Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/VIII

Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	VIII
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Beneš Třebízský

(Návrat z Teplice do Třebíze. Práce literární ve Třebízi. Musí opakovati II. ročník theologie. Kdy psával v semináři. Četba. Vliv na soudruhy. Dvojí stránka povahy Benešovy. Beneš ve chvílích zábavy. Večery u okna na chodbě seminářské. Smrt otcova; jeho pohřeb. List o primici. Primicí v chrámu Tejnském. Obsah i rozsah Benešových skladeb psaných před vysvěcením na kněze.)

Po dvacíti užitých lázních slatinných poslán z Teplice domů; zdráv zajisté nebyl. Ve vysvědčení, při odchodu Benešova z Teplice drem. A. Ottem vystaveném, výslovně jest podotčeno, aby Beneš zdržel se všeho většího namáhání, aby se chránil nastuzení a v zimě aby lůžko měl v pokoji vytopeném. Že toho výstražného hlasu během času pozapomněl, důtklivé rady lékařovy jednak nedbal a jednak — v semináři — dbáti nemohl, musíme s politováním připomenouti a zároveň doložiti, že lékaři právě v tuto periodu Benešova života kladou vlastní počátek pozdějšího plicního jeho neduhu. — Do semináře vrátiti se ještě nemohl; trávil tedy pod otcovskou střechou ve Třebízi. Tělesným stavem, namnoze bolestným, ani nepohodlnými okolnostmi skrovničké domácnosti nedal si brániti, aby horlivě nepsal. V této době, sklonkem r. 1872. a počátkem r. 1873. povstaly první jeho skladby většího objemu. Nejdříve napsal „Vodníkovu nevěstu“ a nabídnul ji Slanskému knihkupci F. Neubertovi v náklad. Brzo se smluvili, a zanedlouho „Vodníkova nevěsta“ začala vycházeti jako příloha ku Slanskému „Svobodnému občanu“ a pak vyšla i o sobě. Pak započal historický obraz „Pod skalami“ a nabídnul jej knihtiskárně Benediktinů Rajhradských pro „Zábavnou bibliotéku“, kdež také bez dlouhých průtahů byl otištěn. Po té napsal I. díl povídky „Plichta z Žirotína“, jenž pod titulem „Bludaři“ vyšel v Neubertově „Pokladnici povídek a románů“. Poněvadž „Pokladnice“ tato hned po tom pro nedostatek odběratelstva zanikla, nedošlo k napsání dílu II. Kromě těchto prací objemnějších napsal v této době doma menší črty, jež otiskoval buď ve „Svobodném občanu“: „Srbové po bitvě na Kosovu“, „Něco o proroctví lidu českého“ a „Posouzení Lumína“, nebo v „Čechu“: „Črty z venkova“ atd.

Této plodnosti mladého theologa musíme tím více se podiviti, uvážíme-li, že právě nyní, nedlouho po návratu z Teplic, noha jeho rheumatismem sklíčená a z kloubu kyčelního vymknutá se mu otevřela. Dlouhé, bolestné bylo hojení a zůstavilo následky pro celý život: noha se zkrátila a Beneš celý život při chůzi na ni napadal.

V této době zvolil také příjmí Třebízský, poněvadž jméno ještě jednoho Vácslava Beneše (Šumavského) počalo se tou dobou v listech zábavných objevovati. Vrátiv se konečně do semináře, chtěl především složiti omeškané zkoušky tak, aby soudruhy své dohonil: avšak prof. N., u něhož zapsán byl na dogmatiku, trval správně sic, ale neústupně na svém, že mu v indexu návštěvu přednášek nepotvrdil a na konci roku ku zkouškám jej nepřipustil. Tím se stalo, že Beneš musil druhý ročník studií theologických opakovati; zpočátku dosti těžce prý to nesl, an druhy své z druhého ročníku ztratil a novým nesnadno přivykal. Také nejdůvěrnější v této době Benešův přítel, k němuž zachoval nejvroucnější přátelství své až do své smrti, theolog Kačer, nebyl ze středu nových kollegů, ale z ročníku III.

Píle jeho spisovatelská neustávala ani po všecken ostatní čas studií theologických, a její výsledky níže souhrnem uvedeme; o čase a okolnostech, za kterých Beneš v semináři psával, dovedeme dle svědectví druhů jeho pověděti, že psával i při „silentium“ (t. j. v čase, jenž určen jest studiu) i ve chvílích, kdy soudruhům jeho povolena byla volná zábava. Nějraději však psával večer po „oratoři“ (večerní modlitbě) při vlastní lampičce. Ale nejednou spisoval i při přednáškách v kolleji. Na otázku, která a jak mnohá byla v dobách seminářských jeho četba, dostalo se nám pouze této odpovědi: „Takto čítával méně — a když, tedy dostal knihy z knihovny seminářské i z knihovny universitní.“ Že mezi zábavnými knihami, jež nejbedlivěji pročítal, byly dojista skladby Prokopa Chocholouška, sezná ten, kdo přirovná na př. Benešovu prvotinu: „Mara Bočarovna“ s jihoslovanskými obrazy Chocholouškovými.

Kterak již tehdy mezi soudruhy svými, zvláště mladšími a nejmladšími, jako spisovatel u veliké byl cti, svědčí tato slova Šnajdaufova: „Beneš byl v našich očích zázrakem. Byli jsme mu stále jako policejní zřízenci v patách a donášeli ve večerní svoje besedy na chodbách seminářských nebo na nádvorní zahradě o něm zprávy. Dnes bylo zjištěno, že Beneš každodenně po „oratoři“ ještě dlouho sedí a píše. Jindy, že představení nemají ho k vůli tomu psaní příliš rádi. Ten onen z nich pronesl prý se, že by Beneš měl si více hleděti studií svých theologických. Opět jindy, že bude mít první svoje kázání v Salvatorském kostele. To se rozumí, že jsme se pak k němu dostavili všickni, kdo jsme se hrdě jmenovali „vlastenci“. Potkati Beneše, to samo o sobě bylo zvláštní událostí… Po klapotu berličky jíž podpírati musil nastuzením v semináři ochromenou nohu, zdaleka bylo již lze na chodbě jej poznat. Chodil bystře, ačkoli namáhavě. To jeho holubičí oko vždycky, i když na tebe se zadívalo, zářilo vlahým leskem tklivých nějakých dum, že jsi mimoděk přál vědět, nač si asi Beneš myslí… Velmi často vídal jsem Beneše zadumaného státi na chodbě u okna, z kterého otvírá se pohled na blízkou Staroměstskou mosteckou věž a královské Hradčany za ní. Bylo to obyčejně večer …. Všiml jsem si Beneše vždycky, kdykoli mi bylo kolem něho jíti, a nikdy nespatřil jsem ho usmívajícího se. Ale nikdy také ne úzkostně sklíčeného. Znak to povahy hluboce vážné a silné."

Že vybízel i své mladší soudruhy k působení literárnímu a byl jim radou i skutkem pomocen v ušlechtilé snaze, dokazují slova dra. Doubravy, jenž v ten čas taktéž v Pražském semináři studoval.

„Jeho přímluvami stalo se, že vedle svých prací bohosloveckých zabýval jsem se též písemnictvím, podrobuje se v té věci kritice Benešově; žehrával, že nepíší více, a nutil, abych vyšel na veřejnost; tak dostaly se jeho domluvami mé příspěvky do „Světozora“, „Lumíra“, „Palečka“,^[1] což mu působívalo upřímnou radost. Ještě v pozdějších letech, kdy studie odborné zaujaly cele můj čas a snahy, domlouvával mi, proč odkládám péro, — — — Zkrátka, v příčině činnosti literární byl Beneš mým buditelem, sám jsa nadšen a zaujat touhou psáti, psáti, psáti lidu z duše do duše —“

Tento souhlas tvůrčích snah byl základem Benešova vroucího přátelství k druhovi o tři léta mladšímu a ve studiích o ročník pozadu se nacházejícímu; přátelství tomuto rovněž zůstal věren až do své smrti v té míře, že vedle P. Kačera byl to dr. Doubrava, jehož nepřestal milovati láskou nejvroucnější a nejdůvěrnější.

Oba nám líčí povahu Beneše v této době jakožto mladíka skromného, jehož ret byl obyčejně tichý, ale srdce vždycky hluboké, naplněné vroucími city a ideály, a jenž už „od svých dětských let byl uvyklý raději trpěti i ústrky a podezřívání nežli se hájiti“; ale každý z obou zvláště vylíčil nám po jednom ryse Benešovy utvářející se povahy, jež zůstaly již i Benešovi-muži a přirozeně nezůstaly beze vlivu na Beneše-spisovatele. P. Kačer vypravuje, že za dob všeobecného klidu a odpočinku v semináři, když bylo chovancům dovoleno, hrou se pobaviti, bývalo Benešovi nejmilejší zábavou zahráti si v „šach“ anebo „dámu“ — a obličej jeho při takovýchto nebo jiných slušných hrách „záříval radostí a dobráctvím, mohl-li časem získati vrch nějakým šibalstvím, ovšem že nevinným. Tato čtverácká libůstka neopustila Beneše ani v roce jeho života nejposlednějším. Skrblíkem však nebyl ve hře nikdy a za zábavu po své chuti by byl dal všecko.“

„Víme již, proč po čase byl přinucen nositi hůl — a „že ji častěji použil i na obranu proti druhům svým, bývala z toho přečasto zábava až i slzy vynucující. V té době počal býti nazýván „statným Benedou“, a velice se bavil, když pak sám třídil majstry na „svobodníky“ a „hřbety“ a jednotlivcům sám jména i dekrety s ohromnou pečetí udílel."

Tato náchylnost k nevinnému šibalství a žertovnému čtveráctví, jakož byla zajisté dědictvím z povahy otcovy, zůstala při Benešovi na vždy. Jen škoda, že vliv tak nepatrný doznala v jeho uměleckém tvoření. Víme jen o jedné práci („Sedlák Mudra“), kde veselá, až v satyru zabíhající nálada vedla Benešovo péro; čtenář po jejím přečtení jen lituje, že Beneš, jenž jistě byl by dospěl na onu výši, jaká se žádati má a musí od humoru a humoresky v pravdě české, v tomto směru o více se nepokusil.

Podle toho, co nám druhý věrný přítel Benešův pověděl, dalo by se souditi, že i tato veselost Benešova podle slov Aristofanových, že směšné jest jen na povrchu, nepronikala až do hlubiny srdce a mysli. Píšeť: „Nezapomenu na večery, kdy stojíce v šerém výklenku chodeb seminářských, co druzí již spali, hovořívali jsme zde mnohou hodinu o povinnostech, ideálech budoucnosti. Již v těch dobách zmocňovala se Beneše jakási tesknota a truchlost! Jindy vesel a mezi druhy jarý, tu zatesknil nejednou: „O že nejsem zdráv!“ „Vidíš hochu,“ říkával ukazuje na srdce, „zde jest celý poklad, kterým bych zahrnul lid náš, zde plno povídek, ale ty já asi nevypíši — umru brzy!!“ Jinak nereptal ani slovem.

Nebyla to zajisté fantastická hypochondrie mladého muže, jenž nechtěl se nikterak klamati o svém útlém zdraví a o svém slabém těle; po celou dobu seminářských studií byl v domácí nemocnici hostem dosli častým. Tento vitální smysl vrhal již tehdy chmurné stíny do duše Benešovy; on zůstal mu vlastním na vždy — neboť Beneš nikdy „necítil se v dobré kůži“ — a nebyl zajisté neposlední příčinou teskné nálady, jež všecky jeho práce více méně prochvívá.

Ve čtvrtém ročníku potkalo však Beneše opravdové neštěstí: smrt otcova. Celou tíhu rány té na mladého theologa dovede jen ten posouditi, kdo poznal Benešova otce v jeho nenahraditelné svéráznosti, jeho vliv na syna, jenž, čím dále dospíval a svět poznával, jen tím více otce miloval, jeho sebezapření, s kterým utrhoval sobě od úst, aby syn jakž takž na studiích s živobytím mohl se obejíti, a při tom jeho největší a jedinou touhu viděti syna knězem, přijati z rukou jeho požehnání při jeho primici. Nevyplnila se tato touha otcova, a mladému Benešovi bylo to tím bolestnější, poněvadž její vyplnění již nadcházelo nikoli v letech, ale v několika krátkých měsících. Starý Beneš za posledních let valně sešel; syn jeho píše o něm, sám jej nazývá „stařečkem“. Poutě proň přestaly, ba i modlení u studánky, z věrných táčkářů jeden — Kokeš — v létě 1874 již byl nesen do Kvílic, a druhý — Skůra — byl na vydechnutí,^[2] jak již zmíněno ochromnul a koncem r. 1874. trvale byl na lůžko upoutan. Dr. Formánek ze Slaného, jenž rodinu Benešovu po celá léta obětavě byl léčil, píše po svátcích vánočních Benešovi do semináře: „Dle slibu daného navštívil jsem v určený den Vašeho nemocného pana otce a chci, jak jsem Vám ústně slíbil, zcela otevřeně Vám jeho stav a budoucnost sděliti. Pakli jste od těch dob direktně z domu žádné zprávy neobdržel, tehdy vizte, že prognosa jest zde špatná — že by se otec Váš dočkal kýženého dne (vysvěcení Vašeho) nedá se očekávati ani s malinkou pravdě podobností; naopak jeví se již patrné známky talovitosti krve, pyaemie. Ano nemoc tak daleko již pokročila, že obávám se v brzkém čase toho nejhoršího, a ačkoliv nedostávám denních raportů o stavu jeho, radil bych Vám přece, byste, pak-li Vám trochu možno, v brzkých dnech jej navštívil, a možno, že přijedete právě v čas. Odpusťte mé upřímnosti, přál jste si toho“ — atd.

Že tento list nemálo Beneše poděsil, soudíme z toho, že ještě téhož dne, vzav si od představených dovolení, odjel domů. Prognosa dra. Formánka byla zcela přesná: za týden, dne 18. ledna 1875. zesnul pětasedmdesátiletý otec Benešův v Pánu, a syn jeho po výslovné jeho vůli odzvonil mu doma ve světnici hodinku stříbrným zvonečkem, který v rodině Benešove chovali k témuž účelu jako posvátnou reliquii od pokolení k pokolení.

O jeho smrti a pohřbu sám vypravuje: ^[3]

„A když v lednu roztály na polích sněhy, střecha naší chaloupky se zašedivěla a stromy v zahradě pod strání se rozhučely, shasínal stařeček tiše, jako když svíce dohasíná, polehounku; a když vyšlo slunce nad naší vsí a zasvítilo v chaloupce do okénka, zasvítilo mu zrovna do tváří, do těch lící usměvavých, na tu hlavu bílou — studenou. Kdybyste byli na ní ty vlasy viděli, byli byste řekli, že jsou to stříbrné nitky, a kdybyste se jich byli dotkli, řekli byste, že je to nejjemnější hedvábí. Tak ležel jako by byl živ, a tak se usmíval, jako když mi povídával, co věděl, co slyšel, a co já nevěděl ani neslyšel; jediné, že měl oči zavřeny jako by dřímal milý sen, jako by byl mezi těmi druhy z dávných let, kteří žili v čase dávno zapadlém… A pochovali ho, jako za starodávna pochovávali; ale slavně, jako kdyby byl boháč a jako kdyby měl statek pětistakorcový. Za rakví šla celá ves, celinká ves, i z jiných vsí jej šli vyprovodit, protože jej znali všude široko daleko, a kde ho znali, všude jej měli rádi. Lid náš dovede si ještě vážiti poctivosti, pověsti bezeskvrnné, a blaze mu, dokud bude si jí vážiti a nejen vážiti, jestliže si ji také sám zachová! Za rakví modlil se jeden z dobrých druhů zesnulého, předříkával, a před rakví rozléhalo se výšinou od naší vesnice dolů do údoliny „miserere“, provázeno temným, táhlým hlaholem lesnic. A když Kvílický pan farář na konci úchvatné řeči své nad stařečkem pověděl, že celá ves pro ryzí, staročeskou povahu jeho nazývala jej „strejčkem“ svým a že ukládají s ním do hrobu opět jednoho z těch dobrých a šlechetných mužů, jakéž nevychovává nynější věk, řinuly se slzy s očí i těm, kteréž jsem neviděl plakati jaktěživ… A když jsem se vrátil do naší světnice, prázdné, bez něho, a usadil se na židlici, na které sedával on, vzal jsem do ruky péro a napsal jsem tyto řádky — —“

Rána smrtí otcovou způsobená nebyla zajisté ještě zacelena, ani když Beneš stanul u konce své studijní dráhy, posvěcen na sluhu Božího. V nejednom ohledu zajímavý jest list, jejž o svém svěcení poslal příbuzným Šarochovým do Třebíze:

„Milý strýčku! Zůstal jsem při prvotním úmyslu, odbyti zde v Praze vše v tichosti. U nás doma bylo by to spojeno s velikými obtížemi a konečně bych se přece neuhnul přetřepávajícím jazykům. Však to jsem Vám pověděl ústně. Svěcení začne nám ve středu,^[4] a sice na podjáhenství, v pátek na jáhenství v kostele seminářském, a na kněžství u sv. Víta na hradě. Světiti bude pan kardinál arcibiskup. Svěcení na kněžství je v neděli ráno po 7. hodině. V pondělí ráno dne 19. července budu mít první mši svatou v Tejně na Starém Městě. Byl bych velice rád, kdybyste mohli býti všickni přítomni této mé první sv. oběti, protože dům Váš mi byl od nejprvnějších let takořka druhým domovem. Při této první mši svaté budu ve „vzpomínce za živé“ vzpomínati i všech Vás, aby Vám Bůh odplatil dobrým za to, zvláště Vám, Antoníne a Josefe, co učinili Jste v Pánu zesnulému Otci mému v posledních chvílích jeho života. Mně to z paměti nevyjde. Přijeďte, kdo můžete, snad není dosud práce tak pilno — — —“

Primici Benešovu líčí dle vlastního seznání životopisec jeho v „Obzoru“ takto: „— byla nehlučná, ba chudá. Mladého kněze provázelo k oltáři několik známých kněži a bohoslovců, před oltářem klečela a slzela stará, chudá, ovdovělá matka, přišlo též několik bývalých kolegů ze studií gymnasiálních a nemnoho lidu — a to bylo vše. Lidem, kteří kněze toho dnes poprvé viděli, bylo divno u srdce, když slzící mateři své kladl ruce na hlavu ku žehnání, divno jim bylo, když zahleděli se do bledé, významné tváře a velikých modrých očí jeho, neboť mladý kněz ten byl těla útlého jako dítě a napadal po přestálé chorobě na jednu nohu. Byla to prostá, chudá primice!“

Doprovodivše tedy Beneše novokněze poprvé k oltáři, rozhlédněme se po práci literární, kterou vykonal až do této chvíle, t. j. od vstoupení do semináře až po vystoupení z něho.

Tiskem byly vyšly v této periodě následující jeho práce: „Povídky a novelly“, otištěné ve „Světozoru“, „Lumíru“ a „Blahověstu“, a pokud již podotčeno i o sobě: „Mara Bočarovna“, „Černý rytíř“, „ Vodníkova nevěsta“, „Pod skalami“, „Bludaři“, „Jan Abatyše“, „Příšery“ — „Křest na Libušíně“, „Svatovácslavská korouhev“, „Tryzna bělohorská“, „Gotthardův dolík“, „Masopust na Karlštejně“, „Sedlák Mudra“, „Z posledních dnů Tábora“, „Kostelík sv. Blažeje“, „Mniši vyhnanci“ (z části). K nim druží se pověsti z rodného kraje ^[5] „O původu jména Pětipesských“, „Jak vystavěli na Libušině kostelík“, „Divotvorné dudy“ a „Za dračí korunu“. Psány byly vesměs v období r. 1874. a tištěny po různu v časopisech výše zmíněných. Pak pohádky: V „Neubertovu kalendáři“ na r. 1874. vyšly: „Krejčík králem“, „O dvou žebrácích“, „O havířově dcerušce“, „Jak počala robota“, „Jak švec čerta ošidil“; v témže kalendáři na r. 1875.: „O kubíkovi“, „O třech synech králových“, „O vlčkovi a lištičce“, „Jak se učil švec krást“, „Závěť otcova“, „Jak se stal Matěj Cvrček doktorem“, „O divotvorném ubrousku, klobouku a střevících“. Kromě toho otisknul v témže kalendáři dvé překladů výše vzpomenutých: „Alarulii“ (ze slovin.) a „Náběh horalů“ (z ruského); menších črt otištěných ve feuilletonech listů politických tu nevzpomínáme. Prostá lidová pohádka, pověst s dějinným pozadím, povídka, jejíž základem byla cizí zkušenost a vypravování, až ku historické skladbě většího rozměru („Mniši vyhnanci“), o níž nemožno nepodotknou ti, že byl si při jejím tvoření již vědom jednoho z hlavních požadavků historické belletrie, totiž vystihnutí kulturních momentů doby líčené — to vše bylo již oborem, kde zkusil mladý spisovatel své síly a je-li obliba čtenářstva vysvědčením o dokonalosti literárního díla, on toho vysvědčení již měl u značné míře. Odcházeje ze semináře, byl již znám a oblíben u valné části českého čtenářstva.

---

1. Všude pod pseudonymem D. M—ý.
2. Zemřel o málo později: 26. února 1875.
3. »Z klidu a víru« XXIII.
4. Tedy hned druhý den po té, kdy list tento byl psán; nese datum 13. července 1875.
5. Pohádky a pověsti vyšly u F. Topiče v novém vydání pod titulem »Národní pohádky a pověsti« vedle drobných pověstí a vzpomínek, jež vyšly týmže nákladem s názvem »Z rodné chaloupky«, obojí s úvodem K. V. Raisa a s illustracemi Viktora Olivy.