V zámku a v podzámčí/VII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

VII[editovat]

Byly již as tři týdnové, co Vojtěch v zámku byl. Městské paničky ještě nevařily zeleniny, nejedly ovoce a vykuřovaly, ale chudí již přestávali mřít na choleru. Nevařili si již přívar z lebedy, ale z hrachu a z mouky a chválili přitom vrchnost, že má přece jen dobré svědomí, pan správec také. Když tesaři dřeva osekávat začali, dal jim správec vědět. Sběhlo se hned mnoho lidí, i bohatí měšťané přišli, chtěli třísky koupit, jeden druhého chtěl přeplácet, chtěli i správce podmazat; ale když jim správec vyložil, že to nejde, že to patří jen chudým lidem, tu se rozešli, v duchu si říkajíce, že tu spřež kazí, že jí dopomáhá k lenosti a hrdosti a že budou vidět, jak se jim za to odslouží. Mnozí i ze zámožnějších poslali služky s nůšemi pro třísky, chtějíce pana správce ošidit, ale ten byl stará liška a nedal se; ani když mouku rozdával, nenechal se ošidit, jak se to děje, aby z protekce dával tomu, koho mu pan starosta neb radní páni odporučili; on šel sám se přesvědčit nebo Kalinu poslal. V tom ohledu měl dobré svědomí, a proto se dostala pomoc, kde jí třeba bylo. Kdyby byl pan správec chtěl, mohl si co vrchnostenský almužník hezkých pár grošů vydělat a pak u některých lidí získat si dobrého oka.

Jeden pán — ano, byl pán a počítal se mezi první třídu, byl něčím při rathúze — nadal správci bláznů a vypočítal na groš, mnoho-li z toho mohl mít užitku pro svoji kapsu. Ten pán věděl z vlastní zkušenosti, jak to chodí; on byl vykonávatel podobných milosrdných skutků ; u něho se také vařila polívka — rumfordská prý —, jíž se chudý lid poděloval. Ta rumfordská polívka byla také na tři třídy rozdělena. V menším hrnci byla hustá, silná, mnoho masa, mnoho rýže — ve větším hrnci také dost dobrá — v kotli odpadky, trhané krupky a tak ledacos, a když pán v poledne přišel a zkoušel polívku v kotli, říkal své ženě: »Dost dobrá pro tu lůzu — načpak potřebujou silnou; darmo by si zkazili žaludky,« a ženám, které přišly pro polívku, vylál, jestli přinesly větší hrnky než žejdlíkové. »Přijdete s takovými džbery; copak myslíte, že toho vaříme po vědrách? Taková silná polívka jako malvaz; té zahřeje lžička více než jiné plný talíř a vy jí dostáváte žejdlík.« Když chudé ženy odešly se svými porcemi, přišly děti rozličného stáří, malé velké, chlapci i děvčata s hrnky a ti říkali tomu pánovi a jeho ženě »pane kmotříčku« aneb »strejčínku« a »tetičko« a těm se dávalo z většího hrnku, z té lepší polívky. Konečně když bylo vše poděleno, zbyl hrnek té nejsilnější polívky, toho malvazu a pán se svou rodinou k ní zasedli, chválili si ji a bylo každý den maso i nějaký přívar, co od té rumfordské odpadlo. Ale staré přísloví »Když nemůžeš kovat, nedýmej!« — a proto nechme podzámčí a jděme do zámku. Tam se jedlo, pilo, spalo, hrálo a zívalo, a to jmenovali »rozkošně žít!« Když se ozývala podvečer hudba v parku, když se okna v zámku osvítila, povídali si ti bláhoví lidičky dole na valech: »Bože ti tam nahoře mají nebe!« Co se však nezdá být člověku na světě nebem! Byl parný letní den. Panstvo bavilo se v letohrádku asi hodinu od zámku vzdáleném; v březovém háji byl rozbitý stan, kde se po třetí hodině obědvat mělo a večer chtěla společnost po řece na loďkách domů se vrátit. Pro dámy byly zvláštní gondoly dvě, ale byly tam i kočáry, kdyby se jim znechtělo na vodě jeti. Domácí mužské služebnictvo i několik cizích sluhů bylo tam k posluze; ale Jacques u pana barona zůstal v zámku a panin lokaj Josef a ženské byli též doma. Mamsel Sára těšila se již na ten den, že bude sama; aby jí nikdo podvečerní chvíli nekazil, řekla ostatním, že jí není dobře, a zůstala po obědě, jenž se držel ke čtvrté hodině, ve svém pokoji. Klárinka šla po odbyté práci k matce a Vojtěch se svým svěřencem k ní se přidružil, neboť se paní o psíka bála a s sebou ho nevzala. Ticho bylo v zámku, jak by vymřelo. Podívejme se, jak se mamsel Sára vynachází. Mamsel Sára měla velmi pěkný pokoj pro sebe, zrovna nad paniným, v kterém se odívala. V jednom rohu pokoje bylo vidět žlutý knoflík, na ten když se zatlačilo, otevřela se ve zdi dvířka, skrze něž se šlo točenými schody nahoru do Sářina pokoje, kde ve zdi též takové jednoduché dvéře byly. Když paní ve své ložnici zatáhla skvostnou rukověti zvonce, ozval se nahoře v Sářině pokoji zrovna u jejího měkkého, bílými záclonami zastřeného lože stříbrný zvoneček a Sára v okamžení sběhla dolů. Mamsel Sára měla mnohem pěknější a krásněji zřízený pokoj než Klárka, ale u Klárky se i ten jednoduchý nábytek leskl, což u Sáry nebývalo. Když Sára do svého pokoje vešla, zamkla za sebou a pustila se do pořádání, zastrkajíc kde co nehezkého. Konečně také z jedné strany lože záclonu jako mhlu dolů spustila, na druhé straně ji založila, tak aby na lože vidět bylo. Když se vším hotova byla, pokryla stůl před divanem, otevřela prádelník, a vyndavši z jedné příhrady láhev vína, na talířích přichystané lahůdky a pečivo, z druhé dva šálky a čajovní stroj se vším příslušenstvím, vše na stůl vkusně spořádala; doprostřed pak postavila dvouramenný svícen, v němž dvě svíce zadělány byly. Přehlédnouc vše, byla spokojena. Pak záclony u otevřeného okna spustivši, rozsvítila na stolku nedaleko lože lampu, pokryla růžovým skleněným poklopem a u zrcadla na toaletním stolku z každé strany jednu svíci, nato hotovila se k oblékání. Nejdříve shodila ze sebe hnědý hedbávný šat, přehodila přes se bílý pláštík — a sednouc k strojnímu stolku, vlasy černé, jediné co vskutku krásné měla, si pořádala. Upletla třípramenové vrkoče a v týle si je sepjala stříbrnými jehlicemi á la grecque, vědouc, že při této jednoduché, ale krásné frizuře bohatost svých vlasů nejvíce ukáže. Učesána jsouc, rozevřela několik nádobek, v nichž bylo líčení. V jedné byla tuš, do té namočila štětičku, načernala si obočí, do druhé, v níž bylo drahé růžové líčidlo, smočila chumel nepředené bavlny a líce si natřela, a v třetí byl pudr bílý — ten si naprášila labutím chmýřím po tváři, čele, hrdle i rukou, a pak pozorujíc, že to na černé její pleti příliš vidět, odprášila si ho čistým chmýřím. Pak vybrala z mnoha lahviček jednu, na níž byl nápis »eau de mille fleurs«, polila si ňadra, a z mnoha voňavých mýdel vyberouc nejvonnější mandlové, šla si k jinému stolku, v němž porcelánové umývadlo zaděláno bylo, ruce umýt. Umyta jsouc, obula atlasové střevíce, stáhla si ještě více šněrovačku okolo pasu, aby byla k přeštípnutí, pak na se oblékla lehké hedbávné šaty světlé barvy. Na hrdlo uvázala černou aksamitku, na níž visel zlatý šperk, na prsa připjala si drahou jehlici, na stranu k boku pověsila zlaté hodinky, na ruce navlékla zlaté náramky a ušité z pentlí ještě k tomu, na prsty mnoho prstenů. Pak uvázala před sebe zástěrku z těžké hedbávné látky, otočila se několikrát v zrcadle, a jsouc sama sebou velice spokojena, přikryla lahvičky, nádobky, mýdla i všecko to náčiní bílou záclonkou, rozžehla lípovou dračku o hořící svíce, a rozsvítíc jí svíčky na stole, ty u zrcadla zhasla. A když všecko ještě jednou přehlídla, jestli by nikde čeho nechybělo, vzala do ruky román, sedla na divan a čekala. Netrvalo to dlouho a na dvéře třikrát zpolehounka se zaklepalo ; Sára nevstala, ale usmála se radostně — ještě třikrát se zaklepalo, ale to byla již Sára u dveří, závorku rychle odšoupla a do dveří vešel v černém fraku Jacques; Sára pak zase závorku zastrčila a klíč otočila.

»Ach!« zvolal Jacques překvapen, dívaje se nejdříve na stůl, pak na Sáru, »jak delikat!«

»Kterak ne, když čekám tak milého hosta,« usmála se Sára a černá pichlavá její očka zamilovaně se na něho obrátila. On si toho hrubě nevšimnul, sedl na divan a Sára zapálila líh pod samovarem a postavila si k příručí skřínku s čajem, pomalovanou čínskými panáky.

Pozvala si pana Jacqua na čaj, poněvadž jí jednou se zmínil, že ho rád pije, když je dobrý.

»Spravedlivý čínský, karavanský,« řekl Jacques, prohlížeje skřínku, »eh bien, jamajský rum, sardíny, vestfálská uzená kýta, spravedlivé šampaňské, bon, mamsel, to všecko rád, o ty sladkosti však nestojím, ty přenechám vám. Ale musíte, jak vidím, dobrou známost mít s kuchařem, že to vše máte?«

»Ah, to je mrzout starý, s ním není řeči, to si musí člověk na jiný způsob dobýt. Však vy, pane Jacques, to víte jak.«

»Hm, jak bych nevěděl? Kdopak by čekal vždy s jídlem, až se zvoní k stolu, a pak jedl, co se uráčí kuchaři nám dát; takové věci já vždy mám ve skříni pohotově, abych jedl, kdy se mi zlíbí a co mi chutná. Ale řekla jste, mamsel, prve, že vám není dobře, nechtěla jste ani jíst, jakpak jestli sem nyní někdo vstoupí?«

»Nestarejte se, na vše jsem pomyslila, a když není stará doma, jsem jistá, že nás nikdo vytrhovat nebude, a také nesmí. Řekla jsem, že mi není dobře, a nikomu neotevřu. Neviděl vás nikdo ke mně jít?«

»Ne; řekl jsem ostatním, že jdu do městečka, a když se vše rozešlo, vešel jsem skrze hlavní síň.«

»Ani Klárku jste neviděl, ani Josefa, ani toho kluka malého? Ten diblík chodí tak tiše po pokojích a člověk ho vidí brzy tu, brzy onde sedět, aniž by se nadál. No však se ho záhy budem hledět zprostit! A ta (mínila Klárku) a stará její matka mají oči všude a mne by utopily na lžičce vody, kdybych se jim dala.«

»Nu, těšte se tedy, že tomu bude brzy konec, ale škoda je jí tomu hrubiánu písaři, chlap je to, ani člověka nepozdraví. Klára je hezké děvče.«

»Hm,« prohodila Sára, »krása její dlouho nepotrvá a není zdráva. On je sprosťák, neví, jak se chovat, ale ona ho vytrestá. Já jemu i jí toho štěstí přeju!« zasmála se Sára, ale jak se říká, byl to smích z plic a Jacques dobře pozoroval utajený její hněv a závist. »Pro vás by to ovšem štěstím nebylo, vy jste k něčemu lepšímu stvořená než být paní pojezdnou,« chlácholil ji Jacques, a vezma si z talíře kus pečiva a ukousnuv, pokračoval: »Klára zdá se mi také hloupá, mnoho si zakládá na sobě. Mému baronu se líbí; chtěl s ní již několikrát promluvit, ale ona ho tak hrdě odbývá, jako by nějaký pacholek byl. Žádný takt nemá. Já myslím, že bude mít ještě někoho jiného za lubem než toho hloupého písáka. Což váš starý?«

»Kdožpak ví,« uchytla se Sára té myšlenky, »já nerada pomlouvám, ale zdá se, že něco v tom vězí. Ona je tichá voda, ale ty břehy berou. Já jsem již také o tom přemýšlela, a jestli není jedno pravda, bude druhé.«

»Co myslíte?«

»No, vám to mohu svěřit. Já myslím, že bude Klára starého dcera. Stará klíčnice sloužila v domě, když naši ještě panstvem nebyli; starý prý si vždy přál děti, to víte, jak ti sprosťáci na to drží, a když je neměli, hleděl si prý jiných rozkoší, ačkoliv k staré vždy velmi hezky se chová. Klíčnice nemusela bývat právě nehezká, nu a kdopak ví. Klára byla vždy na venku chovaná, dala ji učit; kde by to byla mohla matka vysloužit. Ona ovšem vždy vzpomíná na nebožtíka muže, ale kdo ví, který to byl. A proč by staří na klíčnici tak drželi? A naše stará, ač nemá Kláru tak ráda jako mne, přece jí ještě ani jednou hrubě nenadala a starý dokonce na ni drží, a kdyby jeho nebylo, zajisté by Kalina pojezdným se nebyl stal!« »Nechci se přít, že by to nemohlo být, jak vy myslíte, ale myslím, že to bude spíše takové, jak povídám já.« »Nepozoroval jste žádnou podobnost mezi nimi?«

»Nevšiml jsem si, to vím ale, že mají oba nos mezi očima.«

»Vy jste čtverák; no, Klára je ale ovšem více k matce podobná,« řekla Sára, a že se začala voda hřát, nasypala ze skříně do dlaně čaje, vzala ho hezké přehrští, hodila do sklenice, nalila naň studené vody a nechala chvíli stát, pak hodně proprala. Propraný pak dala do čajovníku porcelánového.

»Pročpak čaj propíráte dříve?« ptal se Jacques.

»Tím se ujme listu ta první přihořklá chuť, kterou mívá, a je tím lahodnější i mívá také jasnější barvu. Tak mne to učil jeden Rus, který k hraběnce chodil.«

»Znal jsem ho — starý vousáč, ale vaše hraběnka mu přála, alespoň se tak povídalo, to ale jisto, že se tenkráte v domě u vás pilo celý den čaje. Vůbec jste to měli krásné hospodářství v tom domě — už má sekvestora.«

»Bylo náramně dluhů a nebylo divu, když oba rozhazovali; ale proto my přece živi byli jako psi. Byla jsem ráda, že jsem dostala to místo zde, tak dobře se málokterá má v knížecím domě a já jsem si již hezkých pár set zachovala a bohdá ještě zachovám.«

Voda vřela, Sára nalila na čaj, pak usedla na divan vedle Jacqua, dala si do šálku cukr a čekala.

»Divím se, že ta příhoda s psem neměla žádných zlých následků, já se o vás bál,« řekl Jacques, dobře si všimna, co Sára prohodila o uspořených penězích.

»Lekla jsem se zprvu; žádný rád o dobré živobytí nepřijde, ale když jsem viděla, že je zle, byla jsem na vše odhodlaná a chtěla k svému prospěchu všeho použít, zlého i dobrého. Já se tak snadno z brku vyrazit nedám.«

»Povídali, že byla vaše stará náramně rozdurděná,« ozval se zase komorník, bera si druhý kus pečiva.

»Čepejřila se dost a jako zlá saň na mne vylítla, ale myslím, že jí pojednou napadlo, kdybych já také začala, že by hůř bylo —, a umlkla, jak by jí žíly zaťal. Já jí druhý den dala dobré slovo, myslila jsem, že to bude lepší, znám ji a dělala jsem to také skrze vás. Bylo dobře. Vzala ovšem toho kluka žebráckého k psíkovi, co mne mrzí, ale není se co bát, toho snadno vystrnadím, až mi bude překážet, a stojím za to, že s námi do města nepojede, ačkoliv se stará těší, že s ním bude dělat fuky. To jí zase nasadil pan Rosignol.«

»Však si to s naším baronem povídali, jaká hloupá husa je vaše stará.«

»Ale to se jim přece líbí, že je krmíme a že jim půjčujeme peníze, pan Rosignol nemá beztoho nic svého než tělo a duši a váš baron, myslím, že také vysoko skákat nemůže. Až budete u nás, pane Jacques, můžete se všem vysmát. Ono je konečně přece lepší být u takových, jako jsou naši, u nich přece našinec více platí než u vyššího panstva, tu musíme držet jazyk za zuby a nesmíme se opovážit jimi vládnout. Ale u takových, jako je naše stará, u bývalých kupcových — to chodí, ti jsou rádi, když se mohou o někoho z panského domu otřít. Zde prosím, je čaj, rumem si poslužte, a libo-li smetanové pěny, tamto je na misce,« pravila Sára, podávajíc hostu šálek se zlatobarevným nápojem.

»Ah, pah, pěna, to není pro muže, rum jen. Zdá se být dobrý, má příjemné aróma a též jako olej. Není to z Prahy od Halánků?«

»Ah, prosím, copak myslíte z Prahy, to je vzácný, drahý, cizozemský; v našem domě se nesmí nic sprostého koupit. Vždyť vidíte, že má francouzský nápis.«

»Pardon, mamsel, tenkráte jste se ošidila — hahaha,« zasmál se Jacques, prohlížeje nápis na láhvi, »par honneur, madame, a tu to máte: Halánek á Betlémský plácek. Vždyť my ho tam také bereme, je dobrý a není tak nestydatě drahý jako jinde.«

»Hm, to má paní vědět,« zavrtěla Sára hlavou, »ona chce mít vždy všecko z ciziny, vzácné a drahé, a kdyby měla co laciného koupit, myslila by, že tím urážka se stane jejímu šlechtictví.«

»Sacre dieu, to je nesmysl — můj baron drží na kavalírskou čest, ale rád lacino koupí, nestydí se smlouvat a rád se nají i zadarmo.«

»Hraběnka dost peněz vyházela, ale přece bylo zle, když dlouhý počet kuchař přinesl aneb komorná, a nestyděla se poslat a přesvědčit se, jestli se to tak platilo.

To se u nás neděje. Kuchař napočítá, co chce, a já také dělám notné počty, a proč bychom nedělali, když to chce mít drahé. Dobře, že vím, i kuchař že není lepší, on se přede mnou vždy tají.«

»Vy jste byla, mamsel, jen panskou u hraběnky, simple domestique?«

»Ano,« řekla Sára, nerozumějíc francouzským prózám pana Jacqua, který je od barona pochytil, »ale naše stará myslí, že jsem byla komornou, proto mne hned přijala, dobře mne platí, a proto mnoho na můj vkus drží. Uměla jsem si to zaonačit. A cožpak, kdo má zdravé oči a vtip, tomu strojení se záhy přiučí. Ať ji ustrojím tak nebo onak, přece jí bude každý do očí chválit, že je krásná; kdybych ji přistrojila jako harlekýna, budou ji chválit, protože se mají u nás dobře. Myslím ale, že se mnou může být spokojena, kdyby mne nebylo, vyhlížela by o deset let starší.«

»Vaše gusto je superbe, mamsel, ve všem — já vás obdivuju!« řekl Jacques, srkaje s velikou chutí čaj a brzy uzeninu, brzy zase máslem mazané žemle s sardinkami nakládané přikusuje. Přitom se chvílemi na Sáru zamilovaně podíval, více si však hleděl jídla. Když tři šálky vysrkal a tvář mu zčervenala, obejmul Sáru okolo pasu, políbil ji, pak sáhl na talíř, kde byla cigára přichystána, ptal se, jsou-li havanská, že jiná nekouří, a když Sára přisvědčila, rozžehl si fidibusem, a když si jednou zabafl, teprve se k Sáře obrátil s otázkou: »Avec permission!«

»I jen kuřte, já tato cigára ráda cítím.«

»Ale vaše stará, nebude se mrzet, když ucítí tabák ve vašem pokoji?«

»Ah, co by řekla, to je můj pokoj, vždyť u ní v pokoji také pánové kouří, dokonce hrabě Rosignol.«

»Apropos, ma chěre, je hrabě opravdu vaší madame chevalier servant?«

»Já nevím, co tím myslíte, že je jejím milovníkem, to já nejlépe vím. Vloni, jak jsme to byli v Itálii, byl s námi, ale chytře ji ošidil. V Meranu jsme ho trefili a byl všecek zoufalý, že ho v noci okradli na jedné štaci, a tak ji obalamutil, že mu všecko věřila a peníze mu dala, aby s námi dále cestoval, ba ještě byla ráda, myslila, že z lásky k ní cestuje. A jeho Jan mi povídal, jaké kousky tropí, že je dareba a že mu tu jde jen o peníze.«

»Vždyť on má několik takových amoursů.«

»Však on i se mnou chtěl začít — jakkoli nejsem dáma,« stydlivě klopíc oči, řekla pološeptem Sára, »ale já se chráním kavalírů, člověk si zkazí život a nic víc. Nejlepší zůstat při svém stavu.«

»Par dieu, mamsel, o tom mi nemluvte, já jsem hned jaloux a byl bych capable — mého rivala zabít.«

»Toho se nikdy nebojte, za mou věrnost vám stojím. Jen kdybych směla na vaši tak doufat?« a Sára udělala ztrápenou tvář, a jak dalece šněrovačka dovolila, tak hluboce si vzdychla. Pan Jacques ji ale k sobě přivinul řka: »Na to nemysli a věř na moji parolu, že jsem fidélní chlapík. Jen hleď, abych se dostal k vám co attaché de chambre, a pak bude všecko dobře. Máš naději, že se to stane?«

»Již jsem se starou mluvila, řekla jsem jí, že jsi byl u dvoru císařského, jaký jsi jonák a že by tě baron nepustil za veliké peníze, to vím, že jí to nyní nedá ani pokoje — bude na to doléhat, až to provede. France dá starý sotva pryč, ale ona si tě spíše vezme k sobě a to mi je milejší. Starý je vždy po lovech a ty bys musel s ním a málo bych tě měla. A on nedá sebou vládnout jako ona a je sprosťák, udělal prý to jen kvůli ní, že si koupil titul a panství, u něho by nebylo tak dobré místo a nezalíbil bys se mu tak snadno jako jí.«

»Když má člověk trochu esprit a kapacitu, zalíbí se snadno,« ušklíbl se Jacques, »a jak je to s tou penzí s tím psem?«

»Toho já jsem původem. Slyšela jsem jednou u hraběnky v domě o jedné dámě, která takový blázen byla, a naší jsem to pověděla a ona hned jako opice je následovala. Já přitom mám nejlepší, a kdyby dnes umřela, dostanu psíka já i penzi a postaráme se o to, aby ta mrcha měla dlouhý věk.«

»Ale, ma chěre, tvá paní vyhlíží jako pivoňka, ta ještě hned tak neumře a to může pes stokrát dříve pojit a nemáš z plánu nic, aneb i ty můžeš dříve umřít.«

»Kdyby pošel, zaopatří se jiný, pro kterého to bude zase platit; ale nevěř, že je ona zdráva, ona má srdeční neduh a v Praze mi řekl její lékař, když stonala, že jednou bude hned pryč, aby se chránila všech afektů.«

»Ah paprlap — to vás chtěl zastrašit, dělal si jen tak flauze.«

»Vždyť ona často stůně a není tak zdráva, jak se zdá, já bych s ní měnit nechtěla.«

»A jak to chceš udělat s tím klukem?«

»Jen přenech vše mně, já se postarám o vše. Ale nyní si nalejem sklénku šampaňského. To alespoň bude spravedlivé, to zbylo od tabule, jak onehdy stará s hrabětem a baronem sami stolovali. Poštěstilo se mi ho vzít. Však kdoví, kdy budem zase spolu, jestli baron brzy odjede, jak jsi pravil. Dnes se to poštěstilo. Ach, až odjedete, budu tu osamotnělá po tobě vzdychat; ale snad stará také dlouho zde nezůstane a zatím to vyjednám, abys přišel k nám.« — Sára postavivši poháry na šampaňské na stůl, vzala Jacqua velmi něžně okolo krku.

»Ty jsi charmantní!« řekl jí Jacques, obejmuv ji též. »Ale kolik je hodin, joli enfant?«

»Sedm minulo!« podívala se Sára na hodinky.

»No, to už dlouho nesmíme konverzírovat. Ještě se napiju na tvoje zdraví — chvilku se pobavíme a pak ti dám ‚bon soir‘ — aby na nás nepřišli staří.« — S těmi slovy Jacques Sáru něžně od sebe odstrknuv, vzal láhev s vínem a v okamžení zátka s buchnutím vylítla ke stropu a šampaňské šumilo v poháru a v okamžení tom ozval se také lehký šust přede dveřmi, které vedly dolů do panina pokoje, ale jeden ani druhý si toho nevšimli, zaměstnáni sami sebou.