Vánoční album/1884/Ballada vánoční

Vánoční album/1884
Vánoční vzbouření	Ballada vánoční	Motivy k vánočním písním

Údaje o textu
Titulek:	Ballada vánoční
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 177–181. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Matičko, ty matičko má,
kde as nyní bloudí on?
A že ke mně nepřichází?“ —
Stará matka těma rtoma
umlčela dlouhý ston.
Měsíc bledé světlo hází
na obě. Tu v loži jedna,
zubožená, chudá, bědná —
je to hvězda zapadlá.

A ta druhá nad ní sklání
hlavu těžkou jako v snách
a ty ruce tiše lomí.
Co to chví se bledou skrání,
co se chvěje v vzpomínkách!
„Matičko, teď napadlo mi,
jak to bylo u nás vloni…
zas ten večer níž se kloní,
štědrý večer… Kde je on?

Seděli jsme vloni tady,
byl tu ještě otec náš,
žertoval a smál se, s námi — —
A on též… jak zářil mladý —
matičko, zda vzpomínáš —
a nás bavil pohádkami
a jak říkal, až se vrátí —
Matičko, mne lítost chvátí,
abych dříve umřela…“

„„Probůh, dítě —““ „Matko drahá…“
„„Ne, tak nemluv, musíš žít
teď i tomu broučku svému…““
„Oh… ó matko, po mně sahá
tmavý stín… leč s hlavy svit
září čistý… k neznámému
volá břehu…“ „„Nic to není.
Je to jenom těžké snění.““
„Kdyby, matko, byl tu on…“

„„Ztiš se jen, snad přijde dneska.““
„Ovšem, matko, řekl tak.
Řekl mi, než rok se vrátí,
že ta malá ruka hezká
bude jeho.“ — Kalný zrak
nevýslovný smutek chvátí.
Je ta ruka suchá, bílá…
„A já jsem mu uvěřila,
otec měl jej také rád.

A nadšení svatý nával
když jej chvátil, otec sám
tisk’ jemu tu ruku vřele.
A když s otcem malovával,
zdálo se mi, k výšinám
že se vznáší… rozechvěle
hledím za ním… křídla bijí,
slyšíš, slyšíš… v Italii
je teď snad už velikým.

Matičko… mé dítě… běda —
vidíš… hle, tam v rohu ční
v středu našem ozářený
malý strůmek… výš se zvedá
stromeček můj vánoční…
A on ke mně nachýlený
hledí na mne… skráň mi šílí —
a zas ten stín teskný, bílý
na mne níž se uklání — —“

Do podušky klesla zpátky.
Utichla. A mrtvou spíš
zdála se s tím bílým čelem.
Pak v náručí staré matky
pláče děcko… Neslyšíš —?
po tom světě celém, celém
převelebný chorál zvonů
a ta píseň milionů:
— Narodil se Kristus Pán.

„Kdo se tě, můj broučku, ujme —
vidíš, musím, musím v dál,
hleď, je též tam strůmek malý —
Matičko, už rozsvěcujme,
světlo, světlo… Vidíš, vzplál,
ale mně se oko kalí,
je kol tma… Teď záře snivá.
hleď, ó hleď — to s nebe dívá
maličký se Ježíšek.

Hleď mé dítě, s tebou hrá si
a tě líbá po čílku…
a životem provodí tě —
Velký Bože, v lesku krásy
v tlupě malých andílků,
koho nebeské to dítě,
koho mi to nyní vede…
To je jeho čelo bledé,
vidíš, matko, to je on…“

„„Ztiš se, dítě, smyslů hra to,
já tu jsem a synek tvůj.““ —
„Ne, ne, vidím jasně… Drahý,
hle mé dítě, naše zlato,
zlíbej je a poceluj…
Hleď, znám ještě ty tvé tahy — —“
„„Ztiš se, dítě, nic to není,
je to jenom těžké snění.
Ale ty se chvěješ tak.““

„Ne, ne, milý, pojď sem ke mně…
A kde jsi tak dlouho byl?
Dej mi ruku — tiše — — tiše — — —“
A tak ztrnule a němě
bílý anděl políbil
její čelo — naposledy
zachvěl se ret siný, bledý,
naposled! — a nikdy víc.

Nikdy víc! — — A v stínu dveří
bez slova stál mladý muž.
— Marie, ó Marie má,
pozdě, pozdě! — Tmavou šeří
v dalekou a spící hluš
zavzněl vzkřik — pak noc je němá.
Mřížemi jen měsíc vzchází
a na mrtvé čelo hází
zádumčivý paprslek.

A je noc tak široširá,
všude, všude zář a ples,
dnes je v každém srdci štěstí
hluboká a čistá víra…
A tou nocí do nebes
étherem si cestu klestí
převelebný chorál zvonů
a ta píseň milionů:
— Narodil se Kristus Pán.