Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/XIV

Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun
XII	XIV	XV

Údaje o textu
Titulek:	XIV[red 1]
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Beneš Třebízský
page=1 Pracovna (kaplanka) Benešova v Klecanech

(Zevní příběhy: Nemoc r. 1878. Pochvalný dekret okres. škol. rady. Dokončení »Bludných duší«. Vydání spisu »V červáncích a lesku kalicha«. Počala »Trnová koruna«. Generální visitací r. 1880. a pochvalný dekret kníž. arc. konsistoře. »Trnová koruna« dokončena. Sbírka na Nár. Divadlo. Končí »V podvečer pětilisté růže«, vydal »Levohradeckou povídku«, píše »Povídky Karlštejnského havrana« a »Kaplíře«. Smrt matčina. Výlet na sever. Působení v místním výboru matičním. Výpomoc při faře v Líbeznících. Dopsal I. díl »Královny Dagmary«. Výlet na jih. Návštěva F. Šimáčka v listopadu 1883. Píše »Pro bílou labuť Švamberskou«. Křesťanské cvičení ve Větrušicích. Katastrofa před vánoci 1883. Listy Benešovy v lednu, v únoru a v březnu 1884. Návštěva Šimáčkova na jaře 1834. Vyjížďka do Prahy. »Ušlapán«. Před odjezdem do Mar. Lázní. Benešovy listy z Mar. Lázní. Eimovo vypsání posledních dnů Benešových. Pohřeb. Obsah závěti. Literární úmysly Benešovy smrtí přerušené. Spolky k oslavě jeho památky.)

Zevní příběhy života Vácslava Beneše-Třebízského za osm let pobytu Klecanského nejsou mnohé ni pestré. Usilovná a neúnavná práce kněžská i spisovatelská vyplňovaly všechen jeho čas a nepřetržité její pásmo rušil na čas téměř jen dvojí druh událostí, jeden vždycky příjemný a druhý vždycky žalostný: občasné výlety z Klecan a nemoc. Pokusíme se obé vypsati, a to, pokud možno, i slovy Benešových dopisů. Rádi bychom k tomuto vypsání zevních příběhů Klecanské periody Benešova života připojili i časové pořadí, v kterém psal a vydal jednotlivé práce za sebou; avšak jak již jsme se zmínili, úzký prostor vyměřený tomuto spisu a pak snadnost, s jakou toto pořadí sestavili se dá z letopočtů v „Sebraných spisech“ u každé práce připojených, zbavuje nás tohoto úkolu. Přes to však z materiálu listovného, k vypsání této části přítomného spisu po ruce nám jsoucího, vybrali jsme z úmysla takové dopisy, ze kterých jest zároveň zjevno, kdy tvořil aspoň práce své nejhlavnější.

První a druhý rok Benešova působení na Klecanech uplynuly klidně našemu spisovateli, přerušeny příjemně jen vyjížďkami do Třebíze, které, netrvavše nikdy déle než týden, staly se Benešovi každoroční potřebou, pokud máti jeho nezemřela. Poměry, všestranně mnohem příznivější než jaké byly v Litni, nezůstaly na Beneše bez účinku. „Takto se mám pořád dobře“, píše patrně v dobrém rozmaru 8. září 1876., „jde mi hezky k duhu, a o to ostatní se nestarám; dle slov sv. evandělia na příští neděli budeť mi to přidáno.“ — Ale již 3. rok neuplynul tak hladce. Hned první jeho část zacloněna byla stínem možného, potom ovšem potlačeného vyšetřování úřadů světských i duchovních pro kázání Benešovo, držané přede mší, slouženou na paměť ruských hrdin Plevenských. Hůře bylo, když na jaře přepadla jej nemoc nikoli nepatrná. „Je to sice již delší čas, co „Anežka“ vyšla, a že teprve nyní zasílám román, myslím, že mi odpustíš", píše svému příteli 19. června 1878., připíšu-li, že jsem byl velmi těžce nemocen, a sice dostal jsem prudké zapálení plic pravé strany, čehož následky cítím posavad. Myslil jsem, že už vícekrát péro do ruky nevezmu; nemohlť jsem ani již dýchat; lékaři čekali, že se každou chvíli zadusím. Chvála Bohu — nyní opět chodím; ovšem, že hezky zvolna; píšu málo, jen tak chvilkami. Lékař mi to také zapověděl. Ani bys mne nepoznal, jsem jako stín.“ O tom, co pracuje, zmiňuje se v témže dopise: „Začal jsem „Bludivce“ ^[1] pro „Osvětu“. Nevím však kdy to dokončím.“ A dokládá: „Z klidu a víru“ vyjde koncem července. Opozdilo se to poněkud. Úprava snad se ti bude líbiti. Je slušná.^[2]„

Neustávaje ani po nebezpečné nemoci ve své horlivosti nejen jako spisovatel, ale i jako katecheta, potěšen byl nad míru, když působení jeho ve škole, jak již nahoře jsme se zmínili, výslovně bylo uznáno úřadem světským, t. j. c. k. okr. školní radou, která dekretem č. 7386 ze dne 5. prosince 1878. vyslovila mu „za nevšední horlivost a svědomitost u vykonávání katechetských povinností při obecné škole v Klecanech a za přísné respektování nových zákonů školních“ své pochvalné uznání. C. k. okr. školním inspektorem Karlínským byl tehdy prof. Jan Matějček (nyní na Smíchově) a v čele c. k. okr. školní rady stál c. k. okresní hejtman a místodržitelský rada Jos. Karásek (nyní ve výslužbě).

O dokončení nejlepšího svého díla píše příteli již 20. prosince téhož roku: „Román do „Osvěty“ mám již hotový, a sice „Bludné duše“. Vyjde již v prvním čísle — o vánocích; potáhne se celý rok. Děj je vzat z konce minulého století."

Ani roku následovného nebyl tělesný stav Benešův stále takový jakého vyžadovalo jeho tělesné ústrojí při té veškeré namáhavé práci. „ …. Jediné že jsem tu zcela tak sám, po celý čas — mimo když si vyjedu do Prahy — s nikým skorem ani nepromluvím,“ píše 28. září 1879. „A potom zdraví mi příliš také nechce sloužiti — a té zimy se bojím!“ A v témže listu oznamuje: „První díl povídek mých je již skorem hotový. Nazval jsem je „V červáncích a lesku kalicha“ — ve dvou svazcích 12tiarchových. — Druhý díl, či lépe druhá řada vyjde tak koncem tohoto či dá-li Pán Bůh začátkem příštího roku. Upravený ještě není. Název bude (tohoto dílu): „Cestou křížovou“ asi ve 3 svazcích (1. Masopust na Karlštejně, 2. Tryzna Bělohorská, 3. Na Slanských stínadlech, 4. Děti Dalekarlie, 5. Za českou korunu, 6. Sedlák Krákora, 7. Kostelík sv. Blažeje.) Třetí díl: „Z našich vesnic“, ^[3] (1. Ze zapomenuté vesnice, 2. Kolednice, 3. Černí kyrysníci, 4. První růže, 5. Zavedli ho, 6. Vesnický Jakobín).

Nyní píšu historický román „Trnová koruna“ ze 30leté války pro „Blahověst“. Už vychází od 5. srpna. P. Srdínko sazbu nechává pro zvláštní knihu. — Pošlu ti ho, jakož i I. díl těch povídek, jak jen vyjdou z tiskárny, — už je hotovo 18 archů. Úprava bude velmi pěkná. Jsou v něm povídky: 1. Pod Karlštejnem, 2. Jan Abatyše, 3. Ancikrist, 4. Z posledních dnů Tábora. Co nejdřív dám se do nové práce, již započne nový ročník „Lumíra“. Mám v hlavě několik látek… Nesmím zapomenout na „Koledu“ také — - - Co říkáš povídkám Jiráskovým? Ondyno mi psal, abych pro jeho bibliotéku — t. j. Ottovu - napsal něco. Musil bych se přetrhati. Z toho poznáváš, že nezahálím. A potom pracuji si sám každé kázaní — na každou neděli. Píšu je."

Nejdůležitější událostí roku následujícího (1880.) byla pro Beneše generální visitací pražské diecése, za kterou Pražský arcib. kard. Schwarzenberg meškal i na Klecanech. Přesvědčil se o kněžské působnosti Benešově a uznal ji za vzornou. Uznání toto mělo za následek pochvalný dekret, již výše zmíněný, od knížecí arcibiskupské konsistoře. Beneš dostal jej však až roku příštího (6. dubna 1881.), ač výslovně v něm poukázáno na lonskou visitací.

Tohoto roku (16. března 1881.) píše příteli: „Co se týče mne, jsem ještě tak tak zdráv. Dokončil jsem nedávno pro Dědictví svatojanské „Trnovou korunu“, jejíž začátek byl uveřejňován v „Blahověstu“. Už je také dotištěna, vydávati ji budou začátkem dubna. — Pro „Osvětu“ píšu „Poslední Rožemberk“ (Petr Vok), musím si velmi popíliti. V sešitech červencových chce ji p. Vlček už uveřejňovati.^[4] — „Z našich dědin“ je skorem všecko rozebráno, jen as 100 výtisků je dosavad u knihaře. Měl bych míti as desateré ruce! — Pro „Lumír“, „Světozor“, „Matici“ atd. — Mám také i více namáhání ve škole; je tu o jednu třídu více, a vyučování náboženské musím obstarávati sám; ještě k tomu postní kázání. Člověka někdy až hlava brní. Ještě kdyby mi ty měchy dobře sloužily!“ — Po požáru Národního divadla, jiži 15. srpna 1881. podniknul po osadě Klecanské za spolupůsobení p. Em. Janáčka sbírku příspěvků na znovuzbudování divadla; zasýlaje „Národním Listům“ výnos její, provodil jej těmito slovy: „Z hrobu na vzdor vrahům vstalť náš národ k staré slávě silou vlastni! Z rumů touže silou zaskvěje se leskem novým Uměn chrám!“

První polovina roku 1882. uplynula Benešovi v duševním klidu a i jeho zdravotní stav byl lepší než kdykoli jindy. „Letos se mi zdá, jsem poněkud zdravější. Snad toho příčinou mírnější zima a suché počasí,“ píše 16. března 1882. O práci literární sděluje v témže dopise: „Já téměř péra z ruky ani neodložím. Pro „Květy“ píšu už třetí díl: „V podvečer pětilisté růže“. Nechtějí to dříve tisknouti, dokud nebudou míti v ruce prý celek. — Četl's tu „Levohradeckou povídku“? Trochu v ní pokulhává korrektura.“ — „Nyní píšu pro „Světozor“ „Povídky Karlštejnského havrana", odevzdav Štulcovi pro Pečírkův kalendář: „Hrabě Zdeněk Kaplíř ze Sulevic“; vydají prý to zvlášť,"^[5] oznamuje 13. července 1882. „— — bezpochyby od 23. července do 29. nebudu doma, t. j. v Klecanech. Zamýšlím se podívati ku své matce do rodiště. Nějak je zas churava. —“

Píše tato slova, netušil Beneš, že z choroby matčiny stane se nemoc smrtelná.

Odejel do Třebíze, kdež zdržel se do 29. července, a P. Kačer, jenž byl mu průvodčím, ujišťuje nás, že Beneš při odchodu z Třebíze ani netušil, že by máti jeho, churavící sice již několik let, v čase nejblíže příštím mohla zemříti. Zatím již dne 31. července došel ze Slaného telegram dra. Šuka, jímž oznamuje Benešovi, že matka jeho zemřela. Ještě téhož dne, kdy dostal telegram, vydal se na cestu do Třebíze.

Smrť matčina byla pro Beneše ranou tím větší, čím neočekávanější, tím hlubší, čím ideálnější byla láska jeho k rodičce. Uvažoval-li kdy některé z četných návrhů, zvoucích ho přeložiti působení své z Klecan tam neb onam, kde by lepšího hmotného postavení dosáhnul, činil to jen k vůli matce: zamýšlelť ji vzíti k sobě. Nyní však, po smrti její, nepomýšlel již naprosto milované Klecany zaměniti jiným působištěm.

„Mám, milý brachu, velmi smutné prázdniny“, píše příteli dne 20. srpna. „Dne 31. července mi umřela matka a dne 3. srpna měla pohřeb. Jsem tu nyní úplně sám — a ta opuštěnost svírá příliš, byť byl člověk dospělý. A oznamuje svému příteli, že zamýšlí malou cestu, dokládá v témže listě: „Pořád také nějak churavím; myslím také že z těch myšlenek cestou trochu vyjdu. —“ Tato cesta, kterou Beneš na sklonku srpna konal nejen k vůli svému zotavení, ale aby zároveň podrobněji poznal kraj, který v „Čechách“ Ottových měl popisovati,^[6] zavedla jej až za české hranice, do Drážďan, poskytnuvši mu motivy k celé řadě feuilletonů, otištěných nejdříve v „Národních Listech“, potom v „Moravské bibliotéce“.^[7] Ač tolikerou prací zanesen, přijal přece v září volbu do výboru místního odboru „Ústř. Matice školské“, vynikaje tu příkladnou horlivostí, a jakož již v lednu téhož roku dal podnět k pořádání akademie na Klecanech ve prospěch Matice Školské, ku které sám sepsal proslov, a jakož věnoval Matici i svého „Kaplíře ze Sulevic“, aby byl vydán v její prospěch, tak nyní propaguje myšlénku Matice v obcích činnosti jeho zvláště přidělených všemožným způsobem.

4. listopadu 1882. píše Beneš: „Měl jsem přijíti za profesora na českou státní reálku v Praze. Ředitel ^[8] by si toho byl velice přál — —• Ale rozmysliv si vše, zůstal jsem v Klecanech. Musil bych vyučovati týdně přes 20 hodin; plat obnáší asi 1200 zl. Kdyby maminka byla živa, byl bych šel již do Jičína, odkudž jsem měl psaní, návrh, když jsem tenkráte přijel do Klecan z pohřbu. —• Onehdy jsem měl v Praze kázání ^[9] a při tom jsem si také asi poněkud ublížil velmi hlasitým mluvením. — —“

Tato veliká námaha povinností kněžských, kterou si ještě přes míru rozmnožoval prací spisovatelskou, přemáhala Beneše i roku příštího. „Jinak jsem tou literaturou až příliš zaměstnán“, oznamuje dopisem ze dne 17. března 1883. „Přicházejí dopisy a žádosti o rukopisy se všech stran, a dá práce již jen to odpovídání. A což, když chce člověk aspoň trochu vyhověti!… Na procházku chodím málo, jen z té příčiny, že bych pak nebyl se vším hotov…“

A tento horečný, neunavný, nikdy nepřestávající kvap, při němž Beneš ani netuše vydával již poslední své síly, neustával ani na dále, přes to, že i v této době varovali jej přátelé jeho, aby se šetřil, že „lépe bude pro něho, napíše-li za celý rok jednu dvě povídky, nežli několikráte tolik, když zdraví své tím vydává v šanc.“

„Jsem neustále zapřažen,“, píše 13. května 1883., „ještě nyní musím vypomáhati při faře Líbeznické. Práce až po krk! A potom má člověk pracovati pérem a hlavou, když ji jedva drží na ramenou.“ O své práci toto sděluje: „První díl „Královny Dagmary“ jsem dopsal a začnou ho sázeti; druhého jsem ještě nezačal. Pročítaje všemožné zprávy přišel jsem na zvláštní myšlenku. Za mladých let jmenují Dagmar všude Markétou. Jelikož Otakar I. byl živ ve vyhnanství a požíval pohostinství u německých přátel, domnívám se, že toto jméno Markéta není její pravé křestně jméno, ale že by mohlo býti pravým Drahomíra, jak také dánský jakýs letopisec, nevím, na jakém základě, píše. Drahomíra bylo Němcům nelibozvučno a potom snad i tradicionelně příčinou mnohého úrazu … Jména Markéta mohlo se jí dostati při biřmování a potom jí také ponecháno. Provedu v tom románu, jen dá-li mi Bůh zdraví, mnohé jiné kombinace; možno, že historikové pokrčí ramenoma, ale již tak v plánu. První díl jsem označil titulem: „Na cizím chlebě“. Druhý: „Jarní bouře“ a třetí: „Na trůně královském“. Chci ji učiniti (a již to také v prvním díle nastíněno) i královnou nejsevernějších Slovanů, kteří byli podrobeni žezlu dánskému. Co tomu říkáš? - - „Kaplíř ze Sulevic“ (otisk z kalendáře Pečírkova) vyjde co nevidět. — Pracuji pořád jen tak kratičké veci a ku větším nemohu se ani dostati. Tu přijde to, tu hned zas jiné,^[10] a člověk mnohdy nepostačí ani odpovídati. — — Nyní mě chtějí dostati na Vyšehrad za vikaristu, čož však si také tak důkladně rozmyslím. Nyní také píšu do „Jarého věku“ „Povídky starého zbrojnoše“. Chci tak probrat celý český dějepis; ovšem že budu k tomu potřebovati dlouhého času.".

Svého zdraví vzpomíná v dopise přátelském 15. února takto: „Jsem Bohu díky poněkud lépe zdráv než v loni, ačkoliv ten dech jest velmi pro mne obtížným —“ Ale 24. června píše již jinak. „Jsem, milý brachu, nějak churav; není to sice zlé, ale byl bych nerad, kdyby bylo hůře. Neležím, chodím, vykonávám své povinnosti, ale necítím se v dobré kůži. Je toho vinno i tohle počasí a snad také ta duševní práce, od které však neupouštím, jen když musím…“

Zajisté tato choroba těla, neustávající prací unaveného pohnula jej, že ku konci srpna vydal se s přítelem svým P. Kačerem k vůli zotavení na cestu do Vídně, odkudž i výlet do Alp učinili. Průvodčí jeho takto nám o tom psal: „Ve Vídni, kamkoli jsme zabočili, spustil Beneš na každého česky — a divil se nemálo, proč oslovení ve Vídni česky nerozuměli! Z uměleckých sbírek se mu nejlépe zalíbila sbírka starožitností pod Belvederem a v té u jednoho okna v koutečku tak hezky vysoko stará ostruha s kouskem řeménku. („Pomni na mne, má milá, věrná paní!“) Při návštěvě klenotnice čísařského domu byl unešen slavnou i trudnou minulostí císařů římských, jichž z bylé skvosty právě pozoroval. V Prateru byl by hned zůstával, poněvadž setkával se s Čechy na každém místě. Bylať tam v jedné z kaváren Duchoslavova dámská kapela, v zahradě „u Myslivce“ se ani jinak nemluvilo, nežli česky, a při vojenských kapelách byl samý Čech. „U Myslivce“ si nechal zvláště zahrát „Kde domov můj“ a „Hej Slované“. Nesmírně jej též bavila kapela cikánská, hrající samé národní — cikánské — písně bez partesů — k té vracel se mnohokráte, k té zdál se býti cele upoután. Z Vídně — 23. srpna — přijeli jsme do Budějovic, zavítali do Besedy a téhož dne odjeli do Břehova, kdež prodleli jsme 24. srpna — v pátek — po celý den a navštívili „Poustku“, „Studánku pod Hlaváčem“ i „Jarov“. Beneš pochválil Břehováky v památní knize, kterou si vedou při knihovně. 25. srpna — v sobotu — odjeli jsme přes Budějovice — kolem Žižkova rodiště — do Borovan a z Borovan do Mladošovic na pouť, kdež Beneš měl 26. srpna (v neděli) slavné služby boží, a poněvadž se mu velice líbilo u p. faráře Fišmeistra, ujednali spolu, že, dá-li Bůh, na rok zase bude v Mladošovicích kázati. Večer téhož dne odjel Beneš v knížecím povozu s panem děkanem Touškem do Třeboně, kdež si v pondělí ráno Beneš prohlédnul knihovnu a přehlédl celičký „Svět“ i „Opatovický“ a obdivoval „Zlatou stoku“. Z Třeboně drahou vrátil se do Prahy a rychle na Klecany, aby jeho pan farář už zase měl doma kaplana. — Těšil se také, kterak každým rokem zavítá na český jih — tak se mu zalíbil — přeškoda jen, že více nezavítal! Z té návštěvy napsal několik povídek, a sice byly to drobnější feuilletony,^[11] pak „Pro bílou labuť Švamberskou“ a celou řadu jiných, na něž se těšil, měl sestavenu ve své tvůrčí paměti."

Také Beneš sám zmiňuje se o této cestě prázdninové krátkými slovy v listě ku příbuznému: „Pokud se týče těch mých cest, byl jsem v Alpách — viděl jsem ony strmé, ledem a sněhem za srpnových paren pokryté hlavy — ona stáda pasoucí se na vrších — salaše — senníky atd. Ve Vídni jsme se zdrželi 4 dní. I tam jest velmi mnoho památek — zvláště historických — majících důležitost hlavně pro Čechy - - císařská hrobka, klenotnice, zbrojnice, sbírky ambrasské atd…. Nestačil by na důkladné prohlédnutí celý týden …“

List, v němž Beneš tato slova psal, datován jest 26. září 1883.; v ten čas uzrávalo již pomalu semeno zhoubné katastrofy, která nadobro podkopala jeho zdraví i jeho život. Beneš i v této době konal všecky práce své ve škole, v kostele i doma při stolku spisovatelském s obyčejnou svojí horlivostí, jako by ani nyní netušil, že jeho síly tělesné již dávno nejsou s to snésti tuto všecku námahu a že to, co koná přes ně, půjčuje příroda, která s železnou a neodolatelnou nutností požádá půjčku svou, kterou Beneš bude musit splatiti svým životem.

„Když loni (r. 1883.) v listopadu ujal jsem „Světozor“, píše Fr. Šimáčck, bohužel také již zesnulý, v jeho nekrologu,^[12] „byla jedna z prvních mých chůzí do Klecan vyprosit si na Beneši povídku historickou. Vydal jsem se tam v pátek odpůldne za dne sychravého a zastihl P. Beneše, zrovna když šel ze školy provázen houfem dětí. Z daleka, dříve než jsem ho shlédl, slyšel jsem jeho kašel, i zhrozil jsem se jeho vzezření utrápeného, umořeného, jeho dechu krátkého, namáhavého a hlasu dutého, sípavého. V kaplance vyslovil jsem mu hlubokou bolest svou, že se tímto způsobem v záhubu uvrhuje, přimlouval mu, aby ihned oznámil konsistoři a okresní školní radě, že jest nemocen, a přestěhoval se do Prahy. Slova má učinila na něho patrný dojem, slíbil, že jest to poslední zima, kterou na Klecanech tráví, odejíti však že nemůže, taktéž že musí povinnost školskou zastávati. Představoval jsem mu, kterak pp. učitelé vyslovili se, že milerádi budou ho zastávati, avšak odpověď jeho byla pořád stejná: „To se vám jen zdá, neznáte zdejší poměry…“ Při pozdějších (mých) návštěvách nedělních poněkud se mu polehčilo — patrně že se více šetřil a méně se namáhal, i bylo na něm viděti radost, jak se mu daří povídka: „Pro bílou labuť Švamberskou“, kterou pro „Světozor“ určil. Dříve byl již dopsal román svůj: „Královna Dagmar“… Odcházejíce z fary, vypravovali jsme si, že by se zdravotní jeho stav nadobro změnil, kdyby nemusil vycházeti a mohl se stále v teplé své kaplance držeti, i těšili jsme se, jak si oddechne, až konečně zbaví se duchovní správy a usadí se v Praze. Avšak brzo po té stihla nás nešťastná zpráva, kterouž přinesl nám otcovstký jeho přítel, správce p. Janáček, sám. Vstoupiv před polednem do pisárny „Světozora“, sdělil nám hlasem pláčem dušeným, že snad „náš velebníček“ v okamžiku tomto dokonává, že stihlo jej včera ^[13] večer o 9. hodině, když vracel se od večeře do kaplanky, chrlení krve, že musil býti do postele donešen a lékař k němu povolán. Pan správce pobyl u jeho lože celou noc, dal na rychlo zapřáhnouti a poslal pro dra. Mrázka, nejdůvěrnějšího přítele Benešova."

Že ještě před samým vypuknutím zhoubné nemoci vykonával Beneš i nejobtížnější části své kněžské povinnosti, o tom zpravuje nás vzpomínka jiného Benešova přítele, jenž dí: „Spatřil jsem jej zas až v prosinci o svátku Početí Panny Marie. Tehdáž velebníček byl na křesťanském cvičení ve Větrušicích, přifařené to obci, asi tři čtvrti hod. od Prahy vzdálené. Rozhodl jsem se jíti mu vstříc. Den byl pochmurný a mrazivý; jizlivý severák táhnul od Máslovic. — Byl jsem teple oděn, ale přece mne nijak nebylo volno. Zrychlil jsem krok a záhy jsem dorazil do vsi, kterou jsem celou prošel. Šel jsem kolem stavení starosty obce, kde se cvičení odbývalo. Plaše zadíval jsem se do okna a tam v nízké a nevelké vytopené světnici jak by nabil. Cvičení bylo u konce, mládež a lidé starší ze statku odcházeli, a já vyšel za ves. Za chvíli dostihl mne za vsí selský povoz a v něm vzadu seděl muž v plášť zahalen, s beranicí na hlavě. Byl to náš velebníček. Povoz zastavil, usadil jsem se Benešovi po levé straně. Chtěl se na něco ptáti, já ale spozorovav, že silně ochraptěl a že se namáhá promluvit, prosil jsem jej, aby se ušetřil. Byl ale také lehce oděn. Starý, vetchý již plášť a přes nohy přeložený plaid — což divu, že se velebníček při 8° mrazu a ostrém větsa snadno nastudil. Jeli jsme rychle, tak že brzy jsme faru dostihli. Velebníček (v kaplance), svléknuv svrchní šat, postavil se k vytopeným kamnům, stěžuje si, že jej zima zmrazila na voze. Nebylo divu, ze statku starostova vyšel zpocen, venku tak krutý mráz a vítr, a on tak „na jeseň“ oblečen. Kromě toho stěžoval si na bolest v krku. Radil jsem důtklivě, aby si poručil uvařit thé a ulehl do postele. Tak se stalo. Měl jsem se k odchodu. Zmeškav vlak, čekal jsem na druhý v nádražní restauraci. Avšak po čtvrt hodině pozoroval jsem na sobě, že i mně nějak podivno. I mne brzy horko, brzy zima pokoušely. Třetí den potom četl jsem v „Pokroku“ zprávu, že Beneš povážlivě onemocněl. I já toho večera jsem se s bídou domu dovlekl. Roznemohl jsem se na zánět pohrudnice a ležel jsem 8 neděl. Dopsal jsem, jak jsem jen mohl, p. Janáčkovi, aby mi laskavě odpověděl, je-li vůbec možná naděje na Benešovo uzdravení. Tušil jsem dle všech příznaků, jež se i u jednoho ze zesnulých příbuzných mých objevovaly, že našeho velebníčka brzy ztratíme. Ten těžký dech, oko vpadlé, pleť nápadně změněna, uši odstávající a nos zašpičatělý — to vše jen domnění mému přisvědčovalo. Ta zlá, dlouho trvající nemoc byla počátkem konce jeho života."

Poněvadž zhoubná nemoc Benešova vypukla těsně před vánocemi, zastával jej při službách Božích v chrámě Klecanském přítel jeho dr. P. Doubrava.

Jak Beneš sám v pozdějším dopise přátelském líčí, „první nával krve přišel v pondělí 10. prosince (tedy třetí den po Větrušickém cvičení) večer, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v neděli se to opakovalo.“ Tedy chrlení krve šestkráte se opakující! Jak neměla katastrofa takovéto síly podemlíti na vždy vetché základy Benešova zdraví i života!

„Zastihli jsme,“ popisuje F. Šimáček návštěvu svou v době, kdy nemocný Beneš směl již hosty přijímati, „drahého přítele ležícího na pohovce v opatrování milosrdné sestry plné obětivosti, kterouž byl dr. Mrázek hned povolal. Pohled na nemocného byl srdce rozrývající: vypadal vyhublý, a neoholený vous zvyšoval ještě více vzezření utrápenosti. Četl, když jsme přišli a péro na stole ležící svědčilo o tom, že pokoušel se již o psaní, nač si také jeptiška stěžovala, kteráž vyprávěla, že pan páter již ji posýlá do Prahy, ač potřebuje ještě jejího ošetřování. On však cítil se již pozdraveným, s radostí ukazoval na nové lůžko s matracemi, které si dal z Prahy přivézti, a na rozličné milé maličkosti. Vynaložili jsme všechnu výmluvnost, abychom ho přiměli k tomu, by opatrovnici ještě podržel, což se nám také na dva dny podařilo …“

Již 3. ledna 1884. píše Beneš svému příbuznému: „Jak vidíš, z toho nejhoršího jsem již vyvázl, poněvadž mohu psáti. Chodím již po světnici; ale jsem ještě velmi sláb. Musím se tuze šetřiti. A pro mne, jenž jsem nezvykl zahálce, velmi obtížno. Ale dá snad ten Pán Bůh, jenž mne již třikráte vytrhl z nebezpečí velkého, že i nyní pozdravím se úplně. I ten kašel, jenž se mne tolik nasoužil, začíná mizeti, t. j. mírniti se.“

19. ledna 1884. však již zase slibuje spolupracovnictrí P. Škrdlemu: „Nevím, zdali Vám známo, že jsem upadl do přetěžké nemoci, z kteréž se tak znenáhla — tuze znenáhla — zotavuji. Nepíšu nyní ničeho, leda tak některý ten list — nejnutnější. Nevydržím dlouho seděti u stolku. Ale na mé spolupracovnictví, dá-li Pán Bůh, spoléhejte!“

10. února píše jinému příteli: „Bohu díky, daří se mi už lépe; jen aby to tak pokračovalo neustále. Ještě mne však ten kašel pronásleduje a souží, lékař však těší, že prý to nějaký čas musí tak trvati, než se ten zbylý bronchiální katarh vyčistí. Již chodím i do kostela a sloužím mši svatou. Trochu mne inkommoduje také krátký dech. Snad se to však lepším počasím a delším pohybováním ztratí. Milý brachu, kdybych učinil (ač jsem již o tom sám dříve přemýšlel) po Tvém návrhu, nevím, zdali bych mohl z té částečky, jež by mi připadla, býti živ. — To literátství samotné by mne sotva udrželo.^[14] Což kdybych nemohl potom psáti? Nyní se šetřím velmi. Do školy nechodím a učí za mne pp. učitelé. Nekážu vůbec, a pokud to jde, všeho, co by mi škodilo, se až úzkostlivě vystříhám. Nepíšu také skorem ničeho. Jen tak po chvilkách.^[15] A je mi z míry dlouhý čas. Však si vzpomeneš na tu světničku, v níž jsem od rána do večera samoten. Jak jsem již podotknul, vede se mi lépe. Ale bylo to hrozno —“ dí a vypočítává šestkráte opakovavší se chrlení krve. „Jezdil sem doktor z Prahy každý den. To byly dny, jichž nepřeji nikomu.“

17. března 1884. píše příbuznému: „Zdraví mé se již valně zlepšilo. Doufám, že přejde vše šťastně. Mimo školu vykonávám již zase všecky své povinnosti, ovšem že se šetřím, jak možno nejvíce! I píšu již zase, ale jen málo — zpolehoučka.“

A příteli knězi v listě téhož dne datovaném dokládá: „Již zase mívám exhortičky.“

Počátkem března navštívil jej přítel, jehož vzpomínku na cvičení ve Větrušicích výše jsme uvedli, „jako rekonvalescent velebníčka rekonvalescenta“. Jak jsem na něho pohlédl, — píše nám — byl bych málem splakal. To on více nebyl! Za ten krátký čas změnil se k neuvěření; byla-li ta drahá hlava prošedivělá, byla nyní jak sníh bílá. A přece jej humor neopustil, podíval se mi upřeně do očí, a žertovně pravil: „To se o nás ta zubatá pokoušela, ale my se jí přece nedali.“

„Jsa prost školské povinnosti a moha se více šetřiti, sbíral se vůčihledě a z jara vypadal tak, že by nikdo nebyl řekl, že stonal,“ líčí F. Šimáček. „Poukazoval jsem mu k tomu, jaký obrat nastal u něho šetřením, a přimlouval mu, aby se rozhodl k opuštění Klecan. Pravil, že se již rozhodl, že setrvá tu pouze přes léto. Avšak, nastaly nepříznivé, zimavé časy, a jelikož čím dál, tím více ujímal se duchovní správy, kázání atd. začal se jeviti zase obrat k horšímu, zejména přibývalo hlubokého kašle a vyhazování. Byl to kašel souchotináře, avšak on stále se těšil tím, že dle výroku lékaře jsou plíče v pořádku. Radil jsem mu, aby obrátil se ku „Svatoboru“ a vymohl si podporu na cestu do Italie neb do Egypta. Pravil, že to učiní až na rok, letos že půjde do některých lázní… Těšení jeho, že jsou plíce v pořádku, bylo však jen zdánlivé, nevěřil mu sám… Začala se ho zmáhati netrpělivost a mrzutost při zimničném chvatu při psaní. Naléhal na rychlý tisk „Sebraných spisů“ svých, jejichž náklad byl knihkupectví mému svěřil,^[16] a byl by si přál, aby každý týden aspoň tři archy se tiskly. Taktéž bylo přáním jeho, aby „Povídky Karlšejnského havrana“ ve „Světozoru“ uveřejněné vyšly ve zvláštním vydání jakožto první číslo „Illustrovaného sborníku románového“, kteréž pojmenování sám vynasel. Svěřil mi, že chce povídky tyto věnovati lékaři a príteli svému dru. Mrázkovi… Přál si, aby k tomu vydání připojil se jako illustrace obraz havrana Karlštejnského, jejž byl obdržel od M. Aleše. Dočkal se ještě dřevoryteckého obtahu tohoto obrázku a s radostí ukazoval jej všem známým. — Konečně za poslední návštěvy nedělní sdělil nám, že podal ke konsistoři žádost za dovolení do Marianských Lázní. Tu neděli byl velice sklíčen, netrpěliv a mrzut. Trval v zimničném rozčilení. Přiměli jsme ho, aby opustil pokojíček svůj a šel s námi do háje na sluníčko. Konečně dal si říci, avšak zhrozili jsme se krátkého, těžkého dechu, kašle a vyhazování cestou skrze vysoké, kaštanové aleje. V háji na sluníčku na místě od p. správce vyhlídnutém kašel poněkud se utišil. Pan správec sdělil mu, že lavička na tom místě jest schválně pro něho zřízena, že dá ještě jinou postaviti. Odpověděl mu, aby toho nečinil, do Klecan že se více nevrátí. Hned po té dodal však na vysvětlenou, že rozhodl se přestěhovati se do Prahy. Byla to — poslední má rozmluva s P. Benešem. Nepomyslil jsem si, že ho nikdy více nespatřím."

Dovolená, o kterou Beneš ke konsistoři zadal, došla, a Beneš již 19. května 1884. píše P. Škrdlovi: „Po svatodušních svátcích musím však do lázní, kdež se budu musel asi 8 neděl pozdržeti — nejspíše do Marianských.“ O svém zdravotním stavu takto dokládá: „Posledně jsem musil psáti pro velehradský jub. sborník a potom dvě práce pro Ústřední Matici^[17] a tím, poněvadž jsem chtěl brzy býti hotov, jsem si ublížil, takže nyní jedva bez obtíží napíšu list.“ — V témže dopise jeví — tentokráte snad již přece nezvratný úmysl tělesné síly své šetřiti: „Musím na nějaký čas úplně přestati ve psaní nejen pro neduh plicní, ale i pro zrak. Sotva jsem vzal péro do ruky a začal několik neděl psáti, musím toho nyní nechati…“

V úterý dne 3. června^[18] vydal se Beneš-Třebízský na cestu do Lázní Marianských. „Týden před tím,“ dí J. V. Sládek v „Lumíru“, „byl ještě návštěvou v Praze, vypadaje už velmi bídně. Beneš záhy sešcdivěl, maje v třicíti letech vlasy již silně prokvětlé. Nyní byl bílý jako mléko. To však nevadilo na jeho mladém vzezření. Měl oko živé, tvář plnou a ruměnnou, snad příznak to jeho první nemoci. Když posléze přijel do Prahy, byl již ubledlý, a kdož jej viděli, byli přesvědčeni o jeho blízkém konci.“ Pro všechen případ devět dní před odjezdem svým do Marianských Lázní, tedy 25. června, napsal závěť, kterou níže doslova podáváme.

Přes to, že i závěť napsal, tvrdí jeho Klecanští přátelé, neměl nižádné předtuchy, že by cesta do Marianských Lázní byla jeho poslední. Dokazujeť to předem toto svědectví jednoho z nich: „Před odjezdem umluvili jsme se, že v měsíci červenci (na počátku) přijedu za ním do Marianských Lázní a že pak vydáme se na cestu do Chebu, Františkových a Karlovarských lázní, načež před koncem měsíce července vrátiti se chtěl opět do Klecan, poněvadž dětinnou radostí těšil se na to, že bude moci posvětiti sňatek můj (určený na den 29. července 1884.), ku kteréž příležitosti ještě pred odjezdem napsal příležitostnou řeč, kterou při obřadu prosloviti chtěl. Ano i v zápisník můj poznamenal, kterých kroků učiniti musím před odjezdem za ním, aby on bez překážky vykonati mohl obřad řečený v chrámu Páně sv. Štěpána v Praze.“

Jiný z jeho přátel, navštíviv jej v pondělí svatodušní, tedy poslední den před odjezdem, dopoledne po službách Božích, zastal jej čtoucího noviny. „Když odložil noviny, vložil hlavu do dlaní — a pokašlával,“ popisuje nám jeho přítel jtuto svou návštěvu. „Mizerný kašel,“ zlobil se Beneš jaksi popuzen, „co tak soudíte o mém kašli? — — Bojím se, aby to nebylo nebezpečné. Zítra jedu do lázní — ale dá snad Pán Bůh, že se pozdravím, snad nezahynu!“ Pak obrátil sám hovor úplně na svou nemoc. Chvílemi mluvil klidně, chvílemi podrážděně. Líčil jsem mu, kterak člen mého příbuzenstva podobnou nemoc šťastně přestál, ač se již o něm všeobecně pochybovalo. To jej potěšilo. Měl jsem náhodou podobiznu dotčeného. Beneš divil se, kterak se po tak těžké nemoci — chrlení krve — „spravil“.

„Nu, to jste mne velice potěšil,“ pravil ruku mně upřímně tiskna a ještě při mém odchodu to opakuje, doložil : „Doufám v Boha, že mně ty lázně prospějí.“ Doprovázeje mne, řekl: „Na shledanou! Po druhé povíme si něco více než dnes!“

Týž večer — poslední v Klecanech — strávil v mileném kruhu rodiny páně Janáčkovy, „dobrého jsa rozmaru“.

Po svém příjezdu do Marianských Lázní psal přátelům Klecanským takto: „Do Marianských Lazní dostal jsem se šťastně, ačkoli již včera silně pršelo a dnes opět. Za byt platím týdně 12 zl. Bydlím v poschodí II., ze kteréhož vede na silnici Ferdinandovu dřevěný most. S Čechem jsetm se tu nesetkal žádným. Každý mluví po německu, ačkoli zdaleka viděti, že mu zobák narostl český. To jsou ti Poláci jiní chlapíci! — Jsem tu jen dva dny a už jsem utratil dosti peněz. Ten hotel, co bydlím, je však od pramenu Křížovky a Ferdinandova poněkud vzdálen … Panu faráři mou úctu etc. Marianské Lázně 5. června 1884.“

O tři dny později, 8. června, psal Třebízským příbuzným: „Budete se asi diviti, odkud teto psaní přechází? Z Marianských Lázní, kdež jsem od minulé středy. Musil jsem jeti na dolehavou radu dra. Mrázka. Takto by to ucházelo, ale ještě mne kašel časem soužívá a někdy také žaludek. Než dosti o těch nemocech. Je zde draho, zvláště byty, platím za pokoj dvanáct zl. týdně. Neustále skorem prší, takže člověk nemůže ani vyjíti. Ještě že jsem si dal za sebou posýlat z Prahy noviny! — — Až přijedu z těch lázní, tak se do Třebíze podívám. Budu se zde musit zdržeti asi pět neděl. Dovolenou z konsistoře mám na šest, ale budu rád, vydržím-li zde tak dlouho. — — Zde silně od rána prší a zima jest jako v březnu. Musím si dávat topiti.“

Prací v pravém slova smyslu vyssát, nedal si ještě pokoje ani před samým odjezdem do lázní, ba ani zde, nevzpomínaje předsevzetí, jež v listu P. Škrdlovi byl vyslovil: „Musím na nějaký čas úplně přestati ve psaní…“ Napsalť v Klecanech první polovici povídky „Ušlapán“ a druhou polovici dopsal již v lázních. První část této poslední práce Benešovy otištěna byla v 19. čísle XI. roč. „Lumíra“, kdež obsažen již jeho — nekrolog. Beneš poslal tuto první část s následujícím dopisem, v témže čísle „Lumíra“ otištěným: „Tuto zasýlám ‚Ušlapaného‘ dokončení. Dopsáno v Marianských Lázních, kamž, jak jsem se Vám zmínil, musil jsem se k naléhavé radě lékařově odebrati. Celé dni však musím tráviti v pokojíku, neustále prší, venku zima a vítr… Ještě že jsem měl tuto práci. Ušel mi tak ten dlouhý — dlouhý čas. Potom jsem také chtěl co nejdříve dostáti slovu, abyste nemusil na dokončení dlouho čekati. Bylo by pěkné, abych právě Vám se svým slibem otálel. — Je to psáno snad trochu trhavě, ale doufám, že to v tiskárně přečtou. Jen budu prositi o korrekturu. Bydlím zde: Rudolfshof, druhé poschodí. Vlaky se zde rychle střídají, tak že se věc nebude zdržovat. Účinku nějakého necítím dosud; skoro jo mi hůř. A člověk je tu tak zcela osamocen. Ještě jsem zde českého slova neslyšel, ač je tu Čechů dosti. Mluví všichni po německu. Je to hanba!!“ Téhož dne ještě na lístku redakci Lumíra dopsal o změně bytu, který přeložil do hotelu „Stadt Moskau“.

Následujícího dne (12. června) píše p. J. Janáčkovi, správci na Klecanech: „Rozmilý dědečku! V předu vzdávám za obezřetné i laskavé obstarání těch psaní — vůbec za celou zásylku - - povinný dík. Pro příště mi pošlete jen psaní; časopisy a sešity mohou zůstati v Klecanech. - Že jsem se přestěhoval, stalo se takto: Ve středu dostal jsem z Teplé psaní, v němž mi oznamují, že mohu přijeti do Marianských Lázní, kdy mi libo a pohodlno, byt že mám uchystaný v Tepelském domě. Dal jsem tedy ve dvoře Rudolfově výpověď a zaměřil jsem k Tepelskému domu, kdež mi správce, Němec kovaný, zhurta řekl, že o ničem neví, že není žádný byt prázdný, leda ve třetím poschodí. I šel jsem tedy k inspektoru lázeňskému, jenž jest kněz Premonstrát, který však totéž potvrdil, že není řádného bytu, leda ve 3. poschodí. I šel jsem si byt konečně prohlédnout. Ale musil jsem do takové výšky asi pětkráte odpočívali. Pomysliv si, takové dobrodiní — žádné dobrodiní — a nechtěje se již vraceti, vyhledal jsem si jiný byt ve „městě Moskvě“ v prvním poschodí, dosti pěkný, také za 12. zl. týdně. Výhodu mám tu, že ku pramenům na všecky strany blíže a že jsem na rovině. Dvůr Rudolfův příliš vzdálen, až na lonci lázní ku nádraží. Než jsem se doslal ku zřídlu Křídlovky, trvalo vždy tři čtvrtě hodiny. Přednost byla však, že zařízení v něm je elegantnější.

A nyní něco o tom svém zdraví. Není mi valně. Účinků dosud necítím žádných. Deště a studena se neustále střídají. Teplota nepřesahuje nikdy +1° R; ráno však +6°. — Nevím, jak zde dlouho vydržím; určený čas osmi neděl žádným pádem, ani šest neděl ne. Zvláště nezmění-li se to počasí. S tím kašlem je to skorem hůře. Pouze žaludek jako by — píšu pouze: jako by — se lepšil, ačkoliv se mi to jen zdá. Sešli jsme se zde s p. Eimem, vídeňským korrespondentcm „Národních Listů“; obědváme spolu a večeříme. Ten by Vás, rozmilý dědečku, lépe spravil než já! Potom se tu scházím s několika Poláky z Varšavy, Vilna a Rovna.

Musím si zde dávat topiti, jaké tu chladno. Sedím neustále zahalen do plaidu a oděn v županu. A přece ještě studeno. Takhle zde utrácím jen darmo peníze. Včera jsem učinil první účet — a summa 49 zl. 86 kr. A k tomu jsem dosud neplatil lázeňské taxy. Vzal by však ďas peníze, jen kdybych byl zdráv. A takhle to nevede k ničemu. Zde mi mnozí radí, abych jel do Italie, kde počasí stejnoměrno, že bych byl chlapík za 6, nejdéle 8 neděl. —

Dnes jsem také dostal psaní od prof. Sládka, opět s otázkou, zdali něčeho nepotřebuji, že mi okamžitě poslouží … Šlechetná, upřímná duše! Takových na světě málo! Na štěstí mám však ještě přes 100 zl. Až přijdete na faru, rozmilý dědečku, tak nezapomeňte panu faráři opět vyjádřiti plnou úctu, jakož i vřelé pozdravení. Vzpomínal jsem dnes na něho při processí Božího Těla, jež zde odbýváno jen tak ledabylo. Vůbec jest zde chrámová návštěva řídká, což jsem pozoroval zvláště v neděli, byv na kázání, jež počínalo sv. Augustinem, chodícím po břehu mořském a vidoucím pacholíčka skořepinou do malého důlku mořskou vodu přelévat atd…. — Ohledně příjezdu dědečkova těšil bych se velmi; možno, že bychom pak jeli spolu domů …"

To jest poslední z listů Třebízského, jež poslal z Marianských Lázní a z nichž prozařuje k nám člověk, vlastenec a spisovatel takový, jak jsme jej byli vylíčili. Avšak jen dva dny po napsání tohoto listu potkala Beneše opětná katastrofa před domem prof. dra. Basche, když z procházky se vracel. Však nechmež vypravovati o tom Gustava Eima, vídeňského referenta „Národních Listů“, jenž ten rok šťastnou náhodou trávě v Marianských Lázních, stal se věrným strážcem posledních dnů svého přítele: „Když jsem ho po dlouhých letech zde poprvé zase spatřil, zděsil jsem se, jak sotva 35letý muž ten změnil se zatím na starce. Hlava jeho zbělela, dech se zkrátil, chůze neduživého kmeta. Ale srdce jaré a mysl čilá a jasná. Měškal již zde 2 dny než jsme se setkali, a hojně si stěžoval, že nemá ani duše známé. Od té chvíle byli jsme téměř neustále pohromadě. — — Několik Čechů a Poláků zde meškajících, kteříž brzo skupili se kolem Beneše, snažili se, aby rozplašili z duše Benešovy předtuchy, že Marianské Lázně budou mu osudnými. Dařilo se nám to, a měl Beneš zde několik šťastných dnů. Byly to ovšem hlavně dny, kdy příroda se s námi spojila a kdy neustálé deště a tuhé mrazy zdejšího klimatu přerušeny byly jasným a teplým dnem. V jednom z řídkých těch hostů vyjeli jsme společně ve vozech na „Podhůru“, kam vozem jede se až na samý vrchol a odkud jest čarokrásná vyhlídka na hory šumavské a na české i bavorské Smrčiny. Beneš zapomněl zcela na svou chorobu. Byl pln života a sršel humorem. Když večer jsme se vrátili a usedli ve vonném lese u samých lázní, zvolal Beneš rozjařen: „Ach, to byl konečně zase jednou krásný, šťastný pro mne den!“

Ubožák neměl jich míti více mnoho. Brzo uhodilo zas nepříznivé počasí a Beneš začal zase silněji kašlati. Minulé soboty odpoledne učinili jsme malinkou a zcela volnou procházku v lese. Beneš šel velmi těžce a při každém drahém kroku jsme odpočívali. Tenkráte nemohli jsme ho obveseliti. Beneš mluvil o tom, že zakročí za dovolenou na rok; že činí tak nerad, an cítí se knězem a učitelem z povolání. Jen proto že se s myšlenkou odpočinku smiřuje, že nebude míti více povinnost nad otevřeným hrobem zpívati: „a porta inferi!“

„Srdce mně to vždycky stáhne,“ pravil, „kdo ví, kdy zazpívají stejně mně.“

Rozloučili jsme se s ním jen málo kroků před jeho obydlím, a nikdo netušil, že za několik okamžiků zachvácen bude celou zhoubnou silou své nemoci. Sotva že jsme zašli, klesl u sousedního domu svého příbytku na zem, a celé dláždění kolkolem zbarvilo se horkou jeho krví. Týž večer obdržel první svazek svých u Šimáčka vydávaných Sebraných spisů. Vnešen byl do domu, a lékař, šťastnou náhodou zde obývající, zastavil smrtonosný proud.

Záchvat byl tak prudký, že Beneš byl bez vědomí. Lékař, obávaje se nejhoršího, poslal pro kněze. Beneš, prebrav se z mrákot, poslal pro mne. Nalezl jsem kněze u něho a kolkolem všechny domácí na kolenou.

„Má předtucha,“ šeptal, „umru zde, ach, kéž jsem na české půdě!“

Před půlnocí přenesli jsme ho i s ložem do jeho příbytku. Neměl více povstati.

A my jsme všechno doufali. Až do čtvrtku z rána lepšil se pomalu stav jeho. Byi při úplném vědomí, a my nenechávali jsme ho po celý den ani chvilku samotna. A přece cítil se nevýslovně opuštěným a samotným; toužil neustále po domově. Psal jsem to jeho lékařskému příteli, a on odpověděl podle smutné pravdy: „Kde jest domov přítele našeho? Jest jako lípa v širém poli. Nemá otce ani matky, ani příbuzných, a kaplanka Klecanská? Ta snad hostinná bude jen pro zdravého!“

Ve čtvrtek pozorovali jsme na nemocném velikou netrpělivost a podrážděnost.

Nedůvěřoval ujišťováním, že se zase pozdraví. Domýšlel se, že lékař ho klame a pražský jeho přítel že v listu svém, mně svědčícím, napsal mu ortel smrti. Abych ho upokojil, vzal jsem útočiště ke lsti a napsal jsem odpověď lékaři, kteráž se těší nad výbornými zprávami a upokojením o stavu jeho plic.

S večerem byl klidnější, a když došly velice laskavé a povzbuzující zprávy od přátel Klecanských, po nichž tuze se nastýskal, byl i vesel.

Rázem se to změnilo. Lékaři zdejšímu vyklouzlo při večerní návštěvě neopatrně dost, že počínají se jevit známky zánětu plic. Nemocného to tak nesmírně rozčililo, že v noci poslal pro mne a naléhal, aby svoláno bylo lékařské konsilium. Poslal jsem pro lékaře,^[19] avšak tento nechtěl jiného lékaře připustiti. „K čemu nyní jiného lékaře, když jsem nemocného zachránil? Stav jeho jest mně zcela jasný. Nemoc jest povážlivá, ale průběh její normální, a proto nebezpečí není imminentní.“

Na tom musili jsme přestati. Dlouho nemohli jsme nemocného ukonejšit. Opakoval stále: „Umru, umru, umru!“ Dokazoval jsem mu, že klid znamená pro něho život a pokoj že jest mu nejlepším lékem. Nechtěl se však utišiti. „Jsem tak mlád,“ vzdychal, „a mám tolik krásných věcí v hlavě, jež chci českému lidu napsati. Ach, nedejte mně umříti!“

„Považte, příteli, že jste muž a kněz! Víte, že se zde život nekončí!“

„Ach,“ dodal bolestně, „pravda, pravda, ale tady je to jistější!“

„Však se tady pro Vás ještě nekončí.“

Konečně jsem ho upokojil tím, že ještě v noci expressním listem zavolám jeho pražského lékařského přítele. Odcházel jsem před půlnocí s pevnou nadějí, že noc mine bez nehody. Lékař znova ujišťoval, že nic se nestane a že zítra, budou-li síly nemocného slábnout, bude léčiti ho — šampaňským.

Psal jsem hned v noci pro lékaře do Prahy. Neměl ho míti více zapotřebí. Neuplynuly ani dvě hodiny a již zase jsem byl volán k ubohému příteli. Nalezl jsem ho již mrtvého. Obličej i prsa byly pokryty krví; ruce jeho v zoufalém zápasu sevřeny. Sluha, jenž u něho bděl anebo snad bdíti měl, vypravoval, že o půl druhé zbudil nemocného prudký kašel a krev že se proudem vyvalila. Chtěl mu vnutiti silný roztok solný, ale nebožtík zatím již skonal. Lékař mohl zjistiti jen nastoupivší smrt. Omyli jsme mu zakrvácený obličej a zatlačili jsme oči, kteréži ještě před třemi hodinami na nás s celým ohněm hleděly - - -

Podle přísného řádu lázeňského přivedli jsme hrobaře, jenž tělesnou schránku zesnulého dopravil za ranního šera na hřbitov. Na kolik mně svěřil, zanechal v Klecanech poslední svou vůli. Jmění své, jak ujišťoval, složil do bohaté knihovny, kterouž cenil si na několik tisíc zlatých.^[20] Svěřil mně také, kde má u nakladatelů za vytištěné už věci požadavky. V literární pozůstalosti zesnulého nalézají se dvě neb tři historická dramata, kteráž bohdá dostanou se do rukou obecenstva.“ ^[21]

Smrť Benešova hluboce se dotknula mysli nejširších vrstev národa. Denní listy ani nevystačily s místem pro soustrastné telegramy, jež nad úmrtím jeho posýlaly spolky a korporace i jednotlivci ze všech končin české vlasti.

„Kdo byl?“ psal 21. června Ferdinand Schulz v úvodním článku „Nár. Listů“. „Vesnický kaplan a český povídkář! Nic více? … Nic více! Toho bylo právě dost, aby smrť jeho otřásla celou vlastí, aby každé věrné srdce v tomto království zastřelo se nevýslovným hořem nad jeho hrobem.“

Tělesná schránka Benešova, jíž dostalo se v Marianských Lázních přiměřeného průvodu,^[22] přivezena přes Plzeň dne 22. června večer do Prahy a uložena v kapli chrámu Týnského. Provázel ji otcovský přítel Benešův pan Janáček.

Již na nádraží očekávala sta a sta lidí mrtvolu Benešovu; k jeho pohřbu dostavili se tisícové. Byl-li tento obrovský počet lidu a velkolepost průvodu pohřebního skutečně výrazem, odpovídajícím lásce a porozumění jeho spisům, popularita Třebízského byla tak veliká, jako navzájem jeho práce i jeho láska k lidu. Veřejné korporace od zástupců zemského výboru, se zemským maršálkem kn. Lobkovicem včele, až k poslednímu podpůrnému spolku, školy obecné i vyšší s žactvem i učitelstvem, spisovatelé a žurnalisté, všecky duchovní řády a jich alumnové atd., slovem česká intelligence všech stavův a tříd provázely poslední pozemskou cestou tělesnou schránku u velikém počtu a s ní tisíce lidu všech tříd a zaměstnání Benešovu. Četně dostavili se i občana z Třebíze a z Klecan. V průvodu kromě věnců, jichž bylo asi 100,^[23] nesen obraz spisovatelův a žerdě s nápisy, znamenajícími tituly jeho děl. Kondukt vedl gen. vikář P. Hora a na hranicích Vyšehradského obvodu očekávali jej všickni kanovníci a kněži kapitoly Vyšehradské. Nad hrobem Benešovým, kamž mimo osadníky Klecanské jen menší čásť obecenstva měla přístup, rečnili přátelé zesnulého: probošt P. Vácslav Štulc a spisovatel Vácslav Vlček. —

Když pak v obecnou známost vešla závěť Benešova, zvýšila jenom úctu i lásku všech jeho přátel a ctitelů k jeho památce. Zníť do slova, takto:

„Kdyby se všemohoucímu Bohu zalíbilo povolati mne z tohoto světa, učinil jsem, pokud se týče mé pozůstalosti, takovéto opatření:

1. Z movitého jmění mého, jež činí dohromady asi 4600 zl., odkazuji spolku „Svatobor“ sídlem v Praze, jehož účelem jest podporovati české literáty a literaturu, čtyři tisíce pět set zlatých r. č. (4500 zl.), a sice aby z každoročních úroků z této jistiny odměněna byla každým rokem nejlepší povídka z českých dějin, ať si již vyšla v časopisech aneb jakožto samostatná knížka. — Vracím tak hřivny, jichž jsem si pérem svým poctivě a spravedlivě vyzískal, rozmnožené s tím vřelým přáním literatuře zpět, aby zlatá zrna rozsévajíc, v čase nejblíže příštím klidila již úrodu zlatou ze všech srdcí milého národa českého. —

2. Jedno sto zlatých z těchto 4600 zl. odkazuji tetě Veronice Bečvářové ve Třebízi, sestře mé dobré nebožky matky, jakožto nejbližší příbuzné. —

3. Svůj domek ve Třebízi pod číslem 19., na němž nevážne žádných dluhů, odkazuji obci Třebízské, a sice tak, aby v něm výše podotknutá Veronika Bečvářová měla zdarma doživotní bydlení, po její pak smrti ať jej obec prodá a z úroků poděluje každoročně své opravdu chudé příslušníky. Podělení ať se vždy pomodlí za mne i mé rodiče Vácslava a Marii. —

4. Vydání svých Sebraných spisů přenechal jsem podle smlouvy knihkupectví páně Šimáčkovu v Praze (panu Topičovi). Pokračovalo-li by se u vydávání jejich po mé smrti, nechť honorář připadne opět chudinskému jmění obce Třebízské. — Žádný nakladatel nesmí vůbec bez vědomí výboru obce Třebízské spisy mé, byť byly sebe nepatrnější, vydali. O poradu ať se uchýlí členové výboru obce Třebíze k některému z redaktorů belletr. listů Pražských. —

5. Co se týče knihovny, učiněno pořízení na zvláštním přiloženém lístku, taktéž psaném mou rukou a opatřeném mou pečetí.^[24]

6. Z nábytku ať si vybéře p. správec Janáček Josef, co se mu zalíbí, na památku; ostatní i s obrazy ať se prodá a výtěžkem ať se zapraví pohřební výlohy. — Byío-li by mu libo, třeba i stříbrný nůž, vidličku a lžičku kávovou, jež jsem kdys darem obdržel. — Šaty mé ať se vydají tetě Veronice Bečvářové na rozdanou vzdálenějším příbuzným. —

Movité jmění mé pozůstává z těchto spořitelních knížek:

a) Česká zemská 1. č. str. 119.954., 2. č. 27.616. 3. 206.684. 4. 30.517. 5. 222.199.

b) Městská spořitelna Pražská 1. č. 44.646 str. 24.376. 2. č. 44.875 str. 24.605. 3. 52.895 str. 17,826.

c) Poštovní sp. knížka č. 51.031.

d) Los (pětina) z roku 1860. čís. 11.048 výhra 5.

Pány vykonavatele této své poslední vůle zavazuji jejich spasením, ctí a dobrým jménem, že učiní na vlas tak, jak jsem byl pořídil. K odstavci 3. a 4. připojuji ještě toto: Kdyby se někdy stalo, že by chudinské ústavy obecní splynuly jednou v okresní či ještě širší, s jistinou, jež založena ode mne, tak se státi nesmí a mohou z ní býti podělováni jen chudí příslušníci obce Třebíze. — A tak dejž Bůh, až bude vůle jeho, tělu mému lehkého odpočinutí a duši mé světla věčného.

Na Klecanech, šestou neděli po s v. Duchu, t. j. dne 25. května 1884.

Vácslav Beneš-Třebízský, t. č. kaplan na Klecanech.

Jak naloženo s papíry a písemnostmi po Benešovi pozůstalými, vyloženo již v jedné z předešlých kapitol; tam bylo rovněž uvedeno, že mezi nimi nenalezeno nižádné práce belletristické, což jest přirozeno, poněvadž Beneš ze všech stran jsa o práce dožadován, jedva s kterou prací byl hotov, již ji posýlal tiskárnám dychtivě čekajícím. Připomenuli jsme, že o tom, co psáti ještě zamýšlí, vyslovil se dru. Doubravovi (o cyklu povídek z doby Karlovy), J. Sokolovi a J. Vycpálkovi (o probírání celé historie české v povídkách pro mládež), J. Neubertovi (o pohádkách pro mládež) a Gustavu Eimovi (o románu, kdež by vylíčeno bylo odnárodnění západní části našeho království). Že i v tvorbě dramatické se mínil pokusiti, již také jsme vyložili. Zajisté, že by byl s veškerou neunavnou pílí a ohněm svého citu vyplnil všecka tato obsáhlá předsevzetí, kdyby neúprosná smrť byla mu nevyrvala péro z ruky.

Nedlouho po smrti Benešově na rodném domku v Třebízi odhalena pamětní deska. V Třebízi utvořil se za předsednictví statkáře V. Baňky spolek pro vystavění pomníku v jeho rodišti; a také v Praze ustavil se zvláštní komitét, s přátely Třebízského, pp. správcem J. Janáčkem, F. Schulzem, J. Sládkem a V. Vlčkem v čele, a vymohl povolení ku sbírání příspěvků na pomník v Klecanech. Benešovo rodiště i jeho působiště mají tedy býti zdobeny jeho pomníky; kéž by trvaleji nad žulu a kov těchto pomníků v půdě rodné země tkvěly a žily nezměněny jeho myšlenky a prochvíval jeho cit v hlavě i v srdci lidu, pro který Beneš pracoval v životě a na nějž myslil i v umírání!

---

1. »Bludné duše«
2. Beneše vždy těšívala slušná zevnější úprava jeho děl; a ještě více případné illustrace.
3. »Z našich dějin.«
4. Nevyšlo v »Osvětě«, nýbrž ve »Květech«, a titul změněn na tento: »V podvečer pětilisté růže«.
5. Bylo vydáno ve prospěch Ústřední Matice Školské.
6. V Ottových »Čechách« mčl Beneš popsati: 1. Podřipsko, 2. Slansko s Podlesím, 3. České Poohří.
7. »Z drážďanského musea historického«, »Meč votivní«, »V královské knihovně dráždanské« a t. d.
8. Školní rada řed. Jan Šťastný.
9. V Týně
10. T. j. žádosti o literární příspěvky.
11. Vyšly v »Národních Listech«, potom v Moravské bibliotéce v díle »Stezkami naších dějin«.
12. »Světozor« 1884, č. 28.
13. T. j. v pondělí 10. prosince 1883.
14. Charakteristické to přiznání spisovatele své doby nejpopulárnějšího, s nejskromnějšími požadavky životními.
15. Nekázal, neučil, ale psáti přece si ani nyní neodepřel, třeba jen »tak po chvilkách!»
16. V březnu 1884.
17. T. j. pro Pamětní listy o slavnostech národních ve prospěch Matice.
18. Jak vypadal vnitřek jeho pracovny v kaplance před odjezdem do lázní ukazuje obrázek číslo 4., provedený dle fotografie po smrti Benešově sdělané.
19. Vídeňského universitního profesora, dra. B.
20. Ani nyní tedy nevyznal o svém jmění movitém, a patrno že chtěl odkazem svým až po své smrti přátely překvapili.
21. Poznámka tato, jak již řečeno, zavdala příčinu k legendě o dramatech Benešových.
22. Charakteristické jest, že v tomto německém městě účastnili se pohřebního průvodu ne pouze Čechové a Slované, ale Němci, ba i školní mládež se svvmi učiteli, a tito nejen pohřebního průvodu, ale i zádušních bohoslužeb, jež 23. června odbývány.
23. Katafalk v chrámě týnském a rakev rovněž pokryta byla věnci, jichž bylo kolem osmdesáti.
24. V tomto zvláštním lístku odkazuje jednotlivé knihy svým přátelům, Slánskému gymnasiu, studentskému konviktu Pražskému, a »knihy, jež se hodí pro děti, ať zůstanou při školní knihovně té osady, kde bych zemřel.« Místní šk. rada v Mar. Lázních zřekla se tohoto odkazu, postoupivši jej ochotně obci Klecanské. Kromě knih odkazuje na tomto lístku »jeden velmi pěkný missál« Třebízskému kostelíčku sv. Martina, starodávný kord, dva tolary z 30leté války a starodávné prsteny českému museu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Kapitola XIII neexistuje, v obou vydáních – 1890 i 1904 – po XII následuje XIV.