Válka s mloky/Masakr na ostrovech Kokosových

Válka s mloky Karel Čapek
Pan Povondra čte opět noviny	Masakr na ostrovech Kokosových	Srážka v Normandii

Údaje o textu
Titulek:	Masakr na ostrovech Kokosových
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky. Praha : Československý spisovatel, 1981. Spisy, sv. 9.
Licence:	PD old 70

V jedné věci se pan Povondra mýlil: přestřelka u města Kankesanturai nebyla první srážkou mezi lidmi a Mloky. K prvnímu historicky známému konfliktu došlo několik let předtím na Kokosových ostrovech ještě za zlatého věku pirátských výprav na Salamandry; ale ani to nebyl nejstarší incident toho druhu, a v tichomořských přístavech se dost povídalo o jistých politováníhodných případech, kdy Mloci kladli jakýs takýs činný odpor dokonce i normálnímu S-Trade; ovšem o takových lapáliích se v dějinách nepíše.

S těmi Kokosovými čili Keelingovými ostrovy to bylo tak: Připlula tam kořistná loď Montrose známé Harrimanovy společnosti Pacific Trade pod kapitánem Jamesem Lindleyem na obvyklý lov Mloků typu zvaného Maccaroni. Na Kokosových ostrovech byla známá a bohatá mločí zátoka, osazená ještě kapitánem van Tochem, ale pro svou odlehlost ponechaná, jak se říká, pánubohu. Kapitánu Lindleyovi nelze vytýkat žádnou neopatrnost, ani to ne, že posádka vystoupila na břeh neozbrojena. (Tehdy totiž měl loupežný obchod s Mloky už své regulérní formy; pravda ovšem je, že předtím bývaly korzárské lodi a posádky vyzbrojeny kulomety, ano i lehkými děly, ne sice proti Salamandrům, ale proti nekalé konkurenci druhých pirátů. Na ostrově Karakelong se však jednou srazila posádka Harrimanova parníku s mužstvem dánské lodi, jejíž kapitán považoval Karakelong za své loviště; tehdy si obě posádky vyřídily své staré účty, zejména své prestižní a obchodní rozpory, tím, že nechaly lovu Mloků a začaly do sebe pálit z pušek a hotchkissů; Dánové to sice na souši vyhráli útokem na nože, ale Harrimanova loď potom ostřelovala úspěšně ze svých kanónů loď dánskou a potopila ji se vším všudy, i s kapitánem Nielsem – takzvaný Karakelong-incident. Tehdy se do věci musely vložit i úřady a vlády příslušných států; banditským lodím bylo nadále zakázáno užívat děl, kulometů a ručních granátů; mimoto se flibustýrské společnosti rozdělily o takzvaná volná loviště, takže každá mločí lokalita byla navštěvována jenom určitou loupežnickou lodí; toto gentlemen’s agreement velkých pirátů bylo opravdu dodržováno a respektováno i od malých loupežných podnikatelů.) Ale abychom se vrátili ke kapitánu Lindleyovi, jednal zcela v duchu tehdy běžných obchodních i námořních zvyklostí, když na Kokosových ostrovech vyslal své lidi na lov Mloků ozbrojené jenom klacky a vesly, a potomní úřední vyšetřování dalo mrtvému kapitánovi satisfakci.

Mužstvu, které oné měsíční noci vystoupilo na Kokosových ostrovech, velel lodní poručík Eddie McCarth, zkušený již v tomto druhu lovu. Je pravda, že stádo Mloků, které našel na břehu, bylo neobvykle početné, podle odhadu šest až sedm set dospělých, silných samců, kdežto poručík McCarth velel jenom šestnácti mužům; ale nelze ho vinit, že neustoupil od svého podniku, už proto ne, že důstojníkům i mužstvu loupežných lodí byla podle zvyku vyplácena prémie dle počtu ukořistěných kusů. V potomním vyšetřování zjistil námořní úřad, že “poručík McCarth je sice odpověden za neblahou příhodu”, ale že “za daných okolností by patrně nikdo nejednal jinak”. Naopak nešťastný mladý důstojník projevil značnou rozvahu tím, že místo pomalého obkličování Mloků, jež by za daného číselného nepoměru stejně nemohlo být úplné, nařídil náhlý útok, kterým měli být Mloci odříznuti od moře, tlačeni do vnitra ostrova a po jednom omračováni ranami obušků a vesel. Naneštěstí se při rozvinutém útoku rojnice námořníků protrhla a skoro dvě stě Salamandrů uniklo k vodě. Zatímco útočící muži zpracovávali Mloky odříznuté od moře, začaly praskat za jejich zády krátké výstřely podmořských pistolí (shark-guns); nikdo neměl tušení, že tito přírodní, divocí Mloci na Keelingových ostrovech jsou vyzbrojeni pistolemi proti žralokům, a nikdy se nezjistilo, kdo je vlastně opatřil zbraněmi.

Plavčík Michael Kelly, který celou katastrofu přežil, vypravuje: “Když začaly bouchat rány, mysleli jsme, že do nás střílí nějaké jiné mužstvo, které přišlo taky lovit Mloky. Poručík McCarth se hned obrátil a křikl: Co to děláte, vy volové, tady je posádka Montrose! Vtom byl raněn do boku, ale vytáhl ještě svůj revolver a počal pálit. Potom dostal druhou do krku a padl. Teď teprve jsme viděli, že to střílejí Mloci a že by nás chtěli odříznout od moře. Tu teda Long Steve zvedl veslo a vrhl se na Mloky křiče Montrose! Montrose! Taky my ostatní jsme křičeli Montrose a mlátili jsme do těch potvor vesly, jak to šlo. Asi pět z nás tam zůstalo ležet, ale my druzí jsme se probili k moři. Long Steve skočil do vody a brodil se k člunu; ale tam se na něj pověsilo několik Mloků a stáhli ho pod vodu. Taky Charlieho utopili; řval na nás ‚hoši, pro Ježíše Krista, hoši, nedejte mě‘, ale my jsme mu nemohli pomoct. Ty svině nám střílely do zad; Bodkin se obrátil a dostal ji do břicha, řekl jen ‚ale ne‘ a padl. Tak jsme se zas hleděli dostat zpátky do vnitra ostrova; už jsme o ty mrchy rozbili vesla i klacky, a tak jsme jen běželi jako zajíci. To už jsme byli jen čtyři. Báli jsme se utíkat dál od břehu, že bychom se nedostali zpátky na loď; schovali jsme se za kameny a křoví a museli jsme se dívat, jak Mloci dobíjejí naše kamarády. Topili je ve vodě jako koťata, a když některý ještě plaval, dali mu heverem po hlavě. Já jsem teprve teď cítil, že mám vymknutou nohu a že nemůžu dál.”

Zdá se, že zatím kapitán James Lindley, který zůstal na Montrose, slyšel z ostrova tu střelbu; ať už myslel, že se tam semlelo něco s domorodci, nebo že tam jsou jiní obchodníci s Mloky, prostě sebral kuchaře a dva strojníky, co ještě byli na lodi, dal naložit na zbývající člun strojní pušku, kterou prozřetelně, byť proti přísnému zákazu, ukrýval na lodi, a plul svému mužstvu na pomoc. Byl dosti opatrný, že nevystoupil na břeh; jen k němu přirazil s člunem, na jehož přídi byl připraven kulomet, a postavil se “s rukama založenýma”. Nechme dál vypravovat plavčíka Kellyho.

“Nechtěli jsme na kapitána volat, aby nás nenašli Mloci. Pan Lindley stál ve člunu s rukama založenýma a zvolal: Co se to tu děje? Tu se Mloci obrátili k němu. Na břehu jich bylo pár set a pořád noví plavali z moře a obkličovali člun. Co se to tu děje? povídá kapitán, a tu jeden veliký Mlok jde k němu blíž a povídá: Jeďte zpátky!

Kapitán se na něj podíval, chvilku neřekl nic a potom se ptal: Vy jste Mlok?

My jsme Mloci, řekl ten Mlok. Jeďte zpátky, pane!

Chci vědět, co jste udělali s mými lidmi, povídá náš starý.

Neměli nás přepadnout, řekl Mlok. Vraťte se na svou loď, pane!

Kapitán zas chvilku mlčel, a pak docela klidně povídá: No dobře. Jenkinsi, palte!

A strojník Jenkins začal pálit do Mloků z kulometu.”

(Při pozdějším vyšetřování celé věci prohlásil námořní úřad doslovně: “V tom směru si Capt. James Lindley počínal, jak dlužno očekávat od britského námořníka.”)

“Mloci byli v houfu,“ pokračuje svědectví Kellyho, “a tak padali jako žito na poli. Někteří stříleli z těch svých pistolí po panu Lindleyovi, ale ten stál s rukama založenýma a ani se nehnul. V tu chvíli se vynořil z vody za člunem černý Mlok, který držel v tlapě cosi jako plechovou konzervu, druhou rukou z ní něco utrhl a pak ji hodil do vody pod člun. Co by napočítal do pěti, vyrazil na tom místě sloup vody a bylo slyšet tlumený, ale silný výbuch, že nám zaduněla i země pod nohama.”

(Podle Kellyho líčení usoudil vyšetřující úřad, že šlo o třaskavinu W 3, která byla dodávána Mlokům pracujícím na opevnění Singaporu k trhání skal pod vodou. Ale jak se ty nálože dostaly z rukou tamních Mloků na Kokosové ostrovy, zůstalo záhadou; podle jedněch dohadů je snad převáželi lidé, podle jiných museli mít Mloci už tehdy mezi sebou nějaké dálkové spojení. Veřejné mínění tehdy žádalo, aby bylo zakázáno dávat Mlokům do rukou tak nebezpečné výbušné látky; avšak příslušný úřad prohlásil, že prozatím nelze “vysoce účinnou a poměrně bezpečnou“ třaskavinu W 3 nahradit jinou; a při tom zůstalo.)

“Člun vyletěl do vzduchu,“ pokračuje Kellyho výpověď, “a roztrhl se na kusy. K místu se sbíhali Mloci, kteří ještě zůstali naživu. Neviděli jsme dobře, je-li pan Lindley živ; ale všichni tři kamarádi – Donovan, Burke a Kennedy – vyskočili a běželi mu na pomoc, aby se nedostal těm Mlokům do rukou. Já jsem taky chtěl běžet, ale měl jsem vymknutý kotník, a tak jsem si sedl a oběma rukama jsem se tahal za chodidlo, abych dostal ty klouby k sobě. Tak já nevím, co se v tu chvíli dálo, ale když jsem se podíval, ležel Kennedy tváří v písku a po Donovanu a Burkovi nebylo ani památky; jenom pod vodou to sebou ještě házelo.”

Plavčík Kelly potom utekl hlouběji do ostrova, až našel vesnici domorodců; ale ti se k němu chovali podivně a nechtěli mu poskytnout ani přístřeší; snad se báli Mloků. Teprve po sedmi nedělích našla jedna rybářská loď úplně vyrabovanou a opuštěnou Montrose, zakotvenou u Kokosových ostrovů, a zachránila i Kellyho.

O několik týdnů později připlula ke Kokosovým ostrovům dělová loď Jeho britského Veličenstva Fireball a na kotvách vyčkávala noci. Byla opět bělostná noc úplňková; z moře vystupovali Mloci, usedli na písčině do velkého kruhu a počali slavnostně tančit. Tu vypálila loď Jeho Veličenstva první šrapnel do jejich středu. Mloci, pokud nebyli na kusy roztrháni, na okamžik strnuli a potom se rozbíhali k vodě; v tu chvíli zaburácela strašlivá salva šesti děl, a jenom několik zpřerážených Salamandrů se ještě plazilo k vodě. Pak třeskla druhá a třetí salva.

Nato loď Jeho Veličenstva Fireball ustoupila o půl míle a počala pálit pod vodu, plujíc pomalu podél břehu. To trvalo šest hodin a bylo vypáleno asi osm set ran. Potom loď Fireball odplula. Ještě dva dny nato byla hladina moře u Keelingových ostrovů pokryta tisíci a tisíci roztrhanými Mloky.

Téže noci vypálila holandská bitevní loď Van Dijck tři rány do zástupu Mloků na ostrůvku Goenong Api; japonský křižník Hakodate vyslal tři granáty na mločí ostrůvek Ailinglaplap; francouzská dělová loď Bechamel rozprášila třemi ranami mločí tanec na ostrově Rawaiwai. Byla to výstraha Mlokům. Nebyla nadarmo: podobný případ (říkalo se mu Keeling-killing) se jinde už neopakoval a řádný i divoký obchod s Mloky mohl dál nerušeně a požehnaně vzkvétat.