Přeskočit na obsah

Máj (almanach 1858)/Všední život/Tak sám!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Všední život
Autor: Josef Václav Frič (jako M. Brodský)
Zdroj: Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 170–176.
Licence: PD old 70

Co se dělo v Jindřichově duši? Kdož to mohl vypátrat!

Právnictví a poesie, shrbený pán a Virginie — přísný, ale poctivý otec — znalosť zákonů a dáma v hedbáví — ekvipáž i žebrácká hůl — hlučný dav lidí a tichý proud Vltavy — rodící se sny i klidný mír nezbouřeného srdce — — toť byly živly, v nichž tonul, z nichž zase probředal.

„Ať žije Jindřich!“ zvolalo v tom několik hlasů. Již byl obklopen hloučkem ctitelů, kteří z kavárny se hrnouce, spěli za Krasoslavem.

Marné všecko zdráhání a upejpání. Proč by také věčně byl nevlídníkem? Nebyly to právě urážky, jež z těch úst zaslechl. Několik kolegů, kteří se ho byli dosud ani nepovšímli, podávalo mu ruce. V nejednom z těch zraků četl upřímnou lásku a horoucnosť pro krásu. Kyprý vývin poesie, zdálo se, že všem ležel na srdci.

Šlo se na Smíchov a Krasoslav dnes častoval. Básníku není dobře ustavičně se zavírat před světem a nepoznat život, život třeba ve stínech. Kuželky také mohou representovat Musy; je jich devět a kdo je Perunovou kulí porazí jedním hodem, neslaví ten olympickou vítězoslávu? A při tom ty luciánské žerty — ten homerický smích — to zdravé pohybování, ty vlastenecké syrečky a ten český nektar! — Je to proza? —

Rozprávky o romantice ale předce řidnuly; volání o pivo přivábilo boubelatou sklepnici a když se ta Hébe zjevila, bylo náhle patrno, že rozumí česky — a jakou prostonárodní češtinu! Ani deset znělek Kollárových nebylo by jí vyloudilo ten spokojený úsměv, jako krátké zvolání kolegů: „Mort je to holka!“ —

Lhal bych, ujišťuje, že se ta živá veselosť Jindřichovi nelíbila. Z počátku zdálo se mu, že i pro ten pospolitý život má talenty a vkus. Také se napil, také se usmál na sklepnici: — a kdyby nebylo kolegů, bylby ji snad šetrně za ruku vzal a poprosil, aby mu dopřála podívat se chvilku do těch modrých oček a bylby snad extemporoval básničku milou a prostosrdečnou, a byť se mu byla i vysmála. Ta mladá chasa ale neměla žádné šetrnosti; obklopili holku jako sršně a ty jejich žerty musely spíž urážet, než jí pochlebovat. Vytrhla se jim a odběhla na pohled velmi rozhněvána. Za chvilku tu ale byla zas a smála se zas a po chvíli hubovala a konečně prohodila sama něco, že se sám Jindřich začervenal — nevěda, jak se mu děje.

Obrátil se ke kuželníku — ale přítokem piva co se to z těch básnických kolegů stalo! — Jaké to anekdoty přišly na tapet, jaké to písně se začaly zpívat!

Chtěl domů — nedali mu. Zapíjel mrzutosť, ale nestal se tím o mák veselejším — naopak nesmírná melancholie uhostila se v jeho duši. Ten svět, tak rozkošný před chvílí, najednou všecky vnady proň ztrácel — myšlénky o budoucnosti — o povolání lidstva — všecky ty věčně trapné pohádky rozbouřily mu hlavu. Vždy rozpustilejší kolegů si počínání vždy nesmyslnějším se mu zdálo.

„Co jest člověk? co jsem já?“ tak mu stále vřelo v nitru. „Štastní blázni, kteří v těch planostech utopit můžete strašný ten bol zahynutí a bezcílného života! Neptá se z nich žádný, kam a odkud jdou!“

Na širém nebi vyploula luna. Z hospodní zahrady vyčarovala luznou krajinu — — jak půvabné lesky, jak tajuplné stíny — a ten žalný proud blízké Vltavy — nešuměl on jako to dálné moře, když bílou mrtvolu Virginie k břehům zanášelo?

Zjev se, posvátný ideále — ať umlknou na vůkol ty surové křiky, ten zpustlý smích! Oživněte, vy zakletí bůžkové křovin a stromů — a vy hlídači lodí i rozsáhlých zahrad neštěkejte — probuďte se vy rusalky a víly a zatancujte na květnaté louce! Vy kalužiny vyschněte, ať se ve vás nezkoupá básník — nezvoňte víčkem o džbány, vy lehkovážná chaso; zadržte raději sklepnici, ať se nerozběhne za prchajícím snářem a nemile mu na zaplacení syrečků a piva nezpomene — vždyť celý řad platí dnes Krasoslav.

Nebylo ale třeba toho se báti — druzi Jindřicha více nepohřešili — mnohý byl rád, že sám o sobě věděl.

A náš básník vždy více přibližoval se k Vltavě — a viděl na jejich březích sílu „chvrastia“, třeba ho tam více nebylo, a slyšel slavíka vesele i smutně zpívat — a hledal roztouženě „pochladeček mil“.

„Pomiluj chuda!“…

Chladícím větérkem probral se ale brzy z těch příliš bujných a nereálních myšlének své ochmelením alespoň páchnoucí obrazotvornosti; hluboký vzdech zjevil najednou až příliš trpké probuzení!

„Kdo by tak věčně mohl chodit ve snech! — Ale teď již nejvyšší čas se zpamatovati! Musím domů a já sotva vím, kde jsem. Však tu cesta přímo podél Vltavy — nemohu zabloudit — ale lépe by mi bylo, kdyby mne vedla hvězda lásky! — Aj ty lásko! Ty bludičko a přece jediné ty světélko na naší pouti!“

V tom klopýtl — zachytil se o boudu, z té vyskočil pes a donutil Jindřicha, že co možná nejvolněji se pohyboval dále, aby nebyl pokousán.

„Toť obraz lidských pokroků,“ myslil si pronásledovaný. „Člověk cítí tisíc chutí, dát se do outěku, aby jen vyvázl nemilému pocitu odvislosti; ale jen se pokus, brát nohy na ramena! Nadběhne ti nenávisť a porazí tě hněv a pak se ani nehni; sice běda tobě. Kdo ale zvolna, bázlivě, krok za krokem se loudá, tomu se vysmějí — a je to rádno obrátit se na tu obludu a bacit ji kamenem?…“

Byl u brány — pes jej byl dávno opustil — za, to si jej prohlížel tím bedlivěji ponocný; ty dlouhé vlasy nebyly mu dvakrát po chuti — vrtěl hlavou a bručel.

Jindřich zůstával na Malé straně. Již byl ve své ulici, spatřil svůj domov. „Dass du mir aber bald nach Haus kommst!“ projelo mu náhle mysl. Co škodí! Otec již bude bez toho přes hodinu spát, matka snad nechala dvéře u kuchyně pootevřeny a krom toho — ať si bručel ten starý! — Přemýšlel on kdy tak hluboce o věčných věcech, jako dnes Jindřich? Nebyl ten otec zcela obyčejný muž, mechanické kolečko v hodinách všehomíra, beze všeho sebeuvědomění? — Bylo mu toho otce skoro líto — ale proto přece škrábal se jen po špičkách do čtvrtého poschodí, kde bylo tma jako v pytli. — Nemíval nikdy ten obyčej tak pozdě domů přicházet — a tato jinak chvalitebná vlastnosť byla dnes přece jeho zkázou!

„Teď přijít domů a lehnout si z ticha — a nemít nikoho, komu tísně přeplněného srdce vysypat! — Ani světlo rozžehnout nesmím, abych myšlénkám svým na papíru připravil průliv. A kdybych to i napsal, komu to sdělím, komu přečtu — těm opilým kolegům?“ — tu zavrávoral. „Nemám komu v náruč padnout! — komu u prsou se vyplakati! — leda matce — ta ale uvidí jenom slzy, neporozumí však, proč jich vylévám! — Chvála bohu, zde jsou naše dvéře — a opravdu jen přivřeny.“

Dvéře ani nevrzly. — Šťastně je přivřel na závoru, pak chmatal a meditoval dále: „Jen sloučením v jeden přechod naleznou dvě osamělé dissonance souzvučného ukojení — a v mé duši tak žalně se chví tak příkrá disharmonie, jak rád bych nalezl duši…“

Již byl u svých dveří; — mysle, že jsou zavřeny, hledal po stěně na hřebíku klíč. —

„Ale samota, to naše hrozná kletba, a já od dětinství vždy sám — tak sám!“ — —

Nešťastná ruka hledala klíč na polici a tam se rozkývalo nádobí, něco kulatého se smeklo — s hrozným třeskotem se několik střepů poroučelo k zemi.

Jindřich jako zlým duchem přestrašen vrazil do dveří — byly dokořán — opět jen přílišnou starostí matčinou. — Rychlostí myšlénky stál u svého lůžka a lehl jak byl, ani se nesvlékaje, ani dýchat si netroufaje.

Za chvíli za skleněnými dveřmi v otcově pokoji šramot — mezi tím co matčin kašel ani konce nebral; pak následovaly mezi otcem a matkou krátké protimluvy. Konečně vrzly dvéře — byla to matka, jež ve dveřích Jindřichova pokoje jej oslovila, zda-li spí. Ten ani muk. Matka ráda, že se neozval, vracela se zas a ujišťovala otce; ale ten byl jaksi nedověrčivý. Hněvivý jeho hlas nejednou pronesl osudné slovo: „Racker;“ ovšem ospale, ale tím trpčeji to znělo v tom nočním tichu.

Opět bychom lhali, kdybysme tvrdili, že na to „syn otce svého“ celou noc oka nezamhouřil; naopak usnul vzdor strachu předce okamžitě — a nesnil právě o strašných a nemilých věcech. Tím nemilejší ale bylo pak zase to probuzení! —