Vedle cesty/Ze života ve velké nemocnici

Vedle cesty Josef Thomayer
	Ze života ve velké nemocnici	Zlato

Údaje o textu
Titulek:	Ze života ve velké nemocnici
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 1–20. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1876
Licence:	PD old 70

I.

Síně prostranné, jasné, v každé z nich řada postelí, u každé postele lahvička s lékem. V síni dále skříně s lučebninami, skříň s drobnohledem, elektrické přístroje, na některém stole barrikáda z pečlivě spořádaného, vzorně vyleštěného náčiní cínového — jsme v oddělení pro nemoci vnitřní. Jest po obědě — doba siesty. V síni jedné nemocní dílem spí, dílem čtou. Zdá se vám, že jste v nějaké čítárně. Komu dovoleno čísti a kdo má knihu nějakou, čte dozajista. Na výbor se mnoho nehledí. Tam v koutě choulí se starý muž pod svou přikrývkou. Rudý jeho nos jasně svědčí, jakým problémům život svůj věnoval — teď má vlekoucí se plicní neduh a snad také chorobu ledvin. Než prozatím nedostavily se ještě nejtrpčí chvíle, a rudonosý náš přítel může si volně krátiti čas knihou. Čte libretto k Traviatě. V jiné síni slabikuje šedesátiletá stařenka „Společenský zpěvník“. Jinde čte devítileté děvčátko „Prodavače duší, čili spanilou kajícnici“ a opět jinde spatřujete ženštinu pochybné poněkud pověsti pohříženou v lektyru Rufferových „Devíti stupňů k spasení“. A všichni jsou s knihou svojí spokojeni, zejména ctitel lihovin s Traviatou: dává se každý okamžik nad librettem do hlučného smíchu. V jiné síni mužské odbývá se pravá beseda. Několik mužů v plátěné pruhované chaláty oblečených sedí kolem postele, na níž mladý muž intelligentnějšího vzezření předčítá nahlas noviny. Však nemysliž nikdo, že by se byly vysoké vlny politické až i za posvátné zdi nemocnice přikolébaly. Čemu tito mužové tak pozorné naslouchají, slyšeli jste již desetkrát; neboť mladík předčítá číslo novin devatenáct dní staré. Ale čím se mají baviti? Mluvili bez přestávky od svítání. Probrali kriticky léky, jichž se jim k užívání dostalo, polévku, kterou jedli, všecky sesonní události a okolnosti až do dna, a mysl jejich vypráhla již, čekajíc na novinku nějakou, jako vyschlá půda v červenci na dešť. Však již se dočkali.

Na chodbě nastal hlomoz, dvéře se hlučně otevírají — shromáždění nemocných se odmlčelo. Blíží se vážný pro ně okamžik: přinášejí „cuvax“. Oči všech spočívají upjatě na posteli, do níž kladou nově přibylého; všichni dychtí zvěděti jeho jméno, kteréž se brzy zaskví na černé tabulce, nad hlavou každého visící. Je-li přítomen lékař, bývá ovšem zvědavost brzy ukojena: týž vyšetří nemoc nově přibylého a napíše hned také „hlavu“. Nové jméno letí pak od úst k ústům. Na nejbližších sousedech spočívá pak úloha, rozpřísti hovor s přírůstkem; podaří-li se to, je zaručena zábava až do noci. Na „škole“ rozpřádá se hovor snadno. Sem přicházejí totiž všichni z jiných oddělení, kde byli pozorováni; třeba tedy jen otázati se nemocného, přichází-li z „třicítky“ nebo z „padesátky“, as jako se ptávají sousedé na železnici, jedeš-li z Berlína nebo z Drážďan. V jiných světnicích ptávají se ovšem především, co mu schází. Slovo pojí se ke slovu a již jsou v oblíbeném posuzování lékařů. Jeden myslí, že mu „netrefili na náturu“, druhý doufá, že jej lék jeho jistě pozdraví. Ten říká, že má „zkaženou“ krev. Onen revoltuje proti studeným náčinkům. Debatty podobné končívají mnohdy hádkou a nadávkami. V tom otvírají se dvéře: vchází několik lékařů k návštěvě. Ve světnici ticho, jak by uťal.

Kdož by se divil, že rozpřádá se v nemocnici často hovor o věcech nejmalichernějších! Vždyť jsem četl v zápiscích jistých cestovatelů k severní točně, že pod večer, když jim došla nit zábavy, pravidelně o vlastnostech svých psů hovořívali.

Než zase se otevřely dvéře. Vcházejí totiž dva sluhové, kteří byli nově přibylého přinesli. Přicházejí opět s nosítky — však tenkrát mají tato tvar zvláštní — tvar rakve. Nevšimli jsme si z počátku, že na jedné posteli leží zahalena v bílé prostěradlo mrtvola. Pro tuto přicházejí nyní oba mužové, aby ji odnesli do umrlčí komory. Ticho zavládlo ve světnici. Po odchodu začíná opět hovor; což divu, že jest předmětem jeho zesnulý soudruh.

„To byl devátý, co tu jsem,“ prohodil jeden z nemocných, „a já tu jsem padesát šest dnů!“

„Kdo by si to byl pomyslil!“ odpovídají ve sboru ostatní. A právem! Kdo by si to byl pomyslil, že člověk, jenž před čtyřmi hodinami ještě chodil oblečen po síni, již nyní bude na prkně. Pravda, neposkytoval obraz plné, kvetoucí síly, ale smrti tak náhlé nebyl by se přece nikdo nadál. Muž tento trpěl již po dlouhou dobu organickou vadou srdce. Ztráviv za tou příčinou nějaký čas v nemocnici, umyslil si náhle, že odejde. Říkával, že mu vnitřní hlas praví, že umře, ale ze špitálu že nechce být pochován. Marné domlouval mu lékař, že nepokojný tlukot srdce hrozí nebezpečím, že je počasí naprosto nepříznivé k odchodu: ubožák oblekl se a nejistým krokem dotloukl se do kanceláře, aby vyřídil vše k propuštění potřebné. Avšak jedva vkročil, již klesl do pohovky a ztratil vědomí. Ačkoli byl okamžitě na nosítkách dopraven do svého oddělení, neprobudil se již více k životu. Přikvapivší lékař na rychlo se namáhal, aby v něm život, snad jen dřímající, povzbudil. Vlil mu do zsinalých rtů lžičku vonné silice, dal uvařit na rychlo vodu a smísiv s ní cognac a pižmo, vpravil mu smíšeninu tuto do úst, kázal ho tříti po těle, ba užil též elektrického přístroje, aby podráždil plíce a srdce k pohybu — vše nadarmo! Choré to srdce, ustavši v pohybu svém, nedá se již více k práci přiměti. Život shasl nadobro. Truchlivému takovému případu říká se ochrnutí srdce. Bohužel není případ ten neobyčejným. Jako Damoklův meč visí nebezpečí to nad hlavou každého, kdo postižen jsa chorobou srdce, nežije tak, jak toho ústrojí churavé vyžaduje. V rozhodném okamžiku ustává pak jako bleskem stiženo srdce v tlukotu — mžikem sřítí se budova života.

Zdlouhavě plyne rozhovor síní, z níž byli právě zesnulého odnesli. Osud muže tohoto je druhým deskou v hieroglyfech psanou, před níž se noří v zamýšlení i nejhovornější.

Avšak obraťme se k obrazu jasnějšímu.

Je noc. Ulice města osiřely. Jen tu a tam duní ještě kroky některého pozdního poutníka. Jest asi půl třetí z rána.

U vrat nemocnice zarachotil kočár a muž jakýsi vyskočiv z něho, žádá za přístup.

„Co se stalo?“ — „Náhlé neštěstí.“

Rozmrzele skřípá brána, a mžikem vynášejí dva ospalí sluhové z drožky muže, jak se zdá, velmi churavého. Bez vlády spočívá v jejich rukou, hlavu maje na zad obrácenou, a ruce i nohy svislé. Snad již sotva žije; spěchají s ním do některého oddělení vnitřního; mezi tím vypravuje muž druhý, který byl s ním přijel — bratr nešťastníkův — tragickou událost. Chorý zanášel prý se od několika dní pochmurnými myšlénkami. Ztrativ značnou část svého jmění, lál prý světu a počínal si velmi rozervaně. Konečně ho našli bez vlády u stolu, na němž stála vyprázdněná sklenice. Nelze pochybovati, že se otrávil. Nezbylo prý než dopraviti ubohého rychle do nemocnice.

Jsme zas svědky křísení. Zburcovali lékaře v oddělení dotyčném ustanoveného. Tento namáhá se opět, aby muže na pohled bezživého k životu připravil. Nabral především stříkačku plnou dávidla. Otvor malé té stříkačky ústí do provrtané jemné jehly. Tento přístroj vbodá lékař do kůže otráveného a vstřikuje do ústrojí samého lék, takto rychleji a pohodlněji působící. Již po několika minutách objevuje se účinek. Potom nemocný otevřel oči. Nyní trou ho ještě studenými náčinky, dávají mu silně páchnoucí tekutinu co dráždidlo k nosu a za malou chvíli nasvědčuje odměřený dech a pravidelný, mohutný tlukot srdce, že je nemocný vyrván z nebezpečí. Však marně namáhají se, aby spavost jeho přemohli; jen ob čas vyráží nesouvislé zvuky a spí s plnou chutí dále. Ale nebezpečí patrně pominulo; netřeba se tedy již namáhati. Zanechali otráveného v náručí klidného spánku. Z rána, když se již značné rozbřesklo, otvírá pojednou otrávený samovolně oči. „Kde to jsem?“ táže se těžkým jazykem.

„Ve špitále,“ zní odpověď.

„Mne bolí hlava,“ zabručel a již spí zase. Po některé chvíli odbývá se ranní lékařská návštěva; probouzejí spícího násilně. Podařilo se konečně. „Jak je vám?“ „Špatně.“ „Co jste dělal včera večer?“ — Nemocný mlčí dlouho tvrdošijně. Než konečně musí s pravdou ven. Vypravuje, zajíkaje se často, že včera v úmyslu sebevražedném hodil dvě škatulky sirek do sklenice silné kořalky a po nějaké chvíli že lihovinu jedním douškem vypil. Lékaři u návštěvy smějí se. Jakž jinak! Podobnou „smrtí umírá“ denně více lidí. Ona sklenice kořalky postačila totiž k důkladné opici, ale nikoli k usmrcení a sirky v ní zůstaly prostě sirkami.

Nastínil jsem tuto tragický i komický výjev z oddělení pro vnitřní nemoci. Ovšem bývají takové krajnosti v obojím směru, jaké se v obou případech objevují, dosti řídké, jako všude jinde. Vzpomínám bezděky na výrok jistého anglického spisovatele: „Život jest velikou hromadou malých věcí.“ Často míjí neděle i měsíce, aniž by se v oddělení tomto cos podobného přihodilo. U tisíců nemocných bývá průběh choroby zcela pravidelný — možno-li slova tohoto užiti při stavu, který je sám o sobě již výminečným, nepravidelným. Mnoha stům předpověděti lze na jisto život, mnoha stům jistou smrt.

Oddělení pro nemoci vnitřní jsou, ať tak dím, kosmopolitickými, kdežto v oddělení ranhojičském zastoupeny jsou většinou jednotlivé určité stavy a to takové, jichž zaměstnání sebou větší nebezpečí úrazu přináší, jako strojníci a podobné. U nemocí vnitřních rozhodují momenty povšechně platné, všem vrstvám téměř společné. Důležitým momentem je tu na příklad sama krajina. Obyvatel bahnitých krajů, okolí velikých řek bývá pravidelné nachýlen k střídavé zimnici; sousedství infikovaných studní spůsobuje náchylnost k hlavničce. Horal naproti tomu bývá častěji stižen některými neduhy plic, zvláště dušností a pod. Vedle těchto vlivů rozhodují dále u nemocí vnitřních i spůsob života, potrava, nápoj, obydlí, slovem živly povšechné, při všech třídách společnosti stejně působící. Naproti tomu souvisí právě nejčastější případy v oboru ranhojičském, jakými jsou rány a poranění vůbec, těsně s odborným zaměstnáním jednotlivcovým. Proto nacházíme v oddělení ranhojičském společnost více sourodou, ve vnitřním pak oddělení směsici tak velice pestrou.

Než bylo by málo galantním zabývati se různými, na mnoze snad neplodnými reflexemi a zapomínati při tom, že o krásném pohlaví neučiněno posud ani zmínky — a krásné pohlaví přece tak rádo stůně! Našly-li řádky moje byť toliko jednu čtenářku, chci býti vůči této jediné úslužným a proto kladu zde ještě následující řádky:

Představte si laskavě sál se šestnácti nemocnými ženského pohlaví, z nichž patnáct se právě nalézá u velikém rozčilení. Šestnáctá, slušné as pětadvacetileté děvče, je příčinou rozčilení tohoto. Počíná si vskutku podivuhodně. Chvíli leží nepohnutě, oči majíc v sloup obrácené; však náhle se vymršťuje, lomí rukama, v obličeji jejím střídají se nejrůznější posuňky, brzy rve si jako v zoufalství vlasy, brzy zase vede si až rozpustile — teď chce vyskočiti z postele — výkřik poděšení rozlehl se celým sálem. Sousedky na postelích po obou stranách utíkají ve strachu; ale podivná osůbka ukládá se již opět beze slova do postele.

Všeobecné žádá se, aby zavolán byl lékař. Došli pro něho. Avšak již bez přispění lékaře musí ostré pozorování ženštiny této vzbuditi nedůvěru. Díváte-li se na ni, stupňuje se na oko prudkost záchvatu ustavičně, ale v nejprudším rozčilení pozorujete, že po vás mrskla ženština ta kradmým pohledem, a pohled tento opakuje se častěji. Je záchvat ten opravdovým?

Přichází lékař. Řeší otázku tu velmi drsně. Došed přímo k posteli, praví nemocné přísným hlasem, nebude-li pokojnou, že ji dá odvésti někam do osamělé tmavé komory. Tajemství rozluštěno — ženština ta je hysterickou. Avšak není ještě s dostatek vycvičenou. Při slovech lékařových utichla rázem a pouze prsty ukazuje, že ztratila řeč.

„Vy nemůžete tedy mluvit?“ praví k ní lékař.

Odpovídá posuňkem, že nemůže.

„Chcete něco k snídaní?“ Posuněk, že chce. „A co?“ Zase posuněk, že nemůže mluviti. „Snad kávu?“ Nadšené přisvědčení. „Dobrá, dostanete ji, ale musíte říci srozumitelně: „Chci kávu.“ — Ženština činí, jakoby se namáhala; ale pak dává na srozuměnou, že to nemůže vyslovit.

„Nedostanete tedy ničeho.“ A klidně odchází lékař od postele.

Zase namáhání a po chvíli zní to tiše z úst nemocné: „Chci kávu.“ Pravil jsem, že je ženština ta hysterickou. Stůj tu malé vysvětlení. Nemoc hysterie je soubor různých malých i větších chorob, ovšem co do jednotlivostí od sebe se lišících, avšak co do podstaty sobě podobných; všechny mají za základ pohromenou soustavu nervovou a při všech je větší dráždivost kardinální podmínkou. Také život duševní bývá u hysterických ženštin chorobně vzrušen a zejména k přehánění nakloněn. Poněvadž se velmi často okolností podobných uchopili podvodníci, stalo se, že na účet hysterie připadá veliký zástup divotvorných panen, náměsíčnic a podobných stvoření — k využitkování hlouposti jiných lidí sloužících. Dosti prozatím. Hysterie sama je příliš zajímava, než aby se mohla jen suše odbyti. — Uvedené pak sloužiž co vzácnější úkaz ze života v oddělení pro nemoci vnitřní, jejž jsem tuto ovšem nevyčerpal, nýbrž pouze třemi příklady jakž takž naznačil.

II.

Jedno zlaté zrno z národního mudrosloví praví tuším, že je zdraví největší poklad. Budiž! Ale pochybuji, že slova ta vznikla tenkráte, kdy již okresní a zemské nemocnice v nejvyšší míře rozkvétaly. Dnes zajisté mnohý člen národa našeho aspoň v soukromí poněkud jiného jest náhledu, maje zejména za to, že je šikovná nemoc svým časem věcí docela praktickou. Nechci tím urážeti ani studentstvo ani vojáky, chraniž bůh, myslím na věc mnohem vážnější, totiž na řád ne sice svatých, ale za to tím věrnějších tak zvaných špitálních bratří. Těmto chci pásmo těchto řádků věnovati.

Když táhne zima již v plném cvalu, když první kora ledová byla uzavřela stojaté močály, anebo první hvězdičky sněhové se byly zabělaly na stuhlé zemi, vídáme nezřídka blížiti se muže, otužilých sice fysiognomií, ale neotužilých šatů, ku bráně nemocnice. Některý z nich podpírá se o berlu, jiný má ruku ovázanou, kdežto na třetím není viděti žádné zevnější choroby, ale všichni to mají společné, že si počínají s nevšední znalostí místa. Vstupují s důvěrou do „fortny“. Nikdo z nich neptá se kudy kam; jen slovo k vrátnému, „že se jdou dát přijmout“, a již zavírají se za nimi dvéře kanceláře. Co si také počít? Přes léto se přec pohodlně protlukou, jeden sedá u živě navštěvovaného hřbitova, druhý u některého poutnického kostela, třetí chodí třeba po hospodách; všichni pak co možná vadu svou na odiv staví, appelujíce na útrpnost spolubližního; avšak když nadejde zima, tu těžko kosu zpívat, a naši ptáci rádi ohlížejí se po hnízdu teplejším. Není pro ně předpisu řkoucího, že do nemocnice přijímati se mohou lidé jen s chorobou svěží, u nichž na vyhojení neb na podstatné zlepšení počítati možno. Třeba by choroba jich, která by ostatně, kdyby pracovati chtěli, v značné většině případů nijak v práci nevadila, již deset roků trvala — přece hází vždy každý z nich svatým Josefem, svatým Jiřím atd., aby dokázal, že choroba jeho netrvá déle než od právě minulého jara. V případu, kdy nemoc neposkytuje charakteristických známek, je příchozímu dobře: již mu píšou lístek a v minutě na to zvěstují, že přijde na příklad „na číslo šedesát šest“.

Vedou ho tam. Zbytečnost! Kdyby chtěl, kdyby mu nešlo o reputaci, mohl by sluhu zcela dobře nazpět poslati a sám pohodlně do své síně si dojíti; neboť ji zná již od mnoha roků, avšak snad by to vypadalo podezřele a proto mu dlužno jednati s rozvahou. Je na šest a šedesátce! Pozdravil paní Kristýnu (ošetřovatelku) vlídně, jako starý známý, ptá se z pouhé zdvořilosti po paní Máry nebo po paní Pepi, kteréžto druhdy ošetřovaly na příklad v osmdesátce, a již sokolím, znaleckým okem prohlíží si, která z prázdných postelí poskytovala by nejlepší výhodu. Tam v koutě, blíže kamen, ta našla zálibu v očích jeho; na tu se také ukládá. Leč není ještě vyhráno! V okamžiku je zde lékař síň tuto ošetřující, a tu dlužno osnovu lží dole v kanceláři pronešenou ještě jednou vyložiti a zejména s utrápenou tváří na význam své choroby, na tíži její důtklivě poukázati. Nejednáť se u prohlídky takové o maličkost — lékař napíše zároveň na tabulku každodenní jeho potravu a vůči okolnosti tak vážné nesmí člověk žertovati. Ptá-li se lékař, co by si k jídlu přál, řekne: „Milostpán tomu líp rozumí, co uzná, s tím jsem spokojen“. Však napíše-li lékař málo nebo něco nedobrého, může se proti tomu započíti později kombinovaný útok a tak spraví se později, co by pro okamžik mysl dobrého našeho přítele skličovalo. Nechci nechat čtenáře hádati, co si pod takovým kombinovaným útokem představuji, postačí, napovím-li, že jistá manipulace prstem v krku nejednou bývá volena, aby se dokázalo, že ten či onen pokrm zdraví toho či onoho pacienta je nepřístojný.

Každý další okamžik podává pak nový důkaz, s jak routinovaným pacientem se setkáváme. Nadejde na příklad doba večerního měření teploty. Je totiž vůbec známo, že teplota těla lidského je předůležitou pomůckou k posouzení stavu člověka nemocného, a z té příčiny také měří se nyní v mnohých nemocnicích soustavně několikráte za den — nejméně dvakrát, ráno a večer — u každého nemocného temperatura jeho těla. Ošetřovatelky anebo v důležitějších případech i lékaři kladou do jamky podpažní zvláštní, k tomu účelu sestrojený teploměr a zaznamenávají pak výši, jaké sloupec rtuti dosáhl, na papír, u postele nemocného visící. Jak bystrý je v ohledu tomto náš přítel! Jinému dlužno několikrát vyložiti, jak si má teploměr pod paždí položiti, jak ruku přiložiti na prsa, aby teploměr nevypadnul, náš přítel s úsměvem béře teploměr do ruky a s bezpečností klade jej pod paždí. Ba i výši tepla sám sčítá. „Mám sedm a třicet šest“ (t. j. sedm a třicet celých a šest desetin stupňů podle soustavy Celsiovy). Kdo by řekl, že i v této nevinné manipulaci má náš přítel zcela zvláštní postranní stezky. Dlouholetá zkušenost již ho totiž poučila, že vždy, kdykoliv teplota těla jeho dostoupila mnoho přes třicet osm stupňů, lékař mu ihned všecko jídlo „smazal“. Že je však třicet sedm stupňů a šest desetin teplotou normální, podobně vyslídil, protož jde-li věc jen poněkud, nalže měřící ošetřovatelce, že je teplota jeho normální, v případu, kdy náhodou tato dostoupila výše horečkové, pomáhá si tím spůsobem, že pošoupne kuličku se rtutí z podpaží ven, čímž teplota klesá a čítající pak ošetřovatelka — méně ovšem lékař — jsou obelstěni; neboť temperatura přítele našeho spůsobem takovým záhy klesá pod normální.

Dalším a neméně důležitým punktem na programu jest pozorování a ocenění ostatních soudruhů zároveň v sále ležících. Tam leží dva muži ve vlastním jemnějším prádle, jeden z nich má v košili, jak se zdá, i zlaté knoflíky — takových pánů si přítel náš váží. Všecka pozornost jeho náleží od nynějška těmto mužům. Přeje-li si některý z nich píti, s ochotou netušenou běží pro vodu, spadne-li druhému šátek s postele, zvedne mu jej, odnáší jim nádobí, na kterém byli pojedli, slovem dělá vše, co jim jen na očích vidí. Z pouhé courtoisie vykládá jim, co je na jídelním lístku v nemocnici nejlepší, radí jim, co si mají dát připsati k jídlu; jednomu navrhuje, aby požádal ráno za víno, druhému, aby si přál polévku s vejcem, slovem on s největší ochotou je seznamuje s bohatou svou zkušeností. Ba i z hloupějšího některého jiného soudruha šašky si tropí, jen aby své nastávající příznivce opravdově pobavil. Pochopitelno proč! Pánové ti mají peníze; z venku jim donášejí všeliccos k zákusku — což jsou vesměs specie, jichž přítel náš může potřebovati. Peněz, aby si na zahradě pod večer mohl zakouřiti, opatřuje si tím spůsobem, že lepší zákusek sní, svoji pak potravu jinému za několik krejcarů prodává. Taxa jeho v ohledu tom je stará! S polévkou arci obchod provozovati nelze; ta přichází ve společném hrnci, a možno na nejvýš lstivě několik talířů pojísti, poněvadž pravidelně vybývá; avšak ostatní pokrmy udílejí se v odměřených porcích; a tu prodává telecí pečeni za šest krejcarů, má-li řízek, dává jej za osm, sklenici piva za tři — všecko bez smlouvání jako housku na krámě. Přicházejí-li odpoledne lépe odění hosté navštívit svých známých nemocných, vychází náš přítel na chodbu a prosí pak odcházející za podporu, podotýkaje, že nemocnému jejich příteli sice často, ale rád posluhuje.

Veliké a důležité snažení jeho směřuje také k tomu, aby se mu dostalo vína. Ne snad, že by je pil. Prosím vás, to kyselé červené — snad ještě kdyby bylo sladké — ale aby je prodal! Nepochopitelným spůsobem zaopatřil si větší láhev, kterou chová uzavřenou ve své skříni; do té slévá každodenně svůj díl, až je toho víc; pak obchází po ostatních a nabízí „lacině“ na prodej. Ovšem může se to díti jen v noci, kdy ošetřovatelka náhodou spí — jinak by tu věc vyzradila — a process by skončil při nejmenším osudným „smazáním“ všeho, co je na tabulce napsáno — avšak i v noci musí jednati pozorně, neboť nedůvěřuje každému ze svých soudruhů, a mnohý z nich mohl by mu zapáliti střechu nad hlavou. Prodá-li, je dobře; neprodá-li, také dobře. Avšak prvnější je pravidlem, neboť mívá již pravidelné své odběratele, hlavně v osobách, jimž pití rozčilujících nápojů plnou měrou je zakázáno. Neprodá-li, vypije všechno víno sám a najednou a udělav si takto jednou také dobrý den, končí bodře — opicí!

Každý den přináší novou perličku na šňůru života našeho přítele — však nelze mu vždycky do nejtajnějších sítí nahlédnouti — co kuje, co spekuluje. Jen několik ještě črt do kaleidoskopu jeho nemocniční „činnosti“. V čísle, kde leží, je také uložen malý hoch, jemuž ovšem aesthetické rozpravy takových soudruhů, jakým je hrdina těchto řádků, nemálo bývají poučnými. Avšak pozdravil se a teď koná ostatním malé službičky, hlavně opatřuje tajně potravu tomu neb onomu hladovému. Blízko od přítele našeho leží jiný rekonvalescent, který podobných služeb hochových častěji vyžaduje. Právě teď ho zase volá. Přítel náš zvedá uši jako králík; a vskutku podařilo se mu zachytiti přání rekonvalescentovo. Že chce „za osm“ chleba. Hoch chce odejít, ale již ho náš hrdina volá:

„Pepíku, na slovíčko!“ Hoch jde k němu. Hovor se vede šeptem: „Kosina chce za osm chleba, že?“

„Chce.“

„Poslouchej, buď moudrej. Ty toho chleba koupíš za šest, krejcar si necháš a krejcar dáš mně za dobrou radu!“

A Pepík — jak pak by neposlech! Je-li nakloněn k darebáctví, poslechne tím spíše, ne-li, poslechne také, jestiť mu stáří „dobrého rádce“ poněkud imponujícím.

Immermann dí ve svých Epigonech, že nemoc nám slouží pravidelně k poučení. Slova jeho jsou rozhodně pravdiva — pro tohoto hocha.

Je na příklad prvního v měsíci. Přítel náš již záhy ráno se oblékl, jako by se strojil k odchodu. Dejme tomu, že je prvního ledna. Přichází lékařská návštěva; přítel prosí, „jestliže by mu to neškodilo, že by prosil poslušně za passírku na dvě hodiny. Že má v městě prádlo, které prý mu nenesou.“

Stav jeho není nebezpečný — má na příklad rozsáhlý, zastaralý vřed na noze, o dovolení není tak zle, dokonce když vylíčí svou vycházku jako nutnou. A již jde, mine záhy v síti ulic městských. V určitý pak čas blíží se zase zpět.

Však nepředstavujte si ho jako holubici, která vyletěla z archy, aby se přesvědčila, zdali již jaro je na blízku. Jde sice, jde, ale má-li i jinak všecko v pořádku, není jistě mozek jeho v rovnováze — a jak by také mohl býti. Dostáváť na prvního muž náš od dobrodince jakéhosi každý měsíc jeden zlatý, a zlatý tento praskl z větší části na podporu klesajícího průmyslu lihovarnického. Faktum jest, že jedva se byl na svou postel uložil, již také přítel spí jako kámen.

Tak klesá den za dnem do bezedného koše nazvaného minulostí. Již končí třetí měsíc, co bratr dlí ve špitále — a teprve únor zde. Jako bleskem udělalo se mu náhle zle, nadešly na něj těžkosti a mimovolně ho politujete, vidíte-li ho v stavu tomto. Již po několik dnů nejí téměř ničeho — sám poprosil lékaře, aby mu jídlo smazal, a zdá se, že se přiblížil muži tomu ve vší opravdovosti moment velmi vážný. I kněze dal si zavolati a klidně a nábožně naslouchá jeho slovům — ovšem aby ho ku konci za nějakou almužnu poprosil. A mezi tím došel přípis, aby se podal na vyšší místo výkaz všech, kteří v nemocnici již déle než čtvrt roku meškají, spolu pak aby udána byla příčina prodlouženého mimozákonného pobytu oněch nemocných v ústavu. Ku jménu našeho přítele připsala se poznámka: „Pro nenadálé zhoršení nemoci nemožno N. N. propustiti.“ A tím je také vyhráno! Jaro za dveřmi — přítel náš smí ještě několik dnů potrvati ve špitále a pak — loučení — loučení! Šelma! tušil, co se zatím děje mimo dosah jeho zraku — zhoršení nemoci bylo pouhou komedií.

Až sem ho s dovolením čtenářovým stopuji. Mravné naučení je jasné!

Však netřeba tuším vykládati, že život takového jednotlivce, zde ostrými barvami vylíčený, je pouze „ideálně“ sestrojen. — Kdyby se všecky plány chlapíkovi takovému takto byly podařily, věru, že by zlý genius jeho byl musil zaspati! Jeť každý takový pokus jeho dostatečným důvodem k propuštění, a mimo nadání bortí se mu nad hlavou jeho větrný zámek tak pečlivě zbudovaný. Však naproti tomu budiž pravdě průchod dán: z episod tuto pověděných ni jediná není vymyšlena, ba fantasie pisatele těchto řádků ani jedinou z nich tendenčně neobarvila. Sestrojen tuto jen z částí po různu sebraných celkový obrázek a nic více.

Však se důstojnému řádu našemu nedaří vždy příliš dobře. Běda na příklad majitelům starých vad chirurgických, dostanou-li se na oddělení lékaře podnikavého, hlavně bystrého operatéra. Tu podrobují se operacím i nejstarší případy — a buď vychází nemocný z ústavu — k zármutku svému pozdraven, anebo vůbec z něho nevychází. Řád bratří zůstaven spůsobem tím na vymření jako mnohé jiné. Neboť nesvolí-li k operaci — dají mu výhost, a bláto střídá se s kalužinou.

A jindy zase již pouhý pokus, aby přijat byl do nemocnice, končí muži takovému, — podivuhodným spůsobem tvoří v tom ženštiny převzácné výjimky — hanebnou porážkou. Přichází na příklad muž a žádá za přijetí. Ptají se ho, co mu schází — a on odpovídá, že mu není dobře!

„Já to cítím, že musím na pár dní do špitálu,“ zní jedna z jeho „myšlének“. Bohužel je lékař v kanceláři příliš často citu nepřístupný — a pokus muže takového končívá nadáváním před nemocnicí — po případě také na policejní strážnici. Jiný zase tvrdí, že šel přes dráhu, v tom prý vlak se blížil — on pospíchal, ale jedva že přešel, ucítil píchnutí v levé noze — a od těch dob není prý s to ani krok udělat. Naproti tomu vyšetřování stavu jeho dokazuje, že má obě končetiny dolení úplně zdravé. Poradili mu studené náčinky, načež následuje dokončení jako v případu minulém.

Konče tyto řádky musím se ohraditi proti možné námitce, že by snad diktovány byly nečitelností. Posměšný ton, jenž z nich tu a tam vyznívá, nesvědčí nikde nouzi, nýbrž lenosti; a tuším, že tam, kde lenost spekuluje na mozoly pracujícího, namnoze i cynická satira je oprávněna.