Výbor z Květů zla/Cesta na Kytheru

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cesta na Kytheru
Autor: Charles Baudelaire
Původní titulek: Un voyage à Cythère
Zdroj: BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla. Praha : Otto, 1927. s. 58–60
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70
Související: Cesta na Kytheru – překlad v Moderních básnících francouzských

Mé srdce jako pták těkalo každou chvílí
kol plachet, provazů, kam volno bylo zraku;
loď zatím plula dál pod nebem bez oblaků,
jak sluncem zářícím by letěl anděl zpilý.

Ký černý ostrov zde? — To Kythera! kdos praví,
to kdysi slavná zem, kde zpívalo se rádo,
to starých mládenců banalní Eldorado.
Blíž hleďte, chudý kraj a věru málo smavý.

— Ach, tajův ostrove a luzných srdce svátků!
Hle! staré Venuše se hrdý fantom snuje
nad tvými vodami, jak dech tam poletuje
a něhou opájí a láskou srdce v zmatku.

Myrt svěžích ostrove a květů v máji mladém,
ctěn pro vždy národy, kam v svaté hrůze spěly
vždy vzdechy srdcí všech a kam se obracely,
jak vonné kadidlo nad růžovým vlá sadem,

Kde znělo hrdliček od věků cukrování!
— Teď jsi, ó Kythero, jen pouhým skalním prahem,
nad kterým hýká sup! Na úbočí tvém nahém
kýs předmět podivný mou zřítelnici raní!

To nebyl starý chrám, pln stínův a pln křoví,
kde květů milenka, mladistvá spěla kněžka,
svůj rozhrnujíc šat, zkad vůně vlála těžká
a divný, tajný žár na každý větřík nový;

Však sotva naše loď až ku pobřeží sjela,
bílými plachtami kde ptáky vyplašila,
my zřeli, trojhranná to šibenice byla,
na mraků pozadí jak cypřiše se tměla.

A ptáků divý sbor se na svém pás’ tu lupu
a oběšenec rval, jenž k hnilobě byl zralý,
jak dláto zobák svůj ryl každý v jeho svaly,
do děr všech krvavých na hnijícím tom trupu.

A oči díry dvě, a z břicha proklaného
po stehnách splývala mu střeva vodopádem,
a jeho katani, v kvas lačným hnáni hladem,
až na kost zbavili jej zobci masa všeho

A dole žárliví čtvernožci stáli v ryku,
ti čumák tyčili, ti civěli kol lačně,
v jich středu obluda největší dlela mračně,
jak katan obklíčen svých davem pomocníků.

Kythery rozenče! Krásného nebe synu!
Tys trpěl urážky ty, mlčenlivý, tichý,
jak smírnou odvetu za děsné lásky hříchy,
jež tobě nepřály, bys v hrobním zdřimnul stínu,

Mé jsou tvé bolesti, ty oběšenče směšný!
jak zřím tvé údy vlát, má duše bolest cítí,
hnus vrhnutí se v ráz přes moje zuby řítí,
jak žluč a pradávných mých bolů příval spěšný

Před tebou, chuďase, před vzpomínkou tou drahou
vše spáry, sanice svých nepřátel jsem cítil,
kdy který havran se a šakal na mne řítil,
jichž, dráti srdce mé, jedinou bylo snahou.

Jak luzný kol byl vzduch, jak tiché bylo moře!
Však pro mne všecko děs a krev, jež radost plaší,
já, běda, srdce své jsem nes’ jak ve rubáši,
v ten symbol pochmurný se myšlenkami noře.

Neb na ostrově tvém, kde ráj vše býti mělo,
já viděl. Venuše! stál čekan s mojí tváří…
— Ach, Pane, sílu dej a odvahu mi v stáří,
bez hnusu dívat se na srdce své i tělo!