Válka s mloky/Incident v La Manche

Válka s mloky Karel Čapek
Srážka v Normandii	Incident v La Manche	Der Nordmolch

Údaje o textu
Titulek:	Incident v La Manche
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky. Praha : Československý spisovatel, 1981. Spisy, sv. 9.
Licence:	PD old 70

O něco málo později plula belgická dopravní loď Oudenbourg z Ostende do Ramsgate. Když byla uprostřed Calaiské úžiny, pozoroval důstojník konající službu, že se půl míle na jih od obvyklého kursu “něco ve vodě děje”; protože nemohl rozeznat, netone-li tam někdo, kázal plout k tomu silně rozčeřenému místu. Na dvě stě pasažérů přihlíželo z návětrné strany lodi podivnému divadlu: tu a tam vyšplíchla voda kolmým výtryskem, tu a tam se z ní vymrštilo něco jako černé tělo; přitom mořská hladina se v průměru asi tří set metrů divoce zmítala a vřela a bylo slyšet z hlubiny prudký rachot nebo hukot. “Bylo to, jako by pod vodou soptil nějaký menší vulkán.“ Když se Oudenbourg pomalu přiblížila k tomu místu, vyrazila náhle asi deset metrů od přídě ohromná strmá vlna a zaduněl strašný výbuch. Celá loď se prudce nadzvedla a na palubu se snesl déšť vody skoro vařící; zároveň s ní plesklo na přídu silné černé tělo, které se svíjelo a vyráželo ječivý skřek; byl to přeražený a opařený Mlok. Velící důstojník nařídil dát zpětnou páru, aby loď nevjela rovnou do středu toho vybuchujícího pekla; ale zatím to začalo explodovat na všech stranách a hladina moře byla poseta kusy roztrhaných Mloků. Konečně se podařilo loď obrátit a Oudenbourg plnou parou prchala k severu. Tu zaburácel děsný výbuch asi šest set metrů za jejím týlem a z moře vyrazil obrovský, snad sto metrů vysoký sloup vody a páry. Oudenbourg zamířila k Harwich a vysílala na všechny strany bezdrátovou výstrahu: “Pozor, pozor, pozor! Na linii Ostende – Ramsgate veliké nebezpečí podmořských explozí. Nevíme, co to je. Radíme všem lodím vyhnout se!“ Zatím trvalo dunění a burácení, skoro jako když jsou námořní manévry; ale nebylo nic vidět pro vystřikující vodu a páru. To už z Doveru i z Calais vyplouvaly plnou parou torpédovky a destroyery a hnaly se flotily vojenských letadel k tomu místu; ale když tam dorazily, našly jenom hladinu zkalenou žlutým bahnem a pokrytou leklými rybami a roztrhanými Mloky.

V první chvíli se mluvilo o výbuchu nějakých min v Kanále; ale když na obou stranách Calaiské úžiny byly břehy uzavřeny řetězem vojska a když anglický premiér počtvrté v dějinách světa přerušil v sobotu večer svůj víkend a vrátil se kvapně do Londýna, počalo se tušit, že jde o událost krajně vážného významu mezinárodního. Noviny přinášely nejpoplašnější pověsti, ale kupodivu zůstávaly tentokrát ještě daleko za skutečností; nikdo ani netušil, že po několik kritických dnů stála Evropa a s ní celý svět na krok od válečné konflagrace. Teprve když po několika letech člen tehdejšího britského kabinetu sir Thomas Mulberry propadl ve volbách do parlamentu a následkem toho vydal své politické paměti, bylo možno se dočíst, co se tehdy vlastně dálo; ale v té době už to vlastně nikoho nezajímalo.

Věc byla ve vší stručnosti ta: Jak Francie, tak Anglie počaly každá ze své strany budovat v Lamanšském kanále podmořské mločí pevnosti, kterými by bylo možno v případě války uzavřít celý Kanál; potom se ovšem obě mocnosti navzájem vinily, že začala ta druhá; ale podobá se pravdě, že obě zahájily opevňovací práce současně, z obavy, že by s tím mohl sousední a spřátelený stát přijít dřív. Zkrátka pod hladinou Calaiské úžiny vyrůstaly proti sobě dvě obrovské betonové pevnosti vyzbrojené těžkými děly, vrhači torpéd, rozsáhlými minovými pásmy a vůbec všemi nejmodernějšími vymoženostmi, ke kterým té doby dospěl lidský pokrok v umění válečném; na anglické straně byla tato strašlivá hlubinná pevnost osazena dvěma divizemi těžkých Mloků a asi třiceti tisíci Salamandry pracovními, na francouzské straně třemi divizemi prvotřídních válečných Mloků.

Zdá se, že kritického dne se setkala uprostřed Kanálu na dně mořském pracovní kolona britských Mloků se Salamandry francouzskými a že mezi nimi došlo k nějakému nedorozumění. Na francouzské straně se tvrdilo, že jejich pokojně pracující Mloci byli napadeni britskými, kteří je chtěli zahnat; britští ozbrojení Mloci se prý pokoušeli odvléci několik Mloků francouzských, kteří se ovšem bránili. Nato britští vojenští Salamandři počali pálit do francouzských mločích dělníků ručními granáty a minomety, takže francouzští Mloci byli nuceni užít stejných zbraní. Francouzská vláda se cítí donucena, aby žádala na vládě Jeho britského Veličenstva plnou satisfakci a vyklizení sporného podmořského úseku, jakož i ujištění, že se podobné případy nebudou napříště opakovat.

Naproti tomu britská vláda oznámila zvláštní nótou vládě Republiky francouzské, že francouzští militarizovaní Mloci pronikli na anglickou polovinu Kanálu a chystali se tam klást miny. Britští Mloci je upozornili, že se nalézají na jejich pracovní půdě; nato francouzští po zuby ozbrojení Salamandři odpověděli vrháním ručních granátů, kterými zabili několik mločích dělníků britských. Vláda Jeho Veličenstva se s politováním cítí donucena žádat na vládě Francouzské republiky plnou satisfakci a záruku, že napříště francouzští vojenští Mloci nevkročí na anglickou polovinu Lamanšského kanálu.

Nato francouzská vláda ohlásila, že nemůže nadále trpět, aby sousední stát stavěl podmořská opevnění v bezprostřední blízkosti břehů francouzských. Pokud se týče nedorozumění na dně Kanálu, vláda republiky navrhuje, aby ve smyslu Londýnské konvence byla sporná záležitost předložena haagskému smírčímu soudu.

Britská vláda odpověděla, že nemůže a nehodlá bezpečnost britských břehů podrobit žádnému zevnímu rozhodování. Jako napadený stát žádá znovu a se vším důrazem omluvu, náhradu škody a záruku pro budoucnost. Současně středozemní anglické loďstvo, ležící u Malty, vyplulo plnou parou směrem k západu; atlantické loďstvo dostalo rozkazy soustředit se u Portsmouthu a Yarmouthu.

Francouzská vláda nařídila mobilizaci pěti ročníků námořnictva.

Zdálo se, že žádný z obou států nyní už nemůže ustoupit; koneckonců bylo jasno, že nejde o nic menšího než o panství nad celým Kanálem. V ten kritický okamžik zjistil sir Thomas Mulberry překvapující fakt, že na anglické straně žádní pracovní ani vojenští Mloci vlastně (aspoň de jure) neexistují, neboť na britských ostrovech je dosud v platnosti zákaz vydaný kdysi za sira Samuela Mandevilla, podle něhož nesmí být ani jediný Salamandr zaměstnáván na pobřeží nebo ve svrchovaných vodách britských ostrovů. Podle toho nemohla britská vláda mít oficiálně za to, že francouzští Mloci napadli Mloky anglické; celá věc se tedy scvrkla na otázku, zda francouzští Salamandři úmyslně nebo jen omylem nevkročili na dno svrchovaných vod britských. Úřady republiky slíbily, že to vyšetří; anglická vláda ani nenavrhla, aby byl spor předložen haagskému mezinárodnímu soudu. Nato se britská a francouzská admiralita dohodly, že mezi podmořskými opevněními v Lamanšském kanále zůstane neutrální pásmo v šíři pěti kilometrů, čímž bylo neobyčejně utvrzeno přátelství obou států.