Všední život/Je recht

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Všední život
Autor: Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj: Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 176–183.
Licence: PD old 70

Matka stála již hezkou chvíli před jeho lůžkem a pozorovala jej s tichým soucitem a s starostlivým pohledem. Když oči otevřel, sepnula ruce a počala s všemožnou šetrností.

„Ale Heinrich! co’s mi to pro boha udělal! Takž pak alespoň vstaň a svlékni se. Všecko bych byla ještě spořádala; když tě ale otec ráno zahlídnul v botách a v černém kabátě na peřině — tu jsem už myslila, že ho neudržím. Chtěl tě vytáhnout z postele a kdyby nebyly zrovna zacinkly naše věrné hodiny, které zpravoval nebožtík můj otec — byl to šikovný a rozšafný muž — dej mu pán bůh nebe! — taky jsme s ním měli kříž, já a matka — ale na mne — to držel. Když přišel večír domů, to mohla matka zavírat jak chtěla — vždycky našel dvéře pootevřeny a klíč ani hledat nemusil. A ráno když se vyspal, bylo dobře; matka si na něj již netroufala a mně za to vždy zas něco strčil — fíky nebo pomeranč. Prosím tě, nemáš hlad? chceš snad kafíčko do postele? Vidíš, já o škodě nic neříkám; ale že’s mi zrovna ten můj nejšikovnější hrníček — nu, jen si to tak k srdci neber; snad bys neplakal? I ty můj bože!! — Ale hausarest máš, to ti není pomoci. „Dokud nepřijdu z kanceláře, ani z fleku ať se mi nehne,“ povídal otec. — I prosím tě, vem dnes čistou košili; je dnes čtvrtek, už jsem ti ji vybrala a pak si vypraš hezky kabát a zasedni za knihu — hezky se nasnídej — koupila jsem ti dnes mandlovku. Ale vždyť jsi ještě ani křížek neudělal?“

Jindřich poslechl matku — a dal se pak mlčky do snídaně — potom se převlékl, vykartáčoval si paruku a kabát — pak si zasedl k stolku a študoval. Matka by na to byla přisáhala — kdež ale zatím bloudil jeho duch! Jak bolestně tloukl s nedospělýma křídloma o slupku dusící jej formy všedního života!

Oběd stál připraven — blížil se okamžik otcova návratu. Dědečkem zpravované hodiny zacinkly čtvrť na druhou a to mechanické kolečko v hodinách všehomíra šlapalo známým krokem po schodech na horu. Již byl ve dveřích; vstoupiv do kuchyně, postavil se na práh Jindřichova pokoje a prohlížel si arestanta nesmírně trapných deset minut. Pozdravit otce a způsobit bouřku, bylo jedno. Jindřich koukal do kněh, ani nedutaje.

Otec zakýval několikkrát hlavou a obrátil se do svého pokoje k přikrytému stolku. Tam odložil hůl a klobouk, popošel dvakrát světnicí, natáhl hodiny a odšoupl sponky u skleněných dveří, dívaje se znova deset minut na delikventa. Matka přinesla polívku, volala k obědu. Jindřich se nehnul.

Otec zasedl k stolku, ale urovnal si talíř tak, že seděl právě skleněným dveřím naproti, skrze které nepohnutě hleděl na vzdorného chlapce. Pomodlil se, nabral si polívky a jedl; za každou lžicí pohlédl na syna — a mlčel.

Matka v rozpacích přinesla maso a zanesla polívku Jindřichovi do pokoje. Ten odstrčil talíř a zakryl tvář, složiv ji do rukou na stůl, aby ušel zrakům otcovým. Slyšel starého bručet. Vidlička i nože vrzaly vedle po talíři — nastala chvíle, kde bylo úřadem pana filozofa, skočit dolů pro pivo. — Zvyk jest urputná věc; básník sebou trhl, popadl v kuchyni džbánek a byl čtyřmi skoky dole a za minutku opět nahoře. Vjela do něj kuráž; vstoupiv do jídelny, vzal otcovu sklenici a nalil jako jindy. Otec ulomil kousek chleba, zajed’ a pak se napil, ani se neohlédnuv.

Matka sklidila stůl a šťouchla Jindřicha, aby se vyhnul otci a šel do kuchyně se najíst, postrčiv starému dříve včerejší „Prager Zeitung“. Synáček ale se uškub’ a obrátil se k oknu, ani se nehýbaje. Starý se dal do čtení. Přečetl: „Aemtliches,“ četl zprávy, konečně feuilleton, pak meteorologické zprávy, „Wasserstand“ — a hrůza! i mrtvé a přibylé. — Konečně odložil list a ohlídl se na synáčka. Ještě nebylo té tortury dost; bylo tu ještě šest stran inseratů — strašlivý tyran dal se do toho. -—

Tloukly tři čtvrtě na třetí. Kolečko všehomíra se zdvihlo, šňuplo si, vyměnilo si zašňupaný šátek za čerstvý, vytáhlo z kapsy kousek cukru pro kanárka, pohovořilo s ním slaďounce, pak mlasklo několikkrát, vzalo hůl a klobouk a šlo. Ale ve dveřích se obrátilo a zarachotilo.

„Jestli mi kluku nepřineseš samé eminence domů, tak tě dám na tři léta do arbeitshausu, to si pamatuj!“ —

Další jeho bručení Jindřich nezaslechl; ale nebylo s ním od těch dob k vydržení. Mezi přednáškou byl jen „uchem a perem“ a po přednášce utíkával horem pádem domů, na nikoho nepromluviv, nikoho nepozdraviv. Strašný čas zkoušek i jeho kolegy zabral do víru černé kávy a smrtelného potu. Vzdor krásných letních dnů nespatřil jsi nikoho na procházce.

Kdo celý rok nic nedělal a je rád, že mu mezi jednou a druhou zkouškou zbývá pět dní nanejvejš, ten ovšem nemá času psát básně a obdivovat se přírodě.

Jindřich nebyl v tom roce tak nedbalý; ale měl co dělat. Kde jiný byl rád, že vyváz’ bez dvojky, musil on proti všem náhodám professorských rozmarů být silně ozbrojen. Pýcha i vzdor mu kázaly, aby splnil žádosť otcovu — třeba stranu té káznice mnoho strachu neměl. Nastaly mu štace utrpení a ukřižování — jednu eminenci šťastně vydobyv, již měl starosti o druhou a tak to šlo po tři neděle v ustavičném strachu a chvatu.

Zkoušky byly odbyty — neřekl ani otci o peníze na vysvědčení; vyžebrav těch několik grošů na matce, připlaval se všemi eminencemi domů a položil otci atest na stůl právě před obědem. —

Starý položil brejle na papír a četl řádku po řádce a odkrýval jednu eminenci po druhé. Dočetl a podíval se na Jindřicha. Jen malým mrknutím osvědčil utajenou spokojenosť: pak mu vrátil atest se suchými slovy: „Je recht!“

Dal se do polívky, krájel maso — jen v tom se překvapil, že dnes podal Jindřichovi trochu větší kousek, než jindy; a když tu bylo pivo, že mu sám nalil první sklenici.

Blažená matka uvařila černou kávu a usmívala se co nejsladčeji na nadějného synáčka.

Tloukly tři čtvrtě na třetí, kanárek dostal cukr — táta odešel. Ale matka hladila synáčka, který měl slzy v očích, a vyňala psaníčko, které mlčky před něj položila.

To psaníčko znělo: Milý neznámý bratranče! Poněvadž tohle to psaníčko ani neuhlídáš, jestli’s všecky eminence domů nepřines’, tedy Ti gratuluji a zvu Tě k nám na ferie. Lidí u nás málo, za to ale krotká zvěř. Koncerty u nás také nenajdeš — máme ale mnoho lesů, a já mám taky hlas a starý klavír — Ty ho prý tak výtečně hraješ — myslím tedy, že se mně alespoň s Tebou stýskat nebude. A jestli Tě mrzí muzika, tedy si přines několik kněh. V zámku maji také divadlo a já umím hrát dobře komedii! Což ale žvástám! O to snad o všecko nestojíš! — Ujišťuji Tě ale, že Ti nedám chvilku pokoje a že se budu snažit Tě vyrážet, jak jen budeš chtít. Čerstvého vzduchu, který u Vás na loty prodávají, jest zde dost a dost — a toho Ti především třeba. Také Tě ujišťuji, ze k nám ještě ani za mák školní učenosti nezabloudilo. Odpočineš si tedy chudáku — přijď, jen přijď! Matka má Ti již upekla mazance a otec právě vysel do lesa, aby Ti nějakou pečinku zastřelil. Bude se Ti u nás líbit. Nevíš-li, jak se jmenuji, tedy věz, že mně říkají: pokušitel, a že jsem tvá upřímná sestřenice až do smrti

Otilie Křepelka.

Welch’ wohlklingender Name! —

Jindřich dočetl a podíval se u vyjevení na matku: „Což ale otec tomu řekne?“

Matka vyňala z truhly malý pytlíček s dvacetníky, položila ho na stůl a odpověděla, líbajíc svého miláčka: „Ten starý vrtěl z počátku hlavou, ale když přišla ta výminka stranu těch eminencí, tedy řekl: „Je recht!““ —

S jakou vroucností teď ubohý městský synek, jenž ještě ani půl hodiny za Prahou nebyl, svou matku obejmul a zulíbal, lehko si pomyslíte. To byl balšám za všecko přestálé trápení a sebe zapírání. Celé odpůldne zůstal u matky a mazlil se. Všecky študie zaházel do kufru a všecky malé pokusy básnické, všecky papírky a pěkné knížky zavázal si do uzlíku.

Nastal čas volný — božský — nesmírně bohatý. Ráno když seděl v dostavníku — smál se naň celý svět. Ponejprv za dlouhý čas vyndal si z tobolky cigaro a zapálil si. Když hledal sirky, zacinkla v kapse veselá kompanie dvacetníků a básník oplývaje slastí myslil si: „Je recht!“ —