Věnec slávy žen slovanských/Marie Sobieská, královna polská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Marie Sobieská, královna polská
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 69–71.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Marie Kazimíra d’Arquien

Krásná a zajímavá paní tato byla bohužel ducha úskočného, jenž po nejvyšším baže konečně rodinu její o trůn připravil. Narodila se r. 1649 ve Francii, jsouc jedinou dcerou Jindřicha de la Grange (čti: Granž), markýze Arquinského (čti: arkäň). Doprovázela v útlém již věku kněžnu Marii Luisu de Gonzaga co dvorní slečna do Polska. Mezi mnohými muži, kteří se o krásnou pannu ucházeli, vyvolila si Marie Jana Zamojského, vojvodu sandomierzského, který však brzy po zasnoubení zemřel.

Marie provdala se nato po druhé za mladého, sličného a rytířského Jana Sobieského, tehdáž korunního korouhevníka, jenž z jedné z nejváženějších rodin polských pocházel. Toho času nepředzvídala ještě Marie skvělý svůj osud. Našlať muže srdce svého, a jej oblažit bylo nejvyšším cílem jejím.

Rok 1676. rozhodl nad osudem Mariiným. Sobieski byl co Jan III. za krále polského zvolen a Marie s ním v Krakově korunována. Od té doby nová přání, nové snahy jí vzešly, a nepokojné pletichářství, horečná napnutosť ctižádostivosti ztrávila šlechetnější, jemnější pudy srdce jejího. Milovala sice dosud manžela svého, ale chtěla nad ním i panovati, a brzy jevilo se také působení její ve všech vládních záležitostech. Pokusilať se u Ludvíka XIV. zjednati otci svému hodnosť vévodskou a pairství (čti: pér—), sobě pak uznání královské hodnosti. Když se jí to nepodařilo, zmařila ze msty Ludvíkovy záměry k pokoření Rakouska, pohnuvši manžela svého, aby sevřenému císaři přispěl a Vídeň osvobodil.

Hlavním cílem snah Mariiných bylo, aby dítky své s panujícími domy zasnoubila. Vyjednávala proto s Rakouskem, aby miláčku svému, synu Alexandru, zjednala ruku rakouské arcikněžny, dceři pak Terezii ruku krále uherského, pozdějšího císaře Josefa I. Císař nezdál se býti od toho, žádal ale na Polsku pokračování v boji s Tureckem. K tomu však nedostávalo se peněz, a jen na Mariiny prosby a naléhání odhodlal se Jan k oběti, která se bezprospěšnou prokázala, protože s vyjednávání o sňatku sešlo.

Mimo ctižádostné tyto pikle, jimiž se ovšem blahobytu země škodilo, vytýkalo se Marii, že příliš bažila po bohatství a že působení své při obsazování úřadů prodávala. Jan Sobieski zemřel r. 1696, a nejstarší syn Jakub, jenž již dříve s rodiči ve sváru žil, začal teď s matkou šeredné hádky o pozůstalosť a zabraňoval jí dokonce přístup do královského hradu. Biskup plocký zjednal sice smíření, ale rozhořčenosť potrvala, a když Jakub o trůn se ucházel, byla to vlastní jeho matka, která strojila pikle, aby volbu jeho ve sněmu překazila. Aby se předešlo roztržkám, byla Marie z Varšavy vypovězena a odebrala se do Gdanska. Jakub se sice pokusil o smíření rozhněvané matky, ale nadarmo; přišla brzy nato zase do hlavního města, a neblahým jejím piklům dlužno připisovati, že se strany u volbě sjednotiti nemohly a konečně cizému nátlaku ustupujíce Augusta II., kurfirsta saského, za krále zvolily.

Tím se rodina Sobieských opět v soukromí navrátila. Tak tedy Marie vlastní vinou zřítila hrdou budovu nadějí svých. Po nastolení Augustově odebrala se r. 1696 do Říma, odtud r. 1714 do Francie, kdež se jí hrad Blois (čti: Bloá) vykázal, na němž i zemřela r. 1716.