Vítězslav Hálek (Vlček)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vítězslav Hálek
Autor: Václav Vlček
Zdroj: Osvěta, 4. ročník (1874), s. 864–868. online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Související: Autor:Vítězslav Hálek

„Jsme nešťastni — ó bože polituj, jak nešťastný jsme lid! Tvrdý osud urputně nás stíhá — ránu za ranou nám zasazuje ruka jeho železná, a působí nám ztráty nejbolestnější.

Ne vítr podzimní to krajem zavanul — to anděl smrti zašelestil svými perutěmi. Ne první mráz jen hubí pozdní květy po nivách: nám v sadě otčiny nejvzácnější zmařen strom!

Ne mlha jenom, šedý závoj jeseně — to po horách a úvalech spěje pověst žalostná — od města k městu, po všech dědinách — na dvéře tluče budov nádherných i nízkých chatrčí. A všude na tvář seje bledý úžas a jazyk oněmuje a údy ochromuje ustrnutím.

Ó pověst děsná! Dosti dlouho již náš osud podoben osudu Jobovu, na trpké noviny jsme uvyklí, že dobrých ani neočekáváme: však tato zpráva příliš jest krutá, na tuto zprávu nikdo nijak nebyl připraven, spíše než této zprávy byli bychom se nadály hromoblesků z nezkaleného blankytu — na tuto zprávu vyrývá se všude ze rtů zsinalých jedna odpověď: „Ne, ne — to není, ó to není možno!“

Vší silou bráníme se uvěřiti tomu, nad otevřeným hrobem ještě z prsou našich nechce naděje a ještě srdce naše prosí: „Zůstaň s námi — neopouštěj nás!“ A přec jen opět vidíme tu hroznou, nezměnitelnou skutečnost. Ach, jest to pravda, srdcelomná pravda! Slavný dědic nadání Máchova, náš Vítězslav Hálek stal se dědicem i Máchova truchlého osudu!

Povolme slzám — srdce, ach, potřebuje úlevy! Povolme slzám, nezdržujme násilně jich proud: zde plakati není slabostí. Zde plakati tak málo jest stydno jako že nám dán jest mluvy dar: zde, v této chvíli pláč jest řečí jedinou!

Odchází Hálek! Tak těsně přirostlý k srdcím tisícův, dává nám „s bohem!“ Odchází, aby se víc nevrátil — a sporé jen okamžiky jsou nám vyměřeny, bychom se s drahým rozloučili — ach, rozloučili na vždy!

Hořem rozrýváno nitro bolně krvácí — ó kterak tu možno vysloviti, čím nám byl!

Kdy by tu z pozemského žití vykročoval jen muž spravedlivý, šlechetný, prostý úhony, ryzé povahy, čistého života, jakým Hálek byl: my bychom nad ním lítostivě vzdychali. Kdy by v té rakvi, u níž stojíme, nespočíval leč jen milý dobrý soudruh, spolehlivý věrný mílovaný přítel, jímžto Hálek byl, s nímžto jsme se potkávali v každém dobrém podniknutí, v každém díle užitečném, s nímžto jsme obcovali a pracovali den co den a rok co rok: rozchod s ním rmoutil by nás do duše. Kdy by v té rakvi, u níž stojíme, nespočíval leč jen zdárný syn, předčasnou smrtí vyrván stařičkým rodičům: my bychom ve hrob jeho slze ronili. Kdy by v té rakvi nespočíval leč jen vroucně milující, vroucně milovaný manžel a láskyplný otec: my bychom s rodinou jeho nad ním zalomili rukama.

To všecko byl, jenž v rakvi této spočívá, avšak on mnohem, neskonale více nad to byl!

Byl vyvolenec bohem nadchnutý a poslaný na prospěch milionům. Narodil se v chýši vesnické a neměl žádných statkův: a přece byl bohatec, který štědrou rukou rozdával skvosty nejvzácnější, démanty svého ducha. Sám nevyhledával ničeho než plniti úřad sobě uložený: v drsném světě býti apoštolem poesie. Nechť kolem něho všední vřava sebe hlučněji hřmotila, hlas jeho vždy zněl čistě jako harfa Eolská. Byl pěvec božstvem posvěcených úst — a duše jeho byla luznou krajinou, kde věčné skví se jaro a kde pučí nesčíslné květy v nejsličnějších podobách. A byla duše jeho hlubinou, kde ukryto drahých perel bez počtu: kdy se tam koliv pohřížil, vždy vynesl na jevo nové přebohaté poklady a kladl je na oltář českého umění. Třesoucí se rukou, s lícem zroseným pokrývá dnes Musa česká vavřínem hrob svého velekněze naříkajíc: „Nehynoucí jsou tvoje zásluhy — a nesmírnou mně ztrátou tvůj příliš časný hrob!“

Byl tvůrcem krásy, byl tlumočníkem srdce lidského, byl důvěrníkem celé přírody a nejpovolanějším mluvčím jejím: čeho se dotekl, to nebylo jen zlato hned, to bylo čarovné teplo a světlo, to mělo cit a život a mluvu kouzelnou.

Byl v mrákotném světě vždy požehnaným světlonošem, byl pravdy obhájcem a bojovníkem práva, byl všeliké křivdy nenávistník a přísný karatel, všech utiskovaných, opuštěných, nešťastných byl přítel bratrský.

Veliké jeho srdce horoucně milovalo vše, co krásného a dobrého, však nejhoroucněji milovalo svoji vlast. Jí všechny jeho myšlenky a tužby byly zasvěceny, jí náleželo všecko jeho snažení a konání. Jí pomoci, ji povznesti, ji obohatiti, ji oslaviti přede vším světem: to bylo jemu vždy žádostí nejvyšší.

A jako skvělý byl jeho duch, jako spanilá byla jeho povaha, jak ušlechtilé jeho skutky, jak znamenité ovoce jeho činnosti: rovněž bylo živobytí jeho utěšené. On nepsal jenom verše líbezné: celá jeho pozemská pouť jest jedinou krásnou básní!

Ó žel jenom, že báseň ta se skoncuje tak tragicky! Žel, že rodině své, přátelům, že uměnám i vlasti odňat jest tak brzy, odňat jest v tu dobu, kdež jeho nadání a jeho síla byly v plném rozkvětu!

Krutá jest nám všem předčasná jeho smrt, kvílení rozlehá se po všech českých vlastech — a přece usouditi musíme, že nad takovou smrt nelze sobě přáti krásnější. „Jen zevšednět mi nedej bože!“ — tak sobě přál, a bůh ho vyslyšel. V plné síle, na vrcholi slávy, bez bolesti, beze stesku tiše usnouti — totě smrt básníkova, tak poetická, jak byl život jeho.

On nikdy nenaříkal, on nikdy hlavy nevěšel, on vlastní smrti okem pokojným hleděl vstříc. Hle, co sám pověděl:

To mi dosti, v chvíli pravé
že vydechnul jsem nápěvy,
v nichž zaplesal jsem beze stesku
a dotesknil se úlevy.

Pak nechť i zahrajou si větry
nad hrobu mého trávníkem,
já v chvíli své, v mých růží květu
jsem přec jen býval slavíkem.

Byl slavíkem, nad nějžto české háje nikdy neslýchaly milostnějšího! Teď náhle umlká…

Potuchly na obloze červánky, večerní temno se rozhostilo vůkol — ach, to nad naším Hálkem se skláni černý prapor!

A ten tlukot srdcí a ta bouře v duši a ty smutné vzdechy a to žalné štkání — toť poslední Hálkova píseň večerní, poslední také ve přírodě zpěv!

Umlkla na vždy ústa slavíkova! Avšak ty zpěvy, ježto vydechnul, v nichžto plesal v době své, ve květu růží svých — ty čarokrásné zpěvy neumlknou, nezaniknou nikdy, ale budou zníti k potěše a radosti jednomu pokolení za druhým.

Po zemi se rozhostilo temno — avšak na nebi našem nová veliká vychází hvězda, zářící milým jasným, klidným světlem, které nepotuchne po věky.

Tou hvězdou jest tvé jmeno, vzácný, milovaný! Ty od nás odcházíš — avšak ne do hrobu: dvéře velebného slavochrámu se otvírají před tebou, a matka Sláva v něm tebe usazuje na místo vznešené, mezi své největší pěvce, po boku Puškina a Mickiewicze.

Ty nejsi mrtev — ty jsi nesmrtelný! S tvou rakví jen se rozlučujeme — tvůj duch s námi zůstává, a tvým domovem jest nyní naše srdce, ze kterého tě nedovede vychvátiti žádná moc. Ta láska, která žije po tobě, nemenší jest než tvoje nehasnoucí, nevadnoucí sláva!“

*

Tak mluvil redaktor těchto listů na hřbitově Vyšehradském za tichého večera, kterým se končil 10. říjen. Plameny přečetných svící ozařovaly rakev nad otevřeným hrobem položenou, vavřínem pokrytou — a všichni, kdož tu koliv stáli v hustých zástupech, plakali hlasem.

Byl to den nevýslovného zármutku!

Když v předešlém čísle Osvěty, která Hálka od samého počátku počítala mezi nejlepší své přátele a nejpřednější spolupracovníky, podávali jsme dokončení jeho povídky Pod pustým kopcem, kdež bychom se byli nadali, že nám bude v čísle následujícím podávati zprávu o jeho úmrtí a pohřbu! Hálek se vždy zdál vtěleným zdravím; nikdy jsme neslyšeli, že by churavěl, vzezření jeho vždy bylo plno života a síly.

V polovici měsíce září vyskytly se na něm první známky, že není ve své obyčejné dobré míře; byl bledý ve tváři, pravil, že jest mu jaksi nepříjemně — však nebral to nic na váhu; měl za to, že při svých častých výletech z Prahy na Závist se trochu nastudil. V neděli dne 20. září učinil posledně takový výlet, nazejtří večer naposledy byl ve schůzi Umělecké besedy; nemoc se ohlašovala důrazněji, Hálek ulehnul, a lékař přivolaný oznámil, že tu nemoc těžká, zánět pohrudnice.

Ošetřován jsa nejněžnější péčí vzorné své choti oznamoval nám Hálek po několika dnech, že šťastně krisi přestál, že vyváznul z nebezpečenství, ale že celé týdny ještě bude museti na loži strávit. Byl stále velmi poklidný, žádné netrpělivosti neprojevil. A my všichni byli té nejlepší naděje.

Však tu lékařové shledali, že k nemoci jedné se přidružila jiná, nejvýš nebezpečná — a brzy zvěstovali tu ohromující novinu, že není žádné pomoci!

Nemocnému ovšem nebezpečenství utajeno, on sám to netušil, on do poslední chvíle nic nepochyboval o svém brzkém uzdravení… Do poslední chvíle také zůstal při jasném vědomí, slábnul sice a oko zhasínalo, však odpovídal rozumně a určitě.

Slabost rychle vzrůstala, nemocného vždy více přemáhala dřímota — až dne 8. října po polednách usnul na věčnost!…

Jaká to pohroma! Zrovna jako by se náhle otevřela propast a pohřbila nám v bezedném jícnu muže, nad jehož ztrátu žádná bolestnější nás stihnouti nemohla! Měltě Hálek právě druhé své jaro, dobu šťastnou, plodnou, požehnanou; mezi tím, co po takovou dobu již vášnivá politická řež vůkol pustošivě řádí, co tak mnozí jiné velikosti a jiné národospásné práce neznají než štváti Čechy k nenávisti proti Čechům, Hálek vždy stál v přední řadě těch, kteří positivně pracují, a plody práce jeho rok co rok byly hojné a znamenité. Co on beze hluku vykonal, náleží a náležeti bude mezi převzácné poklady národa českého: čím mohl ještě literaturu naši obohatit, kdy by tu byl o 20 let déle potrval!

Jsme nešťastni. V tom šírém světě mezi národy stojíme jak opuštěné siroty, pro něž jiní nemají než nelásku a útisk. Kdo přítelem jest nám? Ani my sobě samým — úpíce všichni pod společným břemenem nemáme k sobě vespolek citu, tiskneme nelítostně druha druh. I osud nám krutým protivníkem — vyhledl sobě zas mezi námi za oběť svou muže, jenž byl naší láskou, chloubou a slávou, naší převelikou nadějí.

Když umíráček zvěstoval smrt Hálkovu, oněměl na chvíli bohopustý vřesk našeho veřejného „života“. A v Praze i na venkově všude jen se ozval žalostný nářek — hrob Hálkův byl společné místo, na kterém se shledali odpovědní nepřátelé našich politických táborů. U rakve Hálkovy jsme byli zas jednou důtklivě připamatováni, že jsme jedna rodina — na rakev Hálkovu všichni snášeli věnce.

Pohřeb jeho byl velikolepou národní tryznou — nad žádným hrobem naše pokolení neprolilo tak hojných a tak srdečných slzí jako nad hrobem Hálkovým!