Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/VII

Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VII
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Beneš Třebízský

(Beneš přijat za čekance stavu duchovního. Učí se polsky. První vystoupení na veřejnosti ve »Světozoru«. Zápisky o příteli. Nemoc na sklonku zimy r. 1872. Odešel ze semináře domů, odtud do Teplice. Poznámky z cesty do lázní.)

Po vykonaných studiích gymnasialních nebyla další cesta za životním povoláním mladému Benešovi nejasna ani pochybna, tím méně otci jeho, jenž tou dobou valně již sešed a na nohu ochromnuv, těšil se, že aspoň na sklonku svého života uzří vyplněnu nejvroucnější touhu svou: syna-kněze sloužiti v kostelíčku rodné obci mši svatou. Zaradoval se ovšem ctihodný stařík, když žádost podaná 10. srpna 1870. na knížecí arcibiskupskou konsistoř, aby syn jeho přijat byl do knížecího arcibiskupského semináře jako čekanec stavu kněžského přípisem ze dne 24. srpna 1870. byla vyřízena příznivě. Syn jeho zajisté nebyl prost jakýchsi obav, jež ho neopustily ani po všjchen první rok pobytu jeho v semináři;^[1] ale obavy ty nemohly se týkati jiného nežli zdraví vzhledem k pracným a namáhavým povinnostem, jichž duchovní správa vyžaduje. Neklamal se již tehdáž Beneš, seč jsou síly těla jeho od narození slabého a při vší zdánlivé zavalitosti útlého. Vroucí jeho zbožnost pod otcovskou střechou v nitru jeho vypěstěná a, podle svědectví druhů jeho, v době studií nikterak neumdlevší,^[2] i přesvědčení, že jako kněz nejvíce bude moci prospívati lidu, pro nějž a mezi nímž žíti bylo již se stalo jeho ideálem: toto vše utlumilo ony pochybnosti. Rozumí se, že Beneš i nyní, zapsán v I. roku studií theologických, nikterak neustal ani v jednom směru oněch snah ušlechtilých, jež jsme při něm již na vyšším gymnasiu znamenali. Dotvrdiv se v ruštině a slovinčině, zabral se do polštiny, které proto učil se teprve nyní, že, zdála se mu býti snazší, než obě řeči prve jmenované. (Ještě v Klecanech se zálibou čítal polské časopisy belletristické.)

Nejdůležitější událostí v I. ročníku jeho studia theologického jest první vystoupení jeho na veřejném kolbišti literárním ve „Světozoru“. Zajímavo, že Beneš sám zašel ze semináře k tehdejšímu redaktoru „Světozora“, J. J. Kořánoví. Klademe sem zúmyslně slova Kořánova,^[3] návštěvy Benešovy se týkající, doslovně:

„Jednoho dne roku 1871. navštívil mne skromný,uctivý posluchač bohosloví z Pražského semeniště bohosloveckého. Na otázku mou, co by sobě přál, odpověděl, že by se mnou rád promluvil několik slov o věcech literárních. Vzpomínám si velmi živě, že přání takové mne překvapilo. Beneš představil se mně ve vší své rozené skromnosti; jsa postavy prostřední a oděn známým rouchem klerikův, počínal si tak ostýchavě, že skutečně jenom srdečné a upřímné vyzvání moje, aby otevřeně pověděl, co má na srdci, ústa jeho k horlivému otevřelo hovoru a mně o něm vštípilo jiné mínění. Seznal jsem, že mu schází mezi bratry-kleriky druh, kterému by se mohl se vším svěřiti, že hlava jeho naplněna je vzletem, který dosud nemohl se vypjati na křídlech mohutných, že bojuje v sobě boj a násilnou staví hráz mocné touze, aby pérem uvolnil plánům a útvarům, které duší jeho zmítaly.

Za několik hodin četl jsem v mysli a v srdci Benešově jako v knize otevřené: netajil přede mnou ničeho; upokojil jsem obavy jeho i se strany nastávajícího povolání jeho. Beneš odcházel ode mne s tím pevným předsevzetím, že bude národu svému líčiti v povídkách utrpení předků našich, aby ve strastech nezoufal, aby z dob slavných čerpal sílu, aby z chyb a poblouzení předků bral sobě naučení a výstrahu. — —

Za několik dní přinesl mně Beneš povídku ze života jihoslovanského, o jejímž plánu a částečném provedení za první návštěvy mně vypravoval. Zajásal jsem nad látkou i nad formou, v jaké ji spracoval. Účinek povídek Chocholouškových a srbských národních písní byl v povídce tak patrný, že jsem Benešovi hned po okamžitém přečtení mínění svoje oznámil.

Přiznal se mi, že vědomosti jeho o Slovanech zvláště jsou ještě velmi kusé a nedostatečné; ale sliboval, že si pilným studiem vědomosti takové bude hledět doplniti.

Co se povídky samé týče, tresť její zakládá se na tom, že Bulhar Bočarov zradil pevnost a posádku křesťanskou Turkům, a že choť i dcera Mara, která miluje váženého a udatného hajduka Nikolu, ve chrabrém hájení pevnosti, kterou prachem vyhodily do povětří, život svůj obětovaly, aby očistily památku Bočarovu. Nikola z lásky ke své milence přispěl na pomoc obleženým a také se svými hajduky zahynul.

Invence, provedení a celý kolorit takovou rázovitost dodávaly této prvotině novelistické tvořivosti, že jsem se nerozpakoval přijati ji do „Světozora“. Vyšla r. 1871. v čís. 14. a 15. s názvem „Mara Bočarovna“ od Václavoviče.

Vácslav Beneš měl z počátku sloh nesmírně hledaný, a mohu říci, šroubovaný. Myšlenky v dlouhých periodách rozpřádal; věty mezi sebou složitě a uměle proplétal a zamotával a epitheta z pravidla od příslušných podstatných jmen odděloval, že mnohdy se zapomínalo, kam vlastně epitheton náleží. Ihned v této povídce začali jsme formu a obsah upravovati. Dal jsem Benešovi příklad, který jsem i jiným spisovatelům opakoval:

Rytec dostane veliký koláč z dřeva zimostrázového k rytí výkresu. Kdyby ho takto upotřebil, rozpukalo by se prkno, dřevo by se poddalo a obraz v tisku byl by zkažen. Zkušený rytec a jeho pomocný truhlář rozrazí takovýto koláč a pak sestaví pro kreslení potřebné prkénko z kusů. Rozbijte, příteli, také tak svou koláčovitou periodu, udělejte z ní věty malé, úhledné a průhledné, a získáte vy i čtenář laskavý.

A tak jsme spolu brousili a pilovali, až Beneš mnohým nepřirozenostem, přílišné hledanosti a strojenosti ve slohu odvykl."

Ale ještě téhož roku přinesl „Světozor“ (v č. 31. a 32.) druhou práci Benešovu: „Černý rytíř“, také druhdy uveřejněnou ve psané „Zoře“.

Že J. J. Kořán, domnívaje se hned při první návštěvě mladého theologa, kterak mu asi v semináři schází druh, jemuž by se mohl svěřiti, neklamal se, o tom nám podávají zápisky Benešovy nejbezpečnější svědectví.

Vskutku smutný, ba úmorný to život v těch zdech seminářských. Samé různice, samé spory mezi studujícími, po té obapolné náchylnosti ani zmínka,“ žaluje sobě samému citlivý mladík. „Musí se zde učit člověk skrývati své mínění před soudruhy svými, by nedonesli a neočernili tě před představeným tvým. Jak často zatoužil jsem, kráčeje po těch smutných, osamělých chodbách, po domově, po té tichounké, klidné chýžce naší, kde dlel otec, drahá máti má, vždyť tak volno, tak příjemno mi bylo v jejich středu. Ty mraky, jež kalívaly tak často život můj, váním větru přeletěly, a svatý mír povždy rozhostil se v srdci mém, kdy opouštěl jsem ten domov otcovský. Rozervaný v nitru svém, přicházíval jsem domů, avšak upokojen, osvěžen povždy jsem odcházel. — Avšak' přece, přece po dvou letech nabylo srdce mé v té Praze druha dobrého, jenž rozuměl citům mým, jenž posilou, útěchou mi býval, když opět ta černá zášť a zlomysl hromadily se nad hlavou mou. Byl to dobrý, tichý jinoch, v takové společnosti hodlal bych ten věk svůj prožíti. Ty bledé líce jeho jaksi mír hostily v prsou mých tak často rozbouřených, já přilnul k němu celou duší svou. Miloval jsem jej tak jako jen bratr milovati může, ba ještě vřeleji, horoucnější byla láska má. — Ty doby večerní bývaly mí tou nejmilejší, tou nejslastnější dobou celého dne. Jak často stávali jsme spolu u oken seminářských a pohlíželi v tu Prahu, nad níž již černá rouška tiché noci spočívala. Ta světla v řadách dojemných po mostě kamenném, ta smutivá mostecká věž, ta socha Karlova — jaké budívaly as myšlenky v mladých ňadrách našich? Mnohdy pohlíželi jsme zadumáni v ten noční ruch po ulicích Pražských třeba půl hodiny, ni slova nemluvíce. Po jeho boku zapomínával jsem těch strastí, jež zažil jsem průběhem celého dne, ony umíraly v prsou mých s nocí povzlétající nad obzorem země. — On choval se ke mně s takovou upřímností, jakou marně hledávál jsem mezi těmi zdmi seminářskými. Avšak i mezi nás ta pekelná zášť často své ďábelské semeno nasela, aby roztrhla nás a opět mne osamotněla. — Pak čím dále tím více odchyloval se z té cesty, po jakéž kráčel až do půlběhu octavy. Mně zdálo se, že úplně se proměnil. — Hrdnul dnem, vše mu bývalo sprosté, — hrál na eleganci. Říkával jsem mu, že mění se dnem; on se mi povždy vysmál… — I ta upřímnost stará, již choval ke mně po dvě léta nepřetržitě téměř, ta mizela. — Byl hrdý na to, že zaujímal snad ve škole místo nejprvnější — an já, milostí, spravedlností pp. professorů piaristů, byl jsem mezi prostředními — smál se mi tím, — bylť to jen žert, však bodávaly mne žerty podobné. — Až dosud miloval jsem jej — zdálť se mi jediným dobrým přítelem býti — však jím také byl. — A nyní bylo jinak. — Již nechodíval se modlit u večer do kostela — chodíval jsem sám. Zdálo se, jako by mne nenáviděl. — Bližší náš styk ustal, nevtíral jsem se mu, an toho snad žádal. Tomu protivila se povaha má. — Tak skončili jsme gymnasiální studie — však jeho chování ke mně, ač opak jsem si toho přál, a vskutku opak se zdál býti na začátku, nezměnilo se. — Byl jsem mu snad příliš sprostým —tak domníval jsem se —-šli jsme-li spolu kam a přidružil se k nám jiný, z roku vyššího, obyčejně ze čtvrtého, více si mne nevšimnul — a já dostav naučenou, zůstal jsem v zadu, aneb jako bych měl kdesi co činiti, oddálil jsem se od nich. — Však zdálo se, jako by mne osud přikoval k němu — nemohl jsem ho nenáviděti, býti urputným k němu, hrdým — přišel-li ke mně, žádal-li cos, vždy mžitkem posloužil jsem mu — na oko byl jsem však přece k němu lhostejným — ač velké namáhání stálo mne to přetvařování, něčemu takovému nejsemť zvyklý. Ostatními, aspoň většinou pánů spolubratrů opovrhoval, však zaslouždliť toho v plné míře — taková havěť!“

Tyto řádky opatřeny jsou datem 30 listop. 1870.; ukazují tedy na počátek I. roku theologických studií. Že se i nadále v poměru jeho k zbožňovanému příteli nic podstatně nezměnilo, čteme v řádcích bezprostředně zápisce prvé připojených a opatřených datem 24. října 1871.:

„A vletech pozdějších ani se poměr můj k němu nezměnil, vždy více a více jsem k němu lnul, zdálo se mi, jako bych nemohl bez něho žíti, snil jsem o něm, stále myslil naň, a on — chvílemi byl ke mně jako bývá k druhu pravý přítel, věrný, a za den, za dva dni zase ta dřívější lehkomyslnosť. J …. J …. kéž vrátily by se zase ty doby uplynulé, kdys býval jako květ z jara bývá, svěží, vábivý k sobě, neznals … ^[4] té hladkosti, jíž jako ouhoř se proplétává smrtelník, skromným, tichým jako…^[5] tehdá, a ve tvé tváři krásné, v těch zracích jsem hledával pokoje a nalézal jsem ho, a nyní? K čemu dále psát? Co bývalo, nikdy se nevrátí víc, ba nikdy ne! — Takměř sám hádky vyhledával, a odporoval-li jsem mu a řekl slovo jakés, býval uražen a ustal mluviti a zajisté by byl setrval, kdybych byl nepočal já. Sebe menší, nevinnější věci zavdaly příčinu k svárům mezi námi. Může takové přátelství zváno byli pravým přátelstvím?“

Takovémuto příteli nemohl ovšem odkrýti všecky hlubiny svého nitra; a slova následující svědčí jen o hloubce a síle citu básnického nitra Benešova, ale nemluví o důvěře, s kterou by se k příteli mohl obrátiti.

„A přece, ne, nemohu odolati, cosi tajemného, sám si to nemohu vysvětliti, vábí mne k němu, a u něho zapomínám na všecko — na domov, kde dříve mi bylo přece nejveseleji, kde svatý mír mi kynul, kdy zdálí jsem vísku naši, tu kostelní vížku a tu lípu vysokou zřel.“

Nastoupiv v podzimu r. 1871. II. rok studií theologických, netušil, že je neukončí. Na sklonku zimy r. 1872. bylo mu ulehnouti. Prudký hostec a zánět kloubu stehenního na levé noze připoutal jej k bolestnému lůžku seminářské nemocnice na mnoho neděl. Za příčinu této nemoci pokládal vždy sám nikoli nějaký pád, jak tu onde v životopisech Benešových bývá uvedeno, ale zastuzení v semináři, kdež dlouhou dobu spával u okna, a také dědičnou náchylnost k této nemoci, neboť i otec jeho hostcem často a mnoho trpěl. Nemoc Benešova byla horší, nežli na počátku se nadál. Počátkem července konečně musil odebrati se domů a odtud do lázní Teplických. Mělť totiž otec Benešův, ač žil skrovně a na zlé časy naříkával, „v přítruhleti“ vždycky nějakou sumu pohotově — a ta nyní se hodila; sotva by však byla stačila, kdyby i řiditelství semináře a P. Srdínko, vůbec veliký dobrodinec Benešův a po všechen život vždycky věrný jeho rádce, nebyli přispěli.

Tklivé jest, co si tento mladík, nemocí sklíčený, na lůžku seminářské nemocnice píše právě před svým odjezdem ze semináře do svého zápisníku jako pokračování svého románu přátelského, již nahoře citovaného: „Však později přesvědčil jsem se, že podobného jeho chování se ke mně nebyly příčinou jeho hrdost neb opovrhování mnou — cosi jiného … ne, psáti, to nebudu … Snad to ani sám dobře nevím. Nespokojenost či cosi jiného …. Ne, mám ho více rád — kdo by to udělal, aby kvůli mně kolik neděl spal dole v nemocnici a každý večer ke mně chodíval, ani jeden nepominul! Nezapomenu ti toho, ba nezapomenu nikdy! — — Snad jsem s tebou naposled a nikdy se více nesejdem… Půjdu sem zas“?…^[6] Podepsáno datum 8. července 1872. K tomu připojeno: „Psal jsem mu dne 18. srpna z Teplice, ale žádná odpověď — 4. září lístek, zase žádná odpověď…; lístek od něho 5. října, plakal jsem. Psal jsem mu 16. října, obdržel psaní od něho 8. listopadu …“ Tím končí se zápisky Benešovy o lásce ku prvnímu příteli a jakákoli stopa tohoto poměru již nikdy se neobjevuje; přátelství, druhdy tak vroucí během doby přirozené se uvolnilo, když různost názorů a náklonností i cílů obou přátel vždy ostřeji vystupovala, a když Beneš v kruhu kollegů našel dvě věrné duše lépe mu rozumějící, jakož níže se zmíníme.

Z poznámek jeho, činěných v Teplicí po příjezdu, vyjímáme toto: „ - - samí tu Prušáci^[7] jen o holích, s řadami vyznamenání na prsou — mladincí téměř hošíci; krásné to město, velmi krásné, ale jakási melancholie zachvátila mne zde; podivně to na mne působilo zde. Ta cizí řeč, divná; skutečně nenávidět počal jsem zde teprv tu němčinu. Byt opatřil Oplt dole u Šenavy — mám prý užívat lázně chladné (louhovité), což zdá se mi býti nesmyslem. Ti doktoři! — - — Na parníku mne to navzdor přerozkošné krajině velmi nudilo, ani slovo české, jen ta hudrmanina všude, a jaké to obličeje — německý ráz; krajina vábná, jaké jsem dosud mimo berounského údolí nespatřil, srázné vrchy, porostlé skály — po 1 a půl hodině od Oustí Střekov. Ani slovo, ani jediné celou cestu z Litoměřic až do Teplice jsem nepromluvil. Bože můj, přece jiná je ta jízda v Čechách.“

---

1. Viz níže citovanou vzpomínku 3. Kořána.
2. Dočteme se dále vlastních jeho slov, kterak chodíval sám večer do kostela se modlit.
3. »Světozor« 1886., XX. str. 610.
4. Následuje slovo nečitelné.
5. Následuje slovo nečitelné.
6. Tato pochybnost tkví v tom, že Beneš dotazoval se konsistoře, bude-li míti jeho nemoc patrné následky — okulhavěl — zdali i přes to bude zase přijat.
7. Byloť nedlouho po válce francouzsko-německé.