Výklad posvátných žalmů/89. žalm

Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček
88. žalm	89. žalm	90. žalm

89. žalm. (H. 90.)

Člověk pomíjí, Bůh trvá. Prosba za ochranu Boží.

Bůh, jenž může býti a jest vždy útočištěm lidu, jest věčný: antitesí ukazuje žalmista, jak krátký a vratký jest život člověka (1—6);

krátkost života zavinily hříchy lidí, jako byl ukrácen život Israelitů na poušti hněvem Božím (7—12);

žalmista prosí, aby Bůh shlédl na zbytky svého lidu, opětně jim prokázal milosrdenství a obveselil je (13—17).

Tento žalm jest nadepsán slovy: Modlitba Mojžíše, muže Božího. Stálé podání připisovalo tuto dojímavou, velebnou píseň Mojžíšovi. Mužem Božím nazývá jej nadpis zajisté proto, že byl Bohem ku vedení israelského lidu povolán a že se s Bohem často stýkal (Deut. 33 1 Jos 14 6). Israelitům bylo zdržovati se na poušti čtyřicet let; Bůh jim oznámil, že je pro jejich odpor a zatvrzelost potrestá tím, že všichni, kteří z Egypta vyšli, zemrou na poušti. Když již mnoho lidu soudem Božím zemřelo (Num. 14 26 a d.), ku konci putování, prosil by Mojžíš jménem zbývajících za milosrdenství a za Boží ochranu touto písní. V obsahu není ničeho, co by proti tomuto podání, proti původu od Mojžíše, mohlo mluviti. Ano, v této písni jsou podobnosti se zpěvem Mojžíše (»Slyšte nebesa« Deut. 32), s požehnáním Mojžíše (Deut. 33) a s jeho výroky. Verš 2 připomíná zprávu Mojžíšovy knihy o stvoření, v. 3 naráží na Gen. 3 19. Ovšem že ti, kteří odpírají Mojžíšovi sepsání Pentateuchu, kteří kladou složení částí knihy Genesis do 9. století př. Kr., popírají též pravost nadpisu tohoto žalmu a míní, že byl psán v době, kdy Israel neměl krále. Theodoret, Grotius a j. se též domnívali, že byl tento žalm složen nějakým pozdějším básníkem, ale z mysli Mojžíše; byl by to pseudoepigraf. Theodor z Mopsvestie jej klade do doby babylonského zajetí.

Nadpis jest zajisté starý; přístavek »muže Božího« od Mojžíše nepochází. I jiným prorokům a Božím poslům přidáván tento název. Píseň jest tak krásnou a živou, že ji psal asi toliko ten, jenž trpěl tak, jak jest vylíčeno.

Dle toho by byl ž. 89. nejstarší písní žaltáře.

Nadpis.

^{L. 1.}Modlitba Mojžíše, muže Božího.

^{H. 1.}Modlitba od Mojžíše, muže Božího.

1. Modlitba, tᵉfillá, viz v úvodě XXIV a 4 2.

Aram. přidává: »Modlitba kterou se modlil Mojžíš, prorok Jahve; když hřešil lid israelského domu na poušti, odpověděl Mojžíš a takto mluvil.«

Sv. Jeronym (i Sixtus Sienský a Genebrard) připisoval Mojžíšovi mylně i ž. 90—99.

^{L. 1.b}Pane, ty jsi nám byl útočištěm od pokolení do pokolení!
^{L. 2.}Dříve než byly učiněny hory,
A než byla stvořena země a svět,
Od věků a až na věky jsi ty, Bože.
^{L. 3.}Neobracej člověka v snížení,
Neboť jsi řekl: »Obraťte se, synové lidští«.
^{L. 4.}Neboť tisíc let před tvýma očima jest jako včerejší den,
Který pominul.
A jako noční hlídka;
^{L. 5.}Co se u nich za nic nepovažuje, to jsou léta.
^{L. 6.}Jako bylina pomíjí za ráno;
Ráno kvete a pomíjí,
Večerem upadá, tvrdne a usýchá.

^{H. 1b.}Pane, byl jsi nám útočištěm po všecka pokolení!
^{H. 2.}Dříve než se zrodily hory,
A než jsi vytvořil zemi a okrslek země,
A od věků na věky ty jsi, Bože!
^{H. 3.}Vracíš člověka v prach
A říkáš: »Vraťte se, lidští synové.«
^{H. 4.}Neboť tisíc let (jest) před tvýma očima jako včerejší den,
Neboť pomíjí —
A (jako) hlídka v noci.
^{H. 5.}Splachuješ je — ve spánek upadají.
Ráno jako vyrážející tráva;
^{H. 6.}Ráno kvete a vyráží,
Večerem vadne a usýchá.

1b. Ví žalmista, že byl Bůh všem dřívějším pokolením útočištěm, ochranou (70 3, 90 9 Deut. 33 27—28); v nebezpečích nalézala u Boha jako v nějakém pevném příbytku bezpečí a ochrany. Dlouho již jest Bůh tou ochranou, vždyť on jest věčný. I Mojžíš mohl mluviti o mnohých pokoleních, poněvadž od dob patriarchů až do vyjití z Egypta vystřídal se jich značný počet; těm všem, Abrahamovi, Isákovi atd. byl Bůh útočištěm.

2. Ty jsi, dí žalmista, Bože, od věků na věky! jsi dříve než stvoření světa, nemáš žádných mezí. Aby ukázal, že jest Bůh již od věků, jmenuje to, co jest v očích lidí nejpevnější a nejstálejší: Dříve než učiněny byly (hebr. než se zrodily) hory, než byla utvořena (v hebr. též obrazně o porodu) země a svět (obydlený svět, okrslek země), ty jsi. V hebr. znění básnicky představuje poměr mezi Bohem a zemí jako mezi roditelem a rozeným (v Deut. 32 18 jest Bůh roditel Israele). Jsi, má důraz a značí existenci Boha, existoval Bůh dříve než hory a země.

3. Dle řeckého a lat. znění prosí žalmista, aby nespouštěl Bůh člověka (svůj lid) do hlubšího snížení a neštěstí, nýbrž aby ho zase přivedl k životu slovy: Obraťte se, lidští synové! V hebr. ukazuje na pomíjejícnost člověka: Vracíš člověka v prach (tak zněl rozsudek Boží po prvém hříchu, Gen. 3 19), činíš umírati pokolení, a nová pokolení k životu přivádíš, říkáš: Vraťte se, lidští synové! (103 30). Správnějším se zdá vykládati 3b jako prvou větu: Vraťte se, totiž k prachu, k zemi, z které jste vzati, zemřete! Lidé pomíjejí, noví přicházejí na jejich místo, Bůh trvá.

4. Co jest lidský život? Jest to jen několik let. Ta léta nejsou u porovnání s Boží věčností ničím. Neboť i tisíc let před Bohem (před tvýma očima) jest jako den včerejší, jako jediný den, den, který již přešel, po němž nezůstala než vzpomínka, že byl; nic jej nezadrží: Neboť pomíjí! Pomíjí jako hlídka v noci; stupňované přirovnání. Dělívali totiž v starých dobách noc na tři části, tak zvané hlídky; každá byla asi o čtyřech hodinách (Ex. 14 24, Soud. 7 19); jsou tedy ta léta jen jako jedna hlídka, jako několik hodin.

5. 6. Léta nejsou v tvých očích ničím: Jako to, co lidé za nic nepovažují, co vidí, že jako stín pomíjí, to jsou léta lidí neb člověka. V hebr. totéž představuje živěji dvěma obrazy: Spláchneš je (spláchl jsi je) jako voda povodně splachuje břehy, náhle; a jsou spánek — spánek smrti je jímá. Druhý obraz: Bylina, která ráno byla svěží, večerem vadne a schne; tvrdne (ve Vulg.), když šťáva vysýchá. Jsme tedy pomíjející.

1. מָעוֹן‎ příbytek, přístřeší; v 31 2 jest מָעוֹז‎ podobně užito.

2. חוּל‎ kroužiti, točiti se bolestí (o roditelce: slehnouti ve tvaru pilel תְּחוֹלֵל‎); LXX to vyjadřuje trpně πλασθῆναι tedy וַתְּחוּלַל‎ pul‘al, jak též Aq. Sym. a aram. překlad. Činným tvarem vyloženo mělo by תּחולֵל‎ předmětem ארץ‎ a תבל‎. Tato dvě slova znamenají společně okrslek zemský. אתּה אֵל‎ ty jsi Bůh, kdyby bylo přísudkem, jest slabší než ty jsi, ó Bože! vokativem vysvětlené אֵל‎ (Aq. Sym. Theod).

Aram. překlad podává zvláštní výklad: Když ti bylo zjevno, že lid bude hřešiti, nařídil jsi pokání dříve, než byly hory vyzdviženy a než byla země stvořena a obyvatelé okrsku, a od מִן עַלְמָא הָדֵין‎ tohoto světa (věku) až ku onomu příštímu věku עַד עַלְמָא דְאָתֵי‎ ty jsi.

3. תָּשֵׁב‎ apok. na m. impf. — תָּשִׁיב‎. Humilitas, snížení hříchem a trestem. דַּכָּא‎ (דכך‎ to roztlučené, rozetřené, prach, v Gen. 3 19 עָפָר‎.

Vykládáno též o pokání: »Napomínáš, aby se lidé obrátili, abys je nemusil svrhnouti ve snížení.«

4. כִּי‎ quoniam uvádí se ve spojení s veršem 2: Pán jest věčný, neboť nezávisí od času (v. 4—5). Po אֶלֶף‎ bývá jednotné č., zde množ. שנים‎. כי יעבור‎ o dni: neboť pomíjí; v arab. bývá participium. V pozdější době (Mar. 13 35) dělili noc ve 4 hlídky.

5. זָרַם‎ (זֶרֶם‎ liják) spláchnouti 77 18. שֵׁנָה יִהְיוּ‎ budou, jsou spánek, smrtelný spánek. Ráno jsou ještě jako vyrážející tráva; חלף‎ vyrážeti (LXX παρέλθοι transiit) nikoli vadnouti, neboť o tom mluví ve v. 6; zde by mělo toto חלף‎ význam hifilu podobný. Perfekta značí zde děj, který jest obyčejný, stále se děje a vyskytuje § 86 2 b. Eorum v 5. verši nelze spojovati s anni, ale s oculi v. 4. Wellh. čte זְרַע מְתִים שֹׁנֶה‎ a vynechává násled. בבקר‎.

6. Transeat floreat — zde dlužno vykládati indikativem.

^{L. 7.}Neboť hyneme v tvém hněvu,
A tvou prchlivostí jsme zděšeni.
^{L. 8.}Kladeš naše nepravosti před svou tvář.
Náš věk (život) před jasnost svého obličeje.
^{L. 9.}Neboť všechny naše dny pomíjejí,
A my hyneme tvým hněvem.
Naše léta namáhají se jako pavouk.
^{L. 10.}Dny našich let (života) — jsou všechny sedmdesát let,
Jestliže v síle (počtu) — osmdesát let,
A je-li jich více, jest to lopota a bolest;
Neboť nadejde slabost a my jsme káráni.
^{L. 11.}Kdo zná moc tvého hněvu
^{(L. 12.)}A dovede při tvé bázni tvůj hněv ^{L. 12.}sečísti?
Učiň mně známou tvou pravici,
A ty, jejichž srdce jest v moudrosti zkušené.

^{H. 7.}Neboť hyneme tvým hněvem.
A tvým hněvivým žárem jsme zděšeni;
^{H. 8.}Ty jsi postavil naše hříchy před sebe,
Naši tajnost do světla své tváře.
^{H. 9.}Neboť všechny naše dny pominuly v tvém hněvu.
Prožili (dokonali) jsme své dny jako vzdech.
^{H. 10.}Dny našich let (náš věk) — jest jich 70 let,
A jestli velmi silně — 80 let,
A jejich chlouba svízel a nicota,
Neboť chvatem míjí a my odlétáme.
^{H. 11.}Kdo zná sílu tvého hněvu,
A podle bázně před tebou tvou nevůli?
^{H. 12.}Počítati naše dny, tak poučuj.
Abychom si přinesli moudré srdce.

7. Ze zkušenosti Israele ukazuje žalmista, jak vrátký jest život. Hřích jest toho příčinou. Neboť hyneme v tvém hněvu, tvým hněvem; mnoho Israelitů umíralo na poušti, trestáni od Boha různým způsobem.

8. Kradeš naše nepravosti před svou tvář; nepravosti, kterých se Israel dopouštěl, Bůh jaksi sebral a měl je před očima, aby mu neunikly, aby je jistě ztrestal. Před svou jasnost obličeje neb očí položil jsi náš věk, život náš nedobrý, hříšný (odpovídá slovu »nepravosti« v prvém stichu). V hebr. dí: Naši tajnost, hříchy tajné, snad i hříchy opomenutí (dobra), o nichž my někdy ani nevíme, ty jsi položil před sebe a trestáš je.

9. Život je krátký a namáhavý, bídný.

Neboť všechny naše dny (doba našeho života) pomíjejí; pominuly tvým hněvem (hebr.); ty jsi zkrátil náš život, vzal jsi nám život, když jsi nás dle našich vin trestal. Naše léta namáhají se jako pavouk; léta jsou tu zosobněna: my namáháme se za svého žití o věci, jež jsou bezcenné jako pavučina. Pavouk se předením pavučiny vyčerpává, ztrácí sílu — tak i naše léta míjí v námaze, bez užitku. V hebr. jest jiný obraz: Prožili jsme své dny, svůj život jako vzdech; vzdech sotva pronešený již pominul, tak i život náš, a by] samý vzdech!

10. I kdyby byl náš život sebe delší, může se o něm vždy říci, že byl krátký, poněvadž jeho doba velmi rychle pominula. Žalmista si nestěžuje do toho, že určil Bůh lidem krátký věk, ale vzpomíná Bohu, jak rychle lidský život pomíjí, proto, aby Israeli tím dříve pomohl, dokud nezahyne celé pokolení jeho.

Dny našich let, našeho věku, všechny vesměs (in ipsis jest hebraismus: ve dnech, z nichž se věk skládá) jsou: sedmdesát let; to bylo jaksi střední číslo let tehdejšího lidského věku. Mnozí těšili se delšímu věku: Mojžíš žil 120 let, Maria 130, Aron 123, Josue 110, Kaleb 180 (?) let. Salon podobně Kroesovi pravil, Hippokrates a Pythagoras určovali 80 let. Jež. Sirach nejvýše 100 let.

Jestliže v síle (in potentatibus) totiž: jestliže mnoho, silně, plným počtem, pak jest věk náš osmdesát let. A je-li jich více (let), více než 80 (římský žaltář: plurimum neb maximum), jest to lopota a bolest. Dle hebr. znění již o tom uvedeném počtu 80 let: Jejich chlouba t. j. to, čím se takové stáří může honositi, to jest jen svízel a nicota. Stáří jest očekávání smrti a soužení.

Neboť nadejde slabost (mansuetudo πραίτης), slabost stáří, kteroužto bývají lidé schváceni (káráni). Dle hebr. znění: Neboť chvatem pomíjí (život, jeho dobro) a my odlétáme.

Chloubou věku lidského bývá nashromáždění bohatství, cti a důstojnosti, jichž si za svého života získal, zkušenost, které v letech nabyl — toť jest superbia annorum ve vedlejším smyslu; všechno to však stálo mnoho námahy a bolesti a jest nejisté, může býti mžikem ztraceno!

11. Dobře jest národu israelskému, uvažuje-li, jak rychle míjí jeho život. Snad se tím stane moudřejším, bude se varovati hříchů, jimiž by roznítil Boží hněv. Avšak málo jest těch, kteří o tom uvažují.

Kdo zná moc tvého hněvu? kdo dá se o tom poučiti? Kdo dovede sečísti tvůj hněv tak, jak se tvé bázni, bázni před tebou, před Bohem, sluší a patří? Sečísti hněv Boží dinumerare znamená změřiti i srozuměti, dokonale seznati projevy hněvu Božího. Massoreté spojili sloveso numerare s následujícím veršem.

12. Učiň mně známou svou pravici; jᵉmīnᵉkhâ přeložili LXX, maṣṣoreté mají jāmênū: »Počítati naše dny, tak poučuj«. V našem bídném stavu učiň, abychom znali tvou pravici, metonym. tvou moc a sílu, a nauč nás též znáti ty, kteří jsou zkušení srdcem v moudrosti. Učiň, abychom poznali své pravé proroky, moudré muže, kteří by nás vedli.

Dle hebr. prosí: Podle počtu našich dnů, v krátkém tom životě nás poučuj, abychom si přinesli srdce moudré, mysl moudrou, abychom byli moudrými a nehřešili. Rozdíl v překladu způsoben hlavně tím, že slovo nābî’, jež znamená prorok, může býti přeloženo 1. os. množ. impf. hifîl: přineseme.

8. שַׁתָּ‎ od שית‎ na m. שתה‎ (qᵉrî) jest milrâ‘ pro následující hrdelnici ע Od עָלַם‎ zde part. trpného rodu: עֲלֻמֵנוּ‎ naše skryté, tajné (sv. Jer., Aq. Sym. naše nedbalosti, aram.: hříchy našeho mládí); LXX překládali עוֹלָם‎ věk.

9. הֶגֶה‎ zvuk, Ez. 2 10 vzdech, Job. 37 2 o hřmějícím zvuku Božího hlasu. פנה‎ v arab. mizeti. Meditari zde dle výkladu sv. Jer. namáhati se; sv. Jer. překládá 9c: quasi sermonem loquens.

10. גְּבוּרָה‎ síla množ. č. plná síla; nikoli o síle tělesné: jsou-li silní lidé, dosáhnou 80 let — což by bylo prosaické. Zde dlužno překládati בגבורות‎ příslovečně jako aramajské למחסן‎ sv. Jer.: si autem multum jestli mnoho. רֹהַב‎ toliko zde (רַהַב‎ Job 9 13 Is. 30 7) pýcha, chlouba, čím se chlubiti mohou; to v sobě stáří přináší jen svízel a bolest. גּוּז‎ přešel jako hebr. עבר‎ dle arab. žâza. חִישׁ‎ příslovečný inf. (הֵחִישׁ‎ Wellh.) neb podstatné jméno (Aq. překládá tu ἀνήρ tedy אִישׁ‎. In ipsis בָהֶם‎ Sym. ὁλόκληροι všechna (léta).

Quoniam supervenit mansuetudo vykládá sv. Jer. takto: Po 70 a 80 letech, když přijde Hospodinova mírnost a nadejde nám den smrti, nebudeme souzení dle zásluhy, ale podle mírnosti: a co zdá se býti pokáráním, jest poučením a výchovou (corripiemur dle řeck. παιδευθησόμεθα).

Úplný vývoj člověka, tak zv. ἀκμή, čítáno asi ve 40. roce, jako praví qor’ân: »Až nabyl své plné síly a došel čtyřiceti leta« (46 14). Kön. Stil. 55 25.

11. Potestas irae tuae tvůj silný hněv.

יִרְאָתְךָ‎ tvá bázeň, bázeň, úcta před Tebou (náboženství).

12. Dinumerare věděti, pokud a kam hněv Boží jde, sahá, jak dlouho trvá. K et eruditos dlužno doplniti sloveso z předešlého γνώρισον učiň známé (tak zvané zeugma). וְנָבִיא‎ a moudrá (mysl); Sym. syr. překládali ונבוא בלב‎ a přijdeme s moudrým srdcem, tak i Wellh.

^{L. 13.}Obrať se, Hospodine; jak dlouho?
A dej se uprositi nad svými služebníky.
^{L. 14.}Jsme naplněni z rána tvým milosrdenstvím,
A plesáme a radujeme se po všechny své dny.
^{L. 15.}Veselíme se pro dny, v nichž jsi nás snížil,
Pro léta, v nichž jsme zažili zlé.
^{L. 16.}Pohleď na své služebníky a na svá díla.
A veď jejich syny.
^{L. 17.}A ať jest jasnost Pána našeho Boha na nás,
A díla našich rukou řiď na nás,
A dílo našich rukou řiď.

^{H. 13.}Obrať se. Jahve! — dokavád?
A slituj se nad svými služebníky.
^{L. 14.}Nasyť nás z rána svou milostí,
Abychom plesali a veselili se po všechny své dny.
^{L. 15.}Obvesel nás pro dny, v nichž jsi nás trápil,
Pro léta, v nichž jsme viděli neštěstí.
^{L. 16.}Ať se objeví na tvých služebnících tvé dílo,
A tvá velebnost na jejich synech,
^{L. 17.}A ať jest přízeň Pána našeho Boha na nás,
A dílo našich rukou posiluj nad námi,
A dílo našich rukou podporuj!

13. Žalmista projevil obrat ve své mysli; hleděl poznati hněv Boží, hleděl se poučiti, prosil o moudrost. Nyní prosí Boha. aby litujícímu či kajícímu Israeli znovu prokázal svou milost a aby dobu bolesti proměnil v dobu radosti.

Obrať se, Hospodine, k nám neb k dřívější dobrotě své. Dokud? t. j. dokavád se budeš hněvati (6 4), aposiopesis: mne necháš opuštěna?

A dej se uprositi (deprecabilis esto), slituj se (hebr.) nad svými služebníky a ctiteli.

14. Již dlouho trvá noc naších útrap a neštěstí, učiň, aby zasvitlo nám jitro osvobozeni. učiň tak brzy (z rána) svou milostí. Budeme se veseliti, jak budeme zbaveni útrap a jak se nám dostane opět tvých darů a milostí.

Lépe jest vyložiti tato slova přáním (v hebr. imperativ) než perfektem.

15. Obvesel nás, dej nám radosti podle míry a podle stupně žalosti a neštěstí, jež nás trápilo, jež jsme zažili v minulých dnech a letech. Po žalosti nastoupí radost, když jsme žalost trpělivě z Boží ruky přijali a v odevzdanosti do vůle Boží snášeli.

16. 17. Pohleď na své služebníky okem lásky a přízně a veď je; pohleď i na svá díla, dila, jimiž jsi lidu pomáhal. A díla našich rukou řiď (voď) nad nás, dle výkladu sv. Aug. řiď je tak. abychom je nekonali pro pozemskou odměnu, ale aby šla nad nás, k tobě, abychom od tebe za ně byli odměněni. A dílo našich rukou řiď, abychom dobré konali a dle tvého zákona ve skutcích svých se řídili.

Dle hebr. prosí: Ať se objeví tvé dílo — pomocné dílo, jímž zachováš, obnovíš svůj lid — a tvá velebnost nad tvými služebníky a nad jejich syny; aby viděli, poznali tvou moc a aby tě pak ctili. Ať jest přízeň Boha na nás a ať posiluje, podporuje Bůh naše dila dobrá, aby se dařila.

Tyto dva verše jsou vykládány často o prosbě za věčnou blaženost.

13. Ex. 32 12 jest podobný: Obrať se od svého hněvu, slituj se nad neštěstím svých služebníků…

15. Množná čísla ימות‎ a שמות‎ jsou výjimečná (též Deut. 32 7 v Mojžíšově zpěvu). O blahodárném užitku modlitby vykládá Bossuet.

16. LXX ἐπὶ τὰ ἔργα σου četli פׇעֳלֶיךָ‎ množ. č. καὶ ὁδόγησον τοὺς υἱοὺς αυτῶν četli: וְהַדְרֵךְ בְּנֵיהֶם‎. Opakování zvyšuje dojemnou prosbu.

---

Jako modlitba Spasitele zaveden jest žalm 89. ve chvalách (Laudibus) zeleného čtvrtku. Modlíme se jej ve chvalách čtvrtku vůbec a prosíme jeho slovy Boha, aby z rána a za dne nám svou milostí přispíval. Z téže příčiny modlíme se v. 16—17 v prvé hodince denní (ad Primam). Takovou prosbou počínáme den.

Verše 4. bývalo použito chiliasty, kteří dokazovali. že bude po 6000 letech uásledovati sedmé tisíciletí vlády svatých na zemi, pak osmý věk věčnosti. Snad uvádí tento verš i sv. Petr ve svém 2. listu 3 8 ukazuje, že Bůh jinak měří čas než lidé; ať se nedomnívají lidé, že svět potrvá a zůstane stále v témž stavu.

V mnišských hodinkách jest tento žalm určen i o svátku Sedmibolestné Panny a sv. Andělů Strážných.