Vánoční album/1883/Kolo osudu

Vánoční album/1883
O štědrý večer	Kolo osudu	Dáreček z lásky

Údaje o textu
Titulek:	Kolo osudu
Autor:	Gustav Dörfl
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 159–162. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Šeř barví tmavěj horstvo dálavy,
i tu ten úvoz s holých keřů lemy,
že všechno všudy od nebes až k zemi
je jako jedno — obraz mlhavý;
a jedna hvězda chví se nad větvemi
      mně zrovna u hlavy —
chce snad tím kmitem něco povědít mi?…
Ó já v tom čárném podjesenním přítmí
list suchý vidím padat na hrudu…
a slyším hrčeti koleso osudu.

Ó Bože můj, takž ta má předtucha
přec jenom nikdy nebývala klamnou,
že osud můj se rychle žene za mnou!
Vždyť hrkot jeho — jiným bez ducha —
mně poetovi píseň převýznamnou
      už hrčí do ucha,
a v písni této slyším drahou máti,
starého otce i svou mladost lkáti,
že už snad šťastným více nebudu — —
ach, tak mi vniká v sluch to kolo osudu!

Kdo, kdo mi poví, odkud ze světů
se tmavých dálných ten můj osud valí?
Zda dřív či pozděj než-li já, ten malý
červíček prachu, dal se do letu?
jaké as moci jemu vzniknout daly
      a k čí as podnětu?
Zda také rostl? kterak v pohyb dal se
z těch světů ke mně? a proč sformoval se
v mé obraznosti prázdné přeludů
co kolos kolosů, co kolo osudu?

Já vím jen tolik, že už dávno jsem
co hoch i junák všemi skutky svými,
i vůlí, vzdory, ba i myšleními
jal hýbati se oním kolosem
a řetězy jej stále pevnějšími
      táh vlastním za losem,
a že čím více v život já se hřížil.
vždy víc a více On se ke mně blížil,
až brzo v radost, brzo do trudů
mi začal hrčeti co kolo osudu.

Ó vím, už vím, proč v léta úpalu
i chladu zimy dobou dětství kráče
já byl tak šťasten jak to vzduchu ptáče,
jež zpívá o všem, jen ne o žalu,
a zapláče-li, že to pozapláče
      jen v blaha návalu:
to bylo proto, že jsem tenkrát ještě
pro samou hudbu májového deště
a pro padání zimních žaludů
neslyšel hrčeti to kolo osudu.

A zvuk té hudby ve mně neutich,
když cos jak hoře slastí počalo mně
svírati prsa, že jsem nevědomě
od dětských hraček k lesa temnu tíh,
a láska k dívce snášela se do mě
      na touhy perutích —
však teprve když maje na klíně ji
polibek první vtisk jsem na rty její,
tu také prvně tajném u studu
jsem slyšel zahrčet to kolo osudu.

A když pak na to o svém domově
na břehu moře truchle přemítaje,
já konečně se oné lásky taje
jal poznávati v zemi Knoxově,
jež objímajíc rodiny i kraje
      spočívá na Slově;
a když jsem cítil, jak tak hynu, hynu
a jak mne cosi táhne k Hospodinu:
tu jalo se mi starých do bludů
už mocně ozývat to kolo osudu!

A teď kdy v zbroji ducha rytíře
jsem opět doma, kde snad na mne vložen
je velký úkol, lít tu lásku do žen
a našim mužům zpívat o víře,
by Čech své jméno, znova nepřemožen,
      strh s hanby pranýře:
tu ať už nářek nad nynějškem vedu,
ať hroužím sobe v lepší život dědů,
mně ku každinké práce popudu
v sluch hrká víc a víc to kolo osudu!

Jednou jak hrozná píseň o smrti
se blíží ke mně jistě, odhodlaně,
a jindy zase, nepřátel jak zbraně
by zvrátit chtělo v spoustu padrtí,
že popřeje mi buď se vzepnout na ně
      aneb mě rozdrtí!…
Nuž na té cestě ať je doprovází
již anděl zdaru, nebo anděl zkázy,
mně všechno jedno: — jen když dobudu
si slávy v nebesích tím kolem osudu!