Ariel Mirandě: Hudby vem
otroka od toho, otrokem
jenž tvým jest v lásce své a touze,
jej nauč souzvukům všem, pouze
jež umíš jediná ty z všech,
že duch vzplá v takých rozkošech,
že radost sebe zapříti pospíší
a mukou jest, jsouc nejvyšší!
Fernando tvůj princ, tomu chtěl,
by dal ti chudý Ariel
tu němou zástavu všeho blaha,
jež vyslovit řeč nedosahá.
Ariel, strážný tvůj duch jest,
on z žití v žití u všech cest
za tvojím štěstím dál se hne,
neb tak jen vlastní nalezne
z Prospera okouzlené chýše,
jak mohutný verš onen dýše
až na trůn Neapolský táh’
před lodí mořských po vlnách,
jež nenechají nikde sled,
jak živý meteor on let’.
Až umřeš, luna mlčící
v svém omdlévání se tratící,
nebude míti větší žel,
než opuštěný Ariel.
Na zem až přijdeš oživena
jak hvězda zrození neviděna,
Ariel povede tě v pění
po moři žití tvého narození.
Ó mnohé, velké změny se staly,
co s Fernandem jste se na cestu dali
tou poutí lásky, však Ariel
vám k službám byl a s vámi spěl.
V šťastnějším, prostším losu již
jest zapomněna dnů těch tíž
a nyní, ach ten bědný duch
za jakýs, který spáchal dluh,
jak v hrob do těla zaklet jest
a k tobě jen smí prosbu vznést,
za služby své, za trud, v nějž kles’,
o píseň zítra, úsměv dnes.
Ten, kdo ten nástroj vytvořil,
by harmonie echem byl,
strom skácel Apeninských skal,
kde v zimním snu hvozd celý spal,
v svém božském klidu kolébán
jsa vichrů dechem se všech stran;
ten o minulé jeseni,
ten o vesny snil blížení,
ten o deštích a puku jara
o písních ten, kdy Červen hárá,
o lásce všichni. Tak ten strom
(buď náš skon jemu rovný v tom!)
ve spánku zemřel, nezalkal
v šťastnějším tvaru znovu vstal.
Pod nejkrasší hvězdou v rozmaru
z něj vytvořil umělec kytaru,
jí pravé učil odpovědi
těm, kdož se správně tázat hledí
na sladké řeči, tvá jak jest,
lkát v sladké touze lesů zvěst
i věštné hlasy údolí
když větry letní hlaholí.
Neb nebes všech i plání kryje
se přesladká v ní harmonie
i hvozdů, hor vše ohlasy,
i bystřin ševci stohlasý,
nejsladší pahorků všech echa
i noty zřídla, v dál jež spěchá,
i hlasy ptáků, včel a much
a letních moří šum a ruch
i deště šelest, rosy spád,
co večer zpívá napořád.
Zná ona zvuk ten neslýchaný,
dne během nebem na vše strany
jenž na své cestě, kudy pluje,
náš pozemský svět osvěcuje.
To všecko zná, však neodpoví
těm, kdož jej umně neosloví,
duch, jenž v ní zajat, doma jest
dle vtipu tazatele, zvěst
zní její pouze, němá bude
a bezcitná a nezahude
těm, kteří poznat chtějí taje
pradávných věků — nezahraje:
Však v tom, co její sladký hlas
potěší umné prsty v ráz,
své zvuky nechá nejsvětější
jen Janě vaší nejmilejší.
PD old 70