V zemi, kde zítra již znamená včera/Rudý Don

V zemi, kde zítra již znamená včera Julius Fučík
Dněprostroj	Rudý Don

Údaje o textu
Titulek:	Rudý Don
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	V zemi, kde zítra již znamená včera. Julius Fučík, 1949. s. 403-404
Licence:	PD old 70

Rudý Don

„A dnes chlapci?“

„Máme neděli.“

Snad byste zjistili v kalendáři, že byl pátek. Ale vy nemáte kalendář pětidněvky a naše rozhodnutí je pevné. I delegace musí někdy odpočívat. Máme neděli v pátek. Připojíme se k těm, kteří dnes mají den oddechu.

Slunce vyklidilo hlučné pařížské ulice Rostova. Tramvaje k Donu nabobtnaly rostovskými. To je znamení, které nesmíme přehlédnout.

„A tedy?“

„Koupání,“ navrhuje soudruh Forst.

„Projížďka po Donu,“ navrhuje soudruh Jefimov.

„Motorkou,“ dodává.

Je to velmi lákavé. Souhlasíme.

Břehy Donu jsou polepeny barevnými skvrnami šatů, prádla a nahých těl a všechny motorky a loďky jsou obsazeny. Kdybys čekal do večera, nedočkáš se. Je po plánu.

„Snad ještě stadion Selmaše?“

„Anebo Rudý Don?“

Dělníci Selmaše užívají dokonale vymožeností svého stadionu. Zdá se, že i záchranné pásy vypluly tam z přístavu.

A jak je to s Rudým Donem? Telefonujeme.

Máte motorku…Pro delegaci…Výborně…Utíkáme.

Motorka Rudého Donu je volná.

Kdo z nás věděl v tom okamžiku, že do ní nikdy nevstoupíme? Ano, kdo z nás věděl, co je to Rudý Don?

Nepoznali jsme jej, stojíce před ním. Zčernalá, sešlá budova a za ní druhá, sotva rozeznáš, kde která končí; i ve slunci je stará; vrata široce rozevřená a za nimi je tma; jen v dálce na konci temné dílny svítí den druhými vraty; je to tunel, kterým denně projíždí lokálka a čoudí.

To že je Rudý Don? Je!

„K motorce, soudruzi, tudy…“

Čert vem motorku! Čert vem neděli! Ukažte nám vnitřek této barabizny honosného jména. Nebo snad není v seznamu objektů, vhodných pro delegace?

Soudruh Jefimov se kloní k názoru, že je to urážka. Neměli jsme snad volnou cestu poznání všeho, co jsme poznat chtěli? Uznáváme a odvoláváme. Ale černý tunel, nazývaný montovnou, láká. Nevím, kde se v něm bere ta síla. Vstupujeme do dílny.

Máme dobrou vůli říkati jí tak: dílna. Ale zdá se nám, když oči zvyknou šeru, že je to archiv strojů, jimiž se pyšnili dědové. Chce se nám sestaviti je v historickou řadu, označiti čísly a letopočtem a nad tu vzácnou přehlídku raného průmyslu minulého věku zavěsiti velikou tabuli.

Nedotýkati se!

A přece to není archiv a neslyšíš ticho musea. Ty stroje zde hučí a rachotí a jejich kolečka se otáčejí. Zděsil by ses, kdyby figura rytíře XV. století náhle tasila meč a na schodišti musea zahájila boj — třeba proti větrným mlýnům. A co jiného dělají tyto podivuhodné staré stroje? Hřmotí, točí se, pracují.

Pra-cu-jí!

To-čí se!