Přeskočit na obsah

Vánoční album/1883/O štědrý večer

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O štědrý večer
Autor: František Chalupa
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 153–158.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Kdes v světa koutě, v tiché cele
kmet Komenský jak na poušti.
V rov nadějí a ve hrob žele
vzpomínka kořen zapouští.

Je štědrý večer. Radost všechna
vyletla s nebe na zemi,
a šťastný člověk nepovzdechna
jak dítě plesá: „Blaze mi.“

Jsou šťastni všichni? Jen ti pouze,
k nimž tento anděl zaletí —
a jiní ždáti musí v touze,
než přijde, třeba staletí!

Tak dumá stará hlava, šedá,
a kalné zraky patří oknem ven,
kde s bílým mrazem zima bledá
dnes svatební svůj světí den.

Zle vichr kvílí, stená, pláče
a ze sna budí topoly,
když s větve mrtvé padá ptáče…
Mráz pyšně kráčí po poli.

Mrak šerošerý nebe stíní,
by neviděla smutná zem,
jak andělů sbor z nebe síní
již dolů letí s Ježíškem.

Děs v líce sníh jim divě mete,
vrch sněžný na vrch narovná
a oni přece, dobrý kmete,
své kouzla nesou čarovná.

Tvá stará hlava klesla v dlaně,
žal v duši jako balvan pad.
Ty myslíš v hoři, myslíš na ně,
zda spásu nesou zemi snad.

Kam upíráš hled? Hledí v kraje,
kde zemi vlaží krve proud,
z běd semene kde plod již zraje,
kde mrtvá těla místo hroud.

V zem psanců, v kraje Českých Bratří,
kde zhouby bouří vodopád,
v zem rodnou, v svaté luhy patří
ten pastýř rozplášených stád.

Komenský… Líce na smrt bledy.
Ó štěstím jest, že vlhký zrak.
že zasmušené, kalné hledy
té dálky neproniknou mrak.

Jen upomínka peruť zvedá
a kvapně zaletuje tam,
a klenot rodné země hledá.
v níž Praha jako drahokam.

Kde divé Orlice proud vzdychá,
kde na mohyle choti žal
si used, — a s ním bolest tichá,
tam věčný Labyrint svůj psal.

Tam Žerotínu s Bohem dával.
Když v pláči neměl psanců ret
a cedr nadějí zlý nával
zlých vichrů ve prach klamu smet, —

kdy opouštěli domy, chrámy
a víry svěží ratolest
jen brali s sebou: „Bůh je s námi,“
děl bratřím, „záštitou nám jest.“ —

Zas upomínka letí v dáli,
kde v dumy smutný Petřín pad,
kde s vysoké a šedé skály
v proud tichý patří Vyšehrad.

A hledí tiché nad Hradčany…
Kde genij český sám a sám
své vlasti oplakává hany,
se otevírá pustý chrám.

A v plášti skvostném abatyše
jde Mlada, panna lepých vnad,
jde velký Otakar a tiše
jde s nimi slavných Čechů řad.

Je socha panny na nádvoří.
Ret něm jest, lící oval bled;
své oudy nahé v šero noří
a v studu klopí cudný hled.

Zde průvod stanul. Tichá slova
k ní zahovořil velký král:
„My vycházíme z hrobu znova,
kde příšerný sen nám se zdál.

Šat slávy strhli tobě s těla
a s hlavy tvojí diadém,
bys žalem se a studem chvěla
zlých utrhačů patří tém.

Je štědrý večer, vlasti, máti;
my jdeme všichni hodovat…
svit hvězd nám bude s nebe pláti…
Zde koruna tvá, tvůj zde šat…“

Zjev panny zdvih se, zmizel v tlumu.
Hluk šumný slyšet v komnatách — —
Kvil větru náhle plaší dumu
a kmet zří kolem jako v snách.

Zle vichr kvílí, sníh se mete
a z věnčí dýchá ostrý mráz.
„Jak dítě,“ šeptá, „blouzníš, kmete,
bys tíhu hoře nesl snáz.“

I zachvěl se jak nad propastí
a z hloubi ňader teskně vzdych.
„Jsi jak ta němá socha, vlasti!
V prach tebe smetl vrahů pych.

Šat slávy tobě strhly s těla
a s hlavy tvojí diadém,
bys žalem se a studem chvěla,
zlých utrhačů patří tém.

Kdo oblaží tě skrovným darem,
kdo v štědrý večer, v svatý čas?
Kdo tobě bude Otakarem,
v hav slávy oděje tě zas?

Kdo purpur královského havu,
kdo žezlo tobě v ruku dá,
korunu na tvou vstaví hlavu?
Kdo? — Ba snad nikdo, matko má!“

V ten večer, jindy plný něhy,
když Ježíš dary do Čech nes’,
zlý vítr cesty zavál sněhy
a štědrý dárce — zbloudil kdes.