Vánky a vichřice/Královská jízda

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Královská jízda
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 117–119.
Licence: PD old 70

Z večera na vyprahlou zem padl jarní teplý deštík a země přes noc vláhou osvěžena z rána vzkypěla krásou a bujností. — Do smutné duše padl paprsek světla a vlil do ní záchvěv štěstí a tiché radosti a osvěžující sen navštívil ji v noci a vyvstalo jitro, jedno ze vzácných, přinášející slastné povznesení.

A jel jsem časným ránem cestou plnou slavobran a slavnostních špalírů.

Třešně, plny bílých kvítků, vítaly mne skláněly své větve hluboko přece mnou. Dlouhou řadou stály, pyšné ve své kráse a přece i ochotné ze své krásy rozdávati. Sypaly na mou cestu celé spousty svých lístků okvětních a já jel jako po bílém koberci.

A opětoval jsem jich vítání, těm blízko stojícím, i těm, které jsem viděl, jak kdesi v dálce vztyčují své bílé hlavy jako na pozdrav.

Všude radost, krása!

A za třešněmi samou radostí růžověly jabloně, široké větve dychtivě šíříce do čistého, vonného vzduchu. Stály jako v rozpacích, jako ve studu, a přece celé jen jen jásaly a se smály, růžové, krásné jabloně.

Mezi nimi mlčelivá hrušeň svými bílými květy probleskovala a švestka se celá bělala jako opeřena květy. Větévky se kolébaly jako čarovně krásné vějíře zhotovené z peří cizích divukrásných ptáků.

Vše radostí se chvělo a jásalo a vítalo a pozdravovalo a svou duši k ní vysílalo.

Pak zase řada štíhlých topolů květy vystřídala: jako čestná stráž stály vážné ty stromy a svými novými výhonky upřímně se účastnily všeobecného vítání.

A všude mezi stromy zeleň oko živila a žluté květy pampelišek a prostinké květy sedmikrásek, někde už i jiné květy modré, červené, se tkaly ve slavnostní koberec, uchystaný ku přijetí pána.

I les se rozešuměl ve slavnostní vítání. Jedle a smrky svými bleděžlutými čerstvými vrcholky povykukovaly zvědavě, kdo přijíždí; buky oděly se v nový šat, čisťounký, jemný, a jemným větérkem šelestily vítací proslovy.

A do koncertu lesa vpadávali veselými hlasy i jeho obyvatelé; mocně hvízdal kos, vytrvale štěbetaly sýkory a po blízku statně do akkordu kukačka vpadávala.

Vše kvetlo, zářilo, jásalo, mluvilo, zpívalo, vítalo.

Vzduchem šel tón i vůně, zvuk i barva, a vše to pozdravovalo jaro mé duše!

I lidé, jež jsem potkával, jaksi z vesela a důvěrně pozdravovali a já vesela děkoval. Znal jsem mnohé z nich a věděl jsem, že jsem měl příležitost tomu onomu v bolestech uleviti.

A pocit ten se zrakovými a sluchovými pocity, které jsem měl od přírody, způsoboval mi blahé uspokojení a klid. Vždyť teplá rosa osvěžila smutnou duši a vzbudila v ní život a paprsek světla do ní zasvítil…

Ba, jel jsem slavobranami a řadami slavnostních sloupů, jel jsem září a sluncem, jel jsem vůní a květy, barvou a jasem, jel jsem vítán a poctíván, oslavován a pozdravován, líbán vánkem jako vzdáleným pozdravem…

Jel jsem jako král.

A má jízda byla jízdě mocných světa tím podobnější, že i já jsem tušil, že kdesi v koutě na mne číhá mé vzácné, klidné chvíle černý, neúprosný vrah…

* * *

Sžehnutý bleskem štěp můj nedoufal na jaro více,
příznivý zavál tu van, ze sna se probudil kmen;
tisíce pupenců nalitých do zlata na něm raší,
udiven zázrakem tím sčítá je bojácně duch.
Pokoj! dýší stověké u cesty vrásčité habry,
pokoj! dí houština třtin, rybníka vroubící břeh.
Nechtěl jsem věřiti více, možno že pláti a kvésti,
toto když jaro své zřím, jaká as bude pak žeň?

(Vrchlický, Mé jaro)