Věnec slávy žen slovanských/Úvod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Úvod
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 7–14.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Rovnosť muže a ženy trvá zajisté jen potuď, pokuď oba na stejném stupni vzdělanosti či nevzdělanosti jsou: přibývá-li jednomu toliko druhu vzdělanosti, klesá tím druhý druh u větší porobenosť.

Národové suroví, nedospěvši k pojmu osobnosti, netuší ani důstojnosti pohlaví ženského. U nejsurovějších národů, jako jsou na př. australští černochové, jest v jistém způsobu žena muži rovna, avšak ne snad pro větší vzdělanosť, než naopak pro nízkosť podstaty mužské. Totéž jeví se u černocha afrického.

Podřízenosť pohlaví ženského ale spatřujeme u Indianů v Americe a u hnědochů v Asii. Indian i hnědoch, ač tělem i duší se různí, jsou přec v tom sobě rovni, že je u nich muž vzdělanější, tedy i činnější nežli žena. Muž vyhledává byt i stravu, žena se stará o oblek a pohodlí domácí. Kdežto ale první neunavně vychází na hon, stráví lenivý hnědoch téměř celý život svůj na koni nebo na voze. Při tom však žena obou stejnému jest podrobena osudu. Oboum jest muž ne tak mužem, jako pánem. I v Číně, v jediném to státu mongolském, jenž se větším dílem na orbě zakládá, jest žena otrokyní muže; přílišná lidnatosť zkázně účinkovala na poměry rodinné i společenské. Mongolská prostota přešla v čínskou sprostotu, přímosť v licoměrnosť.

Rozmanitější jsou poměry mužův a žen u národů kavkazských či indoevropejských. Ode dávna vynikají Indoevropané nad ostatní kmeny vzdělaností svou. Každý stupeň vzdělanosti, jejž Indoevropané kdy dostihli, jeví se i zvláštním způsobem v chování se mužů k ženám. I v tom se rozdělují od ostatních kmenů, že neustále mění svou povahu, čímž se stali předmětem dějepisu, kdežto ostatní kmenové, jsouce tím, čím od nepamětna byli, toliko potuď znamenitosti nabývají, pokuď se s kmenem indoevropejským stýkali a stýkají.

Kmen kavkazský dělí se na tři skupení národnosti: Semity, Chamity a Jafetity. Semité obývali přední Asii, Chamité severní Afriku, Jafetité pak Evropu. Země tyto jsou až dosuď hlavním sídlem čeledí těchto.

Kmen chamitský proslavil se v dějinách prastarým státem egyptským. Egyptčan snažil se žíti pohodlně a v rozkoších. Při tom však se tomu podobá, že byly ženy egyptské mužům rovnoprávny, čemuž poněkud nasvědčuje poměr bohyně Isidy k bohu Osiridovi. Neb u starých národů bývají poměry bohů zdokonalenými názory poměrů života společenského.

Mezi národy semitskými vynikají hlavně Fénikové, Hebréové, Peršané a později Arabové. V jakých poměrech žily ženy u Féniků, o tom nezachovalo se nám památky. Tím více však víme o poměrech těchto u Hebréův. Ovšem nebyla žena v starší době kočujícímu Hebréovi více než zbožím. I v dekalogu (desateru) uvádí se žena mezi věcmi, jichž nesluší žádati. Ale i v této době vyniká přednosť manželky jedné, jíž ostatní ženy co své paní podřízeny byly.

V pozdějších letech přešla jednoduchosť patriarchální dílem v rozkošnou nádheru harémův, dílem vyskytují se jednotlivé ženy, ježto vzdělaností nejen mužům se rovnaly, nýbrž i ve mnohém nad ně vynikaly. V prvnějším poměru, jenž se zvláště za Šalomouna vyskytuje, jeví se již nakaženosť sousedními národy. Uzavřenosť a přílišné množství žen jest zjev hrozného žen zotročení a nedůvěřování v přirozený svazek, jenž spojuje ženu s mužem. Místo náklonnosti a důvěry, jež by měla ženu ve věrnosti udržeti, nastupuje uzavírání ženy. Avšak vnější pouta bídnou jsou náhradou vniterných pojidel.— Z druhé strany pak vynikají, jak podotknuto, jednotlivé ženy i nad muže, což důkazem jest nevšední jich vzdělanosti. Připomínáme tu slavná jména Debory, Judity, Estery a jiných.

K východu od země hebrejské bydleli Peršané a ještě dále k východu Indové. Peršané ctíce slunce co dárkyni světla i v životě svém drželi na čistotu mravní i tělesnou. Byly tudiž poměry mezi mužem a ženou u starých Peršanů velmi jednoduché. Až podnes, kdy náuka Mohamedova po větší části Persie panuje, nejsou ženy tak přísně, jak se to na př. u Turků děje, v harémech střeženy a mohou veřejně i bez závojů vystupovati a jednati.

Jinak to ale vypadalo a dosud vypadá v Indii. Hindu nezří na svět tak jasným okem, jak to v obyčeji Peršana. Hindovi jest svět pouhou změnou, nic nemá pevnosti neb stálosti jakés, vše jako by jen zdánlivě stálo, v skutku ale se jen mařilo; jemu jest smrť podstatou všehomíra. Není tedy divu, že při smrti manžele s radostí se žena vrhla v ohnivý hrob, kterýžto hrozný obyčej Angličané až dosuď úplně vykořeniti nemohli. Jevíť se v tom ovšem oddanosť manželky na vznešeném stupni, zároveň však i smutná odvislosť ženy, jež byťby i nebyly otrokyněmi svých mužů, přec od nich i životem závisely.

Jako diamant v koruně, tak stkví se za starověku vzdělanosť řecká; ale i tato vzdělanosť měla své vady, což platí zvláště o poměrech pohlavních.

V starém věku, v době heroů, dosti tvrdě panovala hrubá síla pohlaví mocnějšího nad pohlavím ženským. Smutný osud zastíhá dcery trojské po dobytí Trojy. Avšak má Homér též vzory pravé ženskosti, má Nausiku, má Andromachu. Penelope jest Odyseovi slastí i radostí, jest manželkou věrnou i manželi, jejž již za mrtvého musela považovati.

V pozdějším věku se to ovšem dle okolností změnilo. Atéňan, jenž celý téměř život trávil u veřejnosti, zavíral ženu svou v tak zvaném gynajkeju. Podobně i dcery své až do zasnoubení jejich uzavíral.

Opakem uzavřenosti aténské byla nevázanosť spartanská. Od nejútlejšího věku až do dospělosti své žila dívka spartanská zároveň s hochy, podíl berouc ve všech jejich cvičeních i hrách. Celé sbory dívek cvičily se veřejně ve zbrani i v obratnosti, a toliko dospělým mužům neženatým zabráněno bylo pohlédati na ně. I ženy spartanské, udatností, ale i jakousi zdivočilostí známé, směly u veřejnosti mnohem svobodněji obcovat, nežli Atéňanky. Jako ale výhradná téměř uzavřenosť Atéňanek tak i příliš mužské chování Spartanek zlé mělo následky mravní i politické. — Silné ženy spartanské upadly i v silnou prostopášnosť. Neznalať Spartanka lásky manželské, lásky mateřské; a právě láska tato jest ženy jedinou a nejvyšší hodností. Matka bez lásky k dítku svému zůstane vždy nestvůrou, ať přináší lásku svou v oběť jakékoliv utvořené povinnosti.

Uzavřenosť žen aténských měla téměř tytéž následky, jako přílišná nevázanosť Spartanek. Nemohly totiž některé ženy od přírody krásným tělem i důvtipným duchem obdařené uzavřenosť aténskou déle snésti, a chtějíce bráti podíl u veřejných uměních i vědách, žily u veřejnosti bez manželství, přejíce každému vzdělanci návštěvu svého obydlí, jež bývalo středištěm i vzdělaného hovoru i krasocitu. Ženy tyto jmenovaly se hetérami t. j. společnicemi. Krásou a vzdělaností vynikly zvláště hetérky Laïs, Leontion, Hipparchia, Lamia a j. v. Nejslavnější a nejznámější z hetérek jest však Aspasia, jenž se stala manželkou Perikleovou. Později však staly se hetérky hlavní příčinou hrozné nemravnosti Řeků.

Římané podobali se ve svých mravech více Spartanům nežli Atéňanům, ač rovně těmto uzavírali své ženy. Dbaliť více o sesílení státu a o podmanění jiných národů, nežli o ušlechtění svých mravů; jednoduché jest tudiž dějstvo vzdělanosti jejich žen.

U starých Římanů vynikala žena cudností, vážností, a nevystupujíc u veřejnosť prožila život svůj v tiché domácnosti. Jen zvláštní příhody zachovaly v dějstvu jména Emilie, Portie, Kornelie, Julie, Lukretie, a oslavily matku Gracchův a Koriolana. Již v temné dávnověkosti ctí se panenství Vestalek, jimž zákonodárstvím dána práva nadobyčejná. — I vlastenectvím vyznamenávaly se Římanky, nebo obětovaly častěji sklíčené vlasti i svůj šperk, jako se to stalo, když Brennus Řím obléhal.

Podmaňováním cizích národů a přijetím jich mravů pokažena neuhlazená sice, ale důstojná mravní podstata Římanův, což i na ženy značně působilo. Za císařů rozhostila se v Římě neslýchaná mravů zkaženosť a nebylo tu ani roušky krásy a důvtipu, za níž by se porušenosť ta alespoň poněkuď byla zakrývala. Nebo v dlouhé době panování Římanův nevyskytla se ani jediná Římanka, jenž by se byla zanášela krásným uměním nebo vědami. Ve sprostotě rovnala se císařovna žebračce, ba převyšovala ji i v tom. Hrůzou a ošklivostí naplňují nás jména Julie, Agrippiny, Poppey, Messaliny, Faustiny a jiných žen rodu císařského.

Národ, jehož mravy v takovou klesly propasť, nemůže se ovšem udržeti v politické samostatnosti, ba musí zaniknouti. Tak i národ římský klesal ve hrob své svobody, svého života.

Čím více Římané v síle své ochabovali, tím více doléhali na ohromnou jich říši bujaří národové evropejští Keltové, Germané a Slované. Národ římský v bojích těch úplně zanikl. Smíšením s Germany a Slovany povstalo pásmo národů románských, kteří ze Španělska a z Italie až do Francie a do Valašska zasahují, kdežto se zovou Rumuny, majíce jinde jméno své vlasti.

Téměř úplně vymizeli Keltové z půdy evropské, tak že takořka jen stopy po nich v Evropě lze pozorovati. O mravech jejich nedostalo se nám zpráv, z nichž by se dalo souditi, v jakých poměrech žilo u nich pohlaví ženské. Dle toho, že měli nejen Druidy nýbrž i Druidky, lze souditi, že i u nich jako u Germanův a u Slovanův ženy měly s muži rovná práva.

U Germanů bylo vychování dívek podobné spartanskému. Cvičily se ve všem jako mužové, byly však při tom od nich odděleny. Muže své doprovázely ženy na vozích a dodávaly jim zmužilosti, pakli v boji ochabovali. Zvláště velebí se manželská jich věrnosť. Když byli Kimbrové od Římanů přemoženi, žádaly zajaté ženy, aby byly mezi vestalky přijaty; což když se jim odepřelo, oběsily se na vlastních svých vlasích.

Ženy germanské nebyly otrokyněmi mužů, nýbrž každá z nich, žijíc ve zvláštním domku, byla úplně svobodna a vystupování u veřejnosti nebylo nikterak obmezeno.

U Slovanův již ode dávna neujímalo se právům žen; nebylyť jako u národů asijských v harémy uzavírány, ano měly i u věcech státních důležitosť. Tak vystupují „dvě věhlasné (moudré) děvy“, jenž vůli bohů skoumaly a prohlašovaly. Sbírání lístků hlasovacích ve sněmích svěřeno „děvám soudným“. I tím se dotvrzuje vážnosť žen u nich, že ženy i vládu vedly, pakli je národ za schopny k vladařství uznával.

Vychování dívek u starých Slovanů nelišilo se mnoho od vychování hochů. Píšeť o tom Veleslavín takto: „…Nebo tehdáž ještě za obyčej bylo pannám na koních jezditi, harcovati, proháněti se, s dřevcem zacházeti, toul nositi a z lučiště stříleti, myslivosť provoditi a téměř nic cvičení a povinností mužských neopouštěti.“ — Že pak naproti tomu řevnivosť jakási byla mezi obojím pohlavím, dosvědčuje mimo množství národních přísloví z doby té pošlých i řeč, jíž Chrudoš projevuje Libuši hněv svůj:

„Gorě ptencem, k nim-že zmija vnoří,
gorě mužem, imže žena vlade!“ —

Avšak Libuše odbývá ho slovy:

„Volte muža mezi sobú rovna,
kýby vládl vám po železu.
Děvčie ruka na vy k vládě slaba.“

Pochybil by, kdo by z řevnivosti té soudil na nenávisť mezi oběma pohlavíma. Dlužno tu rozdíl činiti mezi ženou vůbec a mezi ženou, jenž k muži v jakémkoliv poměru, buď co matka, co sestra, aneb co milenka i manželka se nachází. Žena co žena jest přímou protivou muže, a odtuď lze vysvětliti přísloví, jimiž se druhé pohlaví ne tak haní, jako škádlí.

Ostatně hleděly ženy a panny k tomu, aby se vzdělaností mužům vyrovnaly. Zpíváť si mladá dívka věku as XIV. takto:

„Kdybych perce iměla,
písala bych lístek —“

a pak:

„Nenie perce, nenie blánky,
bych písala lístek.“

Tím i dokázáno, že vyučování dívek u Slovanů nikterak nebylo obmezováno, kdežto se u Němců za to mělo, že žena vzdělání ani nepotřebuje, ani ho schopna není.

Jaké bylo postavení ženy v rodině, vysvítá již z pojmu patriarchalismu, jenž býval u Slovanů obecným a dosuď se u některých udržel. Pokuď otec žil, byl hlavou rodiny; on vykazoval jednotlivcům práce. Muži orali, konali těžší práce, táhli do boje, pakli toho obrana vlasti vyžadovala; ženy obstarávaly domácnosť a zhotovovaly potřebný oblek. Bez svolení otce neb vládyky nesměla se žena vdáním ani do rodiny přijmouti ani z ní propustiti. Přísnosti vyhýbali se někdy statní junáci únosem dívky, načež se obyčejně s příbuznými jejími smířili. Ale únos ten zřídka se stával, anoť se to dívce za nečesť přikládalo, nechala-li se dobrovolně unésti. Také málo kdy odepřel otec neb vládyka statnému junákovi dceru, pakli tato ničeho proti němu nenamítala. Ač u Slovanů za dob pohanských nebylo svatebních obřadů, leč že se dle společného usnešení sešli a sňatek (odv. od sejíti se) ten pak společným kvasem s příbuznými svými slavili, byla u žen nevěrnosť věcí téměř neslýchanou, která se smrtí trestávala.

U Slovanů jižních, zvláště u Srbů, potrvaly poměry právě vylíčené až podnes. U Čechů a Poláků změnily se dle toho, jak se v ostatní západní Evropě měnily. Ve středověku byly ženy co nejdokonalejší tvory ctěny, ano zbožňovány. Dobyt si lásku své milostenky, bylo nejvyšším cílem rytířovým. Během šestnáctého až do devatenáctého století vyvinulo se nynější společenské postavení žen.

Vlivem vzdělanosti evropské lepší se i poměry žen u národa ruského; již od časů vymaňují se Rusky ze jha, jež na ně uvrhlo mongolské barbarství, a poměry rodinné Rusů rovnati se budou poznenáhla poměrům ostatních národů evropských.

Pravá vzdělanosť u žen čím dále tím více pevné nabývá půdy a bohdá že ženy zvláště národu našemu připraví novou, skvělejší dobu.