Večery na dědince blízko Dikaňky/Štědrý večer

Večery na dědince blízko Dikaňky Nikolaj Vasiljevič Gogol
Část druhá. Předmluva	Štědrý večer	Strašná pomsta

Údaje o textu
Titulek:	Štědrý večer
Autor:	Nikolaj Vasiljevič Gogol
Zdroj:	Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: J. Otta, 1892
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ignác Hošek
Licence překlad:	PD old 70

Poslední den před vánocemi minul. Zimní, jasná noc nastoupila; vyhlédly hvězdy; měsíc se velebně vznesl na nebe, posvítit lidem dobré vůle a všemu světu, aby se všem vesele koledovalo a slavilo Krista Pána.^[1] silněji, nežli z rána; ale za to tak bylo ticho, že skřipot mrazu pod botou slyšeti bylo na půl versty. Ještě ani jediná tlupa hochův se neukazovala pod okny chaloupek; měsíček jediný jen nahlížel do nich kradmo, jako by vyzýval strojící se dívky, aby vyběhly co nejspíše na skřípající sní. Tu z komína jedné chaloupky v kotoučích vyvalil se dým a letěl mrakem po nebi a zároveň s dýmem vznesla se čarodějnice, jedouc na koštěti.

Kdyby byl jel v této chvíli po cestě Soročinský zasedatel s trojkou selských koní, v čepici s beránkovým okolkem, udělané na způsob hulánský, v modrém kožiše, podšitém černým beránkem, s bičem po čertovsku upleteným, kterým je zvyklý poháněti svého vozku, jistě by ji zpozoroval, protože Soročinskému zasedateli ani jediná čarodějnice na světě neuklouzne. On ví na vlas, kolik každé selce svině vrhne selátek, a kolik ve truhle leží plátna, a který kus ze svého šatstva a hospodářství zastaví hodný člověk v neděli v krčmě. Ale Soročinský zasedatel nejel kolem, a co je mu také do cizích okresův, — on má okres svůj. A čarodějnice zatím se vznesla tak vysoko, že jen jako pouhá černá skvrnka se míhala nahoře. Ale kdekoli se ukazovala skvrnka, tam hvězdy jedna za druhou mizely na nebi. Brzo čarodějnice jich nabrala plný rukáv. Tři nebo čtyři se ještě třpytily. Náhle s protější strany se objevila druhá skvrnka, zvětšila se, začala se roztahovati, a už nebyla skvrnkou. Krátkozraký, třebas by byl dal na nos místo brejlí kola s komisařovy bryčky, ani tehdy by nebyl rozeznal, co to je. Z předu celý Němec:^[2] uzounký rypáček, ustavičně se vrtící a očichávající všechno, cokoli se namanulo, měl na konci jak u našich sviní, podobu okrouhlého pětáčku;^[3] nohy byly tak tenké, že, kdyby měl takové Jareskovský starosta, zlomil by si je v prvém kozáčku.^[4] Ale za to ze zadu byl skutečný gubernský prokurátor v úřadním stejnokroji, protože mu visel ocas tak špičatý a dlouhý, jako nynější cípy úřadního fraku; jen snad po kozí bradě pod rypáčkem, po malých růžkách, které trčely na hlavě, a že všechen byl právě tak bílý jako kominík, možno bylo se dovtípiti, že není ani Němec ani gubernský prokurátor, nýbrž prostě čert, kterému zbyla poslední noc, aby se toulal po bílém světě a vyučoval hříchům dobré lidi. Zejtra však, jakmile zazvoní zvony na jitřní, poběhne, stáhnuv ocas a ani se neohlížeje, do své brlohy.

Zatím čert se kradl po tichounku k měsíci a už vztáhl ruku, aby jej chytil; ale náhle ji odtrhl nazpět, jako by se byl spálil, ocucal si prsty, zaklátil nohou a přiběhl s druhé strany, a znova odskočil a odtrhl ruku. Avšak přese všechny nezdary chytrý čert neupustil od svých nezbedných kouskův. Přiběhnuv k měsíci, náhle jej uchopil oběma rukama: ošklíbaje se a foukaje, přehazoval jej z ruky do ruky jako mužík, který nabral holýma rukama ohně pro svou dýmku; konečně jej spěšně schoval do kapsy a jako by nic běžel dále.

V Dikaňce nikdo nic nevěděl, když čert ukradl měsíc. Pravda, obecní písař, vycházeje po všech čtyrech z krčmy, viděl, že měsíc z ničeho nic tančil na nebi, a ujišťoval o tom, zapřísahaje se, celou ves; ale vesničané kroutili hlavami, ba tropili si z něho ještě smích. Ale jakou pak měl čert příčinu, aby se odhodlal k takovému nezákonnému skutku? Inu takovou: věděl, že bohatý kozák Čub byl pozván od ďáka na kuťu, kde budou: starosta, pak příbuzný ďákův, v modrém kabátě, který přijel z arcibiskupské pěvecké školy a bral velmi hluboký bas, pak kozák Sverbyguz a ještě ten a onen; kde kromě kutě bude vařenucha, očištěná šafránová kořalka a mnoho všelijakých jídel. A zatím jeho dcera, nejkrásnější dívka na celé vsi, zůstane doma, a ku dceři jistě přijde kovář, silák a chlapík jako buk, který čertu byl protivnější než kázaní velebného otce Kondrata. Ve prázdných chvílích zabýval se kovář malbou a slynul za nejlepšího malíře ve všem okolí. Sám setník L…ko, který ještě tehdy byl živ a zdráv, zval ho schválně do Poltavy, aby omaloval plaňkový plot okolo jeho domu. Všechny misky, z kterých dikaňští kozáci jedli boršč, omaloval kovář. Kovář byl bohabojný člověk a maloval často obrazy svatých: i nyní ještě možno najíti v T…ském chrámě jeho evangelista: Lukáše. Ale vrcholem jeho umění byl jeden obraz, namalovaný na stěně chrámové v pravé síni, na kterém vyobrazil svatého Petra v den posledního soudu, s klíči v rukou, an vyhání z pekla zlého ducha: přestrašený čert běhal na všechny strany, tuše svou záhubu, a zavření dříve hříšníci bili a honili ho knuty, poleny a vším, co se jim namanulo. V té době, když malíř pracoval na tomto obraze a jej maloval na veliké dřevěné desce, čert všemi silami se snažil mu překážeti: strkal ho neviditelně do ruky, bral z výhně v kovárně popel a posýpal jím obraz; ale přes to všechno práce byla dokončena, deska vnesena do chrámu a vsazena do stěny v síni, a od té doby čert se zapřísáhl, že se pomstí kováři.

Jen jediná noc mu zbývala k potulce po bílém světě; ale i v této noci vyhledával, čím by vylil na kováři svou zlost. A proto se odhodlal ukrásti měsíc, doufaje, že starý Čub je lenoch a nerad vstává, k ďáku pak od chalupy Čubovy není tak blízko: cesta šla okolo humen kolem mlýnův, kolem hřbitova, a zahýbala se okolo úvalu. Za měsíčné noci vařenucha a šafránová kořalka ještě by byla mohla přilákati Čuba; ale v takové tmě sotva by se komu podařilo stáhnouti ho s peci a vyvolati z chalupy. A kovář, který byl ode dávna s ním na štíru, za jeho přítomnosti nikterak se neodváží jíti k dceři, nehledě na svou sílu.

Takovým způsobem, jakmile čert schoval do své kapsy měsíc, najednou se udělala po celém světě taková tma, že nenašel by každý cestu do krčmy, neřku li k ďákovi. Čarodějnice, ocítivši se najednou ve tmě, vykřikla. Tu čert, přijev k ní hbitě jako rarášek, chytil ji pod ruku a jal se jí šeptati do ucha totéž, co obyčejně šeptají všemu ženskému pohlaví. Divně je zařízen náš svět! Všechno, cokoli na něm žije, všechno se snaží opičiti se po druhých a vysmívati se druh druhu. Dříve v Mirgorodě jediný soudce a městský hejtman chodívali v zimě v kožiších suknem pošitých, a všechno drobné úřadnictvo nosilo prostě kožichy holé: nyní však i zasedatel i podkomoří sobě pořídili nové dlouhé kožichy z řešetilovského beránka pošité suknem. Soudní a obecní písař předloni vzali modrého nankinu po šesti hřivnách loket. Kostelník sobě udělal nankinové letní šarovary a vestu z pruhovaného harasu. Zkrátka, všechno se snaží dělati pána! Kdy pak lidé nebudou marnivi! Můžete se viděti čerta, an si počíná právě tak. Nejvíce však zlobí člověka, že čert jistě pokládá sebe za krasavce, kdežto figura jeho — hanba se na ni podívati. Obličej, jak říká Fóma Grigorjevič, je mrzkost nad mrzkostmi, avšak i on si hraje na milovníka! Ale na nebi a pod nebem tak se setmělo, že nebylo už možno pranic viděti, co se dělo dále mezi nimi.

„Tedy, kmotře, ještě jsi nebyl u ďáka v nové chalupě?“ tázal se kozák Čub, vycházeje ze dveří své chalupy, hubeného, vysokého mužíka v krátkém kožiše a s narostlou kolem do kola bradou, která ukazovala, že už přes dvě neděle se jí nedotýkal úlomek kosy, jímž obyčejně mužíci si holí bradu, nemajíce břitvy. „Tam bude nyní dobrá pitka!“ pokračoval Čub, ušklíbnuv se pří těchto slovech. „Abychom se jen neopozdili!“

Při těchto slovech Čub si upravil svůj pás, který objímal pevně jeho kožich, přitlačil silněji na hlavu svou čepici, stiskl v ruce knut — postrach a hrůzu dotíravých psův; ale pohlédnuv vzhůru, zastavil se… „Kýho čerta! Hleď! hleď, Panase!“

„Co?“ tázal se kmotr a obrátil hlavu také vzhůru.

„Jak, co? Měsíček zmizel!“

„Kýho šlaka! Vskutku, zmizel měsíček.“

„Ba že zmizeli“ pravil Čub s jakousi zlostí na nezměnitelnou lhostejnost kmotrovu. „Tobě, tuším, do toho pranic není.“

„A co bych dělal?“

„Bylo potřeba,“ pokračoval Čub, utíraje si rukávem vousy, „jakémusi ďáblu — kéž by se nepodařilo, tomu psu, z rána skleničku kořalky vypít! — míchat se do díla!… Opravdu, jako by na smích… Schválně, sedě v chalupě, hleděl jsem do okna: noc — rozkoš! Světlo, sníh se třpytí v záři měsíčné; všechno bylo viděti jako ve dne. Nevyšel jsem ještě ani za dvéře, a hle, tma jako v pytli! Aby si vylámal na tvrdém pohankovém chlebě všechny zuby!“

Čub ještě dlouho bručel a huboval, a zatím zároveň přemýšlel, nač by se odhodlal. Jemu se až hrůza chtělo poklábositi o všelijakém nesmyslu u ďáka, kde beze vší pochyby seděl už i starosta, i příchozí bas, i dehtář Mikita, který jezdil každé dvě neděle do Poltavy na trhy a vyprávěl takové kousky, že všichni vesničané se chytali za břicha smíchem. Už viděl Čub v myšlénkách stojící na stole vařenuchu. Všechno to lákalo, pravda; ale tma noční připomenula mu tu lenost, která je tak milá všem kozákům. Jak by se mu nyní krásně leželo se založenýma pod sebe nohama na lavici u peci, jak by se mu pokojně kouřilo z dýmky a poslouchalo z opojné dřímoty koledy a písně veselých hochův a děvčat, kupících se ve hromadách pod okny! Odhodlal by se beze vší pochyby na tuto věc, kdyby byl sám; ale nyní oběma nebude tak nudna a strašna cesta tmavou nocí, a pak nechtěl také se ukázati před druhými lenivým nebo bázlivým. Vynadávav se do vůle, obrátil se znova ke kmotru.

„Tedy, kmotře, měsíc zmizel?“

„Zmizel.“

„Divná věc, na mou věru! I dej mi šňupnouti! Máš, kmotře, výtečný tabák! Kde pak jej bereš?“

„E čerta, výtečný!“ odpověděl kmotr, zavíraje tabatěrku z březového lýka, zdobenou tečkovanými vzorky: „ani stará slepice po něm nekýchne!“

„Vzpomínám si,“ pokračoval pořád stejně Čub: „mně nebožtík krčmář Zuzula jednou přivezl tabáku z Něžina. Ach, to byl tabák! To byl dobrý tabák! Tak co pak, kmotře, co si počneme? Vždyť je venku tma.“

„Tedy zůstaneme třebas doma,“ promluvil kmotr, vzať do ruky kliku u dveří.

Kdyby kmotr nebyl to řekl, byl by se Čub jistě odhodlal, že zůstane doma; ale nyní jako by ho cosi ponoukalo, aby udělal kmotru navzdor. „Ne, kmotře, půjdeme! Nelze, musíme jít!“

Praviv to, už se hněval na sebe, že to řekl. Jemu bylo velmi nepříjemno, vláčeti se v takové noci, ale bylo mu útěchou, že on sám schválně tomu chtěl a že zároveň neudělal tak, jak mu radili.

Kmotr, neukázav na tváři své ani nejmenší stopy zlosti, jakožto člověk, kterému je rozhodně úplně lhostejno, seděti doma či hrabati se z domu ven, ohlédl se, poškrábal se koncem svého býkovce na ramenou — a dva kmotři se vypravili na cestu.

Nyní se podíváme, co dělá, zůstavší samotna, krásná dceruška. Oksaně neminulo ještě ani sedmnáct let, když po všem skoro světě, i s oné strany Dikaňky i s této strany Dikaňky, se mluvilo jen o ní. Hoši jedněmi ústy prohlásili, že krásnější dívky ještě nikdy ani nebylo a nikdy nebude na vsi. Oksana věděla a slyšela všechno, co o ní mluvili, a byl rozmarná jako kráska. Kdyby nechodila v sukní a zástěrce, nýbrž v nějakých panských šatech, rozehnala by všechny své děvečky. Hoši so honili za ní tlupami; ale pozbyvše trpělivosti, opouštěli pomaloučku svéhlavou krásku a obraceli se ke druhým, ne tak rozmazleným. Jediný kovář jen byl svéhlavý a nezanechával svých záletův přes to, že ani s ním nezacházela pranic lépe, nežli s druhými. Po odchodě otce svého Oksana dlouho ještě se strojila a fintila před malým zrcadlem v cínovém rámci a nemohla se dosti nadiviti sobě.

„Co pak lidi napadlo roztrubovati, že prý jsem hezká?“ pravila jako by roztržitě, jen proto, aby o něčem sama s sebou požvatlala. „Lhou lidé, nejsem pranic hezká!“ Avšak svěží, živá, dětsky mladičká tvář se zářícíma černýma očima a s úsměvem nevypsatelně příjemným, duši rozehřívajícím, která se zakmitla v zrcadle, náhle dokázala opak.

„Či jsou snad černá obočí a černé oči mé,“ mluvila dále kráska, nespouštějíc zrcadla, „tak krásné, že jim rovných už ani není na světě? Co je tu hezkého v tomto vyhrnutém vzhůru nose? a ve tvářích? a v pyskách? Jako by byly krásné mé černé vlasy? Hu! jich se může člověk večer leknout: propletly se a opletly se jako dlouzí hadi okolo mé hlavy. Vidím nyní, že nejsem pranic hezká!“ A oddalujíc trochu dále od sebe zrcadlo, vzkřikla: „Ne, jsem hezká! Ach, jak jsem hezká! Zrovna div! Jakou radost přinesu tomu, čí budu ženou! Jaké potěšení bude mít ze mne můj muž! Ani se nevzpamatuje radostí! Zlíbá mě do smrti.“

„Překrásné děvče!“ zašeptal kovář, jenž vešel potichu. „A vychloubavá není pranic! Hodinu stojí zhlížejíc se v zrcadle a nenahledí se a ještě se chválí na hlas!“

„Ano, hoši, jste-li pak mne hodni? Pohleďte na mne, mluvila k sobě dále hezounká koketa: „jak pyšně vykračuju, košili mám vyšívanou červeným hedvábím. A jaké pentle na hlavě! Jak živi neuvidíte bohatšího prýmu! Všechno to mi nakoupil otec můj proto, aby si mne vzal nejkrásnější junák na světě.“ A s úsměvem se obrátila na druhou stranu a spatřila kováře…

Vzkřikla a zamračeně stanula před ním.

Kováři až ruce sklesly.

Nesnadno říci, co dávala na jevo přisnědlá tvář překrásné dívky: ve tváři bylo viděti zamračenost a v zamračenosti jakýsi úsměšek nad spleteným kovářem, a sotva patrný ruměnec zlosti tence se rozlíval po tváři; a všechno to tak se smíchalo a tak bylo nevypsatelně krásné, že zlíbati ji milionkrát — bylo nejlepší věcí, kterou bylo možno tenkrát vykonati.

„Proč jsi přišel sem?“ tak se dala do řeči Oksana. „Snad chceš, abych tě vyhnala za dvéře lopatou? Vy všichni umíte mistrovsky se k nám přikrádat. Okamžikem vyčenicháte, kdy otcův není doma. Ó, znám vás! Co, je truhla má hotova?“

„Bude hotova, mé srdečko, po svátcích bude hotova. Kdybys věděla, co jsem si dal s ní práce: dvě noci jsem nevycházel z kovárny. Za to ani jediná popova dcera nebude mít takové truhly. Železo na okování jsem dal takové, jakého jsem nedal na setníkovu taratajku, když jsem chodil na práci do Poltavy. A jak bude omalovaná! Ušlapej třeba celé okolí svýma bělounkýma nožkama, nenajdeš takové! Po celém poli budou rozházená červená a modrá kvítka. Skvíti se bude jako plamen. Nehněvej se přece na mne! Dovol, abych aspoň promluvil s tebou, aspoň pohleděl na tebe!“

„Kdo pak ti brání? Mluv si a hleď si!“

Ta si sedla na lavici a znova pohlédla do zrcadla a jala se upravovati sobě na hlavě vlasy. Pohlédla na krk, na novou košili vyšívanou hedvábím, a jemný pocit samolibosti ukázal se jí na ústech, na svěžích tvářích a zasvítil se v očích.

„Dovol také mně si sednouti vedle tebe!“ pravil kovář.

„Sedni si,“ promluvila Oksana, zachovávajíc na ústech a ve spokojených očích týž výraz samolibosti.

„Překrásná, rozkošná Oksano, dovol, abych ti dal hubičku!“ zvolal, dodav si smělosti, kovář a přitiskl ji k sobě v úmyslu, aby jí ukradl hubičku. Ale Oksana odvrátila své tváře, které už byly v nepatrné vzdálenosti ode rtův kovářových, a odstrčila ho. — „Čeho se ti ještě chce? Dostane-li medu, chce ještě i lžičku! Jdi pryč, máš ruce tvrdší než železo. A ty sám ještě páchneš dýmem. Myslím, že jsi mne celou začernil svými sazemi.“

Tu vzala zrcadlo a znova se začala před ním okrašlovati.

„Nemá mne ráda!“ myslil si kovář, svěsiv hlavu. „Jí je všechno pouhou hračkou; a já stojím před ní jako hlupák, a očí neodvracím od ní. A pořád bych stál před ní a co živ bych neodvracel od ní očí! Překrásná dívčina! Co bych nedal, abych se dověděl, co chová v srdci, koho má ráda. Ale ne, jí není pravic do nikoho. Ona se kochá sama sebou; mučí mne ubohého, a já pro zármutek nevidím světa. A já jí mám tak rád, jak nižádný člověk na světě jí neměl rád a nebude nikdy míti rád!“

„Je pravda, že tvá matka je čarodějnice?“ otázala se Oksana a zasmála se; a kovář pocítil, že v něm všechno se zasmálo. Smích tento jako by se mu byl rázem ozval v srdci a v žilách, které tiše se zachvěly, a po tom po všem zlost vjela mu do duše, že mu není možno zlíbati tvář, která tak příjemně se zasmála.

„Co je mně do matky? ty jsi mně matkou i otcem i vším, cokoli je drahého na světě. Jestliže by mě pozval cař a řekl: „Kováři Vakulo, žádej si ode mne všeho, cokoli je nejlepšího v mém carství, všechno ti dám. Dám ti udělati zlatou kovárnu a budeš kovati stříbrnými kladivy.“ — „Nechci,“ řekl bych caři, „ani kamení drahého ani zlaté kovárny ani všeho carství tvého: dej mi raději mou Oksanu!“

„Vidíš, jaký jsi! Ale otec můj také není hlupák. Uvidíš, že si vezme tvou matku!“ promluvila s chytráckým úsměvem Oksana. „Ale děvčata nepřicházejí… Co by to znamenalo? Dávno už je čas koledovati, mne se chytá nuda.“

„Opatruj je Pán Bůh, má růžičko krásná!“

„Jak pak by ne! S nimi jistě přijdou hoši. Pak se dáme do tance. Slyším už, jakých navykládají směšných povídaček!“

„Tedy tobě je s nimi veselo?“

„Ovšem že veseleji nežli s tebou. Ach, kdosi zatloukl; jistě děvčata s hochy.“

„Nač bych ještě čekal?“ pravil sám sobě kovář. „Ona si ze mne dělá smích. Jsem jí právě tak drahý jako zrezavělá podkova. Ale když už je tak, nepodaří se aspoň jinému vysmáti se mně. Jen abych se jistě dověděl, kdo se jí líbí více než já, naučím ho…“

Tlukot na dvéře a hlas: „otevři!“ který se ostře ozval ve mrazu, přerušil jeho rozjímání.

„Počkej, já sám otevru,“ pravil kovář a vyšel do síně v úmyslu, že poláme ze zlosti žebra prvému člověku, který se mu namane.

Mrazu přibylo, a na nebí taková se udělala zima, že čert přeskakoval s kopýtka na kopýtko a foukal si do srsti, chtě si trochu zahřáti zmrzlé ruce. Snadno ovšem chytá se zima toho, kdo se potloukal od jitra do jitra v pekle, kde, jak známo, není tak chladno jako u nás v zimě, a kde, dav si na hlavu čepičku a postaviv se před ohnisko, jako by skutečně byl kuchařem, připekal hříšníky s takovým potěšením, s jakým obyčejně hospodyně peče na vánoce klobásu.

Čarodějnice sama pocítila, že je zima, přes to, že byla teple oblečena; a proto, pozdvihnuvši ruce vzhůru, natáhla od sebe nohu a davši tělu takovou postavu, jakou má člověk jedoucí na bruslích a neskrčivši ani jediného kloubu, spustila se po vzduchu jako po ledové srázné hoře a přímo do komína.

Čert týmž způsobem odebral se hned za ní. Ale poněvadž tato potvora je svižnější nade všechny hejsky v pančochách, není divu, že narazil při samém vchodu do komína na krk své milenky, a že oba se ocítili v prostranné peci mezi hrnci.

Výletnice odstrčila po tichounku dvířka, aby se podívala, nepozval-li syn její Vakula do chalupy hostův; ale uviděvši, že nikoho tam nebylo, vyjímaje pouze pytle, které ležely uprostřed jizby, vylezla z peci, shodila kožich, upravila si šaty, a nikdo by nebyl mohl poznati, že před chvilkou jezdila na koštěti.

Matce kováře Vakuly nebylo přes čtyřicet let. Nebyla ani hezká ani škaredá. Však je také nesnadno býti hezkou v takových letech. Avšak tak uměla přičarovati k sobě nejvážnější kozáky (kteří, nevadí mimochodem podotknouti, málo dbali na krásu), že k ní chodíval i starosta i ďák Osip Nikiforovič (ovšem, nebylo-li ďákové doma), i kozák Kornij Čub i kozák Kasjan Sverbyguz. A ona, jí ke cti budiž řečeno, uměla mistrně s nimi zacházeti: ani jedinému z nich ani na mysl nepřipadlo, že má soupeře. Šel nábožný mužík čili šlechtic, jak sebe nazývají kozáci, oděný pláštěm s kapucí, v neděli do chrámu, nebo, byla-li špatná pohoda, do krčmy, — proč by nezašel k Sološe, nepojedl mastných vařeníkův se smetanou a nepožvatlal v teplé jizbě s hovořivou a úslužnou hospodyní? A šlechtic schválně proto dělal velikou okliku, dříve než došel ke krčmě, a říkal tomu — zacházeti cestou na besedu. A když šla Solocha ve svátek do chrámu, obléknuvši světlou sukní s nankinovým živůtkem a na ni modrou jubku, na které vzadu byly našity zlaté řasy, a když stanula hned vedle pravého kůru, tu ďák už jistě pokašlával a pošilhával bezděky na tu stranu očima; starosta si hladil kníry, zamotával za ucho oseledec a říkal stojícímu blízko něho sousedu: „Ach! hodná ženská! čertova ženská!“ Solocha pozdravovala každého, a každý si myslil, že ho pozdravUje jediného.

Ale kdo rád se plete do cizích věcí, byl by hned zpozoroval, že Solocha byla nejpřívětivější ke kozáku ČUbovi. Čub byl vdovec. Osm stohův obilí vždy stálo před jeho chalupou. Dva páry silných volův po každé vystrkovaly své hlavy z pleteného chléva na ulici a bučely, kdykoli zahlédly kolem jdoucí kmotrů — krávu, nebo strejčka — tlustého býka. Bradatý kozel vylézal až na samou střechu a mečel odtud chraptivě ostrým hlasem, jako městský hejtman, dráždě krůty vykračující po dvoře a obraceje se zadkem, kdykoli zahlédl své nepřátele — kluky, kteří si tropili smích z jeho brady. Ve truhlách Čubových leželo mnoho plátna, županův a starodávných kuntušův se zlatými prýmy: nebožka žena jeho byla parádnice. V zahradě kromě máku, zelí, slunečnic, zasévaly se ještě každý rok dva záhony tabáku. Všechno to Solocha byla by ráda připojila ke svému hospodářství, záhy přemýšlejíc o tom, jaký tam zavede pořádek, až statek přejde do jejích rukou, a zdvojnásobila blahosklonnost ke starému Čubovi. A aby nějakým způsobem syn její Vakala se nepřikradl k jeho dceři, a aby se mu nepodařilo sebrati všechno pro sebe, — pak by jistě jí nenechal míchati se do hospodářství — užila obyčejného prostředku všech čtyřicetiletých kmotřiček — rozkmotřiti co možná nejčastěji Čuba s kovářem. Možná, že právě tyto chytrosti a důmyslnosti její byly vinou, že tu a tam začaly povídati báby, zvláště když si trochu zavdaly někde na veselé schůzce, že Solocha skutečně je čarodějnice; že chasník Kizjakolupenko viděl u ní vzadu ocas, veliký asi jako ženské vřeteno; že Solocha, teprve minulý čtvrtek byly dvě neděle, v podobě černé kočky přeběhla přes cestu; že k popové jednou přiběhla svině, zakokrhala jako kohout, dala si na hlavu čepici otce Kondrata a utekla nazpět.

Přihodilo se, že tenkrát, když stařenky o tom rozumovaly, přišel jakýsi kravař Tymiš Korosťavý. Ten neopominul vypravovati, jak v létě, před samým svatopetrským postem, když si lehl do chléva, nastlav si pod hlavu slámy, viděl vlastníma očima, že čarodějnice s rozpuštěnými vlasy, v pouhé košili, jala se dojití krávy, a on nemohl sebou pohnouti — tak byl očarován, a pomazala mu pysky čímsi tak ošklivým, že plival po tom celý den. Ale všechno to je jaksi pochybno, protože jediný jen Soročinský zasedatel může spatřiti čarodějnici. A proto všichni slovutní kozáci máchali rukou, když slyšeli takové řečí. „Lhou, psí baby!“ — bývala obyčejná odpověď jejich.

Vylezši z peci a upravivši si šaty, Solocha, jakožto dobrá hospodyně, jala se uklízeti a stavěti všechno na své místo; ale pytlův se nedotekla: „ty přinesl Vakula, ať je také sám vynese!“ Čert zatím, když ještě letěl do komína, jaksi nenadále se obrátiv, spatřil Čuba, pod paží s kmotrem, už daleko od chalupy. Okamžitě vyletěl z peci, přeběhl jim přes cestu a jal se rozrývati se všech stran hromady zmrzlého sněhu. Zdvihla se metelice. Ve vzduchu se zabělalo. Sníh metal se do zadu a do předu jako síť a hrozil, že zalepí oči, ústa a uší poutníkům. Ale čert uletěl znova do komína, jsa pevně přesvědčen, že Čub se vrátí spolu s kmotrem nazpět, zastihne kováře a jistě ho vyčastuje tak, že dlouho nebude s to, aby vzal do rukou štětec a maloval urážlivé karikatury.

Vskutku, sotva jen se strhla chumelenice a vítr začal šlehati přímo do očí, už Čub vyslovil lítost a přitlačuje si hlouběji na hlavu beranici, častoval nadávkami sebe, čerta a kmotra. Ostatně tato zlost byla líčena. Čub byl tomu velmi rád, že se strhla chumelenice. K ďákovi zbýval ještě osmkrát větší kus cesty než ten, který urazili. Poutníci se obrátili nazpět. Vítr dul do týla, ale skrze sypající se sníh ničeho nebylo viděti.

„Stoj, kmotře! zdá se, že nejdeme dobře,“ pravil Čub, trochu odešed stranou. „Nevidím ani jediné chalupy. Ach, jaká metelice! Zahni, kmotře, trochu stranou, — nenajdeš-li cesty, a já zatím budu hledati zde. Ponukne zlý duch člověka, aby se vláčel v takové vichřici! Nezapomeň zavolati, až najdeš cestu. Ech, jakou hromadu sněhu mi vlepil do očí satanáš!“

Avšak cesty nebylo viděti. Kmotr, odešed stranou, brodil se v dlouhých botách do zadu a do předu a konečně narazil přímo na krčmu. Tento nález tak ho potěšil, že zapomněl na všechno, a setřás se sebe sníh, vstoupil do síně, pranic se nestaraje o kmotra, který zůstal na ulici. Čubovi se zdálo zatím, že našel cestu. Zastaviv se, jal se křičeti na celé hrdlo, ale vida, že kmotr se neukazuje, odhodlal se, že půjde sám. Ušed kousek cesty, spatřil svou chalupu. Hromady sněhu ležely okolo ní a na střeše. Plácaje rukama ozáblýma na mrazu, jal se tlouci na dvéře a volati velitelsky na svou dceru, aby je otevřela.

„Co tu chceš?“ nevlídně vzkřikl kovář, vyšed ven.

Čub, poznav hlas kovářův, ustoupil trochu nazpět. „Ech, ne, to není má chalupa,“ pravil pro sebe: „do mé chalupy nevtáhne pat kovář. Ale zase, podívám-li se dobře, není to ani kovářova. Čí by to byla chalupa? Tu máš! nerozeznal jsem jí! To je chalupa chromého Levčenka, který nedávno si vzal mladou ženu. On jediný má chalupu podobnou mojí. Proto mně bylo také z počátku trochu divno, že jsem tak brzo přišel domů. Avšak Levčenko sedí nyní u ďáka, to vím. Proč pak kovář?… E, he, he, he! on chodí za jeho mladou ženou. Tak jest! Hezká věc!… Nyní jsem všechno pochopil.“

„Kdo pak jsí a proč se vláčíš okolo dveří?“ otázal se kovář ještě nevlídněji než dříve a přistoupil blíže.

„Ne, neřeknu mu, kdo jsem,“ pomyslil si Čub: „To by bylo pěkné, ještě mně natluče proklatý zvrhlík!“ A změniv hlas, odpověděl: „To jsem já, milý příteli! Přišel jsem vám na zábavu trochu pokoledovat pod okny.“

„Táhni k čertu se svými koledami!“ hněvivě vzkřikl Vakula. „Co pak stojíš? Slyšíš! Táhni hned pryč!“

Čub sám už měl tento velemoudrý úmysl; ale zlobilo ho, že je přinucen poslouchati rozkazův kovářových. Jako by ho jakýsi zlý duch byl žduchal do ramena a nutil, aby řekl něco navzdor. „Co pak jsi se tak rozkřikl?“ promluvil Čub týmž hlasem. „Chci koledovat a dost!“

„Ehe! ale tobě, jak vidím, huba se nezavře!“ Hned po těchto slovech Čub ucítil přesilnou ránu do ramena.

„Ale ty, jak vidím, začínáš se už prát?“ promluvil Čub, trochu ustupuje.

„Táhni, táhni!“ křičel kovář, obdařiv Čuba druhým štulcem.

„Co ty!“ zvolal Čub takovým hlasem, ve kterém bylo slyšeti bolest i zlost i bázeň. „Ty, jak vidím, se pereš do opravdy a ještě se pereš, až bolí!“

„Táhni, táhni!“ vzkřikl kovář a bouchl dveřmi.

„Hleďme, jakou chrabrost ukázal!“ pravil Čub, zůstav sám na ulici. „Zkus, přistup k němu! Hleďme člověka! Tohle je vzácný klenot! Myslíš, že na tebe soudu nenajdu? Ne, holoubku, půjdu, a půjdu přímo ke komisaři! Ty se ode mne dovíš! Nic nebudu dbát, že jsi kovář a malíř. Ale kdybych se mohl podívat na záda a ramena: myslím, jsou na nich modřiny. Jak vidět, silně mi natloukl čertův syn. Škoda, že je zima, a že se mi nechce svlékat kožich. Počkej, čertovský kováři, aby čert natloukl i tobě i tvé kovárně: zahraju ti skočnou! Hleďme, proklatý šibeničník! Ale vždyť není teď doma. Solocha, myslím, sedí doma sama. Hm… Vždyť je tam nedaleko odsud — měl bych zajít! Chvíle je nyní taková, že nás nikdo nezastane. Snad bude možno tento… Hleďme, jak bolí ty rány proklatého kováře!“

Tu Čub, poškrábav si záda, vypravil se na druhou stranu. Příjemnost, která ho očekávala v budoucnosti, až se shledá se Solochou, umenšovala trochu bolest a rozehřála Čuba, že necítil ani samého mrazu, kterým praštělo po všech ulicích, tak že nebylo slyšeti ani hvizdotu vichřice. Čas od času na tváři Čubově, jehož bradu a vousy metelice namydlila sněhem rychleji než kterýkoli holič, tyransky chápající za nos oběť svou, ukazoval se polosladký úsměv. Avšak kdyby sníh nebyl zakrýval křížem krážem, do zadu a do předu, všechno před očima, dlouho ještě byl by mohl člověk viděti, jak Čub se zastavoval, záda si poškraboval a říkal: „Jak bolí ty rány proklatého kováře!“ a znova se vypravoval na cestu.

V té chvíli, když svižný hejsek s ocasem a kozlí bradou letěl z komína a potom zase do komína, torba, která mu visela na opasku u boku a do které schoval ukradený měsíc, jaksi nenadále se zachytila v peci, otevřela se, a měsíc, používaje této příležitosti, vyletěl komínem Sološiny chalupy a plavně se vznesl po nebi. Všechno se ozářilo. Metelice jako by ani nebylo bývalo. Sníh se zaleskl jako široké stříbrné pole a všechen se posypal křišťálovými hvězdami. Mráz jako by se byl oteplil. Tlupy hochův a děvčat ukázaly se s pytli. Písně se ozvaly a pod málokterou chalupou se nekupili koledníci.

Překrásně září měsíc! Nesnadno je vypravovati, jaká rozkoš je potloukati se v takové noci ve hromadě smějících se a zpívajících dívek a mezi mladíky, hotovými ke všem kouskům a výmyslům, jaké může jen vnuknouti vesele smějící se noc. Pod tlustým kožichem je teplo; od mrazu ještě živěji planou tváře, a na čtverácké kousky sám rarášek popichuje ze zadu.

Hromady dívek s pytli vlámaly se do chalupy Čubovy a obklopily Oksanu. Křik, smích, řečí ohlušily kováře. Všichni o překot pospíchali vypravovati krásné dívce něco nového, vyprazdňovali pytle a chlubili se opelkami, klobásami, vařeníky, kterých se jim už podařilo nabrati hojnost za své koledy. Oksana, jak se zdálo, byla plna veselosti a radosti, žvatlala brzo s tou, brzo s druhou, a smála se bez přestání.

S jakousi zlostí a závistí patřil kovář na takovou veselost a tentokrát proklínal koledy, ačkoli sám býval do nich zblázněn,

„Ach, Odarko!“ pravila veselá kráska, obrátivši se k jedné z dívek: „máš nové střevíce. Ach, jaké krásné! a se zlatem! Tobě je dobře, Odarko, ty máš takového člověka, který ti všechno kupuje, ale mně nemá kdo koupiti takové rozkošné střevíčky!“

„Nenaříkej, má rozkošná Oksano!“ přerušil ji kovář: „Přinesu ti takové střevíčky, jako málokterá slečinka nosí.“

„Ty?“ otázala se Oksana, rychle a pohrdavě pohlédnuvši na něho. „Podívám se, kde dostaneš takové střevíčky, které bych mohla obouti na svou nohu. Leda že přineseš tytéž, které nosí cařice.“

„Hleďme, jakých se jí zachtělo!“ vzkřikla se smíchem tlupa dívek.

„Ano!“ pokračovala hrdě kráska: „buďte vy všechny svědkyněmi: přinese-li kovář Vakula tytéž střevíčky, které nosí cařice, tu je mé slovo, že si ho hned vezmu za muže.“

Dívky odvedly s sebou rozmarnou krásku.

„Směj se, směj se!“ pravil kovář, vycházeje hned za nimi. „Já sám se sobě směju! Přemýšlím a nemohu se domysliti, kam se poděl můj rozum. Nemá mne ráda, — inu, Pán Bůh ji opatruj! Jako by na celém světě byla jen jedna Oksana. Chvála Bohu, i bez ní je mnoho hezkých děvčat ve vesnici. A co Oksana? z ní nikdy nebude dobrá hospodyně: ona se umí jen fintit. Ne, už je dost! Je čas, abych přestal se bláznit.“

Ale právě v tu chvíli, kdy kovář se chystal býti rozhodným, jakýsi zlý duch postavil před něho smějící se obraz Oksany, ana pravila posměšně: „Přines, kováři, cařiciny střevíčky, vezmu si tě za muže!“ Všechno se v něm bouřilo, a on nemyslil na nic než jen na Oksanu.

Tlupy koledujících, mladíci zvláště, dívky zvláště, spěchaly z ulice do ulice. Ale kovář šel a nic neviděl a neúčastnil se těch veselostí, ve kterých si kdysi ze všech nejvíce liboval.

Čert zatím se do opravdy rozněžil u Solochy: líbal jí ruku s takovými posuňky, jako zasedatel u popovy dcery, kladl ruku na srdce, vzdychal a řekl bez obalu, že, jestliže Solocha nebude chtít ukojiti jeho vášeň a odměniti ho, jak je zvykem, je hotov na všechno: skočí do vody, a duši svou odešle přímo do pekla. Solocha nebyla tak ukrutná; a kromě toho čert, jak známo, byl s ní ve spolku. Ona pravda ráda viděla vláčeti se za sebou tlupu milovníkův a zřídka bývala bez společnosti. Avšak tento večer hodlala stráviti samotna, protože všichni vzácní obyvatelé vesnice byli pozvání na kuťu k ďákovi. Ale všechno vyšlo jinak: sotva že čert předložil svou žádost, náhle se ozval tlukot a hlas silného starosty. Solocha vyběhla otevřít dvéře, a svižný čert vlezl do ležícího tam pytle.

Starosta setřásl se svého kožichu sníh a vypiv z rukou Sološiných sklenku kořalky, vypravoval, že nešel k ďákovi, protože se strhla metelice; a že, spatřiv světlo v její chaloupce, zahnul k ní, v úmyslu, že stráví večer s ní.

Ještě to starosta ani nedořekl, když se ozval tlukot na dvéře a hlas ďákův. „Schovej mě někam,“ šeptal starosta: „nerad bych se nyní setkal s ďákem.“

Solocha přemýšlela dlouho, kam by schovala takového tlustého hosta; konečně vybrala největší pytel s uhlím: uhlí vysypala do kádě, a silný starosta vlezl s vousy, s hlavou a s kožichem do pytle.

Ďák vešel do jizby, hekaje a mna si ruce, a vypravoval, že u něho nebyl nikdo, a že se srdečně raduje této příležitosti poveseliti se trochu u ní, a že se nelekal metelice. Tu přistoupil k ní blíže, zakašlal, usmál se, dotkl se svými dlouhými prsty jejího obnaženého plného ramena a tázal se s takovým vzezřením, ve kterém se ukazovala i lstivost i samolibost: „A co to tu máte, spanilá Solocho?“ A praviv to, odskočil trochu nazpět.

„Jak co? rameno, Osipe Nikiforoviči!“ odpověděla Solocha.

„Hm! rameno! He, he, he!“ zvolal ďák, srdečně jsa spokojen svým počátkem a prošel se po světnici.

„A co to tu máte, nejdražší Solocho?“ tázal se s týmž vzezřením, přistoupiv k ní znova a vzav ji zlehka rukou za krk a týmž způsobem odskočil nazpět.

„Jako byste neviděl, Osipe Nikiforoviči!“ odpověděla Solocha: „krk, a na krku náhrdelník.“

„Hm! na krku náhrdelník! He, he, he!* a ďák znova se prošel po jizbě, mna si ruce.

„A co to tu máte, nejlíbeznější Solocho?…“ Není známo, čeho by se nyní byl dotkl ďák svými dlouhými prsty, když náhle se ozval tlukot na dvéře a hlas kozáka Čuba.

„Ach, Bože můj, cizí osoba!“ vzkřikl v leknutí ďák. „Co nyní, zastanou-li zde osobu mého stavu?… Doví se o tom otec Kondrat.“

Ale bázeň ďákova měla jinou příčinu: ďák bál se více, aby se o tom nedověděla jeho polovice, která už beztoho strašnou rukou svou udělala z jeho tlustého vrkoče docela tenounký. „Pro Boha, ctnostná Solocho!“ zvolal ďák, třesa se po celém těle: „vaše dobrota, jak praví evangelium svatého Lukáše, kapitola třiná… třín… Tlukou, pro Boha, tlukou! Och, schovejte mne někam!“

Solocha vysypala uhlí do kádě z druhého pytle, a ďák, nejsa příliš objemného těla, vlezl do něho a sedl si na samé dno, tak že na něho bylo možno nasypati ještě asi půl pytle uhlí.

„Dobrý večer, Solocho!“ pravil Čub, vstupuje do jizby. „Možná, že jsi mne neočekávala, co? Není-li pravda, neočekávala? Možná, že jsem tě vyrušil?…“ pokračoval Čub, ukázav na tváři své veselý a významný úsměv, který už napřed dával na jevo, že nehybná hlava jeho se namáhala a chystala vypraviti ze sebe nějaký pichlavý a vtipný žert. „Možná, že jsí se tu bavila s někým!… Možná, že jsi už někoho schovala, co?“ A Čub, nadšený takovou poznámkou svou, zasmál se, v duši se raduje, že jen on jediný požívá přízně Sološiny. „Nu, Solocho, dej mi nyní kořalky. Myslím, že mi hrdlo zamrzlo od proklatého mrazu. Poslal nám Pán Bůh takový štědrý večer! Jak se rozzuřila, slyšíš, Solocho, jak se rozzuřila… Ech, ztuhly mi ruce: nerozepnu kožicha! Jak se rozzuřila vichřice…“

„Otevři!“ ozval se na ulici hlas, provázený ranou do dveří.

„Tluče kdosi,“ pravil Čub, umlknuv.

„Otevři!“ vzkřikl kdosi silněji než dříve.

„To je kovář!“ zvolal Čub, vzav do ruky beranici. „Slyšíš, Solocho: schovej mě, kam chceš; já se nechci pro nic na světě ukázati tomuto proklatému zvrhlíku, aby mu naběhla, ďáblovu synu, pod oběma očima boule jako kupa sena veliká!“

Solocha, leknuvši se sama, běhala jako by hořela, a zapomněvši se, dala Čubu znamení, aby vlezl do téhož pytle, ve kterém už seděl ďák. Ubohý ďák neosmělil se ani dáti na jevo kašlem a hekáním bolest, když mu sedl skoro na hlavu těžký mužík a umístil své zkřehlé na mrazu boty po obou stranách jeho spánkův.

Kovář vešel, nemluvě ani slova, nesmekaje čepice, a bezmála se svalil na lavici. Bylo patrno, že byl velmi špatného rozmaru.

V též chvíli, kdy Solocha zavírala za ním dvéře, kdosi zatloukl znova. To byl kozák Sverbyguz. Tohoto už nebylo možno schovati do pytle, protože ani takového pytle nebylo možno nikde najíti. Ten byl objemnějšího těla nežli sám starosta a vyšší postavy nežli Čubův kmotr. A proto ho Solocha zavedla do zahrady, aby vyslechla od něho všechno to, co jí chtěl oznámiti.

Kovář roztržitě se ohlížel po koutech své jizby, poslouchaje čas od času písně koledujících, které daleko se ozývaly po vsi; konečně se zahleděl do pytlův. „Nač tu leží tyto pytle? dávno byl čas je odnésti odtud. Pro tu hloupou lásku jsem zhloupěl úplně. Zejtra je svátek, a v jizbě dosud ještě leží všelijaká chamraď. Odnesu je do kovárny.“

Tu kovář přisedl k ohromným pytlům, zavázal je silněji a chystal se naložiti je sobě na ramena. Ale bylo patrno, že jeho myšlénky se toulaly Bůh ví kde; sice by byl zaslechl, jak zasyčel Čab, když vlasy na hlavě jeho skroutil provázek, kterým kovář zavázal pytel, a jak silný starosta začal škytati dosti hlasitě.

„Co pak nevýženu z hlavy své tu darebnou Oksanu?“ pravil kovář. „Nechci na ní mysliti; a pořád na ni myslím, a jako naschvál, jen na ni jedinou. Proč je tomu tak, že myšlénky proti vůli lezou do hlavy? Kýho čerta! Pytle jako by byly těžší než dříve! Do nich je jistě kromě uhlí vloženo ještě něco. Jsem já hlupák! vždyť jsem zapomněl, že nyní se mně všechno zdá těžším. Dříve jsem mohl ohnouti a rozehnouti pouhou rukou měděný pěťák a koňskou podkovu, a nyní nevyzdvihnu pytlův s uhlím. Brzo mě vítr povalí…“ — „Ne!“ vzkřikl, pomlčev chvilku a vzmuživ se. „Jaká jsem já baba! Nenechám nikoho se mně smát! Třeba deset takových pytlův — všechny vyzdvihnu.“ A statečně naložil sobě na ramena pytle, kterých by neunesli dva silní muži. „Vezmu i tento,“ pokračoval, zdvihaje maličký pytel, na jehož dně ležel skrčený čert. „Sem, tuším, jsem vložil své náčiní.“ Praviv to, vyšel ven z chalupy, pohvízdávaje si popěvek:

Nač mně se ženou se mazlit…

Hlučněji a hlučněji ozývaly se po ulicích písně, smích, a pokřiky. Tlupy tlačícího se lidu byly rozmnoženy ještě příchozími ze sousedních dědin. Mladíci čtveračili a dováděli do vůle. Často mezi koledami slyšeti bylo nějakou veselou píseň, kterou okamžikem dovedl složiti některý mladý kozák. Tu najednou kdosi z tlupy místo koledy zpíval novoroční písničku a řval na celé hrdlo:

Nový rok, jasný den!

Vařeník nám dejte ven!

Lžičku kašičky,

Věnec klobásky!

Smích byl odměnou šprýmovníku. Maličká okna se otvírala, a hubená ruka stařeny (jen tyto jediné spolu s vážnými otci zůstávaly v chalupách) natahovala se z okénka s klobásou nebo s kouskem pirohu. Hoši a dívky o překot podstavovali pytle a chytali svou kořist. Na jednom místě hoši obklopovali tlupu dívek, obešedše je se všech stran: hluk, křik; jeden házel hrudou sněhu, druhý vytrhoval pytel se všelijakým zbožím. Na jiném místě dívky chytaly hocha, nastavovaly mu nohu, a on letěl i s pytlem střemhlav na zemi. Zdálo se, že byli ochotni po celou noc se veseliti. A noc, jako naschvál, byla tak rozkošně světlá! A ještě bělejším zdálo se býti světlo měsíce od lesknoucího se sněhu.

Kovář se zastavil se svými pytli. Jemu se zdálo, že zaslechl ve tlupě dívek hlas a tenounký smích Oksany. Všechny žilky se v něm zachvěly; shodiv na zemi pytle, tak že ďák sedící na dně zahekl od nárazu a starosta zaškytal na celé hrdlo, loudal se s maličkým pytlem na ramenou zároveň s tlupou hochův, kteří šli vzadu za dívčí tlupou, ve které zaslechl hlas Oksanin.

„Tak, to je ona! Stojí, jako cařice, a černé oči jí září. Jí cosi vypravuje hezký mladík; jistě cosi zábavného, protože ona se směje. Ale ona se vždy směje.“ Jako by nevolky, sám nechápaje jak, prodral se kovář tlupou a stanul, vedle ní.

„A, Vakulo, ty zde! pozdrav tě Pán Bůh!“ zvolala kráska s týmž úsměvem, který bezmála Vakulovi pomátl rozum, „Nu, mnoho jsi sobě nakoledoval? Ech, jaký maličký pytel! A střevíčky, které nosí cařice, jsi přinesl? Přines střevíčky, vezmu si tě za muže!…“ A zasmávši se odběhla s tlupou dívek.

Jako ztrnulý stál kovář na jednom místě. „Ne, nemohu: nemám už síly…“ vypravil ze sebe konečně. „Ale, Bože můj, proč je tak čertovsky krásná? Její pohled i řeči i všechno, inu jen pálí, jen pálí… Ne, nejsem už s to, abych sebe přemohl. Je čas, udělati konec všemu. Ať zahyne duše! Půjdu, utopím se v průseku v ledě, a nebude po mně ani slechu ani dechu“

Tu odhodlaným krokem kráčel ku předu, dohnal tlupu děvčat, stanul vedle Oksany a pravil pevným hlasem: „S Bohem, Oksano! Hledej sobě, jakého chceš, ženicha, trop si blázna, z koho chceš; ale mne neuvidíš už na tomto světě!“

Krásná dívka, jak se zdálo, se zarazila, chtěla cosi říci, ale kovář máchl rukou a odběhl.

„Kam Vakulo?“ křičeli hoši, vidouce běžeti kováře.

„S Bohem, braši!“ zvolal za odpověď kovář. „Dá-li Bůh, uvidíme se na onom světě, ale na tomto už se nebudeme veseliti spolu. S Bohem! Nemějte mne ve zlé paměti! Řekněte otci Kondrátu, aby sloužil panichidu za mou hříšnou duši! Svící k obrazům Divotvorce a Matky Boží jsem, hříšník, neomaloval pro světské starosti. Všechno zboží, jaké se nejde v mé truhle, patří chrámu. S Bohem!“

Praviv to, kovář dal se znova do běhu s pytlem na zádech.

„Zbláznil se!“ říkali hoši,

„Ztracená duše!“ nábožně zamumlala stařena jdoucí kolem: „půjdu vypravovat, jak se kovář oběsil!“

Vakula zatím, proběhnuv několik ulic, se zastavil, aby si oddechl. „Kam, na mou věru, běžím?“ pomyslil si: jako by už všechno bylo ztraceno, Zkusím ještě prostředek: půjdu k záporožci Bachratému Pacuku. Ten prý zná všechny a všechno udělá, co se mu zachce. Půjdu, vždyť duši ho nezbývá než zahynouti!“

Při těchto slovech čert, který dlouho ležel ani sebou nehýbaje, poskočil v pytli od radosti; ale kovář, mysle si, že nějak zavadil rukou o pytel a způsobil sám tento pohyb, udeřil po pytli silnou pěstí a potřás jím na rameně, odebral se k Bachratému Pacuku.

Tento Bachratý Pacuk byl skutečně kdysi záporožcem; ale zdali ho vyhnali, či on sám utekl ze Záporoží, to nikdo nevěděl. Dávno už, let asi deset, a možná i patnáct, v Dikaňce. S počátku žil jako skutečný záporožec: nic nepracoval, spal tři čtvrti dne, jedl za šest sekáčův a vypíjel na jedno posezení skoro po celém vědře; ostatně bylo v něm na to také dosti místa, protože Pacuk, ačkoli byl malé postavy, co do šířky byl dosti objemný. A kromě toho šarovary, které nosil; byly tak široké, že, byť udělal sebe větší krok, pranic nebylo viděti, aby se nohy pohybovaly, a zdálo se, jako by káď z vinopalny se pohybovala po ulici. Možná, že právě tato vlastnost zavdala příčinu nazvati ho Bachratým. Neminulo několik neděl po příchodu jeho do vesnice, když všichni už se dověděli, že je zaříkávač. Býval-li kdo nemocen něčím, hned zvali Pacuka; a Pacuku stačilo jen pošeptati několik slov, a neduh jako by někdo rukou snímal. Přihodilo-li se, že vyhladovělému šlechtici uvázla v hrdle rybí kost, Pacuk uměl tak obratně udeřiti pěstí do zad, že kost se ubírala, kam jí patří, nepoškodivši pranic šlechtického hrdla. V poslední době ho zřídka kde vídali. Příčinou toho byla snad lenost a snad i ta věc, že prolézati dveřmi stávalo se mu rok od roku obtížnějším. Tehdy vesničané byli nuceni přicházeti k němu sami, když jim ho bylo potřeba.

Kovář nikoli bez bázně otevřel dvéře a spatřil Pacuka, an seděl na podlaze po turecku před malou kadečkou, na které stála miska s haluškami. Tato miska stála jako naschvál na rovní s jeho ústy. Nepohnuv ani jedním prstem, naklonil zlehka hlavu k misce a srkal jíchu, lapaje čas od času zuby halušky.

„Ne, tento je,“ pomyslil si Vakula, „ještě lenivější nežli Čub: ten aspoň jí lžící, ale tento ani ruky nechce pozdvihnouti!“

Pacuk byl asi horlivě zabrán do halušek, protože jak se zdálo, pranic nezpozoroval příchodu kovářova, který, sotva vstoupiv na práh, mu vysekl přehlubokou poklonu.

„Přišel jsem ke tvé milosti, Pacuku!“ pravil Vakula, ukláněje se znova.

Tlustý Pacuk pozdvihl hlavu a znova se jal hltati halušky.

„Ty prý, neměj mi za zlé…“ pravil kovář, dodávaje si srdce: „zmiňuju se o tom ne proto, abych tě nějak urazil; — jsi prý trochu příbuzný s čertem.“

Promluviv tato slova, Vakula se lekl, pomysliv si, že se vyjádřil přece ještě bez obalu a že málo zmírnil silná slova, a očekávaje, že Pacuk uchopí kadečku i s miskou a hodí mu ji přímo na hlavu, odstoupil trochu stranou a zaslonil se rukávem, aby horká jícha s halušek mu nepostříkala obličeje.

Ale Pacuk pohlédl na něho a znova začal hltati halušky.

Nabyv tím smělosti, odhodlal se kovář k další řeči: „K tobě jsem přišel, Pacuku. Dej ti Pán Bůh všeho, zboží všelikého v hojnosti, chleba v proporci!“ (Kovář mnohdy uměl vložiti do řeči moderní slovo: v tom se vycvičil ještě za pobytu svého v Poltavě, když maloval setníku plaňkový plot.) „Zahynouti je mně hříšnému! Nic mi nepomůže na světě! Co bude, to bude. Nezbývá než prositi za pomoc samého čerta. Co pak, Pacuku,“ tázal se kovář, vida, an stále mlčí: „jak se mnou bude?“

„Když je ti potřeba čerta, tedy táhni k čertu!“ odpověděl Pacuk, neobraceje na něho očí a pořádaje dále halušky.

„Proto jsem také přišel k tobě,“ odpověděl kovář, vysekávaje mu poklonu: „kromě tebe, myslím, nikdo na světě nezná k němu cesty.“

Pacuk ani muk a dojídal ostatní halušky. „Prokaž mně milost, příteli drahý, neodřekni!“ doléhal kovář. „Na vepřové, klobásy, mouku pohankovou, nu, na plátno, proso nebo jiné takové zboží, bude-li potřeba… jak obyčejně mezi hodnými lidmi je zvykem… nebudeme skoupí. Pověz aspoň, jak, na příklad řečeno, nalézti cestu k němu?“

„Tomu není třeba daleko chodit, kdo má čerta za ramenem,“ promluvil lhostejně Pacuk, nehýbaje sebou

Vakula upřel na něho oči, jako by na čele jeho bylo napsáno vysvětlení těchto slov. „Co praví?“ mlčky se tázala jeho tvář; a polootevřená ústa se chystala polknouti jako halušku prvé slovo.

Ale Pacuk mlčel.

Tu zpozoroval Vakula, že ani halušek ani kadečky před ním nebylo; nýbrž místo toho na podlaze stály dvě dřevěné misky: jedna byla plna vařeníkův, druhá smetany. Myšlénky jeho a oči nevolky se upřely na tato jídla. „Podíváme se,“ pravil sám pro sebe: „jak bude jísti Pacuk vařeníky. Shýbati se jistě nebude chtít, aby je hltal jako halušky, ba ani nelze: je potřeba vařeník sprva omočiti ve smetaně.“

Sotva že si to jen pomyslil, Pacuk otevřel ústa, pohlédl na vařeníky a ještě více otevřel ústa. V tomto okamžiku vařeník vymrštil se z misky, plácl sebou do smetany, obrátil se na druhou stranu, vyskočil vzhůru a zrovna v čas vletěl mu do úst. Pacuk jej snědl a znova otevřel ústa, a vařeník týmž způsobem vykonal cestu znova. Na sebe bral Pacuk pouze práci žvýkati a polykati.

„Hleďme, jaký div!“ pomyslil si kovář, otevřel podivem ústa a v témž okamžiku zpozoroval, že vařeník leze i jemu do úst a že už mu omastil pysky smetanou. Odstrčiv vařeník a utřev si pysky, kovář začal přemýšleti o tom, jaké zázraky se dějou na světě a jakým chytrostem učí člověka zlý duch, mysle si při tom, že jen jediný Pacuk může mu pomoci.

„Pokloním se mu ještě, ať mi vyloží důkladně… Ale kýho čerta! Vždyť je dnes postní kutě, a on jí vařeníky, vařeníky nepostní! Jaký jsem já vskutku hlupák: stojím zde a dopouštím se hříchu! Nazpět!…“ A nábožný kovář co nohy stačily vyběhl z chalupy.

Avšak čert, který seděl v pytli a už záhy se radoval, nemohl snésti, aby mu ušla z rukou taková vzácná kořist. Jakmile kovář spustil pytel, vyskočil z něho a sedl si mu na krk jako na koně.

Mráz jel kováři po kůži; leknuv se a zblednuv, nevěděl, co dělati; už chtěl se požehnati křížem… Ale čert, nakloniv mu svůj psí rypák ku pravému uchu, pravil: „To jsem já, tvůj přítel; všechno udělám pro druha a přítele! Peněz dám, kolik chceš,“ zapištěl mu do levého ucha. „Oksana bude ještě dnes naše,“ zašeptal, obrátiv svou tlamu znova ku pravému uchu. Kovář stál, rozmýšleje.

„Dobrá,“ pravil konečně: „za takovou cenu jsem hotov býti tvým!“

Čert zatleskal rukama a začal od radosti hopkovati na krku kovářově. „Nyní se chytil kovář!“ myslil si: „nyní se ti pomstím, holoubku, za všechny tvé malby a nesmysly, které jsi maloval o čertech! Co potom řeknou moji druhové, až se dovědí, že nejnábožnější z celé vesnice člověk je v mých rukou?“

Tu čert se zasmál radostí, vzpomněv si, jak bude drážditi v pekle všechno ocasaté plemeno, jak se bude vztekati chromý čert, který se pokládal mezi nimi za prvého na výmysly.

„Nuže, Vakulo!“ zapištěl čert, pořád ještě neslézaje s krku, jako by se bál, aby mu kovář neutekl: „víš, že beze smlouvy nic se nedělá!“

„Jsem ochoten!“ pravil kovář. „U vás, jak jsem slyšel, se podpisujou krví; počkej, vyndám z kapsy hřebík!“

Ta sáhl rukou do zadu — a chňapl čerta za ocas.

„Hleďme, jaký čtverák!“ vzkřikl se smíchem čert: „nu, přestaň, už je dosti žertův!“

„Počkej, holoubku!“ zvolal kovář. „A jak pak tohle se ti bude líbiti?“ Při tomto slově udělal kříž, a čert tak ztíichl jako jehňátko. „Počkej,“ pravil, stahuje ho za ocas na zemi: „naučím tě naváděti ke hříchům dobré lidi a počestné křesťany.“

Tu kovář si sedl na něho jako na koně a pozdvihl ruku; aby udělal znamení kříže.

„Smiluj se, Vakulo!“ žalostně zastenal čert: „všechno, čeho potřebuješ, všechno udělám; dej jen duší mé milost, nedělej nade mnou strašného kříže!“

„Á, hle, jakou notou zazpíval proklatý Němec! Nyní vím, co mám dělati. Vez mne hned na sobě! Slyšíš? A leť jako pták!“

„Kam?“ tázal se zarmoucený čert.

„Do Petrohradu, přímo k cařici!“ A kovář ztrnul strachem, cítě, že se vznáší do vzduchu.

Dlouho stála Oksana, přemýšlejíc o podivných řečech kovářových. Už v srdci jejím cosi říkalo, že příliš ukrutně s ním naložila. „Což, jestliže opravdu se odhodlá na něco strašného? To by bylo pěkné! Možná, že ze zármutku ho napadne, aby se zamiloval do jiné, a ze zlosti bude ji nazývati prvou kráskou na vsi? Ale ne, on mne má rád. Jsem tak hezká! On mne pro nic nezanechá; on žertuje, přetvařuje se. Nemine deset minut, a jistě přijde se podívat na mne. Já jsem vskutku nevlídná. Musím se nechati jakoby nechtíc od něho políbiti. Ta se zaraduje!“ A rozmarná kráska už žertovala se svými družkami.

„Počkejte,“ pravila jedna z nich: „kovář zapomněl své pytle; hleďte, jaké hrozné pytle! Ten nenakoledoval jako my; myslím, jemu házeli sem po celé čtvrti berana; a klobásám, opelkám jistě není počtu. Rozkoš! po celé svátky možno se krmiti!“

„To jsou kovářovy pytle?“ vskočila jí do řeči Oksana: „zatáhněme je honem třeba ke mně do chalupy a podívejme se dobře, co do nich naložil.“

Všechny se smíchem schválily takový návrh.

„Ale my jich nevyzdvihneme!“ vzkřikla celá tlupa najednou, namáhajíc se pohnouti pytli s místa.

„Počkejte,“ pravila Oksana: „poběhneme honem pro sáňky a odvezeme je na sáňkách!“

A tlupa se rozběhla pro sáňky.

Zajatce velmi omrzelo seděti v pytlích, přes to, že ďák sobě propíchl prstem pořádnou díru. Kdyby nebylo lidí, pak by snad ještě také si věděl rady, jak by vylezl; ale vylézti z pytle za přítomnosti všech, vydati sebe na posměch … to ho zadržovalo, a on se odhodlal čekati, jen z lehka hekaje pod nezdvořilými botami Čubovými. Čub sám neméně toužil po svobodě, cítě, že pod ním leží cosi, na čem hrozně bylo nepohodlno seděti, Avšak, jakmile zaslechl rozhodnutí své dcery, upokojil se a nechtěl už vylézti, uvažuje, že až ku chalupě bude mu jíti krokův aspoň sto a možná že i dvě stě; a když vyleze, že bude potřeba si upraviti šaty, zapjati kožich, uvázati si pás — co práce! a i beranice zůstala mu u Solochy. Ať ho raději děvčata zavezou domů na sáňkách.

Avšak stalo se docela jinak, než očekával Čub. V té chvíli, co děvčata odběhla pro sáňky, hubený kmotr vycházel z krčmy rozmrzelý a špatného rozmaru. Krčmářka nijak se nechtěla odhodlati, aby mu dala na dluh. Chtěl sice čekati v krčmě, až by snad přišel některý nábožný šlechtic a ho pohostil; ale jako naschvál všichni šlechtici zůstávali doma a jako počestní křesťané jedli kuťu ve středu svých domácích. Přemýšleje o zkaženosti mravův a o kamenném srdci židovky, která prodávala kořalku, kmotr narazil na pytle a zastavil se v úžase. „Hleďme, jaké pytle kdosi pohodil na cestu!“ pravil, ohlížeje se po stranách. „Jistě je v nich i vepřové. Káplo na kohosi štěstí nakoledovati si tolik všelijakého zboží! Jaké hrozné pytle! Dejme tomu, že jsou nacpány pohankovými vdolky a pšeničnými plackami, i to je dobré; třebas by v nich byly pouhé opelky, i to je na chuť: židovka za každý bochníček dává osminu kořalky. Odvleku je honem, aby mne nikdo nespatřil.“

Tu si naložil na rameno pytel s Čubem a ďákem, ale ucítil, že je příliš těžký. „Ne, jednomu bude těžko jej nést,“ promluvil. „A tuhle jako schválně jde tkadlec Šapuvalenko. Pozdrav tě Pán Bůh, Ostape!“

„Pozdrav tě Pán Bůh,“ pravil tkadlec, zastaviv se.

„Kam pak jdeš?“

„Jen tak; jdu, kam mě nohy nesou.“

„Pomoz mi, přítelíčku, odnést pytle! Kdosi koledoval a nechal jich prostřed cesty. O zboží se rozdělíme na polovici.“

„Pytle? a co je v pytlích? kniše či opelky?“

„I myslím, je v nich všechno.“

Tu vytrhli rychle z plotu tyčky, položili na ně pytel a odnesli jej na ramenou.

„Kam pak jej zaneseme? do krčmy ?“ tázal se cestou tkadlec.

„To bych i já tak myslil, abychom do krčmy; ale proklatá židovka neuvěří, pomyslí si ještě, že jsme jej někde ukradli; a kromě toho jdu právě z krčmy. Odneseme jej do mé chalupy. Nás nikdo nevyruší: ženy není doma.“

„A skutečně jí není doma?“ otázal se opatrný tkadlec.

„Chvála Bohu nepozbyli jsme ještě docela rozumu,“ odpověděl kmotr: „čert by mne zanesl tam, kde je ona. Ta myslím se bude toulat s babami do svítání.“

„Kdo je tam?*“ vzkřikla kmotrova žena, zaslechnuvši šramot v síni, způsobený příchodem dvou přátel s pytlem, a otvírajíc dvéře jizby.

Kmotr zkameněl.

„Tu máš!“ zvolal tkadlec, a ruce mu sklesly.

Kmotrova žena byla takového druhu poklad, jakých je nemálo na bílém světě. Jako její muž, také skoro nikdy neseděla doma, a skoro celý den se vláčela u kmotřiček a zámožných stařen, chválila a jedla s velikou chutí a rvala se jen ráno se svým mužem, protože jen v tuto dobu ho někdy viděla. Chaloupka jejich byla dvakrát starší nežli šarovary obecního písaře; střecha na několika místech byla bez doškův. Z plotu viděti bylo pouhé zbytky, protože každý, kdo vyšel z domu, nikdy nebral hůlky na psy, mysle si, že půjde okolo kmotrovy zahrady a vytrhne ledakterou hůl z jeho plotu. Pec se nevytápěla třeba po tři dni. Všechno, cokoli si vyprosívala něžná manželka od dobrých lidí, schovávala co možná nejdále od svého muže, a často svémocně mu odnímala kořist, jestliže jen jí dříve nepropil v krčmě. Kmotr přese svou stálou chladnokrevnost nerad jí ustupoval, a proto skoro vždy odcházel z domu s modřinami pod oběma očima, a drahá polovice hekajíc, hrabala se vypravovat stařenkám o surovosti svého muže a o výprasku, který dostala od něho.

Nyní možno si představiti, jak byli překvapení tkadlec a kmotr takovým neočekávaným zjevem. Složivše pytel, stoupili před něj a zakryli jej šosy; ale už bylo pozdě: kmotrova žena, ačkoli špatně viděla starýma očima, přece pytel zpozorovala. „I tohle je pěkné!“ zvolala s takovým vzezřením, ve kterém bylo viděti radost jestřába. „Tohle je pěkné; že jste tolik nakoledovali! Tak vždy dělají dobří lidé; ale ne, myslím, že jste jej někde vyfoukli. Ukažte mi hned, slyšíte, ukažte hned pytel váš!“

„Lysý čert ti jej ukáže, a ne my,“ pravil kmotr dodav si vážnosti.

„Co je tobě do toho?“ řekl tkadlec: „my jsme si nakoledovali, a ne ty.“

„Ne, ty mně jej ukážeš, darebný ochlasto!“ vzkřikla žena, udeřivši vysokého kmotra pěstí do brady a prodírajíc se k pytli.

Ale tkadlec a kmotr mužně obhájili pytel a přinutili ji ustoupiti nazpět. Ještě si ani neupravili šatův, když manželka vyběhla do síně už s pohrabáčem v rukou, hbitě praštila pohrabáčem muže po rukou, tkadlce po zádech a už stála u pytle.

„Co jsme ji nechali k pytli?“ pravil tkadlec vzpamatovav se.

„Ech, co jsme nechali! A proč ty jsi nechal?“ řekl chladnokrevně kmotr.

„Vy máte pohrabáč, jak vidět, železný!“ zvolal po krátkém mlčení tkadlec, škrábaje si záda. „Má žena koupila loni na trhu pohrabáč, dala za něj půl kopy grošův:^[5] ten nic… nebolí…“

Zatím vítězná manželka, postavivší na zemi kahánek, rozvázala pytel a nahlédla do něho.

Ale jistě staré oči její, které tak dobře spatřily pytel, tentokráte se zklamaly. „Ech, vždyť tu leží celý divoký kanec!“ vzkřikla zatleskavši radostí dlaněmi.

„Kanec! Slyšíš: celý kanec!“ šťouchal tkadlec kmotra: „a vším ty jsi vinen!“

„Co dělat!“ promluvil kmotr, krče ramenoma.

„Jak co? nač stojíme? Vezměme jí pytel! Na, dej se do ní!“

„Jdi pryč! jdi! To je náš kanec!“ křičel tkadlec, vystupuje do předu.

„Táhni, táhni, čertova babo! To není tvé zboží!“ pravil kmotr, přistupuje blíže.

Manželka uchopila znova pohrabáč, ale Čub v tomto okamžiku vylezl z pytle a stanul uprostřed síně, natahuje se jako člověk, který se právě probudil z dlouhého spánku.

Kmotrova žena vykřikla, plácnuvši rukama o poly, a všichni nevolky otevřeli ústa.

„Co pak ta hloupá husa říká: kanec! Tohle není kanec!“ pravil kmotr, vyvaliv oči.

„Hleďme, jakého člověka hodili do pytle!“ pravil tkadlec, ustupuje strachem do zadu. „Mluv si, co chceš, třeba pukni, ale věc se neobešla bez zlého ducha. Vždyť on neproleze okénkem!“

„To je kmotr!“ vzkřikl kmotr, podívav se Čubovi do tváře.

„A ty jsi myslil, kdo pak?“ pravil Čub, usmívaje se.

„Co, pěkný jsem si stropil s vámi žert? A vy, tuším, chtěli jste mě sníst místo vepřového? Počkejte, potěším vás: v pytli leží ještě cosi, ne-li kanec, pak jistě prasátko nebo jiný živočich. Pode mnou ustavičně se cosi hýbalo.“

Tkadlec a kmotr skočili k pytli; hospodyně chytila pytel s protější strany, a rvačka by se strhla znova, kdyby sám ďák, poznav nyní, že se nemůže nikam skrýti, nebyl se vydrápal z pytle.

Kmotrova žena, zkameněvši, vypustila z rukou nohu, za kterou už začali vytahovati ďáka z pytle.

„Hle, ještě i druhý!“ vzkřikl se strachem tkadlec. „Čert ví, co se děje na světě!… Hlava jde kolem… Neházejí do pytlův ani klobás, ani opelek, nýbrž lidi!“

„To je ďák!“ zvolal Čub, užaslý nejvíce ze všech.

„Tu máš! aj, aj, Solocho! Posadí ho do pytle… Proto hledím, má plnou jizbu pytlův… Nyní vím všechno: u ní v každém pytli sedělo po dvou mužských. A já jsem myslil, že ona jen mně jedinému… Tu máš Solochu!“

Dívky se trochu podivily, nenašedše jednoho pytle.

„Což dělat, budeme mít dosti i tohoto,“ žvatlala Oksana.

Všechny se chopily pytle a naložily jej na sáňky.

Starosta se rozhodl, že bude mlčet, uvažuje, že jestliže vzkřikne, aby ho vypustily a rozvázaly pytel, hloupá děvčata se rozutekou: pomyslí si, že v pytli sedí ďábel, — a on zůstane na ulici možná do zejtřka!

Dívky zatím, vzavše se družně za ruce, letěly jako vichr se sáňkami po skřípajícím sněhu. Mnohé z nich dovádějíce, sedly si na sáňky; druhé vylezly až na samého starostu. Starosta se rozhodl, že bude snášeti všechno.

Konečně přijely, otevřely do kořán dvéře v síni a v jizbě a se smíchem vtáhly pytel.

„Podíváme se, co tu leží,“ vzkřikly všechny a jaly se rychle rozvazovati.

Tu škytavka, která nepřestávala mučiti starostu po celou dobu, co seděl v pytli, tak se sesílila, že začal škytati a kašlati na celé hrdlo.

„Ach, tu sedí kdosi!“ vzkřikly všechny a v leknutí pádily ven ze dveří.

„Kýho čerta! kam pak letíte, jako by vám hlava hořela?“ pravil Čub, vcházeje do dveří.

„Ach, tatíčku!“ zvolala Oksana: „v pytli sedí kdosi!“

„V pytli? Kde jste vzali tento pytel?“

„Kovář ho nechal uprostřed cesty,“ odpověděly všechny najednou.

„Nu tak; neříkal jsem?…“ pomyslil si Čub! „Čeho pak jste se lekly? podíváme se. — Nuže, příteli, prosím za odpuštění, že tebe nejmenujeme podle jména křestného a otcovského, — vylez z pytle!“

Starosta vylezl.

„Ach!“ vzkřikly dívky.

„I starosta vlezl tamtéž,“ pravil pro sebe Čub v rozpacích, měře ho od hlavy do nohou. „Tak vida!… É!…“ Více nic nemohl říci.

Starosta sám byl neméně popleten a nevěděl, co si počíti. „Jistě je venku zima?“ tázal se obraceje se k Čubovi.

„Je mrazík,“ odpověděl Čub. „A dovol, abych se tebe otázal: čím mažeš své boty, sádlem či dehtem?“ Chtěl říci něco jiného; chtěl se otázati: „jak jsi, starosto, zalezl do tohoto pytle?“ ale sám nechápal, jak vyřkl něco docela jiného.

„Dehtem je lépe,“ pravil starosta. „Nu s Bohem, Čube!“ A vtlačiv si na hlavu beranici, vyšel z chalupy.

„Proč jsem se tázal tak hloupě, čím si maže boty!“ zvolal Čub, pohlížeje na dvéře, kterými vyšel starosta. „Aj, aj, Solocho! takového člověka posadit do pytle!… Hleďme, čertova ženská! A já hlupák… A kde pak je ten proklatý pytel?“

„Hodila jsem jej do kouta, není tam nic více,“ pravila Oksana.

„Znám ty chytrosti, není nic! Podejte mně jej: v něm sedí ještě jeden! Vytřepejte jej důkladně… Co, není nic? Hleďme, proklatá ženská! A na pohled — je jako světice, jako by ani masa nikdy nebyla brala do úst!…“

Ale nechejme Čuba vylívati ve prázdné chvíli svou zlost a vraťme se ke kováři, protože už je venku jistě hodina devátá.

Z počátku hrůza pojala Vakulu, zvláště když se vznesl od země do takové výšky, že nic už nemohl viděti dole, a proletěl jako moucha pod samým měsícem, tak že, kdyby se nebyl trochu naklonil, byl by se zachytil za něj čepicí. Avšak za krátkou chvilku nabyl smělosti a už začal si tropiti žerty z čerta. Jeho bavilo nad míru, jak čert kýchal a kašlal, když snímal s krku cypřišový křížek a jemu jej přibližoval. Schválně zdvihal ruku, aby se škrábal na hlavě, a čert, domnívaje se, že kovář se chystá udělati nad ním kříž, letěl ještě rychleji. Všechno bylo jasno ve výši. Vzduch, v lehké stříbrné mlze, byl průzračný. Všechno bylo viděti, ba bylo i možno zpozorovati, jak vichrem letěl kolem nich, sedě v hrnci, čaroděj; jak hvězdy, sebravše se do hromádky, hrály na slepou bábu; jak se vznášel v kotouči stranou jak oblak celý roj duchův; jak čert, tančící při svitu měsíce, smekl čepici, spatřiv kováře, an jel na čertu; jak letělo koště, vracející se nazpět, na kterém patrně právě jela, kam bylo potřeba, čarodějnice… Mnoho ještě chamradi potkávali. Všechno vidouc kováře, na chvilku se zastavovalo, aby pohledělo na něho a potom zase letělo dále a konalo dále svou věc; kovář pořád letěl, a náhle zatřpytil se před ním Petrohrad všechen v ohni. (Tehdy byla z jakési příčiny iluminace). Čert, přeletěv přes mýtnou hradbu, proměnil se v koně, a kovář spatřil sebe na rychlém běhounu uprostřed ulice.

Bože můj! hlomoz, hluk, záře; po obou stranách hromadí se čtyřpatrové stěny; dupot koňských kopyt a rachot koles rozléhal se jako hrom a ozýval se se čtyr stran; domy rostly a jako by vystupovaly ze země na každém kroku; mosty se třásly; kočáry lítaly; izvozčíci, předjezdníci křičeli; sníh skřípal pod tisícem saní, letících se všech stran; pěšci se tlačili a kupili před domy, před kterými hořely kahánky, a ohromné stíny jejich se kmitaly po stěnách, dosahujíce hlavou do komínův a střech.

S úžasem ohlížel se kovář na všechny strany. Jemu se zdálo, že všecky domy upřely na něho své nesčíslné ohnivé oči a hleděly. Pánův v pošitých suknem kožiších uviděl tolik, že nevěděl, před kým čepici smekati. „Bože můj, co je tu panstva!“ pomyslil si kovář. „Myslím, že každý, kdokoli jde po ulici v kožiše, je samý zasedatel, samý zasedatel! A ti; co se vezou v takových překrásných bryčkách se skleněnými tabulkami, ti, nejsou-li městští hejtmani, jsou jistě okresní komisaři, a možná ještě i vyšší hodnostáři.“ Jeho slova byla přerušena otázkou čerta: „Přímo-li jeti k cařici?“ — „Ne, bojím se,“ pomyslil si kovář. „Tu, kdesi, nevím kde, ubytovali se záporožci, kteří jeli na podzim Dikaňkou. Jeli ze Síče s listy k cařicí; měl bych přece se poraditi s nimi. Hej, satanáši! zalez mně do kapsy a veď mě k záporožcům!“

A čert okamžikem zhubeněl a udělal se takovým malinkým, že bez námahy mu vlezl do kapsy. A nežli se Vakula nadál, ocítil se před velikým domem, vystoupil, sám nevěda jak, po schodech vzhůru, otevřel dvéře a ustoupil trochu nazpět, oslněn jsa leskem a spatřiv nádherně upravenou světnici; ale nabyl trochu smělosti, poznav tytéž záporožce, kteří jeli Dikaňkou, a nyní seděli na hedvábných pohovkách, založivše pod sebe namazané dehtem boty, a kouřili nejsilnější tabák, nazývaný obyčejně kořínky.

„Pozdrav vás Pán Bůh, pánové! Pomáhej vám Pán Bůh, hle, kde jsme se shledali!“ pravil kovář, přistoupiv blízko k nim a vyseknuv poklonu až k zemi.

„Jaký je tam člověk?“ otázal se záporožec, sedící před samým kovářem, druhého, sedícího trochu dále.

„A vy jste mne nepoznali?“ pravil kovář. „To jsem já, Vakula, kovář! Když jste jeli na podzim Dikaňkou, byli jste mými hosty, dej vám Pán Bůh všeho zdraví a dlouhého věku, bez mála dva dni. A novou obruč jsem tehdy dal na přední kolo u vaší kibitky!“

„Á!“ pravil týž záporožec: „tohle je týž kovář, který maluje tak důkladně. Zdráv buď, krajane! Co pak tě sem přivedlo?“

„A tak, zachtělo se mně podívati se; říkají…“

„Nu co, krajane,“ pravil záporožec, dodav si vážnosti a chtě ukázati, že umí mluviti také podle knih: „co, veliké město?“

Kovář také nechtěl se dáti zahanbiti a ukázati se nováčkem, kromě toho pak, jak jsme měli příležitost viděti výše, znal i sám spisovný jazyk. „Gubernije vzácná!“ odpověděl lhostejně: „to je pravda, domy jsou velikánské, obrazy visí v nich nad míru důkladné. Mnohé domy jsou pomalovány písmeny pozlátkovými v neobyčejné míře. To je pravda, překrásná proporce!“

Záporožci, uslyševše kováře tak plynně se vyjadřovati, učinili si o něm úsudek, velmi jemu příznivý.

„Později porozprávíme s tebou, krajané, více: nyní však pojedeme hned k cařici.“

„K cařici? I buďte tak laskaví, pánové, vezměte také mne s sebou!“

„Tebe?“ pravil záporožec s takovým vzezřením, s jakým mluví opatrovník ku svému čtyrletému chovanci, který prosí, aby ho posadil na skutečného, na velikého koně.

„Co tam budeš dělat? Ne, není možná.“ — Při těchto slovech na tváři jeho se objevil významný výraz. „My, brachu, budeme s cařicí rozprávěti o svých věcech.“

„Vezměte mne!“ naléhal kovář. „Pros!“ pošeptal tiše čertu, uhodiv pěstí po kapse.

Ještě to ani nevyslovil, když druhý záporožec zvolal:

„Opravdu, vezmeme ho, braši!“

„S radostí, vezmeme!“ zvolali ostatní.

„Oblec oděv takový, jaký máme my.“

Kovář jal se honem navlékati na sebe zelený župan, když najednou se dvéře otevřely a vstoupil člověk v livreji se šňůrami a pravil, že je čas jet.

Divný pocit pojal znova kováře, když uháněl v ohromném kočáře, kolébaje se na pérech, když po obou stranách kolem něho ubíhaly do zadu čtyrpatrové domy, a když dlažba duníc, jak se zdálo, sama se valila pod nohy koňům.

„Bože můj, jaká záře!“ myslil si kovář: „u nás ve dne nebývá tolik světla.“

Kočáry se zastavily před palácem. Záporožci vystoupili z kočárův, vstoupili do volikolepé předsíně a začali vystupovati na schody skvěle ozářené.

„Jaké schody!“ šeptal si pro sebe kovář: „škoda nohama po nich šlapati. Jaké to okrasy! Tu říkají: pohádky lhou! Kýho čerta lhou! Bože můj! jaké zábradlí! Jaká to práce! Na ně pouhého železa pošlo na padesát rublův!“

Vystoupivše už po schodech vzhůru, záporožci prošli prvou dvoranou. Bázlivě následoval za nimi kovář, obávaje se na každém kroku, aby neuklouzl na parketě. Prošli třemi dvoranami, kovář pořád ještě nepřestával se diviti. Vstoupiv do čtvrté, nevolky přistoupil k visícímu na stěně obrazu. To byla Přečistá Panna s děťátkem na rukou.

„Jaký obraz! jaká překrásná malba!“ uvažoval kovář. „Hle, jakoby mluvila! jako by byla živá! A nejsvětější dítě! ručičky přitisklo a usmívá se ubožáček! A barvy! Bože můj, jaké barvy! Ochru, myslím, tu nepošlo ani za kopějku, samá měděnka a červeň. A jasnomodrá barva jen jen se leskne! Důkladná práce! Jistě byla půda podmalována nejdražší bělobou. Avšak jakkoli podivuhodna je tato malba, přece tato mosazná klika,“ pokračoval kovář, přistupuje ke dveřím a ohmatávaje zámek: „je hodna ještě většího podivu. Ach, jaká čistá práce! To všechno, myslím, dělali němečtí kováři, za nejdražší ceny…“

Možná, že dlouho ještě byl by rozvažoval kovář, kdyby ho premovaný lokaj nebyl žduchl do ramena a nenapomenul, aby nezůstával za druhými. Záporožci prošli ještě dvěma dvoranami a zastavili se. Tam jím kázali, aby čekali. Ve dvoraně se kupilo několik generálů ve vyšívaných zlatem stejnokrojích. Záporožci se uklonili na všechny strany a sestoupili se do hromady.

Za minutu vstoupil, provázen jsa vší družinou, muž vznešené postavy, dosti silný, v hetmanském oděvu, ve žlutých botkách. Vlasy měl na sobě rozčechrané, jedno oko bylo trochu kosé, na tváři se ukazovala jakási nadutá vypínavost, ve všech pohybech viděti bylo zvyk rozkazovati. Všichni generálové, kteří se procházeli dosti pyšně ve zlatých stejnokrojích, jali se pobíhati sem a tam a s hlubokými poklonami, jak se zdálo, lovili každé jeho slovo, ba i nejmenší: pohyb, aby ihned letěli jej vyplniti. Ale hetman si ani nevšiml všeho toho, sotva kývl hlavou a přistoupil k záporožcům.

Záporožci všichni vysekli poklonu až do nohou.

„Všichni jste zde?“ otázal se zdlouha, pronášeje slova trochu nosem.

„Ano všichni, tatíčku!“ odpověděli záporožci klanějíce se znova.

„Nezapomeňte mluviti tak, jak jsem vás naučil!“

„Ne, tatíčku, nezapomeneme.“

„Tohle je cař?“ otázal se kovář jednoho ze záporožcův.

„Co tě napadá, cař! tohle je sám Potemkin,“ odpověděl tento.

Ve druhé světnici ozvaly se hlasy, a kovář nevěděl, kam obrátiti oči pro množství vešlých dam, v atlasových šatech, s dlouhými chvosty, a dvořanův ve vyšívaných zlatem kaftanech a s třapci na zádech. Viděl jen samý lesk a více nic.

Záporožcí najednou všichni padli na zemi a vzkřikli jedním hlasem: „Smiluj se, matičko! smiluj se!“

Kovář, nevida nic, sám také se roztáhl se vší horlivostí na podlahu.

„Vstaňte!“ zazněl nad nimi velitelský a zároveň příjemný hlas. Někteří z dvořanův jali se pobíhati sem a tam a šťouchali záporožce.

„Nevstaneme, matičko! nevstaneme! Umřeme, ale nevstaneme!“ křičeli záporožci.

Potemkin hryzl se do rtův; konečně přistoupil sám a velitelský zašeptal jednomu ze záporožcův. Záporožci vstali.

Tu osmělil se i kovář pozdvihnouti hlavu a spatřil stojící před ním ženu neveliké postavy, poněkud skoro tlustou, napudrovanou, s modrýma očima a zároveň s tváří vznešeně se usmívající, která uměla pokořovati sobě všechno a mohla náležeti jedině panující ženě.

„Nejjasnější kníže slíbil, že mne seznámí dnes s mým lidem, kterého jsem dosud ještě neviděla,“ pravila dáma s modrýma očima, prohlížejíc si se zvědavostí záporožce. „Dobře-li se zde máte?“ pokračovala, přistupujíc blíže.

„I zaplať Pán Bůh, matičko! Stravu dávají "dobrou, ačkoli berani zdejší daleko nejsou takoví, jako u nás na Záporoží, — proč pak bychom nežili jakž takž?…“

Potemkin svraštil čelo, vida, že záporožci nikterak nemluví to, čemu on je učil…

Jeden ze záporožcův, dodav si vážnosti, vystoupil do předu: „Smiluj se, matičko! Čím tebe tvůj věrný lid rozhněval? Či drželi jsme s pohanským Tatařínem či byli jsme srozuměni v něčem s Turkem; či zradili jsme tebe skutkem nebo pomyšlením? Proč nemilost? Dříve jsme slyšeli, že přikazuješ všude stavěti pevnosti proti nám; potom jsme slyšeli; že chceš z nás udělati karabinníky; nyní slyšíme o nových neblahých úmyslech. Čím se provinilo záporožské vojsko? Tím-li, že převedlo tvé vojsko přes Perekop a pomohlo tvým generálům posekati Krymce?…“

Potemkin mlčel a lhostejně čistil malým kartáčkem své brilianty, kterými byly posety jeho ruce.

„Co pak žádáte ?“ starostlivě se tázala Kateřina.

Záporožci významně pohlédli druh na druha.

„Nyní je pravý čas! cařice se táže, co žádáte!“ pravil sám sobě kovář a náhle padl na zemi.

„Vaše carské veličenstvo, neračte trestati, račte se smilovati! Z čeho, neměj mi za zlé vaše carská milost, jsou udělány střevíčky, co jsou na nohou vašich? Myslím, ani jediný švec, ani v jediné říši na světě, nedovede takových ušiti. Bože můj, což kdyby má žena obula takové střevíčky!“

Cařice se zasmála. Dvořané se zasmáli též. Potemkin se i mračil i usmíval zároveň. Záporožci začali žduchati do ramena kováře, domnívajíce se, nezbláznil-li se.

„Vstaň!“ pravila laskavě panovnice. „Jestliže bys tak rád měl takové střevíčky, je snadno tobě vyhověti. Přineste mu hned střevíčky nejdražší, se zlatem! Opravdu, mně se velmi líbí tato prostoduchost! Tu máte,“ pokračovala cařice, upřevši oči na pána, stojícího opodál od druhých, s plným, ale trochu bledým obličejem, jehož skromný kaftan s velikými perleťovými knoflíky ukazoval, že nenáležel ke dvořanstvu, „předmět, hodný vtipného péra vašeho!“

„Vaše císařské veličenstvo je příliš milostivo. Tu je potřeba aspoň Lafontaina!“ odpověděl, ukloniv se, muž s perleťovými knoflíky.^[6]

„Upřímně vám pravím: dosud jsem nadšena vaším „Brigádníkem“. Předčítáte podivuhodně krásně! Ale,“ pokračovala cařice, obracejíc se znova k záporožcům: „slyšela jsem, že na Síči u vás nikdo se nežení.“

„Jak pak, matičko! Vždyť člověku, víš sama, bez ženy nelze žíti,“ odpověděl týž záporožec, který rozmlouval s kovářem, a kovář se podivil, slyše, jak tento záporožec, znaje tak dobře spisovný jazyk, mluví s cařicí, jako by naschvál nejhrubším nářečím, které obyčejně se nazývá mužickým. „Chytrý lid!“ pomyslil si sám pro sebe: „jistě to nedělá nadarmo.“

„My nejsme mniši,“ pokračoval záporožec, „nýbrž lidé hříšní. Chtivi jsme, jako všechno počestné křesťanstvo, pokrmu masitého. Jest u nás nemálo takových, kteří mají ženy, ale nežijou s nimi na Síči. Jsou takoví, kteří mají ženy v Polsku; jsou takoví, kteří mají ženy v Ukrajině; jsou takoví, kteří mají ženy i v Turecku.“

V této chvíli kováři přinesli střevíčky.

„Bože můj, jaká okrasa!“ vzkřikl radostně, uchopiv střevíčky. „Vaše carské veličenstvo! což, když takové střevíčky máte na nohou a v nich bezpochyby, vaše blahorodí, chodíte i na led se klouzat, jaké pak jsou asi samé nožky? Myslím, aspoň z čistého cukru!“

Panovnice, která skutečně měla velmi spanilé a půvabné nožky, nemohla se neusmáti, slyšíc takové lichocení z úst prostodušného kováře, který ve svém záporožském oděvu mohl se nazvati krasavcem přese svůj snědý obličej.

Kovář, rozradostněný takovou blahosklonnou pozorností, už chtěl se vyptati důkladně cařice na všechno: je-li pravda, že caři jedí jen samý med a sádlo, a tomu podobná jídla; ale ucítiv, že záporožci ho žduchají do bokův, rozhodl se, že umlkne. A když cařice, obrátivši se ke starcům, začala se vyptávati, jak u nich žijou na Síči, jaké jsou tam obyčeje, kovář, poodešed do zadu, nahnul se ke kapse, a pravil tiše: „vynes mne odsud co nejrychleji!“ a najednou se ocítil za mýtnou hradbou.

„Utopil se! Pán Bůh ví, utopil se! ať se propadnu na tomto místě, jestliže se neutopil!“ žvatlala tlustá tkalcová, stojíc ve hromadě Dikaňských selek, uprostřed ulice.

„Co pak, či jsem nějaká lhářka? Či jsem někomu krávu ukradla? Či jsem někoho uhranula, že se mně nevěří ?“ křičela selka v kozácké haleně s fijalovým nosem, rozhazujíc rukama. „Ať se mně nezachce vody pít, jestliže stará Pereperčicha neviděla vlastníma očima, jak se oběsil kovář!“

„Kovář se oběsil? Tu máš!“ pravil starosta, vycházející od Čuba, zastavil se a protlačil se blíže k rozmlouvajícím.

„Řekni raději, aby se tobě nezachtělo kořalky pít, stará ožralkyně!“ odpověděla tkalcová. „Věru, byl by takový blázen jako ty, aby se oběsil! Utopil se! utopil se v průseku v ledě! To vím tak, jako vím, že jsi byla právě u krčmářky.“

„Hanebnice! hleďme, co mi začala vyčítat!“ hněvivě odpověděla selka s fijalovým nosem. „Mlč raději, darebnice! Či snad nevím, že k tobě ďák chodí každý večer?“

Tkalcová se rozpálila.

„Ďák? ke komu ďák? Co lžeš?“

„Ďák?“ zapištěla, tlačíc se k hádajícím se selkám, ďáková, v kožiše ze zaječí kožišiny, pošitém modrým nankinem. „Naučím vás znáti ďáka! Kdo to praví: ďák?“

„Ejhle, ke komu chodí ďák!“ pravila selka s fijalovým nosem, ukazujíc na tkalcovou.

„Tak to ty, čubko,“ pravila ďáková, přistupujíc ke tkalcové: „tak to ty, čarodějnice, ho omamuješ a opojuješ ďábelským jedem, aby chodil k tobě?“

„Odstup ode mne, satanáši!“ zvolala tkalcová ustupujíc.

„Hledme, proklatá čarodějnice, abys už nespatřila dětí svých! Darebnice! Fuj!“ Tu ďáková vyplivla tkalcové přímo do očí.

Tkalcová chtěla i sama udělati totéž, ale místo toho vyplivla na neoholenou bradu starostovi, který, aby lépe všechno slyšel, se probral k samým hádajícím se selkám.

„Ach, škaredá babo!“ vzkřikl starosta, utíraje si šosem obličej a zdvihnuv knut. Tento pohyb přinutil všechny rozejíti se s nadávkami na různé strany. „Jaká hanebnost!“ opakoval starosta, utíraje se dále. „Tak kovář se utopil! Bože můj! A jaký byl důkladný malíř! Jaké silné nože, srpy, pluhy uměl kovat! Jakou měl sílu! Ano,“ pokračoval, zamysliv se: „takových lidí je málo u nás na vsi. Však jsem pozoroval, sedě ještě v proklatém pytli, že ubožáček byl velice špatného rozmaru. Tu máš kováře! byl, a nyní už není! A já jsem se chystal podkovati svou strakatou kobylu!…“ A starosta, jsa pln takových křesťanských myšlének, tiše se loudal do své chalupy.

Oksana se zarazila, když ji došly takové zprávy. Málo věřila očím Pereperčichy a řečem selek: věděla, že kovář je dosti nábožný, aby se odhodlal zahubiti svou duši. Ale co, jestliže vskutku odešel s úmyslem, že nikdy se nevrátí do vesnice? A sotva i v jiném místě se najde takový junák, jako byl kovář. A on tak ji měl rád! On nejdéle ze všech snášel její vrtochy… Krásná dívka celou noc pod svou pokryvkou se obracela s pravého boku na levý, s levého na pravý, a nemohla usnouti. Brzo, rozloživší se v okouzlitelné nahotě, kterou noční tma skrývala i před ní samou, téměř nahlas na sebe hubovala; brzo, utichnuvši, rozhodla se, že na nic nebude mysliti — a přece myslila. A celá hořela, a k jitru se zamilovala po uši do kováře.

Čub nedal na jevo ani radosti ani žalosti z osudu Vakulova. Jeho myšlénky obíraly se jedinou věcí: nijak nemohl zapomněti na nevěrnost Sološinu a ve spánku nepřestával jí nadávati.

Nastalo jitro. Celý chrám už před svítáním byl pln lidu. Letité ženy, v bílých plachetkách, v bílých soukenných halenách, nábožně se žehnaly křížem u samého vchodu chrámového. Šlechtičny, v zelených a žlutých kaftanech, a mnohé i v modrých kuntuších, se zlatými vzadu řasami, stály před nimi. Děvčata, která měla, na hlavách namotaný celý krám pentlí, a na krku náhrdelníkův, křížův a penízkův, snažila se probrati se ještě blíže k ikonostasu.^[7] Ale přede všemi stáli šlechtici a prostí mužíci s vousy, s kožichy, s tlustými krky a právě oholenými bradami, všichni větším dílem ve pláštích s kápěmi, zpod kterých se ukazovala bílá a u mnohých i modrá halena. Na všech tvářích, kamkoli člověk pohlédl, zračil se svátek. Starosta záhy se oblizoval, pomýšleje na to, jak si pochutná po postě na klobáse; děvčata myslila na to, jak se budou klouzati s chlapci na ledě; stařeny horlivěji než kdykoli šeptaly modlitby. Po celém chrámě bylo slyšeti, jak kozák Sverbygaz se bil čelem o zemi. Jen jediná Oksana stála jako beze smyslův: modlila se a nemodlila se. V srdci jejím se skupilo tolik různých citův, jeden nad druhý mrzutější, jeden nad druhý smutnější, že ve tváři její se ukazovalo jen silné rozčilení; slzy se jí chvěly v očích. Děvčata nemohla pochopiti příčiny toho, a netušila, že by toun příčinou byl kovář. Avšak nejen Oksana se obírala kovářem. Všichni vesničané zpozorovali, že svátek jako by nebyl svátkem, že pořád jako by cosi chybělo. Jako na neštěstí ďák po pouti své v pytli ochraptěl a sípal sotva slyšitelným hlasem; pravda, příchozí zpěvák znamenitě bral bas, ale zpěv byl by mnohem býval krásnější, kdyby i kovář byl přítomen, který vždy, jakmile zpívali „Otče náš“ nebo „Jenž cherubíny“, vystupoval na kůr a zpíval odtud zrovna týmž nápěvem, jakým zpívají i v Poltavě. Kromě toho on jediný zastával úřad chrámového starosty. Už byly odslouženy ranní hodinky; po hodinkách byla odsloužena mše… Vskutku, kam pak se poděl kovář?

Ještě rychleji ve zbývající době noční letěl čert s kovářem nazpět, a okamžikem ocítil se Vakula vedle své chalupy. V tu chvíli zakokrhal kohout.

„Kam?“ zvolal kovář, uchopiv za ocas čerta, který chtěl utéci. „Počkej, příteli, to ještě není všechno: ještě jsem ti nepoděkoval.“

Tu uchopiv suchou haluz, naměřil mu tří rány, a ubohý čert vzal nohy na ramena jako mužík, kterého právě spražil zasedatel. A tak, místo aby podvedl, svedl a ošidil jiné, nepřítel pokolení lidského byl sám ošizen.

Potom Vakula vešel do síně, zaryl se do sena a spal až do oběda: Procitnuv, lekl se, když uviděl, že slunce je už vysoko: „Zaspal jsem ranní hodinky i mši!“

Tu se nábožný kovář zkormoutil, rozvažuje, že jistě Bůh schválně trestem za hříšný úmysl jeho, zahubiti svou duši, poslal na něho spánek, pro který nemohl ani v takový veliký svátek býti přítomen ve chrámě. Ale upokojil sebe tím předsevzetím, že příští neděli se vyzpovídá z toho popovi a že od tohoto dne začne vykonávati po padesáti poklonách po celý rok, a podíval se do jizby; avšak v ní nebylo nikoho. Patrně se Solocha ještě nevrátila.

Opatrně vyndal ze záňadří střevíčky a opět se podivil drahé práci a podivné události minulé noci; umyl se, přistrojil se co nejlépe, oblekl týž oděv, který dostal od záporožcův, vyndal z truhly novou čepici z řešetilovského beránka s modrým vrchem, které ještě ani jednou nedával na hlavu od té doby, co ji koupil ještě za pobytu svého v Poltavě; vyndal také nový pestrobarevný pás; vložil to všechno zároveň s karabáčem do šátku a odebral se přímo k Čubovi.

Čub vyvalil oči, když vešel k němu kovář, a nevěděl, čemu se diviti: tomu-li, že kovář vstal z mrtvých, či tomu, že kovář se opovážil k němu přijíti, či tomu, že kovář se vystrojil za takového šviháka a záporožce. Ale ještě více užasl Čub, když Vakula rozvázal šátek a položil před něho z brusu novou čepici a pás, jakého nebylo vídáno na vsi, a když sám mu padl k nohám a pravil prosebným hlasem: „Odpusť mi, tatíčku! nehněvej se! Tu máš karabáč: bij mne, dokud srdce ráčí. Vzdávám se sám, všeho lituju; bij mne, a jen se nehněvej. Ty jsi se kdysi bratřil s nebožtíkem tatíčkem, spolu chléb a sůl jste jedli a litkup pili.“

Čub hleděl nikoli bez tajného potěšení, jak kovář, který si od nikoho na vsi nenechal foukati do kaše, který ohýbal v ruce pěťáky a podkovy jako pohankové placky, jak týž kovář ležel nyní u nohou jeho. Aby sebe ještě více nesnížil, Čub vzal karabáč a udeřil ho jím třikrát po zádech. „Nu, máš dosti, vstávej! Starých lidí vždy poslouchej! Zapomeneme na všechno, co bylo mezi námi. Na, nyní mluv, co bys rád?“

„Dej mi, tatíčku, Oksanu!“

Čub chvilku se zamyslil, podíval se na čepici a pás: čepice byla překrásná, pás také ničím jí nezadával; vzpomněl si na věrolomnou Solochu a pravil odhodlaně: „Dobrá! pošli svaty!“

„Aj!“ vzkřikla Oksana, přestupujíc práh a spatřivši kováře, a upřela s úžasem a radostí na něho oči.

„Pohleď, jaké jsem ti přinesl střevíčky!“ pravil Vakula: „tytéž, které nosí cařice.“

„Ne, ne! nepotřebuju střevíčkův!“ pravila Oksana, máchajíc rukama a neodvracejíc od něho očí: „i bez střevíčkův…“ Dále nedořekla a začervenala se.

Kovář přistoupil blíže, vzal ji za ruku; krásná dívka až oči sklopila. Ještě nikdy nebyla tak čarovně krásná. Nadšený kovář tiše ji políbil, a tvář její ještě více zaplála, a ona ještě více pokrásněla.

Jel Dikaňkou blažené paměti arcibiskup, chválil místo, na kterém stojí vesnice, a jeda po ulici, zastavil se před novou chalupou.

„A čí pak je tato malovaná chaloupka?“ otázal se nejdůstojnější pastýř krásné ženy s dítětem na rukou, která stála blízko dveří.

„Kováře Vakuly!“ pravila mu s poklonou Oksana, neboť to právě byla ona.

„Výborně! výborná práce!“ pravil nejdůstojnější, prohlížeje si dvéře a okna. A všechna okna byla ovroubena kolem do kola červenou barvou; na dveřích pak všude byli namalování kozáci na koních s dýmkami v zubech.

Ale ještě více pochválil nejdůstojnější Vakulu, když se dověděl, že se podrobil církevnímu pokání a vymaloval zdarma celý levý kůr zelenou barvou s červenými květy.

To však není všechno. Na stěně po boku, jak vejdeš do chrámu, namaloval Vakula čerta v pekle, tak ohyzdného, že všichni plivali, když šli kolem; a ženské, jakmile se jim rozplakalo na rukou dítě, přinášely je k obrazu a říkaly: „Hleď, jaký bubák je namalován!“ A dítě, zadržujíc slzičky, hledělo úkosem na obraz a tisklo se k prsům své matky.

↑ Koledovati u nás říkají, když zpívají pod okny na štědrý večer písně, které se nazývají koledami. Tomu, kdo koleduje, vždy hodí do pytle hospodyně, nebo hospodář, nebo kdo zůstane doma, klobásu, nebo chleba, nebo groš, čím je kdo bohat. Říkají, že byla kdysi modla Koleda, kterou pokládali za Boha, a že prý od ní pocházejí koledy. Kdo pak to ví? Nepřísluší nám, prostým lidem, o tom rozumovati. Loni velebný otec Josef zakázal koledovati po dědinách, říkaje, že prý tím lidé slouží: satanáši. Avšak, abych řekl pravdu, v koledách ani zmínky není o Koledě. Zpívají často o narození Krista Pána, a na konci přejou zdraví hospodáři, hospodyni, dětem a všemu domu.
Poznámka včelařova.
↑ Němcem nazývají u nás každého, kdo je z cizí země, buď si Francouz, či císařský, či Švéd — všichni jsou Němci.
Poznámka včelařova.
↑ Měděný peníz, rovný pěti kopějkám.
↑ Kozácký tanec.
↑ t. j. dvacet pět kopějek.
↑ Rozumí se spisovatel Fonvizin. Pozn. red.
↑ Stěna před oltářem ozdobená obrazy svatých.

[1] Koledovati u nás říkají, když zpívají pod okny na štědrý večer písně, které se nazývají koledami. Tomu, kdo koleduje, vždy hodí do pytle hospodyně, nebo hospodář, nebo kdo zůstane doma, klobásu, nebo chleba, nebo groš, čím je kdo bohat. Říkají, že byla kdysi modla Koleda, kterou pokládali za Boha, a že prý od ní pocházejí koledy. Kdo pak to ví? Nepřísluší nám, prostým lidem, o tom rozumovati. Loni velebný otec Josef zakázal koledovati po dědinách, říkaje, že prý tím lidé slouží: satanáši. Avšak, abych řekl pravdu, v koledách ani zmínky není o Koledě. Zpívají často o narození Krista Pána, a na konci přejou zdraví hospodáři, hospodyni, dětem a všemu domu.
Poznámka včelařova.

[2] Němcem nazývají u nás každého, kdo je z cizí země, buď si Francouz, či císařský, či Švéd — všichni jsou Němci.
Poznámka včelařova.

[3] Měděný peníz, rovný pěti kopějkám.

[4] Kozácký tanec.

[5] t. j. dvacet pět kopějek.

[6] Rozumí se spisovatel Fonvizin. Pozn. red.

[7] Stěna před oltářem ozdobená obrazy svatých.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]