Výbor z písní a ballad/(Předmluva)

Výbor z písní a ballad
	(Předmluva)	Má kráso krás

Údaje o textu
Titulek:	(Předmluva)
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	BURNS, Robert. Výbor z písní a ballad. Praha: J. Otto, 1892. [1], [2], [3], [4], [5] a [6] Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Robert Burns narodil se 25. ledna 1759 ve skromné chatrči v Alloway nedaleko Ayru, kde jeho otec, William Burness, byl zahradníkem a dohlížitelem na malém statku. Matka jeho byla sedlskou dcerkou z Carricku v Ayrshireu. Otec, přičinlivý, poctivý, hrdý muž, postaral se o řádné vychování svých dětí i v místní škole i doma. Na základě nepříliš obsáhlých, ale zdravých vědomostí, kterých nabyl v dětských letech, vyšinul se duchaplný hoch záhy z úzkého obzoru prostého venkovského mladíka. Četl Shakespeara a jiné anglické básníky, knihy dějepisné, studoval matematiku a měřictví, četl francouzsky, ba ani latina nebyla mu cizí, jakkoliv, jak sám praví, zůstal vězeti u věty: Omnia vincit amor. — Matka jeho ráda zpívala, a od ní, jakož i od staré příbuzné, Betty Davidsonovy, slyšel Burns množství národních písní, pohádek a pověstí. Když si otec najal samostatné hospodář ství, pracoval Robert s ostatními dětmi na statku až do svého třiadvacátého roku. Pokusil se pak o samostatnost v Irvineu, ale vrátil se domů s prázdnýma rukama. Požár zničil tam vše, co měl. Po smrti otcově najal si s bratrem Gilbertem hospodářství v Mossgielu u Mauchlinu, ale také tento podnik špatně skončil. Zde seznámil se s Johankou Armourovou, svou »Bonie Jean«, která se později stala jeho ženou. Poněvadž rodiče sňatku bránili, rozešli se milenci na čas, a horkokrevný Burns obnovil svou dřívější známost s Marií Campbellovou, svou »Horskou Méry«, která však za krátko po tom zemřela, zanechavši jej v nejhlubším smutku. Jí věnována jest báseň »Marii v nebesích«. Po nezdarech, jakých zakusil doma, chtěl Burns přijati službu na Jamaice, ale zatím učinilo jej první vydání jeho básní v Kilmarnocku (1786) přes noc slavným. Byl pozván do Edinburku a uvítán s otevřenou náručí v předních kruzích tamější společnosti. Byl muž příliš samostatný a bystrý, než aby jej tu byly oslepily i úsměvy vznešených vévodkyň, které, mimochodem řečeno, očekávaly ve svých salonech venkovského šviháka, ale nalezli jej od hlavy k patě aristokratem. Prosté, mužné a nenuceně uhlazené chování získalo mu srdce všech. Nicméně Burns věděl, že přízeň taková jest pouze na den, a když se byl v Edinburku smluvil o nové vydání svých básní (1787), za něž dostal 500— 600 liber šterlinků, vrátil se na venkov a usadil se na hospodářství Ellislandu u Dumfries. Neblahá hvězda pronásledovala jej i sem. Vzdav se hospodářství, přijal místo akcisního úředníka v Dumfries, které zastával se vzornou pílí. Začal churavět a dne 21. července 1796 krátce před úsvitem skonal. Žena jeho, Jean, přežila jej až do r. 1834.

To jest kratičký nástin zevnějších poměrů, v kterých žil nejslavnější a nejvíce milovaný ze skotských pěvců. Byl to život pohnutý, do jehož podrobností nelze se na těchto místech pouštěti, jakkoliv, snad více než u kteréhokoliv jiného básníka, rukou v ruce jde s ním bohaté a rozmanité poetické tvoření, které jest pravým obrazem Burnsova pohnutého nitra.

Bylo a jest zvykem zde na pevnině líčiti Roberta Burnse jako prostého venkovského samouka, — samouka v tom smyslu, že zpívá jako skřivan, ale netvoří jako poeta. Kdo pročte jeho básně, podiví se, jak ustáliti se mohl tento úsudek, vlekoucí se z literami historie do historie, kdekoliv se mimo Anglii jméno Ayrského »oráče« vysloví. A přece na první pohled poznáváme ducha v každém ohledu revolučního. On to byl, který v Anglii první porazil vládu umělůstkářské poesie Popeovy školy a s Wordsworthem, Shelleyem a Byronem pozvedl hlas přirozeného citu, hloubavé myšlénky i akademicky nepřistříhané vášně. V něm našla jeho vlast pěvce svobody, v něm ozval se člověk v celé síle mužné povahy, zodpovědný ze svých myšlének, skutků a snah pouze sobě a svému Bohu.

Dech francouzské revoluce zavanul také do prosté chatrče, kde mladý muž po své práci sedával u večer s knihou v ruce. Hnutí bouřící světem nechávajíc klidným podrost, z něhož on vztyčil se jako mohutný strom, lomcovalo každou jeho snětí. Ač ze své vlasti nohou nevykročil, procestoval duchem svět. Zpíval o těch a za ty, mezi nimiž žil jako jeden z nich, ale také jako někdo, jenž dívá se do hlubin jejich srdcí s pronikavostí badatele a s výše, o níž nikdo z nich neměl tušení. Vyslovil touhy jejich, dal tvar jejich mlhovitým myšlénkám a srdci jejich v smutku i jásotu řeč, která dnes, po stu roků neztratila ničeho na své horoucnosti, síle a svěžesti, neboť jest přirozeným hlasem srdce lidského. Po celé století ozývají se písně Burnsovy Škotskem. Na polích, na statcích, v chatrčích i zámcích zpívají je staří i mladí, a jméno Burnsovo jest klíč, kterým se otevře snad každé srdce škotské. Jako horský pramen proudí jeho poesie a osvěžuje stejně poutníka dnešního jako toho, jenž tudy šel před věkem.

V básních Burnsových na první pohled ozývá se nejzvučněji poesie lásky, ale ne svými písněmi erotickými stal se miláčkem svého lidu. Opravdovost, mužnost a láska k svobodě jsou základními rysy povahy skotského národa, a Burns jest prototypem těchto vlastností. Kdyby celý skotský národ zmizel s povrchu země a zůstaly jen básně Burnsovy, žil by v nich jeho lid v celé síle duše své, v každém hnutí svého žití a bytí. —

Zbývá skromné slovo překladatele. Podal jsem pouhý výbor z písní, ballad a básní škotského pěvce. Nevynechal jsem ničeho, co Skotům jest nejvzácnější. Přes to cítím sám, že bohatství to daleko není vyčerpáno, jakkoliv to, co podal jsem, stačí k ocenění velkého básníka u nás. Buď já sám tyto nedostatky nahradím, nebo kdo přijde po mně. Porovnání s originálem toto moje spracování arci nesnese. Burns, jak jest, formou a zpěvností zůstane výhradně majetkem škotským. Já chtěl, aby Burns k nám mluvil po našem a svědomitě jsem se vynasnažil, abych zachovávaje pokud možná především pel a svěžest původní, nečinil násilí jazyku našemu. Rozměry, až na malé oběti, které na málo místech nutně žádal jazyk náš, zachoval jsem. Český text všech nejoblíbenějších písní dá se podložiti nápěvům skotským. Neodkládám práci svou na dobro. Vrátím se k ní znovu s toutéž pílí a láskou, s kterou jsem ji započal.

Za přátelskou pomoc, které se mi ochotně dostalo z Anglie od básníka Ed. W. Gosse a vydavatele »Burnsovy kroniky« pana Johna Muira z Kilmarnocku, vzdávám vřelé díky.

V PRAZE, v listopadu 1892.

Jos. V. Sládek.