Válka s mloky/Der Nordmolch

Válka s mloky Karel Čapek
Incident v La Manche	Der Nordmolch	Wolf Meynert píše své dílo

Údaje o textu
Titulek:	Der Nordmolch
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky. Praha : Československý spisovatel, 1981. Spisy, sv. 9.
Licence:	PD old 70

Nemnoho let po osazení prvních mločích kolonií v Severním a Baltském moři zjistil německý badatel dr. Hans Thüring, že baltský Mlok vykazuje – patrně vlivem prostředí – některé odlišné tělesné vlastnosti; tak prý je o něco světlejší, kráčí vzpřímeněji a jeho lebeční index svědčí o lebce delší a užší, než je hlava jiných Mloků. Tato varieta dostala jméno der Nordmolch čili der Edelmolch (Andrias Scheuchzeri var. nobilis erecta Thüring).

Nato se i německý tisk počal horlivě obírat baltským Mlokem. Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřaděný všem jiným Salamandrům. S opovržením se psalo o degenerovaných Mlocích mediteránních, zakrnělých tělesně i mravně, o divošských Mlocích tropických a vůbec o nízkých, barbarských a zvířecích Salamandrech jiných národů. Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby. Což nebyl prapůvod všech novodobých Mloků na půdě německé? Nestála jejich kolébka u Öhningen, kde německý učenec dr. Johannes Jakob Scheuchzer našel jejich nádhernou stopu už v miocénu? Není tudíž nejmenší pochybnosti, že původní Andrias Scheuchzeri se zrodil před geologickými věky na půdě germánské; rozptýlil-li se potom do jiných moří a pásem, doplatil na to svým vývojovým sestupem a degenerací; jakmile se však usadil opět na půdě své pravlasti, stává se znovu tím, čím byl původně: ušlechtilým nordickým Mlokem Scheuchzerovým, světlým, vzpřímeným a dlouholebým. Tudíž jen na německé půdě se mohou Mloci vrátit k svému čistému a nejvyššímu typu, jak jej našel veliký Johannes Jakob Scheuchzer na otisku v lomech öhningenských. Proto Německo potřebuje nových a delších břehů, potřebuje kolonií, potřebuje světových moří, aby se všude v německých vodách mohly vyvinout nové generace rasově čistých, prapůvodních německých Salamandrů. Potřebujeme nového prostoru pro své Mloky, psaly německé noviny; a aby ta skutečnost byla německému národu stále na očích, byl v Berlíně postaven velkolepý pomník Johanna Jakoba Scheuchzera. Veliký doktor byl tu zobrazen s tlustou knihou v ruce; u jeho nohou sedí vztyčeně ušlechtilý nordický Mlok, zírající do dálky, na nedozírná pobřeží světového oceánu.

Při odhalení tohoto národního pomníku byly ovšem proneseny slavnostní řeči, jež vzbudily neobyčejnou pozornost ve světovém tisku. Německo znovu vyhrožuje, konstatovaly zejména anglické hlasy. Jsme na takový tón sice již zvyklí, ale mluví-li se při tak oficiální příležitosti o tom, že Německo potřebuje do tří let pěti tisíc kilometrů nového mořského pobřeží, jsme nuceni odpovědět co nejzřetelněji: Dobrá, zkuste to! Na britských březích si vylámete zuby. Jsme připraveni a budeme tím lépe připraveni do tří let. Anglie bude a musí mít tolik válečných lodí jako dvě největší kontinentální mocnosti dohromady; tento poměr sil je jednou provždycky neporušitelný. Chcete-li rozpoutat šílené závody v námořním zbrojení, budiž; žádný Brit nestrpí, abychom zůstali o sebemenší krok pozadu.

“Přijímáme německou výzvu,“ prohlásil v parlamentě lord admirality sir Francis Drake jménem vlády. “Kdo vztahuje ruku po kterémkoli moři, narazí na pancíře našich lodí. Velká Británie je dosti silná, aby odrazila každý útok na své výspy a na břehy svých dominií a kolonií. Za takový útok budeme považovat i stavbu nových pevnin, ostrovů, pevností a leteckých základen v každém moři, jehož vlny omývají sebemenší kousek britského pobřeží. Budiž toto poslední výstrahou komukoliv, kdo by chtěl byť jen o yard pohnout břehy mořskými.“ Nato parlament povolil stavbu nových válečných korábů s preliminovaným nákladem půl miliardy liber šterlinků. Byla to vpravdě impozantní odpověď na postavení vyzývavého pomníku Johanna Jakoba Scheuchzera v Berlíně; tento pomník stál ovšem jenom dvanáct tisíc říšských marek.

Na ty projevy odpověděl skvělý francouzský publicista markýz de Sade, zpravidla výtečně informovaný, v tomto smyslu: Britský lord admirality prohlásil, že Velká Británie je připravena na všechny eventuality. Dobrá; je však vznešenému lordu známo, že Německo má ve svých baltských Mlocích stálou a strašlivě vyzbrojenou armádu, čítající dnes pět miliónů kombatantních Salamandrů z povolání, kterou může ihned nasadit do války ve vodě i na břehu? K tomu připočtěte nějakých sedmnáct miliónů Mloků pro službu technickou a etapní, připravených kdykoliv nastoupit jako rezervní a okupační armáda. Dnes je baltský Salamandr nejlepší voják na světě; psychologicky dokonale zpracován, vidí ve válce své pravé a nejvyšší poslání; půjde do každého boje s nadšením fanatika, s chladným důmyslem technika a s příšernou kázní právě pruského Mloka.

Je dále britskému lordu admirality známo, že Německo horečně buduje dopravní lodi, které mohou převážet celou brigádu válečných Salamandrů najednou? Je mu známo, že staví sta a sta malých ponorek o akčním rádiu tří až pěti tisíc kilometrů, jejichž posádkou budou toliko baltští Mloci? Je mu známo, že zřizuje v různých částech oceánu obrovské podmořské nádrže na pohonné látky? Nuže, tažme se znovu: je si britský občan jist, že jeho veliká země je opravdu dobře připravena na všechny eventuality?

Není těžko si představit, pokračoval markýz de Sade, co budou v příští válce znamenat Mloci vyzbrojení podmořskými bertami, minomety a torpédy pro blokádu břehů; namouvěru, poprvé v dějinách světa nemusí nikdo závidět Anglii její skvělou ostrovní polohu. Ale když už jsme u těch otázek: je britské admiralitě známo i to, že baltští Mloci jsou opatřeni strojem jinak mírumilovným, který se jmenuje pneumatická vrtačka, a že tato nejmodernější vrtačka se za jednu hodinu zakusuje do hloubky deseti metrů v nejlepší švédské žule a do hloubky padesáti až šedesáti metrů v anglické křídě? (Dokázaly to pokusné vrty, které tajně podnikla německá technická expedice v noci dne 11., 12. a 13. minulého měsíce na anglickém pobřeží mezi Hythe a Folkestonem, tedy přímo před nosem pevnosti doverské.) Doporučujeme svým přátelům za Kanálem, aby si sami spočítali, za kolik týdnů může být Kent nebo Essex provrtán pod hladinou mořskou dírami jako bochník sýra. Do této doby pohlížel britský ostrovan starostlivě k obloze, odkud prý může přijít jediná zkáza jeho kvetoucím městům, jeho Bank of England nebo jeho pokojným kotážím, tak útulným ve věčně zeleném rámci břečťanu. Ať nyní přiloží raději ucho k zemi, na níž si hrají jeho děti: nezaslechne v ní dnes nebo zítra skřípat a krok za krokem se hlouběji zažírat neúnavný a strašlivý nebozez mločí vrtačky, razící cestu pro nálože dosud nevídaných třaskavin? Ne už válka ve vzduchu, ale válka pod vodou a pod zemí je poslední slovo našeho věku. Slyšeli jsme sebevědomá slova z kapitánského můstku pyšného Albionu; ano, dosud je to mocný koráb, který se vznáší na vlnách a ovládá je; ale jednou by se ty vlny mohly zavřít nad lodí rozmetanou a klesající do mořských hlubin. Nebylo by lépe čelit tomu nebezpečí raději dřív? Do tří let bude na to už příliš pozdě!

Tato výstraha brilantního francouzského publicisty vzbudila v Anglii ohromné vzrušení; přes všechna dementi slyšeli lidé v nejrůznějších částech Anglie podzemní skřípění mločích vrtaček. Německé úřední kruhy ovšem řízně odmítly a vyvrátily citovaný článek, prohlašujíce jej od začátku do konce za pusté štvaní a nepřátelskou propagandu; současně však se konaly na Baltu veliké kombinované manévry německého loďstva, pozemních sil a válečných Salamandrů. Při těchto manévrech vyhodily minérské čety Mloků před zraky zahraničních vojenských přidělenců do povětří kus podvrtaných písečných dun poblíž Rügenwalde v rozsahu šesti čtverečních kilometrů. Byla prý to velkolepá podívaná, když se s hrozným duněním nadzvedla země “jako zpřelámaná kra“ a teprve potom se rozletěla v obrovskou stěnu dýmu, písku a balvanů; udělala se tma skoro jako v noci a zvednutý písek padal v okruhu téměř sta kilometrů, ba snesl se po několika dnech jako písečný déšť až ve Varšavě. V zemském ovzduší zůstalo po této nádherné explozi tolik volně poletujícího drobného písku a prachu, že až do konce toho roku byly západy slunce v celé Evropě neobyčejně krásné, krvavě rudé a ohnivé jako nikdy předtím.

Moře, jež zalilo rozmetaný kus pobřeží, dostalo potom název Scheuchzer-See a bylo cílem nesčetných školních výletů a výprav německých dítek, pějících oblíbenou mločí hymnu: Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche.