V třetím dvoře/V.

V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 99–121. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Benýškovi ani zdaleka nenapadlo, aby si všímal povozů a osob v nich, kolem něho se míhajících. Oči jeho byly vytřeštěny na zlatý hřeben střechy Národního divadla, do tepla zardívající se září půltřetí hodiny odpolední a nohy šlapaly rychle v před.

Pravice tiskla křečovitě náprsní kapsu nacpanou všemi spisy procesu „Růženy Peštové, vulgo Anny Zakrsalíkové, proti Antonínu a Marii Peštovým, nesprávným držitelům pozůstalosti po zesnulé Růženě Peštové…“

Myšlénky jeho poletovaly vysoko, vysoko nad pozlacené mřížoví na hřebenu divadla a prorážely i mezi žebry mléčných obláčků, naložených na vysokém blankytném nebi v dlouhých, tenkých, přímých a rovnoběžných slohách, myšlénky Benýškovy vězely docela v jiném, blahostném a slastném světě, jehož krásné nádhery nepřipouštěly mu na pamět směšnou dnešní historii s Pavlínou.

Bylo mu tak nevýslovně krásně, že se mu zdálo, jako kdyby překypující srdce chtělo se vydati kamsi hrdlem na cesty, ale že se nemůže odloučiti od drahocenného obsahu jeho kapsy, kterou k prsům tiskl.

Mezi spisy, které s sebou nesl, nacházela se veliká, šerá obálka adresovaná na jeho „choť“ „Růženu Peštovou, vulgo Annu Zakrsalíkovou“ a v ní dopis od veleslavné c. k. advokátní komory, v níž se „řečené Růženě Peštové, recte Anně Zakrsalíkové ve sporu jejím proti Antonínu a Marii Peštovým atd. ustanovuje za právního přítele ex offo dr. Siegfrid Paussig, advokát v Mostecké ulici číslo 12. Smíchov!“

Benýšek měl konečně doktora, skutečného, nefalšovaného doktora za právního přítele, advokáta, mocného čaroděje, který musí jeho proces vyhrát, neboť to slyšel už stokrát, že mu k jeho penězům pouze a jedině advokát pomoci může.

Nepochyboval ani dost málo o tom, velice ochotně zaměňoval „může“ a „musí“ a pak slovíčko „ex offo“ mělo půvab kouzelné formule, dal si dobře vyložiti, že to znamená „z povinnosti“ a tu závaznost toho ponětí posilovala jen neurčité vědomí, že „musí“.

Benýšek spěchal řetězovým mostem a před ním na bublině letěla Štěstěna s přelíbezným úsměvem, jehož odlesk utkvěl na tváři malířově. Ke cti jeho budiž řečeno, že nemiloval nesmírné — dle jeho pojmů — bohatství k vůli němu samému, nýbrž toliko jako prostředek k dosažení jiných vznešenějších cílů. A o těchto svých cílech mluvíval rád.

„Až vymůžeme naše dědictví,“ jak říkával, anebo „až dostaneme, co nám patří,“ pak že on ukáže Praze, co je to umělecký průmysl, který u nás „leží ladem, docela takřka v plénkách“, pak vystaví u Prahy velikou sklárnu spojenou s keramickou dílnou a pecí ku malbě na sklo, něco, co Prahu povznese, co ji učiní metropolí tohoto odboru. Mít jen potřebný kapitál v ruce, a ten bude docela jistě mít, až „vyhrajou ženino dědictví“. Pak přijde ku slávě dědictví jeho, Benýškovo, co on zdědil po svém otci. Musí se vědět, že Benýškův otec byl chemikem v jedné „tylorské“ fabrice t. j. továrně na „keramiku“ a že mu zanechal knihu, ve kteréž byly zaznamenány tajné recepty na rozmanité vzácné barvy, nedostižných odstínů, kteréž komponoval sám jeho otec. Když jeho otec umíral, knihu mu odevzdal a rozkázal, aby ji z ruky nedával. Benýšek zrovna studoval na mnichovské akademii (v pravdě ovšem Mnichov ani neviděl), a měl s dcerou toho továrníka velmi důvěrný poměr. Když tedy otec umřel, nastala v továrně sháňka po knížce, ze které otec barvy míchával, nu a Benýšek předstoupil před pána a povídá: „Knihu mám já, ale vydám ji jenom jako váš zeť.“ Na to velký rámus, to se rozumí, Benýškovi byly ukázány dvéře. Benýšek zaťal zuby a pěstě (a Benýšek to vždy ukázal jak tehda obé zatínal) a šel. Ale netrvalo to dlouho, továrna klesala a klesala a měla přijít na buben a tu přišel k němu ředitel továrny a nabízel mu za knihu s otcovými recepty deset tisíc, povídám deset tisíc, ale Benýšek že s ředitelem nemá co jednat, ať přijde sám pán. Kdo ale nepřišel, to byl pán, ale psal. Nabízel mu, Benýškovi, dvacet tisíc, povídám dvacet tisíc za knížku po otci, anebo pět tisíc, když mu pošle recept na „goldenes a silbernes diafan“ to jest pánové, zlatá a stříbrná průsvitná barva na skle, pět tisíc za každý recept. Ale Benýšek byl jako skála, ani neodpověděl. A konečně přišel bohatý ten mamonář a přišel s dcerou, Leokadie se jmenovala, umořenou a uplakanou.

„Abych si ji tedy vzal a stal se jeho společníkem v závodu. A pánové, jak byla krásná, a jak jsem ji šíleně miloval a zármutek činil ji ještě půvabnější a jak ke mně ruce spínala, povídám: Drahá Leokadie vstaň a pojď do mé náruče! Ubožátko vstane a klesne mi na prsa. Já ji objal, políbím, starý už se usmíval radostí a povídám: Buď s Bohem na vždy! Do starého jako když hrom uhodí, ale teprve zezelenal, když naň zahřmím: Teď nechci já, pane, račte věděť. Tamhle jsou dvéře a s Bohem! Tak jedná karakter! Vy nevěříte, pánové?“ končíval Benýšek, když některý z jeho kumpánů v Černém pivováře, s nimiž večer co večer sedával, počal při vypravování tom náhle a naléhavě nahlížeti do sklenice, anebo s pohvizdem vzhlížeti do stropu.

„Nevěříte, pánové? Prosím, mohu vás přesvědčiť, firma nazývá se „Dipauli a syn“; dnes byste ji v Inomostí ovšem nemohli najít, neboť krátce po událostech mnou právě vylíčených vzala továrna za své. A já odstěhoval jsem se po skončených studiích opět do vlasti a do své drahé domoviny, zlaté Prahy, odkudž mne otec odvezl jako nemluvně.“

A Benýšek vyprávěl, jak po knize barevných receptů jeho otce, jejž nazývali „kobaltzauberer“, bylo pátráno až do Prahy, jak ještě minulý týden obdržel dopis z Inomostí, jak se v tamních závodech o knize té vypravuje jako o nějakém alchymistickém spise a mnohé jiné věci, ale poněvadž Benýškův otec byl Čech, „tak věrný Čech jako já, pánové, proto vzácný poklad jeho odborných zkušeností musí zůstať zachován národu a zlaté slovanské Praze. Kdyby prý neměl ty peníze tak jisté, dodával ještě, tak by toho litoval, co tehdáž provedl starému Dipaulimu, zvláště by toho litoval k vůli Leokadii, vášnivé to krasavici italského původu z jižního „Tylorska“, krasavici, pánové, o jakých my zde nemáme ani ponětí, která měla copy černé jak smůla a silné jako má ruka a přece touhou zchřadla na zlomené srdce, dřív než se rok s rokem setkal od událostí právě mnou vylíčených.“

A když se někdo ze společnosti zeptal, proč starému pánu Benýškovi říkali kobaltzauberer, uspořádal Benýšek přednášku o významu kobaltu v barvách na skle, a když někdo byl zvědav na peníze, které má pan Benýšek tak jisté na stavbu továrny, vypravoval Benýšek stejně obšírnou a pohnutlivou historii, jak se seznámil s nynější svou „chotí“, a jak se jí ujal i jejího dobrého nezadatelného práva, „které jest dnes ovšem i stejně mým dobrým nezadatelným právem“, to jest právo na pivovár a tři pražské domy, právo, které se nachází dnes díky Bohu na nejlepší cestě k svému uskutečnění.

Však ani jinak Benýška v Černém pivováře neznali, než jako toho malíře „co mu patří pivovar u Šaršlů“.

„A tři domy k tomu, milej pane!“ jak podotýkali účastníci kulatého stolu, kde Benýšek besedoval.

„No ještě je nemá,“ dokládali o věci povědomější, „ale co je pravda, hned jak bude vynesen rozsudek v tom procesu, složí tisíc zlatých na Matici, pan Šašecí má od něj přes to úpis.“

Tak Benýšek stavěl povětrné zámky do minulosti i budoucnosti, ale dnes, — dnes nese k nejmilejšímu z těch zámků solidní, důkladný a hmotný základní kámen — v kapse, dlouho touženého zástupce ex offo!

Benýšek bral řetězový most čím dále tím rychleji; v růžové jeho náladě vše jej rozjařovalo, pohled na Petřín, v zeleni tak zdobný, na Hradčany se zlatohnědou věží chrámovou a okny zámku jasným třpytem svítící, na nepohnutou hladinu stojící řeky pro nedostatek vody úplně hrazené, ba i cvakot mostních řetězů, ozývající se každým pádným jeho krokem v tichu pozdního odpolední, byl mu jakýms utěšením, aniž věděl proč.

Hned v levo za mostem táhne se Mostecká ulice.

Benýšek vyhledal přípis advokátní komory a podíval se na adresu svého neznámého právního přítele.

„Dr. Siegfrid Paussig.“

Najíti jej bylo snadno. Benýšek také spíš mířil po veřejích u vchodů k jednotlivým domům než po číslech a když náhle uviděl jméno dr. Siegfr. Paussiga zlatem na skleněné černé tabulce, připadlo mu velmi povědomé, avšak tón vzpomínky té byl příliš slabý, než aby vynikl nad varhany dující v jeho nitru plným strojem symfonii šťastné naděje.

Na kancelářní tabulce viděl sice Benýšek dobře, že dr. Paussig úřaduje od tří hodin, ale to patrně bylo jen pro obyčejné partaje, Benýšek, který přinášel proces tak tučný a takořka vyhraný, pro toho bude zajisté každý advokát ihned k službám a třeba v půl třetí.

Ano, vyhraný, právě v té chvilce přede dveřmi kanceláře napadlo mu, že jeho proces je do opravdy už jako vyhraný. Že okresní soud žalobu vrátil „z důvodu nedostatečného průvodu“ — čehož význam mu byl ostatně dosti běžný, to Benýška v nejmenším nemýlilo, to ostatně sám řekl i Terttlo napřed, když žalobu podávali. To nerozhodovalo nic, ale že advokátní komora, tento „slovutný sbor právních učenců“ povolil Benýškovi zástupce ex offo, to stálo za víc, než kdyby bylo už „stání“ ustanoveno; to, pane, mluvilo, neboť každý musí uznati, že kdyby na celé věci nic nebylo, že by slovutná advokátní komora zástupce žádného neustanovovala.

A tato myšlénka dodala Benýškovi důrazu, když vetkl palec do knoflíku k elektrickému zvonku na dveřích ke kanceláři.

Zvonek zavzněl kdesi daleko, že jej Benýšek sotva zaslechl a dvéře se neotevřely ani za hodnou chvíli.

Malíř nerozpakoval se dlouho a znovu zavrtal palcem do knoflíku, ale zas marně.

Naproti kanceláři vedly ještě jedny dvéře na chodbu a na těch v mosazném rámečku oznamovala visitka, že to soukromý byt dr. Paussiga.

Tu byl zvonicí přístroj jednodušší, a Benýšek sám se lekl nehorázného zvuku jeho kovu na samých dveřích uvnitř upevněného.

Dvéře otevřely se také hned, a z nich vyhledla kulatá, masitá a krví zalitá tvář venkovské služky, která patrně byla u paní doktorky v Praze teprve na prvním místě.

„Prosím vás andílku, nemohl bych — aaa — mluviť s panem doktorem?“

„Kancelář je prosím naproti a páni nepřijdou dřív až ve tři hodiny.“

„To já vím, dušičko malá,“ a Benýšek děvče štípl do brady, marně, byla jako z kamene; „tolik umím také čísť, ale já bych rád mluvil s panem doktorem hned, víme, dušinko, já mám proň něco neodkladného, pilného, jen osoby pana doktora se týkajícího.“

„Špacírujou dál a počkají teda chvilku, já se zeptám.“

Benýšek vešel a děvče zavřelo a odešlo.

Malíř stál na chodbě z pavlače utvořené, jednou stranou zasklené, podlahou šel žlutavý levný koberec ku dvěma vchodům. Dva velké dřevěné květináče s oleandry, jichž květy dýchaly mandlovou vůni, železný stojan s několika kabáty, pletená pohovka, v jednom koutě chochol z pestrého peří na rákosce k oprašování, při jedněch dveřích džbán v koutě, to bylo vše, co Benýšek přehlídl.

„Milostpán přijde hned,“ vyřizovala služka, „sednou si zatím.“

Benýšek popošel k rákosové pohovce stojící opodál u dveří, o nichž správně tušil, že vedou na chodbu a že u nich dříve marně zvonil.

A vskutku Benýšek nečekal ani minutu, ozvaly se kdesi dvéře, jako když šeptmo zakašle a na chodbě objevil se p. dr. Paussig.

Dřív než střapce svého županu mohl kolem těla utáhnouti, viděl Benýšek, že má na prsou víc vlasů než na hlavě. Měl košili docela rozhalenou.

„Es is ja doch,“ zabrebentil advokát, „teprve jsou tři čtvrtě na tři, co si račte přát?“ tázal se, aniž poděkoval na veleuctivou poklonu pana Benýška.

„Prosím, slovutný pane doktore,“ počal pan Benýšek, ale tak tichounko, že se dr. Paussig musel k němu naklonit, „prosím, já tu mám velmi důležitý, naléhavý a výnosný spor o dědictví… spor, který se již vleče dlouhá léta… o dobré, nezadatelné právo mé choti…“

Dr. Paussig poslouchal téměř úplně u malířových úst, a Benýšek viděl, kterak se mu obočí stále víc a víc zdvihá do výše; když přišlo „nezadatelné právo“, pohlédl advokát bystrýma očima na Benýška jako když jehlou bodne a vyhrkl:

„Aha, to bude ta záležitost ex offo, to jsou nějaké obchody!“

Benýška zřejmý úsměšek zarazil i chtěl něco podotknouti, avšak advokát už byl na cestě ku předu a kynul jen hlavou, aby jej Benýšek následoval.

Přišli do pracovny doktorovy, který s výrazem netajené nevrlosti usedl k psacímu stolu, ukázav beze slova na stolici poblíž stojící.

Advokát vzal do ruky obálku stejné velikosti a barvy jakou měla obálka kryjící poklad Benýškův a pobroukávaje, četl z ní. Bylo na něm viděti, že ještě přede dvěma minutami spal.

„Vy jste tedy pan Pešta?“ oslovil znovu Benýška.

„Nikoli, prosím,“ koktal malíř.

„Tedy se jmenujete Zakrsalík?“

„Nikoli, vašnosti, prosím. To jsou prosím jména mé choti, pravé jest Peštová a nepravé, takřka vnucené, jest Zakrsalíková. Abych se vaší slovutnosti upřímně vyznal.… jááá… nejsem vlastně manželem své choti, to jest, nejsem s ní oddán církevně… toliko před Bohem…“

Benýšek až brunatněl, že to takhle začne, o tom neměl ani tušení.

„Vy teda tu Peštovou vydržujete, anebo máte s ní společnou domácnost?“ pokračoval doktor bez nejmenší známky úžasu nad Benýškovým rodinným poměrem, a aniž dbal odpovědi, pokračoval:

„Víte co, s vámi nemám vlastně co jednat, stranou ve výměru advokátní komory označenou jest jednou Růžena Peštová, až přijde Růžena Peštová, pak s ní budu dále hovořit…“

„Prosím uctivě, milostpane!“ jektal Benýšek, jemuž se takhle mátl koncept úplně, „dovoluji si podotknouť, že jsem úplně splnomocněn svou chotí vyjednávať, musím totiž vašnostem vyložiť, že celou záležitosť takřka vedu sám a že dovedu slovutnému panu doktorovi v tom ohledu lépe posloužiť, než moje choť a ostatně přinesl jsem s sebou taktéž veškeré spisy sporu se týkající… byly už zadány u c. k. okresního soudu, který je vrátil z důvodu nedostatečného průvodu, kdežto slavná cís. král. advokátní komora ustanovila vaši slovutnosť za zástupce mojí choti ex offo…“

Benýšek našel opět zaschlý proud své výmluvnosti a vyndaval z náprsní kapsy haldu papírů složených v soudním formátu.

Mimo nadání neměl pan doktor ani nejmenšího zájmu pro Benýškova akta.

Opíraje lysou hlavu do dlaně, optal se mrzutě:

„A jak se tedy vlastně jmenujete a co jste?“

„Prosím slovutnosti, Josef Benýšek, malíř.“

„Malujete pokoje?“ oživěl poněkud doktor a zrak jeho přeměřil letem stěny jeho pracovny.

„Nikoliv, slovutnosti, jsemť akademickým malířem…“

Doktor oklamán přihmouřil oči.

„…a jako takový,“ pokračoval Benýšek, „jsem zaměstnán v známém atelieru Bacháčově jako dílovedoucí.“

„A Bacháč, to je ten, co provádí podobizny podle fotografií.“

„Ano, slovutnosti a sice v každé velikosti, za podobu se ručí, ježto v našem závodě zaměstnány jsou jen přední síly!“

„A dovedete vy sám, pane Benýšku, provést takovou podobiznu v životní velikosti?“

„Oh, prosím, pane doktore!“ potvrdil Benýšek s výrazem velkolepé hrdosti, podávaje ochotně akta advokátu, který ruku po nich vztahoval.

„Což takovou dětskou?“ tázal se dr. Paussig už s úsměvem a sáhnuv mezi různé galanterní harampátí psacího stolu, ukazoval Benýškovi fotografii v zarámovaném aluminiovém stojanu, představující úplně nahé nemluvně, nad míru tučné, na břiše ležící.

„Toť věru spanilé dítě a zdravé,“ šveholil Benýšek, „zajisté synáček vaši slovut…“

Benýšek ani nedořekl a hnedle by byl fotografii upustil, tak se lekl.

Dr. Paussig totiž prudce třískl pěstí do stolu, že na něm všechno poskočilo.

„Das uebersteigt doch alle maassen!“ křičel, „da soll mich der teufel lieber gleich holen, na so was ist mir noch nicht vorgekommen, aber wart, kerl, dir werd ichgeben!“^[1]

A střeliv zuřivým pohledem po obdivovateli jeho spanilého dítěte, vyskočil od stolu a letěl ke dveřím do kanceláře vedoucím, až se župan za ním nadul.

„Terttlo!“ zařval z plných plic do kanceláře, až to v ní zadunělo.

Doktor zavřel zase dvéře a zamumlal docela klidně:

„Er ist noch nicht da! Docela jsem zapomněl, že jsem jej dnes poslal do Kladna.“

Odplivl cestou a usedl znovu ke stolu.

Benýškovi se nyní rozbřesklo, proč se mu jméno dra. Paussiga zdálo tak povědomým.

Jakmile usedl, dr. Paussig rozčertil se znova.

„Vždyť se přece nemohu mýlit!“ vztekal se, tluka obrácenou hrstí do papírů před ním rozložených, „že vám psal žalobu ten lump Terttlo?! Psal to Terttlo?!… Jak jste k němu přišel? U mne je solicitátorem a doma vinkluje!“

Na to Benýšek naprosto zapomněl, svými sny oslněn, že Terttlo psal žalobu, a že vůbec jest původcem oživení jeho „spravedlivé a nezadatelné“ záležitosti, a když viděl doktorovo rozčilení, chápal také, že je zle a že to Terttlo odnese, ale proto ani zdaleka na to nepomyslil, aby hájil jeho kůži.

„Neračte se, slovutnosti, horšiť,“ domlouval uctivě Benýšek, „to se stalo jen náhodou, my totižto bydlíme na jednom dvoře, jsme takořka sousedi, a tu se stalo, že má choť… ale já velmi dobře vím, že s tou záležitostí hne a s to jest toliko skutečný doktor práv, to se ukázalo přece hned na poprvé, že nám proces vrátili od okresu…“

Doktor neodpovídal, zlobně prohlížeje jednotlivé přílohy žaloby a Benýšek žvatlal dále:

„Aby však vaše slovutnosť neráčila — neráčil jste míť o mé osobě falešného mínění, dovoluji si vám sděliť, že já a moje choť odložili jsme sňatek svůj na dobu vhodnější, jaksi jen z právnického důvodu… než bychom se byli vzali na základě nepravého křestního listu mojí choti, raději jsme zůstali svobodni. Mohu ujistiť, že jsme oba byli skrze tento nepravý křtící list až u samého zesnulého kardinála pražského, že moje choť před ním klekla, ale místo křestního listu svého pravého dostala tři neděle na policejním ředitelství, musím totižto říci, že choť moje zvláště v rozčilení nedovede se vzdělaně vyjádřiť. A uzavříti sňatek na základě tohoto falešného křestního listu, znamenalo přec uznať, že choť moje není rozená Peštová, že nemá nároky na jmění, matkou její zůstavené, a vymoci pravý křestní list na farním úřadě zdejším možno nebylo lze… až teprva nyní podařilo se mému úsilí…“

„Právě ten křestní list tu nemáte, proto byla žaloba vrácena, že jste jej přiložil toliko v opisu, ke všemu ještě nijak nepověřeném…“

„Prosím, slovutnosti, i to má své důvody… Bál jsem se, aby listina tak těžce získaná, po takovém namáhání nabytá, nebyla zas pozbytá, neboť všechny úřady, a to jsem za své několikaleté zkušenosti přesvědčen, drží s tím, kdo má… Ostatně prosím, zde jest zmíněný křestní list.“

A Benýšek vytáhl z kapsy pečlivě složenou obálku a z ní křestní list, který stál Pavlínu osmdesát zlatých.

„Vymáhala už někdy vaše — tento — paní zdánlivé své dědictví soudně?“

„Zajisté, slovutnosti.“

„Prosím vás, co máte pořád s tou slovutností. Já jsem doktor práv a advokát a dost.“

„Prosím, slovutný pane doktore“ a Benýšek odkašlal. „Vždycky však bylo vyřízení stejně smutné, poněvadž nebylo pravého křestního listu. Nyní však doufám…“

V tom otevřely se z ticha dvéře z kanceláře, jen co by nos vstrčil, hned však rozevřely se na půl, do pracovny nahlédly dvě vytřeštěné oči a dvéře se prudce zavřely.

„Kommen si nur weiter, Terttlo,“ zvolal dr. Paussig, aniž se obrátil a přikryl kvapně Benýškova akta rozloženou „Bohemií“.

Terttlo všoupl se do pokoje.

„Hab’ die Ehre,“ zlomeným hlasem pozdravil německy, a tak dala se i celá pozdější rozmluva mezi ním a doktorem.

V té chvíli byl však dr. Paussig odvrácen a Terttlo použil okamžiku, aby na Benýška vyvalil oči pokud jen mohl a převalil je na záda dr. Paussiga a k zoufalé výstraze položil prst na ústa.

Benýšek za ten okamžik pochytil, že Terttlo jest v stavu ohromného rozčilení, tvář jeho byla rudá jako krev až po čelo pod plavými vlasy.

Situaci chápal jen zpola a že by byl rád a naléhavě věděl více, nežli tušil, nasvědčovalo několikráte opětované tázavé trknutí čelem do vzduchu. Patrně čekal na nějaký vysvětlující posuněk Benýškův.

Benýškova odpověď obmezila se na vážné pokrčení rameny, výstražné zakašlání a poposednutí na židli.

Situace byla však Terttlovi v brzku vysvětlena.

Tu chvíli němohry mezi oběma hrabal se dr. Paussig v tobolce a vytahoval z ní peníze, jež před sebe na stůl kladl. Terttlo počítal s ním s drkotavým napjetím.

Napřed položil dr. Paussig desítku, — Terttlovy líce nabyly rázem své obvyklé syrovátkové barvy, — k tomu dvě pětky, — rty Terttlovy rozlepily se a když doktor vypočítal ještě pět zlatých v zlatnicích, věděl Terttlo už na vlas, jak a co. Mezi zčernalými jeho zuby vyjel sípavý vzdech.

Pětadvacet zlatých obnášel zbytek jeho služného do konce měsíce.

Líce Terttlovy protknuty byly několika řídkými hlubokými důlky po neštovicích, — vypadalo to jako čalounická práce na pohovce — líce ty s rozchlíplými rty nabyly tak odporně plačtivého výrazu, že se Benýšek až odvrátil.

Teprve nyní pohlédl doktor Paussig na svého zdrceného solicitátora. Tygr na králíka nemohl se upřímněji podívat. A tygr se na králíka také hned vrhl.

„Kdo tohle psal, padouchu?“ zařval dr. Paussig, vytrhnuv z pod rozprostřených novin žalobu a vetknuv ji Terttlovi zrovna mezi oči.

Terttlo se na zločin svého pokoutnictví ani nepodíval, a sepjal ruce, až mu řetízkový náramek v zápěstí pravice zachřestil.

„Bitte sehr, Herr Doktor,“ žebronil, „pomyslete na mou ubohou matku!“

„Nic to,“ opáčil doktor zas úplně chladně ale nelítostně, záchvaty jeho hněvu stačívaly patrně jen na několik slov, „to jste říkal taky, když jsem vám přišel na vaše šmejdy s kolky, a já vám už tehdá povídal, že jestliže se stane jen dost málo něco, že se rozejdeme. Já nemohu ve své kanceláři potřebovat žádného pokoutníka, udělejte se pro sebe, je nás advokátů v Praze beztoho málo.“

„Pro Boha vás prosím, pane doktore,“ plakal téměř Terttlo, „smilujte se, stalo se to jen jednou a k vůli sousedství, pan Benýšek mi to dosvědčí.“

Benýškova židle pohnula sebou na znamení souhlasu.

„Nic — nic — nic nechci slyšet!“ křičel doktor v největším vzteku a hned zase se uklidnil do mírného, téměř přátelského tónu:

„Tuhle máte co vám patří do konce měsíce a vlastně vám tolik ani nenáleží, přes most chodit nebudete, tedy si nechám tři zlaté, které jsem vám připlatil, to uznáte, že vám nepatří…“

„Herr Doktor, ich bitt’ noch einmal…“

„Marsch hi-na-aus!“ řičel zase doktor, ukazuje na dvéře a celá jeho postava se za tím úkazem ruky téměř třepala.

„Není nic platno,“ hovořil zase zcela klidně, „dnes se loučíme na vždy, seberte si svých dvaadvacet zlatých a ať už vás nevidím; marš, maršmarš marš!“

Terttlo vida nezbytí, shrábl peníze a spěchal tak rychle, že mu doktor sotva stačil. Běžel za ním do kanceláře, neustále jej pobízeje: „Jen honem, honem, ať vás nevidím a jestliže se tu ještě jednou ukážete, odvede vás strážník.“

Z kanceláře ozvalo se strašné bouchnutí dveřmi, a prudké jich otevření i hlas doktorův spílající na chodbu:

„Du Lümmel!“

Benýšek byl jako na trní a když doktor zas přišel, mínil malíř, že bude záhodno utrousiti několik vybraných slov:

„Bylo by mi opravdu velmi líto, velectěný pane doktore, kdybych měl zaviniť, kdybych měl býť příčinou…“

„Ale prosím, pane, to je věc docela… račte se zachovat,“ přerušil jej dr. Paussig, skládaje spěšně akta, „jsem rád, že jsem se toho darebáka zbavil, a jsem tomu povděčen, že se k tomu naskytla příležitost, to byla poslední kapka do plné sklenice. Tomu sám osud chtěl, že se zrovna mně dostane do rukou důkaz… To vlastně k věci naší ani nenáleží… Víte co, pane… Benýšek, není-liž pravda?… dostavte se sem zítra v ten čas se svou… tento… paní a… já s ní musím mluvit na každý pád, to pochopíte sám, že to nelze, aby advokát neviděl svého klienta… Připomínám, že vaše pře bude dosti obšírná a obtížná, to vidím a ještě jsem akta ani neprostudoval… musíme k okresu žalobu znovu podati, odporná strana, která má prostředky v rukou, přirozeně nespokojí se s rozsudkem první stolice, v případě, že bude nám příznivý… O výsledku nedá se dnes ostatně ani zdaleka mluvit… Ostatně mohu vás ubezpečit, milý pane, že podobné nadělení znamená pro mě vlastně katastrofu. Zástupci ex offo vykonávají svůj úřad zdarma… prosím, neračte mne vytrhovati, já vím co chcete říc’… vyhrajem-li, pak se o své nebojím, to bych se také na to podíval… chechech — ale já počítám na vaši uznalost také zatím, a poněvadž peníze nemáte, nahradíte mi část hotových výloh tím, že mi laskavě provedete… provedete tuhle podobiznu v olejových barvách… je to můj hošík… zítra se naň podíváte… a umluvíme se o tom ještě blíž… podobiznu si můžete vzít s sebou. Tak… Tedy zítra ke čtvrté hodině vás očekávám s paní, s Bohem.“

„Račte být ujištěna, slovutný pane doktore, že si dám všemožně záležeť, za úplnou podobu a umělecké provedení ručím.“

„To budeme vidět, až bude podobizna hotová, je dost času tři neděle…“

„Ó prosím, prosím! Má úcta, pane doktore!“

„S Bohem!“

Když se Benýšek ocitl za dveřmi, u nichž před hodinou marně zvonil, nerůznila se jeho nálada v ničem od růžové rozjařenosti dřívější. Zamyšlen, katastrofu Terttlovu v nejmenším si nepřipomněl, v úsměvných představách bral se po schodech dolů a teprve na ulici zpozoroval, že drží fotografii představující advokátova jedináčka ještě v ruce.

Zastavil se, aby ji ukryl. Pohlédl při tom na druhou stranu ulice a viděl, že naň Terttlo čeká. Procházel se podél hradby vojenské zásobárny. Ten mu scházel!

Dříve ještě než se Benýšek rozhodl, nemá-li raději zmizeti stranou opačnou za nejbližší roh, obrátil se Terttlo a zamířil přímo k němu.

Benýšek znaje povahu Terttlovu, domníval se, že vybuchne anebo že aspoň dojde k prudkým výčitkám.

Ale Terttlo přišel velmi krotce.

„Ježíš Marjá, pane Benýšku, vy jste tomu dal, vy jste to spravil!“ počal téměř plačky, „vždyť jste mne připravil z chleba! Co vám to napadlo jít k Paussigovi?“

Benýšek domníval se, že není snazší odpovědi, než když mu podá obálku s vyřízením advokátní komory.

Terttlo udeřil se do hlavy.

„Vždyť jsem si to myslel!“ zalomil rukama, „a akta přišla s tím zároveň nazpátek?“

Benýšek vyhýbaje se jeho pohledu jen přikývl.

„Pro rány boží a já musím být zrovna v Kladně. A to jste nemohl počkat aspoň do zítřka? Co pak jste nevěděl, že jsem u dr. Paussiga v kanceláři a že mu to nebude jedno?“

Benýšek se jen ošíval.

„Eh… ehm… já na to zapomněl jako na smrt, že tam ráčíte být, vážený pane. A zítra, zítra by se to bylo stalo také…“

„Ale prosím vás pro Boha, člověče, to by nebyl do rukou dostal aspoň žalobu, sakra!“ rozkřikl se Terttlo.

„Račte, prosím, odpustiť, lidé se stavějí!“ podotkl Benýšek výstražně a jemně káravě.

„A to mi taky na tom záleží,“ odtušil Terttlo klidněji.

„Fuj!“ udělal ještě a nepromluvili pak až u mostu.

„Dovolte, já platím!“ udělal Benýšek dobrácky jako na smířenou a podával mýtnému dva krejcary mostného, za sebe a za Terttla.

„No pravda, to mně vytrhne, vy jste dobrej!“ zasykl písař vztekle mezi zuby a mrskl vztekle očima po malíři.

„I mlčte a nic si z toho nedělejte,“ řekl Benýšek vesele, „račte mne znáť, že jsem muž od slova, až vyhrajem a až dostanu co nám patří, tak nezapomenu na vaše zásluhy, naše úmluva platí, pane Terttlo, a chcete-li to písemně, máte to mít třeba na kolku.“

Terttlo vzteky zuby div si neroztrolil. Mlčel ale a jen občas pohledl na šťastnou tvář malířovu. Slastný jeho vzhled naplňoval jej zuřivostí.

Benýškovi ani zdaleka nenapadlo, aby se zabýval osudem někoho jiného; byl by rád, kdyby se nepohodlného souseda zbavil, aby se mohl oddati volně luzným vidinám svým.

Na Střeleckém ostrově zrovna spustila vojenská hudba hřmotný vojenský pochod. Řízný rythmus vjel Benýškovi do nohou.

To dohřálo propuštěného písaře teprve na vrch. Jak šli, Benýšek podupávaje si na dřevěném chodníku mostním a Terttlo na dlahách jízdní dráhy, podíval se písař na malíře. Když viděl našpičatělé rty Benýškovy, známou melodii pochodu pohvizdující, tak že až z pod silného kníru viditelně čněly, oči pod víčkem poněkud malounko převislým, v zamyšlené spokojenosti k zemi semknuté, černý promaštěný širák v týle, že jen háčky jeho strašné kštice zpod střechy klobouku čněly, ruce složené na zádech, když jej tak viděl, projela mu náhle lebkou strašná myšlénka.

„Poslouchejte, pane Benýšku,“ zvolal a chytnuv jej za rukáv, přinutil jej zastaviti se, „nedal jste snad doktorovi ten originál křestního listu?“

Benýšek v domnění, že se ubohý Terttlo ptá v starosti, zdali je všechno v pořádku, obrátil se k soudruhu a pohlédnuv naň zrakem téměř spilým, odtušil:

„Buďte bez starosti, všechno má, všechno je v pořádku, a zvláště křestní list, to chtěl především, proto že jsme jej nepřiložili, proto nám žalobu od okresu vrátili. Nic si nepřipouštějte, pane Terttlo, než se ta celá záležitost skončí, a bohdá dobře skončí, jak dlouho to může trvať, nějak se uchytíte a až proces vyhrajeme, a že ho vyhrajeme, to mi pan doktor rukoudáním slíbil, pak podle naší smlouvy dostanete svých deset procent, taxy z pozůstalosti jsou beztoho zapraveny a nejen to, až postavím továrnu, budete u mně účetním, anebo, necháte-li si svých deset procent u mně, rozumí se, že zajištěných, stanete se mým kompaňonem, mým společníkem v závodě. A to je kapitální myšlénka, pane Terttlo,“ rozjařil se Benýšek, „chcete se stať mým společníkem, chcete?“ opakoval budoucí továrník, zastaviv se znova a obrátiv se zplna k Terttlovi.

„Chcete?“

Terttlo neodpovídal, ani se nezastavil a naopak zbystřil krok.

„Vy jste, abych tak řekl, blázínek,“ breptal malíř, snaže se naměřiti s druhem krok, „snad byste se na mne nehněval, vždyť je to, celkem vzato, maličkosť proti budoucnosti, která vás očekává. Jako kdybyste byl můj…“

V tom okamžiku blížili se oba k druhému konci řetězového mostu. Z Ferdinandské třídy přijížděl vůz tramwayový a Terttlo napjatým okem měřil, jak se vzdálenost k vagonu menší.

Přešli most a Terttlo položil Benýškovi ruku na rameno.

„Abyste věděl, pane Benýšku,“ povídá, „jak se to má s tím křestním listem vaší paní, a abyste věděl, na čem jste, tak vám tedy povídám, že ten křestní list je… je falšován!“

Řekl a skokem octl se na perroně tramwaye, kolem rohu právě zatáčející.

Než Benýšek pochopil, byl vagon již dvacet kroků dál. Ale Benýšek se přec za ním rozběhl.

Sotva však udělal tři, čtyry kroky, zastavil, obrátil se na chodník a postavil se ku zábradlí nad vodou.

Ze Střeleckého ostrova právě doznívalo burácející finále vojenského pochodu, při němž se mu to tak krásně po mostě šlo.

Než by deset napočítal, zařinčely činely znovu a kapela spustila týž pochod od počátku.

Obecenstvo vynutilo si jej patrně potleskem, který až na nábřeží nezalehl…

Benýškovi zněla teď jásající hudba jako pekelný chechtot a triumfální vřesk trubky jako nelítostný posměch. V té chvíli bezprostředně po rozchodu s ničemou Terttlem zdálo se mu, že letí s výšin ráje neskončeně závratným letem do hlubiny a že nemůže dna dopadnout. Teprve když znovu zazněla hudba na Střeleckém ostrově, jako kdyby byl dopadl nohama na pevnou půdu a poznával okolí, staré a střízlivé jako dříve. Vnější zrak se jím skutečně zabýval a neušla mu ani jediná podrobnost pohledu na hladinu Vltavy, oči jeho neklidně těkaly, aby zachytily nějaký předmět, aby se mohl státi dostatečným podnětem úvahy a přemýšlení, vysvobození od vnitřního hnětu, vnitřní katastrofy způsobené jediným Terttlovým slovem. Skleněný, strmý zámek, který byl s takovou rozkoší na cestě k advokátu vystavěl do závratných výší, ležel nyní v troskách a pod nimi mnoho zabitých, raněných a umírajících zamilovaných myšlének a představ jeho. Ten luzný obraz nádherných barev, který fantasie jeho utkala s takovou horlivou pílí, ztrhán jako pavučina, jíž vlaštovka prolétne a všechny snahy Benýškovy, znovu navázati jednotlivá vlákna jeho, byly marny. Zpřetrhané jich konečky se smrštily a ať Benýšek popadl v přemítání svém za ten či onen, vše marno. Při tom Benýšek s obočím od pozorlivosti navraštěným pohlížel na určitý bod pod dolním cípem Střeleckého ostrova. Na pramici, nahnuté hranou až k samé hladině řeky, pracovali pískaři, dobývajíce písek z řečiště. Z dálky vypadala pramice jako ohromný pavouk, který padl do vody a topí se. Jedním bokem už je pod hladinou a druhým brání se záhubě a pracuje dlouhýma tenkýma nohama. To byly násady pískařských naběráků. A při těch potrhaných a hlodavých svých myšlénkách vnímal Benýškův zrak tento střídavý pohyb vzpřimujících a klesajících tyčí, aniž si uvědomoval, co to vlastně je. Žil tou chvílí dvojí život duševní, jak se stává při nezhostitelném, palčivě trapném vnitřním napjetí, jež se stává poněkud málo snesitelnějším, když přistoupí vnější nějaký smyslový svod, zrak či sluch zaměstnávající. Novým takovým svodem naskytla se Benýškovi elegantní šestiveslice, která vyjela z přístaviště veslařského klubu od ostrova. Ačkoli byl Benýšek v myšlénkách svých ponořen takřka až přes hlavu, přece provázel každé zavzetí veslařů ukloněním těla, jako kdyby byl jich kormidelníkem. Ba podepřel se dokonce i o zábradlí, aby je mohl co nejdéle sledovati, když vjížděli pod most.

A když se nazpět nahnul, měl zas hlavu v pořádku, to jest přemítání jeho nabylo zas pevné osy a určitého průhledu do změti, ačkoli nový nápad nebyl z trapnosti její žádným vysvobozením.

Benýšek totiž pochopil, proč Terttlo křestní list falšoval.

K vůli těm osmdesáti zlatým! Ačkoli to bylo tak jednoduché, přece nápad ten působil na Benýška jako objev. Ale myšlénky a nápady sunuly se dále. Malíř vzpomněl si na noční dostaveníčko u Pavlínina okna, kdy mu půjčila těch osmdesát zlatých, a varovala jej před Richardem, aby mu je do rukou nedával, nýbrž kostelníku samému, vzpomněl si na historii, kterou mu Terttlo vyprávěl o tom, jak prý je na faře přísně zakázáno vydávati „pravý“ křestní list Benýškové, a že toliko pomocí kostelníka, který všechno s kaplanem umluvil a „pravý“ křestní list za pevnou cenu osmdesáti zlatých přislíbil, možno, bylo důležitou tu listinu získati.

Benýšek se také zachoval navlas podle výstražné rady Pavlíniny a nedal peníze tomuto „věhlasnému jinochu“ Richardovi, nýbrž „kostelníkovu synu“ do rukou. Nyní chápal, že byli oba umluveni a že se o lup rozdělili, o — Pavlíniny peníze! Pavlíniny která měla tolik starostí, aby jejímu bratru se nedostaly do rukou!

Nápad, že to vlastně nejsou peníze jeho, nýbrž Pavlíniny, a že (podle jeho názoru) vlastně je u Pavlíny „z obliga“, poněvadž jí je nemusí vrátit, když padly Richardovi za oběť, vyloudil Benýškovi krátký suchý úsměv a hnul jím dokonce s místa.

Šel nábřežím k věži zvolna a zabýval se stále tímto okruhem, jak Pavlíniny peníze jeho rukama přešly k Richardovi.

Stále víc přicházela na povrch směšná stránka celé události, pro Benýška v tom záležící, že není vlastně ošizen on, nýbrž Pavlína, která se právě Richardova zlodějství bála, tím pozapomněl na své vlastní účastenství a osud procesu, naprosto od křestního listu závislé.

A konečně! Ano, tak to Benýšek udělá. Umínil si, že mu do toho, zdali Richard křestní list buď sám anebo ještě s někým zfalšoval, vlastně nic není! Ba, co je mu do toho? To se pan Terttlo mýlí, jestliže jej chtěl zastrašit anebo jestliže myslí, že on Benýšek na mostě se obrátí a poběží k doktoru Paussigovi a že mu půjde říc: „Pane, ten křestní list, co jsem vám dal, je falešný!“ To by byl Benýšek vlastně blázen. Bude ostatně vidět, co doktor zítra řekne. Když pozná, že křestní list není v pořádku, dobrá, a když nepozná — možno, že to nepozná také nikdo jiný — a on, Benýšek, o tom neví a nic nechce vědět!

A když se to pozná, jemu, Benýškovi, nic se nemůže stát; kdo mu to dokáže, že o tom věděl? A když se bude pátrat, jak se to vše stalo, musí každým pádem přijít na světlo konečně ten pravý křestní list jeho „choti“ a je tak jako tak vyhráno!

Malíř sám nad sebou užasl, jak je chytrý!

Zasmál se tomu všemu hlasitě a odplivl si; byl zas úplně ve své růžové míře. Vytáhl hodinky, podíval se na věž, byly bez mála čtyry!

„A sakra!“ řekl z bystra, zahnul spěšně z nábřeží do Poštovské ulice a v brzku šlapal, pohvizduje si pochod ze Střeleckého ostrova, po schodech k „ateliéru Bacháč III. poschodí ⟼“.

---

1. „To přestává všechno, to ať čert na místě vezme, to se mi přece ještě nestalo, počkej ale, chlape, ty to slízneš.“