Utěšené povídky pro naši milou mládež/U sochy

Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák
	U sochy	Zdraví — největší bohatství

Údaje o textu
Titulek:	U sochy
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 3–5. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo to právě v měsíci lednu. Krutá zima vládla vší krajinou.

V pohorské vesnici, nedaleko hranic kladských, tam, kde památný průsmyk náchodský se vine, nebylo lze obyvatelům ani prahů svých chýžek překročiti. Kdo pak odvážil se přece ven vyjíti, ten vracel se obyčejně celý skřehlý zpět. Kterak milo jest u domácího krbu ve vytopené světnici seděti, víte nejlépe vy, kteří jste snad podobné zimy někdy byli zakusili. —

V té tak neveselé době uháněl návsím ku vrchu, na kterémž rozprostíral se chudobný hřbitůvek, as osmiletý chlapec. Šat jeho, ač dosti úpravný, byl velmi jednoduchý, zimě málo vzdorující. Krátký kabátec na polo jen kryl zimou zmodralé tílko; na hlavě seděla mu hluboko v obličej stažená čepice, pod níž vítr zahrával si s bohatými kadeřemi, v bledou líc jej nemilosrdně šlehajícími. Utíkal, jak jen mohl, ni v pravo, ni v levo se neohlížeje; jen koleje ku hřbitovu, jako mlat ujeté, ukazovaly mu cestu, s níž zblouditi nebylo lze. Stoupaje do vrchu, teprve oddechnul sobě. V tom však vichr jako posedlý rozhučel se opět a hnal se nad střechami chudých chýží tam, kam cesta malého hošíka vedla — ku hřbitovu. I on vzchopiv se, vší silou pustil se zase v běh.

Již smrákalo se a stín stromů kol hřbitova vysázených splynul v jediný veliký; dojemný zvonku hlas jasným zvukem roznášel se po krajině, oznamuje nastávající noc; již i ta královna noci, stříbrojasná lůna, na báni nebeskou vyhoupla se, když chlapec celý umdlený stanul na posvátném poli několika přifařených osad.

Snad málo kdo odvážil by se činu tak smělého; vždyť nikdo ani na zápraží vyjíti si netroufal; leč on nedbal nižádných překážek, nižádných obtíží; touha nevyslovitelná pudila jej v ta místa. Těkaje s místa na místo, nemohl se dlouho žádaného cíle dohledati. Než tu pojednou zazářily oči jeho, on zrychlil krok a již objímal pomník vytesaný z hladkého mramoru, jakousi světici s rukama sepjatýma a k nebi pozdviženýma představující.

Vše kolem právě zdřímlo, a po hřbitově rozložilo se pravé ticho hrobové; krajina se zatměla, hory zahučely — hoch zakvílel: „Drahá, milovaná matinko má! Promluv ke mně jen jediné slovíčko, zasměj se na mne, jako jsi to jindy dělávala; ó nenechej mne samotného mezi těmi lidmi, kteří mne nemilují tak, jako jsi to ty činívala. Pojď, o pojď se mnou zase do naší světničky, ve které jest nyní tak smutno, ach smutno — — !“

Než mrtvá socha jakoby neslyšela, neviděla — stála bez pohnutí. Jen usedavý, srdcelomný pláč rušil to posvátné ticho. Když pak i ten vichrem zanesen byl daleko za hory, opět vše umlklo —

Ráno, když vítr budil stromy, nalezl hrobník chlapce, kterak sochu ve svých loktech třímá a strnulý, lesku prázdný zrak svůj na obličej její upírá.

Tělo jeho pak bylo tvrdší — mramoru.