Večery na dědince blízko Dikaňky/Svatojanský večer

Večery na dědince blízko Dikaňky Nikolaj Vasiljevič Gogol
Soročinský trh	Svatojanský večer	Májová noc

Údaje o textu
Titulek:	Svatojanský večer
Autor:	Nikolaj Vasiljevič Gogol
Zdroj:	Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: J. Otta, 1892
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ignác Hošek
Licence překlad:	PD old 70

Svatojanský večer.

Pověst vypravovaná od ďáčka ***ského chrámu

Fóma Grigorjevič byl zvláštního druhu podivín: hrozně nerad vypravoval po druhé jedno a totéž. Míval takový zvyk: mnohdy, uprosíte-li ho, aby vypravoval něco znova, tu vám, vidíte, něco přidá nového nebo přejinačí povídku tak, že jí poznati nemůžete. Jednou, jeden z těch pánův, — my, prostí lidé, ani neumíme jich nazvati: písaři — nepísaři, ale jsou zrovna takoví, jako překupníci na našich trzích: naberou, vyprosí, nakradou všelijaké chamradi a pak vysýlají do světa knížečky, tenké jako slabikář, každý měsíc nebo neděli, — jeden z těchto pánův vyloudil od Fómy Grigorjeviče právě tuto povídku, a on docela na ni zapomněl. Přijede vám tedy z Poltavy týž panáček, ve hrachovém kaftaně, však jsem o něm mluvil, a jednu jeho povídku jste, myslím, už přečetli, — přiváží s sebou nevelikou knižečku a rozevřev ji v prostředku ukazuje ji nám. Fóma Grigorjevič chystal se už osedlati nos svůj brejlemi, ale vzpomněv si, že je zapomněl podmotati nitmi a olepiti voskem, odevzdal knižečku mně. Já, poněvadž čísti jakž takž umím a nenosím brejlí, jal jsem se čísti. Neobrátil jsem ještě ani dvou stránek, když náhle mě zastavil, chopiv mě za ruku.

„Počkejte! napřed mi řekněte, co to čtete?“

Přiznávám se, že mě přivedla trochu do rozpakův taková otázka.

„Jak, co čtu, Fómo Grigorjeviči? — Vaši pověst, vaše vlastní slova.“

„Kdo vám řekl, že jsou to má slova ?“

»A čeho potřeba ještě? vždyť je tu vytištěno: vypravovaná od toho a toho ďáčka.“

„Chyťte za pačesy toho, kdo to vytiskl! Lže psí moskal! Tak-li jsem já mluvil? To je zrovna, jako by z motyky střelil! Poslouchejte, povím vám ji hned.“

Přisedli jsme ke stolu, a on začal:

---

Děd můj (dej mu Pán Bůh království nebeské! aby na onom světě jedl jen samé bochníčky pšeničné a makové koláče v medu!) uměl překrásně vypravovati. Když se vám dal do řeči, — celý den byste se nepohnuli s místa a pořád byste poslouchali. Nerovnal se nějakému takovému nynějšímu tlachalu, který začne prášiti a ještě i jazykem takovým, jako by mu tři dni jísti nebyli dávali, až vezmete čepici a utečete z chalupy. Vzpomínám si, jako by to bylo nyní, — nebožka stařenka, matka má, byla ještě živa — jak za dlouhého zimního večera, když venku praštěl mráz a potahoval na hlucho ledovými květy uzounké okno naší chaloupky, ona seděla u přeslice, soukajíc rukou dlouhou nit, kolébajíc nohou kolébku a zpívajíc si píseň, kterou jako bych slyšel nyní. Kahánek, třesa se a vyšlehuje, jako by se lekal čehosi, svítil nám v chaloupce. Vřeteno vrčelo; a my všichni, děti, sebrali jsme se do hromádky a poslouchali jsme děda, který neslézal pro starobu přes pět let se své peci. Avšak ani překrásné řeči o dávných starých časech, o nájezdech Záporožcův, o Polácích, o hrdinských činech Podkovy, Poltora-Kožucha a Sahajdačného nezajímaly nás tak, jako povídky o nějakém starodávném divném příběhu, od kterých vezdy mráz nám šel po těle a vlasy se ježily na hlavě. Mnohdy nám nahnaly tolik strachu, že s večera všechno se nám zdálo, Pán Bůh ví, býti nějakým strašidlem. Přihodí se, že v noci vyjdeš za nějakou věcí ze světnice, a už už si myslíš, že na postel tvou si lehl ku spánku host s onoho světa. A abych to nemusil vypravovati jindy, ať mě ďas, nepokládal-li jsem často z daleka vlastní halenu, položenou v záhlaví, za skrčeného ďábla. Ale hlavní věc v povídkách dědových byla ta, že jaktěživ nikdy nelhal, a že všechno, cokoli vypravoval, tak se i skutečně sběhlo.

Jednu z jeho překrásných povídek budu vypravovati nyní vám. Vím, že mnoho se nabere takových chytrých lidí, kteří píšou u soudův a čtou i obyčejné písmo, kteří však, jestliže by jim člověk dal do rukou prostý časoslov,^[1] nerozeznali by v něm ani a, ale ceniti na posměch zuby to umějí. Jim je všechno, cokoli vypravuješ, směšnou věcí. Taková nevěra rozlezla se po světě! A co? — potrestej mě Pán Bůh a Přečistá Panna! — vy snad také neuvěříte: jednou jsem jaksi hlesl o čarodějnicích — a co? našel se rozpustilec, v čarodějnice nevěří! A já, chvála Pánu Bohu, co už jsem živ na světě, viděl jsem takové jinověrce, kterým obelhati popa ve zpovědi bylo větší hračkou, než je našinci si zašňupati, ale i ti dělali kříž, jak slyšeli o čarodějnicích. Ale ať se jim ukáže ve snách… nechci ani vysloviti, co… Nestojí ani za to, aby se mluvilo o nich.

Bude tomu, kam pak! více nežli sto let, vypravoval nebožtík děd můj, tenkrát naší vesnice nikdo by nebyl ani poznal: dědinka, nejbídnější dědinka! Chaloupek asi deset, hlinou neomazaných, nepokrytých trčelo tu a tam uprostřed pole. Nebylo ani plotu ani kůlny pořádné, kam by se mohl postaviti dobytek nebo vůz. A to ještě boháči tak bydleli; ale kdybyste byli viděli našince, chudinu: vyrytá v zemi jáma — to byl celý příbytek! Jen po dýmu možno bylo poznati, že bydlí tam boží člověk. Budete se tázati, proč tak bydleli? Chudoba nechudoba: protože tehdy kozačil skoro každý a sbíral si v cizích zemích nemálo zboží; ale více proto, že nebylo proč sobě stavěti pořádnou chalupu. Jakého lidu se tehdy nepotulovalo po všech místech: Krymští Tataři, Poláci, Litvané! Stávalo se, že i vlastní rodáci napadli hromadami a odírali vlastní rodáky. Všelicos se stávalo.

V této dědince ukazoval se často člověk, čili lépe ďábel v lidské podobě. Odkud byl, proč přicházel, nikdo nevěděl. Hejří, chlastá a náhle zmizí jako do vody, ani dechu ani slechu po něm. Pak, vidíte, znova jako by s nebe spadl, klusá po ulicích vesnice, po které není teď ani stopy a která nebyla snad dále nežli sto krokův od Dikaňky. Nabere kozákův, které potká: chechot, písně, peníze se sypou, kořalky — jako vody… Vtíral se hezkým děvčatům: nadělil jim pentlí, náušnic, korálů, — že nevěděla, kam s nimi! Pravda, že hezká děvčata trochu se rozmýšlela, mají-li vzíti dárky; kdo ví, možná, že opravdu prošly nečistýma rukama. Vlastní teta mého děda, která měla té doby krčmu na nynější Opošňanské silnici, ve které často hejřil Basavrjuk (tak nazývali tohoto ďábelského člověka), říkala totiž, že za žádné poklady světa by nechtěl vzíti od něho dárkův. A zase, jak pak nevzíti? — každého obešla hrůza, když Basavrjuk zachmuřil svá štětinová otočí a tak škaredě se zamračil, že bys utekl Bůh ví kam; a vezmeš-li, pak příští noci se hrabe na návštěvu nějaký přítelíček z bažiny, s rohy na hlavě, a dáví tě za krk, když máš na krku korále, kousá tě do prstu, když máš na něm prsten, nebo tě tahá za vlasy, když je v nich zapletena pentle. Pryč s nimi potom, s takými dárky! Ale běda — ani zbaviti se jich nelze: hodíš je do vody — plove čertovský prsten nebo korálová šňůra nad vodou a tobě do rukou.

Ve vesnici byl chrám, div ne, jak si vzpomínám, svatého Panteleje. Žil tehdy při něm kněz, blažené paměti otec Afanasij. Zpozorovav, že Basavrjuk ani na velikonoční hod boží nebýval ve chrámě, umínil si ho pokárati, uložiti mu církevní pokání. Kam pak! sotva utekl. „Poslouchej, panáčku!“ zařval na něho Basavrjuk za odpověď; „znej raději svou věc a nemíchej se do cizích věcí, nechceš-li, aby kozlí hrdlo tvé bylo zalepeno horkou kutí!“^[2] Co dělati s proklatým? Otec Afanasij ohlásil jen, že každého, kdo se spřátelí s Basavrjukem, bude pokládati za katolíka,^[3] za nepřítele církve Kristovy a všeho pokolení lidského.

V té vesnici byl u jednoho kozáka, jménem Korže, pacholek, kterému lidé říkali Petr Bezrodný, — snad proto, že nikdo nepamatoval ani otce jeho ani matky. Starosta chrámu říkal, pravda, že hned druhého roku zemřeli morem; ale teta mého děda nechtěla věděti o tom a ze všech sil se starala, aby ho obdařila: příbuzenstvem, ačkoli ubohý Petr ho potřeboval tak, jako my loňského sněhu. Říkala, že otec jeho ještě nyní žije na Záporoží, že byl v zajetí u Turkův, že se natrpěl muk Bůh ví jakých, a že jakýmsi zázrakem, přestrojiv se za evnucha, upláchl. Černobrvá děvčata a mladé ženy málo se staraly o jeho příbuzenstvo. Ony jen říkaly, kdyby se oblékl do nového županu, obvázal si jej červeným pásem, postavil si na hlavu čapku z černého beránka se šviháckým, modrým vrchem, zavěsil si k boku tureckou šavli, vzal do jedné ruky kožený bičík a do druhé dýmku s krásným kováním, že by strčil do kapsy všechny hochy tehdejší. „Ale na neštěstí ubohý Petrus měl všeho všudy jedinou šedou halenu, ve které bylo více děr, než mnohý žid má v kapce zlaťákův. Nu, to by ještě nebylo veliké neštěstí, horší bylo tohle: Starý Korž měl dceru, krasavici, jakou, myslím, sotva se vám přiházelo vídati. Teta nebožtíka děda vypravovala, a ženská, víte sami, spíše políbí čerta, nemějte mi za zlé, než by nazvala někoho krasavicí, — že plňoučké tváře kozaččiny byly čerstvé a světle ruměné, jako mák nejjemnější růžové barvy, když umyv se boží rosou plane, vzpřimuje lístečky a okrašluje se na slunci právě vyšlém; že obočí, zrovna jako černé šňůrky, jaké si kupují nyní ku křížkům a penízkům děvčata naše od moskalův, chodících po vesnicích s krabičkami, rovně vypjatá, tak říkaje se dívala do jasných očí; že ústečka, — hledíc na ně oblizovala se tehdejší mládež — jak se zdálo, byla jen k tomu stvořena, aby pěla slavičí písně; že vlasy její, černé, jako křídla havraní, a měkké, jako mladý len (tehdy ještě děvčata naše jich nezaplétala do vrkočův, ovinujíce je krásnými tenkými stužkami světlých barev), padaly v kudrnatých kadeřích na vyšívaný zlatem kuntuš. Ach! nepopřej mi Pán Bůh zpívati už na kůru alleluja, jestliže bych hned tuhle jí nezulíbal, nehledě na to, že šediny proskakují po všem starém lese, který pokrývá mou makovici, a že po boku mi sedí má stará jako bělmo v oku. Inu, jestliže někde hoch a holka žijou blízko vedle sebe,… sami víte, co z toho pochází. Ještě nesvítalo, nebylo červánkův, a podkůvky červených bot byly patrny na tom místě, kde žvatlala Pidorka se svým Petrusem. Ale přece by Koržovi ani na mysl nebylo přišlo něco nedobrého, až jednou, inu, to už je patrno, že nikdo jiný jak rarášek ho neponukl, — smyslil si Petrus, neohlédnuv se důkladně v síni, aby vlepil hubičku, jak se říká, ze vší duše na růžové rtíky kozaččiny, a týž rarášek, — aby se mu, psímu synu, zjevil ve snách svatý kříž! — navedl z hlouposti starého bručáka, aby otevřel dvéře u chalupy. Zdřevěněl Korž, rozevřev ústa a zachytiv se rukou za dvéře. Proklatá hubička, jak se zdálo, ohlušila ho úplně. Jemu se zdála silnější než rána palicí do stěny, kterou obyčejně za naší doby mužík zahání chumelot, nemaje flinty ani prachu.

Vzpamatovav se, sňal se stěny dědovský karabáč a už chtěl jím pokropiti záda ubohého Petra, když kde se vzal tu se vzal šestiletý bratr Pidorčin, Ivášek, přiběhl a ve strachu ho uchopil ručičkama za nohy, zvolav: „Táto, táto, nebij Petrusa!“ Co měl dělati? Otec nemá srdce kamenného: pověsiv karabáč na stěnu, vyvedl ho po tichounku ze statku: „Ukážeš-li se mně někdy v chalupě nebo třebas jen pod okny, poslouchej, Petře: Bůh je svědek, zmizí se světa tvé černé vousy, i oseledec^[4] tvůj, — hle, už dvakrát se omotává okolo ucha, — ať nejsem Terentij Korž, nerozloučí-li se s tvou makovicí!“ Praviv to, dal mu lehounkou rukou štulec do týla, tak že Petrus, nespatřiv půdy pod nohama, vyletěl střemhlav. A tak se vám dohubičkovali. Padl zármutek na naše holoubky; a tu se i proslýchalo po vesnici, že ke Koržovi chodívá jakýsi Polák, obšitý zlatem, s kníry, se šavlí, s ostruhami, s kapsami, které cinkaly jako zvonek u váčku, s nímž kostelník náš, Taras, chodívá každý den po chrámě. Inu, je známo, proč se chodí k otci, když má černobrvou dcerku. Tu jednou Pidorka, zalívajíc se slzami, vzala do náručí Iváška svého: „Ivášku můj milý, Ivášku můj drahý! běž k Petrusovi, mé zlaté dítě, jako střela z luku; vypravuj mu všechno: měla bych ráda jeho hnědé oči, líbala bych jeho bílé líce, ale nedopouští tomu osud můj. Nejeden ručník jsem smočila horkými slzami. Smutno je mně, těžko v srdci. I vlastní otec je mně nepřítelem: nutí mě vzíti si nenáviděného Poláka. Pověz mu, že i svatbu chystají; jen že nebude hudby na naší svatbě: budou ďáci zpívati místo kobz a píšťal. Nepůjdu k tanci se ženichem svým: ponesou mne. Tmavá, tmavá bude má chaloupka! — z klenového dřeva a místo komínu kříž bude státi na střeše!“

Jako zkamenělý, nepohnuv-sebou s místa, poslouchal Petr, když nevinné dítě žvatlalo jemu Pidorčina slova. „A já, nešťastník, jsem zamýšlel jíti na Krym a do turecké země, abych si vybojoval zlata a s pokladem přijel k tobě, krásná růže má. Ale nemá býti tak. Zlé oko uhranulo nás. Budu míti, má drahá rybičko, budu míti i já svatbu: jenže také ďákův nebude na té svatbě — havran černý zakráká místo popa nade mnou; hladké pole bude mým příbytkem; šedý mrak — mou střechou; orel vyklove mé hnědé oči; vypláknou deště kozácké kostečky a vichr je vysuší. Ale co jsem já? Na koho, komu si stěžovati? Tak už, patrno, Bůh přikázal! Mám-li zahynouti, ať tedy zahynu!“ — A přímoučko se loudal do krčmy.

Teta nebožtíka děda trochu se podivila, uviděvší Petrusa v krčmě, a ještě v takovou dobu, kdy pořádný člověk jde na ranní služby Boží, a vyvalila na něho oči, jako ze sna, když si poručil džbán šedé bezmála na půl vědra. Ale marně zamýšlel ubožáček zapiti své hoře. Kořalka ho štípala do jazyku zrovna jako kopřiva a zdála se mu hořčí než pelyněk. Praštil džbánem na zem. „Přestaň se trápiti, kozáku!“ zařvalo cosi basem nad ním. Ohlédl se: Basavrjuk! Hu! jaká ohyzda! Vlasy — štětiny, oči — jako u vola. „Vím, co ti schází: tohle!“ Tu zacinkal s ďábelským úsměškem koženým váčkem, jenž mu visel u pasu. Zachvěl se Petr. „He, he, he! a jak se blyští!“ zařval Basavrjuk, přesypávaje na ruku dukáty: „He, he, he! a jak cinká! A vidíš, jen jediné věci budu žádati za celou horu takových hezkých cetek.“ — „Ďáble!“ vzkřikl Petr. „Jaké věci? Ku všemu jsem hotovi“ Plácli si po dlaních. „Hleď, Petře, přišel jsi zrovna v pravý čas: zejtra je Jana Křtitele. Jen v této jediné noci za celý rok kvete kapraď. Nepromeškej! Budu na tebe čekat o půlnoci v medvědím úvale!“

Myslím, slepice tak nečekají na tu chvíli, až jim hospodyně vynese zrní, jako čekal Petrus na večer. Pořád se díval, nedělá-li se stín stromu delším, nečervená-li se slunečko klonící se k západu, a čím dále, tím netrpělivěji. Jaký to dlouhý čas! Patrno, že boží den ztratil někde konec svůj. Hle už slunce zapadlo. Nebe jen se červená na jedné straně. A nebe už se zatmívá. V poli se dělá chladněji. Stmívá se, stmívá se a — setmělo se. Přece tedy! Se srdcem, které už už chtělo vyskočiti z prsou, sebral se na cestu a opatrně sestoupil: hustým lesem do hluboké rokliny, nazvané medvědím úvalem. Basavrjuk už tam čekal. Tma, že bys oko vypíchl. Ruku v ruce probírali se po bahnitých bažinách, zachycujíce se šaty za hustě rozrostlé trní a klopýtajíce skoro na každém kroku. Přišli na rovinku. Ohlédl se Petr: nikdy ještě se mu nepřihodilo, že by byl zašel sem. Tu se zastavil i Basavrjuk.

„Vidíš-li pak, stojí před tebou tři pahorky? Mnoho bude na nich kvítkův rozličných; ale chraň tebe nadpozemská síla, abys utrhl třebas jediný. Jakmile však zakvete kapraď, utrhni ji a neohlížej se, ať se ti ukazuje vzadu cokoli.“

Petr chtěl se tázati… však hle — už je ten tam. Přistoupil ke třem pahorkům; kde pak jsou kvítky? Ničeho neviděti. Divoké býlí černalo se kolem do kola a dusilo všechno svou hustotou. Ale tu se zableskla na nebi blýskavice, a před ním se objevil celý záhon kvítkův, samých podivných, samých nevídaných; tu jsou i prosté listy kapradi. Ocítil se v pochybách Petra v rozpacích stanul před nimi, podepřev si oběma rukama boky.

„Jakáž je tu nevídaná věc? Často desetkrát za den vidíš tuto bylinu: co je na ní zvláštního? Nezachtělo-li se té ďábelské larvě stropiti si šašky?“

Hle — červená se maličké poupě, a jako by živé, hýbá se. Opravdu, div! Hýbá se a dělá se pořád větším, větším, a červená se jako žhavý uhel. Vzplanula hvězdička, cosi tiše zaprasklo — a kvítek se rozvil před jeho očima zrovna jako plamen, ozářiv i druhé okolo sebe.

„Nyní je pravý čas!“ pomyslil si Petr a vztáhl ruku. Vidí, jak se vztahují za ním sta chlupatých ruk též ke kvítku, a jak za jeho zády cosi přebíhá s místa na místo. Zamhouřiv oči, škubl za stéblo, a kvítek zůstal v jeho rukou. Všechno utichlo. Objevil se Basavrjuk, sedě na pařeze, všechen zesinalý, jako umrlec. Nepohnul ani jediným prstem. Oči nehybně byly obráceny na cosi, co viděl jen on sám; ústa byla na půl rozevřena, a ani odpovědi od něho. Kolem do kola nic sebou nepohnulo. Hu, hrůza!… Ale tu se ozyal hvizd, od kterého mráz projel Petrovi po těle, a zdálo se mu, jako by tráva zašuměla, kvítky začaly mezi sebou rozmlouvati hláskem tenounkým, zrovna jako stříbrné zvonečky; stromy zahučely hlučným reptáním. Obličej Basavrjukův náhle ožil, oči se zableskly. „Přece jednou se vrátila čarodějnice!“ zabručel skrze zuby… „Hleď, Petře, stane před tebou hned krasavice; dělej všechno, cokoli přikáže, sice jsi ztracen na věky!“ Tu rozdělil sukovatou holí trnový keř, a před nimi se objevila chaloupka, jak se říká, na kuřích nožkách. Basavrjuk udeřil pěstí, a stěna sebou zatřásla. Veliký černý pes vyběhl jim naproti, proměnil se v kočku, a tato kňučíc vrhla se jim do očí. „Nevztekej se, nevztekej se, stará čertice!“ promluvil Basavrjuk, poctiv ji takovým slovíčkem, že hodný člověk až uší by si zatknul.

Hle, místo kočky stojí baba s obličejem svraštělým jako pečené jablko, všechna sehnutá v oblouk; nos s bradou jsou zrovna kleště, kterými louskají ořechy. „Rozkošná krasavice!“ pomyslil si Petr, a mráz mu jel po zádech. Čarodějnice vyrvala mu kvítek z rukou, naklonila se a cosi dlouho šeptala nad ním, pokropujíc jej jakousi vodou. Jiskry jí sršely z úst, pěna se ukázala na rtech. „Zahoď jej!“ pravila baba, odevzdávajíc jemu kvítek. Petr jím pohodil, a jaký to div? kvítek nespadl přímo, nýbrž dlouho se zdál ohnivou kuličkou prostřed mraku a zrovna jako loďka plaval vzduchem; na konec pomaloučku začal se spouštěti níže a spadl tak daleko, že sotva viděti bylo hvězdičku, která nebyla větší než makové zrnko. „Zde!“ dutým hlasem zachraptěla baba, a Basavrjuk, podávaje mu rýč, promluvil: „Kopej zde, Petře; tu uvidíš tolik zlata, kolik se ani tobě ani Koržovi nezdálo.“ — Petr, napliv si na ruce, uchopil rýč, stoupil na rýč nohou, a vyryl kus země, po druhé, po třetí, ještě jednou… Cosi tvrdého!… Rýč zvoní a nejde dále. Tu oči jeho jasně začaly rozeznávati nevelikou, železem okovanou truhlici. Už chtěl ji vytáhnouti rukou, ale truhlice začala se propadávati do země a pořád, čím dále, tím hlouběji, hlouběji; a za ním ozval se chechot, podobný spíše hadímu sykotu. „Ne, nemáš uviděti zlata, dokud nepřineseš krve lidské!“ pravila čarodějnice a přivedla k němu dítě, asi šestileté, pokryté bílým prostěradlem, ukazujíc posuňkem, aby mu usekl hlavu. Zkameněl Petr. Maličkost, utíti pro nic za nic člověku hlavu, a ještě i nevinnému dítěti! Ve zlosti strhl prostěradlo, které zakrývalo jeho hlavu, a co? Před ním stál Ivášek. A ručičky složilo ubohé dítě křížem a hlavičku svěsilo… Jako šílený přiskočil s nožem k čarodějnici Petr a už vztáhl ruku…

„A co jsi slíbil za dívku?…“ zařval Basavrjuk a zrovna jako by kouli mu střelil do zad. Čarodějnice dupla nohou: modrý plamen vyrazil ze země; prostředek její všechen se ozářil a zdál se jako by z křišťálu ulitým, a všechno, cokoli bylo pod zemí, se objevilo jako na dlani. Dukáty, drahé kameny v truhlicích, v kotlech, byly nahromaděny pod týmž místem, kde stáli. Oči jeho se zajiskřily… rozum se pomátl… Jako beze smyslův uchopil nůž, a nevinná krev vytryskla mu do očí… Ďábelský chechot zahřměl se všech stran. Ohyzdné obludy v hejnech skákaly před ním. Čarodějnice, zaťavši ruce do bezhlavého těla, jako vlk pila z něho krev… Všechno se zatočilo ve hlavě jeho! Sebrav všechny síly své dal se na útěk. Všechno se pokrylo před ním červeným světlem. Stromy všechny v krvi, jako by hořely a stenaly. Nebe, rozplamenivši se, chvělo se… Ohnivé skvrny jako blesky se kmitaly v jeho očích. Bez vlády a síly vběhl do své chatrče a jako snop se svalil na zemi. Mrtvý sen ho zachvátil.

Dva dni a dvě noci spal Petr bez procitnutí. Vzpamatovav se třetího dne, dlouho se ohlížel po koutech své chaloupky; ale marně se namáhal, aby si na něco vzpomněl: paměť jeho byla jako kapsa starého skrblíka, od kterého ani halíře nevyloudíš. Napřímiv se trochu, zaslechl, že u nohou cosi zacinkalo. Dívá se: dva váčky plné zlata. Tu teprve jako ze sna si vzpomněl, že hledal jakýsi poklad, že ho pojala hrůza o samotě v lese… Ale za jakou cenu, jak jej dostal, to nijakým způsobem nemohl pochopiti.

Uviděl Korž váčky a — obměkčil se. „Milý, drahý Petříčku, zlatinký! Což pak jsem tě neměl rád? Což jsem tě neměl jako za vlastního syna?“ I spustil starý bručák takovou neslýchanou řeč, že Petr až ke slzám byl pohnut. Pidorka jala se mu vypravovati, že kolemjdoucí cikáni ukradli Iváška; ale Petr nemohl si na něho ani vzpomněti: tak ho omráčila proklatá ďábelská chasa! Otáleti nebylo proč. Poláku dali po nose, a vystrojili svatbu: napekli koblih, našili ručníkův a šátkův, vyvalili bečku kořalky, posadili za stůl snoubence, rozkrájeli svatebný bochník, zabřinkali na loutnách, cimbálech, kobzách^[5], zapískali na píšťalách — a nastalo veselí…

Za starých časův svatba se slavila s daleko větší okázalostí než nyní. Když teta mého děda o tom vypravovávala — bylo nám jako v ráji! Jak děvčata v nádherném úboru na hlavě ze žlutých, modrých a růžových stužek, nad kterými se uvazoval zlatý prým, v tenkých košilkách, vyšívaných po celém švu červeným hedvábím a vykládaných drobnými, stříbrnými kvítky, v safianových čižmách na vysokých železných podkůvkách, pyšně jako pávi, a se šumem jako vichr skákala v gorlici.^[6] Jak mladé ženy, s čepcem na hlavě, jehož vrch udělán byl všechen z ryze zlatého brokátu, s malým výkrojkem na týle, odkud vyhlížel zlatý čepeček, s dvěma růžky z nejjemnějšího černého rouna, z kterých jeden vyčníval do předu, druhý do zadu, v modrých kuntuších z nejlepšího polohedvábí, s červenými sklopkami, vážně si podepřevše boky vystupovaly jedna po druhé a odměřeným krokem oddupávaly hopák. Jak hoši ve vysokých kozáckých čepicích, v tenkých soukenných halenách, utažených vyšívanými stříbrem pásy, s dýmkami v zubech, dováděli před nimi jako malí čerti a klábosili. Ani sám Korž nemohl odolati, hledě na mládež, aby nepotřásl svým starým tělem. S loutnou v rukou, kouře z dýmky a zároveň si popěvuje, se sklenkou na hlavě, pustil se staroch za hlučného křiku veselých hostův do přisedavé. Co si nevymyslí lidé ve veselosti? Začnou se — tak dělávali — oblékati do maškar, — Bože můj, člověku se nepodobají! Už se jim nevyrovnají nynější maškary, co bývají na svatbách našich. Co je nyní? hrají si jen na cikánky a moskaly. Ne, hleďte, jak bývalo: jeden se převleče za žida a druhý za čerta, začnou se s prva hubičkovati a potom se chytí za kožichy… Opatruj vás - Pán Bůh! Smích přepadne člověka takový, že se za břicho chytáš. Oblekou se do tureckých a tatarských šatův; všechno plane na nich jako plamen… A jak začnou čtveračiti a vyváděti kousky…, inu, tu raději svaté obrazy vynášejte ven!^[7] S tetou nebožtíka děda, která sama byla na této svatbě, přihodil se zábavný příběh: byla vám oblečena tenkrát do tatarských širokých šatův a se sklenkou v rukou hostila shromáždění. Tu vám kohosi ponukl rarášek, aby ji polil ze zadu kořalkou; druhý, jenž také patrně nebyl hlupák, vykřesal ihned oheň a podpálil… plamen se vzňal: ubohá teta, všechna polekána, hned shazovala se sebe přede všemi šaty… Křik, chechot, švanda se strhla jako na trhu. Zkrátka, starci nepamatovali nikdy ještě takové veselé svatby.

Jali se žíti Pidorka a Petrus zrovna jako pán a paní. Všeho hojnost, všechno se leskne… Avšak dobří lidé vrtěli zlehka hlavami, hledíce na živobytí jejich. „Od čerta nepřijde štěstí,“ říkávali všichni jedním hlasem. „Odkud, ne-li od pokušitele lidu pravoslavného, nabyl bohatství? Kde mohl nabrati takovou hromadu zlata? Proč náhle, právě v týž den, kdy zbohatl Petr, Basavrjuk zmizel jako do vody?“ — Povídejte jen, že lidé si vymýšlejí! Vždyť vskutku, neminul měsíc, Petrusa nikdo poznati nemohl. Proč, co se s ním stalo, — Pán Bůh ví. Sedí vám na jednom místě a ani slova s nikým; pořád přemýšlí a jako by chtěl si na cosi vzpomněti. Když se Pidorce podaří přiměti ho, aby o něčem promluvil, tu jakž takž se zapomene, a dá se do řeči, ba i rozveselí se: ale podívá-li se bezděky na váčky: „počkej, počkej, zapomněl jsem!“ křičí a znova se zamyslí a znova se namáhá, aby si na cosi vzpomněl. Mnohdy, když dlouho sedí na jednom místě, zdá se mu, že už už všechno znova mu přichází na mysl… A opět všechno zmizelo. Zdá se mu: sedí v krčmě; přinášejí mu kořalky; pálí ho kořalka; protiví se mu kořalka; kdosi k němu přichází, plácá po rameně; on… ale dále všechno se pokrývá před ním jako by mlhou. Pot se valí potůčkem po tváři jeho, a on všechen vysílen sedá si na své místo.

Čeho nedělala Pidorka: i se zažehnávači se radila, i leknutí vylívali, i bolení zavařovali^[8] — nic nepomáhalo. Tak minulo i léto. Mnoho kozákův mělo už posečeno a požato; a mnoho kozákův, nevázanějších než ostatní, vytáhlo do světa. Hejna kachen ještě se shlukovala na bažinách našich; ale po střízlících už nebylo ani památky. V stepích se začervenalo. Stohy obilí tu a tam, zrovna jako kozácké čepice, pestraly se po poli. Čas od času namanuly se na cestě i vozy, na kterých bylo naloženo chrastí a drva. Země ztvrdla více a místy začala křehnouti mrazem. Už i sníh se začal rozsívati s nebes, a větve stromův ozdobily se jíním jako zaječí kožešinou. Hle, už za jasného mrazivého dne červenoprsý hejl, zrovna jako švihácky polský šlechtic, procházel se po sněhových hromadách, vytahuje zrní, a děti ohromnými holemi honily po ledě dřevěné vlky, zatím co otcové jejich pokojně si leželi na peci, vycházejíce čas od času se zapálenou dýmkou v zubech ven, aby nadali, jak se sluší a patří, pravoslavnému mrazíku, nebo se provětrali a přehodili v síni zaleželé obilí. Na konec sněhy začaly táti a štika chvostem roztloukla led; ale Petr byl pořád týž a čím dále tím ještě zasmušilejší. Jakoby přikovaný sedí uprostřed jizby, postaviv si k nohám váčky se zlatem. Zdivočel, narostly mu dlouhé vlasy, šel z něho strach, a pořád přemýšlí o jedné věci, pořád se namáhá, aby si na cosi vzpomněl, a hněvá se a zlobí se, že si nemůže vzpomněti. Často se divoce vzchopuje se svého místa, máchá rukama, upírá na cosi oči své, jako by chtěl ho uloviti; rty se pohybujou, jako by chtěly vysloviti jakési dávno zapomenuté slovo — a nehybně se zastavují… Vztek se ho zmocňuje; jako pološílený hryže a kousá si ruce a ve zlosti rve si chumáče vlasův, až utichne a klesne jako beze smyslův a potom znova si vzpomíná, a znova vztek a znova muka… Jaké to dopuštění boží? Život stal se nesnesitelným Pidorce. Strašno jí bylo s počátku zůstávati samotné v jizbě, ale později zvykla, ubožačka, svému hoři. Ale bývalé Pidorky už nebylo možno poznati. Ani ruměnce, ani úsměvu; sechřadla, zhubeněla; uplakaly se jasné oči. Jednou kdosi, jenž už patrně se nad ní slitoval, jí poradil, aby šla k čarodějnici, která žila v medvědím úvale, a o které šla pověst, že umí léčiti všechny na světě nemoci. Odhodlala se zkusiti posledního prostředku; slovo dalo slovo, i přemluvila babu, aby šla s ní. To bylo večer, zrovna na svatojanský večer. Petr beze smyslův ležel na lavici a nepozoroval pranic nového hosta, tu pomaloučku jal se vstávati a se dívati. Náhle všechen se zachvěl jako na popravišti; vlasy se zježily… a on se zasmál takovým chechtem, že strachem píchlo Pidorce v srdci. „Vzpomněl jsem si, vzpomněl jsem sil“ vzkřikl ve strašné radosti a rozmáchnuv sekeru, mrštil jí ze vší síly po babě. Sekera na dva palce zajela do dubových dveří. Baba zmizela, a dítě asi sedmileté, v bílé košilce, s pokrytou hlavou stálo uprostřed jizby… Prostěradlo spadlo. „Ivášku!“ vzkřikla Pidorka a přiskočila k němu; ale přízrak všechen od nohou do hlavy se pokryl krví a ozářil celou jizbu červeným světlem… V leknutí vyběhla do síně; ale vzpamatovavši se trochu, chtěla mu pomoci; marně! dvéře s bouchnutím se zavřely za ní tak pevně, že nebyla s to, aby je otevřela. Sběhli se lidé; jali se tlouci, vypáčili dvéře: ani jediné duše! Celá jizba byla plná dýmu, a jen v prostředku, kde stál Petr, byla hromada popelu, z kterého místy ještě vystupoval kouř. Přiskočili k váčkům: pouhé rozbité střípky ležely v nich místo dukátův. S vypoulenýma očima a rozevřenými ústy, neosmělujíce se ani pohnouti vousem, stáli kozáci jako zakopaní do země. Takový strach nahnal jim tento div.

Co bylo dále, nepamatuju si. Pidorka učinila slib, že půjde na pouť; sebrala jmění zbylé po otci, a za několik dni skutečně už jí nebylo ve vesnici. Kam odešla, nikdo nemohl říci. Úslužné báby odeslaly ji už tam, kam i Petr se odstěhoval; ale kozák, který přijel z Kyjeva, vypravoval, že viděl v lávře řeholníci, všechnu vyschlou jako kostlivec a ustavičně se modlící, ve které rodáci podle všech známek poznali Pidorku; že prý ještě nikdo neslýchal od ní ani jediného slova; že přišla pěšky a přinesla rám k obrazu matky Boží, ozdobený takovými lesklými kameny, že všichni zamhuřovali oči hledíce naň.

Počkejte, tím ještě se všechno neskončilo. V týž den, kdy zlý duch vzal k sobě Petrusa, objevil se znova Basavrjuk; ale všichni utíkali od něho. Poznali, jaký je to ptáček: nikdo jiný jak satanáš, který přijal lidskou podobu za tím účelem, aby vykopával poklady; ale protože pokladův nemohou dostati nečisté ruce, tedy láká k sobě junáky. A toho roku všichni opustili zemní baráky své a přestěhovali se do vesnice; ale ani tam nebylo pokoje od proklatého Basavrjuka. Teta nebožtíka děda říkávala, že se hněval nejvíce na ni proto, že opustila dřívější krčmu na Opošňanské silnici, a ze všech sil hleděl se jí vymstiti za všechno. Jednou obecní starší se sešli do krčmy, a jak se říká, bavili se, jak se sluší a patří za stolem, na který byl do prostředka postaven — bylo by hříchem říci, že malý — pečený beran. Klábosili o tom a onom; i o rozličných podivných událostech i o divech. A tu se zdálo — nestálo by za řeč, kdyby jednomu, ale zdálo se všem, — že beran pozdvihl hlavu, těkající oči jeho ožily a se zajiskřily, a mžikem objevily se černé štětinaté vousy, které významně zamrkaly na přítomné. Vsichni hned poznali na beraní hlavě obličej Basavrjukův; ba teta děda mého myslila už, že hned si poručí kořalky… Počestní obecní starší sáhli po čepicích a co mohli utíkali domů. Po druhé sám chrámový starosta, který rád čas od času rozmlouval tváří v tvář s dědovskou sklenkou, nedostal se ještě ani dvakrát na dno, když viděl, že sklenka se mu klaní po pás. „Čert tě vem!“ a dělal honem kříž!… A tu polovici jeho přihodil se též div: sotva začala mísiti těsto v ohromné díži, najednou díže vyskočila. „Stoj, stoj!“ Ale kam pak! díže podepřevši si vážně boky, pustila se do přisedavé po celé jizbě… Smějte se; avšak naším dědům nebylo do smíchu. A nadarmo otec Afanasij chodil po celé vesnici se svěcenou vodou a vyháněl čerta kropáčem ze všech ulic; teta nebožtíka děda pořád ještě dlouho si stěžovala, že kdosi, jakmile nastane večer, tluče do střechy a škrábe se po stěně.

Ale co! Nyní na tomto místě, kde stojí vesnice naše, jak se zdá, všechno je pokojno; ale ještě není tak dávno, ještě nebožtík otec můj a já si pamatuju, že okolo rozvalené krčmy, ve které nečisté pokolení dlouho po tom hospodařilo na vlastní účet, dobrému člověku nebylo možno jíti. Ze začazeného komínu sloupem ve valil dým a vystoupiv tak vysoko, že podíval-li se člověk, čepice se mu svalila, — rozsypal se po vší stepi žhavým uhlím, a čert — neměl bych ani ho připomínati, psího syna — tak vzlykal žalostně ve svém psinci, že polekaní havraní v hejnech vylétali z blízké doubravy a s divokým křikem se rozlétali po nebi.

---

1. Breviář pravoslavné církve.
2. Kutě (kuťja) je jídlo z krup a medu, které se přináší na památku zemřelých do chrámu.
3. Rozuměj římského, ne pravoslavného.
4. Kozáci záporožští holili si hlavu; jen na temeni ponechávali kadeř vlasův, kterou spouštěli na čelo a když povyrostla, ovíjeli ji kolem ucha. Tu nazývali oseledec.
5. Hudebný nástroj o osmi strunách
6. Maloruský národní tanec.
7. Ruské přísloví, označující, že v komnatě, kde jsou svaté obrazy, nesluší hrubě žertovati.
8. Vylívají leknutí u nás, když někdo se lekl, a když se chtí dověděti, čeho se lekl: hodí roztavené olovo nebo vosk do vody, a čí podobu vezme olovo nebo vosk, toho se lekl nemocný; po tom pak leknutí mine. — Zavařují bolení, když je špatně a bolí v životě. Za tím účelem zapalujou kousek konopí, hodí je do džbánu a obrátí džbán vzhůru dnem na misku naplněnou vodou a postavenou na život nemocného; potom po zašeptávání dají mu vypiti lžičku této vody. Pozn. včelařova.