V zámku a v podzámčí/IX

V zámku a v podzámčí Božena Němcová
VIII	IX	Doslov

IX

Druhý den nato přibyli do zámku hosté, pan nadlesní se vrátil a s ním přijela obstarožná již paní a chlapec o něco málo mladší než Vojtěch. Pan Skočdopole je velmi srdečně přijal, chlapce ale s velikým pohnutím k srdci přitiskl, chlapec pak jmenoval ho »strejčku« — a také ho s radostí objímal. Pan nadlesní šel do svého pokoje, paní s chlapcem vedl pan Skočdopole sám do přichystaných pro ně pokojů, by je mohl vést k paní, která za čas choroby pozdě teprv návštěv přijímala. Když později domácí paní vzkázala, že hosti očekává, řekla paní k chlapci: »Nyní půjdeme k nové tetičce, Emilku, chovej se k ní tak jako ke mně, aby tě i ona tak ráda mít mohla. Ona je hodná a dobrá a budeš se tu dobře mít.« — Chlapec neřekl hned nic, pak vzal ale starou paní za ruku řka: »Ale jak, jestli se mně nebude tetička líbit tak jako ty ? To ji nemohu mít také tak rád ?« řekl chlapec.

»Nu budeš vidět,« usmála se stará teta a šli k nové tetě, pan nadlesní je provázel.

Paní Skočdopolová je očekávala; doktor stál ve výklenku u okna a pan Skočdopole, když Josef dvéře otvíral, prosebně na paní pohlédl, ta chtěla se zvednout, ale nemohla — slabost a pohnutí jí nedaly. Velmi přátelsky se pozdravily, co dávné známé, delší čas rozloučené, když ale paní chlapce za ruku vezmouc, paní Skočdopolové ho představovala: »To je Emil!« a chlapec oči na ni obrátil, oči to podobné těm, které se byly před okamžením prosebně k ní obrátily, když tu viděla příbuzné tahy, přelítl úsměv jakéhos upokojení její tvář, a chlapce k sobě přitulíc, pravila tiše: »Ode dneška náš syn!« Hlubokým vzdechnutím odlehčil si pan Skočdopole, a vezma chlapce za ruku, pravil: »Musíš mít ale maminku také hodně rád!«

»To je ale moje nová tetička ?« ozval se chlapec. »Já ale chci, abys mi říkal maminko a strejčkovi otče, když jsi náš synek.«

»Budu tak říkat a budu vás mít rád, ale vy mne také musíte mít rádi, tetička to povídala,« mínil chlapec, a vida stát na příhradě pěkného koně z bronzu, přišel hned na myšlenky. »Podej mi, prosím tě, otče, toho koně dolů, abych se na něj podíval, ano ?« pravil. »To je matčin!« odpověděl pán.

»Prosím tě, maminko, dovolíš ?«

»Ano, a vezmi si ho do tvého pokoje, ale dej pozor, aby zůstal vždy tak pěkný!« laskavě řekla paní Skočdopolová.

»Nesmím si ho obarvit na černo?« mínil chlapec. »K čemupak ?« namítala teta a pan nadlesní. »Ale vždyť zelený kůň žádný není a to je zelený.« Pan strýc a stará teta chtěli ho kárat, aby nechtěl hned všecko narub obracet, ale panu Skočdopolovi oči zářily a paní se usmívala. Tu si ho vzal na starost doktor, vymluvil mu barvířství a řekl mu o Vojtěchu, Jolínkovi a Emil hned se vyprosil k nim a doktor sám ho vedl. Ostatní zůstali ještě dlouhou dobu pohromadě, v důležité rozmluvě pohříženi. Když odešli cizí, sehnul se pan Skočdopole na ruku své manželky, řka pohnutým hlasem: »Nikdy ti to nezapomenu, Kateřino, poroučej se mnou, jsem tvůj sluha!«

»Ne tak, Václave, můj nejupřímnější příteli!« odpověděla paní, stisknouc mu ruku. Tak se skončila ona první návštěva, na niž se pan Skočdopole kolik let byl chystal a již paní přijmout nechtěla, ač vše pro ni podstoupil.

Emil a Vojtěch a k tomu Jolínek záhy se spřátelili, jenže psík Emila tak rád neměl jako Vojtěcha a Vojtěch zase si netroufal být k němu více než uctivý, neboť se hned rozneslo po celém zámku, že je Emil syn z pánovy přízně a že bude někdy pánovým dědičem. Byl ho plný dům, ale každý ho měl rád a říkali mezi sebou: »Nu, ten nezapře Skočdopolovic rod, jak by pánovi z oka vypadl.« Stará klíčnice to dobře znala, ona mohla povědít, je-li od bratra či od sestry, ale ona nechtěla. Jen když se jí Vojtěch jednou ptal, nemá-li Emil také maminku, řekla: »Ta mu umřela, jak ho porodila.«

»A tatínek ?«

»Jak se narodil,« odpověděla krátce klíčnice.

»Jo,« myslil si Vojtěch, »to se mu nemusí stýskat po mamičce, když ji neznal.«

Paní Skočdopolová přece pomalu sílila a byla již doba k odjetí do Itálie určena. Pan Skočdopole s Emilem měli jeti s sebou a k své posluze chtěla vzíti paní Marjánku, na niž si velmi zvykla a která tomu ráda svolila, vidouc, že je paní potřebná. Než ale odjeli, všelicos se ještě stalo.

Nejprve písemně potvrdila dostatečnou sumu, která by se měla na vychování a další studování Vojtěcha každý rok vyplácet, a kdyby ona mezi tím časem zemřít měla, od jejích dědičů. To položila do rukou doktora. Sumu tu, kterou jednou v marnivosti určila na chování psa a co penzi jeho, těch tisíc zlatých, položila co nadání pro vychování študenta z chudší třídy obyvatelstva na panství.

Pak položili s panem Skočdopolem spolu základní jistinu k založení opatrovny pro malé děti — a nemocnice o šesti postelích a plán k stavení i ostatnímu zřízení dal se též do vůle doktora a pan správec zase měl rozkaz jeho vykonat.

Poněvadž klíčnice s paní odjeti měla a později klíčnicí být nemusela, ustanovila se nová; stala se jí Sýkorová a paní Marjánka ji svědomitě do všech tajemství úřadu zasvětila a mínila, že se do toho hračkou vpraví. Přičinlivá dobrá žena nelitovala své chalupy, pronajala ji lacino a do zámku se odstěhovala, čemuž se nejvíc radoval Vojtěch, neboť se již obával, že tam zůstane sám. A Sýkorová považujíc ne svoji dobrotu, ale chlapce co původa všeho dobrobytu — obsluhovala ho a šetřila vždy jako oko v hlavě a Jolínek, který zůstal u Vojtěcha, měl napotom vždy zvláštního cos, a když ji sám Vojtěch z toho káral, že to milostpaní neporučila, říkala: »Jen nech, hochu — musíme mu pomalinku odnaučit, co bylo příliš, on nemá z toho rozum, proč včera bylo tak a dnes jinak být má, ale zvykne všemu,« což se i stalo. Paní Skočdopolová sama chtěla, aby zůstal Jolínek u Vojtěcha. »Ten nevinný původce tolika pohoršení.«

»A tolik dobrého,« pravil jí na to doktor. A kde zůstala Klárinka? Ta strojila a sloužila paní věrně a neúnavně, ale jednoho dne strojily ji a česaly a vpletly jí do vlasů zelený věnec, pak stála před matkou s ženichem, plakala a matka ji žehnala a paní ji žehnala a všickni jí přáli štěstí a toho dne nebylo jí rovně. Jelo se do kostela, pak byla hostina a při ní samí dobří přátelé; a chasa na dvoře vejskala a pila na zdraví nového pana pojezdného a paní pojezdné. Každý byl vesel i paní zdála se být a pan správec, který měl zbrusu nový kabát, od Sýkory šitý, neboť se zařekl, že nedá do Prahy více šít, když ze zámku do svého bytu šel, nemohl trefit, což se mu přece málokdy stalo. Jen nevěsta a ženich málo jedli a pili, a přece hladu nepocítili.

A co ty městské paničky? Ten den všickni muži večer v hospodě si stěžovali, že měli připálený oběd, paní pak jejich přály si mít desatero očí a dvanáctero jazyků, aby všechny ty noviny postihnout mohly. Ale byl to vrch novin — než ten ze sebe svalily, kolik se tu důlků u kostela vystálo a kolik kávových společností obešlo! A cožpak ty noviny, kteréžto jako předeno příze před nimi ležely, ježto se dala soukat, motat a zmodrchat — ku příkladu Klářina svatba, panina nemoc, Vojtěchův příběh, panin odjezd a stavění plotu, to všecko bylo nabíledni, ale ta klubka svinutá, k jichž rozvinutí nemohly najít pravou nit, to jim nedalo spát.

A to nebylo jedno! Hlavně Emil — čí je — proč Sára odešla — proč se hosté nevrátili — proč je ten divný doktor tak oblíben — a proč a zač a nač a k čemu že dostal písemnosti do rukou. Konečně jim také záleželo mnoho na tom dovědět se, mnoho-li košil, podvleček, lajblíků a podobných věcí Klárka od hraběnky věnem dostala a jestli také nějaké stříbro a porcelánu — a jestli byly košile napřed vyšity a jaké bude mít záclony u oken, od kterého truhláře bude mít nábytek, jestli umí vařit, jakou bude mít děvečku a jestli se nebude za týden s mužem vadit? To byly otázky na denním pořádku u nich a běda, že nepřišly k jistému rozluštění. Ovšem doktor, ten to věděl, ten jim mohl kámen ze srdce svalit; mnohá se o to pokoušela, byla by si třeba přední zub dala za to vytrhnout, ale s doktorem nebyla pořízená. »Je hrubián,« říkaly zase bez ostychu, poněvadž už cholera přestala.

A za krásného jitra stál velmi pohodlný cestovní kočár před zámkem a v jednom pokoji u okna stála paní v pocestném obleku a oko její smutně hledělo do krajiny. Vedle ní stál doktor s čelem zasmušilým. »Doktore, uvidím to vše jednou, shledáme se zase ?«

»Budete-li tak pokračovat, jak jste začala, doufám pevně — a těším se na to,« dodal.

»Jste tedy se mnou spokojen — ve všem ?«

»Úplně.«

Franc přišel oznámit, že kočár před zámkem.

»Sbohem tedy, na šťastné shledání!« řekla paní, podavši mu ruku. On ji políbil vřele, a když hlavu zvedl, viděl v oku jejím slzu.

Před zámkem okolo kočáru panina i pánova byla polovic zámeckého obyvatelstva. Pán ještě správci rozkazy dával, Kalina byl smuten, Klárka držela matku za ruce plačíc, Vojtěch držel Joli v náručí, plakal též a Emil chtěl ho těšit, že mu bude psát, a byl též smuten. Paní vyjdouc ven, všem přívětivě přikynula; Klárinku políbila na čelo, Vojtěcha též, Jolínka pohladila řkouc: »Měj ho rád, Vojtěchu, buď hodný a uč se.« — Pak nechala se od doktora do kočáru vysadit, ještě jednou naň pohlédla a vtlačila se do měkkých polštářů. Za chvíli seděl i pán i Emil vedle ní i služebnictvo bylo na svých místech a zároveň se zpěvným ptactvem opouštěli podzimní krajinu, hledajíce modřejší nebe, teplejšího slunce.

»Jak mnoho tisíců duší jako ty úpí v poutech ješitnosti, marnosti a předsudků, nemajíce síly dost střásti je!« povídal si doktor, dívaje se za odjíždějícími.

»A doufáte, pane doktore, že jí bude pomoc, že se vám ta kúra podaří ?« ptal se Kalina.

»Doufám; srdce její je zdrávo a vůle dobrá,« odpověděl doktor více sám svým myšlenkám, a vzav Vojtěcha za ruku, obrátil se do zámku řka: »Nyní k učení, chceš-li být doktorem.«