V zámku a v podzámčí/VIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

VIII[editovat]

Co se za pár hodin všecko nezmění a co jsou ty plány lidské, které se dělají do daleké budoucnosti; pouhé bubliny! Jak zcela jinak to vyhlíželo ráno po onom večeru, kde se všickni tak rozkošně bavili v zámku. Služebníci chodili po špičkách, nebylo šumu ani hlaholu jako jindy. Po Jolínkovi se také nikdo nesháněl. Hosté rozmýšleli, na kterou stranu, ke komu ze zámku rozprchnout by se měli; bylo jim ouzko.

Mamsel Sára chodila jako vyděšená po pokoji, skládajíc si svoje věci do kufru, a Josef byl hned ráno ve městě na poště objednat místo pro jednu osobu do Prahy. Co se stalo? Paní ze Springenfeldu byla na smrt nemocná. Když se společnost večer z letohrádku vrátila, ptal se pán panina lokaje Josefa, který u vchodu síně zámecké stál, neví-li, jak se paní vynachází, neboť jí po obědě nebylo dobře, a bojíc se, že by jí mohlo být hůře, řekla pánovi, že pojede domů, aby společnost jen zůstala pospolu.

Pan Skočdopole, zvyklý na paniny stonky a rozmary, neměl ničehož proti tomu, dal zapřáhnout a paní odjela domů.

»Milosti, museli jsme pro doktora, právě přišel,« odpověděl Josef. »Je zle ?«

»Já nemohu říci, milosti. Když milostpaní přijela, slezla u vrátnice, šla pěšky skrze zahradu, já stál zde; ptala se mne, je-li mamsel Sára doma, já řekl, že bude ve svém pokoji, že jsem tam viděl jít právě pana Jacqua. Milostpaní neřekla nic, šla do pokojů a dlouho bylo ticho, jako by tam nikdo nebyl, až najednou silně na mne zazvonila; když jsem vešel, byla na smrt bledá a kázala mi, abych zavolal Kláru a poslal pro doktora a to jsem také hned vykonal.«

Pan Skočdopole vešel rychle do pokojů. V knihovně seděl doktor a psal recept. »Jak je, doktore, opravdu je nemocná, že píšete recept ?«

»Nehezky se to ukazuje a bojím se, aby to nebylo horší. Milostpaní se musela nastydnout, a co horšího, musela mít silné pohnutí mysli, je posud jako u vytržení a má silnou horečku.«

»Ale cholera to snad není, doktore ?«

»Hm, proč se právě toho jména tak lekáte, což nejsou jiné choroby též smrtelné ?« řekl doktor, hledě si svého receptu. Dopsal, pán zazvonil a hned letěl sluha s lístkem do města. Doktor ale zase vešel s pánem do pokoje panina. Paní ležela na loži, Klára všecka bledá byla samojediná s ní v pokoji.

»Kde je Sára ?« ptal se pan Skočdopole Klárky, neboť měla paní tvář odvrácenou a on myslil, že spí.

»Nevím, co se stalo, její milost ji ani vidět nechce,« odpověděla Klárka, pokrčíc rameny.

»Jsi to ty, Václave ?« obrátila se paní rychle.

»Jsem,« odpověděl pan Skočdopole překvapen, že ho jmenuje paní jménem, jakéž nenáviděla co nanejvýše sprosté.

»Vezmi tuten list, přečti a potvrď a hleď, aby se moje vůle stranu té věci hned ráno vyplnila. Viď, že mi to uděláš ?«

»To víš beztoho, že ti vše udělám. Ale co se ti stalo najednou, co tě pohnulo tak tuze?«

Ale paní neodpovídala a doktor potáhl pána, aby ji nechal. »Já jdu tedy a hned vůli tvoji vyplním,« řekl pan Skočdopole a odešel do prvnějšího pokoje. Rozdělal velký silný list, bylo to vysvědčení Sářino, že u paní Skočdopolové co panská sloužila, že je šikovná a že ji může co takovou odporučit. Mimo to byla při tom poukázka na 100 zl. stříbra, jež paní Sáře co půlroční službu napřed dávala. Pan Skočdopole zavrtěl hlavou, zamyslil se, pak odešel ale rychle do svého psacího pokoje, poukázku podepsal i svým jménem, připsal ještě zvláštní lístek, zabalil vše, zapečetil a nadepsal na svého právního do Prahy. Odkládaje péro, padlo jeho oko na podobiznu paní ze Springenfeldu, která v skvostném rámci na stole podepřena stála. Dlouhou chvíli se na ni díval, až se mu oči slzami podlily. »To byly jiné doby, když jsem si tě dal malovat, Kateřino!« šeptal si, »věřili jsme ještě v sebe. Mohli jsme být šťastni, ale chybili jsme oba. Odpustiž nám bůh!« a setřev zvlhlé oči, rychle vstal, zazvonil a vstupujícímu komorníku Francovi kázal přivést Sáru. Sára přišla, ale neměla bělavé hedbávné šaty, ani zlaté jehlice ani náramky a na tváři nebylo památky po ruměnci.

»Sáro,« řekl pán přísně, »do rána mějte svoje věci složené a ráno odjedete po poště do Prahy. Jste ze služby propuštěná. Tuto máte adresu mého právního a peníze na cestu — zároveň s vámi dojde to poukázání, aby vám tolik, co vaše půlroční služba obnášela, vyplatil. Dokud byste jinou službu neměla, může vám i domovní v našem domě dát pokojíček. Tak to paní chce a já vám to ve jménu jejím rozkazuju.«

Sára kypěla zlostí a vztekem, nutila se ale k pláči a mezitím začala stěžovat si na paninu nespravedlnost, ba chtěla začít všelicos i povídat na paní. Pán ale ukázal na dvéře, řka přísným hlasem: »Ani slova více — jděte a učte se poctivě sloužit!« Rozvzteklená Sára vyběhla a Franc v předpokoji pravil jako pro sebe: »Tak to bývá, tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se ucho utrhne. Za tebou, megéro, udělám kříž.« Sára to slyšela, ale neřekla nic, jako zlá saň letěla do pokoje, válela se vztekem po zemi, plakala, a kdyby byla měla tolik odvahy, byla by snad tu noc půl zámku pobila a zámek zapálila. Ona dobře věděla, co se paní stalo, vždyť ji leknutí z náručí Jacquova vytrhlo, div neomdlela, když slyšela paní prudce zazvonit, kdežto si ji myslila v lese ještě. Když se Jacques vykradl, ona vše uklidila, šaty ze sebe sházela a do předešlých se ustrojila a k paní dolů přiběhla, chtíc se vymluvit, že nebyla doma, a paní jí se zrakem jiskřícím, bledá až po pysk, řekla: »Jdi a nechoď mi na oči — já vím vše!« — Tu teprv byla omráčena a hned ji napadlo: ona poslouchala! Josef, když se ho ptala, kdy paní přišla, domnění její potvrdil, řka se špatně tajeným úsměškem: »Sotva že se vizita u vás ohřála!« — Všecko ji zlobilo, dopalovalo a pomoci tu nebylo. Co ji nejvíc těšilo, bylo, když slyšela v noci běhání a šeptání, že je paní zle, že má choleru. Tu si teprve tleskla radostně do rukou a dala se do skládání věcí, přiberouc s sebou všelicos, co jí neříkalo paní. Než odjela, navštívila pana Jacqua, aby se s ním rozloučila ; byl také skládáním šatů zaměstnán a rozmrzelý nad zklamáním plánů, jež mu přislibovaly dobré živobytí. Dal to Sáře notně cítit a to ji nade všecko rmoutilo; slyše, jaké propuštění Sára dostala, byl zase vlídnější a slíbil, jak se do Prahy navrátí, že ji vyhledá, aby mu jen zůstala věrná. Chladně rozloučila se Sára s domem, kde jen pro pohoršení byla a kde nebylo mimo paní ani jedinkého člověka, který by ji byl náviděl; a té paní se špatným vděkem odsloužila.

Hosté slyšíce, že má paní choleru, také se rozprášili, jak by do hejna holubů na hrachu se pasoucích střelná rána padla. Jen dva přátelé pana Skočdopole zůstali, starý major a jeden nadlesní, a chtěli při svém příteli setrvat; ostatní odjeli jeden po druhém, berouce si rozličných výmluv, pan Skočdopole ale žádného nezdržoval.

Paní bylo zle, měla vskutku choleru a z cholery padla do horké nemoci. Klárka a matka její se ustavičně u její postele střídaly v posluze, nechtíce paní nikomu cizímu svěřit.

Kalina viděl svoji nevěstu málokterý den a jen nakrátce, Vojtěch ho ale často s Jolínkem navštěvoval na polích, nikdo mu v tom nebránil a Jolínek si proběhával rád venku a byl vesel a nikdy se mu nic nestalo, poněvadž ho Vojtěch pásl jako oko v hlavě; bylo mu jaksi psíčka líto, že tak najednou jako by osiřel, proto také tím více s ním hrával a psík bez něho ani minutu být nemohl. I k Sýkorovům ho brával a tu se vždy sběhly celé valy podívat se na toho vzácného pejska; mínili ale, že to přece jen pes. Sýkorovic děti přirovnávaly ho k domácímu špiclu a tu Aninka říkala: »Jdi, špic, jdi, ty nejsi tak hezký, nemáš taková krásná ouška, ani tak krásnou srsť.« »Řekni jí, špic, že Jolínek neumí zase tak dobře hlídat jako ty,« naváděl Vojtěch, který špiclovi také přál, vždyt se nejednou v boudě spolu vyspali.

Doktor byl kolikráte za den v zámku a všecku svoji zkušenost i vědomost upotřeboval, aby paní ulehčil, ale kdykoliv se ho pán ptal, je-li naděje, pokrčil rameny. Pán, ač chodil se svými starými přáteli na procházky, vyjížděl, v šachy a kostky hrál, rozprávěl, přece byl velmi roztržitý; kolikráte za den slyšela Klárka, jsouc u paní ve vedlejším pokoji, jeho krok a to ona vždy vyšla ven povědít pánovi, jak se paní vede. Ale ono se to dlouho nelepšilo, ani patrně nezhoršilo a paní ležela bez vědomí, až jednoho dne jako z těžkého sna se probouzela. Než víčka měla těžká, nemohla je otevřít, údy jako olověné, ani pohnouti se nemohla, jen vědomí se ji vracelo; slyšela hlasy, rozuměla jim, a čím dále naslouchala, tím pevněji všemu rozuměla. Byly to hlasy Klárčiny a její matky.

»Jdi na procházku, dítě, já tu zůstanu, jsi bledá, ať se nerozstůněš; Kalina má také o tebe strach.«

»Nebojte se, maminko, vždyť já se vyspím co mi třeba, jíst mi chutná a čerstvá jsem dost, ta bledost není nic. Vy jste stará a víc bdíte než já.«

»Moje tělo je tomu navyklé, holka, a nepřichází mi to za těžké. Nuž, jen kdyby se pánbůh smiloval a té paní ulehčil. Tu černou (mínila Sáru) byl ancikrist do domu dlužen. Muselo se mnoho mezi nimi přihodit, že to tu paní tak pohnulo, ani když psíka pustila, se tak nehněvala. Inu, ono všelicos nemělo se stát, ale člověk si není nikdy dost moudrý, a každý musí se svým svědomím se spořádat sám. Já říkaje odchovala tu paní — a mám ji ráda; a také se modlím za ni, aby pánbůh ji pozdravil.«

»Já také, matko — a je mi líto pána, také chodí všecek zaražen, a ten chlapec s tím psíkem kolikrát za den přijde a tak mi připadá, jako by nevěděli, komu patří. Je to dobrý hoch a toho Jolínka tak opatruje jako dítě.«

»Ten psík — s tím se nemělo přece jen dít, jak se děje — na takovou hříšnou lásku se pánbůh nerad dívá a já se vždy bála trestu. Nu, jen dej pánbůh paní zdraví, však se ona pozná jednou, že nejsou všickni přátelé, co se jí stavějí. Vidíš, jak se rozprchli, když se rozstonala — a ten baron a hrabě Rosol.«

»I ne, matko, Rosignol,« opravila Klárka.

»Nu, to je jedno; ti byli nejprvnější pryč a co užili v domě. A jen ti dva staří páni zůstali věrní pánovi. Ten svět, ten svět! Ale kdypak přijde doktor ?«

»Hned matko; to víš, že v tu hodinu chodívá. To je hodný člověk, matko — a tuze se o paní stará a není tak divný, ani hrubý, jak lidé o něm soudí.«

»Na světský úsudek nesmíš dát, dítě, to bys Špatně mnohdy pochodila.«

»Tak řekl onehdy pan správec, že lidé mnohdy na člověku to zavrhujou, co je na něm nejkrásnějšího.«

»Ba pravda, pan správec je poctivý muž.« Tu se ozval třetí hlas a paní nemohla hned poznat, čí to je. Byl to Vojtěch.

»Milostpán mne posílá, jak je milostpaní,« šeptal polotajemným hlasem.

»Řekni, že tiše spí a lehčeji dýchá od noci,« pravila klíčnice.

»I to jsem rád. Poslouchej, Jolínku, milostpaní je lepší, vidíš, co jsem ti říkal, když jsi plakal.«

»Ale co to mluvíš, chlapče, copak psi pláčou ?«

»A jo, panímámo, pláčou; pantáta Sýkora to povídal, že pláčou. Jednou prý stonal a špicl nic nežral a ležel u postele a pořád plakal. A Jolínek, když mu povídám o milostpaní a když tu někdy jsme v pokoji a slyší milostpaní ze spaní mluvit, chce k ní, a když ho nepustím, lehne si mně na klín a pláče; tekou mu slze jako člověku. Pan Kalina také povídal, že mají psi rozum a že jsou věrnější než mnohý člověk.«

»To je pravda. Nyní jdi ale s vyřízenou a já jdu k paní,« po těch slovech rozhrnula těžkou záclonu, jež byla místo dveří, a vešla do pokoje. Vojtěch chtěl odejít, ale ještě nebyl u dveří, již se záclona zase rozhrnula a klíčnice zavolala: »Pojď sem s tím psíkem!« Chlapec se začervenal, podivil se, ale vešel s psíkem do pokoje, zůstal však u dveří stát. Byl zvyklý vidět paní našperkovanou, zarazil se, vida ji bledou, bílou, jako jeho matka bývala, a pes se díval brzy na něho, zas na postel a nehnul se od něho, až paní trochu hlasitěji zavolala: »Joli!« Tu teprv skočil mu z rukou a rozběhl se k posteli, vyskočil nahoru a lízal paní ruce a bylo vidět na něm neobyčejnou radost, ale spolu i ostýchavost, protože paní zase mlčela; teprv když ho začala slabounká hladit, začal metat ohonem a tulil se jí pod ruku.

»Jak se jmenuješ ?« zeptala se ho paní, »nemohu se na jeho jméno pamatovat.«

»Já nevím,« šeptal hoch uleknut a opravdu v tu chvíli nevěděl, kterak odpovědít. Věděl, že nechce paní, aby se jmenoval Vojtěch, co ale paní stonala, neříkal mu žádný Alberte a on v té chvíli nemohl si vzpomenout na to jméno nové.

»Nebuď hloupý, Vojtěchu!« řekla klíčnice, »copak nevíš, jak se jmenuješ ?«

»Vojtěch,« řekl chlapec tiše, že to paní sotva slyšela.

»Pojď sem blíž, Vojtěchu,« kázala mu paní, a když chlapec přistoupil, povídala: »Dobře jsi hlídal Jolínka?«

»Milosti, jako oko v hlavě, všecko jsem dělal, jak jste řekli, pranic se mu nestalo, jsme vždy spolu.«

»Tedy ho hlídej jen dále ještě, Vojtěchu, až budu zdravější, pak ti něco povím,« a pohladíc psíčka po ouškách, kynula, aby s ním chlapec odešel.

»Panno Klárinko, milostpaní mi řekla Vojtěchu, a ne Albert, to jsem rád, už se nebudu jmenovat Albert,« radostně oznamoval chlapec Klárince, která v prvním pokoji cosi chystala.

»Jdi jen tedy a oznam to milostpánu záhy,« šeptala Klárka a Vojtěch i se psem zmizeli ve dveřích.

»Už dlouho stůňu, Marjánko?« ptala se nemocná staré klíčnice.

»Už je to hezky dlouho, milostivá paní, na třetí týden; ale dá pánbůh, teď to půjde rychle ku konci s nemocí,« odpověděla stará.

»A ty jsi mi tak věrně sloužila i Klárka, však já se vám pokud možná odsloužím.«

»Ale milosti, cožpak by se o tom mluvilo, vždyť to je přece naše povinnost a rády to děláme.«

»Kde je Klárka ?«

»Chystá milostivé paní nápoj, pan doktor poručil, bychom jej nedali dělat do kuchyně, že by se tak neudělal, jak je potřebí. Mám ji zavolat ?«

»Zavolej!« Klárka hned přišla.

»Klárko, děkuju ti, jsi hodná. Jsi nevěstou, viď?« Obě se divily, jak to paní ví, ony ničehož neřekly, ale paní to na nich pozorujíc, povídala: »Já nespala vždy a slyšela jsem, co si povídáte, nemohla jsem se ale probudit. Není tomu tak, že si vezmeš Kalinu ?«

»Je,« odpověděla matka i dcera.

»Nu, tedy mi jen dosluž, já se ti o slušné věno postarám.« Ozvaly se kroky v předpokoji a Klárka pravila: »To je milostpán!«

»Řekni, ať vejde,« pokynula paní Klárce a ta vyběhla z pokoje, do pokoje vešel pán a obě ženské se odstranily. Dlouhou chvíli byl pán u paní, a když vyšel, byl veselejší. Od toho dne se paní pomalu lepšila, doktor ale říkal: »Není vyhráno,« a mluvil o tom, že musí paní do teplejší krajiny, jen jak bude trochu silnější. Ale síla se pomalu vracela, dlouho nemohla z lože vstát, a když vstala, museli ji do zahrady v sesli nosit a z pokoje do pokoje nemohla přejít bez podpory Marjánky. Ale byla tichá a trpělivá, jako nikdy dříve, a se vším byla spokojena, co jí Klárka udělala, ba kupodivu, když chtěla kunštů Sářiných užívat při strojení, řekla paní: »Zahoď to,« a vždy spokojila se svou od přírody jí danou barvou i vzrůstem a nosila šaty tmavých barev. Když Vojtěch s psíkem náhodou se jí trefil, hrála s ním, ale to hejčkání a mazlání jako dříve přestalo. K pánu byla srdečnější, a když ji jmenoval Kateřino, neřekla nic, ba zdálo se, jako by jí to bylo milejší než paní. S doktorem ráda rozmlouvala, vyptávala se ho na nemocné, a když líčil obyvatelstvo městečka a z městečka přeskočil na společnost lidskou a když to vše líčil živými barvami, když ostrou satirou tepal marnost a předsudky světa, proti ješitnosti horlil a vroucím citem zastával ctnost utlačenou, když mluvil, jak by to a ono být mělo, tu mnohé slovo projelo ji jak ostrý šíp, ale vždy ho přece k podobným řečem pobádala, a když odešel, sedávala dlouho zamyšlená.

Jednoho dne poprosila k sobě svého manžela a dlouho spolu rozmlouvali, a když od ní odcházel, byl velmi pohnut, šel rychle k nadlesnímu a majoru a ten první ještě téhož dne odejel. Také Sýkora přišel téhož ještě dne do zámku, nesa v ruce náruč šatů, paní si je nechala ukázat, rozmlouvala chvíli se Sýkorou, pak ho poslala k Vojtěchovi, a když Sýkora ze zámku zase odcházel, nesl v uzlíčku Vojtěchovu livraj, Vojtěch pak měl velmi slušný oděv, jak se vůbec nosil. Sýkorová jeho livraj v domácnosti spotřebovala, mimo fráčky, ty měl Sýkora dlouho schované, až jednou komedianti městem šli, ti mu je odkoupili.

Oděv ten Vojtěcha náramně těšil, ale jak když mu livraj oblekli, na sebe se podívaje, myslil: Kdyby mne tak maminka viděla! a tak to i ten den byla jeho první myšlenka, s tím jen rozdílem, že se za livraj styděl a z šedého kabátku se radoval. Joli ho obskakoval a on se mu ze všech stran obracel a vtom přišel do dveří Josef, aby přišel k milostpaní. Vešel k milostpaní, Jolínek k ní skočil, v pokoji nebyl nikdo než Marjánka. Paní seděla v lenošce opřena, na tváři neměla ani barvičky, ale byla přívětiva a Vojtěchovi se mnohem hezčí zdála být než kdy dříve, když se leskla a oděv okolo ní jen tak šuměl.

»Jak se ti líbí, Vojtěchu, tvůj nový šat ?« ptala se ho nejprve. Vojtěch přisvědčil, že tuze, šel a políbil jí ruku a děkoval se. Dříve jí nesměl nikdo sprostší ruku políbit.

»Nemrzí tě služba u mne a hlídání Jolínka ?«

»Oh ne, milosti, my se máme rádi.«

»Tedy bys ho dobře choval, i kdybych tu já nebyla a kdyby se ti neporučilo ?«

»To by byl hřích, kdyby mu měl někdo ublížit, on je dobrý. Dříve vrčíval na každého žebráka, ale já jsem ho vždycky vyhuboval a to on pak, když jsme někoho potkali, se na mne podíval, jako jestli ho poštvu, a když jsem mu řekl ‚dej pokoj‘ dal pokoj a teď je hodný, ani kuřeti neublíží; jen kdyby mně někdo chtěl něco udělat, to by mne bránil. Já bych s ním poslední sousto rozdělil. Však on žere už také brambory a pije z hliněné misky, třebas mu neprostřel.«

»A kdo ho tomu naučil ?«

»A to tak, milosti, samo sebou, když jsme na procházce, on se hodně ucape a pak se stavíme u Sýkorů neb ve dvoře a tu mu dá šafářka na misku trochu mléka, anebo mu Aninka Sýkorovic dá kousek bramboru, a když je hlad, tak se sní všecko. Viď, Jolínku ?« — Psík běžel k němu, několikrát se okolo něho zatočil a zase zarejdil k paní.

»Jestlipak bys se rád učil, do školy chodil ?« ptala se zase paní, jeho prvnější řeči se usmějíc.

»To bych rád,« ozval se živě chlapec.

»Jestlipak ti někdy napadlo, čím bys rád byl, až vyrosteš ?«

»To mi napadlo kolikrát,« řekl chlapec, a oči sklopiv, začal mačkat u kabátu šos.

»Čímpak tedy, pověz mi to,« řekla paní vlídně. Chlapec ale mlčel a přešlapoval z nohy na nohu. Marjánka, aby nezahálela, chodila s pérovým smetáčkem a osmetávala rozličné hračky a sošky po pokoji rozestavené, ač nebylo na nich prachu. Vidouc chlapcovu rozpačitost, usmála se řkouc: »Copak ti huba zamrzla, Vojtěchu, mluv pak, čím bys rád byl, krejčím, zedníkem jako tatínek, ševcem nebo kominíkem snad?«

Chlapec se začervenal, ještě nížeji sklopil hlavu, vjel rukou do kapsy a vyrazil ze sebe: »Já bych rád byl panem doktorem!« pak mu ale vyhrkly slze a zatřpytily se na květovaném koberci.

»Nuže tedy přičiň se k tomu, uč se a budeš panem doktorem, hleď jen, abys byl tak hodným, jako je náš doktor,« řekla paní. A vtom jmenovaný vešel, a slyše, co se stalo, a vida chlapcovu radostí ozářenou tvář, spočinulo oko jeho okamžení s vroucností na bledých tazích paní Skočdopolové.

Vojtěch maje dovolení odejít, běžel k Klárince povídat jí, že bude panem doktorem, pak ale rovnou cestou letěl k Sýkorovic, ale sotva do dveří vrazil, křičel: »Pantáto, panímámo, Aninko, Johanko, Dorotko, Vavřínku!«

»Copak chceš, Vavřínek je v sadu, kopa raků!« zvolal Sýkora.

»No poslouchejte — milostivá paní povídala, že se budu učit a že budu panem doktorem. Už se nic nebojte, že budete stonat, já vám všem pomohu!« zvolal.

»Vidíš, chlapče, vidíš, jak tě má pánbůh rád, to ta matka za tebe oroduje!« zvolala Sýkorová a slze radosti jí vstoupily do očí. To chlapce rozplakalo.

»No to budeš ale pánem, kopa raků!«

»To nebudeš pak s námi ani mluvit,« mínila Johanka.

»A však ne, pan doktor je také pán a mluví s každým a já budu zrovna jako pan doktor, budu chudým pomáhat a jen od bohatých si dám platit a všecko budu dělat jako on, milostpaní mi to také povídala.« A od Sýkorů nešel Vojtěch ještě do zámku, měl srdce přeplněné radostí, rád by byl někoho hodně vroucně obejmul, ale srdce, jež by citu jeho rozumělo, lokte, jež by ho byly se stejnou vroucností k sobě přivinuly, kryla zem — a na světě mu je nemohl nikdo, nikdo vynahradit. »Jen jediné slovíčko kdybych vám mohl říci, mamičko, jen jednou kdybyste se mohla na mne podívat, oh když přece nikdo na světě není jako vy!« naříkal Vojtěch, objímaje hrob své matky a slze jeho tokem valily se na zelenou trávu a drobné kvítí. A jedno kvítko se na něho dívalo utěšeným modrým očkem a chlapcovi se zdálo, že to jsou oči jeho matky, a když za dlouhou chvíli hlavu pozdvihl, třpytila se nad ním jediná krásná hvězda, z věže zaznělo klekání, a chlapec sepna ruce a zrak obrátě k hvězdě, modlil se »Anděle boží, strážce můj!« a jako bývalo, tak zdálo se mu, že je, matka že u něho stojí, mu předříkává, a pak požehnavši ho, říká: »Jdi nyní spat.« Udělal kříž a šel do zámku. A když šel spat, přistavil ložisko Jolínkovo až k samému loži svému, a když psík k němu skočil, byl rád, položil si hlavu vedle jeho hlavy a přišeptával mu všecky svoje stesky a touhy, také mu řekl: »Počkej, až budu panem doktorem, když ti něco bude, to já ti také pomohu, protože jsi takový dobrý psíček.« Mezi šeptáním a pláčem sirotek usnul, a Jolínek opatrně vedle něho do koutečku se svinuv, usnul též.