Vánky a vichřice/Mlhy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Mlhy
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 120–123.
Licence: PD old 70

Minulost — — —

Z nesmírnosti vod vyvstávaly vyvýšeniny a pokrývaly se hlinou a prstí. Tu a tam vznikalo cosi, co mělo být po věcích mechem, rostlinou, stromem. A mezi vrcholky vyvýšenin proudila divě voda, spojující vzdalující se moře a ve vodě zápasila zvířata. Když rudě zbarvené slunce ohřálo zvýšený břeh, vystupovali velicí ichthyosauři a iguanodoni z vody a vystavovali své nestvůrné končetiny a svá obrovská těla hřejivým paprskům slunce a provalovali se v teplém písku. Vzduch plný vodních par, těžký, vlhký, nade vším tím se vznášel a oblohu nebylo viděti pro dusné mraky. Svět byl ve svém zrodu. Nebylo ticha, ani klidu. Hučení vln a praskot drolících se skal, řev ohromných vodních nestvůr naplňoval ovzduší a vše se třáslo a chvělo porody i smrtí. I voda se někde barvila temnou krví i osýchající břeh rudl umírajícím tělem.

Byl hněv i zášť, byl vztek i násilí, byla i bolest a byla láska.

Svět se rodil a tvořil, vzduch vířil nesmírnými vlnami vzruchů tělesných a vznikajících pocitů duševních.

Bylo hrozno i slavno!

A v jednom a témž okamžiku vznikla Láska a Bolest a všecko tvoření poskvrňováno bylo horkou krví — — —

* * *

Přítomnost — —

Sedíme na kraji lesa. Po naší levici lesík, pak pruh pole, pak zase les; na kraji tohoto velký bor.(„Ani dědové nepamatují,kdy ten byl sázen.“)

Po naší pravici zase lesíky a před námi zelené čtverce a obdélníky rolí, hlasitě šumících svým metajícím obilím. Z údolí povykukuje věž a tu a tam střechy domů a za údolím do výše vystupuje kopec s rolemi a lesy.

Mezi tím místy střechy z vesnic a bílé prachem cesty (i tam kolem těch lesů všude je zeleno). Slunce je blízko západu a paprsky jeho barví borovice a dosud malé klásky obilí do růžova. Díváme se do vrcholků stromů a pozorujem květy rostoucí v šištice.

Vedle nás malá, nízká borovice a jedlička. Obě radostně pukají a pyšní se letošními dlouhými výhonky.

V údolí píská vlak a hlomozí ruch dělných rukou; zde ticho a klid, až hlava přestává bolet. A vzduchem kolem nás vane poesie.

To bylo dřív a jak je to teď? Nikdo určitě neví. Teď všude sledy pilných rukou a duší, sledy myšlenek a pocitů.

Z dáli znějí zvony a tisíce lidu šeptají své modlitby a pozdravují bijíce se v prsa Marii.

Zrozený před lety svět se změnil a teď před našimi zraky leží beze změny. A přece i teď v klidu je ruch, ve zdánlivém ukončení je začátek.

A jako ten cizí člověk, který kolem nás v dáli chodí se sekyrou a plachtou a vyhlíží, kdy odejdeme, aby některé borovici zasadil ránu, tak i kolem chodí to, co před věky se zrodilo a dosud se nezměnilo…

Chodí a číhá Bolest…

To je i v přítomnu. A jest i Láska, a jest i Nenávist a Zášť. I rány padají, i krev teče: krvácejí duše vyznávající Lásku a Poesii.

Poslední paprsky osvětlují lesík a snad svítí na místo, které už často prosáklo krví.

Ten cizí člověk v dálce chodí a mně se zdá, že právě tak i Bolest obchází a číhá, a že ta země i vzduch okusivše výparů krve stále i teď po ní lační a po výkřicích hynoucí duše…

* * *

Budoucnost?

Kdož to ví! Vše se zase změní, ale Láska a Bolest přece zase zůstanou! Zůstane i Zášť a Nenávist?

A je to možno, že úplně zanikne to, co jsem právě na kraji lesa svým mozkem tvořil, že zcela zanikne proud našich myšlenek a záchvěvy našich duší a srdcí?

Není to ani myslitelno! A kdyby přece, tož aspoň Bolest nezanikne; a až se kdysi země bude rozpadati a roztřišťovati v atomy, z nichž vzešla, pak každé odloučení buňky od buňky bude bolestí; vždyť i srůst a vzrůst byl provázen bolestí.

A pak zanikne vše, a černý mrak zahalí směs drtě, zahalí i to místo, kde jsme viděli krásu a slyšeli modlitby zvonů; a jako pod nevýslovně bolestným „s bohem“ umlkne všecko a tajemným vesmírem poletí jen směs neplodné hmoty, viditelné jen pro svou zář, jíž se rozžhavila ve hvězdu, na památku, že i zde bylo kdysi sídlo velkých Lásek a nesmírných Bolestí i peklo Krve a Žluče…