Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/XII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XII
Autor: Josef Braun
Zdroj: Spisy sebrané: Z různých dob
Online na Internet Archive
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Václav Beneš Třebízský

(Beneš člověk: Jeho láska k rodičům, k vlasti a k lidu. Dobrota srdce. Úcta k povinnostem. Přesvědčení. Náklonnost k hudbě, kreslení a hře zábavné. Beneš v nemoci. Jemnost jeho citu. Nedůvěra k cizím, věrnost k přátelům. Společník. Nezná závisti. Spořivost. Vděčnost. Názor o světě. Povaha jeho měřena pěti praktickými ideami. Zevnější podoba.)

Beneš člověk důstojen byl Beneše spisovatele. Jeho lidské smýšlení a konání, jeho zásady, city a skutky odpovídaly jeho spisům: byly ve skutečnosti takové, jak si je představoval čtenář, který si obraz Beneše člověka kreslil, nikoli na základě osobního poznání, ale podle jeho spisů, v nejvroucnější sympatii k osobě spisovatelově. Jaký ve spisech, taký v životě: vzájemnost to vždycky hodna bedlivého pozoru, uznání i úctu vymáhající a v našich dnech nikoli obyčejná.

Za první ctnost a nejdůležitější rys lidské jeho povahy vytýkáme jeho nejvroucnější lásku, nejzbožnější úctu a neumořitelnou vděčnost k rodičům. Nebylo lepšího a něžnějšího syna nad Beneše; podporovati za všech dob třeba posledním svým grošem chudobné své rodiče, bylo mu přirozenou věcí, která sama sebou se rozumí. Ještě třetí rok po smrti otcově věnuje památce otce svého „Anežku Přemyslovnu“ a praví v úvodu: „Už dřímáte, tatíčku drahý, na tichém hřbitově Kvílickém třetí rok! - Je zítra svátek Váš! Přinesl bych Vám tak rád přání z hlubin duše své, ale běda, že nemohu. Dlímeť od sebe tak daleko, tak nezměrně daleko. Však přece něco Vám, tatíčku milý, k tomu svátku Vašemu přináším. Kladu na hrob Váš k těm „Vácslavkám“ tyto listy, jež psala láska synovská a jež památce Vaší zasvětila vděčnost synovská. Dlímeť od sebe arciť daleko, nezměrně daleko; ale často a často se mi zdá, že duše Vaše z těch říší záhvězdných přilétá ke mně jako poselkyně míru, že usedá na skráně mé, že stírá s čela mého chmury života a že mi našeptává „na shledanou!“

Rovněž takovou láskou objímá nitro jeho matičku, která ovdovělá, stále churava a k práci neschopna, má zajištěny klidné dny života v Třebízské chaloupce jen hojnou podporou synovou. Beneš každý rok několikráte vymáhá si dovolenou vždy od pondělí do soboty a zajíždí do Třebíze, aby několik dnů prodlel u bytosti ze všech nejdražší. Svoje dílo, o němž sám jest si vědom, že jest ze všech jeho prací nejdokonalejší — „Bludné duše“ — věnuje „své drahé matce“. A jako již dříve s největší úctou přechovával hoboj po dědovi svém Beneši,[1] kord a dva tolary z třicetileté války, jakoži prsteny starodávné, které v rodině Šarochově dědily se z děda na syna, ze syna na vnuka, tak po smrti rodičů svých odívá se po celou zimu modrým starosvětským pláštěm svého otce, a jako drahý klenot opatruje zelený, hedvábný fěrtoušek své matičky.

Jeho láska k vlasti kotvila skutečně v této vášnivé, synovské lásce k rodičům, a proto byla u něho stejně mocna; považovalť vskutku a v pravém slova smyslu vlasť za svou matku, nad niž ničeho mu nebylo dražším, a národ, — pod kterýmž jménem Beneš-Třebízský vždy rozuměl vlastně „lid“ — za svého otce, k němuž lnul láskou stejně ideální, vroucí a žhavou jako k rodnému otci.

Že tato ideální láska klidu nezářila pouze v jeho, spisech, ale tkvěla hluboko v jeho srdci, dotvrzují nám všickni jeho přátelé a dokazují všecky jeho skutky. Zrozen z lidu, vychován v útlém mládí jeho duchem, jeho stesky i jeho radostmi, jeho pověstmi i jeho obyčeji, nahlédaje do dějin, kdež viděl národ svůj jen tehdy vítěziti nad celým světem, když lid s nadšením chápal se meče, a tehdy udolaným, když tento lid byl utištěn a nebral činného účastenství na bojích ostatních vrstev národa, a vida jej v nejhorších dobách věrné zachovávati jazyk a tradice národní jako dědictví lepší budoucnosti: Vácslav Beneš všecku sílu své bytosti, svého srdce i ducha soustředil v čisté, zbožňující, ideální lásce k lidu. Pro něho psal, pro něho se namáhal v obtížné správě duchovní, a první námitka, kterou míval, odmítaje nabízená mu místa katechetská ve školách městských: „Co by tomu řekli osadníci, náš dobrý lid?“ — Zušlechtiti lid, přispěti k jeho mravnímu i hmotnému povznesení, k jeho vzdělání, zvláště dějepisnému, a uvědomění národnímu bylo cílem všech snah Benešova života; takto rozuměl lásce vlastenecké a souvisícím s ní povinnostem. A tento cíl zůstával mu týž nejen jako spisovateli, ale i jako knězi. Jako kněz nelenoval si dvakráte za nedělní dopoledne namáhavě mluviti: při výkladu i při kázaní, a odpůldne neobmeškával nikdy náboženského cvičení v přifařených obcích. Avšak na těchto stycích s lidem nebylo mu dosti; jakož zastavoval jednotlivce na cestě, vyhledával je na poli při práci k srdečnému pohovoru, tak zvával je k sobě, v neděli po službách Božích do kaplanky. Chodili rádi, staří i mladí, chudí i bohatí, z blízka i z daleka; půjčoval jim ochotně knihy a noviny — odbíral všecky politické denníky pražské a valnou část venkovských listů — pobádal a poučoval a zejména probouzel a sílil jejich vlastenecké vědomí a varoval zejména před posýláním dětí „na výměnu“ do Němec, po českém venkově namnoze dosud bohužel obvyklým. A jakož jsme připomenuli svědectví jeho přítele, že již v mladosti byl nepřítelem fráze, protivila se mu i nyní, ať ji nacházel kdekoli. Proto, jak dí již životopisec jeho v „Matici lidu“, „své čtenáře novin učil noviny čísti a novinám rozuměti.“ Říkával: U nás stačí trocha vlasteneckých řečí, které ne vždycky jdou z čisté duše, a člověk může se státi populárním… Lid snadno dá se chytiti, vřelému slovu lépe uvěří…"

Ale nerozsíval pouze jen símě vlastenectví při takovýchto „táčkách“ s lidem; jeho víra byla „živá“, t. j. skutkem činil sám, co s kazatelny hlásal o lásce k bližnímu. Do kaplanky jeho nechodívali pouze lidé lační duševního pokrmu; útěchy, rady a pomoci potřebující stejně tam byli vítáni jako čtenáři knih a novin. A jakož Beneš nejednou rozdal všecky volné výtisky spisů svých, takže žádného ani pro vlastní potřebu neměl, a jako za nečasu i za noci hotov byl jíti ke smrtelnému loži s duchovní pomocí třeba do vzdálené osady, neptaje se po povozu, tak dobré jeho srdce nedalo nikdy potřebnému bližnímu odejíti s jeho prahu bez útěchy a bez pomoci.

Jak vroucí pak byla jeho láska k vlasti a jejímu lidu, tak veliká byla jeho úcta k povinnostem. Řekli jsme již, že byl mužem povinnosti a práce. Povinnosti své, ať kněžské, ať spisovatelské, bral vážně a se svědomitostí až úzkostlivou je plnil; pracoval bez oddechu, řekli bychom horečně, a — to jest k ocenění povahy jeho důležito — také i tehdy, když pouze naprostý odpočinek a klid úplný mohly mu býti jedinou spásou a návratem ku zdraví. Ani po své veliké nemoci na počátku r. 1884. nedal si pokoje, pouštěje se před časem do práce kněžské i literární. Tato horlivost v práci a v plnění povinností souvisela tedy až s nedbou o vlastní zdraví, zabíhající v tomto směru k lehkomyslnosti, kterou bychom vytkli Benešovi za jediný stinný rys na jeho obraze.

Přesvědčení jeho ať už náboženské, vlastenecké neb dějinné, bylo tak pevné, jak vroucí a hluboký byl cit, kterým si je zjednával. Vzpomínáme při tom na slova Brandlova, jenž dí o Dobrovském, že tento „hledaje pravdy, hledal ji rozumem.“ O Benešovi lze říci, že hledal ji citem; jeho názory dějinné jasně tomu nasvědčují.[2] Tuto pravdu, nalezenou, jak se stala jeho přesvědčením, podržel pak beze změny nejmenší po celý život vší silou svého citu i rozumu.

Přesvědčení svoje vůbec a vlastenecké zvláště za žádných okolností neskrýval. Vypravoval sám, kterak za dob svých studií seminářských napsal feuilleton „O významu drahokamů v koruně svatovácslavské“, jenž byl konfiskován. Za války rusko-turecké po pádu Plevna měl kázání o velikém tomto vítězství zbraní rus kých — a byl by pro ně přišel málem v nemilý styk s úřady.

Také ve společnosti nejednou měl příležitost ne bez boje získati úctu svému přesvědčení. „Nájemce velkostatku Klecanského jest Němec,“ vypravuje nám Benešův přítel o podobném případu. „K tomuto byl pozván Beneš i s panem farářem na hostinu, tuším, že ke křtinám. Prítomen byl kromě jiných také zmíněného nájemce bratr, advokát z Prahy, smýšlením rozhodný Němec. Beneš nejevil prý v zábavě veliké účasti, což bylo vzhledem ke společnosti úplně německé přirozeno. Během rozmluvy vyslovil se ale onen advokát jaksi posměšně o snahách českého národa a snad také o jeho buditelích. Na to Beneš k úžasu všech velmi rozhodně počal p. doktorovi odporovati a s velikou vroucností snažil se ho přesvědčiti o spravedlnosti našich snah, dokládaje se učenci německými a francouzskými. Po této rozmluvě poznal pan doktor, že má co činiti s mužem nejen vysoce vzdělaným, ale i rozhodným, a není třeba připomínati, že si Beneš zjednal tímto vystoupením patřičný respekt.“

Jinak ale choval se Beneš v jakékoli společnosti s jemným taktem, jako by vrozeným. Pisatel této knihy vzpomíná při tom svojí návštěvy u Beneše v letě r. 1883. — první a bohužel i poslední. Navštívil jej, student vyšlý právě z paedagogia, se svým přítelem, rovněž tehdy studujícím. U Beneše byl již návštěvou vyšší zemský úředník z Prahy, pak nějaký rolník a za nedlouho přišel i účetní z pražského závodu knihkupeckého a za ním knihařský tovaryš, nesoucí knihy nově vázané. S těmito všemi hostmi různého povolání a zajisté i smýšlení Beneš rovnoměrně se bavil se stejnou pozorností, opětuje a střídaje své otázky ku knihařskému pomocníku jako k příteli úředníku. Návštěv cizích bývalo v kaplance zejména za letních nedělí mnoho; každý chtěl seznat osobně spisovatele Třebízského, jenž poznával v tom sílu své popularity. Návštěvy tyto ho z počátku těšily, později ovšem unavily. „Nejméně býval potěšen návštěvami dam,“ píše nám jeho přítel. „Říkával: „Nevím, co a jak mám s nimi mluviti.“ Po takovýchto návštěvách býval často velmi rozmrzelým. Proto říkávali i známí jeho, nebyl-li v dobré míře: „Zajisté byly tu dnes návštěvou nějaké slečinky.“

Jako nejen neskrýval své přesvědčení vlastenecké, tak ani jakožto kněz netajil se svým smýšlením o době husitské a pobělohorské; odkazujeme tu ke slovům jednak jeho vlastním na str. 120. a jednak Eimovým na str. 125. této knihy uvedeným.

Jakož při práci byl neunavný, u vykonávání povinností přísný k sobě i jiným, tak rád ve chvílích odpočinutí a zábavy si začtveračil jakýmkoli způsobem; povaha otcova ani za tohoto mužného a vyspělého věku v něm neumlkla. Denní prázdeň svou věnoval pravidelně procházce, někdy hře na housle a zpěvu, a jindy rád si zahrál v karty. Do společnosti zpravidla nechodil, obmezuje své styky společenské na návštěvy svých přátel a sám navštěvuje pouze pana faráře a rodinu správce pana Janáčka, kterou upřímně si zamiloval, sám v ní považován jsa upřímně jako by za člena rodiny.

„Hudba a zpěv bavily ho nevýslovně,“ sdělil nám jeho přítel. „Ale divíval se, kterak může zajímati někoho hudba učená, Wagnerovská, což prý jest jen spousta tónů, která nejde k srdci ani tomu, kdo myslí, že jí rozumí. Písním národním a lahodným melodiím dával přednost. Housle hráti uměl potud, pokud si dovedl tu kterou píseň neb skladbu dle sluchu vymakati na strunách. Not neznal a nechtěl se poznáním jich namáhati. Za to dovedl vzdálenost mezi notami a jich poměr k sobě tak vystihnouti, že mohl intervally tónů dost přesně naznačiti a dle toho i zpívati a hráti. Abych mluvil konkretněji: Jsou zpěváci, kteří sice not neznají, a přece dle not dost správně zpívají. Jest to jakási zběhlost v měření intervallů, not a tónů, a tím ovšem možnost, ač ne s jistotou, zpívati dle not. Tak to bylo asi s Benešem. Při svých návštěvách doprovázel jsem jeho zpěv hrou na houslích. Měl hezký tenor, dojemný, a mnohé národní písně zpíval velmi cituplně. Obyčejně po zpěvu takových písní byl zasmušilý a zamlklý. Ode mne přiučil se některým kouskům veselým a skočným a hrával je pak ve společnosti velmi rád a s neobyčejnou živostí. Očividně jej těšilo, když mu někdo jeho hru a zpěv pochválil.“

„Nepřítelem byl latinského ritu,“ píše nám jiný přítel, a dokládá: „Vidím ho, jak radostí plápolá jeho bystré oko, když jsem poprvé zazpíval (na kůru) „Libora“ českým textem, který mi sám napsal. O zpěvu gregoriánském pravil: „To není zpěv pro Čechy.“

Kromě hudby a zpěvu rád se bavil kreslením, v němž nabyl během času jisté zručnosti. Kreslil hrady, rytíře, vojáky, bitvy a zejména výjevům bitevním, jak jsme některé z nich viděli, nedala se upříti jistá síla koncepce, při poměrně dosti správné kresbě. Na zdi u stolku ve farské zahrádce nakreslil si Žižku.

„Občas zasednul k bulce, při kteréž nesměl „dědeček“ — jak v upřímné lásce zval správce p. Janáčka — nikdy scházeti,“ vypravuje jeho přítel. „Mohl-li vyhráti, byla radost jeho až dětinskou. Peněz vyhraných nepřijal, za to však dal si vystaviti listinu, znějící na obnos vyhraný z pravidla modrou tužkou silnými ciframi a tím vychloubal se každému ze známých, kdo do kaplanky přišel. Důležité tyto listiny léta schovával za obrazem nad pohovkou tak, aby cípky okraj rámu přesahovaly.“

„Ale v nemoci,“ sděluje týž jeho druh, „to byl s ním pravý kříž. O milosrdných sestrách nechtěl ani slyšeti - a když se přece dostavily a Beneše obsluhovaly, nemohl se ani dosti nadotazovati, kdy se zase vrátí, když ho totiž někdy na den opustily.“

O dobrotě jeho srdce již jsme promluvili, vzpomínajíce, že ku kaplance Klecanské pospíchali potřební i zarmoucení; k ocenění této stránky jeho povahy chceme jenom připojiti jeho ochotu, s kterou chudým čtenářům i knihovnám spisy rozdával, takže, jak již bylo řečeno, mnohdy sám neměl ani jediného výtisku pro svou potřebu; horlivost, s kterou pomáhal chudým studujícím ku přijetí do semináře nebo do konviktu či k zaopatření snazších podmínek živobytí v Praze, součinnost u každého podniku, a to nejen způsobu literárního, ku kterému byl volán.[3] Že nedovedl odepříti žádné z redakcí, jež žádaly jej o příspěvek, jest nám již známo; rovněž jsme uvedli, že tyto žádosti, ač v posledních letech příliš se rozhojnily, nebyly Benešovi proti mysli, a kterak na př. trpce nesl, když redakce jednoho českého měsíčníku po delší čas o příspěvky jej nežádala.

Na důkaz jemnosti citu, který hostilo jeho šlechetné srdce, vypravuje nám jeho přítel: „Nebyl by na př. nikdy utrhnul růži, kdyby ho byl za to kdo ví kdo požádal a, jak mi řekl, neučinil toho nikdy dříve. Spokojil se tím, mohl-li si k ní přičichnouti. Jeho nejmilejší květinky byly slzičky. Hledali jsme je, ale utrhnouti jsem jich nesměl před nim nikdy. Myslím že v této příčině nejlépe ho karakterisuje tato píseň, kterou rád zpíval: „Aj slunéčko, slunce! Kdy jsi nejkrásnější? Na úsvitě z rána! — Aj, růžičko, růže! Kdy jsi nejvonnější? Pokud netrhána! — Aj, děvuško, děvo! Kdy jsi nejmilejší? Pokud nelíbána! —“

Skromný jsa v obcování s přátely a známými, nesmělý a také nedůvěřivý a uzavřený býval ku cizím. „Měl jsem příležitost často se přesvědčiti,“ dí jeden z jeho přátel, „že choval se Beneš z počátku ke každému člověku s jakousi uzavřeností, ano i s nedůvěrou. Poznal jsem, že, dovoloval-li tomu společenský takt, hleděl různými dotazy vypátrati u každého aspoň základní rysy povahy.“ Za to poznav, že kdo je důvěry jeho hoden, odměňoval se mu opravdovou upřímností. V přátelství zůstal povždy věrným. Nedlouho před smrtí psal na př. dru. Doubravovi: „Vzpomeň si také na svého starého soudruha z let bídy — ale také nejčistších ideálů do budoucna.“

K doplnění toho, co již jsme byli pronesli o Beneši jako společníku, dodáváme, že býval k cizím náhledům snášeliv; vymáhaje úctu ku přesvědčení vlastnímu, nepostrádal jí pro přesvědčení cizí. O vtip a veselý žert nebývalo u něho v jasných dobách nouze; vůči společníkům svým dovedl nejen škádlivý vtip vydati, ale takový i přijmouti.

Závisti neznal ani jako člověk, ani jako kněz a jako spisovatel. O tom, že nereptal na tíhu svých povinností kooperatorských, mezi tím co šťastnější vrstevníci jeho dosáhli již postavení samostatnějšího a snazšího, uvedli jsme již svědectví Eimovo. Ale i v literatuře pracuje se zápalem pro věc a nikoli pro oslavení osoby své, nepokládal užší obor svého působení literárního za vlastní monopol, nepatře nikdy se závistí, ale vždycky s potěšením upřímným na úspěchy cizí v témže oboru. Říkával, že je nám třeba míti velikého románu o dobách husitských — (jemu samému býval a zůstal ideálem „román o Žižkovi“); ten že by věru prý měl napsati Alois Jirásek, jenž téměř v týž čas týž obor belletrie vzdělávati počal jako Beneš.[4]

Pro mladší pracovníky svého oboru měl pak vždycky vlídné slovo povzbuzení a sympatie, jak pisatel těchto řádků by z vlastní zkušenosti mohl dosvědčiti.

Ještě jedna vlastnost zdobila Beneše člověka: spořivost. Nemiloval přepychu ani v šatě, ani ve stravě, ani v čemkoli; jediný ovšem veliký výdaj jeho byl na knihy a na noviny. Honoráře pečlivě střádal; avšak jen nejužšímu kruhu přátel svých se svěřil, kterak pilně spoří a mnoholi uspořil. Teprve ze závěti jeho se dověděli ostatní jeho přátelé o stavu jeho jmění.

Závěť Benešova doplňuje všecky ctnosti jeho: ona ukazuje jednak jeho vděčnost ke Svatoboru, jemuž zavázán byl díkem za přispění v trudné době, a jednak nadšení pro věc, na které pro všecek život pracoval, i tu péči, již měl o budoucnost role literární, kterou musil opustiti: Třebízský odkazuje všecko movité jmění „Svatoboru“, aby z úroků z něho plynoucích každým rokem nejlepší historická povídka byla odměněna. Také přátelům byl vděčen, odkazuje jim knihy, jakož sliboval, kdykoli mu některý z nich malou službou se zavděčil: „však já vám to nezapomenu a odkáži vám nějakou knihu.“ Nezapomněl však v závěti své ani rodné své dědiny ani chudých příbuzných.

„Názor o světě a o lidech, jejž v hovoru jevíval,“ píše dr. Doubrava, „měl ráz a pel zvláštní, řekli bychom dětinské individuality,, kterou hlavně k prostému lidu lnul.“

A Jar. Vrchlický dokládá ku své zprávě o dvojím shledání se s Benešem: „Mně zůstal v paměti v těchto dvou obrázcích, v obou ozářen světlem ideálním.“

Herbart vyřknul požadavky, které vědecká i přirozená mravouka vznáší na ideál mravného charakteru pěti praktickými ideami. Přiložme jich měřítko ku chtění a konání Benešovu: První z těchto ideí žádá na člověku, aby jednal jen tak, jak jest přesvědčen. Beneš nečinil jinak, aniž kdy přesvědčení svého zapíral. Druhá z nich chce sílu, množství a mnohostrannost i souhlas chtění, vymáhajíc pracovitost, pilnost, vytrvalost, pevnost povahy. Viděli jsme, žo to byly ctnosti Benešovy. Třetí „blahovolnost“, jakožto láska k bližnímu pro všechen mužný věk prozařovala jeho konání. Ani čtvrtá z nich, „právo“, nežádá ničeho, co by nám bylo z konání Benešova neznámo: láska k vlasti, poctivost, snášenlivost, pravdomluvnost, věrnost — tyto všecky ctnosti byly základem jeho povahy. A pátá, „spravedlnost,“ vymáhá na charakteru právě onu ctnost, která zazářila ze závěti Benešovy nad jeho hrobem čertvě nasypaným paprsky tím jasnějšími, čím vzácnější jest jejich lesk v lidské společnosti: vděčnost. Nepravíme, že by byl Beneš dosáhl ideálu mravního charakteru, jak jej staví vzorem vědecká i přirozená mravouka; tvrdíme, že se mu jen přiblížil, a to na tolik, na kolik člověku v jeho poměrech bylo lze. Nezbožňujeme, líčíme jen dle skutků a údajů, jak nám činnost Benešova sama či přátelé jeho slovo za slovem je vypravovali. Nepřátel neměl, nemohli jsme jich vyslechnouti; co praví jeho činnost a i jeho přátelé, jest pravda, a tato pravda zbožňuje Beneše sama jako jednoho z nemnoha lidí, jejichž dokonalost povahy má nás nutiti nejen k obdivu, ale i k následování.

Končíce pak toto skrovne vylíčení charakteristiky Beneše jako člověka, nemůžeme nepřipojiti poznámku o zevnější jeho podobě. Byl postavy právě prostřední, útlý v těle, kulatého obličeje, jehož živý, mužný a přece něžný výraz tkvěl v krásném modrém oku, vždycky planoucím. S tímto výrazem tváře nápadně kontrastovaly záhy sešedivělé vlasy, vždycky krátce přistřižené. Z tištěných jeho podobizen, pocházejících z poslední doby jeho života, se zejména ony ve „Zlaté Praze“ r. 1884. a v „Sebraných spisech“ zdařily.


  1. Na tomto nástroji vyryt byl letopočet 1785.
  2. Také na jiných stezkách hledal pravdu citem; připomeňmež si jen slov prof. Vycpálka o jeho soukromých potyčkách jazykových s Benešem: »… zvláště nerad vzdal se germanismu, v lid už vniklého.«
  3. Tak ochotně slíbil přednášeti na jaře 1883. Karlínské »Budči«; přednáška jeho, již vypracovaná, byla tehdy z příčin nám neznámých odložena, aniž k ní v čase potomním již došlo. Rukopis její: »O české knize a její čtenářích« chová na památku po Benešovi p. prof. F. Sclulz, který ji laskavě zapůjčil nakladatelstvu k otištění v »Sebraných spisech«.
  4. Zajímalo nás seznati vzájemné styky těchto dvou spisovatelův, a Al. Jirásek ochotně vyhověl naší žádosti těmito slovy: »Málo jen lze mně pověděti o stycích, jež jsem měl s naším Benešem. Vlastně jsem ho osobně ani neznal. Viděl jsem ho v životě jenom jedenkrát, a to bylo ještě za chvatného potkání. Vida ho tehda jen na okamžik, nevěděl jsem ani, kdo je. — Bylo to v místnostech závodu páně Ottova, tenkráte ještě na Václavském náměstí, před sedmnácti neb osmnácti lety. Vycházeje z pracovny p. Otty, potkal jsem v přední místnosti mladíka tmavě oděného, přibledlé tváře. Tak mi nejistě utkvěl v paměti. Nevšiml jsem si ho valně, poněvadž jsem pospíchal. Než chvatně jsem se pak po nčm ohlédl, když mi druh na mne čekající pošeptal, že je to Beneš. Ale ten už zatím zmizel za dveřmi. — A vícekráte jsem druha povídkáře nespatřil. R. 1880., kdy jsem redigoval »Lacinou knihovnu«, psal jsem mu o příspěvek do té bibliotéky, který mně laskavě a ochotně přislíbil a který pak také zaslal. Pak mi psal sám a to r. 1884., nedlouho před svou smrtí, nežli odjel do lázní. Ptal se mne, jak jsem dopadl u jednoho nakladatele na Moravě, na kterého si stěžoval. Odvětil jsem, jak já pochodil, neutajil jsem svého rozhorlení, jak možno ještě dnes se spisovatelem tak nakládati, a přál chorému druhovi brzkého pozdravení. Nemaje zevrubnějších zpráv o jeho zdraví, netušil jsem, že nám tak záhy odejde, že brzo utichne to jeho vroucí, ryzí srdce. V Praze, 28. února 1889.«