V říši kouzel/O Dorničce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O Dorničce
Autor: Bohumila Klimšová
Zdroj: KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky. Praha: Alojs Hynek, 1900. s. 47–60.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Když byla utěšené mysli, zpívala i smála se hezká Dornička, jako by dům byl plný skřivánkův a hrdliček; ale jindy bývala nevrlá a bratry soužívala nezaslouženě.

Měla tři. A ti bratři měli ji v nesmírné lásce, že byla nejmladší. Ale ona nic toho nedbala, že jsou k ní tak hodni, a jak oni dobří, tak bývala k nim měnlivá.

„Čeho při vás užiji?“ vyčítávala jim mrzutě, když na ni usedala zlá chvíle a něco jí nebylo po chuti. „Jiné dívky v mém věku chodí mezi lidi a tančí! A já se zde u vás na samotě všecka utrápím.“

Rmoutívalo bratry, když jim tak činila, ale neměli kdy, aby Dorničku vodili po hudebních veselích; nadtož chaloupka jejich stála daleko stranou od dědiny a cesta z ní vedla jenom do lesa. Do města bylo ještě dále, a Dornička byla slabounká jako dech a spíše podobna nebeské bytosti nežli tvoru pozemskému.

Právě proto, že byla tak slabounká, cítili bratři, že potřebuje jejich pomoci, a snášeli trpělivě její vrtochy. Ale nevděčná Dornička, čím víc se jí od nich dostávalo lásky, tím rozmarněji sobě vedla.

Líbezné bylo sic poslechnutí, jak v lese ptáci zpívali, příjemné pohovění v mechu mezi kvetoucími houštinami, ale Dornička toužila jen po velikých městech a po šumných zábavách.

Darmo jí bratři nosili drahé šaty a kytice z nejkrásnějších květů v okolí; Dornička odhodila všecko nevážně. „Co mi do drahých šatů, když mě v nich nikdo nevidí?“ říkala a květy podupala po zemi: „Co do takových kvítků; ty rostou u nás na pasece v lese! — Nebudu dřív šťastna, dokud nebudu mít zlaté vlasy, stříbrný hřeben a diamantovou jehlici.“

Bratři se roztesknili, smluvili se a všichni tři dali se na cestu, aby jí těch skvostů koupili a přinesli. Nedovedli jí nic odepříti a ještě jí vysázeli co mohli peněz, aby netrpěla nouzi, když nebudou se moci o ni starati; sami vzali si jen po krajíci černého chleba a opasek s tím, co potřebovali, ovinuli si kol beder.

Dornička byla tomu ráda, koupila si šaty ještě krásnější, v jaké jenom zámecké paní tehdáž se odívaly; pak se shlížela co chvíli v zrcádku, jež nosila stále při sobě v kapse, a čekala, až jí bratři šperky žádané přinesou.

Bratří nemohli jich dlouho najít, peníze jim došly, a tu si cestou povídali: „Což abychom si vyhledali nějakou službu? Nemáme ani grešle, ale snad vysloužíme a Dorničce budeme moci přinésti, čeho si přeje.“

Co tak mluvili, uviděli před sebou hluboko v lese chaloupku, bílou jako labutí peří, a před ní seděla babička. Předla zlatý len a usmívala se.

„Té abychom se přeptali!“ řekli bratři a zahnuli rovně k ní.

Hned se jí ke službě nabízeli, a babička souhlasila: „Však právě potřebuji někoho, kdo by mně nařezal dříví, kdo by mně louku posekal a poklízel mou kravičku. Chcete-li, zůstaňte u mne. Jak vám říkají?“

„Mně Lukeš, mně Boreš a mně Mikeš,“ přihlásili se od nejstaršího po nejmladšího.

„Tak, tak,“ posvědčila babička. „Ty, Mikši, vezmi si na starost mou kravičku, ať ji chováš v čistotě a nikdy ať nemá hladu; ty, Borši, kácej moje drva, ať nikdy v mé pícce nevyhasne ohníček; a ty, Lukši, vysekej mi všechnu trávu na lukách, aby moje kravička měla vždy dosti, čím by se nakrmila.“ Při tom jim ukázala na les před sebou, uprostřed něhož zelenala se veliká louka, a na chlév, kde stála červená kravička hubená a bučela hladem.

Z chaloupky ozýval se praskot dříví, a babička mezi něj hovořila: „Můžete hned dáti se do práce; až budete hotovi, o mzdu se smluvíme. Budete-li věrně sloužiti, však nebudete litovati.“

Bratři odpověděli: „Nechceme nic pro sebe, babičko, jen sestru bychom rádi viděli spokojenou a šťastnou.“

Babička kývla hlavou a posvědčila jim zase: „Neznáte mne, ale já vás znám a vím, co vás sem ke mně přivádí.“

Bratři se na sebe podívali udiveně, a babička mluvila dále: „Všechno vím, milí braši, bez říkání; ale jak povídám, zachováte-li se po mé vůli, vy i vaše Dornička můžete býti šťastni; dám vám, co pro ni hledáte; jen ať nikdy nezapomene, čím a jak přišla ku štěstí.“

Předla dál, a bratří se radovali. To, co jim přikazovala, připadalo jim hrou. Ale když se pustili do díla, viděli: lesa nikdy neubývalo, ale pícka nikdy neměla dost, tráva rostla Lukšovi hned za kosou, ale vozit jí nestačil, a kravička, ať Mikeš plnil žlab sebe úsilněji, nikdy se nenasytila. Sotva v noci trochu si pohověli bratři, aby před svítáním spěchali do práce znova; horko nehorko, pot řinul jim s čela potůčkem a práce jim v rukou rostla jen a rostla.

„Kdy budeme hotovi?“ hořekovali bratři, všichni ztrmáceni, a nejednou již chtěli ze služby utéci; ale vždy zase vzpomněli na babiččina slova a řekli sobě: „Co platno? Kdybychom si hověli, nedostala by naše Dornička zlatých vlasů, stříbrného hřebene a diamantové jehlice.“

Kdysi počínalo však listí padati se stromů, chladná rosa třpytila se na trávě, drobounce sníh poletoval a Lukeš jedva dovlekl se s kosou do lesa. I rozhlédl se smutně a prohodil: „Podzimek tu, a dosud jsme nevysloužili; síla nás opouští, a nevykonali jsme, co nám bylo uloženo. Ubohá Dornička! Zdali se dočká toho, co jsme jí slíbili?“

V tom zlatá záře rozlila se po lukách a po lese, že borovice a lípy stkvěly se jak potopeny ve zlatě, a před užaslým Lukšem stála babička. Usmívala se jako tenkrát, když k ní do služby vstupoval, a promluvila:

„Zkoušela jsem vás a vidím, že nic vám není těžko pro vaši Dorničku. Vězte: jsem Štěstěna a přišla jsem vás odměnit za vaši lásku k ní. Pojďte!“

Vedla je nazpátek ke své chaloupce, ale na místě chaloupky, bílé jako labutí peří, vypínal se mezi stromovím nádherný zámek, a babička k nim hleděla tak líbezně, že bratřím okřívalo srdce při jejím usmívání. Kráčeli za ní po schodech nahoru a zastavili se ve prostorné komnatě, kde na stole blýštělo se na tisíce šperků, jeden krásnější nežli druhý.

„Beřte!“ pobídla je Štěstěna. „Co se komu z vás nejvíce zalíbí, dám vám!“

Ale bratři jak by pro ty klenoty neměli očí. Jen Mikeš sáhl po diamantové jehlici, Boreš po stříbrném hřebenu a Lukeš se zasmušil.

„Co truchlíš?“ ptala se Štěstěna. „Či myslíš, že jsem na tebe zapomněla?“ A s úsměvem podala mu se stolu křišťálovou láhvičku řkouc: „To připravila jsem tobě. Až si Dornička tím, co jest v ní, vlasy potře, budou jí zářiti jako nejčistší zlato.“ Po těch slovech mládence propustila.

V láhvičce byl olej, svítící zlatým leskem, a Lukšovi radostí srdce poskakovalo, když ji schovával k sobě pod halenu. Vděčností jsa jat, vracel se k Štěstěně stojící na pavlánu, ale ona mu kynula: „Jen jdi! Dojista se někdy ještě potkáme; chodímtě stále po světě, třebaže v podobě rozličné.“

Lukšovi zdála se v okamžení tom nejkrásnější vílou, jaká se kdy na světe zjevila. Dlouho na Štěstěnu myslil a stále ještě jí v mysli děkoval, když už docházeli k rodné chaloupce.

Dornička dívala se z okna a vidouc bratry přicházeti s veselou tváří, také se zaradovala.

„Snad že mi nesou, co jsem na nich chtěla!“ řekla si a běžela jim naproti. Lichotila se k nim, objímala je, líbala. Lukeš jí podal čarodějnou láhvičku, Boreš sám jí zapíchl do vlasů stříbrný hřeben a Mikeš vlastní rukou zkoušel, jak jí bude slušeti diamantová jehlice.

Dornička radostí nevěděla, kde stojí, a bratři byli v devátém nebi, neboť nikdy ještě k nim nebyla tak přívětivá.

Dornička hned si přinesla nejkrásnější šaty a když se v nich podívala do zrcadla, vypadala zrovna jako nějaká královna.

Nikdo nebyl by řekl, že je to Dornička. Čelo nad sníh bílé a tváře měla jako dvě růžová poupátka; a když se česala, vycházela od ní záře jak od slunce.

Teď se Dornička velice ráda procházela a jen si přála, aby ji každý viděl.

I stalo se kdysi, že král té říše vyjel na lov do dalekých lesův a zbloudil až nedaleko jejich chaloupky. Lovil až do soumraku a klusal čirým lesem, když tu jej zvábila neobyčejná záře, pronikající skrze smrčiny. Pobodl koně a ocítil se tváří v tvář Dorničce. Seděla v zahrádce pod bezem a stříbrným hřebenem připínala si zlaté svoje vlasy.

Mladý král nevěděl, je-li to člověk, anebo nějaké nadzemské zjevení, a přemítal o tom ještě, když už Dornička zašla domů do chaloupky.

Za krátko pak vypravil posly s hojnými dary, aby se přeptali, je-li to nějaký dobrý duch, anebo dívka, a chtěla-li by královnou býti, aby ji v slávě přivedli k němu na hrad.

Poslové vyřídili poselství, a Dornička i bratři převelice těšili se z tak nenadálého štěstí. Dornička složila do truhly vše, co měla nejdražšího, a bratři též oděli se do nejlepších obleků, když ji ku králi na hrad doprovázeli.

Když na hrad přijela, byla tak oslepena jeho nádherou, že nic z toho, co s sebou byla přivezla, jí nebylo pěkným dost, a že se tím nikomu ani nepochlubila.

Na hradě i v celé zemi strojily se veliké radovánky, a všechen lid jásal, nebo Dornička byla od pohledu tak milá, že každému hned zamluvila se do srdce a každý myslil, že mladinká růžová Dornička předobré srdce má.

Dornička tedy stala se opravdovou královnou, a mladý král Miloslav choval ji při sobě jako vzácnou perlu. Poddaní se jí kořili a velicí páni se ucházeli o její přízeň. Ale tím a stkvostností, kterou ji král Miloslav obklopil, Dornička zhrdla ještě víc, a honosila se víc než mnohá královna rodem.

Místo co měla vzpomínat na svou někdejší chudobu a ujímati se nuzných, styděla se, že pochází z tak nízkého rodu a nerada slýchala o něčem, co ji na původ její upomínalo. Ano nakázala přísně, aby k ní nikdy žádných chudých a sprostých nepouštěli. Mezi sprosté lidi počítala také všecky selské a venkovské; ty, k nimžto nedávno ještě jediné patřila. To nikterak nebylo hezké od Dorničky.

A když to uslyšeli její bratři, kteří již opět si vzdělávali svoji roličku, zarmoutili se z toho nemálo. Stýskalo se jim hrozně po Dorničce: že neměli již své milé růžové Dorničky, miláčka svého, okolo sebe a ji nevídali.

Někdy jen zašli sobě do města, kde nikdo jich neznal, a od ní neviděni dívali se na ni, když o slavnostech objevila se s králem ve vznešeném průvodu, kde všichni se jí obdivovali a mnozí jí záviděli. Ona však hrdě nesla hlavu a nikoho neobdařila vlídně ani pohledem.

I přestával ji lid milovati za její pýchu, ano mnozí reptali a zanevírali na ni; jen král Miloslav a bratři její ji stále stejně vroucně milovali. Při tom však bylo bratřím čím dále tím teskněji, až řekl jednou Boreš:

„Hleďte, co se Dornička stala královnou, ještě ani jednou se po nás neoptala; jak bychom byli pro ni do země zapadli!“

Ale Mikeš ji omlouval: „K čemu, bratři, tolik se kormoutíme? Je sic teď velikou paní, ale snad přece se nad námi rozpomene?“

Lukeš povážlivě kroutil hlavou a vyslovil se: „Nelíbí se mi to, nelíbí. — Ale konečně máš přece pravdu. Snad se zaraduje, až uslyší, jak teskníme po ní, neb alespoň se nad námi obměkčí a dovolí nám, abychom ji časem navštívili do zámku.“

„Alespoň toho zkusme!“ doložil Mikeš.

A tak se vybrali a vydali se za Dorničkou.

Když přišli ku královskému zámku, stráže jich nevpustila.

I řekli: „Jen jděte, oznamte paní králové, že se ptají po ní její bratři!“

Stráže je nedůvěřivě přeměřila okem, ale poslechla.

Šla nahoru do královniných komnat a vyřizovala, že dole čekají tři muži ve vesnických šatech a vydávají se za její bratry.

Královna právě si rozpouštěla své bohaté zlaté vlasy, že záře z nich se lila daleko po okolí, a připevňovala si stříbrný hřeben a diamantovou jehlici. Nikdy nic jiného v hlavě nenosila, nebo jí nic tolik neslušelo, jako právě toto.

Slyšíc, co stráže vyřizuje, zrudla ve tváři jako divoký mák a rozkřikla se hněvivě: „Kdo se to opovažuje? Neznám žádného sedláka a nemám žádného bratra!“ A mrštila zlostně hřebenem o zemi. Jehlici hodila za ním.

Jenom věci ty se dotkly země, stála tu babička jako na zavolání. „Dorničko,“ pravila a svraštila čelo.

Králová slyšíc jmenovati se Dorničkou, zachvěla se od hlavy k patě. Babička však jí neznámá pokračovala jaksi tesklivě:

„Dorničko, zahrnula jsem tě štěstím, ale nejsi ho hodná; odnímám ti tedy tvé kouzlo.“

Králová, nevědouc, co se to děje, stála jak přimrazena. Zavadila okem o zrcadlo, jež od stropu až k zemi krylo stěnu, takže se v něm vždy celá viděla, a s hlasitým výkřikem klesla k zemi. Služebnictvo na pokřik její se sběhlo a spatřilo ji na zemi ve mdlobách: po babičce nebylo vidu ani slychu.

Když králová ze mdloby procitla, byla jako zlomená květina: ten tam její půvab, a král Miloslav poděsil se její změny.

„Kde jsem to měl oči,“ povzdychl si, „že za zlato jsem viděl její rudý vlas, za růže její sprosté tváře a nepozoroval ohyzdných pih v jejím obličeji! Její postavičku, slabou jako třtinu, zval jsem vzdušnou, andělsky jemnou a světlou!“

Od těch dob se k ní nehlásil a konečně ji vypudil od sebe jako žebračku.

Dornička vrávorala, posměchem služebnictva jsouc provázena, až dovrávorala ke své bývalé chaloupce. Tam klesla před samým prahem a tam ji konečně bratři nalezli.

Sotva ji poznali: nedýchala, vychřadlá a vychudlá v těle, oči zavřela a ruce složila podle sebe beze vší vlády.

Ubohá Dornička!

Bratřím vytryskly slzy potokem a vzavše ji pozorně na ramena, uložili ji něžně na lůžko. Potom rozsvítili kahanec za její hlavou a čekali jen na ráno, že jí vykopou hrob.

Stiskli ruce do dlaní a usednuvše k lůžku jejímu, trvali v němém bolu, ani se nehýbajíce. O půlnoci zavanul průvan, dvéře se otevřely a ve dveřích vznášela se vysoká bílá postava: plný klín držela květů a leskla se jako čerstvě napadaný sníh v záři sluneční, zahalena jsouc v roušku od hlavy k patě.

„Přináším Dorničce kvítí,“ přerušila ticho a blížila se k její posteli.

Tam kvítím lůžko obsypávala i hovořila dále: „Sesbírá-li Dornička kvítí moje, štěstí se k ní vrátí. Buďte bez starosti: zatím jenom spí!“

A jak by okénko přeletěl byl světelný žalud měsíce, ztratila se.

Dornička na loži jala se volně oddychovati, ubledlá líce její pomalu prokmitala červánkem a všecinka počala měniti se opět v tu Dorničku, jež ve své mladosti pobíhávala lesem.

„To byla Štěstěna, to nebyla smrt!“ prohlásil Lukeš.

Bratři mu přizvukovali, a Dornička jak byla by lásku jejich vyciťovala skrze svůj zvolna probouzející se spánek, usmála se lahodně; jako dřímající děťátko otevřela oči, udiveně, když první paprsek úsvitu ranního okénkem vnikl a sedničku přeletěl.

Divila se, divila, poznala bratry, poznávala sedničku, těšila se s kvítky lesními: sesbírala je, svázala v kytku a postavila je na okno.

Ale to, co prožila, ztratilo se jí ve spaní, jak by se nikdy nic takového bylo nestalo.

A to bylo jejím štěstím.

Od těch dob žili spokojeně v chaloupce na samotě, a Dornička nikdy již netoužila po zlatě a drahých kamenech, ani po čem jiném.