Věnec slávy žen slovanských/Evdoxie Feodorovna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Evdoxie Feodorovna
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 74–75.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Jevdokija Lopuchinová

Paní tato neštěstím svým v dějinách známá zdála se býti jen proto na trůn povolána, aby v nejhorší bídu života žalářního sklesla a tam květný věk mladosti své protruchlila. Bylať dcerou bojara Feodora Lapuchina a nejkrásnější růží, jež kdy v chladných krajích severu kvetla, když car Petr I. po celé říši rozhlásil, že nejkrásnější dcery národu před sebou shromážděny míti chce, aby mezi nimi zvolil družku, jež by s ním trůn i život sdílela. Ctižádostivosť otce, jenž hrd jsa na své dítě, je carským diademem ozdobené míti chtěl, vyslala i Evdoxii k císařskému dvoru.

Zde vynikala krásou nad ostatními tak, že oko carovo, jako sluncem oslepené, družky její již jen jako v mlze vidělo, kteráž jemu nedala je pozorovati. Na místě rozhodl se car pro Evdoxii, jež mu však věnem nepřinesla otrockou poddanosť, nýbrž šlechetnou hrdosť uvědomělosti. Nejsouc bez náklonnosti k němu, jenž sílou ducha a vzdělaností tak velice nad národ svůj vynikal, ale přece často divé své vášnivosti sloužil, dala mu ruku svou a porodila mu v prvním roce manželství syna Alexeje, později tak nešťastného. Ale častá nevěrnosť carova, jeho neukrocená prudkosť zničila v brzku jiskru vyššího pro něj citu v srdci jejím. City její dřívější změnily se v pohrdání i odpor, a brzy cítila se Evdoxie po boku Petrově tak nešťastnou, že bez odporu místo to opustila, když car unaven jsa trpkou její myslí, již chování jeho v ní vzbuzovalo, r. 1696, v pátém roku manželství ji zapudil a do kláštera vstoupit přinutil.

Nepřerušený pokoj klášterní z počátku dobře účinkoval na Evdoxiino zdraví, nejtrpčími bouřemi mysli podkopané, a duch její neoblomený sice, avšak stálými boji unavený zotavil se v samotě této k nové síle. Ale touto právě opět vzbuzenou energií stala se ji nečinnosť, v níž žíti musela, nesnesitelnou. Toužila opět po světě, jehož lesk se jí pouze jako mizící zjev byl ukázal, a svedena jsouc přáním hrdého srdce svého, naslouchala pochlebným řečem mnicha, jenž jí hodnosť panující carevny a brzkou smrť Petra I. předpovídal. Mnichem tím dostala se Evdoxie ve styk s odbojnými spolky, a pro Petrovu surovosť a krutosť dostalo se dosti přívrženců krásné paní, od níž se očekávati dalo, že jemným žezlem vládnouti bude.

Mezi nimi vynikal mladý Rus Glebov. Příjemná jeho osobnosť a neobmezená Evdoxii oddanosť uvedla ji v podezření, že s Glebovem v laskavých poměrech stála, jehož však ani největší muka nebyla s to pohnouti k vyznání takového spojení, kteréž tudíž dokázati nelze. Petr dozvěděl se o spiknutí proti sobě zosnovaném. Evdoxie byla zatknuta a po mnohých snižujících tělesných trestech do Schlüsselburku dopravena, kdež jí doživotní žalář určen byl. Největší muka její záležela v tom, že ji donutili, aby přítomna byla barbarsky zostřené popravě věrného Glebova.

Evdoxie zůstala v přísné vazbě až k počátku vlády vnuka svého Petra II., jehož prvním činem bylo, že ji propustil na svobodu. Jsouc vždy ještě krásnou a vážnou, jako by ji byla příroda a ne osud pro trůn určil, vyšla z vězení a byla od vnuka svého opatřena způsobem, jenž stavu jejímu příslušel, a zároveň s ní Petr II. tak zacházel, jak toho pro nešťastný svůj osud zasluhovala. Evdoxie zemřela r. 1731.