V poddanství vladyckém/VI

V poddanství vladyckém Josef Braun
V	VI

Údaje o textu
Titulek:	VI
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha : Edvard Beaufort, 1887. s. 117–122. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nazejtří z rána stoje před branou nádvoří svého sídla, pan Jiří Voděradský nemálo se ulekl, vida přibližovati se dvé mužův, podle oděvu z města přišlých. Aby tak si v Praze na něho něčím vzpomněli! Má tam ovšem křížů mnoho i u komorního soudu, i u královské komory…

Proto velmi laskavě, ba úlisně uváděl neznámé hosty do mazhauzu. Neznal ani jednoho ani druhého. Teprve když mu jméno své i stav řekli, stal se — ale jen o poznání — pánovitějším.

„Přicházíme s důtklivou prosbou urozený pane Voděradský,“ přál mladší z nich. „Přes veškeré zákazy prchá nám na Horách Kutných mnoho lidí nevázaných od díla do Turek k vojanskému, lehkému živobytí a nutno novými je dosazovati. Proto bylo nám uloženo jíti po řádných zemanech s prosbou o některé lidí zbytečné z jich zboží, aby je postoupili dolům Jeho Milosti královské. Rci, mohl-li bysi ty tak učiniti?“

S boubelaté vypasené tváře pana Jiřího zmizel teď úsměv.

„Těžké časy, pánové,“ koktal, „mnoho práce —“.

„Ale sám pan mincmistr, Jan Erazim ze Švamberka, mi pravil, ty že jistě nás neoslyšíš. Pomni dobrého oka u něho i u komory královské —.“

To účinkovalo.

„Dva, na nejvýše tří lidí vám tedy postoupím. Ale musí býti z jedné usedlosti,“ rozhodnul se pan Jiří.

„Chceme jen dva a máme je již vyhlídnuty,“ pravil Gobelius.

„Tím lépe, a kteří to?“

„Bobeš Záhora a jeho sestra Alena,“ odpověděl klidně Pech.

Pan zeman zamračiv se, pohlednul na oba hosty nedůvěřivě. Toť věru jakoby sám ďábel jim našeptal!

„Těch nepostoupím!“ děl rozhodně. „Záhora propadl mému právu. A což s Alenou při horách?“

„I ženských pilně tam ku tkaní provazců a jiných potřeb horních potřebujeme. Známo přec Milosti tvé, že takovýchto tkadlkyň na Horách Kutných tolik, že zvláštní cech svůj mají. — Nu, nesvolíš-li, pane vladyko, s Bohem. Jiných poddaných nežádáme. Aspoň bude pan mincmistr a páni v Praze o tobě věděti — — —“

A již se zdvihali ze sedadel.

„Sečkejte, sečkejte,“ zastavoval je pan Jiří, rozhodnuv se; „když jinak není, tedy jsou svobodni. Ale majetek jejich ovšem, připadne mně. Beztoho je toho na dlaň a mně náleží.“

„I s Pánembohem,“ řekl Pech a v očích zaleskl se mu zásvit radosti. Pak ze záňadří vyňal jakousi listinu a podal ji panu Jiřímu.

„Už to napřed sepsáno,“ pravil usmívaje se; „třeba tvé Milosti pane Voděradský, pouze se podepsati a pečeť přivěsiti —“

Za chvíli vyvedli Bobše Záhoru z vězení na nádvoří. Líce jeho byly pobledlé a levou ruku přidržoval si na pravém rameni, kdež na haleně lpěla mu přischlá krev.

„Aj, tys raněn,“ divil se Pech.

„Jen málo“ — odvětil Bobeš zpola zaraženě a zpola tázavě, těkaje zrakem po hostech i po panu vladykovi.

„Ztrestal jsem ho za zbojnictví,“ děl pan Jiří.

„K tomu ovšem jsi měl plné právo,“ podotknul s divným názvukem Pech. „Ba, kdyby si mu beze vší příčiny krk zakroutil, žádný ani nehlesne; vždyť je to poddaný, ubohý poddaný otrok tvůj. Na vašich nádvořích, vy páni i zemané, nejednou je viděti krev toho lidu. Vyssáli jste jeho sílu, podlomili jste jeho jarosť a otupili jste jeho ducha — proto sotva kdy vrátí se doby toho lidu, doby husitské. Ale jenom dejte, vy páni, pozor, abyste se sami neztrestali. Neboť přijdou-li doby, ve kterých dožadovati se budete tohoto lidu za oporu své věci proti moci jiné, opora tato z viny vaší se prolomí — — Zbědovali a zavedli jste lid svůj, s ním sebe zavádíte a s sebou i vlasť, matku všech nás. Nedejž Bože, aby z vaší zvůle a pýchy nepřišel pád veliký nejen na vás ale i na všecko což uchráněno v této zemi dosud hnilobné nákazy. Pak by trpěli nevinní s vinnými a kletba nevinných padla by na vás nesesmířena a neodčiněna. Odpusť mi, prosím Milosť tvá těchto slov, jichž zajisté dosud neslyšel jsi ani od svých přátel a tím méně od svých poddaných. Ale rač, prosím, o nich maličko přemýšleti — —“ Obrátiv se pak k Bobšovi Pech dodal: „Jsi od této chvíle svobodným pracovníkem při dolech na Horách Kutných. Pojď!“

Pan Jiří Voděradský ze Hrušova a na Dobřeni posýlal po tichu všecky blesky a hromy za třemi muži, kteří chvatnými kroky odcházeli z jeho sídla k Vysoké. — — —

Z večera toho dne zastavil před Záhorových chalupou veliký vůz kočí. Uložena do něho nemocná Alena, jejíž stav tak byl se polepšil, že Gobelius příteli svému neváhal za živobytí její se zaručiti. Gobelius, Pech a Bobeš přisedli a již kočár vlažným večerním vzduchem uháněl k Miskovicům po široké cestě na Hory Kutné vedoucí. — —

* * *

Za nějaký čas roznesla se na Podvysocku zpráva, kterak v rychtáři pana Jiřího Voděradského poznán právu Starého města Pražského před časem propadlý a uprchlý šnorchar a lotras, Václav Lodička, a tamže k právu útrpnému dodán a posléze oběšen.

„Tedy ho to přece neminulo,“ prohodil Michal Pech, uslyšev tu novinu. „Jeden dráč odstraněn, ale bez počtu jiných v hedvábí a aksamitu, s kordisky po boku, se zlatými řetězy kol ztučnělých hrdel, hojností a rozkoší oplývajících v bezpečnosti tisknou, a žel Bohu, hned tak tisknouti nepřestanou své ostruhy na snížená čela ubohého lidu v poddanství.“ — —

Stalo se L. P. 1567 v kraji Podvysockém.

Z malebných rozvalin starých hradů a tvrzí zaznívají k nám přes několik století netoliko velebné zpěvy o skvělých činech národních bohatýrův ale i žalostné úpění lidu, oloupeného o všecku volnosť, týraného necitelným panstvem, skláceného do přetěžké poroby. S úctou vzpomínajíc těch, kdož vycházeli z hradů a tvrzí svých, proslaviti jméno své v poctivém boji za vlasť, s úctou a žehnáním vzhlížejíc za stíny oněch, kdož prvenství svého stavu v národě užívali k dobru a blahu veškeré vlasti, věnujmež také okamžik soustrasti obětem útisku a surové zdivočelosti panské.