Máj (almanach 1858)/Všední život/Převrat

Všední život Josef Václav Frič
Je recht	Převrat	Katastrofa

Údaje o textu
Titulek:	Všední život
Autor:	Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 183–188.
Licence:	PD old 70

Žel, že do tak všedního života nemohu vtěsnat tu opravdu rájskou a sváteční dobu, kteráž teď Jindřichovi nastala.

Snesli byste za našich časův dvousvazkovou idylu? — Jen v herincích se sirobem a v kompotech s pepřem a se solí si libujete — a konečně — snad vám činím křivdu. Bečka samého medu je taky strašlivá! — Dostačí vám snad ujištění, že mu ty dva měsíce utekly jako pěkný sen — v kterém básnil mnoho — ne na papíru, ale v myšlénkách; a že měl to potěšení, když se probudil, sen svůj držet ještě v rukou, jako já jednou malé vážky, o kterých se mi zdálo. —

Abyste tomu podivnému porovnání porozuměli, musím čili musíme vám vypravovat příhodu z mého čili našeho dětství. Zdálo se mi o Ježíškovi — bylo to v letě, tedy ještě daleko do vánoc, a já měl veliké přání na srdci, které mne pronásledovalo ve dne v noci. Ty papírové vážky, jichž jsem si pomocí špagátu a několika dřívek k dětským hrám připravil, byly totiž velmi nejisté a chatrné. Starý strýc můj zabýval se chemií a měl ve svých almarách za sklem všelijaké vážky; u toho jsem byl na noclehu. Nevím, jakou náhodou se jeden exemplář dostal pod polštář, na kterém jsem dřímal — slovem, ve snu se mi zjevil Ježíšek a držel vážky v ruce a já sepial ručičky, a prosil tak snažlivě: „Ježíšku, dej mi ty pěkné vážky!“ — že mi je dal. Radostí jsem vyskočil a držel jsem opravdu vážky v ruce. Jak jsem se na strýce rozhněval, když mi je vzal s ujištěním, že jsou jeho! Plakal jsem a opakoval ustavičně: „Vždyť mi je dal Ježíšek!“ —

Nu a vidíte, Jindřichovi se na feriích zdálo o veselé, roztomilé sestřenici a když se měl probudit, řekl k ní: „Sestřeničko, jeď se mnou!“ A vida, ta se nedala ani sepjatýma rukama prosit, nýbrž řekla „Pojedu“ — a jela. Strýc osud zdaliž mu ji taky odejme?

*

Zatím se ale také v Praze s tím starým divné změny udály. I abychom nebyli rovněž překvapeni jako Jindřich, musíme o šest neděl dříve do města vyhledat si tam v X… ulici starý dům hrabat z Ypsilonů. Ten dům patřil teď onomu shrbenému šedivému pánu, který měl to premované služebnictvo a ekvipáž; a ten o ten dům jednoduše řečeno posledního hraběte z Ypsilonů ohnul, a to věděl celý svět. Krom toho měl ale ten boháč, jak známo, také dceru a tu miloval nade všecko; to tím více, čím jasněji nahlížel, že jej mimo ni celý svět nenávidí. Přijel s ní právě z letního pobytu a dcera vyskočila z vozu jako šipka, a hned se ptala portýra, má-li tu pro ni lístek. Když tento přisvědčil, skočila do jeho jizby, vzala klíč od svých pokojů — lístek sama v známé skříni sobě vyhledala a vběhla ouprkem nahoru.

Starý pán lezl co možná nejvolněji s vozu, pak ještě promluvil s podomkem a za hezkou chvíli teprv klusal za dcerou s tváří nepokojnou a starostlivou. Přišed nahoru, uzavřel dvéře jedny za druhými, kterých ona nechala do kořán, zotvíral v každém pokojíku žaluzie a když i do dceřina boudoiru vkročil, nalezl jednu okenici již pootevřenou, dceru ale na sofě skleslou, v usedavém pláči — u nohou jí ležel rozevřený lístek, na němž stopy, že po něm bylo šlapáno.

Otec jej zvedl s trpkým úsměvem, již napřed tuše jeho obsah; když jej přečetl, smáčkl ho zlostí a strčil do kapsy.

„To je pátý muž, který se o mne ucházel!“ zvolala dcera zoufale, „a první, kterého jsem opravdu milovala! Chvěla jsem se tím více pro jeho lásku, trpkou zkušeností poučená. A ten nevděčník, nejen že jedná jako ti druzí nemužně a věrolomně, on ještě se neostouzí na tebe sypat urážky. Otče můj, rci, jaká strašná to minulosť, o které ani zdání nemám? Čím jsi ublížil těm lidem, kteří té ani znáti nemohli?“ —

Starý pán se pohrdlivě usmál a přikročil k dceři, vezma ji za ruku: „Nestarej se, mé dítě; já tě dokonale pomstím.“ —

„A co mi to zpomůže?“ ona na to.

Starý se obrátil nevrle a popošel k oknu, — dlouho se díval ven a dlouho se mračil — a dlouho plakala dcera.

Najednou sebou trhl, zamrkal očima — kývl hlavou a byl ten tam.

Dcera mechanicky přistoupila k oknu a viděla, že tam rychlým krokem někomu spěchá vstříc, již z daleka naň kývaje. Po krátkém podání si rukou vzal její otec toho pána pod páždí a vedl se s ním v důvěrné pohroužen rozmluvě. Když se přiblížili poněkud, poznala v něm naše dáma Jindřichova otce. Nebyl jí blíže znám, jen povědom a tu myslila, že její otec svou zbytečnou pomstu zapřádá. Zavrtěla hlavou a klesla opět na sofu, šeptajíc mimovolně. „A co mi to zpomůže?“…

Ten Jindřichův otec byl dnes ale náramně mrzutý a zarmoucený. Dlouho doň mluvil shrbený pán, mnoho ztratil komplimentů a lichotné přívětivosti, než jej k slovu přivedl.

Náhodou ale znal to neštěstí, co bylo původem tak neobyčejné skleslosti ducha u starého, věrného úředníka. A proto byl také tak spěšně na ulici a proto jej bral pod paždí, věda, že hluboká rána otvírá i nepřístupné srdce.

Ten starý věrný sluha byl totiž „praeterován“ — nejstrašlivější to slovo v kruzích kancelářských; to jest: byl při avancirování přeskočen a byly mu dva mladší a schopnější kolegové představeni. A to právě bylo, co hnětlo a s tím konečně začal otec dámy.

Nechceme zde uvádět všecky ty skoro nelojalní lamentace; resultát rozmluvy byl ten, že starý nahlídl, že se bez protekce nikam nedojde. Shrbený pán měl dost konnexí, to věděl — ve své zoufalosti vrhnul se mu vzdor osobní nelibosti do náruče a přijal pozvání na villu.

Než se Jindřich vrátil, byl starý častým hostem v společnostech, kterých shromažďoval jeho neunavně hostinný protektor. Scházíval se tam s mnohými váženými pány, a s leckterým vysoce postaveným hrával whist a leckterý z nich procházel se s ním, pod paždím jej vodě v zahradách hostitele, před kterým v městě již zdaleka musil velmi hluboce smekat.

Tato změna nepůsobila naň ale také zcela neprospěšně; stal se tolerantnějším, veselejším, řekl bych lidštějším. Proto ani nezabručel, když si jeho syn přivezl sestřeničku domů; naopak přivítal ji s otevřenou náručí a vodíval ji o závod s Jindřichem na procházku.