Večery na dědince blízko Dikaňky/Strašná pomsta

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Strašná pomsta
Autor: Nikolaj Vasiljevič Gogol
Zdroj: Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky.
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: J. Otta, 1892
Licence: PD old 70
Překlad: Ignác Hošek
Licence překlad: PD old 70


I.[editovat]

Hlučí, zvučí konec Kyjeva: jesaul[1] Horobec slaví svatbu svého syna. Přijelo mnoho hostův k jesaulu na svatbu. Za starých časův rádi se dobře najedli, ještě raději si zavdali a ještě raději se poveselili. Přijel na hnědém koni svém i záporožec Mikitka přímo z veselé pitky s Perešlajova pole, kde napájel sedm dnův a sedm nocí královské šlechtice červeným vínem. Přijel i pobratim jesaulův, Danilo Burulbaš, s druhého břehu Dněpra, kde mezi dvěma horami stál jeho dvorec, s mladou ženou Kateřinou a s jednoročním synem. Divili se hosté bílému líčku paní Kateřiny, černým jako německý aksamit obočím, krásnému soukennému šatu a sukni ze sivého polohedvábí, botám se stříbrnými podkůvkami; ale ještě více se divili tomu, že nepřijel zároveň s ní starý otec. Jen jeden rok žil na Zádněpří, a dvacet jeden rok nebylo o něm slechu, až se vrátil k dceři své, když už tato se vdala a porodila syna. On by jistě mnoho navykládal divných příběhův. A jak pak by nevykládal, když byl tak dlouho v cizí zemi! Tam všechno je jinaké: ani lidé nejsou takoví ani chrámův Páně tam není… Ale on nepřijel.

Hostům přinesli vařenuchu s hrozinkami a švestkami, a na veliké míse svatebný bochník. Hudebníci dali se do spodní kůrky jeho, do které byly zapečeny peníze, a utichnuvše na chvilku, položili vedle sebe cimbály, housle a bubny. Zatím mladice a děvčata, utřevše se vyšívanými šátky, vystupovaly znova z řad svých; a hoši, podepřevše si boky, a hrdě se ohlížejíce po stranách, byli hotovi letěti jim vstříc, — když starý jesaul vynesl dva obrazy, aby požehnal mladé. Těch obrazův dostalo se mu od ctihodného mnicha, starce Bartoloměje. Není bohata na nich ozdoba, neplane na nich ani stříbro ani zlato, avšak žádná pekelná moc neopováží se dotknout se toho, kdo je má v domě svém. Pozdvihnuv obrazy vzhůru, jesaul se chystal odříkatí krátkou modlitbu… když náhle vzkřikly, leknuvše se, hrající na zemi děti, a hned za nimi ustoupil do zadu lid, a všichni se strachem ukazovali prsty na stojícího uprostřed nich kozáka. Kdo je on, nikdo nevěděl. Ale už protančil překrásně kozáčka, a už rozesmál zástup, který ho obstoupil. Když však jesaul pozdvihl obrazy, náhle všechen obličej kozákův se změnil: nos se vytáhl a se naklonil na stranu, místo hnědých zasvítily zelené oči, pysky zesinaly, brada se zachvěla a zešpičatěla jako kopí, z úst vyrazil kel, za hlavou vyvstal hrb, a udělal se z kozáka — stařec.

„To je on! to je on!“ křičeli v zástupě, těsně se tlačíce druh ke druhu.

„Čarodějník se objevil znova!“ křičely matky, chápajíce za ruce děti své.

Velebně a vážně vystoupil do předu jesaul a zvolal zvučným hlasem, drže proti němu obrazy: „Zmiz, podobo satanášova! zde pro tebe není místa.“ A zasyčev a zadrkotav zuby jako vlk, zmizel podivný stařec.

Roznesly se, roznesly se a zahučely jako móře v bouři pověsti a řeči mezi lidem.

„Jaký je to čarodějník?“ tázali se mladí a nově přišlí lidé.

„Bude neštěstí!“ říkali staří, kroutíce hlavami. A všude po celém širokém dvoře jesaulově začali se shromažďovati do skupin lidé a poslouchati pověsti o podivném čarodějníku. Ale skoro všichni mluvili jinak, a jistého nikdo nic nemohl vypravovati o něm.

Na dvůr vyvalili bečku medoviny a nemálo postavili věder řeckého vína. Všechno se rozveselilo znova. Hudebníci zahráli, — děvčata, mladice, hbité kozáctvo ve světlých kaftanech dali se do tance. Devadesátiletí a století starci, zavdavše sobě, pustili se také do tance, vzpomínajíce si na léta, kterých neztratili marně. Hodovali do pozdní noci a hodovali tak, jak nyní už nehodujou. Začali se hosté rozcházeti, ale málo jich odešlo domů: mnoho jich zůstalo na noc u jesaula na širokém dvoře; a ještě více kozákův usnulo samo od sebe, neprošeno, pod lavicemi, na podlaze, vedle koně, blízko chléva: kam se svalila od chmele: kozácká hlava, tam leží a chrápe přes celý Kyjev.

II.[editovat]

Slabé světlo po všem světě: to měsíc vyšel za horou. Jako drahým a bílým jako sníh musselínem damaškovým pokryl měsíc hornatý břeh Dněpra, a stín prchl ještě dále do houšti sosnové.

Prostřed Dněpra plula pramice. Sedí vpředu dva junáci: černé čapky kozácké na bok, a pod vesly, jak od křesadla oheň, letí jiskry na všechny strany.

Proč nezpívají kozáci? Nemluví ani o tom, jak už chodí po Ukrajně polští kněží a překřtívají kozácký lid na katolíky, ani o tom, jak dva dni se bilo u Slaného jezera kozácké vojsko? Jak by zpívali, jak by mluvili o zlých věcech? Pán jejich Danilo se zamyslil, a rukáv jeho karmazinového županu vypadl z loďky a nabírá vodu; paní jejich Kateřina tiše hejčká dítě a neodyrací od něho očí, a na krásný, plátnem nepokrytý šat šedým prachem se valí voda.

Milo je pohlédnouti ze středu Dněpra na vysoké hory, na široké louky, na zelené lesy! Ty hory — nejsou hory: paty nemají, dole jakož nahoře špičatý vrchol, a pod nimi a nad nimi vysoké nebe. Ty lesy, co stojí na chlumech, nejsou lesy: to jsou vlasy, vyrostlé na kosmaté hlavě lesního děda. Pod ní ve vodě smáčí se brada, a pod bradou a nad vlasy vysoké nebe. Ty louky — nejsou louky: to je zelený pás, kterým je přepásáno uprostřed okrouhlé nebe; a po vrchní polovici a po dolní polovici prochází se měsíc.

Nehledí pan Danilo po stranách, hledí na mladou ženu svou. „Proč, má mladá ženo, má zlatá Kateřino, ponořila jsi se v zármutek?“

„Nikoli v zármutek jsem se ponořila, pane můj Danilo! Mne polekaly podivné pověsti o čarodějníku. Říkají, že se narodil takovým strašným… a žádné dítě od maličkosti nechtělo si hráti s ním. Poslouchej, pane Danilo, jaké strašné věci vypravujou: že prý jemu pořád se zdá, že všichni se mu smějou. Setká-li se pod tmavý večer s nějakým člověkem, jemu tu hned se zdá, že tento otvírá ústa a cení zuby. A druhého dne nalézali mrtvým toho člověka. Mne jímal úžas, mne jímala hrůza, když jsem poslouchala tyto pověstí,“ pravila Kateřina, vyndávajíc šátek a utírajíc jím obličej spícího na rukou dítěte. Na šátku bylo vyšito od ní červeným hedvábím listí a jahody,

Pan Danilo ani slova, a jal se pohlížeti na tmavou krajinu, kde daleko za lesem se černal násyp, za násypem vystupoval starý hrad. Nad obočími rázem vyskočily tři vrásky; levá ruka hladila junácké vousy. „Nejde ještě takový strach z toho, že je čarodějník,“ pravil Danilo; „ale strach jde z toho, že je neblahý host. Jaký ho napadl vrtoch, aby se přihrabal sem? Slyšel jsem, že chtí Poláci strojiti jakousi pevnost, aby nám odsekli cestu k záporožcům. Ať si je to pravda… Rozmetám čertovo hnízdo, jakmile jen zaslechnu, že má nějakou peleš. Spálím starého čarodějníka, tak že ani havraní nebudou míti co rozklovati. Avšak, myslím, on není beze zlata a všelikého zboží. Tuhle bydlí ten ďábel! Má-li zlato… Ihned poplujeme kolem křížův — to je hřbitov! Tu hnijou jeho nečistí předkové. Všichni prý byli hotovi sebe prodati za groš satanáši i s duší i s roztrhanými župany. Má-li skutečně zlato, pak není proč nyní otáleti: není vždy na vojně možno ho dobyti!“…

„Vím, co máš za lubem: netuším z toho nic dobrého, že jsme se setkali s ním. Ale ty oddychuješ tak ztěžka, hledíš tak pochmurně, obočí tvá tak zamračeně se svraštila nad očima!“…

„Mlč, ženo!“ ve zlosti pravil Danilo: „s vámi kdo se dá do řeči, sám se udělá babou! Chlapče, dej mi ohně do dýmky!“ Tu se obrátil k jednomu z veslařův, který, vyklepav ze své dýmky žhavý popel, jal se jej přesypávati do dýmky svého pána. „Straší mne čarodějníkem!“ pokračoval pan Danilo. „Kozák, chvála Bohu, ani čertův ani polských kněží se nebojí. Na veliký bylo by nám prospěch, kdybychom se jali poslouchati žen! Není-li tak, chlapci? Naše žena je dýmka a ostrá šavle!“

Kateřina umlkla, sklonivši oči do spící vody; a vítr rozčeřoval vodu, a celý Dněpr se leskl stříbrně jako vlčí srsť v noci.

Loďka zahnula a držela se lesnatého břehu. Na břehu se ukazoval hřbitov: vetché kříže kupily se do hromady. Ani kalina neroste mezi nimi, ani tráva se nezelená, jen měsíc je ohřívá s nebeské výšiny.

„Slyšíte-li, chlapci, kříky? Kdosi nás volá na pomoc!“ pravil pan Danilo, obrátiv se k veslařům svým.

„Slyšíme křiky a zdá se, s oné strany,“ rázem pravili mladíci, ukazujíce na hřbitov.

Ale všechno ztichlo. Loďka zahnula a jala se plouti okolo vyčnívajícího břehu. Najednou veslaři pustili vesla a nehybně upřeli oči. Zarazil se i pan Danilo: strach a mráz mu projel kozáckými žilami.

Kříž na hrobě se zaviklal, a tiše se pozdvihl z hrobu vyschlý umrlec. Brada po pás; na prstech dlouhé drápy, ještě delší nežli samy prsty. Tiše pozdvihl ruce vzhůru. Obličej celý se mu zachvěl a zkřivil. Strašné muky patrně trpěl. „Dusno je mně! dusno!“ zastenal divokým, nikoli lidským hlasem. Hlas jeho jako nůž bodal do srdce, a umrlec náhle se propadl do země. Zaviklal se druhý kříž, a opět vystoupil umrlec, ještě strašnější, ještě vyšší než předešlý, celý zarostlý; brada po kolena, a ještě delší byly kostěné drápy. Ještě divočeji vzkřikl: „Dusno je mně!“ a propadl se do země. Zaviklal se třetí kříž, pozdvihl se třetí umrlec. Zdálo se, že jen pouhé kosti se pozdvihly vysoko nad zemi. Brada po samé nohy; prsty s dlouhými drápy zaťaly se do země. Strašně vztáhl ruce vzhůru, jako by chtěl polapiti měsíc, a vzkříkl tak, jako by někdo se jal řezati pilou jeho žluté kosti…

Dítě, spící na rukou Kateřininých, vzkřiklo a se probudilo; sama paní vzkřikla; veslařům spadly čepice do Dněpra; sám pán se zachvěl.

Všechno náhle zmizelo, jako by nic; avšak dlouho junáci se nechápali vesel. Starostlivě pohlédl Burulbaš na mladou ženu, která v leknutí kolébala na rukou křičící dítě, přitiskl ji k srdci a políbil ji na čelo. „Nelekej se, Kateřino! Hleď: není nic!“ pravil, ukazuje po stranách. „To čarodějník chce zastrašiti lidi, aby nikdo nedošel do nečistého hnízda jeho. Jen pouhé baby tím poleká! Dej mi sem na ruce syna!“

Při tomto slově pozdvihl pan Danilo svého syna vzhůru a podal si ho ke rtům: „Co, Ivane, nebojíš se čarodějníkův? — ‚Ne‘, řekni: ‚táto, já jsem kozák.‘ — Dost už, přestaň plakati! přijedeme domů! Přijedeme domů — matička dá ti kašičky, položí tě do kolébky, zazpívá:

Luli, luli, luli!
Luli, synku, luli!
Vyrůstej nám v zábavu,
všem kozákům na slávu,
nepřátelům na postrach!

„Poslouchej, Kateřino: mně se zdá, že otec tvůj neChce žíti v dobrotě s námi. Přijel zamračený, nevlídný, jako by se zlobil. … Inu, je-li nespokojen, — proč tedy přijel? Nechtěl si připíti na kozáckou svobodu! Nepohejčkal na rukou dítěte! S počátku chtěl jsem mu svěřiti všechno, co mi leží na srdci, ale varovalo mě cosi, a řeč mi uvázla. Ne, on nemá kozáckého srdce! Kozácká srdce, když se setkají někde, div nevyskočí z prsou druh druhu vstříc! Což, moji milí chlapci, brzo přirazíme ke břehu? Nu, čapky vám dám nové. Tobě, Stecko, dám vykládanou aksamitem se zlatem. Sňal jsem ji zároveň s hlavou tatařínu; všeho odění jeho dostalo se mně; jedinou jen duši jeho jsem vypustil na svobodu. Nuže, přistaňte! Hle, Ivane, už jsme přijeli, a ty pořád pláčeš! Vezmi ho, Kateřino!“

Všichni vystoupili. Za horou se ukázala slaměná střecha: to je otcovský dům pana Danila. Za ním ještě hora, pak už je pole, a za ním třeba sto verst uraz, neshledáš ani jediného kozáka.

III.[editovat]

Dvorec pana Danila stojí mezi dvěma horami v úzké dolině, sbíhající ke Dněpru. Nevysoký má dům; chalupa vypadá jako u prostých kozákův, a v ní jediná je světnice; ale je dosti místa v ní i pro něho i pro ženu jeho i pro starou služku i pro deset vybraných junákův. Okolo stěn nahoře jdou dubové police. Hustě na nich stojí misky, hrnce k jídlu. Jsou mezi nimi i poháry stříbrné i sklenky do zlata zasazené, darované a dobyté na vojně. Níže visí drahé ručnice, šavle, pistole, kopí; volky nevolky přešly od Tatarův, Turkův a Polákův; však nemálo jsou za to také vyštěrbány. Hledě na ně pan Danilo jako podle známek si připomínal své půtky. Pod stěnou dole stojí dubové, hladce otesané lavice; vedle nich, před lavicí u peci, visí na provazích protažených kroužkem, přišroubovaným ke stropu, kolébka. V celé světnici je podlaha hladce upěchována a pomazána jílem. Na lavicích spí se ženou pan Danilo, na lavici u peci stará služka; v kolébce se baví a se uhejčkává malé dítě; na podlaze řadou spí junáci. Ale kozák raději spí na hladké zemi pod širým nebem; jemu není potřeba ani prachové podušky ani peřiny; on si stele pod hlava čerstvé seno a volně se roztahuje na trávě. Jemu je veselo, když, procitnuv v noci, pohlédne na vysoké, hvězdami poseté nebe, a když se zachvěje nočním chladem, jenž přinesl svěžesť kozáckým kostečkám; natahuje se a bruče ze sna, zapaluje si dýmku a zamotává se těsněji do teplého kožicha.

Neprocitl časně Burulbaš po včerejším veselí a procitnuv, sedl si do kouta na lavici, a jal se brousiti novou tureckou šavli, kterou si vyměnil; a paní Kateřina jala se vyšívati zlatem hedvábný ručník.

Náhle vstoupil Kateřinin otec, rozzloben, zamračen, se zámorskou dýmkou v zubech, přistoupil k dceři a přísně začal se jí vyptávati: jaká je toho příčina, že tak pozdě se vrátila domů.

„Na tyto věci, tcháne, nikoli jí, nýbrž mne se taž! Nikoli žena, nýbrž muž odpovídá. U nás už takový je obyčej, neměj mi za zlé!“ pravil Danilo, nenechávaje své práce: „možná, že v jiných nevěřících zemích tomu tak není, — já nevím.“

Krev vystoupila do zamračené tváře tchánovy, a oči divoce se zableskly. „Kdo pak, ne-li otec, má dohlížeti na svou dceru?“ bručel pro sebe. „Nuže, tážu se tebe: kde jsi se toulal do pozdní noci?“

„I tohle je otázka, drahý tcháne! Na to ti povím, že dávno už jsem vyšel z těch, které zavíjejí ženy do plen. Vím, jak seděti na koni; umím držeti v rukou také ostrou šavli, ještě ledaco umím. … Umím také nikomu nevydávati počtu z toho, co dělám.“

„Vidím, Danilo, vím, vyhledáváš hádky! Kdo se tají, ten jistě zamýšlí nedobrou věc!“

„Mysli si, co chceš,“ pravil Danilo: „i já si myslím. Chvála Bohu, ještě ani jediným nečestným skutkem sebe jsem neposkvrnil; veždy stál jsem za víru pravoslavnou a zemi otcovskou, ne tak, jako mnozí tuláci: toulají se, Bůh ví kde, když pravoslavní se bijou na smrť, a potom se přihrnou, aby sklízeli žito, kterého nezaseli. Ba ani uniatům se nepodobají: nepodívají se do chrámu Páně. Takových býlo by potřeba se zeptati důkladně, kudy se toulají.“

„Ech, kozáče! víš-li pak… Špatně střílím: jen na sto sáhův koule má proráží srdce; také se sekám slabě: od člověka zbývají kousky drobnější než kroupy, z kterých se vaří kaše.“

„Jsem hotov,“ pravil pan Danilo, svižně udělav ve vzduchu šavlí kříž, jako by věděl, nač ji nabrousil.

„Danilo!“ vzkřikla pronikavě Kateřina, chopivší ho za ruku a držíc se jí: „vzpomeň si, šílený, pohleď, na koho zdviháš ruku! Tatíčku, tvé vlasy jsou bílé jako sníh, a ty jsi se rozpálil jako nerozumný chlapec!“

„Ženo!“ vzkřikl hrozivě pan Danilo: „víš, že nemám toho rád; starej se o svou ženskou práci!“

Šavle strašně zabřinkly; železo sekalo železo, a jiskrami, jako prachem, obsypali sebe kozáci. S pláčem odešla Kateřina do zvláštní světnice, hodila sebou na postel a zacpala si uši, aby neslyšela úderův šavlí. Avšak nebili se tak špatně kozáci, aby možno bylo zahlušiti jejich údery. Srdce její chtělo se roztrhnouti na kusy; slyšela, jak celým jejím tělem pronikaly zvuky: tuk, tuk. „Ne, nesnesu, nesnesu toho… Snad už se rudá krev vytryskuje pramenem z bílého těla; snad nyní omdlévá můj milý, a já ležím zde!“ A celá bledá, sotva dýchajíc, vstoupila do jizby.

Stejně a strašně bili se kozáci; ani ten ani druhý nebere vrchu. Tu doráží Kateřinin otec — ustupuje pan Danilo; doráží pan Danilo — ustupuje surový otec, a opět jsou na rovni. Rozmáchli se… uch! Šavle zvoní… a řinčíce odletěly na stranu čepele.

„Děkuju ti, Bože!“ zvolala Kateřina a vzkřikla znova, když uviděla, že kozáci se chopili ručnic. Spravili křemeny, natáhly kohoutky.

Vystřelil pan Danilo, — netrefil. Zamířil otec… On je stár, nevidí tak bystře jako mladý, avšak netřese se jeho raka. Výstřel zahřměl… Zavrávoral pan Danilo; rudá krev obarvila levý rukáv kozáckého županu.

„Ne!“ vzkřikl Danilo: „neprodám tak lacino sebe. Ne levá, pravá ruka je pán. Visí mně na stěně turecká pistole: ještě ani jednou po celý život mně neselhala. Slez se stěny, stará přítelkyně! prokaž příteli službu!“ Danilo vztáhl ruku.

„Danilo!“ vzkřikla v zoufalství Kateřina, uchopivši ho za ruce a vrhnuvší se mu k nohám: „neprosím za sebe. Umru zároveň s tebou: nehodná je ta žena, která žije po svém muži; Dněpr, chladný Dněpr bude mně hrobem… Ale pohlédni na syna, Danilo! pohlédni na syna! Kdo zahřeje ubohé dítě? Kdo mu polichotí? Kdo ho vyučí létati na vraném koni, bíti se za svobodu a víru, píti a se veseliti po kozácku? Zahyň, synu můj, zahyň! Tebe nechce znáti otec tvůj! Hleď, jak odvrací tvář svou. Ó, nyní tebe znám! Ty jsi zvíře, nikoli člověk! V tobě je vlčí srdce a mysl lstivého hada! Myslila jsem, že je v tobě kapka útrpnosti, že ve tvém kamenném těle hoří lidský cit. Hrozně jsem se zklamala. Tobě to radost přinese. Tvé kosti budou skákati v hrobě radostí, až uslyší, jak bezbožní zvěrští Poláci hodí do plamene tvého syna, až syn tvůj bude křičeti pod noži a vřelou vodou. Ó, znám tě! Ty s radostí bys vstal z hrobu a rozdmychoval čapkou oheň, který zaplápolá pod ním!“

„Počkej, Kateřino! Pojď, můj překrásný Ivane, políbím tě! Ne, synku můj, nikdo tobě nezkřiví vlásku. Vyrosteš na slávu otcovské země; jako vichr budeš létati před kozáky, s aksamitovou čapkou na hlavě, s ostrou šavlí v ruce. Podej mi, otče, ruku! Zapomeňme, co bylo mezi námi! Čím jsem tobě ublížil, — toho lituju. Proč pak nepodáváš ruky?“ tázal se Danilo otce Kateřinina, který stál na jednom místě, nedávaje na jevo na tváři své ani hněvu ani smíření.

„Otče!“ vzkříkla Kateřina, objavši a políbivši ho: „nebuď neúprosný, odpusť Danilovi: on už nerozhněvá tebe!“

„Jen k vůli tobě, dcero má, odpouštím!“ odpověděl otec, políbiv ji a zasvítiv podivně očima.

Kateřina se trochu zachvěla: divným zdál se jí býti polibek i podivný blesk očí. Podepřela se lokty o stůl, na kterém obvazoval raněnou ruku svou pan Danilo, přemýšleje, že špatně a nikoli po kozácku se choval, prose za odpuštění, když nebyl ničím vinen.

IV.[editovat]

Rozbřeskl den, však nikoli slunečný: nebe se mračilo, a drobný déšť se sypal na pole, na lesy, na široký Dněpr. Procitla paní Kateřina, však nikoli radostná: oči uplakány, a celá pobouřena a nepokojna. „Muži milý, muži drahý! divný se mně sen zdál!“

„Jaký sen, má milá paní Kateřino?“

„Zdálo mi se, divně, opravdu, a tak živě jako ve bdění: zdálo mi se, že otec můj je týž ošklivec, kterého jsme viděli u jesaula. Ale, prosím tě, nevěř snu: o jakých hloupostech se nezdá! Jako bych byla stála před ním, všechna se chvěla a se bála, a jako by od každého slova jeho byly stenaly mé žíly. Kdybys byl slyšel, co pravil…“

„Co pak pravil, má zlatá Kateřino?“

„Pravil: ‚Pohleď na mne, Kateřino, jak jsem hezký! Lidé neprávem říkají, že jsem ošklivý. Budu tobě krásným mužem. Pohleď, jak pohlížím očima!‘ — Tu upřel na mne ohnivé oči, já jsem vzkřikla a se probudila.“

„Ano, sny mnoho mají pravdy. Ale víš-li pak, že za horou není tuze pokojno? Div, že Poláci nezačali vystrkovati hlavy znova. Mně Horobec poslal zprávu, abych nespal; ale bez příčiny se stará: však já beztoho nespím. Chlapci moji v této noci udělali dvanáct zásek. Řeč pospolitou[2] budeme častovati olověnými švestkami, a šlechtici budou tančiti pod býkovci.“

„A otec ví o tom?“

„Sedí mně na krku tvůj otec! Dosud ho nemohu pochopiti. Mnoho jistě hříchův spáchal v cizí zemi. Co pak vskutku je toho příčinou: žije u nás asi měsíc, a ani jednou se nerozveselil jako dobrý kozák! Nechtěl piti medoviny! Slyšíš, Kateřino: nechtěl medoviny se napíti, kterou jsem vynutil na Brestovských židech. Hej, chlapče!“ zvolal pan Danilo: „běž, hochu, do sklepa a přines židovské medoviny! Ba ani kořalky nepije! Divná věc! Mně se zdá, paní Kateřino, že ani v Krista Pána nevěří. Ha? co tobě se zdá?“

„Bůh ví, co mluvíš, pane Danilo!“

„Divná věc, paní!“ pokračoval Danilo, bera hliněný džbánek od kozáka: „vždyť i škaredí katolíci chtivi jsou kořalky: pouze Turci jí nepijou. Co, Stecko, mnoho jsi vylízl medoviny ve sklepě?“

„Ochutnal jsem jen, pane!“

„Lžeš, psí synu! Hleďme, jak mouchy nasedaly na vousy! Na očích ti vidím, že jsi vyzunkl s půl vědra. Ach kozáci! Jaký je to obratný lid! Všechno je hotov dáti tovaryši, ale chmelovinu vysuší sám. Já, paní Kateřino, jaksi dávno už jsem nebyl opilý. Co?“

„Ano dávno! a minulý…“

„Neboj se, neboj se, více než džbánek nevypiju! A tuhle už turecký převor leze do dveří!“ zabručel skrze zuby, spatřiv tchána, an se shýbl, aby vešel dveřmi.

„A co je to, má dcero!“ zvolal otec, smekaje čepici a spravuje si pás, na kterém visela šavle s překrásnými kameny: „slunce už je vysoko, ale ty oběda nemáš!“

„Mám oběd, pane otče, hned dáme na stůl! Vyndej hrnek s haluškami!“ pravila paní Kateřina staré služce, která utírala dřevěné nádobí. „Počkej, raději je sama vyndám,“ pravila dále Kateřina: „a ty zavolej chlapce.“

Všichni si sedli na podlaze do kola: proti hlavnímu koutu pan otec, po levé ruce pan Danilo, po pravé ruce paní Kateřina a deset nejvěrnějších junákův, v modrých a žlutých županech.

„Nerad jím halušky!“ pravil pan otec, trochu pojed a odloživ lžíci: „nijaké chuti nemají!“

„Vím, že tobě jsou milejší židovské nudle,“ pomyslil si Danilo. „Proč pak, tcháne,“ pokračoval Danilo nahlas: „říkáš, že chutí nemají halušky? Jsou špatně připraveny či co? Má Kateřina takové dělá halušky, že i hetman málokdy dostává takové k jídlu. A pohrdatí jimi není proč: je to křesťanské jídlo! Všichní svatí lidé a spravedliví Boží jídali halušky.“

Ani slova neřekl otec; umlkl také pan Danilo.

Podali pečeného divokého kance se zelím a švestkami. „Nerad jím vepřové!“ pravil Kateřinin otec, nabíraje si lžicí zelí.

„Proč pak nejísti rád vepřového ?“ pravil Danilo: „jen Turci a židé nejedí vepřového.“

Ještě pochmurněji se zamračil otec.

Jen nadrobený chléb s mlékem jedl starý otec a napil se místo kořalky jakési černé vody z láhve, kterou měl za ňádry.

Poobědvav usnul Danilo junáckým spánkem a procitl teprve okolo večera. Sedl si a jal se psáti listy ke kozáckému vojsku; a paní Kateřina začala kolébati nohou kolébku, sedíc na lavici u peci. Sedí pan Danilo, hledí levým okem na písmo, a pravým do okna. A oknem daleko se lesknou hory a Dněpr; za Dněprem se modrají lesy; kmitá se s hůry vyjasněné noční nebe. Avšak nekochá se dalekým nebem a modrým lesem pan Danilo: hledí na vyčnívající mys, na kterém se černal starý hrad. Jemu se zdálo, jako by se byl zableskl v hradě plamének v uzounkém okénku. Ale všechno bylo ticho; to jistě se mu jen zdálo. Slyšeti jen, jak temně šumí dole Dněpr, a se tří stran, rána za ranou, se ozývají nárazy náhle probuzených vln. Dněpr se nebouří; on jako stařec bručí a reptá; jemu nic se nelíbí; všechno se změnilo okolo něho; tiše nevraží na příbřežné hory, lesy, louky a nese na ně žalobu do Černého moře.

Tu po širokém Dněpru se začernala loďka, a ve hradě znova jako by se cosi bylo zablesklo. Potichounku hvízdl Danilo, a přiběhl na hvizd věrný chlapec. „Vezmi, Stecko, s sebou honem ostrou šavli a taženou ručnici a pojď za mnou!“

„Ty jdeš?“ otázala se paní Kateřina.

„Jdu, ženo. Musím si prohlédnouti všechna místa, je-li všechno v pořádku.“

„Ale hrozím se zůstati sama. Na mne jde spánek; co, bude-li se mi zdáti totéž? Ba nejsem ani jista, byl-li to skutečně sen, — tak se to dělo živě.“

„S tebou zůstane stařena; a v síni a na dvoře spí kozáci!“

„Stařena už spí, a kozákům nelze úplně věřiti. Poslouchej, pane Danilo: zamkni mne do světnice, a klíč vezmi s sebou. Na mne potom nepůjde takový strach; a kozáci ať si lehnou přede dvéře.“

„Budiž tak!“ pravil Danilo, stíraje: prach s ručnice a sypaje na pánvici střelný prach.

Věrný Stecko už stál oděn vším kozáckým oděním. Danilo dal si na hlavu beránkovou čapku, zavřel okénko, zatarasil závorami dvéře, zamkl a středem svých spících kozákův vyšel potichounku ze dvora do hor.

Nebe skoro celé se vyčistilo. Svěží větérek sotva zavíval s Dněpra. Kdyby nebylo bývalo slyšeti z dáli stenání racka, všechno by se bylo zdálo oněmělým. Ale tu zaslechli šramot… Burulbaš s věrným sluhou tiše se schoval za trnový keř, který zakrýval udělanou záseku. Kdosi v červeném županě, s dvěma pistolemi, se šavlí u boku, sestupoval s hory. — „To je tchán!“ pravil pan Danilo, prohlížeje si ho za keřem. „Proč a kam je mu potřeba choditi v této době? Stecko, pozor, hleď oběma očima, kam zamíří pan otec.“ Člověk v červeném županě sestoupil na samý břeh a zahnul k vyčnívajícímu mysu. „Á! hleďme kam!“ zvolal pan Danilo. „Co, Stecko, vždyť se hrabal zrovna k čarodějníku do doupěte?“

„Ano, jistě, nikam jinam, pane Danilo! jinak bychom ho viděli na druhé straně; ale on zmizel u hradu.“

„Počkej, vylezeme, a potom půjdeme po stopách. Tu se něco skrývá. Ano, Kateřino, říkal jsem tobě, že otec tvůj je špatný člověk; nedělal on všechno tak jako pravoslavný.“

Už se zakmitl pan Danilo a jeho věrný sluha na vyčnívajícím břehu. Hle, už jich ani neviděti; neprobuditelný les, obklopující hrad je skryl. Hořejší okénko tiše se osvítilo; dole stojí kozáci a přemýšlejí, jak by vlezli do hradu: ani vrat ani dveří není viděti; ze dvora jistě je vchod; ale jak se dostati tam? Zdaleka je slyšeti, jak řinčí řetězy a běhají psi.

„Nač se rozmýšlím dlouho?“ pravil pan Danilo, spatřiv před oknem vysoký dub: „stoj zde, hochu! Vylezu na dub: s něho přímo možno hleděti do okénka.“

Tu sňal se sebe pás, shodil šavli, aby neřinčela, a chytiv se za větve vylezl vzhůru. Okénko pořád ještě bylo osvíceno. Sednuv si na haluz vedle samého okna, zachytil se rukou za strom a hledí: ve světnici není ani svíce, a svítí. Po stěnách divné znaky; visí zbraň, ale docela podivná: takové nenosí ani Turci ani Krymci ani Poláci ani křesťané ani slavný národ švédský. Pod stropem do zadu a do předu poletujou netopýři, a stíny jejich kmitají se po stěnách, po dveřích, po podlaze. Tu se otevřely bez skřípotu dvéře, vchází kdosi v červeném kaftaně a přímo ke stolu, pokrytému bílým ubrusem. „To je on, to je tchán!“ Pan Danilo spustil se trochu níže a přitiskl se silněji ke stromu.

Ale tchán nemá kdy hleděti, dívá-li se kdo do okénka čili nic. Přišel zamračen, rozmrzen, strhl se stola ubrus — a najednou po celé světnici pomalu se rozlilo průzračně modré světlo; jen nesmíchané vlny dřívějšího bledě zlatého světla se přelívaly, se ponořovaly jako do modrého moře a táhly se vrstvami jako na mramoru. Tu postavil tchán na stůl hrnek a začal házeti do něho jakési byliny.

Pan Danilo jal se ho dobře pozorovati a neviděl už na něm červeného županu; místo toho objevily se na něm široké šarovary, jaké nosí Turci; za pásem pistole; na hlavě jakási divná čepice, popsaná celá neruským a nepolským písmem. Pohlédl do obličeje — i obličej začal se proměňovati: nos se vytáhl a svěsil se nad pysky; ústa okamžikem se roztáhla až k uším; zub vyhlédl z úst, nahnul se na stranu, a objevil se před ním týž čarodějník, který se ukázal na svatbě u jesaula. „Pravdivý byl sen tvůj, Kateřino!“ pomyslil si Burulbaš.

Čarodějník začal se procházeti okolo stola, znaky začaly rychleji se zaměňovati na stěně, a netopýři zalétati prudčeji dolů, vzhůru, do zadu, do předu. Modré světlo dělalo se řidčím, řidčím, až docela tak říkaje zhaslo. A světnice ozářila se už tenkým růžovým světlem. Zdálo se, že s tichým zvukem se rozlívalo divné světlo po koutech a náhle zmizelo, a nastala tma. Slyšeti bylo jen šum, jako by větřík v tiché době večerní si zahrával, krouže po vodním zrcadle, shýbaje ještě níže do vody stříbrné jívy. I zdá se panu Danilovi, že ve světnici se leskne měsíc, chodí hvězdy, nejasně se kmitá tmavomodré nebe, ba i chlad nočního vzduchu zadul jemu do tváře. I zdá se panu Danilovi (tu začal se škubati za vousy, nespí-li), že už není nebe ve světnici, nýbrž jeho vlastní jizba: visí na stěně jeho tatarské a turecké šavle; okolo stěn police, na policích domácí nádobí a nářadí; na stole chléb a sůl; visí kolébka… ale místo obrazův hledí se stěn strašné tváře; na lavici u peci… ale zhoustlá mlha pokryla všechno, a opětně se setmělo. A opět s divným zvukem ozářila se celá světnice růžovým světlem, a opět stojí čarodějník nehybně v divném turbaně svém. Zvuky se sesílily a zhoustly, tenké růžové světlo dělalo se jasnějším, a cosi bílého, jakoby oblak, se vznášelo uprostřed jizby; i zdá se panu Danilovi, že oblak ten není oblak, že to stojí ženská; ale z čeho je ona: ze vzduchu-li je setkána? Proč pak stojí a země se nedotýká, neopřevši se o nic, a proč skrze ni prosvítá růžové světlo a se kmitají na stěně znaky? Tu jaksi pohnula průzračnou hlavou svou: tiše září její bledě sivé oči; vlasy se vijou a padají po ramenou jejích, jako světlošedá mlba; rty bledě se červenají, jakoby skrze bíle-průzračné jitřní nebe se lil sotva patrný červený svit červánkův; obočí slabě se temnají… Ach! to je Kateřina! Tu pocítil Danilo, že údové jeho ztrnuli; namáhal se mluviti, ale rty se hýbaly beze zvuku.

Nehybně stál čarodějník na svém místě. „Kde jsi byla?“ otázal se, a postava stojící před ním se zachvěla.

„Ó! proč jsi mne vyvolal?“ zastenala tiše. „Mně bylo tak radostně. Byla jsem na témž místě, kde jsem se narodila a prožila patnáct let. Ó, jak je tam krásně! Jak zelená a vonná je ta louka, kde jsem hrála v dětinství! A polní kvítky jsou tytéž, i chaloupka naše i zahrada. Ó, jak mě objala dobrá matka má! Jaká láska v jejích očích! Lichotila se ke mně, líbala mi ústa a tváře, rozčesávala hustým hřebínkem mé rusé vlasy… Otče!“ tu upřela na čarodějníka bledé oči: „proč jsi zavraždil matku mou?“

Hrozivě čarodějník pohrozil prstem. „Či jsem tebe prosil, abys mluvila o tom?“ A vzdušná krasavice se zachvěla. — „Kde je nyní paní tvá?“

„Paní má, Kateřina, nyní usnula, a já jsem se tomu zaradovala, vyletěla jsem z těla a odletěla jsem. Mně se dávno chtělo spatřiti matku. Najednou jsem se udělala patnáctiletou; celá jsem se stala lehkou jako pták. Proč jsi mne vyzval?“

„Pamatuješ si všechno, co jsem ti říkal včera?“ otázal se čarodějník tak tiše, že sotva bylo možno zaslechnouti.

„Pamatuju, pamatuju; ale co bych nedala, jen abych to zapomněla. Ubohá Kateřina! ona mnoho neví z toho, co ví duše její.“

„To je Kateřinina duše!“ pomyslil si pan Danilo; ale pořád ještě se neosměloval sebou pohnouti.

„Čiň pokání, otče! Není-li strašno, že po každé vraždě tvé umrlci vstávají z hrobův?“

„Zase staré tlachy!“ hrozivě ji přerušil čarodějník. „Já budu státi na svém, přinutím tebe udělati, co se mi chce. Kateřina si mě zamiluje!…“

„Ó, ty jsi netvor, a nikoli otec můj!“ zastenala postava. „Ne, nestane se po tvém! Pravda, nabyl jsi pekelnými čarami svými moci vyzývati duši a mučiti ji; ale jediný Bůh jen může ji nutiti, aby dělala, co jemu se líbí. Ne, nikdy Kateřina, dokud já se budu držeti v jejím těle, se neodhodlá k bohuprotivnému skutku. Otče! blízký je strašný soud! I kdybys nebyl otec můj, ani tehdy bys mne nedonutil, abych zradila svého milého, věrného muže. I kdyby muž můj nebyl mně věrný a milý, ani tehdy bych ho nezradila, protože Bůh nenávidí křivopřísežných a nevěrných duší.“

Tu upřela postava bledé oči své do okna, pod kterým seděl pan Danilo, a nehybně se zarazila…

„Kam hledís? Koho tam vidíš?“ vzkřikl čarodějník.

Vzdušná Kateřina se zachvěla. Ale už pan Danilo byl dávno na zemi a ubíral se se svým věrným Steckem do svých hor. „Hrůza, hrůza!“ pravil sám pro sebe, pocítiv jakousi bázlivost v kozáckém srdci, a rychle prošel dvůr svůj, na kterém též tak tvrdě spali kozáci, kromě jednoho, který seděl na stráži a kouřil dýmku.

Nebe celé bylo poseto hvězdami.

V.[editovat]

„Jak dobře jsi udělal, že jsi mě probudil!“ pravila Kateřina, protírajíc si oči vyšívaným rukávem své košile a prohlížejíc od nohou do hlavy stojícího před sebou muže. „Jaký strašný sen se mi zdál! Jak těžko dýchala prsa má! Uch!… Mně se zdálo, že umírám…“

„Jaký pak sen? ne-li snad tento?“ I začal Burulbaš vypravovati ženě své všechno, co viděl.

„Jak jsi se to dověděl, ty, můj muži?“ otázala se s úžasem Kateřina. „Ale ne, mnoho je mi neznámo z toho, co vypravuješ. Ne, mně se nezdálo, že by otec byl zavraždil matku mou; ani o umrlcích, o ničem se mi nezdálo. Ne, Danilo, nevypravuješ tak. Ach, jak strašný je otec můj!“

„I není divu, že se ti o mnohém nezdálo. Ty nevíš ani desáté části toho, co ví duše. Víš-li, že otec tvůj je antikrist? Ještě loni, když jsem se chystal zároveň s Poláky na Krymce (tehdy ještě jsem pomáhal tomu nevěrnému lidu), pravil mi převor Bratského kláštera (on je, ženo, svatý muž), že antikrist má moc vyzývati duši každého člověka; a duše poletuje po své vůli, když usne člověk, a létá spolu s archanděly okolo Boží světnice. Mně hned s počátku se nelíbila tvář tvého otce. Kdybych byl věděl, že máš takového otce, nebyl bych si tebe vzal; byl bych tebe nechal a nebyl bych uvalil na duši hříchu, vstoupiv do příbuzenstva s antikristovým plemenem.“

„Danilo!“ zvolala Kateřina, zakryvši tvář rukama a plačíc: „já-li jsem se provinila něčím proti tobě? Já-li jsem tě zradila, můj milý muži? Čím pak jsem uvalila na sebe hněv tvůj? Nevěrně snad jsem sloužila tobě? Řekla-li jsem protivné slovo, když jsi se vracel vesel z junáckých hodův? Tobě-li jsem neporodila černobrvého syna?…“

„Neplač, Kateřino; znám tě nyní a neopustím tebe pro nic. Všechny hříchy leží na otci tvém.“

„Ne, nenazývej ho otcem mým! On není mi otcem. Bůh je svědek, odříkám se ho, odříkám se otce! On je antikrist, odpadlík od Boha! Byť se i propadal, byť i tonul, — nepodám mu ruky, abych ho zachránila; byť i usýchal od jedovaté byliny, — nepodám mu vody, aby se napil. Ty jsi otec můj!“

VI.[editovat]

V hlubokém sklepě u pana Danila, za třemi zámky, sedí čarodějník, přikovaný železnými řetězy; a opodál nad Dněprem hoří ďábelský hrad jeho, a rudé jako krev vlny šlehají a se kupí okolo starobylých stěn. Nesedí pro čarodějství a pro bohuprotivné skutky v hlubokém sklepě čarodějník: nad nimi soudcem je Bůh; sedí pro tajnou zradu, pro spiknutí s nepřátely pravoslavné ruské země — že prodá katolíkům ukrajinský národ a vypálí křesťanské chrámy. Zasmušilý je čarodějník; myšlénky, černé jako noc, leží mu v hlavě; pouze jediný den zbývá mu žíti, a zejtra přijde hodina, aby se rozloučil se světem; zejtra na něho čeká poprava. Nečeká na něho poprava příliš lehká: prokážou mu ještě milost, když ho uvaří za živa v kotle nebo stáhnou s něho hříšnou kůži. Zasmušilý je čarodějník, svěsil hlavu. Možná, že se už i kaje před smrtnou hodinkou; ale nejsou takové hříchy jeho, aby Bůh je odpustil. Nahoře před ním je úzké okno, zamřížované železnými tyčkami. Řinče řetězy vylezl k oknu, aby se podíval, nepůjde-li kolem jeho dcera. Ona je jemnocitná, nezlopamětná, je jako holubička; nesmiluje-li se nad otcem?… Ale není nikoho. Dole běží cesta; po ní nikdo nejde kolem. Pod cestou se prochází vesele Dněpr; jemu po nikom nic není; on hučí, a smutně se poslouchá vězní jednozvuký šum jeho.

Tu se kdosi ukázal na cestě — to je kozák! I vzdychl těžce vězeň. Opět je všechno pusto. Tu sestupuje kdosi v dáli… vlaje zelený kuntuš… třpytí se na hlavě zlatý čepec… To je ona! Ještě blíže nahnul se k oknu. Hle, už přichází blízko…

„Kateřino! dcero! smiluj se, uděl mi almužny!…“

Ona je něma, ona nechce poslouchati, ona ani očí neobrátí na vězení, a už přešla, už i zmizela. Pusto je v celém světě; smutně šumí Dněpr; zármutek vniká do srdce; ale cítí-li tento zármutek čarodějník?

Den se kloní k večeru. Už si slunce sedlo; už i zmizelo. A už je večer: je čerstvo; kdesi bučí vůl; odkudsi dolétají zvuky; jistě někde lid se ubírá z práce a veselí se; po Dněpru se míhá loďka… komu je co do vězně? Zaleskl se na nebi stříbrný srp; hle, kdosi kráčí s protější strany po cestě; těžko je rozeznati ve tmě; to se vrací Kateřina.

„Dcero, pro Krista! ani dravá mláďata vlčí neroztrhají své matky, — dcero, aspoň pohlédni na zločinného otce svého!“

Ona neposlouchá a jde dále.

„Dcero, pro nešťastnou matku!…“

Zastavila se.

„Přijdi vyslechnout poslední slovo mé!“

„Proč mě voláš, bezbožníku? Nenazývej mne dcerou! Mezi námi není žádné příbuznosti. Co chceš ode mne pro nešťastnou matku mou?“

„Kateřino! blízek je konec můj: vím, tvůj muž chce mě přivázati ke koňskému ocasu a pustiti po stepi, a snad ještě i strašnější si vymyslí trest…“

„A zdali je na světě trest rovný tvým hříchům? Očekávej jej; nikdo nebude prositi za tebe.“

„Kateřino! mne neleká trest, nýbrž muky na onom světě… Ty jsi nevinna, Kateřino: duše tvá bude létati v ráji okolo Boha; ale duše bezbožného otce bude hořeti v ohni věčném, a nikdy neuhasne onen oheň; pořád silněji a silněji bude se rozplameňovati; ani kapky rosy nikdo nespustí, ani větérek nezaduje…“

„Tohoto trestu nemohu zmírniti,“ pravila Kateřina, odvrátivši se.

„Kateřino! počkej na jedno slovíčko: můžeš spasiti mou duši. Nevíš ještě, jak dobrý a milosrdný je Bůh. Slyšela jsi o apoštolu Pavlu, jaký byl hříšný člověk, ale potom se dal na pokání — a stal se svatým.“

„Co mohu vykonati, abych spasila tvou duši?“ pravila Kateřina. „Mohu-li já, slabá žena, na to pomysliti?“

„Kdyby se mi podařilo odsud vyjíti, všeho bych nechal. Dám se na pokání: budu poustevníkem; obleku na tělo drsnou žíněnou košili, ve dne v noci budu se modliti. Nejen masitého pokrmu, nýbrž ani ryb nevezmu do úst! Neprostru si oděvu, když půjdu spat! A pořád se budu modliti! A když nesejme se mne milosrdenství Boží aspoň sté části hříchův, zakopám se po krk do země nebo se zazdím do kamenné stěny; nevezmu ani pokrmu ani nápoje a umru; a všechno jmění své odevzdám mnichům, aby čtyřicet dnův a čtyřicet nocí sloužili po mně panichidu.“

Zamyslila se Kateřina. „I kdybych otevřela, přece bych neroztloukla tvých řetězův.“

„Neboj se řetězův,“ pravil čarodějník: „říkáš, že ukovali mé ruce a nohy? Nikoli; zastřel jsem jim oči mlhou, a místo ruky podal jsem jim suché dřevo. Ta jsem, hleď: na mně není nyní ani jedinkého řetězu!“ pravil, vylézaje do prostřed okna. „Ani stěn těchto bych se nelekl a prošel bych jimi; ale muž tvůj ani neví, jaké jsou to stěny: je stavěl svatý mnich, a žádná pekelná moc nemůže odsud vyvézti vězně, neodemkne li se týmž klíčem, kterým zamykal světec svou celi… Zrovna takovou celi vyryju sobě i já, neslýchaný hříšník, když vyjdu na svobodu.“

„Poslouchej: vypustím tě; ale jestliže mne klameš?“ pravila Kateřina, zastavivši se přede dveřmi: „a jestliže, místo abys se dal na pokání, budeš opět se bratřiti s čertem ?“

„Ne, Kateřino, mně už nezbývá dlouho žíti; blízek je i bez popravy můj konec. Myslíš opravdu, že vydám sám sebe na věčné muky?“

Zámky zarachotily. „S Bohem! Opatruj tě milosrdný Bůh, dítě mé!“ pravil čarodějník, políbiv ji.

„Nedotýkej se mne, neslýchaný hříšníku; utec co nejvychleji!…“ pravila Kateřina.

Ale on už zmizel.

„Vypustila jsem ho,“ řekla si Kateřina, leknuvši se a divoce se ohlížejíc po stěnách. „Co nyní odpovím muži? Po mně je veta. Mně nyní nezbývá nežli za živa se zaryti do hrobu!“ A zaplakavši téměř se svalila na pařez, na kterém seděl vězeň. „Ale spasila jsem duši,“ řekla si tiše: „vykonala jsem bohumilý skutek; avšak muž můj… po prvé jsem ho oklamala. Ó, jak strašno, jak těžko bude mně před ním mluviti nepravdu! Kdosi jde! To je on! muž!“ vzkřikla zoufale, a beze smyslův padla na zemi.

VII.[editovat]

„To jsem já, má dceruško! To jsem já, mé srdečko!“ uslyšela Kateřina, vzpamatovavši se, a spatřila před sebou starou služku. Stařena, naklonivši se, jak se zdálo, cosi šeptala, a natáhnuvši nad ní vyschlou ruku svou, pokrápěla ji studenou vodou.

„Kde jsem?“ tázala se Kateřina, vstávajíc a se ohlížejíc. „Přede mnou šumí Dněpr, za mnou hory… Kam jsi mne zavedla, stařeno?“

„Nezavedla jsem tebe, ale vyvedla; vynesla jsem tě na rukou svých z dusného sklepa; zamkla jsem klíčem dvéře, abys nedostala od pana Danila.“

„Kde pak je klíč?“ tázala se Kateřina, pohlížejíc na svůj pás. „Nevidím ho.“

„Jej odvázal muž tvůj, aby se podíval na čarodějníka, dítě mé.“

„Aby se podíval?… Stařenko, po mně je veta!“ vzkřikla Kateřina.

„Bůh nás od toho uchovej, dítě mé! Mlč jen, můj miláčku, nikdo ničeho se nedoví!“

„Utekl, proklatý antikrist! Slyšela jsi, Kateřino: utekl!“ zvolal pan Danilo, přistupuje k ženě své. Oči sršely oheň; šavle, řinčíc, třásla se po boku jeho. Ztrnula žena.

„Vypustil ho někdo, můj milý muži?“ tázala se, třesouc se.

„Vypustil, máš pravdu; ale vypustil ho čert. Pohleď: místo něho je břevno ukováno do železa. Tak je zařízeno od Pána Boha, že čert se nebojí kozáckých tlap! Kdyby jen myšlénka na to byla vlezla do hlavy třebas jednomu z mých kozákův, a já se to dověděl… ani trestu bych pro něho nenašel!“

„A kdybych já?…“ nevolky se otázala Kateřina a leknuvši se, zarazila se.

„Kdybys ty si byla smyslila, pak bys mně nebyla ženou. Pak bych tě zašil do pytle a utopil bych tě zrovna uprostřed Dněpru!…“

Dech se zatajil Kateřině, a jí se zdálo, že vlasy jí vstávají na hlavě.

VIII.[editovat]

Na pohraničné cestě, v krčmě, sešli se Poláci a hodujou už dva dni. Je tam nemálo všelijaké sběři. Sešli se jistě na nějaký nájezd: mnozí mají i ručnice; břinkají ostruhy; řinčí šavle. Páni se veselí a se chvástají, vypravujou o nebývalých činech svých, vysmívají se lidu pravoslavnému, nazývají národ ukrajinský svými nevolníky, a vážně si kroutí vousy a vážně, ochmelivše se, rozvalujou se na lavicích. S nimi je spolu i kněz; ale kněz jejich je téhož druhu: ba ani zevnějškem není podoben křesťanskému popu: pije a hejří s ními a mluví bezbožným jazykem svým hanebné řeči. Ničím nezadává jim ani čeládka: přehodili do zadu rukávy otrhaných županův svých a vykračujou si směle, jako by byli něco řádného. Hrajou v karty, bijou kartami druh druha po nosech; nabrali s sebou cizích žen; křik, pračka!… Páni dovádějí a tropí žerty: chytají za bradu žida, malujou mu na bezbožném čele kříž; střílejí do žen prázdnými náboji a tančí krakovják s bezbožným popem svým. Nedělali takového pohoršení na ruské zemi ani Tataři: patrno, že už jí Bůh určil za hříchy, aby snášela takovou pohanu! Slyšeti je ve všeobecném povyku, že mluví o zadněprovském dvorci pana Danila, o krásné ženě jeho… Nesebrala se na dobrý skutek tato rota.

IX.[editovat]

Sedí pan Danilo za stolem ve své světnici, podepřev se loktem, a přemýšlí. Sedí na lavici u peci paní Kateřina a zpívá píseň.

„Jaksi je mně teskno, ženo má!“ pravil pan Danilo. „I hlava mne bolí, i srdce mne bolí. Jaksi je mně těžko! Patrno, že kdesi nedaleko už chodí smrť má.“

„Ó, můj přemilý muži! nakloň ke mně hlavu svou. Proč vábíš k sobě takové černé myšlénky,“ pomyslila si Kateřina, ale neosmělila se to říci. Trpce jí provinilé připadalo, přijímati mužovo lichocení.

„Poslouchej, ženo má!“ pravil Danilo: „neopouštěj syna, až mne nebude. Nedá tobě Pán Bůh štěstí, opustíš-li ho, ani na onom, ani na tomto světě. Těžko bude hníti mým kostem v syré zemi, a ještě tíže bude duši mé!“

„Co mluvíš, muži můj? Ty-li jsi se neposmíval nám, slabým ženám? A nyní sám mluvíš jak slabá žena. Tobě ještě dlouho je souzeno žíti.“

„Nikoli, Kateřino, tuší duše blízkou smrť. Jaksi smutno se dělá na světě; zlé časy přicházejí. Och! pamatuju, pamatuju si léta; těm jistě není návratu. Byl ještě živ, čest a sláva našeho vojska, starý Konaševič! Jako před očima mýma jdou nyní kolem kozácké pluky! To byla zlatá doba, Kateřino! Starý hetman seděl na vraném koni; leskla se mu v ruce bulava; kolem něho serďukové; po stranách vlnilo se červené moře záporožcův. Jal se mluviti hetman — a všechno stanulo jako zkamenělé. Zaplakal starý kozák, jak začal nám připomínati dřívější činy a seči. Ach, kdybys věděla, Kateřino, jak jsme se sekali tehdy s Turky! Na hlavě mé viděti až dosud šrám. Čtyři kulky proletěly mnou na čtyřech místech, a ani jediná z ran se nezahojila docela. Kolik jsme tehdy nabrali zlata! Drahé kamení čapkami nabírali kozáci. Jaké koně, Kateřino, kdybys věděla, jaké koně jsme tehdy odehnali! Och, nebude mi už popřáno takový boj bojovati! Zdá se, jsem i mladý i tělem čerstvý; ale meč kozácký mi vypadává z rukou, žiju bez činu, a sám nevím proč žiju. Pořádku není v Ukrajině: plukovníci a jesaulové se hryzou jako psi vespolek: není nejstarší hlavy nade všemi. Šlechta naše všechno změnila na polský obyčej, naučila se lstivosti… prodala duši, přijavši unii, Židovstvo utiskuje chudý lid. Ó časy, časy! minulé časy! Kam jste se poděla, léta má? Jdi, hochu, do sklepa, přines mi džbán medoviny! Připiju si na dřívější štěstí a na dávná léta!“

„Čím budeme vítati hosty, pane? S luční strany jdou Poláci!“ pravil Stecko, vstoupiv do jizby.

„Vím, proč přicházejí,“ řekl Danilo vstávaje. „Sedlejte, moji věrní sluhové, koně! Beřte na sebe zbroj! Šavle vytaste! Nezapomeňte nabrati také olověného zrní: čestně musíme přivítati hosty!“

Ale ještě kozáci ani neměli kdy sednomti na koně a nabíti ručnice, a už Poláci jako listí, spadlé na podzim se stromu na zemi, pokryli horu.

„E, tu je se s kým vypořádati!“ zvolal pan Danilo, pohlížeje na tlusté pány, kteří vážně se kolébali vpředu na koních ve zlaté úpřeží. „Vidět, ještě jednou bude nám popřáno slavně se poveseliti! Potěš se tedy, kozácká duše, na posledy! Veselte se, chlapci: nastal náš svátek!“

I nastalo po horách veselí, a slavily se hody: veselí se meče, létají kulky, řehtají a dupají koně. Od křiku jde kolem hlava; od dýmu slepnou oči. Všechno se smíchalo; ale kozák cítí, kde přítel, kde nepřítel: zasviští-li kulka — kácí se obratný jezdec s koně; hvízdne-li šavle — valí se po zemi hlava, mumlajíc jazykem nesouvislá slova.

Ale kmitá se ve tlupě červený vršek kozácké čapky pana Danila; bije do očí zlatý pás na modrém županě; vichrem vlaje hříva vraného koně. Jako pták míhá se tu a tam; pokřikuje a máchá damasecnskou šavlí a seká na pravo a na levo. Sekej, kozáku! vesel se, kozáku! Bav junácké srdce; ale nezadívej se na zlaté úpřeže a župany: šlapej nohama zlato a drahé kamení! Bodej, kozáku! vesel se, kozáku! ale ohlední se nazpět: bezbožní Poláci zapalujou už chalupy a odhánějí splašený dobytek. I obrátil se jako vichr pan Danilo nazpět, a čapka s červeným vrškem míhá se už u chalup, a řídne kolem něho tlupa.

Nebijou se hodinu jednu, nebijou se hodinu druhou Poláci a kozáci; nemnoho zbývá těch i druhých; ale neumdlévá pan Danilo: sráží se sedla dlouhým kopím svým, šlape hbitým koněm pěšáky. Už se vyprazdňuje dvůr, už začali se rozbíhati Poláci; už svlékají kozáci s padlých zlaté župany a bohatou zbroj; už pan Danilo se chystá stíhati nepřátele a pohlédl, aby svolal své… a všechen se rozpálil hněvem: jemu se ukázal Kateřinin otec. Hle, stojí na hoře a míří na něho ručnicí. Danilo pohnal koně přímo k němu… Kozáče, do záhuby se ženeš!… Ručnice zahřměla — a čarodějník zmizel za horou. Jen věrný Stecko viděl, jak se kmitl červený oděv a podivná čapka. Zavrávoral kozák a svalil se na zemi. Přiskočil černý Stecko ke svému pánu: leží pán jeho, roztáhnuv se na zemi, zavřev jasné oči; rudá krev zakypěla na prsou. Ale patrně poznal věrného sluhu svého; pomalu zdvihl víčka, zasvítil očima: „S Bohem, Stecko! Řekni Kateřině, by neopouštěla syna! Neopouštějte ho ani vy, moji věrní sluhové!“ a ztichl. Vyletěla kozácká duše ze šlechtického těla: zesinala ústa; spí kozák neprobuditelně.

Zaplakal věrný sluha a máchá rukou Kateřině: „Pojď, paní, pojď: zavdal si tvůj pán; leží s těžkou hlavou na syré zemi; dlouho nevystřízliví!“

Spráskla ruce Kateřina a svalila se jako snop na mrtvé tělo. „Muži můj! ty-li ležíš tu, zavřev oči? Vstaň, můj překrásný sokole, natáhni ručku svou! povstaň! Pohleď aspoň jednou na svou Kateřinu, pohni ústy, promluv aspoň jednou slovíčko!… Ale ty mlčíš, ty mlčíš, můj jasný pane! Zesinal jsi jako Černé moře. Srdce tvé netluče! Proč jsi tak studený, můj pane? Patrně nejsou horké slzy mé, nemohou zahřáti tebe! Patrně není hlasitý pláč můj, nemůže probuditi tebe! Kdo pak povede pluky tvé? Kdo poletí na tvém vraném koníku, zvučně zahouká a zamáchá šavlí před kozáky? Kozáci, kozáci! kde je čest a sláva vaše? Leží čest a sláva vaše, zavřevši oči, na syré zemi. Pochovejte mne, pochovejte zároveň s ním! Zasypte mi oči zemí! Naložte mi klenové desky na bílá prsa! Mně není potřeba už krásy mé!“

Pláče a naříká Kateřina; a dálka celá se pokrývá prachem: skáče starý jesaul Horobec na pomoc.

X.[editovat]

Divně krásný je Dněpr za tiché pohody, když volně a plynně valí mezi lesy a horami plné vlny své. Ani nezašumí, ani nezahučí. Hledíš a nevíš, plyne-li, neplyne-li jeho velebná šírá hladina; i zdá se, jako by celý byl ulit ze skla a jako by jasnomodrá, zrcadlová dráha, široká bez míry, dlouhá bez konce, se řinula a se víla po zeleném světě. Rádo tehdy i žhavé slunce se v něm zhlédne s výsosti a pohrouzí paprsky do chladu jasných jako sklo vln, a pobřežné lesy rády se jasně zalesknou ve vodách. Zelenokadeřavé! tlačí se spolu s polními kvítky k vodám a naklonivše se hledí do nich a nenahledí se a nenakochají se jasným zrakem svým a usmívají se na něj a pozdravujou jej, kývajíce větvemi. Do prostřed Dněpra však se neosmělujou zahlédnouti: nikdo, kromě slunce a modrého nebe, nehledí do něho; málokterý pták doletí do prostřed Dněpra. Pyšný! jemu není rovné řeky na světě. Divně krásný je Dněpr i za teplé letní noci, když všechno usíná: i člověk i zvěř i pták, a Bůh jediný velebně se rozhlíží po nebi a zemi a velebně setřásá řízu. S řízy se sypou hvězdy; hvězdy hoří a svítí nad světem, a všechny najednou se odrážejí ve Dněpru. Je všechny drží Dněpr v temném lůně svém; ani jediná mu neuteče — leda by shasla na nebi. Černý les, posetý spícími havrany, a před věky rozryté hory, svěsivše se, snaží se pokryti jej aspoň dlouhým stínem svým — marně! Není nic na světě, co by mohlo přikryti Dněpr. Modrý, modrý proudí se plynným rozlivem i v noci i ve dne; viděti jej z takové dáli, do jaké může viděti lidské oko. Lichotě se a tiskna se blíže ku břehům od nočního chladu, vysýlá na povrch stříbrný proud, a tento se zableskuje jako plocha damascenské šavle; a on sám, modrý, znova usnul. Divně krásný je i tehdy Dněpr, a není řeky jemu rovné na světě! Když však se valí jako hory po nebi tmavomodré mraky, když černý les se kolísá do kořene, když duby praskají a když blesk, lámaje se ve mracích, rázem ozáří celý svět, — strašný je tehdy Doěpr! Hory vln hučí, narážejíce na hory, a s bleskem a stenáním odbíhají nazpět a pláčou a zalívají se slzami v dáli. Tak se trápí stará matka kozákova, vyprovázejíc svého syna na vojnu; veselý a smělý jede kozák na vraném koni, podepřev si boky a junácky si postaviv na bok čapku; a matka, vzlykajíc, běží za ním, chytá ho za střemen, lapá uzdu a lomí nad ním rukama a zalívá se horkými slzami.

Divoce se černají mezi válčícími vlnami ohořelé pařezy a kameny na vyčnívajícím břehu. I tluče sebou o břeh, vystupujíc vzhůru a klesajíc dolů, přirážející ku břehu loďka. Kdo z kozákův se osmělil projížděti se ve čluně v tu dobu, když se rozhněval starý Dněpr? Patrně mu není známo, že Dněpr pohlcuje lidi jako mouchy.

Loďka přistala, vystoupil z ní čarodějník. Není vesel: hořká je mu tryzna, kterou vykonali kozáci nad zabitým pánem svým. Nemalou zaplatili daň Poláci: čtyřicet čtyři páni se vší zbrojí a se župany, a třicet tři pacholci rozsekáni na kousky; a ostatní zároveň s koni odehnali kozáci do zajetí, aby je prodali Tatarům.

Po kamenných stupních sestoupil mezi ohořelými pařezy dolů, kde, hluboko v zemi, vyrytu měl jeskyni. Tiše vstoupil, nezaskřípav dveřmi, postavil na stůl, pokrytý ubrusem, hrnek, a jal se házeti do něho dlouhýma rukama svýma jakési neznámé byliny; vzal pohár, vyřezaný z jakéhosi divného dřeva, nabral jím vody, a jal se líti, pohybuje pysky a dělaje jakási zaklínání. Ukázalo se růžové světlo ve světnici, a strach bylo hleděti mu tehdy do obličeje: zdál se krvavým, jen hluboké vrásky se černaly na něm, a oči byly jako v ohni. Bezbožný hříšník! Už i brada dávno zešedivěla, i obličej jeho rozryt vráskami, i vysechl celý, a přece ještě vymýšlí bohuprotivný záměr. Uprostřed jizby začal se vznášeti bílý oblak, a výraz podobný radosti zableskl se ve tváři jeho; ale proč pak náhle stanul nehybný, s otevřenými ústy, neosměluje se pohnouti sebou, a proč vlasy se zježily jako štětiny na jeho hlavě? V oblaku před ním svítit se čísi podivný obličej. Neprošený, nezvaný přišel k němu na návštěvu; čím dále, tím se vyjasňoval více a upřel na něho nehybné oči. Tahy jeho, oči, brvy, rty, všechno je mu neznámo; nikdy po celý život svůj ho nevídal. A strašného, zdá se, je v obličeji málo, a přece neodolatelná hrůza ho přepadla. Ale neznámá podivná hlava též nepohnutě hleděla na něho s oblaku. Oblak už i zmizel; ale neznámé tahy ještě ostřeji vystupovaly a pichlavé oči se neodtrhovaly od něho. Čarodějník všechen zbledl jako stěna; vzkřikl divokým, cizím hlasem, převrhl hrnek… Všechno zmizelo.

XI.[editovat]

„Upokoj se, má milá sestro!“ pravil starý jesaul Horobec: „sny málo kdy mluví pravdu.“

„Odpočiň si, sestřičko!“ pravila mladá nevěsta jeho: „zavolám stařenu, kouzelnici: jí žádná síla neodolá: vylije tvé leknutí.“

„Ničeho se neboj!“ pravil syn jeho, chápaje se šavle: „nikdo tobě neublíží.“

Zasmušile, zakalenýma očima hleděla na všechny Kateřina a nenalézala slova. „Sama jsem si připravila záhubu: vypustila jsem ho!“ Konečně pravila: „Nemám od něho pokoje! Už jsem deset dní u vás v Kyjevě, a zármutku ani kapky neubylo. Myslila jsem, budu aspoň v tichosti vychovávati na pomstu syna… Strašný, strašný ukázal se mně ve sně! Bůh uchovej i vás, abyste ho spatřili! Srdce mé dosud tluče.“ — „Zabiju tvé dítě, Kateřino!“ křičel, „nevezmeš li si mne za muže…“ A zaplakavši, přiskočila ke kolébce; a polekané dítě vztáhlo ručičky a křičelo.

Soptil a hořel syn jesaulův hněvem, slyše takové řeči.

Rozpálil se i sám jesaul Horobec: „Ať zkusí, proklatý antikrist, přijíti sem: ucítí, bývá-li síla v rukou starého kozáka. Bůh vidí,“ pravil, pozdvihuje k nebi pronikavé oči: „neletěl-li jsem na pomoc bratru Danilovi? Buď jeho svatá vůle! Zastal jsem ho už na chladné posteli, na kterou mnoho, mnoho ulehlo kozáckého lidu. Za to nebyla snad slavná tryzna po něm? Zdali jsme vypustili jen jediného Poláka živého? Upokoj se, dítě mé! Nikdo se neopováží tobě ublížití, leda by nebylo ani mne, ani mého syna.“

Dořek slova svá, starý jesaul přistoupil ke kolébce, a dítě, spatřívší červenou dýmku se stříbrným kováním, která mu visela na řemeně, a tobolku s lesknoucím se křesadlem, vztáhlo k němu ručičky a zasmálo se. „Bude po otci!“ pravil starý jesaul, snímaje se sebe dýmku a podávaje mu ji: „ještě z kolébky nevylezl, a už zamýšlí kouřiti dýmku!“

Tiše vzdychla Kateřina a jala se ho kolébati. Umluvili se, že stráví noc pohromadě, a za krátkou chvilku usnuli všichni; usnula i Kateřina.

Venku a v jizbě všechno bylo ticho; nespali jen kozáci, stojící na stráži. Náhle Kateřina vzkřiknuvši procitla, a po ní procitli všichni. „Je zabit, je zavražděn!“ křičela a skočila ke kolébce… Všichni obstoupili kolébku a zkameněli hrůzou, spatřivše, že v ní leží neživé dítě. Ani slova nepromluvil ani jediný z nich, nevěda, co si mysliti o neslýchaném zločinu.

XII.[editovat]

Daleko od Ukrajinského kraje, když projedeme Polsko, když mineme i mnoholidné město Lvov, táhnou se řadami vysokovrché hory. Hora za horou jako kamennými řetězy obepínají na pravo a na levo zemi a ohrazujou ji kamennou hradbou, aby jí neprosáklo bouřlivé a bujné moře. Táhnou se kamenné řetězy do Valašska a do Sibiňské země, a hromadou se navalily v podobě podkovy mezi haličským a uherským národem. Není takových hor v naší zemi. Oko se neosmělí vzhlédnouti až k temenům jejich; a na vrchol mnohých nevystoupila ani noha lidská. Čarovně krásný jest i pohled na ně: nevyběhlo-li rozzuřené moře v bouři ze širokých břehův, nevyhodilo-li vichrem obrovské vlny, a nezůstaly-li tyto, zkameněvše, nehybny ve vzduchu? Neutrhla-li se s nebes těžká mračna a nezatarasila-li země? neboť i ony mají právě takovou šedou barvu, a bílý vrchol se blyští a se jiskří ve sluncí. Ještě do Karpátských hor uslyšíš ruskou mluvu, i za horami ještě tu a tam se ozve jakoby rodné slovo; ale pak už ani víra není ta, ani jazyk není ten. Žije tam nemálolidný národ uherský; jezdí na koních, seká se a pije neméně než kozák; a za koňskou úpřež a drahé kaftany nelituje vyndávati z kapsy dukáty. Široká a veliká jsou mezi horami jezera. Jako sklo jsou nehybná a jako zrcadlo odrážejí v sobě holé vrcholy hor a zelené jejich paty.

Ale kdo v noci, — ať se třpytí či netřpytí hvězdy, — jede na obrovském vraném koni? Jaký to bohatýr s nadlidskou postavou skáče pod horami, nad jezery, odbleskuje se s obrovským koněm v nehybných vodách, a nekonečný stín jeho strašně se míhá po horách? Blyští se ciselované brnění; na rameně pika; břínká u sedla šavle; přilba nazdvižena; vousy se černají; oči zavřeny; řasy spuštěny — on spí a ve spánku drží uzdu; a za ním sedí na témž koni mladičký páže, a taktéž spí a ve spánku se drží bohatýra. Kdo je on, kam, proč jede? Kdo to ví? Nejezdí po horách den nebo dva. Rozbřeskne-li den, vyjde-li slunce, jeho není viděti; jen málokdy pozorovali horalé, že po horách se míhá čísi dlouhý stín, a nebe je jasné, ani mráček se neukáže na něm. Sotva však noc přinese tmu, znova se objevuje a odráží se v jezerech, a za ním, chvěje se, skáče stín jeho. Už projel mnoho hor a vyjel na Krivaň. Hory vyšší nad tuto není v Karpátech; jako král vystupuje nad druhými. Tu se zastavil kůň i jezdec, a ještě hlouběji se pohrouzil ve spánek, a mraky, spustivše se, zakryly ho.

XIII.[editovat]

„Pst… ticho, stařenko! netluc tak: dítě mé usnulo. Dlouho křičel syn můj, nyní spí. Půjdu do lesa, stařenko! A proč pak tak hledíš na mne? Jsi strašná: tobě se z očí vytahujou železné kleště… uch, jaké dlouhé! a hoří jak oheň! Ty jistě jsi čarodějnice! Ó, jsi-li čarodějnice, zmiz odsud! Ukradneš mého syna. Jaký nerozumný je tento jesaul: myslí, že mně je veselo v Kyjevě; ne, zde je i muž můj i syn, kdo pak bude dohlížeti na dům? Odešla jsem tak tiše, že mne ani kočka ani pes nezaslechl. Chceš, stařeno, se udělati mladou? To není pranic nesnadno: třeba jen tančití. Hleď, jak tančím…“ A promluvivši takové nesouvislé řeči, už letěla do tance Kateřina, ztřeštěně se ohlížejíc na všechny strany a podpírajíc si rukama boky. S pískotem podupávala nohama; bez míry, bez taktu břinkaly stříbrné podkůvky. Nezapletené černé vlasy zmítaly se po bílé šíji. Jako pták letěla, nezastavujíc se, rozhazujíc rukama a kývajíc hlavou, a zdálo se, že vysílena buď se svalí na zemi nebo vyletí ze světa.

Smutně stála stará chůva, a slzami se zalily její hluboké vrásky; těžký kámen ležel na srdci věrným chlapcům, hledícím na svou paní. Už úplně seslábla a líně dupala nohama na jednom místě, myslíc, že tančí gorlici. „Ale já mám náhrdelník, hoši!“ zvolala konečně, zastavivši se: „a vy nemáte!… Kde je muž můj!“ vzkřikla náhle, vytrhnuvši za pásem turecký kinžal. „Ó! to není takový nůž, jakého je potřeba!“ Při těch slovech i slzy i zármutek se jí ukázaly na tváři. „Otec můj má srdce hluboko: nůž nedosáhne do něho. On má srdce ze železa ukováno; jemu je ukovala jedna čarodějnice v pekelném ohni. Proč nejde otec můj? Či neví, že je čas ho probodnouti? Patrně chce, abych sama přišla…“ A nedořekši, divně se zasmála. „Mně přišla na mysl veselá historie: vzpomněla jsem si, jak pochovávali mého muže. Vždyť ho za živa pochovali… Jak mně bylo do smíchu!… Poslouchejte, poslouchejte!“ A místo řeči začala zpívati písničku:

Jede vozík zkrvavený:
A v tom voze kozák leží,
postřelený, posekaný.
V pravé ruce oštěp drží,
s oštěpu krev rudá teče;
krvavá tam teče řeka.
Nad tou řekou javor stojí;
nad javorem havran kráká.
Za kozákem matka pláče.
Neplač, máti, nermuť sebe!
Vždyť už syn tvůj oženil se.
Vzal za ženu sličnou pannu
v šírém poli domek z hlíny,
bez dveří a bez okének.
A už je té písní konec.
Tancovala ryba s rakem…
Kdo mne nechce milovati,
toho máť se bude třásti!

Tak si pletla všechny písně. Už den a dva žije ve svém domě a nechce slyšeti o Kyjevě, a nemodlí se a utíká od lidí a od jitra do pozdního večera toulá se po tmavých doubravách. Ostré haluze drápají bílou tvář a ramena; vítr cuchá rozpletené vlasy; podzimní listí chrastí pod nohama jejíma — na nic ona nehledí. V době, kdy večerní červánky hasnou, kdy ještě se neukazujou hvězdy, kdy nesvítí měsíc, a kdy už je strašno choditi v lese: po stromech se drápají a chytají se za haluze nepokřtěné děti, pláčou, smějou se, válejí se jako míče po cestách a v širokých kopřivách; z Dněprovských vln vybíhají řadami dívky, které zahubily své duše; vlasy se vijou se zelené hlavy na ramena; voda, zvučně hrčíc, běží s dlouhých vlasův na zemi, a dívka prosvítá vodou jako skleněnou košilkou; ústa líbezně se usmívají, tváře planou, oči lákají duši z těla… shořela by láskou, ulíbala by… Utíkej, křesťanský člověče! Ústa její jsou led, postel je chladná voda; ulehtá tě a zavleče do řeky. Kateřina nehledí na nikoho, nebojí se, šílená, rusalek, běhá pozdě s nožem svým a hledá otce.

Časně ráno přijel jakýsi host, statné postavy, v červeném županě, a vyptává se na pana Danila; slyší všechno, utírá si rukávem zaplakané oči a pokrčuje rameny. On prý bojoval spolu s nebožtíkem Burulbašem; spolu prý se bili s Krymci a Turky; neočekával prý, že by takový konec byl vzal pan Danilo. Vypravoval ještě host o mnohém jiném a rád by viděl paní Kateřinu.

Kateřina s počátku neposlouchala nic, co mluvil host; naposledy začala jako rozumná poslouchati pozorně jeho řeči. Obrátil řeč na to, jak žili spolu s Danilem jako bratr s bratrem; jak se schovali jednou pod hrází před Krymci… Kateřina pořád poslouchala a nespouštěla s něho očí.

„Ona se vzpamatuje!“ myslili si chlapci, hledíce na ni. „Tento host ji vyléčí! Ona už ho poslouchá jako rozumná!“

Host začal zatím vypravovati, jak pan Danilo mezi upřímnou rozmluvou mu pravil: „Hleď, bratře Koprjane: když z vůle Boží mne nebude na světě, vezmi k sobě ženu, a ať bude tvou ženou…“

Strašně upřela na něho oči Kateřina. „Á!“ vzkřikla: „to je on! to jest otec!“ a vrhla se na něho s nožem.

Dlouho zápasil onen, snaže se vyrvati jí nůž; konečně jej vyrval, rozmáchl se, — a spáchán byl strašný skutek: otec zabil šílenou dceru svou.

Užaslí kozáci vrhli se na něho; ale čarodějník už spěšně vskočil na koně a zmizel s očí.

XIV.[editovat]

Za Kyjevem se ukázal neslýchaný div. Všichni páni a hetmané se scházeli, aby se divili tomuto divu: najednou bylo viděti daleko do všech koncův světa. V dáli se zamodral Liman, za Limanem se rozlívalo Černé moře. Světa znalí lidé poznali i Krym, který vystupoval horou z moře, i močálovitý Sivaš. Po levé ruce viděti bylo zemi Haličskou.

„A co je tohle?“ vyptával se shromážděný lid starých lidí, ukazuje na šedé a bílé vrchy, které se daleko kmitaly na nebi a spíše se podobaly oblakům.

„To jsou Karpátské hory!“ pravili staří lidé: „mezi nimi jsou takové, s kterých nikdy neschází sníh, a mraky se na nich zastavujou a přenocujou tam.“

Tu se ukázal nový div: oblaka sletěla s nejvyšší hory, a na vrchole jejím ukázal se ve vší rytířské zbroji člověk na koni se zavřenýma očima, a tak byl patrný, jako by stál na blízku.

Tu mezi divícím se ve strachu lidem kdosi vskočil na koně u divoce se ohlížeje po stranách, jako by hledal očima, nežene li se někdo za ním, cvalem, ze vší síly pohnal koně svého. To byl čarodějník. Čeho pak se tak polekal? Pohlédnuv se strachem pozorně na divného rytíře, poznal na něm týž obličej, který, nebyv zván, se mu ukázal, když čaroval. Sám nemohl pochopiti, proč v něm všechno se vzbouřilo, když ho spatřil, a plaše se ohlížeje, uháněl na koni, až ho zastihl večer a vyhlédly hvězdy. Tu se obrátil domů, možná, aby se otázal zlého ducha, co znamená takový div. Už chtěl přeskočiti s koněm úzkou řeku, která vstoupila ramenem doprostřed cesty, když náhle kůň ve skoku se zastavil, obrátil k němu tlamu a — div divoucí — se zasmál; bílé zuby strašně se zaleskly dvěma řadami ve tmě. Zježily se vlasy na hlavě čarodějníkově. Divoce vzkřikl a zaplakal, jako šílený, a pohnal koně přímo ke Kyjevu. Jemu se zdálo, že všechno se všech stran běží ho chytat: stromy, obstoupivše ho tmavým lesem a kývajíce jako živé černými bradami a natahujíce dlouhé větve, snažily se ho zardousiti; hvězdy, jak se mu zdálo, běžely před ním napřed, ukazujíce všemu světu na hříšníka; sama cesta, jak se mu zdálo, hnala se za ním, pronásledujíc ho.

Zoufalý čarodějník letěl do Kyjeva ke svatým místům.

XV.[editovat]

Samoten seděl ve své jeskyní před lampou mnich a neodvracel očí od svaté knihy. Už je mnoho let, co se zavřel ve své jeskyni; už sobě udělal i prkennou rakev, do které si léhal ku spaní místo do postele. Zavřel svatý stařec svou knihu a začal se modliti… Náhle vběhl člověk divného, strašného vzezření. Užasl svatý mnich po prvé a odstoupil, spatřiv takového člověka. Všechen se třásl jako osikový list; oči divoce hleděly úkosem; strašný oheň plaše sršel s očí; hrůzou naplňoval duši ohyzdný obličej jeho.

„Otče, modli se, modli se!“ vzkřikl zoufale: „modli se za ztracenou duši!“ a svalil se na zemi.

Svatý mnich se požehnal křížem, vzal knihu, rozevřel ji a s hrůzou odstoupil nazpět a vypustil knihu: „Ne, neslýchaný hříšníče! není tobě smilování! Utec odsud! Nemohu se modliti za tebe!“

„Ne?“ vzkřikl hříšník jako šílený.

„Hleď: svatá písmena v knize se zalila krví… Ještě nikdy na světě nebylo takového hříšníka!“

„Otče! posmíváš se mně!“

„Jdi, zatracenče, hříšníku! Neposmívám se tobě. Bázeň se mne zmocňuje. Není dobře býti člověku s tebou pospolu!“

„Ne, ne! směješ se, nemluv… Vidím, jak se rozevřela ústa tvá: bělají se řadami tvé staré zuby!…“

A jako vzteklý skočil — a zabil svatého mnicha.

Cosi těžce zastenalo, a stenání přeletělo přes pole a les. Za lesem pozdvihly se vyzáblé, suché ruce s dlouhými drápy: zatřásly se a zmizely.

A už ani strachu ani ničeho necítil čarodějník. Všechno se mu zdá býti jaksi zakaleno: v uších hučí, v hlavě hučí jakoby od chmele a všechno, cokoli je před očima, se pokrývá jakoby pavučinou. Vskočiv na koně, jel přímo do Kaněva, hodlaje odtud přes Čerkasy dáti se na cestu k Tatarům přímo na Krym, sám nevěda, proč. Jede už den, jede druhý, a o Kaněvě pořád ani památky. Cesta je táž, je už dávno čas, aby se objevilo město; avšak Kaněva není viděti. V dáli se zableskly vrcholky chrámův: ale to nebyl Kaněv, nýbrž Šumsk. Užasl čarodějník, vida, že zajel v docela jinou stranu. Pohnal koně nazpět ke Kyjevu, a za den se objevilo město, ale ne Kyjev, nýbrž Halič, město ještě vzdálenější od Kyjeva nežli Šumsk, a už nedaleko od Uher. Nevěda, co dělati, obrátil koně znova nazpět; ale cítí opět, že jede v opačnou stranu a pořád vpřed. Nemohl by ani jediný člověk na světě vysloviti, co se dělo v duši čarodějníkově; a kdyby do ní nahlédl a spatřil, co se tam dělo, pak by už nespal po celé noci a nezasmál se ani jednou. To nebyla zlost, to nebyl strach, ani to nebyl zuřivý hněv. Není takového slova na světě, kterým by možno bylo to pojmenovati. Jeho pálilo, jeho peklo, jemu se chtělo všechen svět rozdupati koněm svým, sebrati celou zemi od Kyjeva do Haliče s lidmi, se vším, a utopiti ji v Černém moři. Avšak nechtělo se mu to učiniti ze zlomyslnosti: nikoli, sám nevěděl, z čeho. Všechen se zachvěl, když už se ukázaly blízko před ním Karpátské hory a vysoký Krivaň, jenž pokryl své temeno šedým mrakem jako čepicí; a kůň pořád uháněl a už klusal po horách. Mraky rázem se rozprehly, a před ním se ukázal ve strašné velebnosti jezdec… Čarodějník se namáhá zastaviti koně; silně natahuje uzdu; divoce řehtal kůň, zdvihaje hřívu, a cválal k rytíři. Tu se zdá čarodějníku, že všechno v něm vymřelo, že nehybný jezdec se hýbe a že najednou otevřel své oči, spatřil jedoucího k němu čarodějníka a zasmál se. Jako hrom rozléhal se divoký smích po horách a zazněl v srdci čarodějníkově, a otřásl všemi vnitřnostmi jeho. Jemu se zdálo, jako by kdosi silný byl vlezl do něho a chodil v jeho vnitřku a tloukl kladivy po srdci, po žilách… tak strašně ozval se v něm tento smích!

Uchopil jezdec strašnou rukou čarodějníka a vyzdvihl ho do vzduchu. Okamžikem umřel čarodějník a otevřel po smrti oči; ale už byl umrlcem a hleděl jako umrlec. Tak strašně nehledí ani živý ani vskříšený. Koulel po stranách mrtvýma očima, a spatřil z hrobů vstalé umrlce od Kyjeva, i od země Haličské, i od Karpát, podobné jemu obličejem jako kapka kapce.

Bledi, bledi, druh nad druha vyšší, druh nad druha kostnatější, stanuli okolo jezdce, držícího v ruce strašnou kořist. Ještě jednou se zasmál rytíř a hodil ji do propasti. A všichni umrlci vskočili do propasti, uchopili umrlce a zaťali do něho své zuby. Ještě jeden nade všechny vyšší, nade všechny strašnější, chtěl vstáti se země, ale nemohl, neměl sil k tomu, — do takové velikosti vyrostl v zemi; a kdyby vstal, převrhl by i Karpáty i Sibiňskou i tureckou zemi. Jen trochu sebou pohnul, — a způsobil třesení po celé zemi, a mnoho se zbořilo všude chalup a mnoho se zabilo lidu.

Slyší se často po Karpátech skřípot, jako by tisíc mlýnův šumělo koly na vodě: to v bezvýchodné propasti, které neviděl ještě ani jediný člověk, hrozící se jíti kolem ní, mrtví hryzou mrtvého. Nezřídka se stávalo po všem světě, že země se třásla od konce do konce; to pochází od toho, vykládají učení lidé, že je kdesi blízko moře hora, z které vyšlehuje plamen a tekou hořící řeky. Avšak starci, kteří žijou v Uhrách i v Haličské zemi, lépe to vědí a říkají, že chce vstáti veliký, veliký umrlec, vyrostlý v zemi, a otřásá zemí.

XVI.[editovat]

Ve městě Gluchově sebral se lid okolo starce loutnaře, a už hodinu poslouchal, jak slepec hrál na loutně. Takových rozkošných písní a tak krásně ještě nezpíval ani jediný loutnař. S počátku zapěl o někdejší hetmanštině za Sahajdačného a Chmelnického. Tehdy jiné byly časy: kozáctvo bylo ve slávě, šlapalo koni nepřátele, a nikdo se neopovážil stropiti si posměch z něho. Zpíval i veselé písně stařec a ohlížel se svýma očima po lidech jako vidoucí; a prsty s navléknutými na ně kostmi létaly jako mouchy po strunách, a zdálo se, že struny samy hrály; a okolo něho lid, staří lidé, sklonivše hlavy, a mladí lidé, pozdvihnuvše oči na starce, neopovážil se ani šeptati vespolek.

„Počkejte,“ pravil stařec: „zapěju vám o jednom dávném příběhu.“ Lidé se stlačili ještě těsněji, a slepec zapěl:

„Za pana Štěpána, knížete Sedmihradského (byltě kníže Sedmihradský králem i nad Poláky) žili dva kozáci: Ivan a Petr. Žili tak, jako bratr s bratrem. „Hleď, Ivane, o všechno, čehokoli dobudeme — o všechno se rozdělíme rovnou měrou: když kdo budeme míti veselí — veselí bude míti i druhý; když kdo bude míti zármutek — zármutek budou míti oba; když kdo dobude kořisti, — rozdělí se o kořist; když kdo upadne do zajetí — druhý prodá všechno a vykoupí ho, jinak sám půjde do zajetí.“ A pravda, o všechno, čehokoli nabývali kozáci, o všechno se dělili rovnou měrou: odháněli-li cizí dobytek nebo koně — dělili se rovnou měrou.

* * *

„Válčil král Štěpán s Turčínem. Už tři neděle válčí s Turčínem, a přece ho nemůže vyhnati. A Turčín měl pašu takového, že sám s deseti janičáry mohl posekati celý pluk. I ohlásil král Štěpán, že najde-li se smělec a přivede mu toho pašu živého nebo mrtvého, dá mu jedinému tolik platu, kolik dává všemu vojsku. ‚Pojďme, bratře, chytat pašu!‘ pravil bratr Ivan Petrovi. I odjeli kozáci, jeden na jednu stranu, druhý na druhou stranu.

* * *

„Byl-li by chytil, či nebyl-li by chytil pašu Petr, — ale Ivan už vede pašu řemenem za krk k samému králi.

„Statečný junák!“ pravil král Štěpán a přikázal vydati jemu jedinému takový plat, jaký dostává všechno vojsko; a přikázal dáti jemu země tam, kde se mu zalíbí, a dáti dobytka, kolik se mu zachce. Jak dostal Ivan plat od krále, téhož dne rozdělil všechno rovnou měrou mezi sebe a Petra. Vzal Petr polovici královského platu, avšak nemohl snésti toho, že Ivanovi se dostalo takové cti od krále, a utajil hluboko v duši pomstu.

* * *

„Jeli oba rytíři na darovanou králem zemi za Karpáty. Posadil kozák Ivan s sebou na koně svého syna, přívázav ho k sobě. Už nastal soumrak — kozáci pořád jedou. Hošík usnul; zadřímal i sám Ivan. Nedřímej, kozáče, po horách cesty jsou nebezpečné!… Ale kozák má takového koně, který sám všude zná cestu: neklopýtne a nešlápne mimo. Je mezi horami propast, v propasti dna nikdo neviděl; jak vysoko od země do nebe, tak hluboko do dna té propasti. Ale nad samou propastí jde cesta — dva muži ještě mohou jeti po ní, ale tři nikterak. Jal se opatrně stoupati kůň s dřímajícím kozákem. Vedle něho jel Petr, všechen se chvěl a zatajil dech radostí. Ohlédl se a srazil pobratima do propasti; a kůň s kozákem a hošíkem sletěl do propasti.

* * *

„Zachytil se však kozák za haluz, a jen kůň sám sletěl na dno. Začal se drápati se synem na zádech vzhůru; vylezl už blízko ke kraji, pozdvihl oči a spatřil, že Petr nastavil píku, aby ho srazil nazpět. ‚Bože můj spravedlivý! kéž bych raději nebyl pozdvihoval očí, než abych viděl, jak vlastní bratr nastavuje piku, aby mne srazil nazpět!… Bratře můj milý! probodni mě pikou, když už mně tak bylo souzeno při narození; ale vezmi syna: čím nevinný hošík je vinen, aby zahynul tak hroznou smrtí?‘ Zasmál se Petr a srazil ho pikou, a kozák s hošíkem sletěl na dno. Sebral pro sebe Petr všechen statek a jal se žíti jako paša. Stád nikdo takových neměl jako Petr; ovec a beranův nikde tolik nebylo. I umřel Petr.

* * *

„Jakmile umřel Petr, povolal Bůh duše obou bratrův, Petra a Ivana, na soud. ‚Veliký je hříšník tento člověk!‘ pravil Bůh. ‚Ivane! nevyberu jemu snadno trestu; vybeř sám jemu trest!‘ Dlouho přemýšlel Ivan, vymýšleje trest, a konečně pravil: ‚Velice mně ublížil tento člověk: zradil svého bratra jako Jidáš a zbavil mne mého poctivého rodu a potomstva na zemí. A člověk bez poctivého rodu a potomstva je jako zrnko obilné, hozené na zemi a přišlé na zmar v zemi. Nevzejde — nikdo se ani nedoví, že zaseto bylo zrnko.

* * *

„‚Udělej, Bože, tak, aby všechno potomstvo jeho nemělo na zemi štěstí; aby poslední v rodě byl takový zlosyn, jakého ještě ani nebývalo na světě, a každý jeho zločin aby bouřil dědy a pradědy jeho v hrobech, a aby tito, trpíce muky neznámé na světě, po každém jeho zločinu vstávali z hrobův! A Jidáš Petr aby neměl sil povstati a od toho trpěl muky ještě horší; a aby jedl jako šílenec zemi a svíjel se pod zemí!

* * *

„A když přijde čas, kdy dovršena bude míra zločinův toho člověka, pozdvihni mne, Bože, z té propasti na koni na nejvyšší horu, a ať přijde on ke mně, i shodím ho s té hory do nejhlubší propasti, a všichni umrlci, jeho dědové a pradědové, kdekoli žili za živa, aby všickni přišli s různých stran země hryzt ho za ty muky, které způsoboval jim, a věčně aby ho hryzli, a já abych se poveselil, hledě na jeho muky! A Jidáš Petr aby nemohl vstáti se země, aby se mu také chtělo hrýzti, ale aby hryzl sama sebe, a kosti jeho aby rostly víc a více, aby tím ještě se zvětšovala jeho bolest. Ta muka bude pro něho nejstrašnější, neboť pro člověka není větší muky, než když chce se pomstiti a nemůže se pomstiti.‘

* * *

„‚Strašný je trest od tebe vymyšlený, člověče!‘ pravil Bůh. ‚Budiž všechno tak, jak jsi řekl; ale i ty seď věčně tam na koni svém, a nevejdeš do království nebeského, dokud budeš seděti tam na koni svém!‘ A to všechno tak se stalo, jak bylo řečeno: a dosud stojí na Karpátech na koni divný rytíř, a vidí jak v bezedné propasti hryzou mrtví mrtvého, a slyší, jak ležící pod zemí umrlec roste, hlodá ve strašných mukách své kosti a strašně otřásá vší zemí…“


Už slepec dozpíval svou píseň; už znova začal probírati struny; už začal zpívati směšné příběhy o Chomovi a Jeremovi, o Sklenáři Stokoze… ale staří a mladí pořád ještě nemínili se vzpamatovati a dlouho stáli se sklopenými hlavami, přemýšlejíce o strašném příběhu, který se udál za dávných časův.


  1. Hejtman kozácký.
  2. Název bývalého království polského.