Výklad posvátných žalmů/21. žalm

Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček
20. žalm	21. žalm	22. žalm

21. žalm. (H. 22.)

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Žalmista se vidí jako by od Boha opuštěna největší úzkosti; cítí svou vnitřní nevinnu a proto obrací se k Bohu, aby dosáhl pomoci. Předvídá a je jist, že bude osvobozen. Velebná tato píseň má dle toho dvě různé části. V prvé (2—22) líčí, jak blízko jest své záhubě, a volá o brzkou pomoc. V druhé části vidí, ze Bůh jeho volání vyslyšel. Předvídá, že se i pohané k Jahve obrátí; mocní před ním padají, žalmista ve svém pokolení bude oslavovati Boha stále (23—32). Obě části dohromady souvisí, ač se obsahem různí.

Tento žalm jest celý přímo a výlučně messianský. Mocnými výrazy vypisuje tajemství utrpení budoucího Messiáše, jeho snížení a trápení: povznáší nás líčením vzkříšení a oslavy Pána Ježíše. Kristus Pán uvádí sám slova toho žalmu o sobě, o něm vykládají je též apoštolové a evangelista; jako Mat. 27^{35. 39. 43. 46.}), Jan 19^{23. 24. 28.}, Hebr. 2^11-12. Ani na Davidovi, ani na Ezechiášovi se nevyplnila prorocká slova toho žalmu. Nikdo netrpěl tak za celý svět, nikdo nebyl tak nevinným, jako trpitel tohoto zpěvu a Messiáš. Proto vykládali sv. Otcové tento žalm jednomyslně o Messiáši. Theodor z Mopsvestie tvrdil, že jest v žalmu vypsán toliko děj z Davidova života, a toto jeho mínění bylo zavrženo na V. sněmu v Cařihradě.

Pozdější rabbinové (středověku) vykládali žalm o celém israelském národu: Israel trpí a bude vysvobozen, ale tím budou přivedeni pohané k Bohu Jahve. Odvolávají se při tom na to, že mluví žalmista též v množném čísle: Naši Otcové (5); bídní neb ubozí (27). Kristus mohl tak říci, mluví o ubohých, za které trpěl, trpěl za všechny lidi; množné číslo je též na místě. Verše 10—19 o národu vůbec nelze vyložiti.

Po nadpise jest žalm Davidův. Jest pravda, že starší messianská místa nemluví o všeobecné messianské říši, že nezahrnují v dílo spasení tak zřejmě všechny národy a pohany, jako proroci pozdější doby. V žalmu 21. jest universalismus jasně vyjádřen, proto však nemusí býti žalm z doby po babylonském stěhování. I David mohl Božím duchem poučen viděti, kterak se dílo spasení rozšíří požehnaně i na pohany; vždyť znal přípověď danou Abrahamovi a ta byla též universalistická! Že se verš 7. podobá Isaiášově mluvě, to není důkazem pozdějšího původu, neboť můžeme říci, že se Isaiášova mluva přirozeně může podobati starším výrokům.

Jako řekl Cassiodorus, že jest v žalmu spíše historia quam prophetia, tak tvrdili i starší protestanté: Asserimus hunc psalmum ad litteram, primo, proprie et absque ulla allegoria, tropologia et ἀναγωγῇ, integrum et per omnia, de solo Christo exponendum esse. To však nepřekáží některým, kteří proroctví neuznávají.

Kdy byl žalm psán, nevíme. Z událostí Davidova života nemůžeme žádnou s obsahem tohoto žalmu uvésti ve spojení. Že by býci Basan v. 13. znamenali Ammonity, lvové v. 14. Araby a psi v. 17. 18. Samaritány, a že by se obsah nesl k událostem Neh. 2¹⁰ 4^1-8, jest pouhé mínění (de Lagarde, Cheyne).

^{L. 1.} Ku konci. Pro ranní přispění. Davidův žalm.

^{H. 1.} Řediteli hudby. Dle »Laňka ranních červánek«. Davidův žalm.

Nejasný nadpis latinský by naznačoval obsah toho žalmu: Modlitba ráno konaná za přispění a Boží pomoc. Tak i LXX ὑπὲρ τῆς ἀντιλήμψεως τῆς ἑωθινῆς. Dle aram. by byla ta slova liturgickou poznámkou, že se pěl žalm při ranní oběti. Dle hebr. jest tím označen snad nápěv, dle něhož bylo žalm zpívati. Záměnou v אַיֹּלִת‎ neb אֱיֹּלִית‎ by byl naznačen způsob zpěvu αἰολιστί. שָׁחַר‎ znamená sice ranní červánky, ale sloveso znamená též »tmavým jest« — mohla by tím býti naznačena i večerní tma. Dle arab. saḥara‎ (okouzliti) mohlo by to jméno značiti »kouzelné rčení,« dle arab. sachira‎ (posmívati se, tupiti) »posměch, tupení.«

Vykládali též o ranní modlitbě Páně před vzkříšením.

Viz úvodu s. XXIII, XXVI a XXVIII.

^{L. 2.} Bože, můj Bože, pohlédni na mne:
Proč jsi mne opustil?
Daleko od mé pomoci (jsou) slova mých poklesků.
^{L. 3.} Můj Bože, volám přes den a nevyslýcháš,
A v noci, a není mně k pošetilosti.

^{H. 2.} Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil ?
Daleko od mé pomoci (jsou) slova mého úpění!
^{H. 3.} Můj Bože, volám — přes den — a neodpovídáš
A v noci — není mně utišení.

2. Trpitel líčí živě a obšírně svůj stav; při tom vysílá k Bohu prosebné vzdechy. Bože, můj Bože opakováním naznačuje hroznou úzkost a velikou potřebu pomoci. Pohlédni na mne πρόσχες μοι není v hebr. znění. Proč jsi mne opustil? Elî, Elî, lāmâ ʿᵃzabtâni‎ — tatáž slova promluvil Spasitel s kříže, a jsou u sv. Mat. 27⁴⁶ zaznamenána aramejsky: lamma š baqtâni‎. Vyjádřeno tím i podivení i stesk opuštěného a utištěného. Zanechán jest cele svému utrpení. Druhá část verše jest v hebr. jinak podána; toto znění shoduje se lépe s parallelismem celého místa. Daleko od mé pomoci (spásy) jsou slova mého úpění doslovně slova mého řevu. Volám, ale úpění mé nedojde až k mému pomocníku, vysvoboditeli. Mezi mým úpěním a mezi mou pomocí a spásou, jest propasť. LXX četli jinak, a lat. překlad udává dle toho příčinu, proč jest trpitel tak opuštěn: Slova, hlas mých poklesků mne vzdaluje od mé pomoci, od mého pomocníka. Kristus byl nevinnost sama, ale vzal cizí hříchy, naše viny na sebe, a mluvil o nich jako o vinách svých (Is. 53); protože má Bůh hříchy vždy a na každém v ošklivosti, bylo i Kristu pro ty hříchy strpěti opuštěnost, když byl před utrpením zbaven potřebné potěchy.

3. Volám přes den a nevyslýcháš, ve dne i v noci zaznívá úpění mé, tedy stále a dlouho. A není mně k pošetilosti: mé volání není pošetilé, nemoudré, ale jest přirozené a nutné, neboť tak trpím; aneb mé volání není hříšným, není reptáním. V hebr. prostě a souhlasně s předcházející částí: A není mně utišení potěchy, upokojení; toto znění je vhodnější, vždyť i výklad latinského: non ad insipientiam jest chladný.

2. LXX vykládali jedno אֵלִי‎ Bože můj významem אֵלַי‎ ke mně, a aby mělo nějaký smysl, přidali πρόσχες. שַׁאֲגָתִי‎ můj řev četli שִׁגְגָתִי‎ a můj omyl (neb mn. č.). שגאה‎ o řvaní lva. Kristus Pán volal dle sv. Mat. 27⁴⁶ a Heb. 5⁷ velikým hlasem. רחוק‎ jest přísudkem k דברי שאגתי‎ a může býti v jedn. č. Halévy navrhuje čtení: ישועתי רחוקה‎ »moje spása jest daleká« taková jsou slova mého úpění — ale zde není třeba změny.

3. Clamabo a exaudies správně přítomným časem přeložena. Těmi slovy si stěžuje, že marně volá. דּוּמִיָּה‎ znamená mlčení, ticho; výklad a není mně mlčení, stále volám — nehodí se tak dobře k prvému: a neodpovídáš mně — proto překládáme: utišení není mně. LXX četli: οὐκ εἰς ἄνοιαν ἐμοί nelze rozeznati, jak asi měli v hebr. předloze (רְמִיָּה‎znamená lesť, hřích). Vykládali též: Volám, ale nikoli pro své hříchy, ale pro hříchy lidí vůbec; hřích se zove ve sv. P. často nemoudrostí, pošetilostí.

^{L. 4.} Ty přec ve svatyni bydlíš,
Chvála Israele!
^{L. 5.} V tebe doufali naši otcové,
Doufali a vysvobozoval jsi je.
^{L. 6.} K tobě volali a bývali zachráněni,
V tebe doufali a nebývali zahanbeni.

^{H. 4.} A ty jsi (přec) Svatý,
A trůníš na chvalách Israele.
(Navrž. opr.: A ty sídlíš ve svatyni, chv. Isr.)
^{H. 5.} V tebe doufali naši otcové,
Doufali, a ty jsi je vysvobozoval;
^{H. 6.} K tobě volali a bývali zachraňováni,
V tebe doufali a nebývali zahanbeni.

4. Marně dovolával se trpitel pomoci, a ví, že Hospodin sídlí ve svatyni, uprostřed Israele, na Sionu aneb v nebesích; odtud pohlížíš na každého, tam vyslýcháš prosby volajících. Jsi chvála Israele, ten, jehož I. chválí, ctí a velebí. Trpně: jímž se Israel zdobí, honosí, chlubí. Hebr. znění: A ty jsi (přec) Svatý, tentýž, který chránil a vysvobozoval předky Israele; a trůníš na chvalách, které tobě Israel vzdává, které vystupují jako oblak a tvoří tvůj trůn. Toto znění si v uvedeném smyslu nelze z úst Božího Syna mysliti, proto dáváme přednost Vulgatě.

5. Israel vzdává svému Bohu chválu, poněvadž od něho otcové Israele tak mnohých dobrodiní došli. Důvěra, kterou měli k Bohu — a třikrát zde totéž sloveso »doufali« opakuje — nebyla nadarmo. Vysvobozoval jsi je i zázračným způsobem. Dějiny Israele mnoho dokladů toho podávají.

6. Nebývali zahanbeni tak, že bys jim byl žádaného nedal, když na tebe spoléhali, nepřispěl — ale byli vyslyšeni a zachráněni.

4. Po znění Is. 63¹⁵, dáme-li athnach‎, který jest v hebr. při קדוש‎, ku slovu יוֹשֵׁב‎, můžeme překládati ve smyslu LXX: A ty ve Svatyni (akk. místo) bydlíš, sídlíš, ty, kterýž jsi chvalami Israele. Sv. Jeroným přeložil: Et tu sancte: habitator, laus Israel. Ve významu »svatý« očekávali bychom הקדושׁ‎, ten Svatý, který nemůže dopustiti nespravedlnosti: proč mne tak opustil? Trůníš na chvalách Isr. byla by metafora: tak jako na oblacích, tak jako na cherubech.

^{L. 7.} Já pak jsem červ a ne člověk,
Potupou lidí, opovržením lůzy.
^{L. 8.} Všichni, kteří mne vidí, posmívají se mně,
Mluví rty a potřásají hlavou.
^{L. 9.} »Doufal v Hospodina, ať jej vytrhne,
Ať jej spasí, vždyť na něm má zalíbení«!

^{H. 7.} Já pak (jsem) červ a ne člověk,
Potupou člověka a opovržen lidem.
^{H. 8.} Všichni, kdož mne vidí, posmívají se mně,
Roztrhují pysky, potřásají hlavou.
^{H. 9.} »Sval na Jahve, ať ho vysvobodí,
Ať ho vytrhne; vždyť má na něm zalíbení!«

7. Otcové byli vždy chráněni a vysvobozováni: jak rozdílným jest ale stav trpitele! Nenaříká žalmista přímými slovy, ale vypočítává svá utrpení. Já pak protiva v. 4. a 5. — doufám a volám, ale nejsem vyslyšen; jsem červ, jehož si nikdo neváží, který nenalézá obrany, když naň šlápnou. Červem zove též Isaiáš 41¹⁴ ve svém proroctví budoucího Spasitele. A ne člověk utrpením ztratil jsem podobu člověka (Is. 52¹⁴, 53²). Lidé mne tupí, jsem jim předmětem potupy, opovržením plebis, lůzy; dle LXX ἐξουθένημα nullificamen (Tertullian). Tak i u Isaiáše 53³.

8. Všichni, kdož mne vidí, posmívají se mně a zvyšují tak potupy a bolest trpícího. LXX má sloveso ἐξεμυκτήρισάν, jako sv. Luk. 23³⁵, kde se tak Kristu Pánu posmívali (znamená: odhrnovali nos μυκτήρ). Mluví rty výrazněji v hebr.: Roztrhují pysky, otvírají ústa k výsměchu a pokřikům; Potřásají hlavou jest též pohyb neb potupný posuněk (43¹⁵, 108²⁵ Sv. Mat. 27³⁹).

9. Tupitelé si posměch činí z jeho důvěry, kterou v Boha choval, slovy tohoto verše. Ironicky jemu praví (dle hebr.): Sval na Jahve, svěř mu svou věc aneb dle lat.: Doufal v Hospodina, ať jej vytrhne! Ať jej spasí, vždyť na něm má zalíbení, miluje jej — též ironicky řečeno. Na ukřižovaného Spasitele tak voláno dle svatého Matouše 27⁴³.

7. Vším právem vykládáme tato slova o Spasiteli. Pozdější rabbinové i novější vykládají je o celém Israeli. אדם‎ jest ve smyslu množného č. עם‎ lid, který jest původcem opovržení. בָּזוּי מֵעָם‎

8. לעג‎ znamená v syrském koktati. פטר‎ roztrhovati čím: בְּ‎, v LXX ἐλάλησαν mluvili — podobně Qimchi; vypouštějí slova rtoma a otvírají je. U sv. Mat. ἐβλασφήμουν αὐτὸν rouhali se jemu.

9. Dle hlavních překladů (LXX Sym. sv. Jer., i sv. Mat.) dlužno čísti גַּל‎ perfektum: Svalil na Jahve (svou věc), důvěřoval doufal v něho, ať ho vysvobodí. V massor. znění jest גֹּל‎ imperativ: Sval na Jahve (Obrať se) totiž דְּבָֽדְךָ‎ aneb דַּרְכְּךָ‎ svůj osud, svou cestu; v následujícím by přešel žalmista k druhé osobě. Halévy (Zenner též) spojuje גל‎ s násl. אל‎ v גֹּאֲלוֹ‎ a vykládá: »Je-li Jahve jeho vysvoboditelem, ať ho vytrhne« atd. Toho třeba není, poněvadž výklad גַּל‎ uspokojuje. Wellhausen čte (ať se obrátí). Vult eum jest hebraism; k חָפֵץ‎ jest podmětem יהרה‎.

^{L. 10.} Ano, ty jsi, který mne vyvedl ze života
Má důvěra od prsou mé máteře.
^{L. 11.} Na tebe jsem byl uvržen z lůna;
Od života mé matky mým Bohem ty jsi.

^{L. 12.} Nevzdaluj se ode mne,
Neboť soužení jest blízké,
Neboť není, kdo by pomohl.

^{H. 10.} Ano, ty jsi, který mne vyvedl ze života,
Jenž mi dal důvěru na prsou mé matky.
^{H. 11.} Na tebe jsem byl vržen z lůna,
Od života mé matky jsi ty můj Bůh.
^{H. 12.} Nebuď ode mne vzdálen, neboť soužení jest blízko,
Neboť není pomocníka.

10. Trpitel odpovídá posměvačům a přiznává, že jest Bůh jeho ochráncem od narození, že má v něm zalíbení. S důrazem dí: Ano, ty jsi, který mne vyvedl ze života (matky), má důvěra od prsou mé máteře; na tebe jsem byl uvržen.... Bohem jsi ty: těmi slovy dokazuje, že jest Bůh jeho otcem. 11. Novorozeňátko kladli otci do klína, a ten je uznával tím přijetím za své (Gen. 30³ 50²², Job 3¹²); k tomu zvyku nesou se slova: Na tebe jsem byl vržen z lůna. Tobě děkuji, že jsem přišel na svět: od té doby jsem v tvých rukou.

12. K otci svému volá trpitel: Nevzdaluj se ode mne a uvádí, proč potřebuje přispění Boha a Otce: Soužení jest blízko, není pomocníka není, kdo by pomoci mohl.

10. כִּי‎ jest potvrzovací: Ano, já se svěřuji Jahve! גֹּחִי‎ od גחה‎ syrské gâch‎ znamená vyjíti (porodem); v Syrském jest גוֹזִי‎ ὁ ἐκσπάσας με jenž mne vytrhuje. Na m. מַבְטִיחִי‎ hif. četli LXX, Sym., sv. Jer. (71⁵) מִבְטָחִי‎ ; lat. znění se lépe hodí, není zde řeči o dítěti.

11. V ž. 71⁶ podobně řečeno עָלֶיךָ נִסְמַכְתִּי מִבֶּטֶן‎ na tebe spoléhám od života.

12. תִּרְחַק‎ položeno naproti קְרוֹבָה‎: čím blíže přicházelo soužení, tím více zdá se, že se Bůh od něho dále vzdaloval.

^{L. 13.} Obkličují mne četní junci,
Tuční býci mne obléhají.
^{L. 14.} Otevřeli na mne svou tlamu
Jako lev trhající a řvoucí.

^{H. 13.} Obkličují mne četní býkové,
Býci Bāšânu mne obléhají;

^{H. 14.} Rozvírají na mne svou tlamu,
Lev dravý a řvoucí.

13. Trpitel předvádí obraz svých protivníků, líčí jejich dravost. Přirovnává své pronásledovatele k silným, nebezpečným zvířatům. Obkličují mne četní junci mladí, bujní býkové; v druhé části dí: Tuční býci, starší, silná zvířata, (dle hebr.) býci Bāšânu mne obléhají. Bašan, zajordanský kraj, jižně od velkého Hermonu, byl znám pěknými, tučnými pastvinami (Num. 32¹ Deut. 32¹⁴); tamní dobytek byl tučný, silný a polodivoký. Bašan počíná od hor Gilead a sahá až k hoře zvané Žebel-ed-Druz; četné bystřiny, prameny Jarmuku zúrodňují její údolí.

14. Jako lev, tak hrozivě se na mne nepřátelé sápou, aby mne roztrhali, zničili. Lev je hrozným již pohledem, ale ještě více svým řevem.

13. אבירים‎ znamená silní, zde větší, starší býky proti פרים‎.

^{L. 15.} Jako voda jsem se rozplynul,
A rozmeteny jsou všechny mé kosti;
Mé srdce jest učiněno jako vosk,
Rozpustilo se u prostřed mých útrob.
^{L. 16.} Vypráhla jako střepina má síla,
A můj jazyk lne k mému podlebí,
A v prach smrti jsi mne uvedl.

^{H. 15.} Jako voda jsem se rozplynul,
A rozstoupily se všechny mé kosti;
Učiněno jest mé srdce jako vosk,
Rozlilo se u prostřed mých útrob.
^{H. 16.} Vypráhla jako střepina má síla,
A můj jazyk přilnul k mému podlebí,
A v prach smrti jsi mne položil.

15. Zevnější soužení působilo bolestně na vnitro trpitele. Jako voda jsem se rozplynul tělesné síly se ztrácely, jako voda po zemi rozlitá. A rozmeteny jsou všechny mé kosti: kosti, které drží svou pevností a spojením postavu těla, rozstoupily se, jako by se byly od sebe odtrhovaly. Obraz to zajisté může býti utrpení Krista na kříži. Úzkost a bolest působily na srdce tak, že i srdce ztratilo veškerou sílu a je jakoby rozplynuté u prostřed mých útrob.

16. Vypráhla jako střepina má síla střepina nemá žádné vlhkosti, je vypálená ať ohněm pece, ať sluncem; tak má životní síla vymizela (Ž. 31⁴). Nedostatkem krve, žízní můj jazyk přilnul k mému podlebí. A v prach smrti jsi mne uvedl; jest umrlčí prach, v němž umrlí leží; do hrobu jsi mne uvedl. Kristus Pán byl svým utrpením přiveden až do hrobu; stalo se tak s dovolením Boha Otce, ten dovolil aneb dopustil, že mohli nepřátelé Krista usmrtiti a že byl pak mrtvý položen do hrobu. (Jan 19¹¹).

15. Podobné přirovnání k vodě i v 2. Kr. 14¹⁴ Lam. 2¹¹. נָמֵס‎ nifal od מסס‎ rozplynouti se (zaniknouti); lze je spojiti s דונג‎, ale lépe s לִִבִּי‎.

16. Saadja, Olsh. a j. čtou na m. כֹּחִי‎ slovo חִכִּי‎ »mé hrdlo« poněvadž přirovnání síly ku střepině není tak jasným; »Vypráhlo jako střepina mé hrdlo«; shoduje se tak lépe s následující částí parallelismu. A v prach smrti — tedy již blízko záhuby.

^{L. 17.} Neboť obklíčili mne četní psi;
Rota zlomyslníků mne oblehla.
Prokláli mé ruce i mé nohy,
^{L. 18.} Sčítají všechny mé kosti.
Oni pak mne pozorují a pohlížejí na mne.
^{L. 19.} Rozdělují sobě má roucha
A o můj oděv metají los.

^{H. 17.} Neboť obklíčili mne psi,
Rota zločinců mne oblehla,
Prokláli mi mé ruce i mé nohy.
^{H. 18.} Mohu sčítati všechny své kosti.
Oni pozorují, pohlížejí na mne.
^{H. 19.} Rozdělují si má roucha
A o můj oděv metají los.

17. Nepřátele jmenuje psy a zlomyslníky, a tím jest jejich nedočkavá hltavost a zloba charakterisována. Obklíčili mne četní psi smečka psů nečistých, hladových; takové tlupy probíhávají na Východě noční dobou ulice měst a mohou býti i lidem nebezpečnými. Již štěkot jejich jest nepříjemným, hrozivým; znamená posměvačná, křivá, rouhavá slova, nadávky. Rota zlomyslníků ku všemu odhodlaná, nemající rozvahy, neznalá smilování. Prokláli mé ruce i nohy; jedno z těch málo míst, která snad byla, nikoli omylem, ale z úmysla v hebrejském znění pozměněna. Obsahuje jasné proroctví o ranách trpícího Spasitele: Nepřátelé, trapiči prokláli, probodli jeho ruce a nohy. Při ukřižování byly ruce Stvořitele probodeny hřeby, jak svědčí sv. Jan 20^25-27; dle evangelia Petrova vytaženy byly před položením těla do hrobu hřeby toliko z rukou. O nohou tak praví podání. Hebrejské znění kaʾᵃrî‎ »jako lev« nepodává žádného vhodného smyslu a příčí se všem nejstarším překladům, vyjímajíc překlady židovských proselytů Aqily a Symmacha. »Rota zločinců mne oblehla, jako lev, mé ruce i mé nohy«. Dle Aben Ezry držela ruce, aby se nemohl brániti, nohy, aby nemohl utéci. Celá rota byla by jedinému lvu přirovnána, který jen obkličuje ruce a nohy! rukama se lvu ubrániti nelze! LXX mají ὤρυξαν, Aq. Jer. Syr. četli sloveso כָּארוּ‎, totožné s כָּרוּ‎ kārû‎, významem kopati, hloubiti, i prokláti, probodnouti. Tak jest i v některých starších hebr. rukopisech. Tak uvádějí toto místo proti Židům též sv. Justin a sv. Cyprian, a nikdo jim toho nevytýká.

18. Tělo trpitele jest tak seslabeno a zhublo útrapami takovou měrou, že praví: Mohu sčítati všechny své kosti (hebr.) a zajisté, že mohl Spasitel visící na kříži počítati své kosti, svá žebra. Oni pak mne pozorují a pohlížejí na mne těší se při pohledu na mne, na utrápeného, pasou se tím pohledem. I tuto okolnost poznamenává sv. Jan slovy proroka Zachariáše: »Pohlížeti budou na toho, jehož prokláli« (Jan 19³⁷, Zach. 12¹⁰).

19. Nepřátelé počínají si jako loupežníci; vzali trpiteli jeho roucha a rozdělují si je. I tato okolnost uvedena o ukřižovaném Spasiteli. Davidovi se toto nikdy nepřihodilo (ani to, co ve v. 17). Sv. evangelisté ukazují, jak se tato slova žalmu na Kalvarii vyplnila (Mat. 27³⁵, Mar. 15²⁴, Luk. 23³⁴, Jan 19^23-24); vypravují tu událost slovy tohoto verše dle LXX, toliko sv. Jan je přímo ze žalmu cituje a rozeznává, jako v hebr. znění, svrchní roucho a spodní šat. Vojínové rozdělí mezi sebou ta roucha, jak to u odsouzených zločinců činívali.

17. כלבים‎ psi — zdálo se Symm. a Theod. po přirovnání v. 13. 14. snad slabým a překládají θηράται lovci, κυνηγέται (arab. kallâbun‎). כָּֽאֲרִי‎ překládá syrský (bazzaʿ‎ בזעו‎) roztrhali, sv. Jer. svázali (vinxerunt, snad fixerunt). Aq. jednou: svázali, jednou dle aram. כאר‎ (כער‎) hanbou, potupou pokryli mé nohy. U všech těch překladů jest množné číslo, tedy koncové ו‎, nikoli jod: כָּארוּ‎ (כָּרוּ‎) od כָּרָה‎; význam probodnouti, prokláti jest při významu hloubiti, kopati též u slovesa נקר‎, jako v řeckém ὀρύσσειν. V traktátu Nazir 34¹² má כרה‎ týž význam: ענבין דכרין‎ hrozny, jež provrtaly (červy). Aram. přidal sloveso: Kousají jako lev נכתין היך כאריא‎; Sym. ὡς ζητοῦντες δῆσαι (כֹּאֲרֵי‎); chtíce svázati. Lagarde a Wellh. kladou tento verš před v. 14.

18. Imperf. jest potenciálem: mohu sčítati; LXX četli na m. ἐξηρίθμησα množ. č. ἐξηρίθμησαν. ראה‎ s předl. ב‎ znamená »shlížeti se zalíbením«; i v syr. chzâ‎ s ב‎.

19. τὰ ἱμάτιά μου. . . . καὶ ἐπὶ τὸν ἱματισμόν μου v LXX i u Sv. Jana.

Qimchi chtěl to vykládati o Israeli slovy: Béřou naše jmění ממונינו‎ bohatství tak, že i naše roucha mezi sebou rozdělují.

^{L. 20.} Ty ale, Hospodine, nevzdaluj svou pomoc ode mne,
Na mé ochránění pamatuj.
^{L. 21.} Vytrhni, Hospodine, od meče mou duši
A z psovy moci mou jedinou.
^{L. 22.} Vysvoboď mne ze lvovy tlamy.
A mé snížení od bůvolích rohů (vyprosť).

^{H. 20.} Ty ale, Jahve, nebuď vzdálen;
Má sílo, k mé pomoci pospěš!
^{H. 21.} Vytrhni od meče mou duši,
Z moci psa mou jedinou.
^{H. 22.} Vysvoboď mne ze lvovy tlamy
A z bůvolích rohů — vyslyšel jsi mne.

20. Nová prosba za vysvobození, jako v. 12. Uprostřed tohoto trápení klade trpitel svou důvěru v Hospodina a volá: Ty ale (v. 4.), nebuď vzdálen (hebr.). Má sílo, tak jmenuje Boha, když sám pražádné síly nemá, k mé pomoci pospěš! Pomoci jest nutně třeba, neboť jest duše (život) před záhubou (v. 22). 21. Vytrhni, Hospodine, od meče mou duši: mečem míní všechny nepřátele a jejich trápení, jež mu připravují záhubu. Duši jmenuje mou jedinou, vedle níž nemá člověk žádné jiné; jest to pojmenování zajisté něžnějším. Právě tak jest nám i život toliko jeden.

22. Ze lvovy tlamy (synekdoche na m. lvů) jako ve v. 14. A mé snížení znamená: mne sníženého; dle hebr. jest tu minulý čas: vyslyšel jsi mne, trpitel ve své důvěře již vidí Boží pomoc: Vytrhl jsi mne! Z bůvolích rohů: bůvol nebezpečnější než býk (13); trpitel jest jaksi již nabodnut a z tohoto nebezpečí volá: Vysvoboď mne!

20. Verš jest v řeckém a latinském poněkud jinak rozdělen. »Nebuď vzdálen« správnější než »nevzdaluj se«. Conspice měj zřetel, péči, pamatuj. אֱיָלוּתִי‎ jest od אֱיָל‎.

21. Qimchi: Od meče גלתם‎ jejich zajetí. יד‎ zde znamená moc, násilí. יחידה‎ u sv. Jer. solitariam meam, opuštěnou od lidí, bez pomoci jsoucí.

22. רֵמִים‎ na m. רְאֵמִים‎ assyrsky rimu bůvol (bos primigenius, ursus) nikoli jednorožec, nosorožec. LXX četli na m. עֲנִיתָנִי‎ snad עַנְוָתִי‎ mé snížení (i syr.); Thrupp navrhuje proto עֲנִּיָתִי‎ moje bídná (duše), což by odpovídalo předcházejícímu יחידתי‎.

^{L. 23.} Rozhlašovati chci tvé jméno svým bratřím,
Ve shromáždění tě budu velebiti.
^{L. 24.} Kdo se Hospodina bojíte, chvalte jej;
Veškero Jakubovo símě, oslavujte jej!
^{L. 25.} Ať se ho bojí veškero símě Israele,
Neboť nepohrdl, ani nepovrhl prosbou ubohého,
A neodvrátil své tváře ode mne,
A když jsem k němu volal, vyslyšel mne.

^{H. 23.} Chci vypravovati o tvém jménu svým bratřím,
Uprostřed shromáždění chci tě chváliti.
^{H. 24.} Kdož se Jahve bojíte, chvalte jej,
Veškero Jaʿᵃqôbovo símě, ctěte jej,
A bojte se ho všechno símě Isrāêle.
^{H. 25.} Neboť nepohrdl, ani nepovrhl bídou bídného, A neskryl před ním své tváře,
Ale, když k němu volal, slyšel.

23. Tímto veršem počíná druhá část písně. Trpitel děkuje za své osvobození a patří na skvělé účinky a výsledky svého soužení. Rozhlašovati chci tvé jméno veřejně uprostřed shromáždění (věřících) svým bratřím, kteří jsou z téhož národa, Israelitům chci vypravovati o slavném tvém jménu. Jméno jest tím slavnější, čím větší jsou činy toho, který to jméno má. Sv. Pavel uvádí tato slova v listu k Hebr. 2¹² přímo z Kristových úst a praví (2¹¹): »Nestydí se je jmenovati bratry, řka: Chci zvěstovati...«

24. Vyzývá věřící: Kdož se Hospodina bojíte, vyzývá símě Jakubovo, símě Israele, aby s ním vzdávali Bohu díky a chválili Jahve.

25. Nepovrhl prosbou mou, když jsem byl v soužení — nepovrhne, nezamítne prosby jiných ubohých. V hebr.: Nepohrdl a neštítil se (nepovrhl) bídy bídného, jeho soužení. Starší překlady však podávají znění vulgaty: prosba (nikoli bída). A neodvrátil své tváře nebyl lhostejným, nerozhněval se na mne.

23. Qimchi o vyprostění z babyl. zajetí: Když mne vysvobodíš, budu velebiti tvé jméno mezi svými bratřími. Moji bratři jest desatero kmenů, kteří v Chalach a při Chaburu žijí. קהל‎ shromáždění či concio.

24. גּוּר‎ ve významu »báti se«, má předložku מן‎. Jakob a Israel táž osoba.

25. עֱנוּת‎ vázaný stav k עָנִי‎ přeloženo v LXX, syr., aram. prosba, volání gᵉʿātâ‎, צְלוּתָא‎, Aq. sv. Jer. překládá jakoby עַנְוַת‎ modestiam, skromnost, nízkost.

Kristus Pán se modlil a prosil též, aby přešel ten kalich utrpení; přidal ovšem: Nikoli má, ale tvá vůle se staň. V tom vyslyšen nebyl, kříži, smrti se podrobil, byl ale vyslyšen tak, že se mu dostalo slávy a že zjednáno vykoupení všem lidem. Prozřetelnost Boží volí sama způsob ochrany, vysvobození a odměny.

^{L. 26.} O tobě má chvála ve velkém shromáždění;
Své sliby splním před tváří těch, kteří se ho bojí.
^{L. 27.} Jísti budou a nasytí se,
A budou chváliti Hospodina ti, kdož ho hledají;
Jejich srdce budou žíti na věky věkův.

^{H. 26.} Od tebe (bude) má chvála ve velkém shromáždění,
Své sliby vyplním před těmi, kteří se ho bojí.
^{H. 27.} Budou jísti ubozí a nasytí se,

Chváliti budou Jahve ti, kteří ho hledají;
Ať žije vaše srdce na vždy!

26. O tobě má chvála (bude), tato chvála vychází spolu též od tebe (hebr.); tvoje ochrana, již jsi mně prokázal, jest původem a příčinou mé chvály. Své sliby splním jsou záslibné oběti, jež trpitel ve svém soužení Bohu přislíbil. Z takových obětí mírových neb záslibných byly tučné části obětovány na oltáři, knězi náležela pravá hruď a plec, ostatní masité části připravil obětující k hodům, k nimž sezval i své přátele a chudé. Na tento zvyk naráží slova v. 27.

27. Hodovati, jisti budou chudí a nasytí se: bude hojnost těch obětí a vydatné obětní hody. Věrní budou chváliti Hospodina. Jejich srdce nabude síly, zmužilosti a bude tak moci žíti na věky věkův. Dle hebr. jest vyjádřeno přání: Ať žije vaše srdce na vždy! Přání pronešeno k ubohým, kteří béřou účast na obětních hodech.

Kristus Pán byl jednou obětován, ale jeho obět se opakuje a trvá na vždy: na zemi při posvátné nekrvavé oběti, na nebi představuje Spasitel svou oběť stále Bohu Otci. Na zemi jest přijímání Nejsvětějšího Těla a Krve Páně obětními hody, při nichž nabývají ubozí, kteří pomoci potřebují — a takými jsme všicci — Boží milosti a duševní síly. V nebi jest blaženost svatých oněmi hody, při nichž se radostí nasycují. Tělo Páně jediné dává sílu, která působí na vždy, do věčného života.

26. Nejprvé mluvil k Bohu přímo v druhé osobě, zde přechází ke třetí osobě. Sv. Ambr. a Tert.: A te παρά σου.

27. LXX četli לבבם‎ ale hebr. znění se zdá býti původním: vaše srdce.

^{L. 28.} Rozpomenou se a obrátí se k Hospodinu všechny
končiny země,.
A skloní se před ním veškery čeledi pohanů;
^{L. 29.} Neboť Hospodinovo jest království,
A on panuje nad pohany.

^{H. 28.} Rozpomenou a vrátí se k Jahve všechny
končiny země,
A skloní se před tebou všechny čeledi pohanů;

^{H. 29.} Neboť Jahve náleží království,
A on jest vládcem pohanů.

28. Trpitel patří, kterak se k Hospodinu budou obraceti i pohané: šťastný výsledek jeho utrpení. Rozpomenou se: kdysi se klaněli první lidé, veškero to prvé obyvatelstvo země, Hospodinu; modlářstvím se od něho přemnozí národové odvrátili, zapomněli naň. Když jej nyní zase Bohem poznají a uznají, vrací se k tomu dřívějšímu, neměnitelnému Bohu lidstva, zase se rozpomínají naň. I nejvzdálenější národové se budou hlásiti: všechny končiny země. A skloní se před ním všechny čeledi pohanů, budou se mu klaněti členové všech čeledí pohanských a všem dostane se požehnání, jež bylo přislíbeno praotcům (V něm požehnáni budou všichni národové. Gen. 12³ 28¹⁴). Oni neuznávali vlády Boží, ale

29. Hospodinovo jest království; a on sám panuje nad pohany, nad všemi národy.

28. Všechny jest řečeno hyperbolicky; tedy přemnozí, vyvolení. Končiny země metonymicky o lidu, který v končinách žije.

29. וּמֹשֵׁל‎ jako v syr.: וְהוּא מֹשֵׁל‎ a on jest panovník.

^{L. 30.} Budou jísti a klaněti se všichni tuční země,
Před ním padnou všichni, kteří sestupují do země.
^{L. 31.} A moje duše chce jemu žíti
A mé símě jemu sloužiti.
^{L. 32.} Vypravovati si bude o Hospodinu příští pokolení,
A nebesa budou vypravovati o jeho spravedlnosti
Lidu, který se narodí, který učinil Hospodin.

^{H. 30.} Jísti a klaněti se budou všichni tuční země,
Před ním se skloní všichni, kteří sestupují v prach;
A (který nemůže) sebe zachovati na živu.
^{H. 31.} Símě (mé) jemu bude sloužiti.
Bude se vypravovati o Pánu pokolením.
^{H. 32.} Přijdou a budou rozhlašovati jeho spravedlnost,
Lidu, který se zrodí, že (to on) učinil.

30. Tuční země východní metafora: pyšní, velmoži přidruží se k ubohým a budou bráti podílu na hodech Messiáše: budou jísti a klaněti se. Celý svět se tedy obrátí. Klaněti se mu budou i ti, kteří sestupují do země, v prach, to by byli lidé chudí a prostí; jeho církev bude všeobecnou. Mohl by zde býti ale též parallelism: ti tuční země by pak byli též ti, kdož sestupují do země t. j. do hrobu, smrtelníci. I ti musí zemříti.

31. V hebr. náleží 31a ještě ku 30. verši: Skloní se před ním ti, kteří nemohou sebe zachovati na živu, kteří musejí zemříti. Dle jiného výkladu: Který nemohl sebe zachovati na živu, totiž Kristus, jeho učenníci, věřící, ti budou pak sloužiti Bohu (jemu). Tak Is. 53¹⁰. Dle lat. slibuje žalmista neb trpitel: Že chce životem sloužiti Bohu, i jeho pokolení má Boha ctíti.

32. Dle hebr.: Bude se vypravovati o Pánu všem pozdějším pokolením kterak zachránil, oslavil Messiáše; to jest jeho spravedlnost, to, co on učinil skrze Krista. Celá pokolení si budou vypravovati o Božích dobrodiních. Chválu Boží, kterou napřed pěl trpitel (23), bude ohlašovati Israel (27), ale potom všichni národové všech končin světa ve všech pokoleních.

30. Massor. znění jest přetržené. Zenner nezahrnuje pro tuto nejasnost a pro větší počet slabik verše 26—32 ve sborovou píseň 1—25. Halévy překládá: »Všechněm tučným země bude snížiti se a vrhnouti se na zemi«; Baethgen: »Před ním toliko padati budou všichni tuční země« (dříve před tolika bohy). Ve 30c četli LXX לוֺ‎ m. לא‎ (též Aq. Sym. Theod. Jer.), proto: Ale má duše jemu žije (chce žiti). Wellh. כל ישני‎ (všichni, kdož spí) na m. כל דשני‎. ונפשׁו לא חיה‎ byl by vyklad slov יוֹרְדֵי עָפָר‎ kteří nemohou se na živu zachovati. Na místě ונפשו‎ mají překlady LXX, syr. וְנַפְשִׁי‎; חַיָּה‎ by bylo dle překladů 3. os. ž. perf. qal od חיי‎: Ale má duše jemu žije.

31.32. זֶרַע‎ dlužno čísti dle překladů זַרְעִי‎ mé símě. יָבֹאוּ‎ náleží ještě k לדור‎: pokolení (jež) přijde (přijdou); podobně נוֹלָד‎ jež se narodí ve v. 32. Lid, který učinil Hospodin v LXX a v syr., kde pojali יהוה‎ jako podmět.

Pokolením, jež přijde, rozumíme věřící, jež se evangeliem zrodí Bohu; křesťany se nerodíme, ale stáváme se jimi.

---

21. žalm nám líčí utrpení Krista Pána a modlíme se ho proto v den smrti Páně, v pátek (i v denních hodinkách pátku při primě), v památné dny Utrpení, sv. Ran, nejsv. Srdce Páně a na Veliký Pátek. Když obnažuje kněz na zelený čtvrtek chrámové oltáře, modlí se 21. žalm: Opuštěn zdá se býti Pán! Maria Panna trpěla s Ježíšem, v den Sedmi bolestí P. M. (při druhé památce) jest tento žalm mezi modlitby vřaděn.

Všeho požehnání dostalo se nám pro utrpení Krista Pána na kříži, pro jeho přesvatou oběť. Tehdy byl přemožen zlý duch. Kdyby i nyní zlý duch znatelným způsobem ovládl člověka, modlí se nad ním kněz při slavném vymítání vedle jiných proseb i 21. žalm.