Utěšené povídky pro naši milou mládež/Svátek Boženčin

Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák
Dvě sněženky	Svátek Boženčin	Kytička

Údaje o textu
Titulek:	Svátek Boženčin
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 31–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pan Jahoda byl moudrý, vážený a zámožný muž.

Boženka byla jedinou jeho dceruškou. Byla to prostomilá dívenka ta Boženka; a kdyby byla tak trochu mlsavou nebyla, tu zajisté byla by tím největším potěšením svých rodičů bývala. Leč každý člověk má nějakou chybu, a proto nebylo to snad nic tak příliš zlého, že Boženka trochu mlsnou byla. Ovšem, že každý má se přičiniti, aby se i té nejmenší vady zbavil a stal se dokonalým, vzorným člověkem. A Boženka zvláště měla se míti na pozoru, aby nemlsala; neboť zarmucovala tím velice své rodiče. Než ona se nelepšila. Kdekoli se naskytla příležitosť k mlsání, ihned jí užila. —

Blížil se svátek Boženčin. Proto jednoho dne pravila k ní matka: „Budeš-li hodnou a nebudeš-li více mlsati, dovolím ti v den tvého svátku některé spolužačky k sobě pozvati a je pohostiti.“

„Ach ano, dobrá matinko! ráda splním, čeho si přeješ,“ radostně zvolala Boženka.

I nemohla se svátku svého ani dočkati. Konečně přiblížil se toužebně očekávaný den. Boženka oblékla se do krásných, nových šatů, které jí tetinka ku svátku darovala, vzala na hlavu nový klobouček, dárek to od tatínka, a pěkný šedý pláštík od matinky. Po té šla pozvat svých nejmilejších spolužaček.

Zatím poručila matka všecko připraviti, takže když Boženka se vrátila a do pokoje vstoupila, byla všecka překvapena. Stůl vyzdoben byl rozličnými pamlsky a vábivým ovocem, mimo to i jiné menší dárky položeny byly kolem plných talířů.

Rychle sundala klobouček a svékla pláštík, a poněvadž byla sama v pokoji, hned přiskočila ku stolu, aby si pamlsky, ovoce a všechny ty krásné věci důkladně prohlédla. Jelikož byl stůl příliš vysoký, vstoupila si Boženka na podnožku, pevně se držíc okraje stolu. Nyní patřila na všecko s takovou touhou, že měla sto chutí do toho se pustiti. Avšak přemohla se. Zatím utkvělo oko její na krásné, velké a drahocenné váze, jež uprostřed stolu stála, a v níž zastrčena byla překrásná kytice, jež patřila Božence; bylť to dar od jedné spolužačky. Když Boženku dívání se na všecky ty věci již omrzelo, šla se podívat, zdali hosté nepřicházejí. Leč nikoho dosud nespatřila, pročež vrátila se zase do pokoje. Avšak chvíle byla jí příliš dlouhá a Boženka nedovedla si ji nikterak ukrátiti. Jenom pohledem na věci na stole vyložené pookřála a poněkud se rozveselila.

„Co mi platno dívati se na ty věci!“ mrzutě zvolala; „ó kéž by tu již družky moje byly, abychom si na cukrovinkách pochutnávati mohly.“ V tom zmocnila se jí taková touha něco ochutnati, že mimoděk sáhla na mísu s těmi nejvybranějšími pamlsky. Však hned zase vztáhla ruku zpět, neboť do dveří vstoupila matka. Chtíc rychle se stoličky seskočiti, chytila se ubrusu. Než, o běda! ubrus povolil a — drahocenná váza se překotila a rozbila. Voda z ní pak rozlila se po celém stole, ano i nové šatečky Boženčiny zasáhla. Cukrovinky i s mísou, třešně, jahody a mnoho jiných věcí kutálelo se po zemi.

„Pro pána Boha, co to tropíš?“ zvolala matka chytajíc leknutím potácející se Boženku.

Ta dala se do usedavého pláče, ani slova ze sebe vyraziti nemohši.

V tu chvíli otevřely se dvéře a v nich objevila se tetinka se všemi spolužačkami Boženčinými. Okamžik tento byl pro Boženku hrozný. Pláč, zarmoucená tvář matčina, udivení hostů — vše to činilo dojem traplivý.

Dívky, seznavše, co se přihodilo, prosili, aby Božence pro tentokráte odpuštěno bylo. Když pak i Boženka skroušeně matinku svou odprosila a slíbila, že vícekráte mlsati nebude, odpustila jí matka, řkouc: „Zasluhovala bysi přísný trest, leč jsi již dosti potrestána; neboť zahanbení, jakéž jsi sobě dnes sama připravila a zkažení tvých nových šatů jsou tresty příliš velikými, než aby nim připojen byl ještě jiný.“

Šatečky musila Boženka ihned svléknouti a staré na se vzíti, a to jí velice rmoutilo.

Když pak opět vše do pořádku uvedeno bylo, počala hostina. Kterak se asi Boženka při ní chovala, nemusím vám, tuším, povídati. Byla po celý den velmi smutna a nijakým spůsobem se nerozveselila. Zvláště když přišel otec domů a dověděl se, co se stalo, tu Boženka plakati ani nepřestala. —

Smutný to měla svátek, ale přece později vždy říkávala, že s radostí sobě na ten den vzpomíná; neboť od té doby nikdy více nemlsala.