Večery na dědince blízko Dikaňky/Soročinský trh

Večery na dědince blízko Dikaňky Nikolaj Vasiljevič Gogol
Část prvá. Předmluva	Soročinský trh	Svatojanský večer

Údaje o textu
Titulek:	Soročinský trh
Autor:	Nikolaj Vasiljevič Gogol
Zdroj:	Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: J. Otta, 1892
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ignác Hošek
Licence překlad:	PD old 70

V chaloupce mne mrzí žít.

Zavez mě tam na vozíku

kde je hojně ryku, ryku,

tam, kde dívky plesají,

tam kde hoši výskají!

Ze starobylé legendy.

I.

Jak opojný, jak rozkošný je letní den v Malorusku!^{[red 1]} Jak unavně parné jsou ty hodiny, když poledne září v tichu – a vedru, a když jasnomodrý, nesmírný oceán, jenž jako láskou planoucí báně se sklonil nad zemí, jako by byl usnul, všechen jsa potopen ve slasti, objímaje a tiskna zemi krasavici ve vzdušném objetí svém! Na něm není ani obláčku; na poli ani hlásku. Všechno jako by bylo vymřelo; nahoře jen, v nebeské hlubině, třepotá se skřivánek, a stříbrné písně letí po vzdušných stupních na zamilovanou zemi, a zřídka křik racka nebo zvučný hlas křepelky ozývá se ve stepi. Lenivě a bez myšlének, jako by se procházeli bez cíle, stojí dubové strmící do oblak, a oslňující nárazy slunečných paprskův zažíhají celé malebné hromady listí, vrhajíce na druhé tmavý jako noc stín, po kterém jen za silného větru stříká zlato. Jako smaragdy, jako topasy, jako rubíny poletujou v hejnech lehcí jako éther brouci nad pestrými zahradami, ostíněnými leporostlými slunečnicemi. Šedé stohy sena a zlaté snopy obilí rozkládají se táborem po poli a kočujou po bezmezném prostoru jeho. Ohýbají se tíhou ovoce košaté větve třešní, sliv, jabloní, hrušek; nebe, a čisté zrcadlo jeho — řeka v zelených, hrdě vyvýšených rámcích… jak je plno rozkoše a slasti maloruské léto!

Takovou nádherou zářil jeden ze dnů parného srpna roku tisícího osmistého… osmistého… ano, let asi třicet bude od té doby, když po silnici, asi deset verst před městečkem Soročinci, hemžil se lid, jenž pospíchal se všech okolních a dalekých dědin na výroční trh. Od samého jitra táhli se nekonečným řetězem čumáci^[1] se solí a s rybami. Hory hrncův obalených senem zdlouhavě se pohybovaly rmoutíce se, jak se zdá, nad tím, že jsou ve vězení a ve tmě; tu a tam jen nějaká světle malovaná miska nebo makotra^[2] chlubně vyhlížela z košatiny vysoko vyčnívající nad vozem a vábila k sobě něžné pohledy ctitelův nádhery. Mnoho kolemjdoucích pohlíželo se závistí na vysokého hrnčíře, pána těchto drahocenných věcí, který zdlouhavými kroky kráčel za zbožím svým, starostlivě obaluje hliněné šviháky a parádnice své nenáviděným od nich senem.

O samotě stranou vlekli unavení voli vůz, na kterém naloženy byly pytle, konopí, plátno a rozličné domácí zboží a za kterým se loudal v čisté plátěné košili a umazaných plátěných šarovarech^[3] vlastník jeho. Lenivou rukou utíral si se snědého obličeje: pot řinoucí se potůčkem a kapající i s dlouhých vousův, napudrovaných tím neúprosným holičem, jenž bez pozvání přichází jak ke krasavici tak k ošklivci a jenž násilně pudruje už po několik tisíc let všechno pokolení lidské. Vedle něho šla kobyla přivázaná k vozu, jejíž tiché chování svědčilo o vysokém stáří jejím. Mnoho potkávajících, a zvláště mnoho mladých hochů smekali čepice, dohnavše našeho mužíka. Avšak ani šedé vousy ani vážná chůze jeho nebyly toho příčinou; bylo jen potřeba pozdvihnouti oči trochu vzhůru, aby člověk uviděl příčinu takové uctivosti: na voze seděla hezounká dcerka s buclatou tvářičkou, s černými brvami, jež se pravidelnými oblouky pnuly nad světlýma, hnědýma očima, s růžovými rtíky bezstarostně se usmívajícími, s červenými a modrými stužkami uvázanými na hlavě, které zároveň s dlouhými vrkoči a s kytkou polního kvítí jako bohatá koruna spočívaly na její okouzlující hlavičce. Všechno, jak se zdálo, ji zajímalo: všechno bylo jí podivným, novým… a hezounká očka ustavičně běhala s předmětu na předmět. Jak pak se nepobaviti! Poprvé na výročním trhu! Dívka osmnáctiletá poprvé na výročním trhu!… Avšak ani jediný z kolemjdoucích a kolemjedoucích nevěděl, co práce ji stálo než uprosila otce, aby ji vzal s sebou, který také z duše rád byl by to udělal, kdyby nebylo zlé macechy, která se naučila držeti ho na provázku právě tak obratně, jak on držel uzdu staré kobyly své, kterou vlekl nyní za dlouhou službu na prodej. Neskrotitelná manželka… Ale vždyť jsme zapomněli, že i ona seděla tamtéž vysoko na voze v nádherné, vlněné, zelené kazajce, po které jako po hranostajovém kožiše našity byly ocásky pouze červené barvy, v bohaté sukni, pestré jako šachovnice, a v cicovém barevném čepečku, jenž dodával jakési zvláštní vážnosti jejímu červenému, plnému obličeji, po kterém přelétalo cosi tak nevlídného, tak divokého, že každý hned spěchal přenésti polekaný pohled svůj na veselou tvářičku dceruščinu.

Zrakům naších poutníkův začal se už ukazovati Psěl; zdaleka už válo chladem, který se zdál citelnějším po unavujícím, vysilujícím vedru. Skrze tmavo- a světlozelené listí topolův, bříz a lind roztroušených ledajak po louce zableskly se ohnivé jiskry oděné chladem, a řeka krasavice zářivě obnažila stříbrnou hruď svou, na kterou nádherně padaly zelené kadeře stromův. Svéhlavá jsouc jako krasavice v těch opojných chvílích, když věrné zrcadlo závistivě zavírá v sobě její čelo plné hrdosti a oslňujícího lesku, liliová ramena a mramorovou šíji, zastíněnou tmavou vlnou, která spadla s rusé hlavy, když s pohrdáním zahazuje jedny okrasy, aby je zaměnila druhými, a když vrtochům jejím není konce, — řeka skoro každý rok přeměňuje své okolí, vybírá sobě novou cestu a obklopuje sebe novými, rozmanitými krajinami. Řady mlýnův nabíraly na těžká kola svá široké vlny a daleko je odhazovaly rozbíjejíce je na krůpěje, zasypávajíce prachem a naplňujíce hukotem okolí. Vůz se známými nám cestovateli vyjel v tu chvíli na most, a řeka ve vší kráse a velebnosti, jako zrcadlo z jediného kusu, rozlila se před nimi. Nebe, zelené a modré lesy, lidé, vozy s hrnci, mlýny, — všechno se převrhlo, stálo a chodilo vzhůru nohami, nepadajíc do jasnomodré, překrásně propasti. Krasavice naše se zamyslila, hledíc na nádheru krajiny, ba zapomněla i louskati semena slunečnice, čímž se důkladně zabývala po celé cestě, když náhle slova: „Aj to je holka!“ překvapila sluch její. Ohlédnuvší se, uviděla tlupu hochův stojících na mostě, ze kterých jeden, oblečený šviháčtěji než ostatní, v bílé haleně a v šedé čepici z řešetilovského beránka, podepřev si boky, junácky pohlížel na kolemjedoucí. Krasavice nemohla nezpozorovati jeho opáleného, avšak velmi příjemného obličeje a ohnivých očí, které, jak se zdálo, se snažily ji prohlédnouti na skrz, a sklopila oči, když si pomyslila, že snad jí patřilo pronesené slovo. „Rozkošná holka!“ mluvil dále hoch v bílé haleně, neodvraceje od ní očí. „Já bych dal všechen svůj statek, abych ji mohl pocelovat. Ale před ní sám ďábel sedí!“ Smích se ozval se všech stran; avšak vyfintěné družce manžela zdlouhavě kráčejícího nezalíbil se příliš takový pozdrav: červené tváře její proměnily se v plamenné, a hrkot vybraných slov sesypal se jako déšť na hlavu rozpustilého hocha:

„Abys se udávil, darebný trhane! Aby tvůj otec dostal hrncem do hlavy! Aby uklouzl na ledě, antikrist proklatý! Aby mu na onom světě čert bradu spálil!“

„Hleďme, jak nadává!“ pravil hoch, vyvaliv na ni oči, jako by se byl zalekl takového silného přívalu neočekávaných pozdravův: „a jazyk jí, té stoleté čarodějnici, nezabolí, když vyslovuje taková slova.“

„Stoleté!“… vskočila do řeči letitá krasavice: „Bezbožníku! jdi, umyj se napřed! Nezbedníku darebný! Neviděla jsem tvé matky, ale vím, že je mrcha. I otec je mrcha i teta je mrcha! Stoleté!… protože sám má ještě mléko na bradě…“

Tu vůz začal sjížděti s mostu, a posledních slov už nebylo možno zaslechnouti; ale hoch nechtěl patrně přestati na tom: nerozmýšleje se dlouho, vzal kus bláta a mrštil jím po ní. Rána byla šťastnější, než bylo možno předpokládati: celý nový cicový čepeček byl postříkán blátem, a chechot rozpustilých nezbedníků zdvojnásobil se s novou silou. Tlustá fintilka se rozpálila hněvem; ale vůz odjel v tu chvíli dosti daleko, a msta její se obrátila na nevinnou pastorkyni a zdlouhavého manžela, který, přivyknuv ode dávna podobným výjevům, zachovával tvrdohlavé mlčení a chladnokrevně snášel pobuřující řeči rozhněvané manželky. Avšak přes to všechno neúnavný jazyk její řehtal a vrtěl sebou do té doby, až přijeli do předměstí ke starému známému a kmotru, kozáku Cibulovi. Setkání se kmotrův, kteří dávno se neviděli, vyhnalo na chvíli z hlavy tato nepříjemnou příhodu a přimělo naše poutníky, aby si pohovořili o trhu a oddechli trochu po daleké cestě.

II.

Ach Bože, ty můj Pane! co všechno není na tom trhu! kola, sklo, dehet, tabák, řemeny, cibule, kramáři všelijací… tak, že kdyby člověk měl v kapse třicet rublův, přece by ani tehdy nepokoupil celého trhu.

Z maloruské veselohry.

Vám jistě se přihodilo, že jste slyšeli někde valící se vzdálený vodopád, když polekané okolí je plno hukotu, a když směsice podivných, nejasných zvukův jako vichr se nese před vámi. Není-li pravda, nezachvátí-li vás okamžikem tytéž city ve vichru selského výročního trhu, když všechen lid srůstá v jedinou ohromnou obludu a se hýbá vším trupem svým na náměstí a po těsných ulicích, křičí, huláká, hřmotí? Lomoz, hádka, bučení, bečení, řev — všechno splývá v jediný nelibozvuký hovor. Voli, pytle, seno, cikáni, hrnce, ženské, marcipán, čepice — všechno nápadně, pestře, bez pořádku valí se ve hromadách a řadí se k sobě před očima. Různohlasé řečí zahlušují se vespolek, a ani jediné slovo se nevynoří, se nezachrání od této potopy; ani jediný křik se nevysloví jasně. Jen plácání obchodníkův po rukou je slyšeti se všech stran trhu. Praská vůz, řinčí železo, duní prkna shazovaná na zemi, a hlava v závrati je na rozpacích, kam se obrátiti. Příchozí mužík náš s černobrvou dcerkou dávno už se potloukal mezi lidem: přicházel k jednomu vozu, ohmatával druhý, poptával se na ceny; a zatím myšlénky jeho točily se bez ustání okolo deseti pytlův pšenice a staré kobyly, které přivezl na prodej. Na tváři dcerky jeho bylo pozorovati, že jí není příliš příjemno otírati se okolo vozův s moukou a pšenicí. Jí by se chtělo tam, kde pod plátěnými stany nádherně jsou rozvěšeny červené stužky, náušnice, cínové, mosazné kříže a penízky. Avšak i tu nacházela mnoho věcí pozoru hodných: ji obveselovalo nad míru, jak cikán a mužík bili druh druha po rukou, vykřikujíce sami od bolesti; jak opilý žid kopal selku do zad; jak rozkmotřené hokynářky se častovaly navzájem hádkou a nadávkami; jak moskal,^[4] hladě si jednou rukou svou kozí bradu, druhou… Ale ta ucítila, že kdosi ji škubl za vyšívaný rukáv košile. Ohlédla se — a hoch v bílé haleně, s jiskrnýma očima, stál před ní. Žilky její se zachvěly, a srdce jí zabušilo tak, jak ještě nikdy, v žádné radosti, v žádné žalosti: i podivný i libý pocit se jí zmocnil, a sama nemohla pochopiti, co se dálo s ní.

„Neboj se, srdečko, neboj se!“ říkal jí hoch polohlasitě; vzav ji za ruku: „já ti neřeknu nic zlého!“

„Možná, že je to také pravda, že neřekneš nic zlého,“ — pomyslila si krasavice: — „jen že mně je tak divně… jistě, to je zlý duch! Sama, zdá se, vím, že se tak nepatří… a přece nemám síly, abych odtrhla od něho ruku.“

Mužík se ohlédl a chtěl cosi pověděti dceři, ale stranou bylo slyšeti slovo: pšenice. Toto kouzelné slovo ho pohnulo okamžikem, aby se přídružil ke dvěma obchodníkům hlasitě rozmlouvajícím, a už nikdo nebyl s to, aby odvrátil pozornost jeho jim věnovanou. Hle, co mluvili obchodníci o pšenici.

III.

Jen pohleď, jaký je to junák!

Na světě málo takových.

Ten šedou, jako pivo, chlastá!

Kotljarevský: Eneida.

„Tak myslíš, krajane, že špatně půjde na prodej naše pšenice?“ tázal se člověk, jenž na pohled se podobal příchozímu měšťanu, obyvateli nějakého městečka, v pruhovaných, plátěných, dehtem zamazaných a zašpiněných šarovarech, druhého člověka v modré, místy už zaplátané haleně a s ohromnou boulí na čele.

„Ale tu není co myslit: chci si dát oprátku na krk a klátit se na tomto stromě, jako klobása před vánocemi na chalupě, prodáme-li jen jednu mírku.“

„Koho pak, krajane, balamutíš? Vždyť dovozu kromě našeho není pražádného,“ odpověděl člověk v pestrých šarovarech.

„Ano, mluvte si, co chcete,“ myslil si pro sebe otec naší krasavice, jenž nepřeslechl ani jediného slova z rozmluvy dvou obchodníkův: „však já mám deset pytlův v zásobě.“

„To je to, že když se někde začnou dít čertovské kousky, pak čekej na takový výdělek, jaký máš od hladového moskala,“ významně pravil člověk s boulí na čele.

„Jaké čertovské kousky?“ otázal se rychle člověk v pruhovaných, plátěných šarovarech.

„Slyšel jsi, o čem si povídají lidé?“ tázal se dále člověk s boulí na čele, obraceje na něho úkosem svůj zasmušilý pohled.

„Nu!“

„Nu, tak nu! Zasedatel, aby si už nemusil utírat pyskův po panské slivovici, ustanovil pro trh proklaté místo, na kterém, kdybys třeba pukl, ani zrnka neprodáš. Vidíš-li tu starou, rozvalenou kůlnu, co, tamhle stojí pod horou?“ (Tu zvědavý otec naší krasavice přistoupil ještě blíže a celý se proměnil, jak se zdálo, v ucho.) „V té kůlně pořád se dějou čertovské kousky, a ani jediný trh na tomto místě neminul bez neštěstí. Včera okresní písař šel kolem pozdě večer, z ničeho nic — vyhlédl z okénka ve dveřích prasečí rypák a zachrochtal tak, že mráz mu projel tělem. Je se co bát, že opět se ukáže červená kamizolka!“

„Jaká pak je to červená kamizolka?“

Tu našemu pozornému posluchači se zježily vlasy. Pln strachu obrátil se nazpět a uviděl, že dcera jeho a hoch pokojně stáli, objavše se a vypravujíce si jakési zamilované pohádky, zapomněvše na všechny kamizolky na světě. To zahnalo jeho strach a vrátilo mu dřívější bezpečnost.

„Ehe, he, he, krajane! ale ty umíš, jak vidím, znamenitě se objímat! A já teprve čtvrtého dne po svatbě naučil jsem se objímat svou nebožku Chvesku, a to ještě od kmotra — Pán Bůh mu zaplať — že byl družbou, už mně to vštípil do hlavy.“

Hoch zpozoroval hned, že otec jeho rozmilé není příliš daleko, a v mysli jal se strojiti plán, jak by ho naklonil ve svůj prospěch.

„Ty jistě, milý strýčku, mne neznáš, ale já jsem tebe hned poznal.“

„Možná, že jsi poznal.“

„Chceš-li, povím ti i křestné jméno i příjmení, i všechno, co srdce ráčí: tobě říkají Solopij Čerevik.“

„Ano, Solopij Čerevik.“

„A podívej se na mne, jak se patří: nepoznáváš mne?“

„Ne, nepoznávám. Nevykládej mně to za zlé: za mého života bylo se mně dívati na tolik všelijakých obličejův, že ani čert si jich všech nezapamatuje.“

„Škoda, že si nepamatuješ Holopupenkova syna!“

„A ty že bys byl Ochrimův syn?“

„A kdo pak jiný? Snad jenom jediný lysý dědek,^[5] ač není-li jím on.“

Tu přátelé smekli čepice, a nastalo líbání; avšak náš Holopupenkův syn, nemaře času, rozhodl se, že hned požene útokem na nového známého svého.

„Nu, Solopiji, my, hle, jak vidíš, já a dcerka tvá zamilovali jsme si druh druha tak, že bychom třebas i na věky žili spolu.“

„Což, Parasko,“ pravil Čerevik své dceři, obrátiv se a směje se: „opravdu může být, že je souzeno, abyste, jak se říká, spolu tento… abyste se pásli na jedné trávě! Co, podáme si ruce? A teď, novopečený zeti, dávej něco na zub!“

SA všichni tři ocítili se ve známém trhovém hostinci — pod plátěným stanem u židovky — posetém mnohočetnou batterií bandasek, láhví, sklenek všech druhův a velikostí.

„Ech, chlapíku, za to tě mám rád!“ zvolal Čerevik, trochu si zavdav a vida, jak budoucí zeť jeho si nalil sklenici na půl kvarty, a nesvraštiv ani trochu obličeje, ji vypil do dna a potom ji roztřískal na kousky. „Co říkáš, Parasko? Jakého ženicha jsem ti našel! Hleď, hleď: jak junácky táhne šedou!…“

A usmívaje se a potáceje se loudal se s ní ke svému vozu; ale náš hoch odebral se do krámů s ozdobným zbožím, ve kterých byli kupci až z Gaďače a Mirgoroda, dvou znamenitých měst poltavské gubernie, aby si vyhlédl nejkrásnější dřevěnou dýmku s mosazným, šviháckým kováním, květovaný šátek na červeném poli a čepici, na svatebné dárky tchánu a všem, komu patří.

IV.

Byť muži bylo ne po chuti,

však žena jestli k tomu nutí,

Pak musí vyhověti…

Kotljarevský.

„Nu, ženo, našel jsem ženicha dceři!“

„Nu, teď je zrovna na čase, abys vyhledával ženichy! Hňupe, hňupe! tobě jistě už při narození bylo souzeno zůstat hňupem! Kde pak přece jsi viděl, kde pak jsi slyšel, aby slušný člověk běhal nyní za ženichy? Kéž bys raději se postaral, jak bys prodal pšenici! Krásný je asi také ten tvůj ženich! Myslím, nejotrhanější ze všech otrhancův!“

„É, zmýlila jsi se! Měla bys se podívat, jaký je to hoch! Pouhá halena stojí za více než tvá zelená kazajka a tvé červené boty. A jak šedou důkladně táhne!… Čert mne vem i s tebou, jestliže jsem jak živ viděl, aby hoch jedním douškem vytáhl půl kvarty a nesvraštil obličeje!“

„Nu, vida: namane-li se mu opilec a tulák, to je voda na jeho mlýn! Sázím se, že je to týž nezvedník, který nás pronásledoval na mostě. Škoda, že dosud mi nepřichází na oči; já bych mu pověděla.“

„Nu, Chivro, třebas by to byl týž: proč pak je nezvedník?“

„É! proč je nezvedník! Ach, ty kotrbo bez mozku! Slyšíš! Proč je nezvedník? Kam pak jsi schoval své hloupé oči, když jsme jeli okolo mlýnův? Ty bys, kdyby třeba hned zde, před tvým nosem ušpiněným od tabáku, tvé ženě učinili potupu, ty bys ani prstem nehnul.“

„Ale přece nevidím na něm nic špatného: chlapík jen což! Leda jen, že zalepil na chvilku tvou tvář blátem.“

„Ehe! a ty, jak vidím, nedáš mně slova promluvit! A co to znamená? Kdy pak jsi býval takový? Jistě jsi sobě už přihnul, ačkoli jsi nic neprodal?“

Tu Čerevik náš zpozoroval i sám, že se přes příliš rozhovořil, a pokryl okamžikem hlavu svou rukama, domnívaje se bezpochyby, že rozhněvaná manželka bez meškání se zaryje do jeho vlasův svými manželskými drápy.

„K čertu! Tu máš svatbu!“ myslil si v duchu, uhýbaje se od své manželky, která silně na něho dotírala. „Nezbude než odříci hodnému člověku pro nic za nic. Pane Bože můj! Proč posýláš takové neštěstí na nás hříšné? Vždyť beztoho je mnoho všelijaké chamradi na světě, a ty’s ještě také ženské stvořil!“

V.

Neshýbej se, javorečku,

ještě’s zelenounký;

jen se nermuť, můj holečku,

ještě’s tak mlaďounký!

Malorská píseň.

Roztržitě hleděl hoch v bílé haleně, sedě u svého vozu, na lid, jenž hluše šuměl okolo něho. Unavené slunce odcházelo se světa, když pokojně proplálo své poledne a jitro, a dohasínající den červenal se půvabně a světle. Oslnitelně leskly se vrcholky bílých stanův a plátěných bud, ozářené jakýmsi sotva patrným, ohnivě růžovým světlem. Tabule nahromaděných okenic hořely; zelené láhve a sklenky na stolech šenkýřek proměnily se v ohnivé; hory dyní, melounův a tykví zdály se býti ulitými ze zlata a mědi. Bylo slyšeti, jak hovor řídl a tichl, a jak unavené jazyky kramářek, mužíkův a cikánův se obracely lenivěji a zdlouhavěji. Tu a tam začínal se blýskati ohníček, a libovonná pára z vařících se halušek^[6] roznášela se po tichnoucích ulicích.

„O čem jsi se zamyslil, Hrycko?“ zvolal vysoký, opálený cikán, uhodiv po rameně našeho hocha. „Nu, dej voly za dvacet!“

„Ty bys pořád chtěl voly a voly. Vaše pokolení pořád by chtělo jen mít zisk; okrást a ošidit hodného člověka.“

„Fuj, čerte! Ale do tebe vlezl pořádný brouk. Snad ne ze zlosti, že sám jsi sobě uvázal na krk nevěstu?“

„Ne, to není mým zvykem: já stojím ve svém slově; co jsem jednou udělal, tak ať zůstane už na věky. Ale tuhle ten starý chlap Čerevik nemá, jak vidět, ani špetky svědomí: slíbil a zase odřekl… Nu, jeho ani nelze vinit: on je pařez, a nic jiného. Všechno to jsou kousky staré čarodějnice, které jsem dnes s chlapci na mostě nadal, co se do ní vešlo! Ech, kdybych byl cařem nebo velikým pánem, já bych přede vším dal pověsit všechny ty hňupy, kteří se nechávají osedlat od ženských…“

„A dáš voly za dvacet, přinutíme-li Čerevika, aby nám dal Parasku?“

V rozpacích pohleděl na něho Hrycko. Ve snědém obličeji cikánově byla jakási zlovolnost, jízlivost, nízkost a zároveň domýšlivost: člověk, jenž pohleděl na něho, už byl hotov uznati, že v této podivné duší kypí veliké přednosti, na které však čeká jen jediná odplata na zemi — šibenice. Ústa, která úplně zapadla mezi nosem a ostrou bradou, a okolo kterých stále pohrával jízlivý úsměšek, malé, ale jak oheň živé oči a záblesky podnikův a úmyslův neustále se kmitající na tváři, — všechno to jako by bylo vyžadovalo zvláštního oděvu, právě tak podivného, jaký skutečně byl tehdy na něm. Tento tmavoskořicový kaftan, který by člověk, jak se zdálo, dotknutím obrátil v prach; dlouhé, černé vlasy, valící se po ramenou v chumáčích; střevíce, obuté na bosé, opálené nohy, — všechno to, jak se zdálo, přirostlo k němu a tvořilo jeho přírodu.

„Nikoli za dvacet, nýbrž za patnáct je dám, neselžeš-li jen!“ odpověděl hoch, neodvraceje od, něho zkoumajících očí.

„Za patnáct? Dobrá! Ale hleď mi, nezapomíňej: za patnáct! Tu máš hned pětku závdavkem!“

„Nu, a selžeš-li?

„Selhu-li, je závdavek tvůj!“

„Dobrá! Nu, pleskněme si!“

„Pleskněme si!“

VI.

To je nehoda: Roman právě přichází, aby mne chytil za pačesy, a vás také, pane Chomo, neštěstí nemine.

Z maloruské veselohry.

„Sem, Afanasiji Ivánoviči! Tuhle je plot nižší, vyzdvihněte nohu a nebojte se: hňup můj odebral se na celou noc s kmotrem pod vozy, aby moskali náhodou něco nevyfoukli.“

Tak Čerevikova strašná manželka přívětivě: povzbuzovala synka popova, který se bázlivě loudal okolo plotu, potom rychle vylezl na plot a dlouho na něm stál v rozpacích jako dlouhý strašný přízrak, vyměřuje okem, kam by bylo nejlépe seskočiti a na konec s lomozem se svalil do kopřiv.

„To je neštěstí! Neuhodil jste se, nezlomil jste naposledy, Bože uchovej, vazu?“ žvatlala starostlivá Chivra.

„Pst! nic, nic, nejmilejší Chavroňo Nikiforovno!“ bolestně a šeptem promluvil synek popův, vstávaje na nohy: „vyjímaje jen poranění způsobené kopřivou, touto zmiji podobnou travou, jak se vyjádřil nebožtík otec protopop.“

„Pojďme nyní do chalupy; tam nikoho není. A já jsem už myslila, Afanasiji Ivánoviči, že jste dostal vřed nebo bolení v životě: nepřicházel a nepřicházel jste. Jak pak se máte? Slyšela jsem, že pan otec dostal nyní nemálo všelijakého zboží.“

„Pouhou maličkost, Chavroňo Nikiforovno: tatíček dostal za celý půst všeho všudy asi patnáct pytlův obilí, asi čtyři pytle prosa, asi sto koláčův; a slepic, jestliže je sečteme, nebude ani padesát kusův, a vejce jsou větším dílem stuchlá. Ale opravdu sladké dárky, abych tak řekl na příklad, jediné od vás mohu dostati, Chavroňo Nikiforovno!“ pravil dále synek popův, něžně pohlížeje na ni a tlače se blíže k ní.

„Tu máte hned dárek, Afanasiji Ivánoviči!“ promluvíla Chavroňa, stavíc na stůl misky a upejpavě zapínajíc svou kazajku, která se rozpjala jakoby bez úmyslu: „vařeníky,^[7] pšeničné halušky, kobližky, tolčeníčky!“^[8]

„Sázím se, že je to připraveno nejumělejšíma rukama ze všeho pokolení Evina!“ pravil synek popův, bera si tolčeníčky a přitahuje k sobě druhou rukou vařeníčky. „Avšak, Chavroňo Nikiforovno, srdce mé prahne po pokrmu sladším nade všechny kobližky a halušky.“

„Ale já už věru nevím, jakého pokrmu se vám ještě chce, Afanasiji Ivánoviči!“ odpověděla tlustá krasavice, tváříc se, jako by nerozuměla.

„Toť se rozumí, že lásky vaší, nevyrovnatelná Chavroňo Nikiforovno!“ zašeptal synek popův, drže v jedné ruce vařeník a druhou rukou objímaje širokou postava její.

„Pán Bůh ví, co si vymýšlíte, Afanasiji Ivánoviči!“ pravila Chivra, stydlivě sklopivší oči své. „To by bylo hezké, vy si, prosím vás, ještě smyslíte, abychom se líbali!“

„Stran toho vám povím třebas sám o sobě,“ mluvil dále popův synek: „když jsem byl, abych tak na příklad řekl, ještě v burse,^[9] vzpomínám si jakoby dnes bylo…“

Tu se ozval venku štěkot a tlukot do vrat. Chivra spěšně vyběhla ven a vrátila se všechna zbledlá.

„Nu, Afanasiji Ivánoviči, chytili jsme se: hromada lidu tluče na vrata a mně se zdálo, že jsem zaslechla kmotrův hlas…“

Vařeník uvázl popovu synku v hrdle… Oči jeho vystoupily z důlků, jako by nějaký host z onoho světa právě před okamžikem byl ho poctil návštěvou svou.

„Lezte sem!“ křičela polekaná Chivra, ukazujíc na prkna ležící na dvou příčních trámech pod samým stropem, na kterých bylo nahromaděno různé domácí nářadí.

Nebezpečí dodalo našemu hrdinovi srdce. Vzpamatovav se trochu, vskočil na lavici u kamen a vylezl odtud opatrně na prkna; a Chivra běžela beze smyslů ke vratům, protože tlukot do nich se opakoval s větší sílou a netrpělivostí.

VII.

Ale tam se dějou divy, milostpane!

Z maloruské komedie.

Na trhu se přihodila podivná událost: všude se roznesla pověst, že kdesi mezi zbožím se objevila červená kamizolka. Babě, která prodávala preclíky, zjevil se satanáš v podobě sviního rypáku, který neustále se nahýbal nad vozy, jako by něco hledal. To se rychle rozneslo po všech koutech trhu, jenž už utichl, a všichni pokládali za hřích nevěřiti tomu, přes to, že prodavačka preclíků, jejíž skládací krámek stál hned vedle boudy prodavačky kořalky, se ukláněla celý den bez potřeby a malovala svýma nohama věrný obraz svého chutného zboží. K tomu přišly ještě přehnané pověsti o strašidle, které viděl okresní písař v rozvalené kůlně, tak že pod noc všichni se těsněji tiskli druh ke druhu; klid mysli se rozprchl a strach nenechával nikoho zavříti očí svých; a ti, kteří nebyli z čety docela hrdinské a zaopatřili si noclehy v jizbách, odebrali se domů. K těmto náležel také Čerevik s kmotrem a dcerou, kteří spolu s lidmi, již je poprosili za pohostinství v jejich chalupě, silně tloukli, což tak polekalo naší Chivru. Kmotrovi už vstoupilo trochu do hlavy. To bylo možno viděti z toho, že dvakrát přejel se svým vozem přes dvůr, než našel chalupu. Hosté také byli všichni veselého rozmaru a beze všech okolkův vešli do světnice dříve nežli sám hospodář. Manželka našeho Čerevika seděla jako na jehlách; když hosté začali šťárati po všech koutech chalupy.

„Což, kmotro!“ zvolal vstoupivší kmotr: „tebou pořád ještě třese zimnice?“

„Ano, jsem churava,“ odpověděla Chivra, nepokojně pohlížejíc na prkna položená pod stropem.

„Nu, ženo, přines tam z vozu baklažku!“^[10] pravil kmotr ženě, která s ním přijela: „zavdáme si z ní s hodnými lidmi, vždyť ty proklaté baby nahnaly nám tolik strachu, že je až hanba povídat. Vždyť my, Pán Bůh ví, milí braši, přijeli jsme sem na hloupé žvasty!“ pokračoval, připíjeje si z hliněného džbánku. „Já se hned sázím o novou čepici, jestliže babám se nezachtělo stropit si z nás smích. A třebas by to byl i skutečně satanáš — co satanáš? Naplijte mu do očí! Kdyby třebas v tomto okamžiku se mu zachtělo postavit se tuhle, na příklad, přede mne: ať jsem psí syn, jestliže bych mu nevrazil pěsti pod samý nos!“

„Proč pak jsi najednou všechen zbledl?“ zvolal jeden z hostův, jenž převyšoval všechny hlavou a vezdy se snažil hráti si na hrdinu.

„Já?… Pán Bůh uchovej! zdálo se vám něco?“

Hosté se usmáli; samolibý úsměv objevil se na tváři výmluvného hrdiny.

„Jak pak by nyní mohl blednout!“ doložil druhý, „tváře mu rozkvetly jako mák; nyní už není Cibule, nýbrž cvikla, či spíše sama červená kamizolka, která nahnala lidem tolik strachu.“

Baklažka obešla okolo stolu a rozveselila hosty ještě více, než byli dříve. Tu Čerevik náš, kterého dávno trápila červená kamizolka a jehož zvědavému duchu nedávala ani na chvilku pokoje, přistoupil ke kmotrovi.

„Pověz mi, buď tak dobrý, kmotře! Rád bych se dověděl a nemohu se nijak dovědět, co se povídá o té proklaté kamizolce.“

„Ech, kmotře! ani by se nepatřilo vypravovat o tom na noc; ale buď si, však jen proto, abych vyhověl tobě a hodným lidem (při tom se obrátil k hostům), kteří, podotýkám, právě tak jako ty rádi by se dověděli o této divné věci. Nu, budiž. Poslouchejte!“

Tu se poškrábal na ramenou, utřel se šosem, položil obě ruce na stůl a začal:

„Jednou, Pán Bůh ví, už ani nevím, pro jakou vinu, ale vyhnali jednoho čerta z pekla…“

„Jak pak, kmotře!“ přerušil ho Čerevik: „jak pak se to mohlo stát, aby čerta vyhnali z pekla?“

„Což dělat, kmotře! vyhnali ho a vyhnali ho, jako mužík vyhání psa z chalupy. Možná, že ho napadla svéhlavost, aby vykonal nějaký dobrý skutek: nu, tedy mu ukázali dvéře. A tu ubohému čertu tak se zastesklo, tak se zastesklo po pekle, že by si byl dal třebas oprátku na krk. Co dělat? I dal se ze zármutku do pití. Zahnízdil se právě v té kůlně, která, jak jsi viděl, stojí zbořená pod horou a kolem které nejde nyní ani jediný spravedlivý člověk, aby se napřed neobrnil svatým křížem; i stal se z čerta takový ochlasta, jakého člověk nenajde mezi mladou chasou: od jitra do večera ustavičně sedí v hospodě!…“

Tu opět přísný Čerevik přerušil našeho povídkáře:

„Bůh sám ví, co to mluvíš, kmotře! Jak je možno, aby čerta vpustil někdo do hospody? Vždyť má, chvála Bohu, i drápy na tlapách i růžky na hlavě.“

„V tom právě je ta chytrost, že měl na sobě čepici a rukavice. Kdo ho pozná? Pil, pil — na konec došlo k tomu, že propil všechno, co měl s sebou. Hospodský dlouho dával na dluh, ale potom přestal. I bylo čertu zastavit bezmála za třetinu ceny červenou kamizolu svou, židovi, který šenkoval tehdy na Soročinském trhu. Zastavil ji a povídá jemu: „Pozor, žide, přijdu si k tobě pro kamizolu zrovna za rok: schovej ji!“ — a zmizel, jako by do vody padl. Žid si prohlédl důkladně kamizolu: sukno bylo takové, že ho ani v Mirgorodě nedostaneš! a červená barva plane jak oheň, že člověk se nemůže nadívat! Ta žida omrzelo čekat do lhůty. Pohladil si pejsíky a urval od jakéhosi cestujícího pána bezmála pět dukátův. Na lhůtu žid zapomněl docela. A tu jednou pod večírek přichází jakýsi člověk: „Nu, žide, vrať mi mou kamizolu!“ Žid s počátku ani ho nepoznal, a potom, jak se na něho dobře podíval, tvářil se tak, jako by ho ani nebyl viděl: „Jakou kamizolu? Já nemám žádné kamizoly. Já pranic nevím o tvé kamizole!“ Ten, vidíte, odešel; ale k večeru, když žid, zavřev svou boudu a přepočítav v truhlách peníze, vzal na sebe prostěradlo a začal se po židovsku modlit — slyší šramot… Tu máš — do všech oken vrazily sviňské rypáky…“

Tu vskutku zaslechli jakýsi nejasný zvuk, velmi podobný chrochtání svině; všichni zbledli… Pot vyrazil na tváři povídkářově.

„Co je?“ promluvil ve strachu Čerevik.

„Nic!…“ odpověděl kmotr, třesa se na celém těle.

„Hu!“ ozval se jeden z hostův.

„Řekl jsi něco?…“

„Ne!“

„Kdo pak to zachrochtal?“

„Bůh sám ví, čeho jsme se polekali! Nic není!“

Všichni se jali bázlivě se ohlížeti kolem a začali šťárati po koutech. Chivra byla položiva a polomrtvá. „Ech vy, baby! baby!“ zvolala hlasitě: „z vás mají být kozáci a muži! Vám patří vřeteno do rukou a posadit vás za přeslici! Někdo z vás, snad, Pán Bůh mu odpusť, se zapomněl; pod někým lavička zaskřipěla, a všichni sebou trhli jako poloviční blázni!“

Ta slova polila studem naše hrdiny a přiměla je, aby se vzmužili. Kmotr si připil ze džbánku a začal vypravovati dále: „Žid umřel; avšak svině na nohách, dlouhých jako chůdy, vlezly do oken a okamžikem vzkřísily žida pletenými trojčatkami^[11] a přinutily ho skákat výše než tuhle ten trám pod stropem. Žid padl na kolena, přiznal se ke všemu… Ale kamizoly nebylo už možno honem vrátiti. Pána okradl na cestě jakýsi cikán a prodal kamizolu překupnici; ta přivezla ji znova na Soročinský trh, ale od té doby už nikdo nic nekupoval od ní. Překupnice se divila, divila a na konec se dovtípila: jistě, vším je vinná červená kamizola; necítila bez příčiny, oblékajíc ji, že ji pořád cosi dáví. Nepřemýšlejíc, nehádajíc dlouho, hodila ji do ohně — nehoří čertovský šat!… „E, to je čertův dar!“ Překupnice si vymyslila chytrost a podstrčila ji do vozu jednomu mužíku, který přivezl na prodej máslo. Hlupák se zaradoval; ale po másle nikdo se nechce ani ptát. „Ech, čertovy ruce mi podstrčily kamizolu!“ Uchopil sekeru a rozsekal ji na kousky; tu máš — i leze vám jeden kousek ke druhému a opět je kamizola celá! Udělav kříž sekl sekerou po druhé, kousky rozházel po všem městě a ujel. Ale od té doby každý rok, a zrovna po čas trhu, čert se sviním rypákem chodí po všem náměstí, chrochtá a sbírá kousky své kamizoly. Nyní prý mu chybí pouze levý rukáv. Lidé od té doby dělají křiž před tím místem a už vám bude let asi deset, co nebylo na něm trhu. Věru kozel napískal nyní zasedateli, že…“

Ostatní část věty zamrzla na rtech povídkářových: okno zařinčelo se šramotem; tabule řinčíce vyletěly ven a strašný sviní rypák nahlédl do okna, koule očima, jako by se tázal: „A co vy tu děláte, milé lidičky?“

VIII.

…Jako pes, jenž stáhl ocas,

jako Kain se všechen polekal;

z nosu tabák se mu vysypal.

Kotljarevský: Eneida.

Hrůza zachvátila všechny přítomné ve světnici. Kmotr, s otevřenými ústy, proměnil se v kamenný sloup; oči jeho vystoupily z důlkův, jako by chtěly vystřeliti; roztažené prsty zůstaly nehybnými ve vzduchu. Vysoký hrdina, v nepřekonatelném strachu, poskočil až pod strop a uhodil hlavou do příčního trámu; prkna se posunula a popův synek se hřmotem a třeskem sletěl na zem.

„Aj! aj! aj!“ zoufale vzkřikl jeden, svaliv se na lavici hrůzou a klátě na ní rukama, nohama.

„Pomozte!“ hulákal druhý, zakryv se ovčím kožichem.

Kmotr, vzpamatovav se ze zkamenělosti opětovaným leknutím, zalezl v křečech pod podolek své manželky. Vysoký hrdina zalezl do peci, nehledě na úzký otvor, a sám zavřel za sebou dvířka u peci. A Čerevik, jako by byl polit vřelou vodom, postavil na hlavu hrnek místo čepice a pádil ke dveřím a jako pološílený běžel po ulicích, nevidě pod sebou ani země: pouze unavenost přinutila ho umenšiti rychlost běhu. Srdce jeho sebou tlouklo jako mlýnská stoupa; pot se lil potůčkem. Bez vlády a síly už se chystal padnouti na zemi, když najednou zaslechl, že v zadu kdosi se žene za ním… Dech se mu zatajil…

„Čert! čert!“ křičel beze smyslu, ztrojnásobuje síly své, a za chvilku beze smyslův se svalil na zemi.

„Čert! čert!“ křičelo cosi hned za ním, a on slyšel jen, jak cosi se hřmotem padlo na něho. Tu paměť ho opustila, a on, jako strašný obyvatel těsné rakve, zůstal ležeti němý a nehybný prostřed cesty.

IX.

Z předu ještě je jaká takás: —

ale ze zadu, na mou tě! jako čert!

Z prostonárodní pohádky.

„Slyšte, Vlase!“ pravil, nadzdvihnuv se v noci kdosi z tlupy lidu, spícího na ulici: „vedle nás kdosi volal čerta!“

„Co mně je po tom?“ zabručel, natahuje se, cikán ležící vedle něho: „ať si třebas volá všechny své přátele!“

„Ale vždyť tak vzkřikl, jako by ho rdousili!“

„Ledačeho člověk nalže ve spánku!“

„Jak ti libo, aspoň podívat se musím. Nu, rozkřesej!“

Druhý cikán, bruče pro sebe, vzchopil se na nohy, osvítil sebe dvakrát jiskrami jako blesky, rozfoukal pysky troud a s kahánkem v rukou — obyčejnou maloruskou svítilnou, záležející z rozbitého střípku naplněného beraním tukem — se vypravil, svítě na cestu.

„Stoj! zde leží cosi! Svěť sem!“

Tu přišlo k ním ještě několik lidí.

„Co tu leží, Vlase?“

„Tak, jako by dva lidé: jeden nahoře, druhý dole; který z nich je čert, ještě nemohu rozeznat!“

„A kdo je nahoře?“

„Ženská!“

„Inu, tohle tedy je ten čert!“

Všeobecný chechot probudil skoro celou ulici.

„Ženská vylezla na mužského; no ta ženská jistě ví, jak jezdit!“ pravil kdosi z tlupy stojící kolem.

„Hleďte, braši!“ pravil druhý, zdvihaje střípek od hrnku, z kterého jen jedna nerozbitá polovice se držela na hlavě Čerevikově: „jakou čepicí na sebe vzal tento statečný junák!“

Ještě větší hluk a chechot přivedl k vědomí naše umrlce, Solopije a jeho manželku, kteří, plni přestálého strachu, dlouho hleděli s hrůzou nehybnýma očima na snědé tváře cikánův: tito ozáření jsouce světlem, nejistě a kmitavě hořícím, zdáli se býti divokým shromážděním diblíkův obklopených dusnou podzemní parou v temnotě neprobuditelné noci.

X.

Ven s tebou, pryč s tebou, satanské pokušení!

Z maloruské veselohry.

Svěžest jitra vála nad probuzenými Soročinci. Kotouče dýmu ze všech komínův vznesly se přivítat vyšlé slunce. Na trhu nastal hluk. Ovce zabečely, koně zařehtaly; křik hus a kramářek rozletěl se znova po všem táboře — a hrůzyplné řeči o červené kamizole, které nahnaly tolik strachu lidem v tajemných chvílích soumraku, vymizely, když rozbřesklo jitro.

Zívaje a natahuje se dřímal Čerevik u kmotra pod kůlnou, pokrytou slamou, mezi voly, pytli s moukou a pšenicí, a jak se zdálo, neměl pražádné chuti se rozloučiti se svými sny, když najednou zaslechl hlas, jenž mu byl právě tak znám jako útočiště lenosti — blahoslavená pec jeho chalupy nebo hospůdka daleké příbuzné, která nestála dále než deset krokův od jeho prahu.

„Vstávej, vstávej!“ vřeštěla mu do ucha něžná manželka, škubajíc ho ze vší síly za ruku.

Čerevik místo odpovědi nafoukl tváře a začal klátiti rukama, napodobuje bubnování.

„Blázne!“ vykřikla manželka, uhýbajíc se rozmachu ruky jeho, kterou by ji byl bezmála uhodil po obličeji.

Čerevik povstal, protřel si trochu oči a rozhlédl se kolem.

„Ať mne čert, jestliže se mně, drahoušku, nezdál tvůj obličej bubnem, na kterém mě přinutily bubnovat ze spánku, zrovna jako vojáka, tytéž sviní rypáky, od kterých, jak povídá kmotr…“

„Přestaň, přestaň žvanit nesmysl! Jdi, veď honem kobylu na prodej. Jsme věru na posměch lidem: přijeli jsme na trh a kdybychom aspoň hrstku konopí byli prodali…“

„Co tě napadá, ženo!“ vskočil jí do řeči Solopij: „vždyť se nám nyní budou smát.“

„Jdi, jdi! tobě už beztoho se smějou!“

„Vidíš, že jsem se ještě neumyl,“ pokračoval Čerevik, zívaje a škrábaje si záda a snaže se zatím nabytí času pro svou lenost.

„Když není času, vlezla do něho svéhlavost mít čistou kůži! Kdy pak jsi měl takový zvyk? Tu máš ručník, utři si svou larvu!“

Tu uchopila cosi svinutého v chumáč — a s hrůzou to odhodila od sebe: to byl červený výložek kamizoly!

„Jdi, dělej svou práci,“ opakovala, vzmuživší se svému manželu, vidouc, že se mu strachem třásly nohy a že zuby drkotaly o sebe.

„To bude nyní prodej!“ bručel Čerevik sám pro sebe, odvazuje kobylu a veda ji na náměstí. „Ne bez příčiny, když jsem se chystal na tento proklatý trh, bylo mne na duši tak těžko, jak by někdo svalil na mne zdechlou krávu, a voli dvakrát sami od sebe se vraceli domů. A k tomu ještě, jak jsem si nyní vzpomněl, jsme vyjeli v pondělí. Nu, tu máš to celé neštěstí!… A ani ten proklatý čert nemá pokoje: mohl by nosit už kamizolu bez jednoho rukávu, ale ne, musí znepokojovat dobré lidi. Kdybych na příklad já byl čertem — čeho Bůh uchovej, — toulal bych se já v noci za proklatými hadry?“

Tu mudrování našeho Čerevika bylo přerušeno tlustým a ostrým hlasem. Před ním stál vysoký cikán.

„Co prodáváš, příteli?“

Prodavač chvilku mlčel, podíval se na něho od nohou do hlavy a odpověděl s klidnou tváří, nic se nezajíkaje a nevypouštěje z rukou uzdy: „Sám vidíš, co prodávám!“

„Řemínky?“ tázal se cikán, pohlížeje na uzdu, kterou Čerevik držel v rukou.

„Ano, řemínky, podobá-li se jen kobyla řemínkům.“

„Ale u všech čertův, krajane, ty jsi ji patrně krmil slamou!“

„Slamou?“

Tu Čerevik chtěl potáhnouti uzdou, aby provedl svou kobylu a usvědčil ve lží nestydatého pomluvače; ale ruka jeho s neobyčejnou lehkostí se uhodila o bradu. Pohlédl — v ní přeřezaná uzda a k uzdě přivázán byl — ó, hrůza! vlasy se mu zježily! — kousek rukávu červené kamizoly!… Odplivl a dělaje kříže a klátě rukama utíkal od neočekávaného dárku a rychleji než mladý hoch zmizel v davu.

XI.

Za mé vlastní obilí mne lidé ještě pobili

Přísloví.

„Chyťte ho! chyťte ho!“ křičelo několik mladíkův na úzkém konci ulice, a Čerevik pocítil, že byl náhle uchopen silnýma rukama.

„Svažte ho! To je týž, co ukradl hodnému člověku kobylu.“

„Pán Bůh vás chraň! proč pak mě vážete?“

„On se ještě táže! A proč pak jsi ukradl kobylu příchozímu mužíku, Čereviku?“

„Pozbyli jste rozumu, chlapci? Kde pak bylo vídáno, aby člověk sám sobě něco kradl?“

„Staré chytrosti! staré chytrosti! Proč pak jsi utíkal co dech stačil, jako by sám satanáš se hnal za tebou v patách?“

„Nevolky budete utíkat, když satanský šat…“

„É, holoubku! balamuť jiné tím žvastem. Dostaneš ještě od soudce proto, abys nestrašil lidí čertovinou.“

„Chyťte ho! chyťte ho!“ ozval se křik na druhém konci ulice: „to je on, to je uprchlík!“

A očím našeho Čerevika objevil se kmotr, v přežalostném stavu, se založenýma vzadu rukama, vedený od několika mladíkův.

„Dějou se divy a zázraky!“ pravil jeden z nich: „kdybyste jen slyšeli, co vypravuje tento taškář, kterému už na prvý pohled je vidět v obličeji zloděje. Když se ho tázali: proč utíkal jako pološílený? — ‚sáhl jsem,‘ povídá, ‚do kapsy, abych si zašňupal, a místo tabatěrky vytáhl jsem kousek čertovské kamizoly, z které vyšlehl červený plamínek,‘ a tu on — nohy na ramena!“

„Ehe, he, he! a tohle jsou z jednoho hnízda oba ptáčkové! Svažte je oba dohromady!“

XII.

»Čím, dobří lidé, tak jsem velmi provinil se?

»Proč vadíte se?« pravil nebožák:

»Proč s nevinným mnou nakládáte tak?

»Proč? proč pak?« ptal se, slzami tvář skropil,

slzami hořkými a za boky se chopil.

Artemovský-Gulak: Pán a pes.

„Snad opravdu, kmotře, jsi něco neshrábl?“ otázal se Čerevik, leže svázaný zároveň s kmotrem pod slaměnou boudou.

„I ty tak, kmotře? Aby mně uschly ruce i nohy, kradl-li jsem někdy něco, leda snad vařeníky se smetanou matce, a i to ještě, když mně bylo tak deset let.“

„Proč pak jen, kmotře, nás stihlo takové neštěstí? Tobě ještě je hej: tebe aspoň viní, že jsi ukradl druhému; ale proč pak na mne nešťastného dělají takové špatné klevety, jako bych sám sobě byl ukradl kobylu? Je vidět, kmotře, že nám už při narození bylo napsáno, že nebudeme mít štěstí!“

„Běda nám, sirotkům ubohým!“

Tu oba kmotři jali se hlasitě vzlykati.

„Co se to děje, Solopiji?“ pravil Hrycko, jenž v tu chvíli vstoupil. „Kdo pak tě svázal?“

„Ach! Holopupenko! Holopupenko!“ zvolal Solopij, zaradovav se. „Hle, kmotře, to je týž, o kterém jsem ti vyprávěl. Ech, chlapík! Vidíš, hrom do mne uhoď na tomto místě, nevytáhl-li před mýma očima pohár bezmála jako tvá hlava veliký, a ani jednou se neušklíbl!“

„Proč pak jsi, kmotře, tak urazil takového statného hocha?“

„Nyní, jak vidíš,“ pokračoval Čerevik, obrátiv se ke Hryckovi: „potrestal mě patrně Bůh za to, že jsem se provinil před tebou. Odpusť mi, příteli! Pán Bůh ví, rád bych byl všechno pro tebe udělal… Ale co chceš? V babě sedí ďábel.“

„Já nejsem mstivý, Solopiji! Chceš-li, osvobodím tě!“

Tu Hrycko mrknul na mladíky, a tíž mladíci, kteří ho střehli, jali se ho spěšně rozvazovati.

„Za to také ty stroj, jak se patří, svatbu! i budeme se veselit tak, aby celý rok nás bolely nohy od hopáku!“^[12]

„Dobře! dobře tak!“ pravil Solopij, zatleskav rukama.

„A mně se udělalo nyní tak veselo, jako by mou babu byli moskali odvezli! A nač se rozmýšlet? ať se tak hodí nebo nehodí — dnes bude svatba, a ruka v rukávě!“

„Slovo s to, Solopiji: za hodinu přijdu k tobě; a nyní jdi domů: tam čekají na tebe kupci tvé kobyly a pšenice!“

„Jak že! snad se kobyla našla?“

„Našla se!“

Čerevik od radosti zdřevěněl a hleděl za odcházejícím Hryckem.

„Což, Hrycko, špatně jsme vyvedli svou věc?“ tázal se vysoký cikán spěchajícího mladíka. „Voli tedy jsou nyní moji?“

„Tvoji! tvoji!“

XIII.

Neboj se, matičko, neboj se,

v červené čižmičky obuj se,

šlapej nepřátele

vesele,

by tvoje podkůvky

břinčely!

by tví nepřátelé

mlčeli!

Svatební píseň.

Podepřevší o loket hezounkou bradu svou, Paraska se zamyslila, sedíc sama v chalupě. Mnoho snův poletovalo okolo rusé hlavy. Brzo lehký úsměv náhle se dotýkal červených rtíkův jejích, a jakýsi radostný pocit pozdvihoval tmavá obočí její, a brzo zase mrak zádumčivosti je spouštěl na hnědé, jasné oči.

„Nu, co, nestane-li se to, co říkal?“ šeptala si s jakýmsi výrazem pochybnosti. „Nu, co, nedají-li mne jemu? Jestliže… Ne, ne; to se nestane! Macecha dělá všechno, co si usmyslí: snad nemohu také já dělat to, co si usmyslím? Tvrdohlavosti budu i já mít dostatek. Jaký je krásný! Jak překrásně planou jeho černé oči! Jak líbezně říká: ‚Parasjo, holubičko!‘ Jak mu sluší bílá halena! Kdyby měl ještě pás trochu světlejší!… Však já mu, svatá pravda, už nějaký utkám, jak se přestěhujeme do nové chalupy. Nepomyslím na to bez radosti,“ pokračovala, vytahujíc za ňadry maličké zrcadlo, olepené červeným papírem, které si koupila na trhu, a do kterého pohlížela s tajnou spokojeností: „jak ji potom někde potkám, za nic na světě jí nepozdravím, ať si třebas pukne. Ne, macecho, už jsi se dosti nabila své pastorky! Spíše písek vzejde na kamení a dub se shýbne do vody jako vrba, nežli já se shýbnu před tebou! Ano, vždyť jsem zapomněla… musím zkusiti čepeček, aspoň macešin, jak mně bude slušeti.“

Tu vstala držíc v rukou zrcátko a naklonivši k němu hlavu, šla chvějíc se po jizbě, jako by se bála, že upadne, vidouc pod sebou místo podlahy strop s prkny položenými pod ním, s kterých spadl nedávno popův synek, a polici, na které stály hrnce.

„Co pak jsem opravdu nějakým děckem,“ zvolala se smíchem, „bojím se pořádně vykročiti!“

I začala si podupávati nohama, — čím dále, pořád směleji; na konec levá ruka její se spustila a se podepřela o bok, a dívka se dala do tance, pobřinkávajíc podkůvkami, držíc před sebou zrcadlo a popěvujíc oblíbenou píseň svou:

Zelenoučký barvínečku,

shýbej se nizounko!

A ty milý, černobrvý,

přisedni blizounko!

Zelenoučký barvínečku,

shýbej se nížeji!

A ty milý, černobrvý,

přisedni blížeji!

Čerevik nahlédl v tu chvíli do dveří a spatřiv dceru svou tančící před zrcadlem, zastavil se. Dlouho se díval, směje se nevídanému vrtochu dívky, která, zamyslivší se, nepozorovala, jak se zdálo, ničeho; když však uslyšel známé zvuky písně, žilky v něm zahrály: podepřev si hrdě boky, vystoupil do předu a pustil se do přisedavé,^[13] zapomněv na všechny starosti své. Zvučný chechot kmotrův polekal oba.

„Tohle je hezké, tatíček s dceruškou udělali si zde sami svatbu! Pojďte honem: ženich přišel.“

Při posledním slově Paraska se zarděla ohnivěji než červená stužka uvázaná okolo její hlavy, a bezstarostný otec její si vzpomněl, proč přišel.

„Nu, dcerko, pojďme honem! Chivra z radosti, že jsem prodal kobylu, běžela,“ vyprávěl Čerevik, ohlížeje se bázlivě po stranách: „běžela nakoupit si sukní a kanafasův všelijakých, tedy musíme před příchodem jejím všechno skončit!“

Ještě Paraska nepřestoupila prahu světnice, když ucítila sebe na rukou mladíka v bílé haleně, který s hromadou lidu ji očekával na ulici.

„Bože, požehnej jim!“ pravil Čerevik, spojuje jim ruce. „Ať vesele žijou, jak se věnce vijou!“^[14]

Tu se ozval hluk v lidu.

„Spíš puknu, než tomu dopustím!“ křičela manželka Solopijova, kterou však s chechotem odstrkovala tlupa lidu.

„Nevztekej se, nevztekej se, ženo!“ pravil chladnokrevně Čerevik, vida, že dva silní cikáni se zmocnili jejích rukou: „co je uděláno, je uděláno; já nejsem zvyklý měnit svou vůli!“

„Ne, ne! to se nestane!“ křičela Chivra, ale nikdo jí neposlouchal; několik párkův obstoupilo nový párek a sestavilo okolo něho neproniknutelnou tančící stěnu.

Podivný, nevysvětlitelný pocit byl by se zmocnil diváka, jenž by byl spatřil, jak jediný smyk hudebníka v haleně ze šedého hrubého sukna s dlouhými zakroucenými vousy obrátil všechno volky nevolky ke svornosti a přivedl k souhlasu. Lidé, po jejichž zasmušilých tvářích, jak se zdálo, po celý život nepřeletěl úsměv, podupávali nohama a potřásali rameny. Všechno letělo, všechno tančilo. Ale ještě podivnější, ještě záhadnější pocit byl by se probudil v hlubině duše při pohledu na stařenky, na jejichž vetchých tvářích vála lhostejnost hrobu, které se tlačily mezi novými, smějícími se, živými lidmi. Bezstarostné stařeny! nemajíce ani dětinné radosti, ani jiskry soucitu, které pouze chmel, jako mechanik svého bezživotného automata, přivádí do jakéhosi pohybu podobného pohybu lidskému, tiše kolébaly ochmelenými hlavami, poskakovaly si podle hudby za veselícím se lidem, neobracejíce ani očí na mladý párek.

Hluk, smích, písně doznívaly tišeji a tišeji. Smyčec umíral, slábna a ztráceje nejasné zvuky v prázdnotě vzduchu.

Ještě slyšeti bylo tu a tam dupot, cosi podobného hukotu vzdáleného moře, a brzo všechno zpustlo a zahluchlo.

Neulétá-li tak od nás i radost, přemilý a nestálý host, zatím co osamělý zvuk marně se snaží vyjádřiti veselí? Ve vlastní ozvěně slyší už zármutek a poušť a divoce poslouchá ozvěnu svou. Neztrácejí-li se tak po světě veselí druhové bouřlivé a volné mladosti, po jednom, druh za druhem, zanechávajíce naposledy o samotě starého bratra svého? Teskno je opuštěnému! A těžko a smutno se dělá srdci a není čím pomoci jemu!

---

1. Vozkové, kteří vozí a prodávají sůl, ryby a hospodářské plodiny.
2. Hrnec na tření máku.
3. Široké spodky.
4. Moskalem nazývá Malorus Velkorusa.
5. T. j. skřítek.
6. Haluška je moučné jídlo podobné knedlíku.
7. Vařeníky jsou malé knedlíky tvarohem nadívané.
8. Tolčeníky jsou knedlíky připravené ze sekaného rybího masa.
9. Pensionát pro studující.
10. Ploská nádoba dřevěná s úzkým otvorem.
11. Bič o třech provázcích nebo řemíncích.
12. Národní tanec maloruský.
13. Přisedavá (prisjadka) je národní tanec ruský.
14. Obyčejný pozdrav maloruský snoubencům.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Jako Malorusko označuje Gogol podle tehdejšího zvyku nynější Ukrajinu. Ukrajince nazývá Malorusy, Rusy Velkorusy.