Věnec slávy žen slovanských/Sv. Hedvika, vévodkyně slezská i pomořská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sv. Hedvika, vévodkyně slezská i pomořská
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 29–30.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Hedvika Slezská

Krásným vzorem cnosti, jež zdobí pannu i ženu, jest Hedvika, vévodkyně slezská. Narodila se roku 1174 v Tyrolích. Otec její byl Berchtold Andešský, hrabě tyrolský a vévoda korutanský. Vychována jest v klášteře tutzingenském a již v 12. svém roku zasnoubena s Jindřichem I., vévodou slezským a pomořským. Manželství to šesti dětmi požehnáno, jejichž vychování Hedvika s pravou mateřskou láskou vedla. Ač ještě v lesku mladosti, dávala dvoru svému příklad nejvyšší mravů počestnosti, pravé ženskosti i dobročinnosti. Avšak po vyšším bažil neunavný duch její.

Pohnula totiž manžele svého, aby v Třebenici u Vratislavi založil klášter pro Cisterciánky. Klášteru tomuto dala za abatyši nábožnou vdovu a vychovatelku svou a obdařila jej tak bohatě, že 1000 chudých vydržovati mohl. Sama usadila se na blízku kláštera a bývala přítomna pobožnostem i pracím jeptišek. Zbožná kněžna prodala své skvosty a drahokamy a rozdala výtěžek mezi chudé. Nosila dnem i nocí žíněnou košili a odívala se v šaty z nejhrubší látky. S povolením manželovým zřekla se docela světa a vstoupila do kláštera.

Mužně snášela nehody, jež na ni osud seslal. Manžel její byl v bitvě proti vévodovi Konrádovi raněn a zajat. Hedvika odebrala se nato do tábora Konrádova a vymohla na něm důstojností svou, že manžele propustil a zemi míru dopřál. Co anděl míru vytrvala za dlouhé nemoci u lože manžele svého, jenž po krutých bolestech ducha vypustil. Smrt tato nebyla jedinou ranou, již na ni osud seslal: roku 1241 padl Jindřich Pobožný, nejstarší syn její, v boji proti Tatarům. Marně snažila se přemoci bolest svou myšlénkou, že milovaný syn padl za spravedlivou věc; sama byla nepřístupna útěše, kterouž druhým poskytnouti se snažila. Zdraví její vůčihledě sláblo a ona cítíc se blízku smrti žádala o poslední útěchu, již podává víra umírajícím. Zemřela v 69. roce věku svého dne 15. října 1243, ztrávivši 40 let v úplném ustranění a v přísném pokání. Byla později za svatou prohlášena a svátek její připadá na den 17. října.