V poddanství vladyckém/V

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V
Autor: Josef Braun
Zdroj: Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha : Edvard Beaufort, 1887. s. 110–117. Dostupné online.
Licence: PD old 70

S Vysoké vál již vlažný větřík, po vsích dávno již ozývalo se kuropění, a Bobeš ještě bděl u lože Alenky, která teprve před krátkou chvílí upadla v těžký, nepokojný spánek.

Líce jeho byly zachmuřeny a duše těžce sklíčena. Bylť hned z večera ve vsi u Tobiáše, jenž druhdy s povolením pánovým v Hoře se byl přiučil lazebnictví, poprosit ho, aby pomocí svou přispěl sestře. Avšak nadarmo. „Předem, asi před hodinou,“ zněla jeho odpověď, „byl tu rychtář a pod těžkým trestem zakázal mi kam jíti k „poškozenému“. Zvláště ty prý kdybys přišel. Zaslechlť prý, že Alena umírá! Překvapí prý mne co chvíli, jsem-li doma a šetřil-li jsem jeho zákazu. A pak — jdu už teď na kutě; ráno všichni půjdeme sekat. Suchdolští prý zítra začnou také.“

Ani slova nepromluviv Bobeš odešel. Ó kdyby tak byl ve chvíli té potkal na návsi rychtáře!

V trudném bdění celou noc stráviv nyní div nezoufal.

Aleně rány se jitří — ranhojiče zkušeného potřebuje nevyhnutelně, nemá-li zemříti. Ale kde jen toho?!

Ano, na Horách Kutných jich několik, ale žádný bez vysokého platu nepůjde přes hodinu za město s opovrženým selským chlapem! Kde jen vzíti jediného bílého groše, když ani na denár nemá naděje! Však přece má, — spasná myšlénka bleskem projela mu hlavou. Vždyť přece ze všeho jmění otcova zbyla mu pole, k nimž má božské i lidské právo! Ovšem, pán ze Suchdola bezprávně je osil a Bobeš měl v pevném úmyslu úrody té se schválně ani nedotknouti, ale teď, když takové nepředvídané neštěstí přikvačilo, musí a bude k majetku svému se hlasiti! Ano, půjde do Hory, vyhledá tam bývalého panského písaře Michala Pecha, vše mu vyloží a šlechetný ten muž jistě se zaručí lazebníkovi za něho, dokud úrodu z otcovských polí v městě nezpeněží! Pan písař zná práva a nedopustí, aby úroda z polí komus jinému než jemu, Bobešovi, pravému jich majetníku, připadla.

Byl by se ihned vzchopil a vydal na cestu, kdyby nebylo spící sestry. Spánku má co nejvíce potřebí; buditi jí nebude. Raději vyčká nějakou dobu, až sama se probudí. Doba míjela za dobou. Chvílemi ubožka ze spaní bolestí zasténala. Slunce dávno již osvětlovalo poloprázdnou jizbici, když dívka ze sna se probravši, hlavu na loži zdvihla, zle naříkajíc na veliké bolesti.

„Rány se zapalují,“ děl smutně Bobeš, „musím ti vyhledati lazebníka. Půjdu do Hory. Vrátím se co nejdříve.“

A obloživ sestřiny rány pospíchal ven. Kamkoli otočil zrak, všude živo, hlučno a v palném slunci leskly se všude mezi obilním zlatem kosy žnoucích robotníků.

Mimoděk obrátil hled k svým polím. Ale pro Boha! tam jen jen hemží se sekáčů. A hle, jak pospíchají, jak se činí! Nohy pod Bobešem se chvěly, když o něco dále pokročil v před, aby rozeznal vetřelce. Ha, již je dobře vidí, toť Suchdolští!

Mimoděk zoufale sevřev pěsti a v onu stranu zahroziv, bez dlouhého rozmýšlení chvátal kol Suchdola na Dobřeň, aby pán, o němž věděl, že se Suchdolským rytířem ode dávna mnoho dobré polévky nenavařili, se ho ujal v tomto bezpříkladném útisku cizí vrchnosti. Za chvíli stál již v prostranném nádvoří panského sídla, před zavalitým mužem ve skvostných šatech španělského střihu, v bělostném, silně naškrobeném okruží, který jej pohrdavě několikráte přeměřil. Bylť to sám pan Jiří Voděradský ze Hrušova a na Dobřeni.

„Soused Tvé Milosti pan Popel z Vesce činí mi bezpráví. Seká na mých polích. Ovšem, osil je — ale já jsem ho o to nepožádal a teď rád bych mu za setbu nahradil. K mé úrodě nemá práva, pole jsou má — —.

Milosti, rač ujati se mne — —.“

Panu Jiřímu v sivých očích podivně zasvítilo. Ten Suchdolský, nejen že po sv. Jiří na jeho zboží bezprávně kámen lámal a na svou faru Vysokou voziti dal, on ještě nyní odírá i poddané jeho! Tomu potřebí konečně se opříti!

„A kdo žes ty?“ otázal se pan Jiří a tvář jeho byla o poznání vlídnější.

„Bobeš Záhora —.“

„Tak, tys tedy ten zbojničí syn?! Kliď se mi odtud! Dobře ti pan Popel čini! Aspoň skrotneš! Hoj, chaso!“ vzkřikl na dva čeledíny, kteří z „holomčí“ světnice na nádvoří byli vyběhli, „dejte tomuto rabovi kosu a doveďte ho na robotu. Večer po práci dovedete ho sem. Bude spáti ve vězení za to, že dobrovolně na robotu se nedostavil. Dřív o panské se starati, cháme, rozumíš?! Pak teprv o své!“

„Milosti, rač se smilovati! Mám doma sestru — —“ „— tu svůdkyni zlolajnou,“ vskočil prudce Bobešovi do řeči pán, „kterou musil můj věrný rychtář vlastní rukou potrestati, že o jarní robotě ani se neukázala! A jak prý při tom naň útočila! Div že se jí zbraní ubránil! Je jako tvůj táta a jako ty! Hajdy — neslevím ti ani o mák!“

A již Bobeš vycházel se svěšenou hlavou a s čelem zamračeným mezi dvěma sluhy, kteří jej vedli na pole.

Rychtář, žnoucími robotníky obklopen, zočiv ho, jizlivě po něm se usmál. Bobeš div že neskočil a nezdrtil toho bídníka. Mělť při tom na paměti sestru, které by zbojnictvím svým jen uškodil. Což by bylo jemu, kdyby ho jako nebožtíka otce ztrestali, ale co ona by si počala! Bez toho neví, jak nyní s ní díti se bude — —. Už jen Bůh sám může pomoci…

Ruka se mu třásla, když učinil první rozmach kosou. Měřilať tak mimoděk v tu stranu, kde stál Pýcha, posud ďábelsky se usmívající.

*

S Alenou bylo velmi, velmi zle. Tonula v hrozných bolestech. Rány čím dále tím více se zapalovaly a opuchaly. Nemohla sebou ani hnouti a potřebovala stále čerstvých obkladů. Nuzný to lék a ani toho nikdo jí nepodával. Hlasitě sténala velikou bolestí a litovala, že pustila bratra. Ó, než on se vrátí z Hory, ona snad umře! Křečovitě přitiskla zuby do zbledlých, lehce přimodralých rtů a zavřela oči. — —

V tom dvéře náhle se otevřely a do jizby vešel hosť — tím vítanější čím neočekávanější. Byl to Michal Pech, toho času šichtmistr[1] na Horách Kutných. Ó jak užasl, jak se podivil!

A což teprve, když krátkými, z těžka vypravenými slovy Alena vše mu sdělila. Byl rád že aspoň teď, dnes, šel po dávno kýžené žádosti podívat se opět pod Vysokou. Přispěv Aleně studenými obkladky měl se k odchodu. „Přivedu ti lékaře,“ pravil, starostlivě na ni pohleděv.

„Jest věru již svrchovaný čas.“

A skutečné, — když poslední paprsky sluneční chvěly se na nízkém dřevěném stropě Záhorových jizbice, zastaly tu muže vousatého, přísné tváře, jenž nad Alenou se kloně, bedlivě rány její prohlížel. Byl to z Hor Kuten magistr medicinae Tadeáš Gobelius, dobrý přítel Michala Pecha.

Zrak tohoto utkvěl na učeném muži tázavě.

Medikus pokrčil ramenoma.

„Neručím,“ zašeptal tiše, „zápal pokročil již tuze daleko, a to na obou nohách a na jedné ruce.“

Pak pokročiv do kouta jizby, otevřel svůj tlumok a vyndával z něho několik láhvi různé velikosti, tvaru i obsahu.

Na to počal úsilnou lékařskou práci. Když se setmívalo, hotovil se k odchodu. Ale Michal Pech prosil ho úpěnlivě, aby zůstal.

„Budu ti do smrti zavázán vděčností, probdíš-li tu se mnou jen jedinou noc — snad již tím bude zachráněna.“

Doktor slabě se usmál a — přivolil.

„Věru,“ podotkl při tom, „kdybych nevěděl, brachu milý, že už v srdéčku tvém šepmistra Kolihy pana Máří, ledacos bych si mohl odpověděti na otázku, proč se selské dívky tak ujímáš.“

„Právě proto, že je to selská, ubohá dívka, ujímám se —“ odpověděl Michal.

„Hm, máš divné myšlení, s kterým bys pro posměch a podezřívky lidské daleko nedošel,“ zahovořil Gobelius pro sebe.

Pak dlouho ještě při sporém svitu kahance Pech o čemsi široce Gobeliovi rozkládal a jakousi listinu před ním rozbaloval.

„Svoluješ tedy?“ tázal se pak pana medika.

Tento souhlasně přikývl.

„Tedy zítra ráno půjdeme pospolu — — abychom zastihli Jiříka doma.“

*

Když za soumraku ukončena robota a Dobřeňští poddaní vraceli se s pole, dva ozbrojenci z chasy pánovi přišli pro Bobše Záhoru. Pan Jiří na nádvoří svého sídla již je očekával.

Došed až na tři kroky před pana Jiřího, Bobeš prosebně sepjal ruce.

„Milosti, pro Boha živého prosím tebe, pusť mne — sestra má dlí opuštěna na loži smrtelném.

Ráno přijdu zase, jen co u ní přes noc pobudu!“

Hlas ubožákův chvěl se jako list prudkým vichrem a v očích měl plno vřelých slz.

„Nechť zhyne ta láryně — dovede to bez tebe. Zůstaneš zde!“

„Milosti, pro všecko na světě — —“

Bobeš již vrhl se na kolena.

„Ani kroku, pravím!“

„Tedy jsi katan horší svého rychtáře!“ prosebník vzkřikl zoufale a okamžitě se vzpružil.

Leč v tom rozhněvaný pan Jiří dobyl z pochvy zbraně. Ve večerním šeru zablyštěla se ocel matným leskem v očích Bobšových a on již na rameni krváceje klesl.

„Naučím tě, cháme, pána svého míti v uctivosti!

Zítra zhyneš jako tvůj táta!“ zahřmělo nádvořím, když Bobše odnášeli do tmavé, vlhké komůrky…


  1. Písař dolový.