V třetím dvoře/IV.

V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 67–98. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zadní místnosti jedné z novoměstských poštovních expositur bylo jaksi trapno. Všechny tři dámy tu zaměstnané, paní Konrádova, expeditorka, čiperná telegrafistka slečna Fingerlandová a slečna Pavla Terttlová, manipulantka, ani nešpetly, ačkoli jindy v tu chvíli museli páni z přední místnosti dvéře až zavírat.

Také pan kontrolor Bíba, který tu a tam také někdy slovíčko ulomil, obzvláště hluboce byl zahloubán do sloupce číslic pokladního výkazu včerejšího dne. Každé číslo kolumny vykazovalo až třetí puntík tužkou na důkaz, že pan kontrolor sečítá už potřetí a pokaždé mu vychází něco jiného.

Nikdo z těch čtyř lidí zády k sobě obrácených ani nemukl, toliko „pan Morse“^[1] vedl svou, na každém telegrafním úřadě známou stejnou. Kovová ústa jeho o jediném zubu drkotavě mlela nekonečnou bankovní depeši a po levé ruce slečny Fingerlandové hromadila se změť papírového proužku. Slečna Márinka je výborná „morsiska“ a nepotřebuje papírek ani viděti a píše jen podle sluchu.

A při tom slečna Márinka, po kancelářsku také „švítorkou“ zvaná, vždy ještě najde zlomek okamžiku, aby vyměnila kousek sladkého pohledu s praktikantem Honeisrem, sedícím v přední místnosti nejblíže u dveří a palcem a ukazováčkem špičky svých budoucích knírů stále chutnajícím.

Dnes ale nedbala valně o svého „Honajsříčka“ a zamilovaný praktikant, kdykoli se ohlédl z některého rekomanda ku svému andělu, spatřil jenom její sehnutou kulatou hlavinku krátce ostříhanou, jejíž tuhé černé vlasy napáleny byly do rovnoběžných přisedlých kadeří, tak že to vypadalo jako koruna stromečku z norimberských hraček.

Pan Honeisr odškodňoval se za to stejně láskyplnými pohledy do kulatého zrcadélka tak malého, že když chtěl v něm vidět z obou stran celou svou duchaplnou tvář, musel se otočit na pravo a na levo.

Najednou ozvalo se v zadní místnosti prudké zaštkání a když Honeisr uleknut obrátil se ku dveřím, setkal se s jiskřivýma výsměšnýma očkama slečny Márinky, která hodila hlavou po slečně Terttlové a v mžiku opsala ukazováčkem levé ruky pod krkem křivku, jako by se chtěla podřezat, a hned zas pustila se do psaní, neboť „pan Morse“ nemá času na žerty v službě.

Praktikant podíval se na slečnu Terttlovu a spatřil na kyprém hrdle její uvázaný kapesní šáteček. Cípkem jeho z předu visícím utírala si slzy.

„Proto, že ji bolí v krku, přece nepotřebuje plakat!“ pomyslil si a poněvadž mu tento výklad nestačil a ježto byl zvědav jako novorozené telátko, odkašlal zavřenými ústy, což byl povědomý signál mezi ním a Márinkou.

Márinka se skutečně obrátila a diblík zlomyslnosti seděl jí tentokráte na plných višňových rtech. Rty se našpulily jako kapří huba, Márinka valíc oči pověděla něco do vzduchu, jako kdyby křičela na půl míle, ale nikdo to neslyšel, jen její Honajsříček.

„Až od-po-led-ne!“

Hned na to musela Márinka lapnouti po proužku papíru, aby zachytla, co promeškala, jak vysoko totiž znamenaly na vídeňské ranní burse akcie „Rima Muranyi“.

Dozví se to tedy až odpůldne, proč slečna Pavlína pláče, odpoledne při dostaveníčku s Márinkou v botanické zahradě na Smíchově, jednou z těch dostaveníček, o nichž nikdo nic na celém světě neví, jen jeden, Honajsříček, a ten nepoví.

Pavla zatím máčela šátek na krku uvázaný dál.

„Prosím, není zde dopis: Tak mladí se nesejdem víc, poste restante?“ ozvalo se náhle u Pavlínina okna v přehražení.

Stál tu jeden z pěti nebo šesti pražských nosičů monoklu, mhouraje po ždímající Pavlíně.

„Dopisy poste restante hh-hh-hh,“ odvětila Pavlína dmouc prsa, „se heh-heh-heh, vydávají… výhradně… na hlavní poště.“ A Pavlína vtáhla do sebe, až to v ní lítostí zaškrouchalo.

„Sapristi!“ řekl monokl u okénka a obrátil se i zmizel.

Pan kontrolor významně odkašlal a paní Konrádová prohodila svým basovým hlasem:

„Prosím vás, slečno, co vyvádíte, lidé budou myslet bůhví co se vám stalo.“

„A, milostpaní, je to snad málo — ho?“ zeptala se Pavlína hlasem od lítosti zlomeným.

Pan kontrolor poskočil na své židli, a začal sloupec svých číslic počítat po šesté.

„Jen aby se vám nepřihodilo nikdy nic horšího, milá slečno!“ podotkla moudře paní Konrádová.

„A to bych byla vůbec blázen, abych si z někoho něco dělala,“ odvětila Pavlína v energické náladě vysýchajících slzí jako pro sebe; platilo to však pro všechny, zejména pro pana kontrolora.

A v pravdě vzteklým hmatem strhla šátek s hrdla, že se v uzlíku přetrh’.

Pavlína přestala vzlykat a zas bylo slyšet jen pana Morse: Tata —ta! — Tata — ta! — Taratata tata! —

A pana kontrolora, který začal počítat nahlas:

„Osmdesátdevět, devadesát osm! Sto čtyry…“

„To je k zbláznění,“ zavrněla telegrafistka, „teď mám vracet „fráse“, jedna čísla slyším a druhá musím telegrafovat.“

Pan kontrolor položil se zoufalým důrazem tužku na stůl a dal se na pochod oběma místnostmi.

V předu zastavil se u „poukázek“ a podotkl tu k officiálovi Bernardovi docela malomyslně:

„To raději budu komandovat škadronu dragounů, než tři ženské.“

„Milej Bíbo,“ ozval se officiál Bernard „víš… jjjo… taky bysi se do manipulanta tak snadno nezabouch’ jako do manipulantky!“

„Co co? Já já?“ hájil se Bíba.

„I di! Čím starší kocour, tím míň vidí. Das Mausen solltest du doch schon geh’n lassen, besonders wenn du selbst schon mauserst!“ (Chytání myší mohl bys už taky nechat, zvláště když už pelicháš!)

Panu Bíbovi nabralo se čelo do vrásků, vyjma jedno místo; tam, kde počínala nepřehledná pleš, byla kůže jako k lebce přirostlá.

„Takhle mě můžeš na nejvýš dopálit, kdybys nebyl starý kamarád, abys věděl,“ doložil a prudce zamrkav odešel.

„Mpff!“ udělal za ním pan Bernard.

Kontrolorovo srdce bylo jako v kleštích. Ty vždycky víc sevřely, když se na své pouti vracel do zadní místnosti.

Hned jak se obrátil u samého pažení v přední místnosti, upřel oči na Pavlínino nádherné hrdlo a nespustil s něho oči, až se zas obrátil zpět přímo za její židlí.

Už z daleka hluboký výstřižek do černé satinové látky, až téměř mezi lopatky sáhající, jej až oslňoval. V hrotité špičce byl jako křída bílý a bělost překročivši šíjový obratel měnila se v zlatistý tón, který hnědl ryhou až do kadeří jemně jako nadrhaných.

Čím více se kontrolor k Pavlíně blížil, tím zřetelněji poznával, že přechod ten způsoben z prvu jemnými chloupky a výše zlatými vlásky, zcela pravidelně od sebe vzdálenými.

Avšak největší půvab, kontrolora takřka zdrcující, tkvěl v tom, jak Pavlínino hrdlo zdvihalo se z každého ramena mohutnou jako mramorovou vlnou, která se hned měkce zjemnila v tak ladnou oblost krčku, že se Bíba nemohl vynadívat.

Ach, byl to on, který tomuto božskému hrdlu ublížil, on zavinil zarudlost očí Pavlíniných, nyní opět zlatým skřipcem zakrytých. Za těmi skly zdála se mu uplakanost Pavlínina dvojnásob tklivou a když zahlédl pláčem napuchlý nosík manipulantčin, bylo mu krušno.

Kontrolor chodil ještě po úřadovnách, když už všichni odešli a on osaměl s Pavlínou, kteráž měla dnes do jedné. Šel ještě asi dvakrát, pak potichu zavřel dvéře první místnosti.

Vrátil se až k židli Pavlínině a tu se zastavil.

Pavlína věděla dobře, co se teď stane.

Bíba zcela zřetelně viděl, jak na její šíji naskočila husí kůže a jak Pavlína lopatky do sebe prohnula, až šat odstál.

Tu se Bíba více nezdržel, sklonil se a vsadil Pavlíně přímo na šiji nezřízený polibek.

Ač Pavlína už napřed za dvě vteřiny Bíbova odhodlávání dobře znala místo, kam polibí, a dříve ještě je palčivě na kůži cítila, přece vzkřikla jako posedlá a vyskočila se židle a utíkala ku dveřím.

Bezměrnou úzkostí před škandálem jat, popadl ji pan Bíba kol pasu, ale Pavlína lehce roztrhla jeho objetí a odhodila ranou do prsou subtilního človíčka tak prudce od sebe, že až shodil s vlastního sedadla gumový věnec, na němž sedával.

„Nešahejte na mne, sice vás poleju!“ křičela hrozíc mu ohromným kalamářem, v němž bylo nejméně čtvrt litru inkoustu.

Pan Bíba stál před ní.

„Pro boha vás prosím, slečno, jenom tak nekřičte!“ jektal.

„Tak jděte ode mně pryč! Nebo se hned seberu a pudu k panu radovi.“

Bíba couval s vytřeštěnýma očima.

„Tak! Ještě dál! Ještě… ještě! A jestliže ke mně uděláte jen krok, jen takovejdle krůček, budu křičet, že se celá ulice seběhne!“

Poslouchal jako kluk bojící se metly.

„A teď si dejte dobrej pozor, co vám řeknu, pane kontrolor.“

„Slečno Pavlin, co je to s váma, já vás nepoznávám!?“

„To si pamatujte, pane kontrolor, že se na toho člověka, skrz kterýho někdy jen slzičku uroním, do nejdelší smrti ani nepodívám — jakživa!“

„Já vám právě chci vysvětlit…“

„Taková smrtelná urážka nemá zapotřebí žádných dalších výkladů, pane kontrolor… ještě kdybyste to byl řekl mně samotnej, ale dát mi to vzkázat po paní Konrádový… já se od dneška musím sama sobě stydět… Ježíš-Marjá-Josef, já myslela, že se na tom místě propadnu, když mi ta protivná ženská, která by mě hned na lžíci vody utopila, povídá: Slečno, pan kontrolor vám nechá vzkazovat, že to nebude trpět, abyste chodila do úřadu tak nestoudně vystřižená…“

„Bůh chraň, slečno, to já jí nikdy nikdoucně nepožádal…“

„Jenom to vás prosím, pane kontrolor, abyste se takhle vymlouval… nechoďte ke mně, pane kontrolor, ani krok… já budu řváát!… To se přiznám, že jsem jí nechtěla napřed ani věřit… myslela jsem si, to by bylo tuze špatný od něho, aby on, pan kontrolor… dyť víte sám, že ste si to stokrát dovolil… co dneska…“

A Pavlína znovu nalomila rty a přitiskla šáteček k očím.

„Ale že jste nastrčil tu muchomůrku… která si sama na vás myslí, aby mně to jenom hodně bodlo,“ zajíkavě, jako v největší lítosti pokračovala Pavlína, „věděla jsem hned… kam to všechno bije…“

Pavla znova pustila se do pláče s veškerou svou nehorázností.

„Já nestoudně vystřižená…“ naříkala, „až se to moje ubohá maminka dozví… Ať si jen nikdo nemyslí… já jsem taky úřadnický dítě… náš otec byl taky kontrolorem u kaiserlich königliches Lotto…“

Domníval-li se však pan kontrolor, že lítostivá nálada slečny Pavlíny, učiní ji přístupnější jeho výmluvám, mýlil se hrozně. Za šátkem číhala naň licoměrnice a když se přiblížil v dosah jejích zbraní, zle jej vyplatila.

Zbrocen potem z této lázně odvážil se o krok blíže k Pavlíninu koutu, kdež stála židlí zabarikádována a oslovil plačící poněkud nejistým hlasem:

„Ne já, slečno Terttlová, abyste věděla pravdu, to byl pan komisař, který mě včera na to upozornil. Jak ráčíte pochopit, nemohl jsem míti tolik odvahy, abych vám to sdělil…“

Pavla přestala sebou škubati a nespouštějíc šátek s očí napjatě naslouchala. Co B’íba povídal, byla čirá lež, a Pavla to také hned poznala.

Chvěl se na celém těle stařeckou něžností, která jej náhle přepadla, když viděl bílé prsty tlusté měkké ručky tisknoucí šátek na tvář a cítil vůni nákladné její frisury a zvláště když nahlédl v přední cípek osudného výstřižku.

Pan kontrolor klekl na židli, za jejíž lenochem Pavla stála, a pokračoval tím rozníceněji, že mu zakryté oči Pavlíniny nebránily v bezohledných perspektivách. Jako vždy připomenula mu pleť Pavlínina průsvitně bělostnou desku mramorového stolu v kavárně, kdež jako vdovec každého jitra snídal.

„Neplačte, moje děťátko, moje Pavlínko,“ žvatlal mazlivě, „buďme zas ti staří, jako jsme bývali… což myslíte, že je mi to jedno, když vás vidím, jak se rozplýváte?“

Pavlína se však vůbec nerozplývala, neboť v tom okamžiku jakmile pan Bíba vztáhl prsty, aby ji chopil na ruku, oči zakrývající, dostal notnou přes ně a octl se mimo nadání vstříc planoucí tváři Pavlínině, v níž nebylo ani stopy po slzích.

„Vy jste ten nestouda nestoudnej,“ ječela Pavlína, „vy sám a nesvádějte to na jiný… vy, vy, vy sám a žádnej jinej. Já vím dobře, proč jste mi to dal zkázat, protože už toho mám dost od vás… Vám, pane kontrolor, jsem tuze vystřižená, vám, který se nemohl nikdá ani dočkat, až budou všichni pryč, abyste mě mohl líbat na týl?!“

Pan Bíba couval před Pavlínou a otvíral oči nad jejím vztekem do kořán.

„Mezi náma už je konec, pane kontrolor, na ždycky, pamatujte si to dobře, a jestliže kdy na mě promluvíte slovíčko, mimo co se týká služby, já vím, co mám udělat. Nic, nic nechci od vás slyšet, nic, ani slovíčko, nejlíp uděláte, dyž mě ani nepozdravíte, i to si můžete nechat…“

A slečna Terttlová přistrčila svou židli prudce ke stolku a sedla si na ni s veškerým důrazem.

Chvilku bylo ticho.

„Abyste věděl, s panem komisarem si ještě promluvím, jestli něco řek’, dostane taky, co mu patří.“

Pan kontrolor ani necekl.

Když se Pavlína ohlédla, stál pan Bíba u dveří bled jako stěna, oblečen k odchodu. V ruce držel cylindr a klátil jím, jako kdyby chtěl něco říci.

Ale neřekl nic; pouze zamhoural nekonečně teskně po Pavlíně, máchl kloboukem směrem k ní a zmizel.

Se svraštěným obočím pustila se do práce, měla zanášet několik set šeků spořitelny a musela si popílit, chtěla-li být hotova.

Pan kontrolor Bíba rozběhl se prudce po ulici, jak míval ve zvyku, ale dřív než ušel dvacet kroků, uvolnil a konečně i zastavil.

Byl by bez mála klopýtl přes nápad, který mu náhle hlavou bleskl. Jakási upomínka z dávných dob mužnosti, upomínka na to, co se sluší a patří, probouzela v něm vědomí, že co se mu stalo, celý ten výstup s Pavlínou, jest vlastně ponížením a zahanbením. Pan Bíba byl by rád tomuto dojmu pomohl ve vnitru svém ku větší platnosti a většímu ostří. Byl by se rád sám před sebou styděl. Bylo však něco mnohem silnějšího, co tento pokus zmařilo, co tomuto ostří hrot ulamovalo. Byla to nevýslovná lahoda, kterou pan Bíba pociťoval z utrpení, způsobeného mu Pavlínou. S rozkoší uvědomoval si pocit rány, zasazené mu pěstí slečny Terttlové do prsou, i aby vzpomínku tuto zvýšil dojmem fysickým, položil si ruku právě na místo, kam jej udeřila.

Toto rozpoložení mysli bylo také rozhodujícím pro to, co pan Bíba potom učinil. Vědomí, že byl zahanben a uražen, to hnalo jej, aby z dějiště výstupu co nejrychleji unikl, onen jeho blahý pocit vázal jeho kroky. A ježto lidé psychické nálady Bíbovy svobodné vůle nemají, bylo už napřed rozhodnuto, co učiní. Ale Bíbovi namátl se důvod, který mu rozhodnutí učinil velice lehkým. Vzpomněl si na poslední slova slečny Terttlovy, na její pohrůžku, že si promluví s panem komisařem. Zabrániti tomu, to byl důvod, který jej v chůzi zastavil a nápad ten tak jej v úprku jeho zarazil jako nějaká hmotná překážka. A toto vyváznutí vnitrného zápasu, dosti tuhého, tak působilo na naměklou, rozbředlou mysl pana kontrolora, že se úplně oddal dojmům sebetrýznivé lahody, kterou nesl s sebou z kanceláře.

Dojem ten byl tak silný, že Bíbovi, jak stál na kraji chodníku, zrak zarosil. I to bylo mu příjemno. Zvonek tramwayového vagónu zněl mu teskně melancholicky a v slze viděl na hlavě koně kolem klusajícího čtyry uši. Představoval si, že Pavlínu zbožňuje nějak nekonečně, „šíleně“ řekl si, „celým zbytkem srdce“, dodal si v duchu. Obrat: „celým tím zbytkem starého svého srdce, který mám“ tak se mu zalíbil, že jej opakoval šeptem a si usmyslil, že ta slova řekne Pavlíně, hned teď, a že musí na ni působiti neodolatelně.

A také se hned vracel tak rychle, že na cestu téměř neviděl, a vrazil do bosého kluka z plna hrdla hvízdajícího. Klukovi to snad dodalo odvahy, že byl pan kontrolor jen o hlavu větší, a přes ústa mu jen tak přešlo: „Voni nádivoó?“

Šel dál, aniž mu napadlo ohlédnouti se, nedostane-li pohlavek.

Pan Bíba však ani nedoslechl. Teď půjde a Pavlínu odprosí, hlavně, aby nedělala žádných skandálů s tímhle komisařem. Tak zněla ve vnitru jeho sebelež zřejmě vyslovená, kdežto pravda vnitru zněla: půjde a dovrší své ponížení a zahanbení.

Pan Bíba zrovna letěl, ale týmž kvapem přeběhl vchod do průjezdu expositury, aniž by vkročil a stejně rychle šel až na konec krátké ulice.

Tu se opětně zastavil a podíval se na hodinky. Pak přešel na protější stranu ulice a kráčel tu zase zpět nepoměrně volněji.

Jako každý člověk, který sebe sama obelhává, aby si k něčemu odvahy dodal, také Bíba ztratil ji v rozhodném okamžiku a zase vzal útočiště k důvodu, který si sám předstíral.

„Je zbytečno jít k ní,“ rozvažoval, „počkám si na ni, a teprve kdyby šla na hlavní poštu, pak bych ji zastavil…“

A při tom všem zase dobře věděl, že Pavlína nepůjde ke komisaři zeptat se, řekl-li to on, a vyčinit mu.

Pan Bíba podíval se ještě jednou na hodinky, poněvadž zapomněl, kolik bylo, a otevřev skleněné dvéře vedoucí s ulice do malé vinárničky, vstoupil. Byla to jedna z těch nepatrných vináren, jichž je tolik po Praze, a které se udržují nevysvětlitelnou záhadou, neboť nikdo do nich nechodí.

Pan Bíba usedl k oknu zelenou průsvitnou látkou zastřenému a upjal zrak naproti na vrata domu, na němž byl jeho úřad umístěn. Bylo to o dva domy šikem na přič.

Nespustil s toho směru oči, ani když před něj postavila sklepnice objednané „bílé“, ani když jí hned za ně platil.

Seděl tak bezmála tři čtvrti hodiny a v napjatém střežení vchodu naproti ničím nedal se mýliti. Toliko přes tu chvíli pohlédl na hodinky, čím později k jedné hodině, tím častěji. Od té chvíle však, co viděl do úřadu vejíti slečnu Konopáskovou, která měla slečnu Terttlovou vystřídati, hodinek už nevytáh’.

V sálajícím výsluní protější strany ulice — zíral černě široký průjezd a Bíba z jakési maroty v těsnával jej neustále do vnitřního obvodu n v slově „Vinárna“ na napjaté zásloně namalovaném a jakési tiché umínění zadostiučinění shledával v tom, že oba obrysy jsou shodné a že Pavlína vlastně z tohoto n musí vyjít.

Najednou z něho skutečně vylétla a Bíbou to trhlo tak, že málem zapomněl dýchat. Vyskočil a zavadiv zrakem o nedotknutou sklenici vína vzpomněl si, že stála vlastně dvacet krejcarů. Vrazil ji na jeden hlt do sebe a při tom mu neušlo ani, jak Pavlína nevýslovně laskavě a s unášející noblesou děkovala za pozdrav listonoši, ani, jak stejně neskonale elegantně rozevřela slunečník.

Vskutku šla Pavlína směrem k Vácslavskému náměstí, tedy k hlavní poště. Pan Bíba běžel za ní odhodlán jsa ihned ji zastaviti. Sotva však octl se na blízko pět kroků, opět bylo po kuráži a pan kontrolor zase zmírnil spěch.

Přes to že byl uvnitř přesvědčen, že tam Pavlína nepůjde, tvářil se sám před sebou, jako kdyby mu spadl kámen se srdce, když zahnula ze Široké ulice do průchodu Měšťanské besedy a do Vladislavské ulice a zas zároveň litoval, že přišel tak o záminku, Pavlínu osloviti.

Pavlína šla rychle dodávajíc chůzi své očividně zúmyslného půvabu, drobnými kvapnými krůčky, kolébajíc se v kyčlích. Kol pasu měla silný, pozlacený řetěz, na němž z předu visely hodinky; nikdo neměl zdání, jak děsně se musela utahovat, aby stačil. Měla veliký slunečník s nesmírně širokým krajkovým vroubením, červený vnitřek jeho poléval tučnou její tvář ohnivou záplavou.

Pan kontrolor kráčeje za ní liduprázdnou Charvátskou ulicí našlapoval zrovna špičky, aby jej nezaslechla, a přece si nepřál nic snažněji, než aby se ohlédla.

Slečna Terttlová prolétla v spěchu stále vzrůstajícím Spálenou ulicí a Ferdinandskou třídou dala se směrem k mostu. Tu ulevila náhle a pan kontrolor mohl se do vůle nakochati pohledem na Pavlínin profil, který na půdě pivoňkově červené podšívky slunečníku a pod sněhobílou krajkou zdál se mu čarovně krásným.

Pavlína neminula totiž ani jedinou výkladní skříň, aniž by se v ní nebyla vzhlédla výrazem tak sladce unylým, jaký koketa věnuje jen svému vlastnímu obrazu.

U Národního divadla přešla na pravou stranu třídy a seběhla po schodech do Divadelní ulice a zahnula do Poštovské. Bíba v patách za ní.

Na konci ulice šla Pavlína opět volněji, ohlížejíc se v pravo v levo. Tu i tam se zastavila, přečetla nějakou firmu a pátrala po nápisech dále. Konečně na nárožním domu směrem k nábřeží našla patrně, co hledala.

Pozorně přečetla si firmu nad vraty visící, obdélné úzké tabule po obou stranách a vešla rychle do domu.

Pan Bíba, který se dosud tiskl ku staromodnímu krejčovskému krámku nedaleko a bedlivě po Pavlíně střehl, nedočkavostí, zvěděti, kam to Pavlína šla, vpřed prudce vypadl.

ATELIER BACHÁČ

zářilo to zlatem na modroskvěle nalakované tabuli.

„Atelier Bacháč (v III. posch.),“ četl Bíba na levé plechové tabuli zavěšené u vrat, „doporučuje se P. T. publikum všech kruhů k uměleckému zhotovování

podobizen každé velikosti

od miniaturních až do nadživotní, podle fotografie na plátně, dřevě, plechu i porcelánu. — Příležitostné dary, rodinné památky na drahé zemřelé atd. Též písemně. Stačí zaslání fotografie se zevrubným udáním barvy vlasů, po případě vousů, jakož i pleti i stáří. Za umělecké provedení se ručí, an zaměstnány jen první síly! Četná uznání stojí sl. p. t. publikum k nahlédnutí. Atelier Bacháč III. poschodí.“

Na pravé tabuli vše slovo od slova po německu. Pan Bíba nahlédl do průjezdu; tam hrbolila se hrubá dlažba až do šedivého dvorku. Vstup ke schodům označovala velká papírová tabule s ozdobným nápisem: „Atelier Bacháč III. posch.“

Kolem Pavlíny letěl zatím už pátý nebo šestý šíp k třetímu poschodí, kamž se sama brala daleko volněji než střela. Před posledními schody musela si dokonce chvíli odpočinouti. Konečně viděla naposledy nápis: „Atelier Bacháč“ nad úzkými dveřmi na pavlači III. poschodí a byla u cíle.

Vlastně u tří cílů, tolikéž dveří vedlo totiž na chodbu, do níž vstoupila. Na jedněch připevněn nápis „Fotografie“, na druhých „Bureau“, na třetí „Malírna“.

Pavlína zaklepala na „Malírnu“.

„Volno!“ ozvalo se uvnitř.

Chvilku Pavlína počkala a zaklepala znovu mnohem nesměleji než poprvé.

„Volno!“ ozvalo se mnohem hlasitěji uvnitř.

Pavlína tajíc dech ani se nehýbala. Opět uplynula chvilka a to delší než poprvé a Pavlína zase zdvihla ruku, aby zaklepala, ale utrhla, aniž by se byla dveří dotkla. Pak ale opět rozhodně napřáhla, ale v tom okamžiku se dvéře otevřely a v nich mnohem níže, než Pavlína očekávala, objevila se zlatovlasá nakadeřená hlava, s rusým vousem a blankytnýma očima.

„Ruku líbám, milostpaní!“ ozvala se hlava hlasem dušným a přerývaným, „prosím byró je naproti!“ a z pootevřených dveří vystrčila se dlouhá ruka v aksamitovém rukávu s malířskou holí, kteráž se dotkla téměř protějších dveří.

„Jsem dosud slečna, prosím, a ráda bych mluvila s panem řiditelem Benýškem,“ pronesla Pavlína ostýchavě.

„Ah, račte odpustit,“ a mluvčí vylezl úplně ze dveří.

Byl to malý, hrbatý mužík, netvárných prsou, v aksamitové kamizole, která stažená v pasu šňůrou činila tělesnou úhonu jeho ještě nápadnější.

„Ah, račte odpustit, slečno, mé jméno jest Bacháč, majit… závodu, ah… jednal jsem tentokrát proti své zás… ah, říkám ze zás… ah, každé dámě sleč… hh, buď je a pak je dobř… he… a… neb není a pak jí to lích… hah… hah…“

A trpaslík v černém aksamitu mluvil náramně namáhavě pracným dýcháním se zajíkaje. Rusá jeho, pečlivě šetřená brada zdvihla se každým oddechnutím do výše.

„Hah… hah…“

Při tom stál podepřen o malířskou hůl, kterouž popad’ vysoko nad svou hlavou; na ruce třpytil se mu veliký napodobený briliant a oči jeho každým churavým pohybem jeho hlavy na zad přivíraly se jako u známých loutek, které „umějí spát“.

Ale Pavlína, která už vydržela nějaký ten pohled, musela před jiskrou těchto očí zrak sklopiti.

„Prosím, vašnosti,“ šeptala pýříc se v rozpacích, „nemohla bych mluvit s panem Benýškem, akademickým malířem?“

„Náš Apell… es… hah?“

A dřív, než mohla utrhnouti, popadl ji trpaslík za ruku hrstí, z níž sálala odporná horkost.

Malířská hůl natáhla se přes celou chodbu a zaklepala na dvéře, na nichž bylo napsáno „Fotografie“.

Uvnitř ozvaly se kroky a dvéře se otevřely.

Mezi nimi stál Benýšek a výjevu, který se mu naskytl, lekl se tak, že by mu byla málem vypadla z úst slámka s nepatrňoučkým oharkem viržinky.

„Pane řidi… hah — hah — hah,“ hekal trpaslík, „zde pro v… návštěva… Ruku líbám, slečno…“

A těžce se opíraje o hůl vrátil se hrbáček do malírny.

„Račtež dál, slečno,“ vypravil chladně ze sebe Benýšek.

Vešli do obdélné místnosti fotografické dílny, patrně utvořené z bývalé verandy překlenuté skleněnou střechou a obehnanou třemi skleněnými stěnami.

Bylo tu pekelné horko.

„Ježíši, to je divnej člověk,“ začala Pavlína z nenadání, „a ten jeho kukuč! Já myslela, že shořím!“

Benýšek místo odpovědi začal prskat. Byl vzal totiž do úst hořící konec viržinkového opalku.

Nic nebylo Pavlíně vítanějším, jako toto vysvobození ze vzájemných rozpaků.

„Ublížil jsi-jste si, můj milánku,“ počala snivě lichotivým tónem prozpěvovat a položila ruku na loket Benýškovy pravice, rty jeho drbající.

„Ale prosím vás, slečno!“ řekl Benýšek mrzutě.

Pohled do rozžhavené, potem tekoucí tváře Pavlíniny, z jejíž čela trčela odchlípená vlasová štukatura, jej odpuzoval.

Nevůle byla tak patrná, že to Pavlínu až ohromilo.

Chtěla něco říci, ale překážel jí v tom cvikr. Počal se totiž na spoceném nose jejím poroučeti v před a skla při tom ukazovala jí Benýška odcházejícího kamsi do zadu nad míru pitvorně.

Benýšek šel si do zadu pro kabát, byl dosud v pouhé jägrovce.

Když se vrátil, Pavlína zrovna zpurný cvikr chytila do hrsti.

„Takhle se mnou mluvíte?“

A Pavlína sešklebila bradu.

„Takž, takž,“ řekl Benýšek, „vyť, Pavlínko, také máte slzinky na krajíčku, zmačknete jen knoflík za ouškem a už se to hrne pro nic za nic.“

Benýšek mluvil posměšně a nepřetvářeným tónem, jakým s Pavlínou jindy hovoříval.

„Ba nemám snad proč naposledy?“ ptala se Pavlína a zamžikla podezřele.

„Vyť ženy myslíte, že jsme z vosku, pro trochu spálení doutníkem…“

„Ale pro to ne,“ odmítala Pavlína zpurně, „já už dávno pozoruji, že jste jiný, než když jste se k nám přistěhoval. Podívejte se jenom, jakej ste, pane Benýšku, ani mi neřeknete, abych si sedla…“

„I prosím, slečno, račte se umístniť,“ řekl s bývalou dělanou horoucností Benýšek a přistrčil k ní ošumělý taburet.

Pavlína sedla a cvikr jí spadl s nosu znovu.

„Celej tejden jste se nezastavil…“ řekla Pavlína teskně, mačkajíc skla na nos.

Aha tu je to, proto přišla, pomyslil si Benýšek, který už zasedl ku své práci, a pokrýval barvami velkou fotografii na plechu, zvětšenou z malé papírové, představující patrně nějakého „drahého zemřelého“.

„Ráčejí vás — bolí vás zuby, Pavlínko?“ optal se malíř sdílně, vida, že tiskne šátek na bradu.

„To vždycky, když je velká zima nebo velký horko,“ řekla Pavlína suše.

Zatím však podařilo se jí nepozorovaně malým zrcadelkem zjistiti, že všechen pudr s tváře její zmizel a že červená skvrna na líci jest příliš nápadná.

Ačkoli tu Pavlína byla dnes poprvé, místnost sama ani práce Benýškova v nejmenším nepodněcovala její zvědavost. Za to však nespouštěla oči s něho samého.

Benýšek maloval horlivě se stopami rozpaků v tváři a mlčel.

Pomalu počalo se čelo jeho důležitě vraštiti a přes sedlo nosu položil se ostrý rys. Při tom pohled jeho střídal výhradně jen paletu a plech, na němž maloval.

Jen na kratičký okamžik jako bodnutím setkaly se oči obou a Benýšek postřehnuv urputný pohled Pavlínin ujal se slova.

„Celý týden jste se nezastavil… milá slečno Paulin… a co víte vy o mých vnitřních bojích… snad nemyslíte, že mohu kdy zapomenouť na nesčetné ty sladké okamžiky, jichž jsem zažil ve vašich loktech?“

„Bodejť, sladké okamžiky, proč pak teťky chodíte až druhou stranou kolem pumpy, jenom abyste mě nemusel ani vidět!“

„Takž vy tedy nevíte, že choť dozorčího domu o našem poměru roznáší nekalých pověstí a že kdyby se o tom doneslo mojí paní, že rodinný náš klid…“

„Pfff chach,“ vyjelo Pavlíně z úst, „vy taky máte nějakou paní?“

Benýšek zarazil a obrátil vyjevenou tvář k Pavlíně.

Zelené oči její pod skly nyní už pevně sedícími vypjaty byly ztraceným pohledem otevřenou částí skleněné stěny, kamsi daleko až na Petřín.

„Já?“

„No vy!“

Najednou Pavlína jakoby od své zajímavé vyhlídky oči utrhla.

„Hahaha,“ zasmála se.

Sáhla dvěma prsty do výstřižku záňadří, při čemž dbala elegantního nakrčení ostatních prstů a vytáhla složený papír.

Rozevřela jej za neustálého uštěpačného smíchu a četla:

„Žaloba

Růženy Peštovy vulgo Anny Zakrsalíkovy, nemanželské dcery zesnulé Růženy Peštové proti Rudolfu Peštovi, Aloisii Peštové, nynější držitelé pozůstalosti po zesnulé Růženě Peštové, na uznání zákonného práva dědického po zesnulé Růženě Peštové přednější posloupnosti po zesnulé Růženě Peštové a zrušení odevzdací listiny…“

Dál už nedočetla, v té chvíli octl se papír jedním hmatem v ruce Benýškově.

„Obracejte to, jak chcete,“ řekla Pavlína, vidouc, že Benýšek listinu zkoumá ze všech stran, „to už nespravíte, že vy i vaše paní jste doposavád vlastně jen nevěsta a ženich… Avšak by tam muselo stát paní Benýškové… Kdybyste mě měl opravdu rád, jak jste přísahal a dušoval, tak byste to byl hned sám od sebe řekl…“

Pavlínin hlas zněl ostře a zlobivě; na Benýška však neměla řeč její nejmenšího dojmu.

Ten byl výhradně zaujat obsahem listiny. Bylo to rubrum, obálka žaloby, kterou před třemi nedělmi, k zemskému soudu podal právní přítel jeho v záležitostech proslulého procesu paní Benýškové, bratr Pavlínin, Richard.

Uvnitř listiny přilepeno bylo rozhodnutí soudu a to právě vyžádalo si veškerou pozornost Benýškovu.

Řádky přemítaly se mu před očima do kolečka, jehož střed tvořilo jediné slovo: „vrací se“, napsané mocným přitlačením péra a podškrtnuté. Kolem něho tančily ostatní, aniž byl Benýšek s to, zachytiti z nich více než „C. k. zemský soud“, „z důvodu, že nehodí se k soudnímu řízení.“

Pavlína pásla se na zaraženosti Benýškově, již ničemu jinému nepřičítala leč překvapení z toho, že jeho tajemství odhalila.

To ponětí, že je Benýšek vlastně ještě svoboden, opanovalo výhradně všechny její smysly od toho okamžiku, kdy ráno učinila objev tento ze záhlaví vrácené žaloby. Nebyla nikterak obmezena a vyčetla také dobře z rozhodnutí, že se žaloba na vydání dědictví odmítá, byla ostatně dosti hluboko do celé té záležitosti zasvěcena — avšak nade vše mocněji dotýkala se srdce jejího nová perspektiva do budoucnosti otevřená pomyslem, že Benýšek vlastně rukou svou ještě svobodně vládne.

Závazky jeho ku dosavadní družce Benýškově a malému Rudolfkovi nebyly vášnivé Pavlíně ničím a jediným účelem dnešní její první návštěvy v „ateliéru Bacháč“ bylo Benýška ohromiti svým objevem a vyzvěděti na něm, proč vlastně skutečný poměr svůj k domnělé choti své tajil. Proto nepřišla s nářkem a bouřlivými výčitkami, nýbrž s plánem do podrobností rozmyšleným, v němž bylo každé slovo na svém místě a překvapení rozhodnouti mělo.

Stalo se však jinak.

Když Benýšek konečně pochopil obsah soudního výměru a trvalo to hezkou chvíli, vyskočil jako štván a na Pavlínu se takřka osopil otázkou:

„Kdy to přišlo?“

Pohled na Pavlínino uřícené čelo, na němž čnělo několik zvlhlých vlasových mrcásků, trosky to pracné její frisury, Benýška ještě více rozčilil; a když Pavlína v nechápavém ustrnulí mlčela, zrovna se rozkřikl na ni:

„No, kdy to přišlo pro Boha?“

„Dnes ráno přinesla to k nám vaše paní, Richard byl už pryč tak jsem to vzala od ní sama.“

„A víc nepřišlo nic?“ ptal se Benýšek supaje rozčilením.

Ale Pavlína odpověděla konečně zas jen slzami.

Když Benýšek viděl, jak jí vlažička vyvěrá na spodních řasách, jak se slza rozperlila a v tříšti spadla a když viděl nelíčenou bolest v očích, jichž bělmo nastřiklo v jemných žilkách krví, stal se jemnějším, ačkoli od té doby, co mu Pavla půjčila a dala peníze na útraty procesu o dědictví, nápadně k ní ochladl.

„Není s vámi valné pořízení, slečno Pavlíno, to by člověk nevěřil, že vám může býť stále tak měkce kolem srdce…“

„Proč mi říkáš ‚vy‘, milánku?“ sténala Pavlína hlasem v hrdle váznoucím.

„Ale prosím vás, pojďme,“ zněla odpověď dřívějším hněvivým tónem.

Pavlína pozvedla ze šátku oči a viděla, že má Benýšek širák na hlavě.

Šli. Benýšek prudce zavřel a otočil klíčem.

Pád z nálady vítězné a uštěpačné, s jakou Pavlína mínila na Benýška přijíti, v úplné selhání tohoto úskoku působil na Pavlínu tak, že plakala jako na pohřbu.

Musili jít do kola celé pavlače.

„Prosím vás, Pavlíno — děláte mi škandál,“ řekl Benýšek, když se octli před schody třetího poschodí, k nimž se šlo krátkou chodbičkou z pavlače.

Bylo viděti však na Pavlíně, že pláč svůj už zmoci nemůže, vzlykala už o suchém oku, hruď se jí křečovitě zdvihala, zrovna prsy trhala.

„Ach… to mě… tuhle… píchá,“ šeptala přerývavě tisknouc ruku k levému boku a obrátila se do kouta chodby.

Benýšek chvíli ji zlobně pozoroval, pak se otočil na podpatku a stručným:

„S Bohem!“ nechal ji stát a úprkem sestupoval po schodech.

Pavlína ani se neobrátila a konejšila křečovitý, bolestný svůj vzlykot.

Na pavlač vykradl se zatím pan Bacháč, který slyšel, jak Benýšek „Fotografii“ zavírá a škvírou dveří pozoroval vášnivý výstup mezi ním a Pavlínou.

Zlatovlasý hrbáč stál u zábradlí oběma rukama podepřen tak, že mu hrstě bezmála bradu přesahovaly. Dýchal tak namáhavě, že hlava bez krku do ramen vsazená se zpředu do zadu téměř jen kotoulela. Přes to však pan Bacháč každým okamžikem vetkl mezi rty cigaretu a bleskorychle z ní vybafl, jako kdyby sám sebe podváděl.

Pan Bacháč díval se upřeně do druhého poschodí naproti, kdež vchodem z pavlače viděl na část schodů s hůry vedoucích. Když po nich rychle běžel „náš Apell… hah“, Benýšek samoten, vyvalil Bacháč své blankytné oči do kořán.

Kde zůstala ta slečna? Co jí on pan Benýšek udělal, že tak srdcelomně plakala?

Konečně, dlouho potom sestupovala také Pavlína. A ku podivu Bacháčovi se zdálo, že se směje. Aspoň neplakala už, ale v chůzi si do zrcádka upravovala účes. Panu Bacháčovi se slečna líbila tak, že vyčkal, až se objeví i v druhém patře. Nahnul se jak mohl, a poněvadž to chudákovi nešlo v šíji, nahnul se v kolenou, až se ku zábradlí rukama přitáhl.

Jistě, jistě se naň nahoru usmála. Bacháč se nezdržel a kostnatou dlouhou rukou zakýval jí na rozloučenou.

Pavlína dobře viděla, jak se mu briliant na prstu zatřpytil. Do dvora pan Bacháč nedohlédl, nemohl se tak předkloniti.

Než vyšla na ulici slečna Terttlová, utišila se úplně. A bylo toho také zapotřebí.

Před samými vraty stál totiž kontrolor Bíba zdánlivě zahloubán v taje vývěsních tabulí „atelieru Bacháč“ a zahrál si na překvapeného tak neobratně, že by se nebylo mýlilo ani oko méně cvičenější než Pavlínino.

Za to Pavlína s takovou dokonalostí provedla obrat a utrhnutí hlavy stranou od Bíby, že kontrolor byl zdrcen. Na jeho „má úcta“ odpověděla tím, že přehodila rozevřený slunečník na levé rameno, tak že tvořil stěnu mezi ním a jí.

Bíba však se nedal mýlit, přeběhl na druhou stranu a slečna Terttlová neodvážila se opakovati svůj dřívější manévr. Pan Bíba byl by přeběhl snad zas jako dříve.

Bíba cosi drmolil, ale Pavlína jako by jej nechtěla poslouchat a zbystřila krok. Brzy však musela povolit pro nesnesitelné píchání v levém boku.

Pavlína zastavila se na dobro, křeč nebyla tak krutá.

Bíba stál také a tu teprve všimla si, že je neobyčejně červený v tváři a že téměř blábolí.

Víno před půl hodinou na ráz vypité vstouplo mu do hlavy.

„Tak už tedy vím, proč slečně nejsem vhod, proč je mezi námi jinak už přes měsíc, proč já starý osel byl odstaven. Inu, slečna má mladší oči a já poctivec, který vás, slečno, miloval a miluju celou silou toho zbytku, celým tím zbytkem starého srdce, který mi zbyl…“

Pavlíně bylo sic nevolno až k mdlobám, přece však byla jí vítána tato příležitost k uskutečnění plánu, který v ní uzrál v krátké chvíli, co po schodech sestupovala.

Nebyla se ani vzdáleně nadála, že její návštěva u Benýška takhle bledě dopadne. Nyní už mu rozuměla, teď už věděla, proč jí nadbíhal a proč najednou ochabl, proč chodívá nyní domů v noci až okolo pumpy, jenom aby nemusel jít blízko kolem okna.

Napřed osmdesát zlatých chtěl a nyní je měl. V tom leželo první vysvětlení celého nynějšího chování jeho, tomu, že by byla hausinšpektorka na jich schůzky přišla, Pavlína nevěřila. To už by o tom musel dávno vědět celý dům i ona sama a nesměla by ani hlavu z domova vystrčit; beztoho by ji všichni i takhle nejradši na lžíci vody utopili.

Zžíravá lítost a bezmezný vztek zalomcovaly Pavlínou, když ji Benýšek nechal na schodech stát, i nevěděla Pavlína, kterému hnětu spíš se má oddat, zdali palčivému pokoření, že jí Benýšek takhle pohrdl, nebo beznadějnému ostnu své náruživosti proň, či strachu o peníze.

A k vůli němu, k vůli tomuto „chlapovi“ ona si ještě kazí tak krásnou partii, k vůli němu si Pavlína ještě dělala před celým „byró“ z Bíby blázna, až chudák nevěděl kolikrát čí je. Dnes to zúmyslně dohnala až k roztržce s ním, ačkoli dobře věděla, že tu věc jí dal po Konrádové vzkázat jenom proto, že už nemohl připadnout na nic jiného, čím by se jí odemstil za to, co mu vyváděla.

Věděla sice, že je kontrolor zas její, kdy jen bude chtít, a že jej každé chvíle může otočit kolem prstu „kolikrátnásob“, ale přece byla ráda, když jej dopadla dole u vrat. Uhodla ovšem snadno, že si na ni počkal, až půjde z kanceláře, a věděla hned, že je stále ten starý a proto, když začal cosi koktat o zbytku srdce, který mu zbyl, hrála na oko ještě uraženou.

„Pane kontrolor,“ utrhla se naň, „co pak se nevíte už pamatovat, co jsem vám řekla, když na mně mimo službu jen jediný slovíčko promluvíte?“

„Ale prosím, slečno, než mne odsoudíte, musíte slyšet také druhou stranu,“ horlil Bíba, „audiatur et altera para — sine ira et studio! A kdybychom srovnali položky našich vzájemných účtů, musela byste mi, slečno Pavlín, psáti mnoho k dobrému. Ano, tak jest!“ doložil pan Bíba, vida, že Pavlína celá bledá zatíná zuby do rtu. Vykládal si to jako němý projev odporu.

„Ano, tak jest,“ pokračoval, „nemyslete si, že starý, poctivý Bíba si nezachoval zrak na svá léta dosti bystrý a že nepozoroval, že týž muž, který před vámi z onoho domu, onen muž, který takřka prchal…“ a pan kontrolor poněkud se zarazil.

Tak maní ohledával svůj klobouk, vysoký to cylindr — prastará nádoba, která se víc podobala holince sokolské shrnovačky — a konce jeho prstů objevily na pravé straně hlavy mašli, důkaz, že má klobouk na hlavě obráceně.

Jedním hmatem přivedl pan kontrolor záležitost tuto do pořádku a pokračoval:

„Zkrátka, to je týž člověk, který vám, slečno Pavlín, dne jedenáctého tohoto měsíce o jedné hodině s poledne v průjezdě poštovní expositury ve Vodičkově ulici líbal ruku, den pro mně nezapomenutelný.“

„Věčně, věčně nezapomenutelný,“ opakoval pan Bíba naprosto melancholicky, „okamžik ten byl koncem mého nejkrásnějšího snu celého mého života.“

V té chvíli stáli oba v Divadelní ulici právě pod parkem.

„A co si tedy mám mysleti, když se s týmž mužem shledávám, když jej vidím vycházeti z téhož domu, do něhož jsem viděl před chvílí vejíti vás?“

Tvář pana Bíby nabrala tu starostlivý, až truchlivý výraz.

„Ne, slečno, chraň Bůh, ubližovat vám nechci,“ obrátil se z plna k Pavlíně pan kontrolor, když mhou z vína viděl, jak náhle zbledla, jak se zastavila, vrývajíc prsty do levého boku. „Já vím,“ pokračoval měkce, neboť byl připraven na ústrky, na posměch a týrání, „že toho nezasluhuju, ani že se mnou jdete, že se mnou mluvíte, za to, co jsem vám dnes udělal, že vám ani za to nestojím, abyste botku o mne utřela, já vím, že vás nejsem hoden… Pro Boha vás prosím, slečno, co vám je? Ježíši, slečno Pavlín?“

Pavlíně bylo opravdu bídně, slepý by byl musel poznat, že se nepřetvařuje; sotva že se držela na nohách. Pustila otevřený slunečník z ruky bezvládně a na stěně hmatala jalově po opoře, prsty levice zatkly se jalově pod pasem za dolejší kraj šněrovačky, jak jej přes šat nahmátly. Nemohla vydechnout a rty jí modraly.

„To není nic,“ šeptala, „ach, pro rány… to přejde… to mi tak u srdce někdy přijde… když je velký horko… když jsem moc ut… kdybych si mohla tak chvilinku sednout… zas nebude nic!“

„Počkejte, do parku na lavičku. Podepřete se, já vás vyvedu přes schody nahoru. Tak, jen pomalu!“

Pan kontrolor se třásl v kolenou strachy a ještě více břemenem Pavlíny, kteráž se mu celou tíhou do lokte zavěsila. Když zahnuli za roh ke schodům vedoucím k parku na nábřeží, zdálo se opravdu, že mdloby Pavlíniny uleví, ale když vystoupili na třetí schod, padla Pavlína zas celou hrudí na rameno Bíbovo, tak že na ruce cítil, jak prudce buchá jí srdce pod krunýřem korsetu.

Pan kontrolor mocně vzpíral nohama, aby Pavlínu nahoru vytlačil. Sám umíral úzkostí, každým okamžikem zdálo se mu, že ji neudrží a že mu neodvratně spadne střemhlav po schodech. A ku podivu, nebyl to ani tak strach o Pavlínu, o milovanou ženu, jako spíš bázeň před škandálem — z milostných jeho citů nic nehlásilo se v něm k účastenství.

Síly opustily jej na dobro, když ke všemu klesla mu na rameno i Pavlínina hlava a on zamhourav nazpět, spatřil, že Pavlína zavírá oči.

„Pamatujte se, drahoušku,“ šeptal hlasem v hrdle od namáhání udušeným.

Ale stále citelnější bezvládnost těžkého těla omdlelého děvčete naplnila jej zoufalstvím. Slunečník, který se volnou levicí po schodech stále pokoušel zavříti, pan Bíba odhodil, couvl o schod pod klesající Pavlínu a posledním vzepřením sil ji přes poslední schod takřka vyhoupl. Tu však se mu začala Pavlína poroučet znakem nazpátek. Pan Bíba však popadl křečovitě za zábradlí a ruka jak lano napjatá udržela nevládnou Pavlínu v stoje.

Na blízku ozval se vzkřek. Dvě chůvy s dětmi kolem jdoucí, když viděly co se děje, vrazivše tváře do záloktí upalovaly do parku, jedna nechala dětský vozík stát a teprve později s odvrácenou hlavou se proň vrátila.

Panu Bíbovi přišla však brzy pomoc. Veřejný posluha, jenž nesl za kýms elegantním pánem, patrně obchodním cestujícím, na oprati těžký kufr, postavil jej hurtem ke kandelábru a přiskočil.

Od té chvíle sunuly se události tak rychle za sebou, že si je pan Bíba teprve později v souvislosti mohl připomenouti.

Nejdříve pokoušel se posluha Pavlíně páčiti palec, jakožto prý neomylný prostředek proti padoucnici, když ale poznal svůj klam, neboť Pavlína neztratila úplně vědomí, dostal se do hádky s elegantním pánem, který neshledával v pořádku, že se jen tak beze všeho jeho zavazadla zhostil. Za pomocí posluhy dovedl Pavlínu k lavičce a přeslechl, jak jej někdo jako ubohého otce lituje a jak jedna z vyděšených chův se napřed domnívala, že se s tou dámou „pere“.

Než se nadál, stal se i s Pavlínou — obětavý posluha odměněn dvacetníkem zatím odešel stále v ostré hádce s elegantním pánem — předmětem trapné pozornosti zevlujícího davu, který každý krok, jímž se s Pavlínou hnul, provedl s sebou, v té bezohledné, zlomyslné zvědavosti, jakou dav netají, maje němou omluvu ve množství a každém jeho členu.

Konečně mihl se nad hlavami zevlounů strážníkův chochol, nad chocholem projela bílá jeho rukavice, kamsi do dálky ku mostecké věži pozývajícím posunem. Chochol vydal se pak provázen shlukem k lávce, na níž seděla Pavlína, smrtelně bledou hlavu opírajíc o rámě svého průvodce, sklonil se k ní, cosi se jí optal, nač ona záporně odkývla, cosi se optal pana Bíby, a salutoval, patrně když slyšel, že pan Bíba jest c. k. poštovním kontrolorem, cosi zaznamenal do své služební knížky, kterou zas zavěsil na tlusté štrupli za knoflík.

Zatím přijel směrem od mostecké věže tryskem fiakr a strážník učinil výjevu přítrž tím, že vyhnal jej na vrchol. Popadl Pavlínu docela jadrně pod ramenem a vedl ji k povozu řízným vojenským krokem, že mu pan kontrolor po druhém boku sotva stačil. Fiakrista poobrátil se na kozlíku — dvířka otevřel strážník — obrátil se prudkým pohybem docela na zad a z úst mu vyjelo: „Sakrlot, co pak se to stalo? To je naše slečna, to se stará paní lekne! Já vím, já vím kam mám ject,“ přitakal strážníkovi, „dépak na „první pomoc“ — to je slečna od z nás domu!“

Byl to Fialka.

Strážník, ohromný to muž, zdvihl Pavlínu do vozu a zjev její nad hlavami obecenstva, klobouk s nádherným peřím na jednu stranu sesmeknutý, vyvolal ryčné haló mezi nejmladšími pozorovateli, a ryk povýšil se, když Fialka práskl do koní a ujížděl směrem k Národnímu divadlu. Pan Bíba sám, aby zakryl Pavlínu nenasytnému davu, zdvihl nad ní roztažený slunečník, který se mu dříve živou mocí zavříti nepodařilo.

Kontrolor vystřízlivěl úplně a pozoroval bledou tvář Pavlíninu. Rty její dříve modravé, nabyly opět červenější barvy, ale byly stále bledé, oči zdály se býti Bíbovi zas živější a zřítelnice ne tak hrozně rozšířené jako v parku na lávce. Pavla počala i souvisleji mluvit:

„To je škandál! To je škandál! A to jenom všechno k vůli vám!“

Pan kontrolor vzdal se úplně starostlivého svého výrazu a pohledl na Pavlínu užasle.

„Věřte, to je pravda, to jste jenom vy vinen! Pane Fialko!“ zvolala slabým hlasem, ale kočí neslyšel. Pan kontrolor jej zatáhl za šos.

Fialka se obrátil a zarazil koně.

„Poroučejí, milostpane!“

„Pane Fialka!“ vece Pavlína hlasem stále bolavým, „jsou tak hodnej a zastavěj v Resslovej, já bych maminku nerada polekala. Ten kousek dojdu snad, pro Boha, pěšky!“ Povoz jel dále.

Bíba nyní viděl, že Pavlína nemluví z cesty i odvážil se nekonečně šetrně zeptati:

„A jak je to možná, slečno Pavlín, abych to byl já zavinil?“

„K vůli vám jsem se uběhla tak nesmyslně. V tom obchodě, co jsem byla nahoře v třetím poschodí, je tam malíř, tam jsem se nechala malovat, velký poprsí, pro vás, k vašim jmeninám a když jste se dnes tak krásně ke mně zachoval, letěla jsem jako blázen odříct!“

Pavlíniny oči, druhdy tak jasné a nyní tak kalné, hleděly na Bíbu neskončeně sladce a lítostivě, oschlý dolení ret byl od běloskvoucích rtů jejích toužně odchlípen.

Unešenému Bíbovi zdálo se, že slyší poslední vůli umírající mučednice.

„Je to pravda, Pavlíno? Prosím vás, slečno, odpusťte mi tu surovost!“ jektal kontrolor, cítě jak Pavlínina horká hrsť objímá jeho prsty nemocným, slabým stiskem.

Najednou Pavlína srazila slunečník, jejž Bíba nad ní držel, rázným hmatem na složený kryt kočáru v tu stranu, na kteréž seděla.

Proti kočáru chodníkem kráčel malíř Benýšek a Pavlína, aby unikla nahodilému jeho pohledu, nastavila slunečník jako štít.

Aby pak pohyb ten před Bíbou maskovala, hluboce vzdychla, položila hlavu na polštář, obrátila oči k nebi a počala opět vzdychati.

„Ach — ach — ach!“

„Prosím vás, jeďte, jeďte honem!“ křičel Bíba na Fialku…

---

1. Morse, vynálezce telegrafického přístroje čárkovacího.