V říši kouzel/Pohrobek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pohrobek
Autor: Bohumila Klimšová
Zdroj: KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky. Praha: Alojs Hynek, 1900. s. 35–46.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jistě vrána se zmýlila, když podruhyni Marjánce přinesla už dvanácté dítě. Po celé vsi šel o tom jeden hlas. Vždyť její muž byl také již na třetí měsíc pod drnem, když malý pohrobek se narodil.

Vdova měla už těch jedenácti ne po krk, ale nad hlavu, co pak měla počíti teprve s tím dvanáctým? Jak měla uživiti rodinu samojediná, holýma rukama, když jí ke všemu ještě svazoval ruce? Vydala, kde jaký groš měla, prodala poslední peřinu, a posléze, když už neměla s dětmi kam hlavu položit, vzala pohrobka do náručí a šla zkusit štěstí. Zanesla jej k lesu, položila na trávu do stínu mladého smrčku a čekala za houštinou, kdo půjde okolo.

Srdce jí usedalo, když jej tam kladla, jakoby se s ním loučila nadosmrti.

A ještě větší úzkostí jí tlouklo srdce, zdali se ho kdo ujme. Skrčila se do klubíčka, aby viděla a slyšela, co se bude dít.

Šli tudy všelijací lidé, zastavili se u něho a radili se, že donesou jej na obec.

Obec, městečko asi dvě míle od rodiště děťátka vzdálené, dala rozhlásiti, kdo by se k němu znal; a když nikdo se k němu nehlásil, dala vybubnovati, kdo by se ho ujal.

I vzal si ho za svého tamější sedlář, který měl dílnu na předměstí. Neměl sám žádných dětí, a protože pohrobek byl milý a hodný, nikdy nelitoval, že si ho na přímluvu ženinu přivlastnil. A že zlaté vlasy jeho do hvězdy se dělily, říkali mu Hvězdoň.

Hvězdoň vyrostl jim k radosti, dobře ve škole se učil a k práci se měl až milo. Sedlář nemohl si přáti lepšího tovaryše, a brzy stal se krám jeho nejvyhlášenějším daleko široko.

A tak Hvězdoň posléze jednou zhotovil sedlo tak umělé, že pod ním kůň zrovna letěl a že jezdce ani na sobě necítil; jako by kůň, sedlo i jezdec byly z větru utkány. Ale to sedlo nikomu neprodal.

Umřelť mistr a pán jeho; zrovna v ten den a v témdni odešla za ním na onen svět i sedlářka. Pohrobek osiřel podruhé; v pravdě osiřel, nebo byl ani nepocítil ani nezvěděl, že nebožtíci, jež právě pochovával, nebyli vlastní jeho rodiče.

Odkázali mu proto veškeré jmění po sobě. Ale když Hvězdoň vše spočítal, viděl, že dědictví padne skoro celé na dluhy. Prodal tedy krám, a že si dávno přál podívati se do světa, zastrčil zbytek utržených peněz do kapsy a dal se odvésti k vojsku ke koňákům, a jenom si vymínil, aby směl vzíti všudy svoje sedlo.

To mu rádi povolili, a tak putoval Hvězdoň od města k městu, a třeba že sloužil mezi prostými vojáky, nikdy sobě nestýskal.

Tak se dočkal, že panovník jejich se zapletl do války s dávným svým nepřítelem.

Prohrával pořád, i vedlo se mu zle. Již byl se všech stran obklíčen a nevěděl, kudy a jak uniknouti. Hvězdoň byl také přidělen jednomu oddělení, ano vůdce jejich došlo k sluchu, že král jejich na zejtří má býti překvapen a potřen v horské úžlabině, kam vnikl se svými voji na útěku; ale že jest v horách ještě úzký průsmyk jemu neznámý, skrze který by se muž po muži i s králem mohli dostati na svobodu.

Ale že by se to dověděti musil do večera, aby uniknouti mohli v noci, a nyní jednalo se o to, kde by se kdo za ním vydal, aby dojel v čas a nebál se nepřátelských kulí.

„Já!“ zvolal Hvězdoň, ani všichni mlčeli, a bez prodlení do ležení králova se vydal.

Kůň jeho letěl jako vítr, ale nepřátelské kule jen pršely, že se měl co bránit, a jedna skutečně ho i zasáhla.

Ale Hvězdoň přemohl bolest a s nasazením vlastního života donesl králi zprávu, která je zachránila.

Jen zuby skřípal bolestí, ale vyřídil poselství a nedbaje rány, jen co si trochu odpočinul a se posilnil, účastnil se nového boje.

Vojsko v noci přešlo naznačenou rozsedlinou, a než oblehatelé po ránu se vzbudili, vpadlo jim v bok.

A tak bitva se obrátila. Král, který včera ještě prohrával a utíkal z boje, dnes slavně zvítězil na celé čáře a ležení nepřítele prolomiv, sám položil mu podmínky míru a vrátil se domů s velikou kořistí.

Všecka města, kudy jeli, se ozdobila jim na oslavu, a nejvíc město hlavní. Sama králová se svými dcerami v slavném průvodu vyšla jim vstříc až ke bráně, a po celou cestu sypali na ně kvítí družičky a lidé všech stavů a všeho stáří, radostně je vítajíce.

Po skončené slavnosti král uděloval odměnu hrdinům, kteří se nejvíc proslavili.

Tu se ptal také Hvězdoně, co by on rád.

Hvězdoň odpověděl, že si nepřeje nic, než aby mu dal tu svou dceru, která jim přišla nejdříve naproti.

Krále zarazila jeho žádost, ale svolil, když viděl před sebou tak krásného a bohatýrského jinocha.

Ale princezna nechtěla o ničem takovém slyšeti, že je z rodu prostého.

Hvězdoň se pak už u dvora zdržeti nenechal a odešel smuten, že půjde štěstí hledat jinam. Mrzelo jej, že ho princezna, které by rád byl býval třeba nejposlednějším panošem, tak nelítostně odbyla.

Raději byl by si nechal utíti ruku, než by se jí byl ještě nějak jinak doprošoval, ale nechtěl jí zůstati déle na blízku.

Krále mrzelo, že mu tak udatný a spolehlivý bojovník odchází, a byl by jej udělal třeba knížetem a čímkoli, ale s Hvězdoněm, který si vzal do oka princeznu a nedovedl jí vypuditi ze srdce a z mysli, nebylo řeči ani pořízení.

Slzy se mu zaperlily v očích a ještě od prahu se obrátil: však že princezna ještě pro něho sama přijde! Že hrdopychům nejednou splaskl hřebínek.

Smuten, přesmuten pak, jakkoli si to vymlouval, vyšel do nádvoří a odtud dostal se koňmo k moři, kam až se táhl královský sad. To moře už tomu králi nepatřilo.

Tam u toho moře na břehu potkal mladinké děvčátko, které se ho přívětivě ptalo:

„Co jsi tak smuten, mládenče?“

„Eh, darmo mluvit!“ mávl rukou Hvězdoň. Neměl chuti odpovídat, a kdyby nebyl měl před sebou tak vlídnou a přívětivou děvušku, nebyl by otevřel ani úst.

„Však se tě nebudu ptát,“ zahovořila mladinká děvuška hlasem, jakoby zpíval, znova; „ale vezmi si zde to vejce, rozpůl je a hoď na vodu! Uvidíš, že se ti to vyplatí!“

„Kdo jsi?“ ptal se Hvézdoň udiven.

„Pasu rajské ptáky!“ odpovědělo děvče rychle a odkvapilo s košíkem na ruce, že nebylo po něm vidu ani slechu.

Hvězdoň stál chvíli užaslý na břehu, nevěda, jaké to bylo zjevení, potom pak honem rozpůlil vejce a na moře je hodil.

Ze skořápky utvořila se lodička, z bílku plachty, které ji zastínily, a ze žloutku zlatý altán, v němžto sedělo se pohodlně jako v uzavřeném kočáře.

Lehounký větérek vzedmul plachty a tiše plynula lodička po hladině šedé jako mračna a lehounce vyhnula se všem vírům, jichž bylo na dně mořském naseto a jež by každou jinou loď jistojistě bez milosrdenství byly zahubily.

Hvězdoň takto bez překážky doplul neznámého, vzdáleného ostrova a vystoupil na břeh. Byl to ostrov velice úrodný; rostly na něm vysoké a rozložité stromy, na jejichžto větvích houpalo a kývalo se zlaté ovoce.

Hvězdoň jal se ostrov prohlížeti, najde-li na něm nějaké obydlí a něco, kde by si mohl uvařiti, anebo se najedl. Prošel ostrov kříž na kříž, a nikde nenalezl nic, co by na lidi jen ukazovalo.

Nedbaje umdlení, ulomil haluz na místě motyky a jal se kopati zem; ale až ji zkopá, jak a co do ní nasije? Odkud vezme obilí? A kdyby obilí měl, kdy mu vyroste? A kdyby je klackem vymlátil, kameny rozemlel, kdy to bude a kdy se mu nějaká ta chlebová placka upeče, kdyby si pěkně nanesl roští a oheň rozdělal a zdělal si pícku někde ve skalce, anebo z balvanův? Přišlo by mu vhod, čemu se na vojně naučil a pochytil od kuchařů, ale do těch dob tisíckrát umře hlady.

Úzkostí sklesly mu ruce: odhodil haluz, a pot vyrazil mu na čele.

Ale tu si vzpomněl, že by mohl zajeti k tomu králi a tam potřebného si nakoupiti.

Natrhal zlatých jablek, naplnil si jimi kapsy a spěl ku břehu, kde lodičku zanechal.

Tu však zpozoroval, že lodičku nechal nepřivázanou a že ji voda zanesla někam daleko, takže zmizela nadobro z dohledu.

A tu spatřil najednou zase taková vejce, jako mu dalo to děvčátko, a rozhodl se zkusiti štěstí: rozpoltil jedno, pustil je na vodu, a hle, zase stala se z něho taková lodička.

Tu sobě usmyslil, že by mohl přijeti u velikém průvodu, s okázalostí, až by na něm král a všichni oči nechali, a že by tak pozlobil a pokořil aspoň tu hrdopyšnou princeznu, která se mu vysmála.

Když však do lodičky vstoupil, lodička se mu nehnula a všecky lodičky stály na svém místě. Nepohnulo se ani jediné vlnky.

Vystoupil tedy na břeh, nabral zemských hrud a naházel do moře, aby vodu zčeřil. Na místě však aby se byla utvořila vodní kola jak obyčejně, jež rozhoupati měla loďky a odraziti je ode břehu, z každé té hrudy udělal se člověk a vynořilo se z vody na sta lidí, a ti bez pobídky do loděk naskákali a vesel ani se nedotekše — teď beztoho ani nebylo potřebí — pluli k protějšímu břehu.

Hvězdoň kázal svinouti plachty, aby zlaté budky tím očividněji zářily do oken královského hradu.

Přilákána jsouc neobyčejnou září, princezna přistoupila k oknu a vidouc, co se děje na moři, sešla toužebně do sadu, jako by se procházeti chtěla, a popojdouc až k samičkému okraji, čekala, co se dále bude díti.

Hvězdoň vystoupil, princezna sotva jej poznala; tak se jí zdál vznešený a k svému lepšímu přeměněný.

Hvězdoň pozdravil princeznu, když ji spatřil, a rovnou cestou šel do zámku.

Nad schody čekal ho již král, také zvědav, jakého to hosta dostane.

Když pak uviděl Hvězdoně, rozpřáhl náručí a zvolal:

„Vidím, že jsi se choval statečně; přišel jsi, milý synu, abys požádal na novo za dceru mou?“

„Mýlíš se, králi mocný,“ odpověděl Hvězdoň: „přišel jsem, abych naplnil lodice své spíží a obilím ze tvých zásob. Já mám, co nemáš ty, a ty máš, čeho se mně nedostává; budeme tedy spolu kupčiti a žíti budeme spolu v dobrém sousedství.“

A hned vytasil se s nákladnými svými zlatými jablky.

Král zklamán jsa ve vší poctě jej pohostil a naplniti dal lodice jeho potravinami a vším obilím.

Když pak odcházel, tiskli si na rozloučenou ruku a slíbili sobě, že žíti budou vždy jako dobří sousedé.

„A kdybys někdy po manželce zatoužil,“ připamatoval mu král, „dvéře moje zůstanou ti navždy otevřeny.“

„Věděl bych o děvčeti pro sebe,“ namítl Hvězdoň, „ale je to jedna z tvých poddaných.“

Král a princezna kousli se do rtů, když to slyšeli, a Hvězdoň sestoupil pak už mlčky do nádvoří.

„Zde moje nevěsta!“ obrátil se náhle spatřiv ono děvčátko, jež ondyno byl potkal. „Upřímná a jako dobrá hodina!“ Ale dnes už nemělo chudou sukničku a košíček na ruce; dnes zlaté vlasy spínal mu věneček z rozmariny a ze sedmikrás, a na těle lesklo se roucho z čistého damašku.

Hvězdoň v první radosti ani si nevšiml její proměny a ulekl se až, když si to uvědomil, horšil se na sebe, že se jí v leknutí nezeptal, zdali by ho chtěla.

Leč ona podívala se na něho tak líbezně, že všecka pochyba s něho spadla; potom jej ujala za ruku a vsednuvši s ním do loďky, kynula šátkem do zámku na rozloučenou.

Tak jeli, až přijeli na ten ostrov. Tam loďky uvázali a hned se dali do práce.

Na ručest stavěli pánu svému zámek jedni, a druzí vzdělávali pole nářadím, jež si ze sousedstva byli přivezli.

Ostrov byl úrodný, obilí se dařilo, a tak žili v blahobytu a v nezkaleném štěstí; jen to Hvězdoně mrzívalo, že nespatřil už tak dávno hrobu svých domnělých rodičů.

Svěřil tedy své manželce na některý čas správu své říše a navštívil město, kde byl vychován.

Když už městu se blížil, potkal stařenku; belhala o berle, v sukýnce sešlé, a zkroušeně zadívala se na povoz, ve kterém Hvězdoň seděl, myslíc si:

„Já mám své staré nohy vláčet, a ten mladý jede si v takovém panském kočáře!“

Hvězdoň zočiv stařenku, dal zastavit a zeptal se, kam jde.

„I tuhle do města, milý panáčku.“

„Dalekoli tam?“

„I už nedaleko. Jen co vyjedete na kopeček, už je uvidíte.“

„A kde je hřbitov?“

„To si můžete nablížit; dejte se tudyhle v pravo, nemusíte ani ke bráně. Však tam taky jdu.“

„A koho tam máte?“

„I já žádného; ale můj syn tam má pochované jako své rodiče.“

„Co to povídáte?“ zasmál se Hvězdoň.

„Nic se nesmějte: jeho matka jsem já, ale on to neví,“ poučovala jej stařena a slza vstoupila jí do oka.

Hvězdoň neptal se už dál. Ale že se mu stařenky zželelo, usadil ji vedle kočího na kozlík a nemluvíce už ani slova, dorazili za chvilku na hřbitov.

Tam se Hvězdoň vyptával na hroby sedláře a sedlářky.

„A tam já taky jdu,“ hlásila se stařenka.

„Pojďte tedy s námi, doveďte nás. Dobře vám zaplatím!“ řekl Hvězdoň.

„A koho pak tam máte, panáčku?“ stařenka se ho ptala.

„Mám tam své rodiče,“ Hvězdoň smutně se přiznal.

Stařenka zkoprněla, jak by ji k zemi přimrazil.

Náhle se vytrhla a ptala se, nemá-li vlasy do hvězdy na temeni?

Hvězdoň smekl čepici a tu ho stařenka slíbala a s pláčem vypravovala mu, co se s ním sběhlo.

Hvězdoň nemohl se vynadivit, stařenku vzal do náručí a jistil a sliboval, že jí neopustí.

Ptal se po bratřích, a dověděl se, ti že dávno již pomřeli.

Když pak navštívili sedlářův hrob, postavil jim Hvězdoň pomník, dal hrob obložiti kvítím a hrobařům dal hrst peněz, aby jej udržovali v dobrém stavu a kvítím jej vždy okrašlovali.

Potom dal obci hromadu peněz, aby vystavěla veliký chudobinec, a sám s matkou svou vrátil se na onen vzdálený ostrov, kde stále žili v míru a blaženosti.