nota bene třeba i ve formě zlatých peněz — na tělo člověka některou chorobou nervovou postiženého — má zvláštní vliv léčivý, avšak nález ten pro nápadnou zvláštnost svou nedošel povšimnutí. Že však Burcq v tvrzení svém neustal, přišla věc ve francouzské akademii na přetřes a byvši prozkoumána zejména nejslavnějším francouzským lékařem naší doby, Charcotem v Salpetrière,^[4] shledána v podstatě pravdivou. Nemohu ovšem podrobně nové toto učení probírati, ano patří před jiné forum, avšak věc je zajisté tak zajímavou, že snese ji i čtenář, jenž se odborným studiem nezanáší.

Nalezlo se totiž, že byl-li u osoby jistou nervovou chorobou stižené položen zlatý plíšek, po případě i dukát nebo i některé jiné kovy na místo necitlivé, rozhostil se po údu, na němž kov spočíval, zvláštní pocit tepla a jakéhosi mravenčení, a že po nějakém čase, když byl kov odstraněn, necitelnost ta zmizela. Poněvadž bylo lze domnívati se, že vzbuzen dotykem kovu s rukou elektrický proud, spojena v případu jiném s kovem a s rukou pomocí drátu magnetická jehla, kteráž po chvíli odchýlením svým na jevo dala, že skutečně dotykem tím slabounký proud elektrický vzniká, kterýž ovšem postačí, aby na chorobu nervovou jaksi působil. To je substrát nálezu Burcqova čili metalloskopie, jak se nálezu tomuto záhy přezdělo. Nepotřebuji podotýkati, že pochod zkoumání toho byl mnohem složitějším a podobně i výsledek v mnohém ohledu jiným, avšak zásadu učení toho přec jsem nastínil a to trvám postačí.

Je však patrno, že nález Burcqův je věcí prastarou. Nervosní dámy vyléčily již z mnohého povážlivého záchvatu a spíše, než Burcq to byl věděl, zlatý náramek, zlaté náušnice, a je jisto, že při tak patrné léčivé moci zlata nebudou manželové přáním svých drahých poloviček tak tvrdošíjně vzdorovati. Já však myju si ruce své v nevinnosti; nenapadloť mne ani z dáli stavěti se slovy svými proti pánům manželům. Nechť vymění peníze své za zlato a zahalí se důstojně v tvrzení, že také oni jsou chorými a že nervosnost jejich vyléčí nejlépe zlato — když zůstane v kapse.

---

1. Slova tato pohnula před šestnácti lety redaktora, v jehož listu článek „Zlato“ uveřejněn, tou měrou, že mi vyplatil honorář za článek připadající ve zlatě. Mám za to, že dojemný tento čin zasluhuje, aby na věčnou pamět byl zaznamenán. Bohužel nestačilo zlato ono, abych již tenkráte byl mohl privatisovati.
2. Titul zněl svého času „Léčebné drobty“.
3. Viz o tom článek „Aurum“ ve spise „Universal-Lexicon der pract. Medicin und Chirurgie“. Sv. 2. r. 1836.
4. Ohromný ústav pro neduživce v Paříži. Charcot zemřel r. 1893.