Válka s mloky/Pan Povondra čte opět noviny

Válka s mloky Karel Čapek
Po stupních civilizace (Dějiny Mloků)	Pan Povondra čte opět noviny	Masakr na ostrovech Kokosových

Údaje o textu
Titulek:	Pan Povondra čte opět noviny
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky. Praha : Československý spisovatel, 1981. Spisy, sv. 9.
Licence:	PD old 70

Na ničem není tak vidět běh času jako na dětech. Kde je malý Frantík, jehož jsme opustili (jak nedávno je tomu!) nad přítoky Dunaje z levého břehu?

“Kde zase je ten Frantík?” bručí pan Povondra otvíraje své večerní noviny.

“To víš, jako vždycky,” povídá paní Povondrová skloněná nad šitím.

“Tak teda šel za holkou,” praví káravě otec Povondra. “Zatracený kluk! Je mu sotva třicet let, a jeden večer nesedí doma!”

“Co jen těch ponožek proběhá,” vzdychá paní Povondrová navlékajíc zase jednu beznadějnou ponožku na dřevěný hříbek. “Co mám s tím dělat,” přemítá nad rozsáhlou dírou na patě, tvarem podobnou Cejlonu. “Abych to vyhodila,” míní kriticky, ale přesto po delší strategické úvaze zabodává jehlu odhodlaně do jižního pobřeží Cejlonu.

Zavládlo důstojné rodinné ticho, tak drahé otci Povondrovi; jen noviny šustí a jim odpovídá rychle provlékaná nit.

“Už ho mají?” ptá se paní Povondrová.

“Koho?”

“Toho vraha, co zabil tu ženskou.”

“Já se budu starat o tvého vraha,” vrčí pan Povondra s jistým odporem. “Tadyhle zrovna čtu, že vypuklo napětí mezi Japonskem a Čínou. To je vážná věc. Tam je to vždycky vážná věc.”

“Já myslím, že ho už nechytnou,” míní paní Povondrová.

“Koho?”

“Toho vraha. Když někdo zabije ženskou, tak ho málokdy chytnou.”

“On Japonec vidí nerad, že si Čína reguluje Žlutou řeku. To máš tu politiku. Dokud tam ta Žlutá řeka dělá neplechu, tak je v Číně každou chvíli povodeň a hlad, a to Číňana oslabuje, víš? Půjč mi ty nůžky, maminko, já si to vystřihnu.”

“Proč?”

“Ale tady čtu, že na té Žluté řece pracují dva milióny Mloků.”

“To je hodně, že?”

“To si myslím. Však ona je jistě platí Amerika, holenku. Proto ten mikádo by tam chtěl nasadit své vlastní Mloky – A koukejme!”

“Co máš?”

“Tadyhle píše Petit Parisien, že si to Francie nemůže dát líbit. A to je pravda. Já bych si to taky nedal líbit.”

“Co by sis nedal líbit?”

“Aby Itálie rozšiřovala ostrov Lampedusu. To je hrozně důležitá strategická pozice, víš? On by Ital mohl od Lampedusy ohrožovat Tunis. Tadyhle Petit Parisien píše, že Ital by jako chtěl z té Lampedusy vybudovat námořní pevnost prvního řádu. Prý tam má šedesát tisíc ozbrojených Mloků – To je na pováženou. Šedesát tisíc, to máš tři divize, maminko. Já říkám, na Středozemním moři, tam jednou ještě k něčemu dojde. Ukaž, já si to vystřihnu.”

Zatím zmizel Cejlon pod pilnou rukou paní Povondrové a zredukoval se asi na rozměr ostrova Rhodos.

“A tuhle Anglie,” rozjímal otec Povondra, “ta bude mít taky těžkosti. V Dolní sněmovně se mluvilo, že prý Velká Británie zůstává pozadu za ostatními státy v těhletěch vodních stavbách. Že prý jiné koloniální moci budují o překot nové břehy a pevniny, zatímco britská vláda ve své konzervativní nedůvěře k Mlokům – To je pravda, maminko. Angličani jsou hrozně konzervativní. Já jsem znal jednoho lokaje z britského vyslanectví, a ten ti za živého boha nevzal do huby naši českou tlačenku. Prý se to u nich nejí, a tak on to prý taky nebude jíst. Se nedivím, že je pak jiné státy předhoní.” Pan Povondra kýval vážně hlavou. “A Francie rozšiřuje své břehy u Calais. Teď dělají noviny v Anglii randál, že jim Francie bude střílet přes Kanál, když se ten Kanál zúží. To mají z toho. Mohli sami rozšířit své břehy u Doveru a střílet na Francii.”

“A proč by museli střílet?” ptala se paní Povondrová.

“Tomu ty nerozumíš. To jsou vojenské důvody. Já bych se nedivil, kdyby se tam jednou něco semlelo. Buď tam, nebo někde jinde. To dá rozum, teď, skrz ty Mloky, je světová situace docela jiná, maminko. Docela jiná.”

“Myslíš, že by mohla být válka?” starala se paní Povondrová. “To víš, já kvůli našemu Frantíkovi, aby do ní nemusel.”

“Válka?” mínil otec Povondra. “Bude muset být světová válka, aby si státy mohly rozdělit moře. Ale my zůstaneme neutrální. Někdo přece musí zůstat neutrální, aby dodával zbraně a všecko těm druhým. Tak je to,” rozhodl pan Povondra. “Ale tomu vy ženské nerozumíte.”

Paní Povondrová sevřela rty a rychlými stehy dokončovala vyhlazení ostrova Cejlonu z ponožky mladého pana Frantíka.

“A když si povážím,” ozval se otec Povondra s těžce tlumenou hrdostí, “že by tahle hrozivá situace beze mne nebyla! Kdybych byl tehdy nepřivedl toho kapitána k panu Bondymu, tak by celé dějiny vypadaly jináč. Některý jiný portýr by ho byl ani nepustil dovnitř, ale já jsem si řekl, vemu to na sebe. A teď, koukej, jaké s tím mají potíže takové státy jako Anglie nebo Francie! A to ještě nevíme, co z toho jednou může být –” Pan Povondra vzrušeně zapukal na své dýmce. “Tak je to, milá zlatá. Plné noviny jsou těch Mloků. Tadyhle zas –” Otec Povondra odložil dýmku. “Tuhle stojí, že u města Kankesanturai na Cejlonu přepadli Mloci nějakou vesnici; prý tam domorodci předtím ubili několik Mloků. Byla přivolána policie a četa domorodého vojska,” četl nahlas pan Povondra, “načež došlo k pravidelné přestřelce mezi Mloky a lidmi. Na straně vojska bylo několik raněných –” Otec Povondra odložil noviny. “To se mi nelíbí, maminko.”

“Proč?” podivila se paní Povondrová, pečlivě a s uspokojením naklepávajíc rukovětí nůžek místo, na kterém býval ostrov Cejlon. “Vždyť na tom nic není!”

“Já nevím,” vyhrkl otec Povondra a jal se vzrušeně přecházet po světnici. “Ale tohle se mi nechce líbit. Ne, to já nevidím rád. Přestřelky mezi lidmi a Mloky, to by nemělo být.”

“Třeba se ti Mloci jenom bránili,” chlácholila paní Povondrová a odložila punčochy.

“Právě,” bručel pan Povondra znepokojeně. “Jak se ty potvory jednou začnou bránit, tak bude zle. To je poprvé, co to udělali… Kruci, to nerad vidím!” Pan Povondra se váhavě zastavil. “Já nevím, ale… snad jsem přece jen neměl toho kapitána k panu Bondymu pouštět!”